Příručka Sexuální výchova (2009)

Témata dětské psychologie. Populárně naučné články i odbornější pojednání od členů, výpisky z knih o dětské psychologii, pedagogice, a výchově včetně výchovy sexuální.
Uživatelský avatar
Mack
Moderátor
Příspěvky: 421
Registrován: 2.1.2016 20:30:52
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 0
... až do věku: 7
Děkoval: 1038 x
Oceněn: 983 x

Příručka Sexuální výchova (2009)

Příspěvekod Mack » 25.10.2017 16:06:05

Přenos HIV krví
V praxi se nejvíce uplatňuje rizikové užití použitých injekčních jehel a stříkaček u toxikomanů. Důležitým preventivním opatřením je podpora neinjekčního užívání a dále výměna použitých stříkaček a jehel. Přenos krevní transfúzí by dnes díky testování krve měl být spíše jen hypotetickou možností. Hmyzí kousnutí riziko přenosu nepředstavuje.

Sexuální přenos
Celosvětově je sexuální přenos HIV nejčastější formou přenosu. Pravděpodobnost přenosu při jednorázovém nechráněném styku se uvádí mezi 0,05-30%, tedy rozmezí je velmi široké a záleží na mnoha faktorech (zejména na množství viru v tělesných tekutinách nakaženého partnera, současné nákaze jinou pohlavně přenosnou chorobou, lubrikaci, subtypu viru, přítomnosti menstruační krve, stavu imunity ohroženého jedince). K přenosu může docházet zejména při nechráněné anální či vaginální souloži. Menší, ale nikoli nulové riziko představuje orální sex, zejména pokud dojde k souběžnému přenosu či expozici jiné sexuálně přenosné infekce a/nebo ejakulaci do úst. Erotický polibek představuje jen teoretické riziko. Rizikové pro přenos HIV nejsou nekoitální a masturbační aktivity (u pettingu však stále přetrvává určité riziko u jiných sexuálně přenosných chorob).

Za nejčastější trias prevence sexuálního přenosu se považuje ABC, tedy buď
A - abstinence
B - být věrný jednomu partnerovi
C - kondom


Z dalších preventivních strategií lze zmínit alespoň propagaci nekoitálního sexuálního chování.

Přenos z matky na dítě
Všechny gravidní ženy jsou od roku 2000 testovány na HIV. Důvodem je profylaxe přenosu na její dítě, pokud by žena byla HIV pozitivní.

Společenské aspekty, nevládní organizace
HIV infekce nepředstavuje jen zdravotnický, ale celospolečenský problém. V zemích s vysokou HIV prevalencí postihuje především relativně mladé, ekonomicky aktivní a vzdělanější obyvatelstvo, a tím dále zhoršuje jejich ekonomické a demografické ukazatele. V zemích s nižším výskytem pak v počátcích choroby došlo k výrazné aktivizaci občanské společnosti, která tak reagovala na opožděnou činnost vládních struktur. Tuto aktivitu ještě zvýšila skutečnost, že nemoc více postihuje tzv. vulnerabilní skupiny populace, je spojena s rizikem výrazné stigmatizace a diskriminace. Svou pozornost nemoci věnovalo i mimořadné zasedání OSN v roce 2001.
Podobně v České republice již v roce 1989 vznikla Česká společnost AIDS pomoc (ČSAP), která má jako hlavní cíl vedle prevence pomoc a podporu HIV pozitivním osobám. V roce 1999 otevřela Dům světla. Z dalších občanských sdružení je významná činnost organizací Rozkoš bez rizika a Projekt Jana, které se věnují prevenci u poskytovatelek komerčních sexuálních služeb. Podobně u jejích mužských kolegů působí sdružení Projekt Šance. V devadesátých letech se významně na prevenci v gay komunitě podílelo sdružení SOHO. V současné době je preventivní činnost v komunitě mužů majících sex s muži omezena menším zapojením nevládního sektoru. ČSAP provádí terénní práci v pražských gay podnicích. Do preventivní činnosti se zapojuje řada regionálních a religiózních organizací. Sdružení S nadějí proti AIDS a drogám pořádalo déle než 15 let tradiční národní mezioborovou konferenci o AIDS v Poděbradech. Velkým problémem nevládních organizací, zejména působících pouze v prevenci, je obtížnost získání finančních prostředků.
Uživatelský avatar
Mack
Moderátor
Příspěvky: 421
Registrován: 2.1.2016 20:30:52
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 0
... až do věku: 7
Děkoval: 1038 x
Oceněn: 983 x

Příručka Sexuální výchova (2009)

Příspěvekod Mack » 1.11.2017 14:00:58

5. Sexuálně přenosné nemoci


BEZPEČNÝ SEX
Bezpečný sex neexistuje! Možná, že to pro někoho bude znít jako poplašná zpráva, ale už samotné spojení slova bezpečný se slovem „sex“ představuje stejný nesmysl jako kulatý čtverec, studený oheň nebo suchá voda. Máme teď samozřejmě na mysli takový sex, při kterém dochází k tělesnému kontaktu dvou nebo více osob. A hlavním nebezpečím je sexuálně přenosná nemoc.
Nemusíme mít zrovna rozsáhlé znalosti z anatomie, abychom si všimli, že povrch pohlavních orgánů a tělesných otvorů, jakými jsou třeba pochva, ústa nebo konečník, jsou pokryty zvláštní, jemnou pokožkou, které se říká sliznice. K jejímu případnému poškození nějakou tou oděrkou není zapotřebí velkého úsilí. Kolikrát je to poškození téměř neviditelné. Odjištěnou pojistkou ručního granátu je pak tělesná tekutina, která se sliznicí přijde do kontaktu. Takovou tekutinou může být krev, sperma, poševní sekret nebo sliny. Vzájemná výměna tělesných tekutin je nejvíce nebezpečnou výměnou a lehkomyslný kontakt může vážně ohrozit zdraví. Většinou se říká, že když nejde o život, tak nejde o nic. V tomto případě však o život doslova jde!

SEXUÁLNĚ PŘENOSNÉ NEMOCI
K těmto nemocem řadíme všechny choroby, jejichž šíření je umožněno převážně nebo výhradně pohlavním stykem. Po druhé světové válce se naše země naštěstí vyhnula explozivnímu růstu těchto infekcí tak, jak ho naši předkové znali po všech válečných dobách v minulosti. Bylo to jistě díky pokrokovému československému zákonu z roku 1921, o potírání pohlavních nemocí. K účinnosti těchto zákonných norem v pozdější době nepochybně přispěl i objev penicilinu (v léčení příjice byl poprvé použit už v roce 1943) a dalších antibiotik, v neposlední řadě však také růst životní úrovně a zdravotního uvědomění obyvatelstva. Díky všem těmto okolnostem poklesl výskyt sexuálních infekcí v padesátých letech na naprosté minimum.

V průběhu let šedesátých se však karta obrátila a za dalších dvacet let vzrostl v evropských zemích počet nákazy kapavkou třikrát a příjicí dokonce pětkrát. K původním „klasickým“ pohlavním nemocem však přibyly ještě nejméně dvě desítky dalších sexuálně přenosných nákaz, které se dříve za sexuálně přenosné nepovažovaly nebo jejich poznání umožnil rozvoj moderních diagnostických metod. V minulosti byly sexuálně přenosné nemoci často zaměňovány s chorobami jinými, například ve středověku byla takto zaměňována příjice s malomocenstvím. Dokonce i kapavka a příjice se od sebe začaly oddělovat až koncem 18. století. V té době už lidé velmi dobře tušili, že se nákaza přenáší pohlavním stykem.

SYFILIS
Rozšíření seznamu sexuálně přenosných nemocí ještě neznamená, že bychom se klasických nákaz, jako je kapavka a příjice, už nemuseli obávat. Několik epidemií syfilidy na našem území v poslední době a zejména její explozivní růst v některých postkomunistických zemích zcela jasně svědčí o tom, že když se spojí lehkomyslnost s neznalostí, svou trochou do mlýna ještě přispěje promiskuita a náhoda, může být náhle na zdraví ohrožena poměrně veliká skupina obyvatelstva. Mikrob způsobující příjici – syfilis (Treponema pallidum) totiž může do těla vstupovat nejen při normálním pohlavním styku, ale i při kontaktech ústy nebo konečníkem. V místech vstupu se asi za tři týdny utvoří takzvaný tvrdý vřed. Není to, jak se často laici domnívají, vřed hnisavý (furunkl), je spíše podobný bércovému vředu. Jde v podstatě o ztrátu kožní nebo slizniční tkáně kruhového nebo oválného tvaru velikosti čočky až pětikorunové mince, výjimečně větší. Masově růžová spodina nekrvácí, výrazněji nebolí a má tužší, až chrupavkovitý podklad. Asi za dalších sedm až deset dní se přidruží nebolestivé zduření příslušných mízních uzlin. Tento vřed se za dva až tři týdny zahojí a za dalších tři až pět týdnů se začínají na různých místech těla objevovat syfilitické vyrážky. Ty mohou být tak rozličného charakteru a umístění, že by je měl posuzovat vždy odborný kožní lékař. Všechny tyto projevy se zahrnují pod pojem druhého stadia syfilidy. V té době však příjičný mikrob začíná pronikat do různých tkání celého těla, aby tak, často až po řadě let, dal vznik třetímu stadiu, takzvané orgánové syfilidě. V dnešní době, kdy bývá nákaza zachycena a léčena již v prvních dvou stadiích, jsou tato orgánová poškození vzácností. Po řadu staletí však sužovala naše předky a na příznaky syfilitické infekce třetího stadia zemřela nejedna slavná osobnost, státník nebo věhlasný umělec. Mohlo jít o poškození aorty, centrálního nervstva a jiných životně důležitých orgánů.

Zákeřnost syfilitické infekce spočívá v tom, že v těhotenství proniká do krevního oběhu plodu a dává vznik tak zvané vrozené příjici. Těhotenství buď končí potratem nebo se narodí dítě syfilitickou infekcí trvale poškozené. V léčbě příjice je suverénním lékem pořád klasický penicilin ve vysokých dávkách. Znamená to, že při včasném zachycení a léčení se již dnes nemusíme syfilitické infekce, která dříve kosila celé generace našich předků, obávat.

KAPAVKA
Kapavka – gonorrhoea je více než desetkrát častější sexuálně přenosnou chorobou než příjice. Její mikroskopický původce – gonokok vyvolává hnisavý zánět sliznic močového a pohlavního ústrojí. Kromě sliznic močové trubice a děložního hrdla postihuje také často sliznici konečníku nebo také oční spojivku. Při pokročilé neléčené nákaze však může vyvolat i postižení jiných orgánů, kloubů, sliznice úst, nosu a hltanu. Vzácností nebývá v takových případech ani kapavčitá sepse – otrava krve.

Prvním příznakem u mužů bývá za tři až pět dní po podezřelém pohlavním styku pálení a řezání při močení společně s hnisavým výtokem z močové roury a zarudnutím jejího zevního ústí. Toto akutní stadium někdy může přejít do stadia chronického, kdy bolestivé příznaky vymizí, výtok se objevuje jenom ráno a šíří se z močového ústrojí na ústrojí pohlavní (chámovody, nadvarlata) s následným možným poškozením plodnosti.

U ženy od nákazy do objevení se prvních příznaků uplyne často delší doba, průměrně pět až sedm dní. Příznaky (výtok a obtíže při močení) jsou však podstatně mírnější než u muže. To je také příčinou toho, že často více než polovina kapavčitých nákaz u ženy unikne pozornosti. Žena je v té době pochopitelně infekční a o své nemoci se často dozví, až když nakazí dalšího muže. Tato zákeřnost kapavky je možná také příčinou toho, že kapavka stále léčebné péči jaksi uniká. Druhou příčinou je získaná odolnost gonokoka vůči penicilinu, takže na základě výsledků vyšetření musíme často volit kombinaci jiných antibiotik. Neléčená kapavka může, podobně jako u muže, vést k orgánovému poškození a ke vzestupu gonokoka do vyšších oddílů rodidel. Z toho pak může vzniknout postižení vejcovodů s jejich následnou neprůchodností a neplodností.

I po vyléčení kapavky jsou ještě nutná kontrolní vyšetření. Teprve opakovaná negativita těchto vyšetření na nepřítomnost gonokoka umožňuje prohlásit pacienta nebo pacientku za zcela vyléčené a zdravé.
Uživatelský avatar
Mack
Moderátor
Příspěvky: 421
Registrován: 2.1.2016 20:30:52
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 0
... až do věku: 7
Děkoval: 1038 x
Oceněn: 983 x

Příručka Sexuální výchova (2009)

Příspěvekod Mack » 8.11.2017 15:53:56

CHLAMYDIE, GARDNERELLY A MYKOPLAZMATA
Snad největší pokrok a nejvíce nových objevů bylo v posledních letech učiněno v oblasti takzvaných chlamydiových nákaz. Jejich zákeřnost spočívá v tom, že chlamydie jsou strukturálně velmi složité mikroorganismy a jejich růstový cyklus je nutí parazitovat v hostitelských buňkách. Tato jejich neschopnost růstu v umělém prostředí právě velice znesnadňuje jejich zjištění. Přitom se odhaduje, že chlamydiové nákazy jsou v dnešní době vůbec nejčastější sexuálně přenosnou infekcí, často doprovázejí kapavku a u žen způsobují záněty vnitřních pohlavních orgánů. Rovněž u mužů způsobují tak zvané nekapavčité záněty močové roury, které se projevují často jen velmi malými a snadno přehlédnutelnými příznaky. I když například oční nákaza chlamydiemi, takzvaný trachom, byla známa už ve starověku, možnost pohlavního přenosu a zařazení chlamydií mezi STD je záležitostí moderních poznatků lékařské vědy. Podle amerických statistik se asi čtvrtina mužů a asi třetina žen nakazí současně kapavkou i chlamydiemi. Nejúčinnějším lékem je tetracyklin.

Naopak stále větší rozšíření u nás doznává postižení tak zvanými nespecifickými záněty mykoplazmové infekce a choroby způsobené mikroorganismem Gardnerella vaginalis. Tato onemocnění zejména u žen vyvolávají dlouhotrvající, obtěžující a zapáchající výtoky.

GENITÁLNÍ OPAR
Samostatným druhem sexuálně přenosných nemocí jsou infekce způsobené různými viry. Je zajímavé, jak většina lidí velmi málo ví o možnosti pohlavního přenosu tak zvané herpetické infekce. Jde o opar pohlavního ústrojí – herpes genitalis, projevující se v prvním stadiu nemoci bolestivými puchýřky, podobně jako příbuzný opar na rtu. V té chvíli je nemoc nejvíce nakažlivá. Později puchýřky zaschnou ve stroupek a pak zmizí. Tato infekce se v posledních letech stává masovým nebezpečím zejména v průmyslově vyspělých zemích a nabývá charakteru nemoci sociálního významu.
Stejně jako opar rtu, tak i genitální opar je nemoc vlastně nevyléčitelná. Virus přežívá ve skryté podobě v nervových gangliích a výsev v podobě puchýřků může být způsoben horečnatým onemocněním, stresem nebo třeba i menstruací.

DALŠÍ VIROVÉ INFEKCE
Zvláštní odrůdou virových sexuálně přenosných nákaz jsou cytomegalovirové infekce. Nebezpečná je nákaza plodu v průběhu těhotenství nebo během porodu. Podle posledních výzkumů se může projevit i v pozdějších stadiích života opožděným vývojem a některými nervovými poruchami.

Takzvaný papilomový virus je zase odpovědný za růst bradavičnatých výrůstků v oblasti zevních pohlavních orgánů. Tyto výrůstky, špičaté kondylomy, jsou již popisovány v lékařských zprávách před mnoha staletími. Teprve novodobé výzkumy však odhalily jejich infekční virový původ a právem zařadily toto onemocnění mezi sexuálně přenosné choroby.
O tom, jak pestrá je škála sexuálně přenosných nemocí, svědčí i prokázaná skutečnost, že také virová žloutenka může být přenesena sexuálním kontaktem, zejména nebezpečná je virová žloutenka typu C, přenášená nejen injekční jehlou, ale také orálním sexem, dokonce i normální souloží. Na rozdíl od žloutenky typu A zde neexistuje očkování.

HIV/AIDS
Pochopitelně největší zájem v posledních letech vzbuzuje sexuálně přenosná nemoc spočívající v selhání obranyschopnosti lidského organismu proti řadě běžných nakažlivých nemocí a některých nádorů. Je to syndrom získaného selhání imunity – Acquired immunodeficiency syndrome – AIDS. Tomu je věnována samostatná kapitola.

PRVOCI A PARAZITI
Výčet sexuálně přenosných nemocí by nebyl úplný, kdybychom se ještě nezmínili o infekcích způsobených prvoky a zevními parazity. Mezi ty první patří především trichomoniáza – nákaza způsobená bičenkou poševní. Tento prvok nemusí vždy vyvolat páchnoucí výtok, i zde mnohá nákaza probíhá víceméně skrytě. Onemocnění se pro svůj vysoký výskyt (dříve se udávalo až 20 procent populace) stává závažným zdravotním a sociálním problémem. V současné době máme k dispozici účinné léky (metronidazol, Entizol) a proto se výskyt o něco snížil, existuje však stále nebezpečí v podobě pozdního záchytu, v důsledku promiskuity a nedostatečného současného léčení všech sexuálních partnerů (tak zvaný ping-pong efekt šíření infekce).

Parazitární onemocnění přenášená pohlavním stykem jsou především vyvolána vší ohanbí, tzv. muňkou, a zákožkou svrabovou. Proti oběma onemocněním máme rovněž účinné léky, je však zapotřebí na onemocnění těmito parazity myslet, protože příznaky se mohou často skrývat pod obrazem různých jiných kožních chorob.

BEZPEČNĚJŠÍ SEX
Je to tedy docela slušná řádka nemocí, které mohou člověka potkat v důsledku přenosu infekce při pohlavním styku. Vzhledem k této skutečnosti jsme již na začátku řekli, že vlastně neexistuje stoprocentně bezpečný sex. Buďme tedy poněkud skromnější a používejme jako hlavní opatření proti všem sexuálně přenosným nemocem alespoň takzvaný bezpečnější sex (safer sex). Ten spočívá v takových postupech, při nichž se žádné tělesné tekutiny jednoho partnera nedostanou na sliznice pochvy, úst, řitě nebo očí, ani na žádné sebemenší poranění kůže druhého partnera. Při souloži do pochvy, do úst nebo do konečníku se lze chránit prezervativem, který se pochopitelně nikdy nesmí slinit nebo potírat mastnotou. Umělé sexuální sanitární pomůcky (vibrátory, umělé pochvy apod.) se nikdy nesmějí půjčovat jiným osobám. Nebezpečné je i zavádění prstů do pochvy nebo do řitě partnera či partnerky (nebezpečí poranění a infekce prostřednictvím kožní záděry). Dráždění pohlavních orgánů nebo řitního otvoru ústy, intenzivní líbání s kousáním do rtů, jazyka a do prsních bradavek představuje rovněž nebezpečné sexuální praktiky. Naopak zase použití tak zvaných lubrikačních prostředků, které svou kluzkostí zmenšují pravděpodobnost poranění, představuje nesporný přínos k bezpečnějšímu styku.

Za poměrně bezpečný lze pokládat takový druh sexuálního styku, při kterém nedochází k výměně tělesných tekutin, zvláště ne krve s krví a semene s krví.

A závěrem tedy ještě jednou, neboť opakování je matkou moudrosti: vůbec nejúčinnějším preventivním opatřením proti šíření sexuálně přenosných nemocí je zdravý sexuální partner a zachovávání párové sexuální věrnosti. Vyhýbání se nebezpečným drogám, ale také takzvaným rekreačním drogám včetně alkoholu, výrazně napomáhá dodržování zásad bezpečnějšího sexu. Naproti tomu střídání partnerů, skupinový sex, řemeslná prostituce a nevybíravé styky s neznámými osobami představují hlavní nebezpečí všech výše uvedených nákaz včetně smrtelného nebezpečí HIV/AIDS. Se zdravým sexuálním partnerem či partnerkou je pak i provádění méně obvyklých sexuálních praktik bezpečnou zárukou před přenosem všech sexuálně přenosných nemocí.
Uživatelský avatar
Mack
Moderátor
Příspěvky: 421
Registrován: 2.1.2016 20:30:52
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 0
... až do věku: 7
Děkoval: 1038 x
Oceněn: 983 x

Příručka Sexuální výchova (2009)

Příspěvekod Mack » 15.11.2017 16:48:15

6. Sexuální orientace


Jde o vrozenou citovou a sexuální preferenci jedinců opačného (heterosexualita) nebo stejného (homosexualita) pohlaví. Podle některých odborníků existuje i orientace bisexuální, kdy dotyčný je zaměřen na obě pohlaví stejně. Jiní experti tvrdí, že existuje pouze bisexuální chování, nikoli vrozená orientace. Od sexuální orientace je totiž třeba odlišovat sexuální chování, které nemusí být vždy s vrozenou dispozicí ve shodě. Homosexuálně se často chovají heterosexuálně orientovaní lidé v podmínkách omezeného výběru (např. výkon trestu). Heterosexuálně se často chovají lidé s homosexuální orientací proto, že se snaží splynout s většinovou společností.

Zjišťování sexuální a citové orientace není složité. Jedinec se v sobě může dobře vyznat především tehdy, bude-li se zabývat obsahem svých erotických fantazií a snů, které může jen málo nebo vůbec ovlivnit svým vědomým přáním. Relativně spolehlivou informaci přinese i poznání, do osob jakého pohlaví se dotyčný člověk eroticky zamilovává (to znamená, že po nich fyzicky i citově touží). Naopak zkoumání konkrétního sexuálního chování mnoho informací přinést nemusí - člověk se totiž může chovat v rozporu se svou vrozenou dispozicí.

Výzkumů, které se zabývají výskytem homosexuální orientace v populaci, je nesčetně. Výsledky jsou ovlivněny především kulturou, náboženským a politickým systémem konkrétní země. Obecně lze snad říci, že lidí s homosexuální orientací je v populaci kolem několika procent. V reprezentativních výzkumech chování lidí v ČR se opakovaně tyto údaje pohybují kolem 1-2 procent.

Homosexuální orientace byla vyřazena z mezinárodních manuálů lékařských diagnos, kde dříve figurovala jako porucha sexuální orientace. V civilizovaných zemích je vnímána jako normální menšinová sexuální orientace. Homosexuálně orientovaní lidé mohou mít nicméně ztíženou situaci především v dětství a dospívání, kdy si poprvé uvědomí, že jsou příslušníky této menšiny. Většina z nich pak prochází obdobím zvaném coming out, v rámci kterého přijímají sami sebe i se svým menšinovým zaměřením a dávají možnost i svému okolí, aby je v této roli respektovalo. Výraznou podporu zde může poskytnout rodina, škola a blízcí přátelé. V naší společnosti je v tomto ohledu poměrně liberální klima, ale i tak se někteří homosexuálně orientovaní lidé ještě dnes setkávají s nepochopením a někdy i diskriminací. Tato diskriminace pochází většinou z přetrvávajících společenských předsudků a stereotypů. Právně byla většina nerovností již odstraněna, posledním krokem bylo uzákonění možnosti uzavřít registrované partnerství osob stejného pohlaví. Nevyřešenou otázkou do budoucna zůstává možnost adopce dítěte stejnopohlavními páry.

Pohlavní identita
Pohlaví každého jedince je určováno na několika úrovních. Genetické pohlaví je dáno pohlavními chromozómy, genitální pak typem pohlavních orgánů. Psychické pohlaví pak vyjadřuje skutečnost, zda se člověk cítí být mužem nebo ženou.

Pohlavní (rodová) identita je pak subjektivně vnímaný pocit sounáležitosti nebo naopak rozporu s vlastním tělem, jeho primárními a sekundárními pohlavními znaky a s rolí společensky a kulturně příslušnému pohlaví přisuzovanou. Tato identita se odráží v myšlení, cítění i chování jednotlivce včetně jeho profese, zálib a společenských vztahů.

Vnější projevy pohlavní identity nazýváme pohlavní rolí. To, jak se k dítěti chová jeho okolí od raného dětství, může jeho jistotu v dané roli potvrzovat nebo naopak prohlubovat budoucí konflikt nebo nejistotu.

Výraznou roli zde hrají stereotypy. Jde o apriorní představy o povahových rysech, způsobech chování a zvycích příslušníků určité skupiny, aniž by byla brána v potaz individualita jejich členů. Stereotypy týkající se rolí mužů a žen nazýváme rodové stereotypy. V souvislosti s rodem hovoříme o femininitě (pasivita, soucit, čistota, jemnost, emocionalita, závislost, takt, klid, upravenost, krása) a o maskulinitě (potlačování emocí, orientace na práci, aktivita, dominance, soutěživost, technické a sportovní zájmy).

Vlivem těchto stereotypů dochází k předběžnému očekávání, že náleží-li dítě k danému pohlaví, budou se u něj vyskytovat příslušné vlastnosti. Existence stereotypů vede k odlišnému očekávání, a tedy i k odlišné výchově děvčátek a chlapců. Není přitom zdaleka jasné, které vlohy a dispozice má dítě vrozené, bez ohledu na jeho pohlaví, a které se naučilo právě díky rodově konformní výchově. Dítě, jež svým chováním neodpovídá očekávaným rodovým stereotypům, vzbuzuje pozornost a může se stát i obětí šikany. Rodové normativy jsou sevřenější a striktnější pro chlapce, kteří se také v těchto případech stávají oběťmi útlaku v kolektivu výrazně častěji než děvčata.

Výzkumy hovoří o 12 procentech dívek a 6 procentech chlapců, kteří významným způsobem překračují rodové normativy. 1% chlapců a 5% dívek přitom vyjadřuje občas touhu stát se příslušníkem opačného pohlaví. Většina extrémních projevů se časem zmírňuje. O skutečnou, hlubokou a zásadní poruchu pohlavní identity (transsexualitu) se jedná v minimálním počtu případů.

Transsexualita je stav, v rámci kterého se dotyčný cítí být psychicky příslušníkem opačného pohlaví, než jakého je po stránce biologické. Jde o vrozenou poruchu, která se týká promilové části populace. Někteří transsexuální lidé si svou odlišnost uvědomují od útlého věku, jiní ke konečnému sebepoznání dospějí v pubertě nebo i později. Transsexuální člověk má dvě možnosti řešení své situace. Může se pokusit adaptovat na své biologické pohlaví a žít v roli, kterou mu určuje, či projít komplexním procesem přeměny pohlaví nebo některou z jeho dílčích částí.

Mýty

Homosexualita je úchylka.
Nikoli, homosexualita je normální menšinová sexuální orientace.

Homosexuálně orientovaní muži jsou zženštilí, homosexuálně orientované ženy jsou mužatky.
Ne, u homosexuálně orientovaných lidí, stejně jako v heterosexuální většině, existuje nesčetně typů osobností, které chování člověka ovlivňují nejrozmanitějším způsobem.

V homosexuálních párech dělá jeden muže a druhý ženu.
Ne, a to ani v rozdělení domácích prací a ani v sexu. Stejně jako u heterosexuálních dvojic vždy záleží na tom, jak se partneři domluví a co komu vyhovuje.

Děti by se měly vychovávat tak, aby požadované rodové stereotypy splňovaly.
Ne, dětem by měla být dána v rodině, ve škole i ve společnosti taková volnost, aby mohly rozvíjet své nejlepší vlohy, bez ohledu na to, zda se jim říká „mužské“ nebo „ženské“.

Každé dítě, které rodové normativy překračuje, trpí poruchou identity.
Nikoli, skutečnou a zásadní poruchou pohlavní identity (transsexualitou) trpí jen minimální počet dětí. Ale i těm (nebo zejména těm) je třeba vytvořit dobré podmínky k tomu, aby se mohly stát v budoucnu samy sebou.
Uživatelský avatar
Mack
Moderátor
Příspěvky: 421
Registrován: 2.1.2016 20:30:52
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 0
... až do věku: 7
Děkoval: 1038 x
Oceněn: 983 x

Příručka Sexuální výchova (2009)

Příspěvekod Mack » 22.11.2017 15:50:44

7. Sexuální deviace a deviantní chování


Definice sexuálních deviací bývá výrazně ovlivněná kulturou, která sexuální, a s tím související právní, medicínské i morální normy stanovuje.

Západní civilizace v současné době definuje sexuální deviace (odchylky) jako kvalitativní poruchy sexuální motivace a dělí je na deviace sexuální orientace, deviace sexuálního chování a deviace kombinované.

Příčinu vzniku sexuálních odchylek tvoří pravděpodobně komplex vrozených faktorů, především z oblasti vlivů genetických a hormonálních, působících na mozek dítěte během jeho nitroděložního vývoje. Dřívější teorie o možnosti vzniku sexuálních deviací výchovou nebo učením se nikdy v praxi nepotvrdily.

Deviace v sexuální orientaci
Do této kategorie se řadí odchylky, v rámci kterých není preferovaným objektem sexuální touhy dospívající či dospělý objekt.

  1. Pedofilie – jde o sexuální a citovou orientaci na děti, tedy objekty bez známek fyzického dospívání. Podle pohlaví dítěte pak odlišujeme pedofilii heterosexuální a homosexuální. Přesnou míru výskytu v populaci neznáme. Pedofilně orientovaný jedinec prožívá směrem k dítěti podobné city a emoce jako nedeviantní člověk k dospělému partnerovi. Spáchá-li trestný čin, netouží dítěti ublížit agresivním způsobem. Mnoho lidí s pedofilní orientací svou odchylku celoživotně zvládá a ničeho se nedopustí. Pracují často v profesích, ve kterých jsou dětem nablízku.

  2. Hebefilie a efebofilie – erotické zaměření na dospívající dívky či chlapce („ani ryba, ani rak“). Zde je stanovení medicínské normy obzvláště obtížné.

  3. Fetišismus – je erotické zaměření na určité typy předmětů (např. součásti oděvu či druhy materiálu) či části těla (např. kotníky). Pro většinu lidí s fetišistickým zaměřením bývá možné, aby si alespoň částečnou realizaci své potřeby dovolili v rámci masturbačních aktivit nebo při sexu se spolupracujícím partnerem.

  4. Zoofilie (fixace na zvířata), nekrofilie (fixace na mrtvé tělo) apod. jsou velice vzácné deviace, se kterými se v praxi takřka nesetkáváme.

Deviace v sexuálním chování

Jde o poruchy ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení a uspokojení, přičemž normou je zde souhlasný sex, který partnerům nezpůsobuje fyzickou či psychickou újmu.

  1. Exhibicionismus – dosahování vzrušení je podmíněno expozicí vlastního genitálu před nic netušícím objektem.

  2. Voyeurismus – vzrušení způsobuje sledování objektu při intimních erotických i neerotických aktivitách.

  3. Frotérství – deviantní člověk upřednostňuje tření se o nic netušící objekt v davu (MHD, veřejná shromáždění, tlačenice).

  4. Tušérství – deviantní člověk dosahuje vzrušení a uspokojení tím, že se dotkne těla včetně intimních partií cizího, sexuálně nevyladěného člověka.

  5. Patologická sexuální agresivita – jde o nebezpečnou úchylku, kdy její nositel touží oběť agresivně osahávat, povalit či znásilnit.

  6. Sadismus a masochismus – podstatou sadismu je potřeba mít druhého zcela pod kontrolou, vydaného na milost a nemilost a někdy mu i působit bolest, masochismus znamená touhu být druhým zcela ovládán, být mu podřízen a někdy i fyzicky a tělesně trýzněn.

Kombinované deviace
Patří sem například velice nebezpečná deviace, ve které se kombinuje pedofilní orientace a agresivní sadismus. Člověk, který se s touto odchylkou narodí, je potenciální dětský vrah. Jde ovšem o velice vzácnou poruchu.

Způsoby zjišťování sexuálních odchylek
Každý člověk je schopen se ve své sexualitě orientovat, a to především podle obsahu erotických fantazií a erotických snů. Za sexuální odchylku je považován stav, kdy deviantní představy (ať už se týkají orientace nebo způsobu chování) zaujímají většinu fantazijní produkce. Odborníci ke stanovení diagnózy sexuální deviace používají sexuologické vyšetření, které může obsahovat i vyšetření přístrojem (PPG, VPG), hodnotícím míru vzrušení jedince v závislosti na vizuálních erotických podnětech.

Léčba sexuálních odchylek
Jde o vrozené poruchy, které vyléčit nelze. Je ale možné dosáhnout stavu, kdy dotyčný jedinec může kvalitně žít a riziko, že ublíží sobě nebo někomu ze svého okolí, je minimální. V terapii se používá komplex metod (především individuální a skupinová psychoterapie, režimová terapie a farmakoterapie včetně hormonálního tlumení).

Deviantní chování
Deviantně se může chovat i člověk, který žádnou sexuální odchylkou netrpí. Příkladem jsou například lidé, kteří zneužívají děti (aniž jsou pedofilně orientovaní) nebo kteří znásilňují druhé (aniž trpí sexuálně agresivní deviací). Roli většinou hraje nedostatečný intelekt, duševní nemoc nebo výrazná porucha osobnosti.

Mýty

Každý deviantní člověk se chová sexuálně deviantně a většina z nich dřív nebo později spáchá nějaký trestný čin.
Nikoli, existuje mnoho deviantních lidí, kteří svou poruchu celoživotně zvládají.

Každý člověk, který se deviantně chová, trpí sexuální deviací.
Ne, deviantně se může chovat i člověk, který žádnou odchylkou netrpí.

Sexuální deviace lze úplně vyléčit.
Nelze, ale lze nalézt způsoby, jak se s deviací naučit žít.

Za sexuální odchylku je třeba se stydět.
Za vrozenou poruchu nikdo nemůže, ale i přesto právě pocity studu často lidem brání včas navštívit lékaře.

To, zda se někdo stane obětí trestného sexuálně motivovaného činu, nelze ovlivnit.
Každý se může chovat opatrně a nebezpečné situaci předejít.
Uživatelský avatar
Mack
Moderátor
Příspěvky: 421
Registrován: 2.1.2016 20:30:52
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 0
... až do věku: 7
Děkoval: 1038 x
Oceněn: 983 x

Příručka Sexuální výchova (2009)

Příspěvekod Mack » 29.11.2017 16:39:19

8. Sexuální dysfunkce


Sexuální dysfunkce jsou poruchy, při kterých jedinec nepociťuje sexuální touhu nebo není schopen uskutečnit sexuální akt, vedoucí k uspokojení. Mohou být způsobeny tělesnými nebo psychickými příčinami, případně vznikají na základě kombinace obou výše uvedených faktorů.


Mužské sexuální dysfunkce:
  1. Nedostatečná nebo chybějící sexuální apetence
    Její příčinou bývá tělesná nebo duševní nemoc, hormonální porucha, někdy může jít o vedlejší efekt užívání léků (například psychofarmak), důsledek jiné sexuální dysfunkce (např. poruchy erekce), ale i důsledek problémů ve vztahu. U mužů se tato dysfunkce vyskytuje méně často než u žen. Společensky je ale méně tolerovaná, protože rodový stereotyp muže jako „vždy k sexu připraveného samce“ stále existuje. Pro mnoho mužů je nízká nebo chybějící sexuální touha důvodem frustrace a výčitek svědomí, které jim posléze zabrání vyhledat odbornou pomoc a problém řešit.

  2. Nadměrná sexuální apetence
    Stejně jako nízkou sexuální apetenci je těžké ji definovat. Za problém je třeba považovat tak vysokou sexuální potřebu, která obtěžuje dotyčného jedince, narušuje mu výrazným způsobem životní styl a zabraňuje mu vykonávat běžné každodenní povinnosti. Nadměrná sexuální potřeba může být způsobena vysokou hladinou testosteronu nebo duševní nemocí, ale často vzniká spíše na základě nesexuálních příčin (například jako nutkavé chování, které jedinec používá ke snižování hladiny neurotického stresu nebo napodobuje mechanismus vzniku závislosti na drogách).

  3. Porucha erekce
    Jde o nejčastěji se vyskytující sexuální mužskou dysfunkci. Po tělesné stránce ji způsobuje především cévní nedostatečnost při onemocněních jako cukrovka nebo vysoký krevní tlak nebo bývá důsledkem užívání léků (např. psychofarmak nebo antihypertenziv). Psychicky podmíněné poruchy erekce jsou typické pro zahajování pohlavního života, ale nevyhýbají se mužům napříč všemi věkovými skupinami. Důležitým psychickým faktorem je zde strach ze selhání. Tento strach je tím větší, čím je mužem, jeho partnerkou či partnerem a nakonec i celou společností nadhodnocován význam soulože ve srovnání s ostatními, stejně (a často i více) uspokojivými sexuálními aktivitami. Typ poruchy podle příčiny vzniku se dá poměrně snadno určit. Pro tělesně podmíněné poruchy erekce bývá typické to, že zasahují celou sexualitu a jsou přítomné i při masturbaci. Zde je vždy na místě vyhledat lékařskou pomoc, protože problém s erekcí může signalizovat i závažnější zdravotní potíže. V rámci terapie pak existuje výrazně účinná farmakologická pomoc léky na zlepšení prokrvení penisu. Psychickou příčinu poznáme podle toho, že erekce je nedostatečná nebo mizí takřka výhradně při pokusech o soulož nebo během ní. Při masturbaci či nekoitálním sexu s erekcí v tomto případě nebývá problém. Terapii zde představuje v první řadě bezpečný vztah, ve kterém se muž nemusí bát, dočasné upřednostnění nekoitálních způsobů milování a eventuální společná návštěva u terapeuta. Pomoc při prevenci vzniku poruch erekce u mladých mužů při zahajování párového pohlavního života spočívá především v kladení důrazu na postupné kroky v rámci sexuálního sbližování a dlouhodobé upřednostnění nekoitálních aktivit (mazlení, hlazení, oboustranné dráždění genitálu rukou či ústy) před vlastní souloží.

  4. Rychlá ejakulace
    Za rychlou ejakulaci považujeme výron semene, který nastává do minuty po zahájení sexuální stimulace. Příčinou může být malá sexuální frekvence, vysoká hladina testosteronu, vrozená dispozice, místní porucha (např. krátká uzdička), zvyk na určitý způsob sexu nebo obava z neschopnosti uspokojit ženu dostatečně dlouhou souloží. Řešení představuje komplex dílčích opatření (např. zvýšení sexuální aktivity, snížení místní citlivosti použitím kondomu nebo znecitlivující masti, trénink oddalování nástupu ejakulace, užívání některých farmak na snížení úzkosti a otevřená komunikace s partnerkou nebo partnerem).

  5. Nedosahování orgasmu
    Bývá u mužů výjimečné a většinou souvisí s jiným fyzickým či psychickým problémem či bývá důsledkem užívání léků.

  6. Chybění ejakulace
    Pokud nedochází k výronu semene a zároveň muž prožívá orgasmus, je dobré vyhledat lékařskou pomoc, protože příčinu hledáme spíše v nervovém zásobení genitální oblasti či v nějakém místním problému (stavy po zánětech, vrozené vady apod.)
Uživatelský avatar
Mack
Moderátor
Příspěvky: 421
Registrován: 2.1.2016 20:30:52
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 0
... až do věku: 7
Děkoval: 1038 x
Oceněn: 983 x

Příručka Sexuální výchova (2009)

Příspěvekod Mack » 6.12.2017 15:59:54

Ženské sexuální dysfunkce:
  1. Nedostatečná či chybějící sexuální apetence
    Bývá nejčastější sexuální dysfunkcí u žen. Její definice je složitá především proto, že v heterosexuálních dlouhodobých vztazích bývá zvykem považovat za normu apetenci mužské sexuality, která má výraznější podporu v biologických faktorech (hladina testosteronu, rychlé nastupující vzrušení či bezproblémové prožívání orgasmu apod.), než je tomu u žen. V hledání příčin je důležité odlišit příčiny celkové (tělesná či duševní nemoc, důsledek užívání léků, vysoká hladina některých hormonů, jako je např. prolaktin, sexuální dysfunkce, např. neprožívání orgasmu apod.) od příčin selektivních, většinou vázaných na stav vztahu či způsob realizované sexuální aktivity vzhledem k typu ženina vzrušení.

  2. Nadměrná sexuální apetence
    U žen se poměrně často setkáváme s požadavkem vysoké sexuální frekvence ve vztazích, ve kterých jsou v asymetrické pozici a na partnerovi závislé. Vymáhání sexu jim slouží jako prostředek k dokazování si vlastní ceny a zvyšování nízkého sebehodnocení. Roli někdy hrají i jiné nesexuální mechanismy (viz Nadměrná sexuální apetence u mužů).

  3. Nedosahování orgasmu
    Ženy nemají, na rozdíl od mužů, schopnost dosáhnou orgasmu vrozenou a automaticky zabudovanou v průběhu sexuálního aktu. Dosažení orgasmu se musí často učit. Dočasná ztráta schopnosti prožít orgasmus bývá vázána například na období po porodu, gynekologické a duševní onemocnění či je důsledkem užívání farmak nebo vztahových potíží. Zásadní problém může způsobovat tzv. primární anorgasmie, tedy stav, kdy žena nikdy, nijak, s nikým ani sama se sebou orgasmus neprožila. Tato dysfunkce se týká cca 10 % žen v populaci. Nejde pravděpodobně o absenci dispozice orgasmu dosáhnout, roli hrají spíše postojové faktory, jako negativní vztah k vlastní sexualitě, k vlastnímu tělu, stud, předsudky a zábrany. Při řešení problému si žena musí uvědomit, zda nezanedbává jednu z dvou podmínek, které jsou pro dosažení orgasmu nezbytně nutné. V první řadě jde o způsob mechanického dráždění (většina žen dosahuje orgasmu především díky dráždění klitorisu, menší počet díky dráždění uvnitř v pochvě, oblíbeným a účinným mechanismem je pak kombinace obou způsobů). Druhý důležitý faktor, podmiňující úspěch, je u ženy psychické vzrušení, které buď vyplývá z konkrétní situace, ve které se žena nachází (sex s partnerem nebo partnerkou ji psychicky vzrušuje), nebo může čerpat z erotických představ, kterými si pomáhá navozovat sexuální vzrušení při masturbaci, ale někdy i při milování s partnerem. Dlouhodobé neprožívání orgasmu může být jednou ze zásadních příčin poklesu nebo ztráty chuti ženy na sex v dlouhodobém vztahu.

  4. Vaginismus, dyspareunie
    Tyto problémy vznikají často na počátku párového sexuálního života ženy. Bolest při souloži nebo nemožnost zavést penis (ale i prsty nebo jiné předměty) do pochvy přímo souvisí se stažením svalstva dna pánevního a vzniká jako důsledek obavy z bolesti. Někdy může hrát roli i sexuální trauma (sexuální zneužití v dětství, znásilnění nebo nešetrné gynekologické či urologické vyšetření v raném věku). Při opakování pokusů o realizaci soulože se vytvoří místní silná obranná svalová reakce, která pak již probíhá mimo volní kontrolu ženy. Řešení představuje postupný trénink desenzibilizace svalstva, bezpečný vztah a trpělivý partner.

Sexuální nesoulad
Za uspokojivě probíhající je možné považovat takový párový sexuální život, na jehož frekvenci se partneři shodnou a během něhož oba prožívají (alespoň ve většině případů) erotické vzrušení a orgasmus – není důležité, jakým způsobem a ve které chvíli. Párový sexuální život pak lze hodnotit z hlediska kvantity a kvality. V dlouhodobých vztazích se často sejdou partneři s poměrně velikým rozdílem v požadavku na četnost sexu. Vždy lze doporučit, aby se frekvence milování řídila potřebou toho méně aktivního, aniž bychom jeho apetenci označili za dysfunkční. Jde pouze o jinou individuální normu jedince. Stejně tak se mohou partneři lišit v požadavku na způsob milování. Bývá rozumné se domluvit, že v praxi je možné realizovat pouze to, co se oběma líbí, eventuálně to, co se líbí jednomu a druhému nevadí. Nucení do častosti či nepřijatelného způsobu sexu bývá jedním z rozhodujících faktorů při vzniku skutečných sexuálních dysfunkcí, který může posléze vést k ohrožení společného sexuálního života a často i celého vztahu.

Mýty

Nejdůležitější způsob milování je soulož, nekoitální aktivity jsou druhořadé.
Všechny způsoby milování jsou rovnocenné, pro mnoho dívek a žen je nekoitální sex více uspokojivý než vlastní soulož.

Frekvence sexu přímo souvisí s hloubkou vztahu.
Nikoli, častost sexuálních aktivit nic o lásce neříká.

O sexu není třeba mluvit.
Naopak, o sexu je třeba mluvit, a to konkrétně a srozumitelně. Je také dobré nešetřit chválou.

Vysokým počtem sexuálních partnerů lze získat kvalitní sexuální zkušenosti.
Kvalitní sexuální zkušenosti se lépe získávají v dlouhém, stabilním a hezkém vztahu.

Sex ve stáří neexistuje.
Sex ve stáří existuje, ale nebývá podmínkou fungování vztahu.

Zpět na “D. PSYCHOLOGIE”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti