Vnitřně komplexní soli, top kvark a ledová princezna Erika II.
…pokračováníNyní už jsme na časové ose v bodě, kdy jsem neskutečnou shodou okolností vlastnil velmi rozsáhlý odborný článek publikovaný v časopise Scientific American. Byl od špičkového jaderného fyzika Victora F. Weisskopfa a pojednával o základních stavebních kamenech hmoty, tenkrát teprve nedávno předpovězených, přesněji řečeno matematicky propočítaných částicích druhového jména kvark. Bylo to patnáct stran A4 malého písma, navíc anglicky, ale to mi v tu chvíli nijak nevadilo, protože tohle, tohle bylo opravdu něco. Kvarková teorie mě úplně pohltila. Studovat tento článek, ať již text či mnohé teoreticky náročné diagramy, a vyvozovat si z tohoto materiálu své vlastní závěry, bylo pro mne tak vzrušující, jako by snad šlo o sex. Tak jistě, neměl jsem při onom studiu pochopitelně ztopořený penis ani jiné projevy sexuálního vzrušení, ale přesto jsem byl – jiným druhem vzrušení, zcela bez sebe. Ostatně o pár odstavců dále se ke kvarkům ještě vrátíme, protože svoji roli sehrály i u mé maturity. Abych zmíněný článek získal, musel jsem použít veškeré svoje aktuální úspory. Nu co, obvykle jsem si za ně v hlavním městě jednou za půl roku kupoval chemikálie či chemické sklo, tak protentokrát moje láska k přírodním vědám nasměrovala moje těžce naškudlené penízky do literatury týkající se nejmodernějších poznatků teorie elementárních částic.
Několik měsíců před tím jsme dočasně na výuku chemie dostali jednoho vynikajícího vědce z nedaleké univerzity. Bylo to proto, že naše vyučující, kterou byla kvalitní, ale stárnoucí a bezdětná pedagožka, neočekávaně přišla do jiného stavu. Těhotenství bylo rizikové, a tak prakticky ze dne na den musela jít na dlouhodobý pobyt do nemocnice. Gymnázium žádné rezervy vyučujících nemělo, a tak se s žádostí o výpomoc obrátilo na „spřátelenou“ vysokou školu. Mladý vědec byl naprostým pedagogickým antitalentem. Ovšem jeho znalosti a schopnost předávat je špičkově systematickým způsobem, to mě naprosto uchvátilo. Pan „profesor“ si mě vzal do první lavice, ostatní studenty zanechal jejich osudu a v podstatě učil jen mne. Spolužáci hráli karty, šachy, piškvorky, někdo se učil na jiné předměty, ve třídě to pochopitelně hučelo jak v úlu, ale nikdo to „neřešil“. Po několika takových seancích už vyučující na třídu rezignoval zcela, a tak, aby nás mí spolužáci nerušili hlukem, vzal mne do laboratoře, kde jsme prováděli spoustu skvělých experimentů. Ty ale nebyly samoúčelné, nýbrž byly vybrány tak, aby teoretický výklad vhodně doplňovaly.
Musím říci, že jsem v tomto období absorboval jak mnoho nových obecných poznatků, tak své dovednosti experimentátora – samouka dramaticky vylepšil. Na rozdíl od mé domácí laboratoře, zde jsem nemusel řešit cenu chemikálií či použitého náčiní, ale šlo jen o to, abych se všestranně zdokonalil. Abych se doma nenudil, tak mi pan profesor zapůjčil z učitelské knihovny skvělou knihu o analytické chemii. Tato kniha společně s článkem o kvarcích, který je zmíněn výše, se stala dost významnou součástí mého následujícího života. Nemohu to nazvat jinak, než osudová setkání s literaturou. V knize se rozebíraly organické sloučeniny s jistými výjimečnými druhy vazeb svých řetězců s funkčními skupinami na centrální kovový atom – jde o takzvané vnitřně komplexní soli. Celá „zamotaná“ struktura je pak stabilizována zvláštním silovým polem, které se zformuje díky značnému množství dílčích součástí, oněch funkčních skupin, poskytujících komplexu vazebné elektrony. Zmíněný „siloprostor“ se odborně nazývá ligandové pole. Kniha mne doslova nadchla. Jenže nezapomeňme, že se pohybujeme v časovém rámci minulého režimu – tedy knihu nebylo možno žádným způsobem získat. Rozhodl jsem se tedy, že si ji opíšu. Šlo o několik set stran textu, včetně složitých tabulek. A tak jsem se pustil do úmorné práce…
Krátce po vánocích se mi již často objevovaly velmi silné bolesti břicha. Ty jsem sice míval již delší dobu - rozhodně více než rok, ale nyní se stávaly téměř nesnesitelnými. Nevlastní matka rozhodla, že tak jako tak simuluji, ale pro jistotu že mě bude léčit česnekovou pastou. Česnek je totiž vynikající léčivý prostředek a i když, podle jejího názoru, by účinná ozdravná kúra pro moji osobu spočívala v tom, abych už konečně vypadl z „její“ domácnosti, tak díky její neskonalé laskavosti, kterou si pochopitelně nezasloužím, použijeme drahý česnek. Jak se rychle – a pochopitelně zcela samozřejmě, ukázalo, tak po požití sebemenší dávky „léčivé“ pasty se mi bolesti ještě více zintenzivnily a pokud jsem vzal pastu v okamžiku, kdy jsem zrovna netrpěl, tak bolest mílovými kroky přikvačila. Ovšem nevlastní matka toto brala jako nesmysl, můj výmysl, jako sabotáž její dobré vůle, ostatně jako vždycky, a současně jako důkaz mého simulantství. Jelikož mi již v tuto chvíli bylo 18 let, tajně jsem se nechal objednat ke specialistovi. Paní doktorka se mému podezření vyčtenému z literatury nejprve vysmála. Tak mladý a žaludeční vředy? Neexistuje. Když ale viděla, jak jsem z jejího výroku zdrcený a jak naproti ní ve své staré vestě důchodkyni sedím jako hromádka neštěstí, protože jsem od ní očekával pomoc a ne výsměch, tak přeci jen rozhodla, že mne pošle na pozorování do nemocnice. Zde nad rozhodnutím paní doktorky kroutili hlavou a pousmívali se, nicméně do testů se pustili. Zjistili akutní vředovou chorobu žaludku a dvanácterníku – ne, že bych nad tímto svým psychickým vítězstvím jásal. Jednak nikdy nepotěší, když vám někdo skutečně potvrdí chorobu, a jednak jsem dostal vynadáno, proč jsem s „tím“ nepřišel daleko dříve… Kdybych netrpěl takovými bolestmi, nejspíš bych to bral jako takový lékařský černý humor. No jo, léta stresů a naprosto špatné a chudé stravy, nedostatečný spánek díky brzkému vstávání... Co jiného se dalo čekat, že…
Nemocnice byla pacienty doslova přeplněna. V žádném pokoji pro mne místečko nenalezli, a tak jednoduše vzali postel s kolečky, běžně určenou k převážení pacientů, zavezli ji ke straně chodby, k oknu – a ejhle, už jsem měl kde přebývat. Okenní parapet mi alespoň z malé části nahrazoval noční stolek, neboť luxus standardního stolečku se šuplíčkem a přihrádkou jsem mohl pacientům na pokojích jen závidět. Musím říci, že to, že jsem ležel na chodbě, mi vůbec nevadilo – ba právě naopak. Měl jsem neustále dokonalý přehled, co se děje. A jelikož se často i dělo, tak jsem se vůbec nenudil. Pravda, některé „dění“, to když okolo mne odváželi pacienta zahaleného prostěradlem z pokoje, kterému se přezdívalo Kaple, to bych si raději býval odpustil…
Díky „chodebnímu“ pobytu jsem měl možnost již velmi záhy si všimnout moc hezké mladinké sestřičky, která na oddělení sloužila. A nejen všimnout, ale protože pochopitelně po chodbě během své služby chodila velmi často, tak i důkladně prohlédnout. Rychle ve mně asociovala vzpomínky na jednu její dávnou kolegyňku z mého léčení v Praze. Byla jí i malinko typově podobná. Jmenovala se Erika.
Poznámky:- Netušil jsem, že tuto příhodu budu někdy publikovat. Proto jsem si jméno Eriky v jednom předchozím Střípku „vypůjčil“ pro onu pražskou sestřičku, která mne kdysi zneužívala. Nyní – a není to poprvé a naposledy, mám tedy v těch jménech poněkud chaos. Erika byla v mém životě chronologicky druhou sestřičkou, o které píši a které jsem toto jméno buď ve Střípcích přisoudil, či skutečně byla jeho nositelkou. Pro odlišení ji proto v nadpisu příběhu jmenuji Erika II., ve vlastním textu však budu přesto hovořit jen o Erice.
- Je neskutečné, jak se některé motivy v mém životě v různých variacích opakují. Někdy si říkám, zda je to opravdu jen slepá náhoda. Totiž Erika nejen, že byla typově podobná zmíněné pražské sestřičce, ale také dívce, která později doslova převrátila můj svět vzhůru nohama – v tom dobrém, i v tom špatném smyslu. O této dívce, která se jmenovala Regina, jsem se často zmiňoval zejména na jistém sesterském fóru, takže někteří čtenáři již vědí, o kom je řeč…
Jako hlavní využití hromady volného času, který jsem v nemocnici měl, jsem si stanovil pokračovat v opisování knihy o vnitřně komplexních solích. Byla to piplačka, ale chcete-li dosáhnout svého cíle, jinak než trpělivou prací to nejde. Stránka za stránkou…
Také jsem se vždy těšil, až zase bude mít službu mladá sestřička a budu moci po ní pokukovat. Inu v nemocnici každé zpestření dobré, že. Netrvalo nijak dlouho a s Erikou jsme se na sebe začali usmívat. Už jsem si kolikrát říkal, že bych ji měl zkusit oslovit a dát se s ní do řeči, ale pořád jsem k tomu nenalézal odvahu. Vždy, když procházela okolo, neustále jsem se sám před sebou vymlouval ve stylu „proč zrovna nyní, raději příště, teď by to určitě nebylo vhodné…"
Ráno, hned po vizitě, jsem se rozhodl vytvořit rozsáhlou tabulku podle přepisované knihy. Upřímně řečeno, nevím, proč jsem měl potřebu udělat to zrovna v nemocnici, přestože doma či při suplování ve škole bych k tomu měl daleko lepší podmínky. Na posteli se rýsuje opravdu špatně. Nicméně rozložil jsem pravítka a další rýsovací potřeby a jal se rozměřovat, spojovat, vytahovat záhlaví silnějšími čarami, a podobně. Úplně jsem se do svého díla ponořil. Tu slyším příjemný hlas: „Co to tu podnikáš?“ Cítil jsem, jak rudnu, protože to, že mě Erika osloví sama, jsem vůbec nečekal. Začal jsem jí vysvětlovat, co a proč dělám a tréma ze mě postupně opadala. Erika mi řekla, že nyní si se mnou nemůže povídat moc dlouho, protože musí donést nějaký materiál ze skladu, ale jestli chci, tak že jí to mohu dopovídat později. Sice jsem nedokázal rozpoznat, zda jde o zdvořilé ukončení zdvořilostního rozhovoru či o příslib toho, že se skutečně u mne zastaví, až to půjde, ale doufal jsem v to druhé a měl z toho dost dobrou náladu. Ta mi ovšem nevydržela dlouho…
Ještě během mého rýsování se k mé posteli přihrnula postarší a poněkud kredenciózní sestra a na lakovanou zeď nad mým lůžkem postupně přilepila dvě mírně ošuntělé papírové cedulky: „Dieta“ a „Nesnídá“. No, bezva! Doma jsem neměl stravu nic moc a ve škole jsem místo obědů kupoval jeden rohlík, abych ušetřil na pomůcky do své laboratoře, no a zde v nemocnici to vypadá na aplikaci úsloví „Z bláta do louže“. Že by byli spolčeni s nevlastní matkou? Jistě že ne, to jen mé myšlenky začaly nabírat truchlivý nádech…
Opět změna nálady – zastavila se u mne Erika. Trochu jsme zažertovali na téma mé budoucí chudinské výživy, ale pak zase musela rychle odběhnout. Odpoledne přikvačila jiná sestra a píchla mi injekci. Prý, že tyto budu dostávat od nynějška již pravidelně. Pane bože, to byla bolest. Byl jsem v poněkud mladším věku častým hostem nemocnic. Všechny injekce, které jsem do té doby kdy dostal, bych dávno neuměl spočítat, ale toto jsem dosud, a dlužno říci, že ani poté, nikdy nezažil. Myslím, že účinná látka byla rozpuštěna v nějaké olejové bázi a že tu bolest způsobovala právě aplikace onoho nosného média, ale ať tak, či úplně jinak, bolestí jsem měl slzy na krajíčku. Nebyl jsem schopen se ani pohnout, a tak jsem ležel na břiše. Ještě k tomu jsem se musel tvářit statečně, protože, jak už jsem napsal, dnes měla službu také Erika, a rozhodně bych před ní nechtěl vypadat jako nějaká třasořitka. Název té injekce si již nepamatuji, respektive to, co si pamatuji, se mi nikde nepodařilo dohledat – v mysli mi utkvělo něco jako „Stafana“, ale je klidně možné, že jsem si to za ty roky spojil s něčím úplně jiným. Asi tak po půl hodině pomalu intenzita bolesti začala klesat a po další čtvrthodince jsem se zmohl již i na opatrnou chůzi. Dostával jsem i jiné léky, ať již tablety, tak opět injekce. Ovšem oné pomůcce, kterou jistojistě za zprostředkování mé nevlastní matky, protože jinak si to neumím představit, si musela nemocnice nepochybně vypůjčit od mistrů středověké tortury, se nic jiného ani zdaleka neblížilo. Samozřejmě to tak není, je mi to jasné - těmi příměry spíše naznačuji mé tehdejší duševní rozpoložení…
Po nějaké chvíli, v době, kdy se provoz nemocnice poněkud zklidnil, za mnou přišla Erika. Tentokrát si přisedla na mou postel. To, že jsem „bydlel“ na chodbě, se opět projevilo pozitivním způsobem. Kdyby bylo zapotřebí, Erika by bleskově mohla být zase „v pracovním procesu“, a navíc, protože jsme byli každému na očích, nikdo by si nemohl myslet, že se snad odehrává něco nepatřičného. A tak jsem si s tou křehkou krasotinkou v nemocniční uniformě povídal snad hodinku. Hlavním tématem bylo, jak mne lituje, že musím tak moc trpět, ale že se nedá nic dělat, že je to potřeba, abych se vyléčil… Také jsem si ji při této příležitosti prohlédl ještě důkladněji, než kdy před tím. Sesterským způsobem sesponkované a čepečkem uvězněné vlasy dávaly jen tušit, jak asi musí být nádherné, když jsou volně rozpuštěné – temně zrzavé, nejspíš dost dlouhé… Tmavé zelenohnědé oči plné života a bože, ta její ústa…
V následujících dnech jsme s Erikou byli u sebe stále častěji… Jednou přišla odněkud zvenku, kde byl silný mráz – zvesela ke mně přiběhla a svoje pořádně prokřehlé ruce mi přiložila na tvář. Studilo to jako hrom, ale její dlaně jsem ještě překryl svými a řekl jí: „Prosím roztaj, moje ledová princezno…“ Erika se rychle rozhlédla, a pak mi vlepila krásnou pusu. Ještě jsem stačil postřehnout, jak se začervenala a potom rychle odběhla…
Všiml jsem si, že, mimo jiných věcí, tak také použité ampule od látek aplikovaných injekčně, sestry nosí do jakéhosi kumbálku. Na dveřích neměl nic napsáno a byl hned vedle záchodu pro pacienty. Ze zvědavosti jsem nakoukl. Zjistil jsem, že nejspíš to byla původně jakási malinká převlékárna, nyní spíše používaná jako „mezisklad“ odpadu, který nepodléhal zkáze a nemusel tak být likvidován neprodleně. Byl zde také záchod. Od Eriky jsem posléze vyzvěděl, že jej mohu klidně používat – to mi udělalo docela radost, přeci jen toaleta, kde může kdokoliv netrpělivě brát za kliku nebo naopak já zde co chvíli marně lomcuji dveřmi, není to, co by mě naplňovalo blahem. V kumbálku byl ale také stolek s propan-butanovým vařičem, nějaké nepoužívané šatní skříňky a různé harampádí. Dostal jsem nápad – zmíněné injekční ampule musí být bezpochyby z chemického skla, protože účinné látky chrání před vlivem vzdušného kyslíku či před vytěkáním tak, že po naplnění jsou zataveny. Ve své domácí laboratoři bych je pak mohl používat místo drahých zkumavek a nemusel bych se pak bát více experimentovat při vyšších teplotách. Tajně jsem pronikl do nemocniční údržby a přemluvil údržbáře, aby mi půjčil ostrý trojhranný pilník menších rozměrů. Byla s ním řeč, a tak po chvíli jsem se vracel se vzácnou relikvií. Po cestě jsem to ještě vzal přes kantýnu, kde jsem, tuším za dvacet haléřů, zakoupil krabičku zápalek. A pak už jsem se pustil do díla. Hranou pilníku jsem nařízl ampuli tak, aby po odlomení přebytečné části vznikla pravidelná nádobka typu zkumavky. Ampule byly různých velikostí, a tak jsem si je dopředu roztřídil. Ostré hrany jsem pak otavil na hořáku propan-butanového vařiče… Mimochodem, dodnes mám těchto „zkumavek“ ještě více než dvacet.
Najednou se otevřely dveře. Byl jsem si vědom, že mé počínání je poněkud „ilegální“, a tak jsem se pořádně lekl. Byla to Erika s další várkou ampulek. Trochu se na mě zamračila a vysvětlovala mi, že tohle rozhodně nesmím, že by z toho mohl být průšvih. Co teď? Svého „laboratorního nádobí“ jsem se rozhodně nehodlal vzdát, ale pohněvat si Eriku? Tak to nikdy, to opravdu ne! Ty protichůdné pocity se ve mně prolínaly, mísily a hnětly… No, skončilo to tak, že Erika mě vzala za ruku a odvedla k mé posteli, kde mi potom domlouvala… Dávno nevím, a vlastně si nejsem jistý, zda jsem to věděl alespoň tehdy, co mi vlastně říkala – já se prostě topil v jejích hlubokých očích a prožíval neskonalou slast, že ji stále držím za ruku…
Toho dne v podvečer přivezli na příjem velmi starého pána. Také pro něj neměli místo na pokoji, a tak jej ubytovali na stejném typu postele jako mne. Jeho postel zaparkovali podél zdi těsně za tou mojí. Pánovi bylo 86 let. Byl velmi silný, což bylo zřetelné již z toho, jak jej ukládali na lůžko. Podle jeho slov jej hospitalizovali kvůli vodě na srdci.
Jakmile se provoz nemocnice zase zklidnil, začali jsme si s pánem povídat. Vyprávěl o svém mládí. O tom, jak žili v malé chaloupce postavené z kamenů postupně pracně přivlečených z chudého políčka. Podlaha z udusané hlíny. Teplo bylo drahé, a tak se v zimě topilo jen kvůli vaření oběda. Vařila stará babička, která při tom ještě hlídala nejmenší děti – ty, co nebyly schopné vykonávat nějakou užitečnou práci. Ostatní se plahočili někde na poli, v lese či při nejrůznějších příležitostných přivýdělcích – dnes bychom řekli brigádách, ve městě. Děcka běžně běhala bosky, na větší dálku či v zimě se používaly dřeváky. Spali všelijak – rodiče s nejmenšími děcky okolo sebe v manželské posteli, babička se dvěma proti sobě položenými dítky v jiné posteli, dorostenci na lavicích, někdo na troše slámy na podlaze. Spalo se ve stejném oblečení, jako se žilo přes den. Také dek bylo málo, takže platilo, že jedna deka rovná se jedna postel a ostatní se museli spokojit s kabátem či jen pytlovinovou látkou. Koupání, samozřejmě kromě potoka v létě, neznali, mytí probíhalo v neděli ráno, to se výjimečně topilo dříve – jak pro teplo, tak pro ohřev vody ve velkém hrnci. Myli se všichni postupně v jakémsi velikém lavóru, v jedné vodě, do které se postupně přidávala další horká. Myli se v té samé místnosti, kde se bydlelo. Ti dospívající či dospělí, kteří by něco neměli vidět, se prostě museli na chvíli otočit… Povídali jsme si hluboko přes půlnoc…
Ráno, dříve než obvykle, se okolo lůžka starého pána zastavil lékař a vůbec jsem „na poměry“ zaznamenal neobvyklý rozruch. Současně, přes protesty nějakého jiného pacienta, tohoto přemístili do pokoje s všeříkajícím názvem Kaple. Starému pánovi tak ve standardním pokoji připravili poněkud důstojnější místo k léčbě. Ihned také přivlekli „kapačku“… Když mne na jezdící posteli starý pán míjel, usmáli jsme se na sebe a já mu řekl, že jej brzy u lůžka navštívím, abychom pokračovali v nesmírně zajímavém rozhovoru. Pán mi smutně odpověděl: „Chlapče, rád bych, ale myslím, že už to nedopovídáme…“ a ještě se trpce pousmál. Asi hodinu poté začal personál doslova v poklusu k pánovi běhat – přivezli i nějaké přístroje. Lékaři, sestry, všichni najednou kmitali. A zakázali mi, abych se do pokoje zašel podívat, co se děje. Krátce nato starý pán zemřel. Nedokázal jsem to ustát. Brečel jsem jak malé dítě. Konečně jsem našel člověka, se kterým jsem si krásně rozuměl – a on umře. Bylo mi nanic z tohohle světa, ze kterého dobří lidé odchází a zlí zůstávají… Bylo mi moc líto starého pána. Bylo mi líto, že už mi nebude moci předat další část svého životního příběhu… A slzy mi kapaly na polštář. Já, dospělý mladý chlap… Naštěstí odpoledne se u mne zase na dlouhou chvíli zastavila Erika. Byla milá, utěšovala mne… a přišlo mi, že tak trochu i já ji, protože jsme se vzájemně hladili po tvářích, po rukou…
Nemocniční život šel pomalu dál. Pacienta, který byl původně přes své protesty, že není smrtelně nemocný, kvůli starému pánovi přemístěn do Kaple, zase vrátili zpět na jeho dřívější lůžko. Také já jsem se již ze smutné události oklepal a přes Eriččiny námitky zase začal opracovávat odpadní ampule a vytvářet z nich zkumavky. Jedna z větších ampulí měla dlouhý ostrý neodlomený hrot. Chtěl jsem jej odpilovat, ale nešikovně mi sjel a po celé délce ukazováku druhé ruky mi rozřízl kůži. Rána sice nebyla hluboká, ale velmi krvácela. Rychle jsem ji překryl nějakým toaletním papírem a utíkal k sesterně. Zde jsem gestikulací na sebe upozornil Eriku. Ta vyšla, a když pochopila, co se asi tak stalo, zahnala mě zpět do kumbálku s tím, že ihned přijde. Vskutku u mne byla rychlostí blesku. Ránu mi pro jistotu omyla proudem vody, ale řez byl čistý, takže už jen dovedně přiložila kousky gázy, lehce ovinula obinadlem a zalepila náplastí. Při tom mi vyčinila, že jsem neposlušný rebel, ale pak ji napadlo, jestli se mi nedělá špatně z pohledu na krev… Nu, nedělalo, ale i tak jsem se jí pro jistotu chytil. Následoval hluboký pohled do očí a zničehonic se naše ústa spojila v dlouhém a nádherném polibku. A pak věci nabraly překotný spád. Moje neovázaná ruka klouže přes Eriččiny malé prsy, pak dál dolů… Musím říci, že přes všechno nepohodlí v kumbálku, to, že jsem měl jednu ruku téměř vyřazenou, strach, že někdo přijde, a co já vím, jaké ještě potíže, bylo pomilování s Erikou překrásné. Bylo nádherné pozorovat, jak je nesmírně vnímavá na erotiku a jak s ní doteky na těch správných místech doslova „cvičí“. Mít možnost procítit, jak se vám taková dívka doslova odevzdává, je skutečným rájem na zemi. Takovým, který vám dá zapomenout na všechno to zlé, co osud jinak přináší…
Po nějaké chvíli, kdy už jsem zase byl ve své „chodební“ posteli a radostně si v hlavě stále kolem dokola promítal to nádherné, co se v kumbálku odehrálo, přišla ke mně Erika. Ale byla smutná, měla červené oči - zřejmě ještě před okamžikem plakala.
„Moje ledová princezno, copak je, něco jsem udělal špatně?“ ptal jsem se jí zčásti starostlivě a zčásti smutně. „Ne, ty ne, Asce, ale to já jsem udělala všechno špatně. Víš, já jsem zadaná, v létě se budu vdávat. A ty naopak odjedeš studovat někam na vysokou školu a stejně bys malou Eriku nemohl vzít s sebou…“ vzlykala Erika a už zase plakala. Ještě nějakou dobu jsme bezvýchodnost naší situace rozebírali. Bylo to smutné, ale zároveň jsem cítil, že Erice na mně záleží, a to mě přeci jen hřálo u srdíčka. Nakonec jsme došli k závěru, že do konce mého pobytu v nemocnici bude Erika dál moje ledová princezna a potom se budeme snažit, abychom se již neviděli, a tak se zbytečně netrýznili. No musím říci, že kumbálek jsme od té chvíle navštěvovali, jak jen to šlo, a že jsme tam rozhodně nezaháleli. Sestry, které sloužily stejnou směnu s Erikou, na mě občas významně pomrkávaly. Bylo logické, že už jim došlo, co se děje, a asi nám vcelku přály. Naštěstí žádná nebyla z okruhu Eriččina nastávajícího manžela… Sex s Erikou byl jednoduše řečeno úžasný. Samozřejmě, že mi bylo moc líto, že se ta kouzelná víla nestane mojí životní partnerkou, ale řekli jsme si to na rovinu, takže to aspoň tolik nebolelo…
Moje bývalé sebevědomí, ztracené s nástupem na gymnázium, se díky Erice najednou začalo rychle vracet zpět. Již krátce po návratu z nemocnice jsem z naškudlených peněz místo chemikálií koupil něco slušného na sebe. O následujících prázdninách jsem si našel velmi náročnou, ale dobře placenou brigádu a opět – za vydělané peníze jsem nekoupil laboratorní přístroj, jak jsem plánoval původně, ale plno hezkého oblečení. To mě ještě dále posílilo na duši…
Asce, vítej zpět!
Dodatek – Moje maturita
Ve slohové práci z českého jazyka jsem psal o své teorii, kterou jsem na základě studia knihy o vnitřně komplexních solích, resp. z ní vzaté analogie, vyslovil - o možnosti existence atomových jader, ve kterých je některý nukleon nahrazen hyperonem. Hyperon je částice, která obsahuje kromě kvarku „u“ (up-kvark), respektive kvarku „d“ (down-kvark) - což jsou stavební kameny všech atomových jader tvořících viditelný vesmír, včetně nás samých - navíc tzv. podivný kvark „s“ (strange-kvark). Z toho, co jsem o kvarcích z článku ve Scientific American nastudoval, mi bylo jasné, že hyperony jsou velmi nestabilní. Ale řekl jsem si, že kdyby v atomovém jádře existovalo silové pole, které by dokázalo své součásti stabilizovat, analogicky jako tomu je u vnitřně komplexních solí díky ligandovému poli, pak by taková jádra snad existovat mohla. Že v atomovém jádře takové pole skutečně existuje, je potvrzeno tím, že neutron, který je důležitou součástí většiny atomových jader, je jakožto volná částice také nestabilní – rozpadá se s poločasem rozpadu přibližně 15 minut. Ovšem v jádře má díky oné stabilizaci jaderným polem životnost neomezenou. Proč takové úvahy? Nejen velikost kladného náboje jádra je důležitá pro vlastnosti atomu a potažmo dále pak molekul. Neméně důležité je také to, jak přesně prostorově je onen náboj rozložen. Malá změna částicového složení jádra při zachování jeho celkového náboje může za určitých okolností ovlivnit uspořádání elektronového obalu atomu a dodat mu tak jiné vlastnosti – lze si pak představit celé nové „chemie“, dávající vznik látkám s neobvyklými vlastnostmi, netušeným materiálům…
V den mé maturity si předseda maturitní komise, kterým byl fyzik z jiného gymnázia, procházel písemné práce studentů, kteří měli být toho dne podrobeni své životní zkoušce. Přitom narazil na mé úvahy na téma kvarků a hyperjader. Od té doby jej ve zkušebně dvě hodiny neviděli, protože si mě zavolal a na chodbě jsme spolu zaujatě diskutovali o jaderné fyzice. Inu, byl to srdcař pro přírodní vědy jako já, a tak jsme si zkrátka kápli do noty.
Došli jsme k závěru, že teorie kvarků je nádherná a tudíž prostě MUSÍ být pravdivá. Usoudili jsme, že jejím prubířským kamenem bude to, zda se podaří objevit nejtěžší ze všech předpovězených kvarků, tedy „t“ (top-kvark, někdy též zvaný pravdivý, neboli truth-kvark). Konstatovali jsme, že energie potřebná pro vytvoření této částice je tak obrovská, že se ji nejspíš nikdy nepodaří lidstvu dosáhnout, a teorii tak definitivně potvrdit.
Debatu jsme museli ukončit, protože již jsem si měl jít vylosovat otázku z ruského jazyka. Laskavý čtenář si jistě pamatuje moje peripetie ohledně tohoto předmětu a tak je mu jasné, že i přes značnou snahu, abych se na maturitu slušně připravil, tato zkouška byla pro mne velký problém. No, jak se rychle ukázalo, paní profesorka se rozhodla neponechat nic náhodě a výrazně mi pomoci. Pravda je, že bych chtěl vědět, čím jsem si to zasloužil. Asi ve sboru a posléze možná i od předsedy maturitní komise dostala naznačeno, že by bylo škoda nechat mě bez maturity, když mám talent pro přírodní vědy. Rád bych se býval někdy dozvěděl, nakolik to, co udělala, bylo i její vlastní přesvědčení, nebo jen kolegialita vůči přání vyučujících přírodovědných předmětů. V každém případě, místo toho, abych si vylosoval třeba pohovořit o ruských spisovatelích ixypsylontého století a jejich dílech, samozřejmě myšleno pohovořit o nich rusky, tak já rovnou dostal znění tématu, tedy bez losování. Bylo to to nejlehčí, co bylo k dispozici. Vlastně bych měl říci bezkonkurenčně nejlehčí – téma se jmenovalo „Naše město“…
Takže Asce má maturitu v kapse a může pomýšlet na další životní mety…
Poznámky: - Top-kvark byl objeven o více než 20 let později, a to v roce 1995 ve Fermiho laboratoři v Chicagu v USA.
- V současné době je známo více než 30 hyperjader. Bohužel, všechna jsou nestabilní – ta dosud známá mají střední dobu života menší než desetinu miliardtiny sekundy.
