Asceho výběr střípků životních

Osobní sdílení od členů, detailní popisy jejich životních osudů, vyprávění zajímavých příběhů, případně kazuistiky a příběhy z druhé ruky - příběhy zneužitých, životopisy slavných pedofilů ap.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 4.8.2016 16:04:58

Léta studií na vysoké škole


Skončila ohromná kapitola s názvem Dětství a dospívání a posunujeme se tak v životní pouti k dalšímu velkému bloku: Léta studií na vysoké škole.

Jsem dospělý. V nitru duše velmi nevyrovnaný – na jednu stranu značně sebevědomý, ale s občasnými výkyvy jak na stranu agresivity, tak lítostivosti, až přehnaně citlivá duše, která si vše nesmírně bere k srdci… Zocelený mnoha neviditelnými bitvami v duševní rovině. Jenže mnoho těch bitev, ba můžeme říci, že i celé války, byly prohrané. A tak je Asceho dušička plná šrámů. Ale také naplněna velkým očekáváním věcí příštích, protože to, co se blíží, je možno přirovnat k novému životu. Nový začátek. Restart. Pokud budu přijat na vysokou školu, bude to znamenat přesun do jiného města, pryč od nevlastní matky, výměnu lidí ve všech možných rolích – spolužáci, náhodní spolucestující, učitelé…

Přijímací zkoušky


Otec byl rád, že jsem se rozhodl studovat na vysoké škole. Nevlastní matka byla ve svém názoru rozpolcená – samozřejmě mi studium nepřála, ale na druhé straně to, že bych byl doma jen jednou za měsíc na víkend a podstatnou část času mě tak neměla na očích, toto částečně kompenzovalo.

Vážení čtenáři, zapomeňte na dnešní vymoženosti – jako například to, že když potřebujete zjistit nějaké podrobnosti o své vysněné škole, či ujasnit si organizační záležitosti, juknete na web a zde máte vše jak na talíři. Připomínám, že veřejný web ještě zdaleka neexistoval, neexistovaly ani mobilní telefony, natož ty aktuální, jejichž výkon by nedokázalo namodelovat žádné tehdejší výpočetní centrum o velikosti ohromné budovy a s desítkami zaměstnanců. Vše jsem si musel pracně a složitě vykomunikovat sám, naši mi v ničem nepomáhali. Naštěstí ve městě mé budoucí školy dělal přijímací zkoušky, byť na jinou instituci, jeden z mých spolužáků, který se zmínil, že nocovat bude u své babičky, kterou tam má. Domluvil jsem se s ním, zda by mě vzal „do podnájmu“. Sice jeho na místo vezli rodiče autem, zatímco já cestoval vlakem, ale klaplo to. Takže alespoň o jednu starost méně.

Ráno dne „D“ jsem nastoupil na tramvaj a přiznám se, že jsem měl trochu sevřený žaludek. Čekalo mě několikeré přesedávání – byt spolužákovy babičky a sídlo mé školy se nalézaly velmi daleko od sebe. Osud se rozhodl pro poněkud krutý kanadský žertík – tramvaj najednou zastavila mimo zastávku a dál nejela. Po drahné době, kdy nikdo nevěděl, co se děje, řidič oznámil, že nejspíše vypadla elektřina pro trakční vedení. Ručně nám otevřel dveře a – a nazdar. No, bezva. Ztracený ve velikém městě, daleko od cíle cesty… Po zhruba pěti kilometrech různého tápání a doptávání se jsem přeci jen do školy celý zpocený dorazil. Přijímací zkoušky již asi půl hodiny probíhaly. Ostatní uchazeče buď přivezli rodiče autem či přijeli z jiných směrů, škola tedy nejspíš o nějakém výpadku na jedné větvi tramvajového vedení ani nevěděla, tudíž vše probíhalo tak, jak bylo naplánováno. Když jsem našel „svoji“ učebnu, což bylo asi v 8:30, omluvil jsem se. Dozorující asistent mi řekl, že mě omlouvá, ale delší čas mi poskytnout nemůže, předepsané úlohy tedy musím vyřešit zhruba za hodinu. To mě hodně naštvalo, ale nedal jsem nic na sobě znát, nechtěl jsem si hned v tento den někoho znepřátelit. Navíc šlo o můj excelentní předmět. Asce, snaž se… Po půl hodině, tedy daleko, daleko před stanoveným časovým limitem, jsem práci odevzdal. Asistent jen pokýval hlavou, odhaduji, že si zřejmě pomyslel: „Další, co se přišel jen zúčastnit…“ Nicméně nejprve letmo, ale posléze poněkud podrobněji, to už evidentně se zájmem, se do odevzdaných listů papíru zahleděl. Po malé chvilce zvedl hlavu a opět jí pokýval – doufám, že to nebude znít neskromně, ale jsem přesvědčen, že ono pokývání bylo tentokrát uznalé…

Po půlhodinové přestávce následovala písemná zkouška z matematiky. Zde jsem už raději nedivočil a práci odevzdal společně s ostatními.

Myslel jsem, že bych mohl pomalu jít na vlak, ale bylo mi divné, že ostatní uchazeči lelkují buď přímo v budově školy, nebo před ní. Někteří se evidentně znali a tak spolu živě diskutovali. K jedné menší skupince jsem se přidružil – a ejhle, oni se bavili o tom, že mají trochu strach ze třetí zkoušky, protože o té se přesně neví, co se bude po uchazečích vlastně chtít. Velmi jsem zbystřil pozornost. Ježíši – já o té zkoušce vůbec nevěděl! Ještě, že jsem již neodjel domů! Ta zkouška byla ústní a týkala se společensko-politického přehledu. Vyrozuměl jsem ještě, že si mám stoupnout do fronty před libovolnou učebnou, kde se zkouší. Když na mne přišla řada, vešel jsem do menší místnosti, kde sedělo pět zkoušejících. Ověřili si moji totožnost a pak odškrtli moje jméno ve svých arších, kam ještě připsali přesný čas, což bylo pravděpodobně opatření k tomu, kdyby někdo neuspěl, tak aby nemohl zkusit štěstí znovu u jiné komise. No jo, to víte, žádné zesíťované počítače jako dnes. Vylosoval jsem si otázku. Téma ale bylo jednoduché. Poté se mě pánové ještě ptali na různé aktuální politické události u nás i ve světě. Toto jsem běžně sledoval, takže celá zkouška pro mne byla poměrně příjemný rozhovor, který kazilo jen to, že jsem byl neustále ve střehu, kdy už přijde něco, co neznám. Ale nepřišlo…

Jestli se nemýlím, tak asi po třech týdnech k nám přišla pošťačka. Pamatuji se, že jsem zrovna laboroval ve své domácí pracovně. Bylo mi divné, že paní šla až nahoru do patra – obvykle se snažila doslova „narvat“ zásilky do poštovní schránky a pokud bylo něco k podpisu, tak jen zvonila, bušila či hulákala u domovních dveří, ale nikdy nešla až k bytu jako tentokrát. Slyšel jsem někoho přicházet, a tak jsem vykoukl z pracovny. Jak mne pošťačka zahlédla, radostně hlaholila, že mi nese rekomando, a že je to příjemná zpráva. V obavách jsem řekl, ať to raději nezakřikne, a div, že jsem ze samé nervozity nemutoval jako nějaký puberťák. Paní si ovšem nedala říci: „Ale Asce, já už takovéto obálky roznáším v tomto termínu léta. A když je obálka velká jako tahle, tak je to jasné. Určitě tě vzali!“ Byl jsem nervozitou celý bez sebe. Paní se s neobyčejnou ochotou sama nabídla, že zásilku otevře za mne. Tak jo! To už jsem se strachy úplně třásl. „Přijímá se ke studiu…“ Další slova už jsem ani nerozuměl. Radostí jsem div neomdlel. Rychle jsem podepsal doručenku a pak jsem si to četl znovu a znovu dokola. Páni, to to krásně znělo: „Přijímá se…“ Když opadla první vlna nadšení, prostudoval jsem mnoho stran pokynů a dalších informací, které mi spolu s onou radostnou větou dorazily. Velmi mě potěšily i dílčí známky z jednotlivých zkoušek – podal jsem brilantní výkon a nyní v podobě ohromné psychické vzpruhy sklidil jeho plody.

Když odpoledne přišla z práce nevlastní matka, neodolal jsem a řekl jí, jak jsem dopadl. Stejně bych tak musel učinit, tak proč to odkládat, navíc, když jsem se chtěl pochlubit. Byl jsem té radosti plný. Nevlastní matka tu jednu krátkou větičku vyslechla, zrudla vzteky, otočila se na podpatku a beze slova odpovědi ode mne odešla. Nu co…

Za několik dní jsem nastoupil asi padesát kilometrů od domova na brigádu. Bydlel jsem u strýce s tetou. Ti mě měli velmi rádi a já je také. Však i to moje přijetí na vysokou školu jsme u nich řádně oslavili… Práce byla náročná, ale vydělal jsem mnoho peněz. Pořídil jsem si vše potřebné ke studiu, oblečení…

Nový život může začít…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 18.8.2016 21:26:31

Sára a Irenka


Přes nevlastní matku mi již dříve přibylo nové příbuzenstvo. Toho roku k nám na prázdniny přijely dvě moje nevlastní sestřenky – Sára a Irenka. Já měl sice brigádu daleko od místa svého bydliště, ale ta brigáda byla jaksi kampaňovitá, takže jsem střídal pobyty u strýce (a vydělával peníze) s pobyty doma (a lenošil).

Mně bylo 19, Sáře 12 a Irence 10. Byla docela nuda. Tedy holky se nudily. Jejich rodiče a ostatní dospěláci je od sebe neustále odháněli, aby měli čas na popíjení, přičemž samozřejmě také chodili do práce. Já jsem sice měl skvělou brigádu, ale současně mi docela dost času i zbývalo.

Začal jsem s holkami kamarádit – kecali jsme, hráli karty, chodil jsem s nimi na koupaliště, do kina, váleli a lochtali jsme se ve staré ložnici, v noci jsme chodívali na loupežné výpravy do zahrad na jahody. Často jsem se holek dotýkal – při řadě popisovaných aktivit to ani jinak nejde, třeba jen dostat je přes plot zahrady – to někdy pořádně stisknete i zadeček… Takže jsem si mimo jiného všiml i toho, že Sára má taková dráždivě hezounká malinkatá prsíčka. Ale jinak se mi líbily holky obě. Byly sestry, ale moc podobné si nebyly. Sára měla spíše klučičí postavu, nosila krátké světle hnědé vlasy, zatímco menší Irenka byla taková typická holčička s dlouhými středně hnědě tmavými vlásky. Sára byla pihatá, Irenka měla rozkošný hlaďounký obličejíček…

…Chtěl jsem si vzít triko ze skříně. Sára ke mně přiběhla, drcla do mě, a když jsem to ustál, tak se na mě namáčkla, že chce jako taky vidět, co v té skříni mám. No, co asi tak můžu mít ve skříni s oblečením, že… snad nějaké šperky, ponorku, krokodýla, buldozer nebo tak, ne? Když jsem se vypovídal z těchto nesmyslů, uvědomil jsem si, že na zádech cítím tlak prsíčka. Hm, krásný pocit… Myslím, že tak dlouho jako tenkrát jsem si triko nikdy nevybíral, nezasvěcenému pozorovateli by se muselo zdát, že tam snad musím mít textilní velkosklad. Malinko jsem se nakláněl vpřed a pak zase vzad, různě se vrtěl, takže jsem si to prsíčko, chvilku dokonce obě, krásně vychutnával… Jen škoda, že na zádech není tolik hmatových buněk jako třeba na rukách, ach jo… Když už situace začala být neúnosná, protože v místnosti s námi byla i Irenka a mohlo by to vypadat blbě, tak jsem se pomalu otočil. Přitom jsem zachytil Sáry pohled. Vlastně jsem si do té chvíle nevšiml, jak má hezké oči. Jednu, dvě vteřiny jsme se dívali do očí navzájem a nikdo mi nevymluví, že jsme si podvědomě nevyměnili tutéž otázku: „Líbilo…?“ Pak jsme se oba začali spontánně řehtat… Od té chvíle už to nebyla jen kamarádka, ale já se do ní zamiloval. A cit byl opětován. Když to jen šlo, což znamená, že to nikdo neuvidí, tak jsem se Sáry dotýkal, už s erotickým podtextem, třeba jsem jí pohladil po zadečku… Jakmile Irenka aspoň na chviličku někam zmizela, už jsme se Sárou byli u sebe.

…Pevně jsem ji stiskl v pase, ona mi dala ruce na ramena a dívali jsme se dlouze do očí. Bože, ty oči… Co všechno v nich v tu chvíli můžeš spatřit... Tenhle pohled ti nemůže dát nikdo jiný než dívka těsně před pubertou, dívka, kterou právě táhneš vzhůru z končícího dětství do ještě nezapočaté ženskosti, ten pohled se nedá koupit, nedá se nijak napodobit - a ty prožíváš okamžik naprostého štěstí, protože to právě ty jsi byl určen stát se vyvoleným… Její oči jsou najednou strašně velké - rozšířené zorničky, jako kdybychom brali drogy, ale vlastně ty oči jsou droga, a už vlastně nevíš, co je a co není - a i čas se diskrétně vzdálil - prostě jsou jen ty oči... A jsou tam všechny protiklady toho okamžiku - vidíš tam dítě a vidíš tam ženu a strach a touhu a štěstí a vidíš tam celý vesmír, který je ve zlomku vteřiny najednou tak jasný, tak přirozený…

Pozítří jsem dostal nezapomenutelný dar – první pusinku. Co na tom, že se ta pusinka až zas tak nelišila od společenského polibku, který se dává tetičce z x-tého kolene. A pusinky přibývaly a také už nebyly tetičkovské, ale postupně se staly nádhernými dlouhými slaďounkými polibky, občas jsem si přitom „chytil“ hluboký pohled do očí, občas měl oči slastně přivřené…

…Ruce jsem strčil Sáře pod tričko a pomalinku směřoval vzhůru. Když jsem se blížil k hrudníku, stály mi v cestě Sářiny ruce. Podíval jsem se jí do očí a pomalu, tiše jí vyznal lásku. Říkal jsem jí, jak je krásná, a bylo to naprosto upřímné, protože ta bytost, která teď přede mnou stála, a která ještě před pár dny byla tuctovou pihatou holkou, doslova rozkvetla jako víla, něžná malá princeznička… Vzal jsem Sářiny ruce, položil si je na ramena, svoje ruce jsem zasunul pod její tričko, znovu se jí hluboce zadíval do očí a pomalinku směřoval rukama vzhůru…

…Byl čím dál větší problém někam Irenku poslat, abychom se Sárou mohli zůstat osamotě. Prakticky všechno, k čemu by se dala namotivovat, už jsem použil. Navíc už jí evidentně docházelo, že smyslem není ani tak to, že já dám peníze, když ona doběhne koupit něco dobrého, ale že se jí prostě snažíme se Sárou zbavit. A taky jí nejspíš docházelo i to, proč se jí chceme zbavit…

…Irenka přišla sama. Zeptal jsem se jí, kde se Sára zdržela. Irenka mi odpověděla, že Sára nepřijde, protože má „zaracha“. Skoro na mě šly mdloby. „Jak to, že má Sára zaracha?!“ Dozvěděl jsem se, že Irenka doma řekla, že je na ni Sára „ošklivá“, a ta se bránila jen chabě (jak jsem se dozvěděl později, ze strachu, aby Irenka neřekla něco jiného…). Vynadal jsem Irence, co se do ní vešlo. Natáhla „fuc“, ale k odchodu se neměla. „No, tak co ještě chceš?“ „Nebuď hnusný… Chtěla bych do kina, naši by mě s tebou pustili…“ Říkám: „No, to je teda dobrý! Ty uděláš takovou prasárnu a já pak mám s tebou jít do kina… fakt dobrý!“ „Tak já se za Sáru přimluvím…“ „Dobře, tak přijď po večeři, a když přijdeš i se Sárou, tak půjdeme všichni do toho kina.“ Irenka odběhla jak kůzle a já se oddával trudným myšlenkám na téma „nekonečná hnusnost tohoto světa“. Za chvilku byla Irenka zpátky, v ruce měla nakousaný rohlík s nějakou pomazánkou a culila se jak měsíček. „To už jsi po večeři?“ žasl jsem. „A kde máš Sáru?“ „No, ona dneska Sára ještě nesmí ven, ale zítra už bude moct. A já už můžu teď, tak bych tu rovnou zůstala…“ „To je s tebou fakt paráda!“ sarkasticky jsem komentoval novou situaci. Podívala se na mě tak nešťastně, až mi jí začalo být líto, tak jsem řekl: „No jo, co mám s tebou dělat… chceš si zahrát karty?“ „Tak jo,“ nadšeně souhlasila. Pohodlně jsme se i s kartami rozložili na manželských postelích a hráli „Prší“. Po několika hrách začala Irenka blbnout, brala a schovávala mi karty, otáčela mi je, prostě provokovala. Řekl jsem jí, že jestli toho nenechá, tak ji zlochtám. „A nezlochtáš…“ Natáhl jsem se po ní, ale uhnula a hbitě seskočila z postele. Rozběhl jsem se za ní, ale dohonil jsem ji až v další místnosti. Vzal jsem ji do náruče – kopala a snažila se vysmeknout, ale nebylo jí to nic platné. Hodil jsem ji do postele, samozřejmě opatrně, aby se neuhodila. Skočil jsem za ní, skoro jsem ji zalehl, aby zas nevyklouzla a začal jsem ji lochtat. Smála se a znělo to současně i šťastně. „Prosím, už ne, už ne, vždyť se počůrám…“ „No, to právě chci! Jů, to bude ostuda, budeš jako miminko,“ smál jsem se, ale přeci jen jsem přestal lochtat. Držel jsem ji pevně dál a nechal ji vydýchat. Najednou zvážněla a řekla: „A stejně jsem o hodně hezčí než Sára…“ V duchu jsem si řekl: „Aha, tak tudy vítr fouká…“ A pak po pár dalších nádherných minutách jsem ji poslal rovnou do ráje… Tak, aby to pro ni bylo co nejkrásnější… A ne jednou… Asi je zřejmé, že do toho kina jsme nešli…

Druhý den přišly holky obě. Zpočátku to bylo takové trapné. Nevěděl jsem, jak přesně se Irenka „pochlubila“ Sáře, ale bylo vidět, že Sára nebyla ve své kůži. Myslím, že se cítila zrazená. A já jsem se cítil jako zrádce. V dalších dnech jsme postupně zase všichni blbli jako dřív. No, vlastně jako dřív ne. Bylo zřejmé, že hraní je jen jakousi předehrou, aby „se neřeklo“. Hry teď často končily erotikou - tu jsem měl ruku ovoněnou od jedné, tu od druhé, tu od obou.

Bylo to krásné. Ale o to nejcennější, o opravdovou lásku, o tu jsem svojí hloupostí a neukázněností přišel… Byť toto období považuji za jedno z nejkrásnějších ve svém životě, současně jej ale chápu jako jednu ze svých největších životních proher… Zvláštní dualismus…

Úvaha o lásce a rozkoších pozemských

Vzato čistě rozumově, pak Irenka měla pravdu. Byla skutečně ve všech ohledech hezčí než Sára… Všude… Tedy samozřejmě kromě prsou, protože měla zatím skoro plochý hrudníček. Byla vnímavější na erotiku, kterou navíc i hlouběji prožívala. To je mi dodnes divné, protože to bych čekal od starší dívky, ne od mladší.

Sára byla evidentně po matce, zatímco Irenka po otci – vzhledově, tedy nejspíš i v dalších oblastech. A je pravda, že tito rodiče byli temperamentem také úplně každý jinde, vlastně se k sobě ani moc nehodili, když to tak zpětně posuzuji.

Shrnu-li to, vyjde mi z toho, že se jedná o takový můj vnitřní souboj rozkoše (Irenka) oproti lásce (Sára). Na základě prožité a právě popsané zkušenosti bych si dovolil laskavému čtenáři poradit, aby nekoukal na nějakou tu pihu či tvar té či oné části těla a upaloval tam, kde na něj čeká opětovaná láska. Bohužel se totiž snadno může stát, že pokud takovou šanci prováhá, příště už nemusí být upalovat kam…

No ale je tu ještě jedna možnost. A sice, že tu nejde o souboj rozkoše a lásky, ale že vše vychází z mé sexuální orientace, kterou se ovšem snažím podvědomě potlačovat. Tedy že to je tak, že mě od samého počátku přitahovala Irenka, ale mému podvědomí se to zdálo jaksi silně nepatřičné, a proto mi „přihrávalo“ ideu věnovat se Sáře. To je ještě pořád stejná sexuální orientace, ale už ne tak nepřijatelná – někdo by třeba mohl konstatovat, že Sára je sice příliš mladá, ale přeci jen je to již probouzející se žena, zatímco Irenka je jasně a neoddiskutovatelně dítě. A pokud se ocitnete se svým skutečným idolem v takové situaci, jako jsem se ocitl já, je opravdu krajně obtížné odolat… Hm, tak nevím…

Dodatek

Prosím laskavého čtenáře, aby si uvědomil, že příběh je psán z mé tehdejší perspektivy. Tenkrát jsem se choval jako neřízená střela. Svědčí o tom i to, že o dívkách pod zákonnou věkovou hranicí jsem uvažoval a hlavně se k nim choval tak, jako by šlo o dospělé ženy, či alespoň o dívky nad touto hranicí trestnosti. Kromě toho, že jsem mohl způsobit mnoho neštěstí, mohl se mi rozplynout i sen o vysokoškolském studiu, protože jak známo, přednášky ba ani semináře se ve vězení nekonají…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 22.8.2016 15:09:40

Znovu na horské dráze – vzhůru ke slávě a pak střemhlav na dlažbu

Úvod

Tímto tématem započínáme asi dvouletou kapitolu mého života, která je opravdu velice zamotaná, snad bychom řekli, že doslova turbulentní. Velké naděje se střídají s velkým smutkem, plno intrik a bolestivých událostí, jejichž jizvy pálí na duši i po mnoha letech. O to méně lásky…

Vážení čtenáři, jak už jsem řekl, zde na Pedonii píši Střípky s menší mírou „maskování“. Pokud někdo četl původní texty na jiném fóru, tak se nyní dozvídá, že jsem v pasážích týkajících se mého vysokoškolského studia značně mlžil ohledně svého věku. Možná si tehdy dokonce někdo mohl i všimnout jisté časové nekonzistence. Zkrátka některá fakta, která by mne snad mohla napomoci identifikovat, jsem původně chtěl zamlčet…

Osobnostní profil nevlastní matky

Abych nemusel příliš často používat opis typu „moje nevlastní matka“ apod., budu dále také používat označení ve formě „názvu“, a sice Nevlastní matka. Tedy pokud uvidíte velké písmeno „N“, nejde o jakoukoliv macechu, ale konkrétně o tu, kterou mne obdařil otec.

Jelikož tato kapitola popisuje jednu z několika etap mého života, kde tato osoba hrála význačnou roli, připojuji její stručnou charakteristiku. Samozřejmě jde o moje subjektivní hodnocení – uvědomuji si to. Na druhé straně popisujeme právě můj život, proto je tento přístup plně na místě. Popisuji Nevlastní matku v době, kdy jsem nastoupil na vysokou školu, nikoliv tak, jak vypadá či chová se nyní.

Nevlastní matce je asi 27 let, má hezkou štíhlou postavu o výšce 170 cm, temně zrzavé na krátko střižené vlasy a hnědé oči. Co se týká ženských znaků, tak menší prsy číslo 2, zejména před narozením syna opravdu velmi hezky tvarované, ale i potom docela pěkné, překrásné zrzavé ochlupení a luxusní přirození, tj. dokonale vyvinuté, ale nic přerostlého, prostě dívat se jí do rozevřeného klína byl skutečný požitek pro labužníky…

Pokud někdo sice ví, co znamená slovo „sociopat“, ale nějak si k tomu termínu neumí přiřadit reálnou osobu, doporučuji seznámení s Nevlastní matkou. Myslím, že je doslova učebnicovým příkladem osoby, jejíž sociální vztahy jsou, mírně řečeno, abnormální. Jelikož je současně poměrně inteligentní, tak mnoho lidí její sociopatii buď neodhalí vůbec, nebo až tehdy, kdy je pro ně pozdě. Pro ilustraci bych uvedl případ z novější doby, který se týká jednoho mého bývalého spolužáka ze základní školy. Ten se na mnoho let odstěhoval, aby se později do našeho města vrátil. Zašel mi oznámit, že se stává mým sousedem, neboť Nevlastní matka mu v našem domě pronajala spodní patro, kde si zřídí svoji provozovnu. Hlaholil, jak je Nevlastní matka úžasná, jak se vším souhlasí, jak se krásně dohodli, jak je radost společně s ní podnikat. Snažil jsem se mu to rozmluvit s tím, že Nevlastní matka sice dokáže být velmi příjemná, ale jen tehdy, pokud od ní nebude nic potřebovat, pokud ji bude ve všem poslouchat a pokud to vše pro ni bude nejvýhodnější varianta ze všech jí aktuálně známých. A že odvrácená tvář této ženy umí být velmi krutá. Kamarád se smál… Za dva roky přišel ve prospěch Nevlastní matky o svůj dům, všechny peníze, ještě se zadlužil a musel do vězení. Jeho manželka se s ním rozvedla… Později, po propuštění z trestu, šel doslova rovnou pod most…

Nevlastní matka neumí prociťovat lásku, a to žádného typu. Z logiky věci ví, že má mít ráda svého vlastního syna, tak hovoří o tom, že jej má ráda. Nemá. Její každodenní chování ji usvědčuje. Je zákeřná a pomstychtivá – při tomto je velmi trpělivá, umí si počkat na příležitost. V jiných případech ovšem o trpělivosti nelze hovořit ani v náznaku – musí být vždy po jejím, a to na 100% a ihned. Jiný výsledek, cosi jako kompromis, to naprosto neuznává. Pokud nevyhovíte, jste na „černé listině“ – a jednoho dne se vám to vrátí i s úroky.

Nevlastní matka je naprosto suverénní a dominantní. V partě je skvělou společnicí – srší vtipem, co chvíli se blýskne svými znalostmi, umí táhnout hovor. Mluví velmi hlasitě. Často ponižuje muže, kteří nedosahují úrovně jejích znalostí, zatímco vůči ženám taková není.

Je sexuálně zdatná. Sex má velmi ráda, a to i různé perverzní varianty. No, vlastně je to malinko složitější. Pro uspokojení vlastního těla používá téměř výhradně klasický sex (jeden muž + ona), a to navíc jen nejběžnější polohy. Nic víc. To ostatní slouží k uspokojení její duše – vlastně si hraje, přičemž jí dělá dobře ponižovat na těle i duchu své sexuální partnery, což mohou být v tomto případě muži i ženy či dokonce manželský pár. Zde ovšem ona sama vystupuje jako domina a nejde jí pak o její orgasmus, dokonce často není ani svlečená. Něco jako partnerská věrnost jí je naprosto cizí.

Okolí Nevlastní matky, tj. osoby, které ji znají, bych dle svého odhadu kvantifikoval asi takto – 60% lidí vysloveně řekne, že je to chladná mrcha, dalších 20% lidí z ní má nepříjemný pocit a nemusí-li, tak s ní nekomunikují, dalších 10% lidí soudí, že je to fajnová ženská a posledních 10% jsou lidé, kteří ji vysloveně zbožňují. Ta poslední skupina je asi nejzajímavější – jde převážně o různé životní ztroskotance – pozor, nikoliv bezdomovce, nikoliv o vyslovené hlupáky, nic takového. Prototypem je dlouhodobě rozvedený muž, který byl zvyklý celý život poslouchat svou maminku, pak manželku – a teď dělá dobrovolného otroka Nevlastní matce. Podobné je to se ženami – bez manžela, děti dospělé a mimo domov… Tito lidé se denně u nás v různě obměněných sestavách schází na kávu – tu si samozřejmě platí. Hodí se, když každý něco donese. Nevlastní matka jim vládne, chvilkami je poučuje, oni přikyvují, občas jsou pověřeni různými pracemi, které vykonávají pochopitelně zdarma. Těmto lidem Nevlastní matka radívá, jak mají postupovat v různých svých životních záležitostech. A je nutno říci, že často radí správně a oni díky její autoritě poslechnou. To, že to funguje, je světlá stránka sociopatie Nevlastní matky. Běžný člověk, plný soucitu, by totiž pro samé chápání člověka, který se mu svěřuje se slzami v očích, nebyl schopen poradit sice bolestivé, leč nezbytné řešení. Bezcitná Nevlastní matka naproti tomu vyhmátne a poradí, možno snad říci, že nařídí, ostrý životní řez – a ono to prostě někdy jinak k úspěchu nevede, jenže dotyčný by se sám nikdy neodhodlal…

Pokračování příště…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 31.8.2016 10:43:02

Znovu na horské dráze – vzhůru ke slávě a pak střemhlav na dlažbu

I. část: Až u hvězd, a přesto před bránou pekla

Tak, a vzhůru na vysněná studia!

Na vysokoškolskou kolej jsem nastoupil koncem září. Měl jsem veškeré vybavení - to jsem koupil za část peněz z brigády – oblečení, skripta, různé psací potřeby a plno jiných věcí i věciček. I tak mi zbyla ale značná hotovost, takže na rozdíl od pocitu vůči spolužákům na gymnáziu, nyní jsem se nemusel považovat za nějakého žebráka.

Také studium jsem zahájil v dobrém stylu. Pravda, v prvním semestru byly kromě zápočtů a klasifikovaných zápočtů jen tři zkoušky. Dvě z nich jsem složil v předtermínu a tu třetí, což byla matematika, hned první den zkouškového období. Udělal jsem si tak po Vánocích další, tentokrát měsíční prázdniny. U těchto zkoušek bych se chtěl malinko pozdržet.

Na začátku prosince jsem vykonal zkoušku z odborného předmětu, který na naší škole přednášel největší odborník v celé republice. Byl to zajímavý předmět, nicméně ta jeho část, která byla nutná k vykonání požadované zkoušky, nebyla zas tak těžká. Proto bylo na předtermín přihlášeno více studentů. Po mnoha letech jsem se na tuto VŠ vrátil a vystudoval v tomtéž oboru speciální studijní program (něco na způsob dnešního doktorandského, tehdy ale bez dalšího titulu), který byl určen jen malému okruhu posluchačů. Mám tak v daném oboru nejvyšší dosažitelné vzdělání v rámci naší vlasti. Tento obor, kdybych stál na „temné straně“, by mi asi přinesl poněkud jiné příjmy, než na které jsem zvyklý nyní, a proto se jím raději nechlubím, aby mě náhodou někdo nezkoušel přemluvit… Rád na ono rozšiřující studium vzpomínám. Skládalo se celkem ze sedmi předmětů, z nichž všechny byly zakončeny zkouškou. Mám z nich 6 výborných a 1 velmi dobrou. Po skončení mého závěrečného komisionálního hodnocení, mimochodem se nás k němu propracovalo tuším jen patnáct, se mnou ze zkušebny vyšel předseda komise a vysekl mi poklonu před ostatními čekateli. Bohužel, skoro polovina frekventantů neprospěla. To víte, že jsem si tu pochvalu při oslavné odpolední rozlučce od spolužáků pěkně „odskákal“…

Zhruba v půli prosince jsem se přihlásil na předtermín z profilového předmětu. Byl jsem jediný z celého ročníku, kdo si na to troufl. Spolužáci mě zrazovali, protože se proslýchalo, že takto důležitý a těžký předmět se prostě na předtermín nedává, že to jen tak někdo není schopen zvládnout. Jenže šlo o můj nejmilovanější obor. S vysokoškolskými učebnicemi této vědecké disciplíny jsem léta často spával a jejich listy láskyplně hladíval. Slovo dalo slovo a já se s kamarády o výsledek své zkoušky vsadil. Když přišel „den D a hodina H“, zrovna jsem se ve studentské laboratoři dohadoval s jedním mladým asistentem. Tak nějak mi přišlo, že jeho hlavním cílem, místo být nápomocen, je to, aby sbalil nějakou studentku. Prostě se předváděl a vytahoval. Vůbec se mi nelíbila jeho teorie o tom, že nesmíme znát rovnice, protože je potřeba je vždy odvozovat. Já jsem naopak oponoval tím, že pokud je pro mě něco běžné, nepotřebuji nic takového dělat a místo toho se raději soustředím na jádro problému či složitější případy. Tak jsme se tam tak dohadovali… Pokusil se mě zesměšnit, protože mi při tom všem nepochopitelně vůbec nevycházely barevné reakce… Ale to jsem již musel na zkoušku. Omluvil jsem se, z baťůžku v zákoutí chodby jsem vyndal a navlékl na sebe společenské oblečení a vyrazil… Zkouška byla vskutku těžká. Musel jsem se vybičovat na naprosté maximum, kterého jsem byl schopen. Ale známka mě opravdu potěšila – bylo to za výbornou. Měl jsem neskutečnou radost. Při opětovném převlékání na chodbě, tentokrát zase do laboratorního oblečení, zřejmě jak jsem byl ještě psychicky rozjetý, mi něco blesklo hlavou. Když jsem se vrátil do laboratoře, vzal jsem všechny své vzorky, předstoupil před asistenta a suverénně prohlásil – mám hotovo, všechno je destilovaná voda obarvená různými inkousty. A v duchu jsem si ještě pro sebe doplnil: „Ty dobytku jeden zákeřný…“ Jo jo, bylo to tak… Rychle na zvláštní nákup a pak na koleji v rámci předem s kamarády dohodnutého rituálu bloumat po všech patrech budovy. Musel jsem zakoupit hračku - nákladní auto, na jeho „korbu“ naložit láhev rumu, autíčko přivázat na provázek, takto ho po chodbách vláčet za sebou a každého náhodně potkaného spolubydlícího počastovat rundou. A sebe pochopitelně také. No, jak jsem dopadl, snad ani nebudu popisovat…

Krátce po mých mimořádných „prázdninách“ se otec natolik rozkmotřil se svojí ženou – mojí Nevlastní matkou, že ji prostě z bytu vyhodil. Už nehodlal tolerovat její četné milostné avantýry a i celkově se mu asi chování jeho partnerky již zajídalo. Nu, dost pozdě, ale přeci, pomyslel jsem si, ale nic jsem neříkal. Nechtěl jsem otce trápit. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem při dalším příjezdu na stanovený víkend, tedy po měsíci, opět potkal macechu ve dveřích. Ach jo… Nicméně po krátkém nepříjemném výstupu jsem vše pochopil - otec nakonec neustál vydírání prostřednictvím jejich společného malého synka. Partnerka mu pohrozila, že už jej nikdy neuvidí. A tak ji vzal zpět. Ne, že bych to s ohledem na nevlastního brášku nechápal, ale kdyby si otec vymohl alespoň nějaké změny. Takhle to byla vlastně bezpodmínečná kapitulace…

Když jsem přijel ještě po dalším měsíci, otec již byl nemocen a hodně trpěl. K lékaři „samozřejmě“ nešel – prý by mu ještě něco našli… Ach jo… S partnerkou se raději dohodl tak, že ona bude spát v mém pokoji, aby ji svojí bolestí v noci nerušil. Upřímně řečeno, vůbec mi není jasné, jak ho k tomu ta potvora přesvědčila. Mohla přeci spát v dětském pokojíku svého synka a ne s mladým dospělým nevlastním synem. A to ještě vzhledem k dispozici pokoje poněkud nelogicky dala postele k sobě, takže jsme v noci leželi přímo vedle sebe. Nyní jsem se doma už ani pořádně nevyspal. Musím říci, že to, jak jsem byl proti ní při jejím návratu, byť naprosto marně, mi nyní dávala pořádně „sežrat“. Nezapomeňte, že já byl nadržený studentík a ona velmi zkušená mladá a poměrně pohledná žena. Různě se přede mnou nakrucovala v tenkých kalhotkách, prsa ledabyle překrytá rukou… Občas se stalo, že vejdu do svého pokoje, Nevlastní matka leží na posteli úplně nahá, nohy pokrčené a roztažené, ruce pod hlavou, orientovaná přesně proti dveřím. Když jsem vešel, viděl jsem naprosto vše, po čem mužské oko touží – i vlhkost v pootevřeném poševním vchodu. Nevlastní matka vždy v takové situaci začala nadávat, proč jdu tak tiše, což mimochodem nebyla vůbec pravda a – a hlavně se ani nehnula. Prostě jen nadávala a přitom se naprosto nepohnula. Záměrně se nechávala okukovat. Samozřejmě mi bylo jasné, že kdybych si na ni cokoliv dovolil, ihned by mě udala, vlastně že přesně o toto jí šlo. Choutky jsem udržel na uzdě, ale to víte, že to se mnou pořádně lomcovalo. Postele byly vedle sebe, stačilo by v noci jen natáhnout ruku… A ona tak vyzývavě vzdychala… Uf…

Její pomsta za to, že jsem vítal její odchod a naopak nevítal její opětovný příchod do rodiny, byla krutá i jinak. Toto je ten okamžik, kdy jsem byl donucen zbourat systém bunkrů v čele s Poslední štací. No, trpěl jsem hodně, a nezřídka jsem si i pobrečel… Tohle opravdu bolelo…

Podstatnou část letních prázdnin jsem, jako již tradičně, bydlel u strýce s tetou a brigádničil…

Po prázdninách se zdravotní stav mého otce ještě více zhoršil a byl hospitalizován. Až nyní jsem si začal uvědomovat, jak moc mi na něm záleží a hlavou se mi začaly honit chmurné myšlenky. Na koleji jsem nyní zažíval i taková duševní rozpoložení, kdy jsem prakticky celý den nevylezl z postele. Prostě to nešlo. Dnes bych zašel za panem doktorem, ten by mi předepsal prášky – tehdy to tak jednoduché nebylo. Navíc bych ani neměl sílu něco se svými depresemi dělat. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat - ve škole jsem se podstatně zhoršil…

Pokračování příště, kdy už půjde opravdu do tuhého…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 10.9.2016 10:11:47

Znovu na horské dráze – vzhůru ke slávě a pak střemhlav na dlažbu

II. část: Rodinná tragédie a ochranná moc lásky

Koncem roku můj otec zemřel.

Těsně před smrtí byl přeložen k léčení do vyhlášené nemocnice ve městě, odkud shodou okolností pochází značná část našeho příbuzenstva. Jakmile jsem se to dozvěděl, jel jsem ho navštívit. Hezky jsme si popovídali, ale bylo vidět, že otec již není v dobré kondici. Sice stále bojoval, ale současně už rekapituloval svůj život. Dokonce se mi omluvil za to, že se mi málo věnoval, i za to, co jsem si občas musel vytrpět s jeho druhou ženou, tedy mojí Nevlastní matkou. Ještě mi řekl jednu zvláštní větu, ve které zaznělo něco ve smyslu, abych se ničemu nedivil. Nechtěl jsem otce přerušovat, tak jsem se zbytečně nevyptával…

Po návštěvě v nemocnici jsem zajel k rodině strýce. Šlo o tetu a strýce, které jsem měl velmi rád. A ještě o znatelně větší kousek jsem měl rád jejich dceru – ano, je to dívka, která v mém životopisu vystupuje pod přezdívkou „Prázdninová sestřenka“. Strýci a tetě jsem referoval o stavu svého otce a domluvili jsme se, že hned druhý den jej půjdeme navštívit – to bylo pondělí, ale v této době a v této nemocnici již bylo možné chodit na návštěvu i ve všechny dny.

Dorazili jsme do nemocnice, já a strýc s tetou, ale v pokoji už můj otec nebyl. Ve zlé předtuše jsem se zeptal procházející sestry, jestli otce někam přeložili. Zeptala se: „Vy jste syn pana…?“ Odvětil jsem, že ano. „Bohužel, pane Asce, musím vám vyslovit upřímnou soustrast. Váš otec dnes nad ránem zemřel. Prosím, pojďte za mnou, lékař vám řekne více a také si převezmete osobní věci po vašem otci.“ Do lékařského pokoje jsem došel jako ve špatném snu. Co mi říkal pan doktor si pamatuji jen velmi matně. To nejdůležitější nejspíš bylo, že víc už udělat nemohli, že v podstatě mi darovali ten poslední rozhovor…

Z nemocnice jsme šli všichni opět ke strýci domů. Vešel jsem k sestřence do pokoje a řekl jí, co se stalo. Přitulili jsme se, objímali se a přitiskli rty. Takto jsme bez dalších slov dlouho seděli a po tvářích se nám kutálely slzy. Po delší chvíli do pokoje vešla s tácem jídla a kávou tetička. Řekla: „Seďte děti, nenechte se rušit, smutek se musí vyplavit. Tady jsem vám přinesla malou svačinku a kávu…“ Tetička neměla – a nesměla mít – sebemenší tušení, že vztah mezi mnou a sestřenkou obsahuje značný podíl erotiky, takže to, jak se zachovala, když nás tam tak spolu uviděla, mě v první chvíli docela překvapilo. Ale pochopil jsem, že správně postřehla, že v tom, co viděla, nebylo nic erotického, že šlo o hluboké soucítění dvou duší, které se mají nesmírně rády. Moc, moc mi tenkrát sestřenka psychicky pomohla…

Přestože pohřební obřad probíhal daleko od našeho bydliště, ve městě otcova úmrtí, přijelo mnoho lidí. Samozřejmě příbuzní v čele s Nevlastní matkou, kolegové z práce, známí, sousedé. Mezi těmi sousedy a známými byla také Alenčina matka a - Alenka. Dá-li se to tak v dané situaci vůbec říci, když jsem uviděl Alenku, měl jsem obrovskou radost. Když se ke mně Alenka přes všechny lidi, kteří se mnou chtěli hovořit, konečně propracovala, dala mi krásný polibek. Poté mi zmizela v davu a všiml jsem si jí až po chvíli, jak stojí s mým strýcem, s kterým se z dětských časů matně znala, protože do našeho města přivážel a odvážel sestřenku na prázdniny. Něco si vykládali a trochu přitom gestikulovali. Nakonec jsem si všiml, že strýc souhlasně přikyvuje. Ale to už mne oslovovali další lidé, známí…

Obřad započal. Nevím, jak to Alenka udělala, ale seděla vedle mě, tedy v první řadě nejvýznamnějších příbuzných zemřelého. Později jsem to pochopil – ti příbuzní, kteří byli ze strany Nevlastní matky a znali mě a Alenku málo a mnoho dalších lidí si myslelo, že je manželkou prvorozeného syna, mojí manželkou. Obřad byl velmi smutný, ostatně, jako když zemře otec…

Po obřadu jsme s nejbližšími příbuznými či přáteli, kde nechyběla ani Nevlastní matka, ale na druhé straně ani Alenka, šli opět ke strýci. Tetička měla připraveno pohoštění. S obsluhou jí pomáhala sestřenka, ale po chvilce i Alenka, protože ty dvě se pochopitelně velmi dobře znaly a rozuměly si. No, naštěstí kromě nás tří nikdo další ani netušil, jak až moc dobře se holky znají a jak až moc si rozumí…

Chvilku po večeři, která se podávala až okolo 20. hodiny, mi Alenka naznačila, abych za ní přišel do kuchyně. V kuchyni byla ještě sestřenka. Alenka řekla, že nyní je čas, kdy by mě chtěla mít jen pro sebe. Otočila se na sestřenku a zeptala se jí, zda jí nebude vadit, když si mě odvede. Sestřenka se usmála. Holky si daly nádherný dlouhý sladký polibek, jaký jsem měl možnost vídávat naposledy před čtyřmi lety ve staré ložnici o prázdninách u nás doma, když jsme se společně všichni tři oddávali různým radovánkám. Když mi konečně došlo, co vlastně Alenka říká, zeptal jsem se jí, jak to myslí s tím, „že si mě odvede“…

…Zazvonili jsme u bytu o patro níž, než ze kterého jsme právě vyšli. Otevřela starší paní: „Á, vy jste ti manželé… Soused mi říkal… Prosím, přijměte také moji upřímnou soustrast. Pojďte dál.“ Měli jsme zde připravený docela útulný pokojík se dvěma válendami danými k sobě, takže tvořily něco na způsob manželského lože.

Alenka vzala ručník připravený na stolku, podala mi jej a řekla: „Ty první!“. Když jsem se vrátil z koupelny, pohodlně jsem se uvelebil pod dekou a čekal na Alenku… Po návratu z koupelny začala odkládat svršky. Byl jsem zvědavý, kde skončí a také jsem doslova hltal její postavu, protože naposledy jsem ji viděl „jen tak“ v jejích 14 letech, zatímco nyní byla již dospělá a chtěl jsem si to porovnat. Její ruka charakteristickým pohybem zamířila do horní části zad, takže zakrátko se podprsenka ocitla ve vzorně vytvářené hromádce oblečení. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje vzrušení… Alenka vklouzla ke mně pod deku. Pak se rozpovídala: „Myslím, že to teď nebudeš mít lehké. Je mi moc líto, co se stalo, a chci ti co nejvíc pomoct. To víš, peněz mám málo, vlastně žádné, z domova se také nedostanu, abych ti pomohla s domácími pracemi. Vlastně se skoro nemůžeme ani vídat. Jsme daleko od sebe a já jsem připoutaná ve svojí domácnosti. Tak jsem si říkala, že ti to vynahradím aspoň dnes. Abys věděl, že tě pořád miluju a myslím na tebe. Svého muže také samozřejmě miluju. Mám vás v srdci oba. Ale dnešní večer věnuju jen tobě, moje lásko!“ Poslední dvě slova už jen tiše zašeptala…

Dovětky

Co myslel otec větou o tom, abych se ničemu nedivil, mi došlo později u dědického řízení. Pan notář začal tím, že zůstavitel po sobě zanechal velký dům. Nevlastní matka mu do toho skočila, vyndala nějaký úřední doklad a pravila, že dům je její, neboť její manžel jej asi čtyři měsíce před úmrtím na ni převedl, protože se o něj dobře starala. Pomyslel jsem si: „To jistě, ty mrcho, utíkala jsi co večer bůhvíkam a nechala otce samotného trpět, než jej odvezli do nemocnice! No, tak to abych se začal poohlížet po mostě, pod kterým se zabydlím…“ Notář vzal dokument a začal jej zevrubně zkoumat: „Je tu můj podpis – tedy až na to, že není můj. Také je datován do doby, kdy jsem měl dovolenou, toto razítko jsme používali před léty, nyní máme jiné a zejména takový zápis v katastrální knize nikdy nebyl učiněn. Zkrátka ten dokument je falešný. Mladá paní, vzhledem k tomu, a to aniž se vás chci dotknout, by podezření z podvodu nejspíš padlo na vás, myslím, že byste tento dokument měla neprodleně zničit…“ Nevlastní matka sotva lapala po dechu: „Ale vždyť to mi dal můj muž…“ Notář však byl nekompromisní: „Mladá paní, ten dokument je nade vši pochybnost falešný. Proč a kdo vám jej dal, to opravdu pro toto dědické řízení nehraje žádnou roli. Zápis v katastru nemovitostí je jasný. Celý dům včetně pozemků je ve výhradním vlastnictví zůstavitele.“ Dost se mi ulevilo…

Po nějaké době jsem náhodně potkal v našem městě matku Alenky. Zastavili jsme se spolu. Zeptal jsem se, co je nového a jestli ví, jak se momentálně Alence daří. Řekla mi, že určitě dobře, když je teď podruhé těhotná a ještě svým lidovým slovníkem dodala: „Oni snad na to museli skočit hned, jak se vrátila z toho pohřbu.“ No, třeba ano, třeba ne, aneb viděl bych to skoro tak, ale přeci jen i poněkud jinak…

Pokračování, tentokrát značně vyhrocené, zase příště…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 17.9.2016 11:37:53

Znovu na horské dráze – vzhůru ke slávě a pak střemhlav na dlažbu

III. část: Kolečka se zastavila a nejedou dál

Motto:

Jedna tlustá čára za nekonečnou pýchou.
Velká tečka za školou nedokončenou.
Smutný pohled se vznáší nad budovou tichou
a ty ještě jednou zamávej na rozloučenou.

Knokautován na kolenou klečí tvůj svět.
Poražen se těžce sbírá z otřesu.
Modlitba se dere přes popraskanej ret.
Vítá tě život v novým účesu…

Přes všechny problémy, přes všechny duševní trampoty, jsem přeci jen zahájil druhý školní rok studia na své vysněné škole vcelku přijatelně. Trochu tomu také napomohlo to, že si mě doslova vyhledala jedna překrásná spolužačka. Byla z jiné třídy, a tak jsme se ve škole běžně potkávali jen příležitostně. Nicméně jednoho dne se na dveřích kolejního pokojíku ozvalo: „Ťuk, ťuk.“ A bylo to. Netrvalo dlouho a chápající spolubydlící se vždy při návštěvě Vandy jaksi vytratili neznámo kam… No, nepátral jsem po nich… Ne, že bych Vandu snad uchvátil svým zjevem, to skutečně ne, ale doslechla se o mém pověstném předtermínu zakončeném „rumovou jízdou“, a jelikož měla potíže s teoretickou chemií, tak se na mě tak trochu nalepila.

Vanda byla nádherná dívka, po které by skočil každý „normálový“ muž, i kdyby si při tom skoku měl zlámat všechny končetiny. Měla až neskutečný sexappeal. S Vandou po boku jsem si připadal jako opravdová honorace. Bylo vidět, jak mi ji spolužáci závidí. No, nebylo tak úplně co. Ne, že bych se s ní jen učil, to zas ne, ale dostat ji do postele se mi nepodařilo – jen nějaký ten krásný polibek, nějaké sáhnutí tam i tam či tu i tam… ale nic víc. Hm, pěkná potvůrka ta Vanda… Upřímně řečeno, vůbec jsem nechápal, jak s takovými hrubými mezerami ve znalosti látky mohla zvládnout základní školu, o střední raději úplně pomlčím. Ale byla snaživá posluchačka, navíc mi dodávala sebevědomí – i když z části si jej zase brala díky tomu, že dávala jen část toho, po čem jsem toužil…

Využívali jsme toho, že v naší škole byly tak obrovské posluchačské laboratoře, že laboratorní práce vykonávalo několik tříd zároveň. Jednotliví dozorující asistenti sotva znali žáky své skupiny, natož ty cizí. S Vandou jsme se domluvili a u spolužáků si „zapikali“, že budeme mít stoly na rozhraní svých tříd, a to hned za sebou. Jelikož jsem byl díky domácí laboratoři a zejména zaskakujícímu učiteli na gymnáziu vynikajícím experimentátorem, zvládal jsem v daném čase jak práce, které jsem si vylosoval sám, tak udělat vše podstatné i za Vandu. Ta jen občas cosi předstírala, to pokud se některý asistent pohyboval zrovna poblíž – a také jsem ji velkopansky nechal umývat laboratorní nádobí… Za Vandu jsem napsal nejednu tzv. Velkou písemku. Ty se psaly v přednáškovém sále a bylo na nich přítomno okolo dvou set studentů. Dozorovalo nás sice hned několik asistentů, ale vše uhlídat pochopitelně nemohli…

Úměrně tomu, jak se otcův zdravotní stav zhoršoval, zhoršovaly se i moje deprese. Často jsem v takovém stavu ani do školy nešel. Narůstaly absence a s nimi i četné studijní problémy. Pokud už jsem ve škole byl, nezřídka se můj duch potuloval kdesi mimo, v nějakých jiných dimenzích… Smrtí otce se tato moje duševní rozpoložení ještě zvýraznila. Do pracovního zápisníku jsem si ještě před Vánocemi poznamenal: „Kolečka skřípou, ale jedou dál…“

Pár dní před začátkem zkouškového období přišla první katastrofa. Byla to poslední laboratorní práce z elektrotechniky. Tedy z oboru, kde jsem v té době byl dávno jako doma. Vzpomeňme, že jsem již na základní škole zcela sám realizoval elektroinstalaci Velké klubovny, podle odborných materiálů jsem si sám navrhoval a sestavoval drobnou elektroniku jako různé tyristorové regulátory, napájecí zdroje ke kde čemu, propočítával a sestavoval transformátory, zhotovil si výkonný elektrolyzér, na kterém jsem připravoval některé chemikálie, opravoval Nevlastní matce drobné přístroje jako fén, a já nevím co ještě. Myslím, že takovou sumou zkušeností se nemohl pochlubit žádný z mých tehdejších spolužáků.

Seděli jsme za laboratorními stolky a měli nejprve poslouchat nějaký výklad. Bohužel, při vší snaze jsem nedokázal udržet pozornost a můj duch bloudil, nespoután konvencemi tohoto světa, bůhví kde. Jako ve snu jsem zaslechl něco o zapnutí. Tak jsem zapnul výrazný vypínač, který jsem měl po ruce. Následoval výboj a vypadly jističe… No, měl jsem slyšet, že v žádném případě obvody zatím nemáme zapínat, že se musí celé přestavět, poté je nechat zkontrolovat a až na základě pokynu zapnout. Asistent zuřil, asi jako kdybych mu právě před očima svedl manželku. Prostě příšerně. Celý rudý na mě řval cosi o hajzlovi, neschopném budižkničemu, naprostém lemplovi… Krve by se ve mně nedořezal. Pochopil jsem, že je zle. Ale práci jsem nakonec zcela bezchybně dokončil. Když jsem si šel pro potvrzení laboratorního protokolu, asistent mi řekl, že on mi podpis nedá. Jelikož tehdy prostě nešlo nemít toto potvrzení, jeho absence se nedala žádným způsobem obejít, a bylo řečeno: „JÁ... vám to nepodepíšu“, pochopil jsem to tak, že mě prostě raději nechce vidět a mám si skočit k druhému dozorujícímu asistentovi. Hm, tak to jsem to tedy nevyhmátl. Ten druhý asistent mi protokol sice bez problému podepsal, ale ten první přiskočil, podpis svého kolegy přeškrtal a opět se na mě rozeřval. Dozvěděl jsem se, že jsem neuvěřitelný podrazák, s jakým se dosud nikdy nesetkal, ovšem hned když mě poprvé uviděl, tak mu to bylo jasné… Prostě takoví lidé jako já nemají na škole co dělat…

Bylo mi hrozně. Druhý den jsem se přesto přemohl a zašel za asistentem do jeho kanceláře. Snažil jsem se mu omluvit, vysvětlit, co a jak jsem chápal, ale všechno marné. Krátce po začátku mé řeči mě jednoduše vyhodil, aniž mě nechal doříci, co jsem měl na srdci. Zmateně jsem stál na chodbě a nevěděl, co dělat. Napadlo mě, že bych ještě mohl zkusit zajít za jeho nadřízeným. Ten mě skutečně pečlivě vyslechl a poté řekl: „Ale mladý muži, to se nějak vysvětlí, já za soudruhem zajdu, vždyť, jak ho znám, je to hodný člověk. Nebojte. Počkejte chvilku na chodbě.“ No, asi ten nadřízený svého soudruha neznal tak dobře, jak si myslel. Přes dveře nebylo sice ničemu rozumět, přesto bylo poznat, že asistentův hlas je velmi podrážděný. Po chvíli vyšel onen nadřízený: „Tak bohužel vám mohu nabídnout jedině to, abyste si celý kurs zopakoval v létě s dálkově studujícími. Jednotlivou práci není možno vykonat samostatně, bude zapotřebí znovu absolvovat i ty práce, které jste již úspěšně dokončil.“ Poděkoval jsem za snahu a jako v mrákotách odešel na kolej.

To, co mi bylo navrženo, by znamenalo požádat o přeložení dvou zkoušek z fyziky, protože bez zápočtu z laboratorních prací k nim nebudu připuštěn. Zde mi nemusí být pochopitelně vyhověno. Blok laboratoří pro dálkově studující zabíral dva týdny prázdnin, kdy bych ale měl vydělávat peníze na brigádě. Kolej se tehdy na léto zavírala, neměl bych ani kde bydlet… To ani nehovořím o tom, že laboratorní práce by dozoroval ten samý asistent a pokud by chtěl, jistě by si našel nějakou záminku, jak mi zase protokol nepodepsat…

Asi za deset dní poté, to již bylo krátce po začátku zkouškového období, jsem měl termín zkoušky z analytické chemie. To je jeden z mých nejoblíbenějších předmětů. Zkoušku jsem konal u pana docenta, který byl spoluautorem knihy, kterou jsem léta opečovával ve své odborné knihovničce. Oblékl jsem se do společenského obleku a vyrazil do školy. Když jsem míjel vrátnici koleje, uviděl jsem za sklem, že mi přišel dopis. Sice jsem si jej vyzvedl - byl pěkně tlustý, ale dál jsem spěchal před zkušebnu – tou byla přímo laboratoř pana docenta. Zde jsem zjistil, že než přijdu na řadu, tak si ještě stihnu dopis přečíst. Byl od nevlastní matky. Sedm stran psaných jejím úhledným písmem a také i stylisticky bezvadných. Zato ten obsah. Nevlastní matka v něm popisovala léta své nenávisti ke mně, to, jak jsem již pouhou existencí své osoby jí ubližoval, jak jsem měl několik možností, abych její domácnost opustil, ale schválně, abych ji deptal, jsem tak neučinil. Dále psala, jak přesto, jaká jsem tragická karikatura člověka, se ona ke mně vždy hezky chovala, ale již prý nebude tak hloupá. A na závěr jsem byl nabádán, abych nejezdil domů tak často, protože je zbytečné, abych doma zacláněl každý měsíc… I když jsem pochopitelně věděl, že mě Nevlastní matka nemá ráda, přesto mě takhle otevřená zpověď naprosto vyvedla z rovnováhy. Až tak tvrdě bych to nečekal. Ostatně vždyť jsme před několika týdny spolu byli na romantické večeři při svíčkách… Polila mě horkost a vůbec jsem se začal cítit nějak nesvůj…

To už na mě přišla řada a já vstoupil do laboratoře pana docenta. Jen jako ve snách jsem vnímal otázku, kterou jsem si vylosoval – téma se jmenovalo Vnitřně komplexní soli. Laskavý čtenář jistě z dřívějších kapitol ví, že můj vztah k této problematice je více než vřelý a že jsem dokonce opisoval knihu, která se těmito látkami do hloubky zabývá. Ovšem nyní jsem si sedl ke stolku pana docenta a jen zíral do modrého plamene zapnutého Meckerova kahanu. A zíral a zíral. Hlava mi začala třeštit a já ze sebe nedokázal vypravit kloudné slovo… Po chvíli jsem slyšel jakoby z dálky slova pana docenta, že určitě jsem dříve studoval gymnázium, protože to on pozná – tito studenti sice umí nějaké matematické definice elektronových orbitalů, ale skutečná chemie jim nic neříká. A tak mě tam tak tepal, jaké jsem nanicovaté individuum, a že kdyby to bylo na něm, tak takové lidi by na školu vůbec nepřijímal…

Musím říci, že to, co mne potkalo v elektrotechnické laboratoři a při zkoušce z analytické chemie, mi způsobilo tak hluboké psychické trauma, že to pociťuji po celý svůj život. V podstatě se dá říci, že nikdy jsem se z toho již beze zbytku nevzpamatoval. Samozřejmě, že život šel dál, přišly další prohry, ale i mnohá vítězství, ale toto bolí stále… Kdyby nastal problém v nějakém předmětu typu ruského jazyka, tak jistě, bylo by to nepříjemné, ale v oborech, které doslova miluji… Tohle bylo opravdu kruté…

Když jsem přišel zdrcený na kolej, uvědomil jsem si, že je konec. Víc už psychicky nezvládnu. Vysněná škola pro mne skončila. Otevřel jsem pracovní diář a zapsal: „Kolečka se zastavila a nejedou dál!“

Dovětky a poznámky

Ve městě, kde zemřel můj otec a kde bydlela řada mých příbuzných, otevírali na tamní vysoké škole nový obor, kde bych se mohl se svými zájmy uplatnit. Požádal jsem proto o přestup a ten mi byl povolen. Musel jsem ale začínat znovu od prvního ročníku, protože vyšší jaksi dosud neexistovaly.

Tam, kde to šlo, jsem nechtěl nechat věci jen tak – a proto, i když to již nemělo naprosto žádný praktický význam, jsem zkoušku z analytické chemie v opravném termínu vykonal. A také ještě v dalším semestru doslova milované laboratorní práce z organické chemie – zde jsem ještě naposledy pomáhal Vandě.

S Vandou jsme jen tak koketovali, takže jsme se vlastně ani nerozešli, neboť jaksi více méně nebylo z čeho se rozejít. Jsem jí ale vděčný za to, že po celou tu dobu na škole s nikým jiným nechodila, takže navenek to vypadalo, že ta nádherná dívka patří ke mně. A to rozhodně moje sebevědomí posilovalo. Mimochodem – ona tu úžasnou školu nakonec zvládla…

Nevyhověl jsem Nevlastní matce a krátce po zkoušce z analytické chemie přijel domů - tedy přesně podle stanoveného plánu. Je zajímavé, že sice celý večer mi na cokoliv jen tak odštěkávala, ale pak jsme spát do pokoje odešli najednou. A opět se mi předvedla v plné nahotě, včetně nejintimnějších podrobností, a později v noci i se svojí masturbací, při které se svou nohou dotýkala té mojí… Ovšem hned již při následném příjezdu ze školy se odehrálo něco moc nehezkého, co popisuje další část vyprávění…

Úvodní báseň je upraveným textem Daniela Landy: Osmý den chaosu.

Pokračování příště…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 24.9.2016 0:00:39

Znovu na horské dráze – vzhůru ke slávě a pak střemhlav na dlažbu

IV. část: Není snadné zas píti číši vrchovatou

Nevlastní matka konečně měla možnost předvést mi, zač je toho loket – a posléze i předvedla…

Nějaký čas po otcově pohřbu jsme aspoň formálně fungovali jako rodina. Nevlastní matka, nevlastní bratr a já. Nebylo to bůhví jak dobré soužití, ale jakž takž to fungovalo. Už kvůli tomu malému bráškovi – v období, o kterém píši, byly také Vánoce.

Není bez zajímavosti, že i nyní jsme spali s Nevlastní matkou v jednom pokoji, v postelích vedle sebe. Občas mi připomněla, jak vypadá na těch nejintimnějších místech, či se přede mnou převlékala anebo prostě v pokoji chodila úplně nahá. Nově ovšem poněkud „přitvrdila hru“. Jakoby ze spaní lehce masturbovala, přitom dala nohy od sebe tak, že jednou nohou se dotýkala mé nohy… Neskutečně kruté mučení. Další zajímavostí je, že veškeré předvádění se konalo výhradně jen a jen v mém (našem?) pokoji. Zvláštní – jako by v pokoji byla trochu jiná bytost, než v ostatních částech bytu…

Také jsme spolu byli v kvalitní restauraci na večeři při svíčkách. A musím říci, že ten večer jsme určitě museli na obsluhu působit jako partneři – ostatně tuto otázku mi Nevlastní matka i nadhodila. Asi jsem se tvářil nechápavě, protože jsem dostal čas na rozmyšlenou… No, dlužno dodat, že až do oné jasně položené otázky mi ten večer Nevlastní matka, již s ohledem na množství vypitého vína a při vzpomínce na její nádherný klín, připadala čím dál sympatičtější. Asi bylo opravdu blízko tomu, aby past sklapla… Ne, že by snad o mne tak stála, ale myslím, že si představovala, že mě si snadno otočí okolo prstu, přitom si bude dělat, co chce, a současně bude disponovat celým majetkem. A kdyby toto „neklaplo“, tak si aspoň užije trochu erotiky, což proti mně pak využije dle aktuální potřeby…

…Když jsem jednou v pátek, asi čtyři měsíce po otcově smrti, zase přijel domů, před dveřmi bytu jsem našel – nutno podotknout, že vzorně složené – veškeré svoje věci. Došlo mi, co se asi děje, ale říkal jsem si, že třeba dělám ukvapené závěry, a chtěl jsem tedy vejít do bytu. Prostě vejít domů. Bylo zamčeno, přičemž jsem rychle zjistil, že můj klíč je nadbytečnou věcí, protože do zámku nepasuje a k jinému účelu se příliš nehodí, že. Začal jsem klepat. Po docela dlouhé chvíli vyšla Nevlastní matka. Řekl jsem jí, že bych chtěl domů, ptal jsem se, proč vyměnila klíč a proč mám zde před dveřmi svoje věci. Odpověděla, že to je její byt a rozhodně v něm bydlet nebudu. Opáčil jsem, že toto je společný byt a že je to i můj domov. „Podívej, jasně jsem ti řekla, že tohle je můj byt! Jestli k tomu máš nějaké výhrady, můžu taky zajít na policii a nahlásit jim, že mě sexuálně obtěžuješ! Takže si dej klídek!“ Chvilku jsem nevěřícně zíral a pak vykoktal něco ve smyslu: „Proboha, co to říkáš za nesmysly?“ „Komu myslíš, že by asi tak policajti věřili? Jak říkám, dej si klídek! Ostatně bydlet můžeš támhle naproti.“ Ukázala přitom na dveře do bývalého bytu prarodičů a pokračovala: „Jo, a tady máš svůj podíl ze sirotčího důchodu a přídavků na děti, co dostávám. Klidně si to přepočítej!“ Podala mi obálku, ve které byly nějaké peníze a lístek s výpočtem částky, která na mě připadala. Nezmohl jsem se v té chvíli už ani na slovo. Jen jsem strnule přihlížel, jak se zavírají dveře bytu, mého teď už bývalého domova, a slyšel jsem zvuk zamykajícího se zámku.

V té době už v bytě prarodičů nefungovala elektřina, netekla voda, nebyl funkční ani záchod, do některých místností zatékalo, v jedné místnosti byla rozbitá okna. Můj otec za svého života takové věci neřešil – tyto místnosti k bydlení rodina nepotřebovala, proto nebyly udržovány a v průběhu let postupně chátraly. Ostatně jak otec, tak ani Nevlastní matka do těchto prostor vůbec nechodili. Tato část domu je nezajímala. V domě měla rodina prostorný a velmi hezký byt a ostatní bylo poněkud navíc – nechtěný bonus.

Jediná jakž takž funkční byla stará ložnice, místnost, o které již v předchozích kapitolách byla řeč. Označení „jakž – takž“ používám z toho důvodu, že zde nebylo jak topit – komín, který v místnosti byl k dispozici, byl také nefunkční. Když jsem zde v létě spával a blbnul s kamarádkami, topit jsme nepotřebovali. Na záchod jsem docházel domů a tam jsem pochopitelně využíval i další běžné rodinné zázemí. Teď najednou vůbec nic z toho nebylo dostupné. Připadal jsem si, jako kdybych ztroskotal na pustém ostrově. Na všechno sám…

Ten první večer a noc, tak to opravdu stálo za to. Byl začátek března a v ložnici bylo něco málo nad nulou. Při svíčce jsem z chodby nanosil do místnosti svoje věci a začal přerovnávat obsah starých skříní s různým odloženým haraburdím, abych získal prostor pro uložení oblečení a těch pár drobností, co teď byly veškerým mým majetkem…

Druhý den dopoledne jsem zašel na návštěvu k mé vlastní matce. Vylíčil jsem jí, co se stalo. Ale ještě než jsem se dostal k zformulování zásadní otázky, matka mi skočila do řeči a rezolutně prohlásila: „U mě bydlet nemůžeš.“ Dopil jsem kávu, poděkoval za kousek domácí bábovky, co jsem k ní dostal, a zvedl se k odchodu. Ztroskotání na pustém ostrově bylo dokonáno…

…Na řemeslníky jsem neměl peníze, tak jsem se o víkendech pustil do oprav sám. S některými chlapy se dalo mluvit, takže mi aspoň bezplatně půjčili potřebné nářadí, někdy poradili.
Přes týden, na koleji, jsem shromažďoval trvanlivé potraviny získané za menzovní lístky, které spolužáci nevyužívali (říkalo se tomu „dvojáky“) a které potom tvořily základ mé domácí stravy o víkendech a prázdninách. Byly to různé polokonzervy hotových jídel, masové konzervy, paštiky, sušené či kondenzované mléko, instantní kakao, ale i ovoce a mnoho dalšího.

Vyřídil jsem si sirotčí důchod sám na sebe, abych ani po této stránce nemusel mít nic společného s Nevlastní matkou. Důchod byl nevelký, ale s dalšími mými příjmy to dalo součet, který na tehdejší dobu nebyl zas tak špatný. Snažil jsem se být skromný, občas jsem ušetřil i na trochu materiálu na opravu či vylepšení svého bydliště. Na nové škole jsem si přivydělával jakožto pomocná vědecká síla a také jsem zde pobíral sociální i prospěchové stipendium. Chodil jsem doučovat mladé středoškolačky - to též nějakou tu korunu do mého rozpočtu přineslo. Mimochodem, většina těch dívek nebyla hloupých, ale jen líných, a vlastně je ani studium nebavilo. Asi jsem to s těmi dívkami uměl, protože výsledky byly vždycky velmi dobré, takže jejich rodiče se mnou byli spokojeni a neskrblili… Naprostou samozřejmostí byly moje letní brigády – velice pracovně náročné, ale úměrně tomu výborně placené. Ovšem drobnými brigádami jsem nepohrdl ani přes běžný školní rok – jezdil jsem do skláren Kavalier Sázava, kde tímto způsobem řešili víkendové volno kmenových zaměstnanců. Díky tomu, že šlo o noční směny, navíc v sobotu, neděli či svátek, byla tato práce také dobře honorovaná. Navíc jsem za každou dvanáctihodinovou směnu dostal poukázku na jeden výrobek, takže jsem se postupně vybavil kvalitním skleněným nádobím – ať již do laboratoře, tak různými mísami či varným sklem do kuchyně.

…Postupně jsem se naučil být elektroinstalatérem, vodoinstalatérem a zedníkem. Když přišly první Vánoce mé samostatnosti, můj byt, to už nebyla stará ložnice s ošuntělým rozvrzaným nábytkem, ale útulný obývací pokoj. Měl jsem krásnou obývací stěnu, samozřejmě plně funkční elektroinstalaci, kuchyňský kout, v nově natřených oknech záclony a nádherné závěsy ze zlatého saténu s motivy lučních zvonků (které mi o pár let později „zabavila“ moje přítelkyně a nechala si z nich ušít plesové šaty). Pořídil jsem si veškeré potřebné nádobí a hezkou sadu číší na víno a na likér. Pochopitelně komín byl opraven také, a tak jsem měl pokoj příjemně vyhřátý. Opravil a předělal jsem i koupelnu – instaloval jsem novou vanu, koupil a zapojil bojler, všechno obložil obkladačkami, pořídil jsem si pračku… Zkrátka v podstatě jsem měl vše potřebné, abych zase získal opravdový domov.

Na Štědrý den jsem ozdobil krásnou borovičku. Večer jsem usmažil řízek, který jsem na talíři doplnil koupeným bramborovým salátem. K tomu jsem si naaranžoval číši vlastního vína z černého rybízu, mělo nádherně rubínovou barvu, a jako aperitiv temný sladký bezinkový likér, také můj vlastní výrobek. Sedl jsem si k večeři, rozhlédl se po svém pokoji, který dýchal teplem a taky mojí prací a… a pak jsem se rozbrečel a brečel jsem jako malé dítě. Slzy mi kapaly na slavnostní ubrus, ale já to prostě nemohl zastavit…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 1.10.2016 16:30:12

Na nové škole

Úvod

Oproti mé původní a současně vysněné škole, kterou jsem dotlačen okolnostmi opustil, na mém novém působišti bylo leccos jinak. Původní škola měla převážně celostátní charakter, velká většina studentů pocházela z nejrůznějších, ponejvíce vzdálených koutů vlasti, zatímco zde tomu bylo přesně naopak. Dříve jsem byl zvyklý, že spolužáci a kamarádi se mnou bydleli na koleji, odkud domů dojížděli spíše málokdy, nyní to tak nebývalo. Téměř všechny víkendy či jiné dny volna jsem zůstával sám.

Studenty bývalé školy bylo něco koníčkářů profilového oboru, a pak spíše tací, kteří na střední škole měli jen průměrný či dokonce podprůměrný prospěch a jinam by se nejspíš nedostali. Jak laskavý čtenář jistě dovodí, já spadal do obou těchto kategorií současně. Studenty nové školy byli naopak mladí lidé, kteří neměli příliš vyhraněné zájmy, ale v předchozím studiu patřili k premiantům. Nicméně, jak se ukázalo později, na obou školách byl poměr těch, kteří studium úspěšně dokončili, vůči těm, kteří jej zahájili, podobný - asi tak jedna ku třem. Nu, ani jedna škola zkrátka diplomy nerozdávala jen za účast…

Jiná byla také skladba studujících z hlediska pohlaví. Na původní škole tvořili muži asi tak dvě třetiny, zatímco na nové s bídou jednu čtvrtinu. Zkrátka najednou jsem byl obklopen mnoha dívkami, z nichž některé opravdu stály za hřích…

Oproti novým spolužákům jsem byl o dva až tři roky starší. To, spolu s mojí naprosto výjimečnou životní situací, ale i s mojí poněkud uzavřenou a současně rebelskou povahou, způsobilo, že jsem v novém kolektivu nebyl příliš oblíben. Zkrátka občas jsem neměl náladu účastnit se kdejakého bezstarostného mejdanu – což pochopitelně mělo značný vliv na to, že jsem nebyl s kolektivem tak sžitý, jako většina ostatních. Na druhou stranu díky tomuto odstupu za mnou pomalu začaly po večerech docházet spolužačky, pro které jsem fungoval jako taková zpovědní vrba. V dalších letech, s příchodem stále nových prvaček, tedy dívek s ještě větším věkovým odstupem vůči mně, se toto dále zvýraznilo. Získal jsem takové zvláštní, až výsadní postavení…

Hned po nástupu na novou školu jsem začal pracovat jako pomocná vědecká síla. Tak jsem se seznámil s asistenty, pány docenty, se sekretářkou katedry a dalšími pracovníky. Bylo to bezvadné. Většina osazenstva katedry si mě oblíbila – v podstatě se dá říci, že nejspíš z téhož důvodu, proč naopak třída neoblíbila. Páni docenti se chlubili svými pracemi a já je obdivoval - upřímně - doopravdy bylo za co. Získal jsem představu, že jednou bych se rád zařadil mezi ně. K sekretářce jsem chodil na kávu, povídali jsme si…

Diana

Myslím, že docela dobrou ilustraci o tom, jak mě vnímaly mé spolužačky, zejména ty z nižších ročníků, představuje příběh jednoho večera s dívkou jménem Diana.

Diana byla velmi hezká dívka. Muž, kterého bych dnes označil jako „normálový“, by si sice nejspíš přál, aby se chlubila větším poprsím, ale při odhlédnutí od této indispozice, dlužno konstatovat, že byla opravdu krásná. Mimochodem, typově byla docela podobná Vandě, se kterou jsem koketoval na dřívější škole. Byla o téměř čtyři roky mladší než já. Do základní školy ji rodiče protlačili ještě ve věku pěti let, a nyní jí tak ještě nebylo ani osmnáct. Zajímavé je, že si nepamatuji její skutečné křestní jméno, ale zato příjmení ano… Nijak jsme spolu nekamarádili, prostě tu a tam jsme se jen potkali a pozdravili.

Běžný večer na koleji. Spolužáci byli dílem v hospodě, dílem na nějakém mejdanu v jiném pokoji, někdo randil… Já jsem byl sám a studoval materiály týkající se přípravy chemikálie, kterou jsem měl v rámci své funkce pomocné vědecké síly připravit pro jednoho z docentů. Tu se ozve nesmělé zaklepání…

Že se ve dveřích po mé výzvě ke vstoupení objevila zrovna Diana, mě překvapilo. Byla docela rozrušená... a evidentně přiopilá. Její oblečení na mne působilo poněkud nesourodě. No, posuďte sami. Na nohou nádherné střevíčky, k tomu lehounké letní šatičky – ale on byl listopad. A toto málo doplňovalo naopak značné množství drahých zlatých šperků. A pak už nic. No, za nějakou tu chvilku jsem zjistil, že už OPRAVDU nic…

Než jsem tu rozkošnou dívku usadil vedle sebe na okraj postele, všiml jsem si, že dnes má ještě nějak menší prsa, než obvykle… Hm, zvláštní… Ale to už se Diana rozpovídala. U nich na pokoji se koná mejdan. S postupujícím večerem se akce postupně začala zvrhávat. Společnost se rozhodla pro karetní hru Oko, ovšem ve svlékací variantě, což značí, že ten, kdo prohraje, musí svléknout jeden kousek oblečení. Ostatně proto si ona, Diana, vzala tolik šperků, které jinak měla půjčeny od matky, a to na nějaký ples, který se konal v místě školy. Jenže společníci jí šperky jakožto oblečení neuznali, a ona už nemá, co by svlékla, aniž by odhalila to, co by odhalit opravdu, ale opravdu nechtěla. A vůbec, ona je přeci slušně vychovaná a ani alkohol normálně nepije, a už toho s těmi rozjařenými spolužáky má tak akorát, a tak že prý by mne chtěla poprosit, zda by večírek mohla jaksi přečkat u mne.

Prý na holky působím jako takový starší bratr, a byla by moc ráda, kdybychom si spolu mohli povídat, zkrátka, kdybych ji mohl vzít pod svá ochranná křídla… Jak jsme tak spolu mluvili, podařilo se mi nahlédnout za ty její šatičky. A to, co jsem uviděl, mě docela vzalo. To děvče bylo naprosto ploché. Ani sebemenší náznak prsou. Jen dvě malé, doslova dětské bradavky. Uvědomil jsem si, že nejspíš běžně nosí nějakou vycpanou podprsenku, takže se zdá, že aspoň malá prsa má, ale teď by před kluky ze třídy musela odhalit ono svoje tajemství, což by pro ni bylo jistě traumatizující… Tedy asi proto ten útěk…

Řekl jsem první, co mi slina na jazyk přinesla. Něco v tom smyslu, že abych se v tom, co povídá, vyznal, musíme si to postupně rozebrat: „Aha, pila jsi víno. Také tu mám víno, už ti jej nalévám. Aha, hráli jste svlékací Oko, tak už vyndavám karty. Musíme si to podrobně spolu projít, abych pochopil, jestli na tebe spolužáci nebyli oškliví…“ Diana byla zprvu trochu zmatená, ale na vše přistoupila. To asi ten alkohol, na který vskutku nebyla zvyklá.

Ten večer mi padala karta tak, až jsem si to ani nepřál, aby nebylo nápadné, kam celé mé úsilí vlastně směřuje. V duchu jsem si říkal: „Tak starší bratr, Dianko, hm, na to opravdu zapomeň…“ Proto jsem „uznal“ šperky za součást oblečení – jedna z mých stolních zásuvek postupně přivítala dva prsteny, náramek, náušnice i náhrdelník…

…Když jsem jí pomohl svléknout šatičky, byl jsem vzrušením bez sebe. Kombinace nádherné postavy, úžasného plně vyvinutého ženského klína a dokonale plochého dětského hrudníku, se mnou dělala doslova divy. Však to pomilování, které následovalo, bylo naprosto úchvatné…

Poznámky:

  • Tak nevím, jestli jsem Dianu před vlčáky ze třídy uchránil dobře. No, posouzení ponechám na laskavém čtenáři…
  • Když Diana ráno odcházela, zapomněla si u mne šperky. Samozřejmě jsem jí je další den vrátil – když o ně tak hezky prosila…
  • Diana, když mě navštívila, již nebyla panna. Měla vážnou známost od svých šestnácti let. Ostatně proto jsme spolu ani nezačali chodit. Bohužel, na škole se neudržela, takže nebylo možno uvažovat ani o nějakém případném hlubším „kamarádství s bonusy“.
  • Její pro ni trýznivé, pro mne ale vzrušující, tajemství o tom, že nemá ani náznak prsou, jsem na ni nevyzradil.

Upozornění pro čtenáře

Další díl, který se jmenuje Ida, najdou členové Clubu Pedonia ve VIP sekci ve vláknu Asceho obzvlášť ostrohranné střípky. Tento díl není nijak zásadní, ale byl bych podle něj snadno identifikován, proto jej nemohu publikovat ve veřejně přístupné sekci. Prosím laskavé čtenáře o pochopení. Ostatně zde bude zanedlouho následovat mnohem zásadnější příběh, a sice příběh mé mladinké životní lásky…


Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 8.10.2016 14:42:39

Jíťa

Časová osa:
Léta studií na vysoké škole (19 – 26 let věku)
Na nové škole (21 – 26 let věku)
Jíťa (23 – 24 let věku)

Jíťa, I. část: Úvodní pozdně noční zamyšlení

Prosím, poslechněme si nejprve píseň, která je jakýmsi vyjádřením toho, co cítím při vzpomínkách na úžasnou dívku, jež jako dávná kometa proletěla mým životem – kometa, která spálí a vzhůru nohama převrátí vše, co jí stojí v cestě, ale která na vyprahlou Zemi přináší životodárnou vodu, bez které nelze smysluplně žít…

Nothing else Matters

Tak blízko jakkoli daleko
Nemohlo to být víc od srdce
Navždy věř v to, co jsme
a na ničem jiném nezáleží…

Nikdy jsem se takhle neotevřel
Život je náš a žijeme ho po našem
Já všechna ta slova neříkám jen tak
a na ničem jiném nezáleží…

Hledám víru a nacházím ji v tobě
Každý den má pro nás něco nového
Otevři svou mysl pro nový názor
a na ničem jiném nezáleží…

Nikdy jsem se nestaral o to, co dělají
Nikdy jsem se nestaral o to, co vědí
Ale já vím…

(text: Metallica)

phpBB [video]


Poznámka:
Video zachycující píseň Nothing else Matters v podání pěveckého sboru Gregorian je natočeno v exteriéru a interiéru třetího nejvýznamnějšího křesťanského poutního místa. Tím je Katedrála Sv. Jakuba ve městě Santiago de Compostela. Název města by dle významu měl být překládán „Svatý Jakub pod Mléčnou dráhou“ – a Mléčná dráha hraje svou roli i v našem příběhu. Světec sám byl učedníkem i dobrým přítelem Ježíše Krista a katedrála byla okolo roku 1000 vystavěna na jeho hrobě. On pak byl ustanoven patronem rekonkvisty, tedy zpětného dobytí předmětného evropského území od muslimské nadvlády. Tak v sobě spojuje duchovno i bojovnost – pravý to vzor pro Asceho…

Poučení

Tento příběh je příběhem mé životní lásky. Bohužel jde o vztah, který není společensky akceptován. V okamžiku našeho seznámení bylo Jítě jedenáct a půl roku a mně dvacet tři a půl roku. Tento příběh odpovídá na otázku, jestli je možný silný láskyplný vztah s takto mladou dívkou. Odpověď vkládám do tohoto souvětí: „Takový vztah je možný, přičemž tento vztah možný není.“ Nejspíš si laskavý čtenář řekne, co to je za zvláštní větu, která neguje sama sebe. Ano, takto tomu je. Tu lásku můžete získat, ale tak moc to bolí, a to i tu dívku, že vás naléhavě prosím: „Nikdy nedopusťte, aby se k vám taková dívka připoutala!“ Prosím, neopakujte Asceho chyby, tvrdě za ně platí… A nejen on…
Pokud takovou dívku potkáte, moc prosím, dejte jí to nejlepší ze sebe – učte se s ní, mějte nad ní ochrannou ruku, ale udržte ten vztah v rovině přátelství. Je snadné vzplanout, ale ten žár ničí…

Prosím laskavého čtenáře o velkou dávku shovívavosti – příběh je pro mě tak silný, že nejspíš nedokážu plně zachytit, co přesně cítím. Také bych si dovolil upozornit, že jisté aktivity plynoucí ze silné opětované lásky jsou z důvodu úcty k partnerce skryty v určitých slovních obratech. Pro většinu čtenářů to jistě tak bude postačovat. Ty ostatní odkazuji na samý úvod Střípků, kde jsou některé věci „nadhozeny“…

Poznámka:
Pokud někdo četl příběh tak, jak byl kdysi po nějakou dobu publikován na jistém spřáteleném webu, pak vězte, že tam jsem se za všech okolností ve svém životopisu snažil zatajit to, že jsem nejprve studoval dva roky na jiné škole, než jsem později skládal státní zkoušky. To tam spolu s mojí občasnou nejistotou v letopočtu mohlo vytvořit u uvedených událostí celkový rozdíl oproti realitě až tři roky. Zde na Pedonii jsem se rozhodl být výrazně otevřenější…

Motto:
Lásko, jiskřivým zkratem nás rozsvítíš a necháš jít ke hvězdám…

Když se budete bavit s astronomy, řeknou vám, že Vesmír ze svého principu nemá žádný střed. Nikdy jsem bezmyšlenkovitě nevěřil autoritám. Ani astronomům. Střed svého Vesmíru jsem nalezl…

Díky Jítě je můj život úplný. Zasadil jsem strom (mnoho stromů), sice nepostavil, ale opravil dům, zplodil a vychoval syna a - prožil opětovanou lásku s dívkou své preference…

Když sečtu všechny okamžiky, kdy jsme s Jíťou byli jen a jen spolu, s bídou to dá pár dní. Přesto vztah s Jíťou považuji za největší lásku svého života… Prosím laskavého čtenáře, aby nerozporoval to, že pro takový vztah používám pojem láska. Skutečně, to co cítím, je i po mnoha letech tak silné a hluboké, že jiný pojem prostě nemohu použít…

Tak než začneme, snad ještě jeden smutný povzdech:

Divoký jahody rostou na úpatí Zvonkový hory
Jsou sladký jako ústa dívky co si je sbírá…
…do mysli se vtírá
A pak tu v noci culí se na hvězdičky…
…ty nic nepoví
Ta láska laská tak jako vánky v létě…
lehce a něžně
Slzy i kapky deště po tváři jí stékají…
…oni ji odvážejí

Upozornění pro čtenáře

Další část této mé pouti životem je popsána v následující kapitolce. Ta má název Na táboře, konkrétně půjde o první díl Jak vyléčit pedofilii. Přátelé, ona léčba je tak snadná. A nebo možná také ne...?

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 15.10.2016 12:02:59

Jíťa, II. část: Na táboře

Jak vyléčit pedofilii

Součástí tehdejšího studia bylo i to, že studenti vyšších ročníků suplovali nedostatek vedoucích dětských táborů. A tak i mne v nadcházejícím létě čekal jeden turnus takového tábora.

V době, kdy se odehrává tento příběh, jsem si již přiznal, že jsem pedofil. Stále jsem však doufal, že je to jen nějaká porucha, ze které se dá vyléčit. Nejlepší léčba je – usoudil jsem, pomocí lásky k přiměřené partnerce. Cosi jako uhašení ohně založením ohně jiného, který postupuje proti tomu původnímu. Myslím, že jsem nějakou takovou informaci zaslechl ohledně hašení stepních požárů. Zkrátka měl jsem strach, abych na táboře neudělal něco nezákonného a třeba si tím nezničil život.

Začal jsem si lehce „oťukávat“ jednu spolužačku, která byla velmi sympatická a o které jsem se dozvěděl, že také pojede na stejný tábor, kam jsem byl nasměrován já. Než nastal onen táborový čas, tak jsem ji párkrát kamsi doprovodil, poseděli jsme v kavárně, i nějaká lehká kamarádská pusa byla. Ale jinak zatím nic víc…

Náš dětský tábor byl poměrně malý, a pokud si pamatuji, patřil nějaké fabrice. Některé děti se tak znaly z běžného života. Byl jsem zařazen na pozici vedoucího oddílu nejmenších kluků. Kluci měli být ve věku od šesti do devíti let, ve skutečnosti některým bylo jen pět – to když si chtěl od dětí odpočinout nějaký funkcionář, tomu se přeci neodporuje. Některým už zas bylo deset nebo i víc, protože nejmladších dětí bylo málo a starších zase moc… Mých svěřenců bylo asi dvanáct. Moje spolužačka, která se mi nyní stala kolegyní, měla na starosti nejmenší dívky. Také ona měla ve svém oddílu dívky ve značném věkovém rozpětí.

Poznámka pro Pedonii:
O mé duševní rozpolcenosti svědčí to, že jsem na jedné straně dělal vše, abych získal „ochranný sex“ s bezpečně dospělou a hezkou spolužačkou, ale na druhé straně, když jsem vyplňoval dotazník pro vedení tábora, kde se zadávalo, jaký oddíl bych chtěl vést, bez zaváhání jsem zaškrtl: „Nejstarší dívky“ (!!). Podvědomě, ale naprosto jednoznačně jsem toužil po puboškách. Ještě že mi nakonec byli svěřeni nejmladší kluci. Vůbec si neumím představit, co by se asi tak mohlo stát, kdybych měl volný přístup k většímu počtu dívek v absolutně preferované věkové kategorii…


Kluci první jeden dva dny smutnili po rodičích, zejména po maminkách. Hlavně ti nejmladší. Nejmenší děcka byla ubytována ve dvou velkých místnostech ve zděné budově, která zřejmě původně byla zámečkem nějakého nižšího šlechtice. V jednom pokoji byli chlapci a v jednom děvčata. Pokoje spolu sousedily. Myslím, že to původně byl jeden sál, který byl dodatečně pro účely tábora rozdělen tenkou příčkou.

Poznámka:
Fotografii onoho zámečku můžete spatřit v příspěvku Ztráty a nálezy. Na snímku je vedle budovy vidět lampa, která je součástí děje, a úplně vlevo vepředu část jedné chatky vedoucích. Jídelna, v jejímž vchodu jsem se srazil s Jíťou, zachycena není, ale představit si ji můžete jako nízkou podlouhlou novostavbu vpravo (je vidět část vyvýšeného betonového plácku před ní).


Během několika dní jsme s kluky začali být nerozluční kamarádi. Moc jsme se nevěnovali plnění táborových úkolů, věčně jsme byli v hodnocení poslední, ale zato jsme se vždy vyřádili v přírodě. Na potoce asi kilometr za táborem jsme stavěli velkou hráz z kamenů a vytvořili si tak krásné mini-koupaliště. Laskavý čtenář nechť si uvědomí, že mluvíme o přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století – dnes by nás za takové chování v dané lokalitě nejspíš ekologové pro výstrahu rovnou na místě zastřelili. V lese jsme pořádali šiškové války a hlavně – sen každého malého kluka – stavěli jsme velký bunkr. Byl z různě propletených větví a co na tom, že jsme se do něj ani všichni nevešli a že před deštěm bychom se také v něm asi moc neuchránili. Ale byl to náš bunkr, skoro bych to měl napsat jako BUNKR, abych lépe přiblížil jeho význam pro ty milé a bezelstné duše.

Večer bývali kluci úplně utahaní, takže nebyl problém je dostat do postelí. Ti starší si ještě před spaním chtěli něco přečíst z knížky, kterou si vypůjčili v táborové knihovně, ale obvykle už po pár řádcích jim začala padat hlava, nebo psali pohled mamince. Mladším jsem s psaním pohledů pomáhal, to jsem si pak neodpustil legrácku – udělali jsme na konci textu mamince srdíčko, já jsem to pak spolupodepsal, ale tak, že můj podpis byl přímo u toho srdíčka, zatímco podpis jejího hošíka o kus vedle. Vypadalo to, jako že srdíčko mamince posílám já, zatímco pozdrav z tábora synek. Nezapomeňme, že ty maminky byly jen o několik let starší než já. Nakonec jsem ještě nejmladším předčítal pohádku. Někdy jsme místo pohádky střádali plány, jak vylepšit naše „stavby“. Neomezoval jsem je ve fantazii, takže po pár větách už pro nás pracovaly eskadry buldozerů, jeřáby, nákladní auta, pochopitelně jen ta největší… Kluci byli prostě úžasní.

Ve vedlejším dívčím pokoji se odehrávalo před spaním něco podobného jako u nás, kluků. Jenomže holky nebyly díky běžným táborovým činnostem zdaleka tak utahané a také kolegyni tolik nebavilo trávit večer čtením pohádek a podobnými činnostmi. Obzvlášť, když u větších děcek bydlících na chatkách pochopitelně nic takového nebylo, takže ostatní vedoucí už seděli v klubovně a užívali si večera bez dětí, zkrátka skvěle se bavili – kytara, zpívalo se, tajně propašovaná láhev vína kolovala od úst k ústům (tenkrát nákaz nebylo tolik jako dnes, ostatně HIV ještě asi ani neexistoval)…

Ve dveřích se objevila kolegyně. „Hele, co kdybychom nechali otevřené dveře, pak by oba pokoje stačil uhlídat jeden. Myslela jsem, že bych dneska šla do klubovny už teď a zítra bychom si to mohli oplatit. Co ty na to?“ Odpověděl jsem: „No, pro mě za mě, já bych do klubovny nemusel ani dnes ani zítra, mě ty trampské písničky až tak neberou.“ A významně jsem, pusu od ucha k uchu, dodal: „Ovšem záleží, co za to, že…“ Podívala se na mě, pohled říkal jasné „ano“, ale ústa mile odpověděla: „Uvidíme…“

Přešli jsme spolu do pokoje děvčat. „Tak holky, tady soudruh vedoucí vás teď přebírá na dozor. Ne, abyste ho zlobily! Když nebudete ječet, tak vám možná něco přečte…,“ otočila se k nejmladším děvčátkům. Některé dívky, hlavně ty nejmenší, braly změnu s radostným jásotem, protože od kluků věděly, že „je to se mnou fajn“. Jiným jsem v očích viděl zvědavost. Jedna malá holčička se hned zeptala a střídavě se přitom dívala na mě a na kolegyni, jestli spolu napíšeme mamince, protože „jste mi to ‚soužko‘ vedoucí slíbila“. Kolegyně jí uklidnila, protože odpověděla: „Soudruh vedoucí je, jak se říká, obětavý, takže jistě ano…“ Zachytil jsem drobný sarkasmus, protože, jak mě to, proboha, může s těmi dětmi bavit víc, než být v klubovně s ostatními vedoucími, že? Ovšem pro jistotu se na mě podívala, zda neprotestuji, protože kdyby tomu tak bylo, mohla by holčička začít hysterčit a klubovna by se rázem přesunula někam na konec vesmíru… Hezky jsem se na holčičku i na kolegyni usmál, ale v duchu jsem si říkal něco ve smyslu: „Tomu se neříká obětavost, tomu se říká koupení si oficiální vstupenky do dívčího pokoje po večerce“ a po těle mi proběhlo takové zvláštní mrazení…

Kolegyni jsem připomenul, aby po skončení večírku nezapomněla zaběhnout sem a nešla rovnou spát na chatku, protože chci, aby mi odsouhlasila, že jí předávám pokoj v pořádku. „Ráno pak nehodlám poslouchat nějaké reklamace,“ zažertoval jsem ještě.

Upozornění pro čtenáře

Další část této mé pouti životem je popsána v následujícím druhém dílu kapitoly Na táboře, který má název Pod Mléčnou dráhou. Přátelé, tak tam se již nedá nic "okecat", to je prostě průšvih...

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 21.10.2016 22:42:38

Jíťa, II. část: Na táboře

Pod Mléčnou dráhou

Poznámka pro hloubavé čtenáře - Asceho typologie dívek z tohoto příběhu:
Radka: nevyhraněná
Zuzka: nevyhraněná
Kolegyně Mili: Xand
Jíťa: Puria


Kolegyně Mili radostně odběhla do klubovny a já osiřel s oběma oddíly děcek. Střídavě jsem přecházel z jednoho pokoje do druhého, pomáhal s psaním dopisů a pohledů, krotil nezkrotné živly, kterým ještě nedošla energie, ale čím dál víc času jsem byl u holek. Dobře si vybavuji, že zpočátku, vždy když jsem překročil práh, tedy vstoupil k dívkám, zaplavil moje tělo takový zvláštní, těžko popsatelný pocit. Dnes bych ho zpětně interpretoval asi takto: „Predator on the move…“.

Již o několik dnů dříve jsem si všiml velmi hezké, asi jedenáctileté dívky, která, ač v tomto věku, také byla přiřazena do oddílu nejmladších dívek. No, slovo „všiml“ není tak úplně výstižné. Vlastně jsme se srazili ve dveřích jídelny. Aby neupadla a já současně s ní, oběma rukama jsem ji zachytil – byla to blesková, podvědomá reakce. Ale nějak se mi nedařilo, abych ji pustil. Navíc jsem, sice nevysvětlitelně jak, ale přesto zřetelně, vnímal, že bych ji ani pouštět neměl, a ještě k tomu, jako bych podprahově přijímal signál, že ani ona nechce ode mne. Přitom se potkaly naše oči. Pocítil jsem po celém těle něco jako elektrický výboj. Zpětně odhaduji, že to celé mohlo trvat tak dvě vteřiny. To už se dostavoval strach z nevhodné situace, protože v podstatě jsem ji objímal asi tak, jako objímá muž ženu… Od té chvíle jsem v noci na ni myslíval. A to, ač jsem se snažil vymluvit si, že by tomu tak bylo – přeci mám myslet, a nejen myslet, na Mili. Ale ta mladinká dívka mě přesto přitahovala, jako kdyby měla nějaký zvláštní extrémně silný magnet… Moc moc přitahovala…

…Sedl jsem si na okraj její postele. „Nevadí ti, když si k tobě sednu? Já mám odtud nejlepší přehled po pokoji,“ lhal jsem a vůbec mi to v tu chvíli nepřipadalo nijak trapné. Děvče řeklo, že jí to opravdu nevadí. Hezky jsem se na ní usmál a zeptal se jí, jak se jmenuje. „Jíťa.“ Skoro ve stejný okamžik, jak dořekla své jméno, nejprve jedna, ale pak ještě další dvě holčičky začaly skandovat: „Jituna, Jituna, …“ „Držte huby, vy blbky!“ okřikla je dotčeně Jíťa. „No holky, tak takhle ne!“ okřikl jsem je zase já. „Vy tři šup pod deku a klídek a tebe za ten výraz teď pořádně zlochtám!“ Začal jsem Jíťu lochtat v podpaží. Cukala se, hlasitě se smála, pak už sebou začala mrskat celá, takže jí spadla deka na zem. Jak se přetáčela, vyhrnula se jí noční košile. Měla kalhotky, přesto jsem si všiml, jak se jí krásně rýsuje zadeček… Holky, postupně asi čtyři, přiběhly, že mi musí pomoci… A za chvilku už jsme byli jedno řehtající se klubko, protože pak už každý šimral každého…

…Jedna asi šestiletá holčina dostala „skvělý“ nápad: „Souhu, podívejte, jakou má Radka prdelku!“ a s huronským smíchem vyhrnula dotyčné noční košili. Pohled pro bohy – Radka neměla kalhotky! Samozřejmě se ozvalo ječení a nepříliš lichotivé výrazy: „Ty pulino, počkej, to ti nedaruju!“ A nedarovala. Holky si začaly navzájem vyhrnovat noční košile, vřískaly u toho, tahaly se o příslušný kus látky a já nevěděl, co pozorovat dřív. Ale bylo jedno, co dřív a co potom, stejně jsem měl po chvilce naprostý přehled - moc krásné… prdelky… opravdu krásné… Při tom celém jsem jakoby zapomněl na Jítě svoje ruce… Radka si čelem ke mně rozkročmo stoupla na postel a veselým hlasem řekla: „Souhu, chcete něco vidět?“ a aniž čekala na mojí odpověď, vyhrnula si na krátký okamžik noční košili. Nádherný pohled! Než jsem se zmohl na nějakou reakci, tak ta druhá dívčina – Zuzka - rezolutně prohlásila: „To nic není!“ Stoupla si podobně jako Radka předtím, tedy rozkročmo, vyhrnula si košilku až k pupíku a – a nespustila jí dolů jako Radka předtím. Ježíši, ona ji opravdu nechala nahoře! Prostě se krásně vystavovala! Byl jsem stále skloněný u Jíti, takže jsem Zuzčinu buchtičku měl od sebe asi tři čtvrtě metru, zíral na ni mírně zespodu, a to v naprosto dokonalém výhledu. Kdyby její „jazýček“ uměl mluvit, bylo by zcela jasné, co by přímo křičel: „Pohraj si se mnou!“ Bože, to pokušení si sáhnout… Uf, to bylo zoufale těžké ustát… Upřímně řečeno, vůbec si neumím představit, jak bych se zachoval, kdybych neměl plnou hlavu Jíti… No, nalijme si čistého vína – ve skutečnosti naprosto přesně vím, co by se stalo… A jaké fatální následky by to nejspíš pak mělo… Prakticky veřejně, před více než desítkou mladistvých dívek, osahávat jednu z nich na nahém přirození, hm, to by se „okecat“ nedalo…

…Abych holky zahnal do postelí, musel jsem Radku i Zuzku pochválit, opakovat jim, že jsou moc hezké, pochopitelně obě, což se jim zas tak nelíbilo, dorážely pořád, která je hezčí, pak jsem musel slíbit, že zítra zase budeme blbnout, no prostě fuška… ale příjemná… Když konečně byly v postelích, řekl jsem, že zhasneme, ale že tu ještě počkám, abych měl jistotu, že zas nebudou vyvádět. Tma nebyla úplná, před budovou svítila lampa, malinko světla tak pronikalo i do pokoje…

No, jenže jak jsem zhasl, Zuzka vyvádět začala. A když jsem ji okřikl, hodila po mě polštář. „Tady si někdo koleduje o průšvih,“ řekl jsem napolo vážně a napolo žertem. Přišel jsem k Zuzčině posteli. Děvče sedělo. Vrátil jsem polštář na místo a Zuzku uložil. Byla v klidu, už neblbnula a já si uvědomil, jak příjemné je takto si ji držet. Urovnal jsem jí deku, pak i noční košilku pod ní… Pane bože, nečekal bych, že to bude tak snadné…

…Po nějaké chvíli jsem si zase sedl k Jítě na okraj její postele. Pohladil jsem ji po vlasech. Žádná negativní reakce. Začal jsem ji šimrat na krku. Dala hlavu tak, abych měl k místu, kde jsem se jí dotýkal, dobrý přístup. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že Jíťa musela z mojí ruky Zuzčinu vůni jasně cítit… Šimral jsem docela dlouho. Doufal jsem, že ostatní dívky mezi tím usnou. Bylo zřejmé, že se lehké šimrání Jítě líbí, i když nic neříká. Po nějaké chvíli jsem ji začal hladit po rukou. Chtěl jsem vědět, jestli si můžu dovolit víc. Nohy měla pevně přimknuté k sobě. Zkusil jsem, jak moc pevně. Docela ano, ale její ruce nohám na pomoc nepřicházely…

…Krásné minuty…

…Několikrát nádherně vzdychla…
…Když se vrátila z ráje na zem, políbil jsem ji na ústa a potom ještě lehounce na její zpocené čelíčko…

Když kolegyně dorazila, bylo dost pozdě, a to už jsem dávno ležel v jedné z volných postelí v chlapeckém pokoji. Děcka spokojeně spala. Kolegyni se trochu motal jazyk, ale byla celá rozzářená, vlastně ani nevím, z čeho. Zato bylo nepřehlédnutelné, že má jistou potřebu, jak večerní vyslovené „uvidíme“ přeměnit na to původně nevyslovené „ano“. Já jsem byl od holek, hlavně od Jíti, v takovém stavu vzrušenosti, že myslím, že pozitivní reakce na případný choulostivý návrh by se v tuto chvíli musela ode mě dočkat i almaroidní důchodkyně z kuchyně…

…Musím říci, že klasický sex se sympatickou vrstevnicí, která je navíc velmi vstřícná, má také něco do sebe. No, je vlastně neskutečně krásný. Vychutnával jsem si ji jako dospělou ženu, ale přeci jen jsem občas v mysli přepnul na představu, že pode mnou leží Jíťa… Jinak, „kdyby něco“, lepší „potvrzení“, že nejsem žádný úchyl, tedy aspoň rozhodně ne pedofil, jsem si nemohl přát…

Poznámka:
Zatímco navenek bych mohl působit dojmem „normála“, protože přeci souložím s dospělou, uvnitř sebe jsem pochopil, že s ideou ochranného sexu je konec. Mili je dle mé typologie třídy Xand, což jsou dívky, které na normálové muže působí eroticky nejsilněji – pokud si mají představit pořádný sex, mají na mysli právě takovouto partnerku. Pokud někdo prohlásí o nějaké dívce, že má sexappeal, můžete se vsadit, že já bych dodal: „Ano, je třídy Xand.“ Takže já měl přesně takovouto souložnici, a přesto jsem při aktu s ní myslel na Jíťu. V tuto chvíli již bylo jasné, že mi není pomoci. Leda bych z tábora ihned odjel. Což se nestalo…


Další večery už po letech ani pořádně od sebe nedokážu odlišit - jeden byl nádhernější než druhý. Zkoušet, co mi Jíťa dovolí, už nebylo potřeba – bylo zřejmé, že bych si mohl vzít úplně všechno, kdybych chtěl, kdybych se nebál… I tak jsem ale jako úžasný dar dostával velmi, velmi mnoho… Vlastně skoro všechno…

No, možná, že jeden večer bych přeci jen vypíchl. Byla noční celotáborová hra. Děti běhaly po dvojicích v lese a u jednotlivých stanovišť dospělých řešily nějaké úkoly. Upřímně řečeno, už si vůbec nevybavuji, jaké. Já jsem měl stanoviště na vrcholu stráně, nad níž rostl vysoký les. Černočerné noční nebe bylo vyzdobeno stříbřitě zářící šerpou Mléčné dráhy a hvězdy by se daly doslova trhat rukama jako zralá jablka…

Když přiběhla Jíťa s nějakou kamarádkou, zůstala chvilku se mnou. Kamarádku jsme poslali napřed s tím, že se Jítě rozvázaly tkaničky u bot…

Bylo úžasné objímat svoji lásku a dávat jí sladké pusinky pod tou noční třpytivou nádherou. Jíťa ukázala na oblohu, někam nízko nad horizont, do míst, kde se Mléčná dráha dotýkala vrcholků zdejších pahorků a zeptala se: „Která jsem já?“ Ukázal jsem do toho stříbřitého pásu na jednu krásně mihotavou hvězdu: „My ji vidíme jako jedinou hvězdu, ale kdybychom měli oči ptáků, zjistili bychom, že ve skutečnosti jsou to dvě andělsky bílé hvězdičky, které se drží za ruce a tancují spolu. Ta hvězda se jmenuje Ascella.“ Jíťa chtěla to jméno zopakovat, ale stačila říci, no, spíš zamumlat, jen něco jako: „Asce,“ protože to už byla naše ústa uzamčena krásným sladkým polibkem…

Z dálky jsme slyšeli, že se blíží další dvojice děcek. Jíťa se mě zeptala: „Přišel bys potom zase za mnou?“
„Hvězdičko, až to všechno s vedoucími ukončíme, budeš už dávno spát.“
„Tak si ke mně lehneš a lehounce si mě probudíš… ano? Moc se těším! Pa…“
Jíťa mi vrazila ještě jednu rychlou pusu, odběhla a zanechala mě samotného s vlnkami vzrušení neposedně běhajícími sem a tam po celém těle. Při představě, co asi tak mohl znamenat ten nevyřčený příslib, se mi dělaly mžitky před očima…
Naštěstí dorazili další soutěžící…

…Ověřil jsem si, že kolegyně šla spát na chatku. Opatrně, doslova jako zloděj, jsem se vkradl do dívčího pokoje. Pohladil jsem Jíťu po vlasech. Neviděl jsem jí v té tmě do obličeje, ale postřehl jsem, jak mi dělá místo vedle sebe. Vklouzl jsem k ní pod deku…

Byla prostě úžasná…

V polovině pobytu přijel firemní autobus a v něm maminky ratolestí. To bylo radosti! Děcka, samozřejmě nejvíce ta mladší, se mohla přetrhnout, aby u maminky byla co nejdříve, plno křiku, výskání… Když se maminky a děti navzájem dostatečně přivítaly a hlavně už byly předány různé mlsky, s hrůzou jsem si všiml, že několik dětí maminkám ukazuje směrem, kde jsem stál. Pak se docela velká část maminek, pochopitelně v doprovodu děcek, vydala ke mně. Už jsem si pomalu představoval svůj další život ve formě trudného pobytu za mřížemi, jestli některá z holčiček pohovořila o jistém lechtivém tématu… Začal jsem rudnout jako rajče ke konci své vegetační doby. No a maminky už byly u mě. Vesměs to byly mladé ženy ve věku tak cca od 25 do 35 let. Upřímně řečeno, rozhodně bych si vybral – a ne jednu, kdyby o to dotyčné stály. Když se ženy ubezpečily, že já jsem opravdu já, začaly mi do rukou strkat kytice růží a také nějaké bonboniéry.

V tu chvíli jsem nejspíš musel připomínat telegrafní sloup, menhir, dub či něco podobného zarostlého do země, němého a zkrátka úplně mimo realitu. Jedna maminka se chopila iniciativy a děkovala mi i za ostatní, že prý mě děcka hrozně chválí, že se jim tu se mnou líbí, že kluci psali nadšeně o našich „budovatelských“ aktivitách a zkrátka, že nejméně půlka z nich rezolutně trvá na tom, že na konci tábora si mě odvezou s sebou domů… Jo a také řekla, že mi děkují za ty krásné pohledy, co jsem dětem pomáhal psát - slovo „krásné“ zvlášť zdůraznila. A že by se mi chtěly revanšovat. Přitom se potutelně usmívala a ostatní maminky, ty už se žulily od ucha k uchu. Než jsem se stačil vzpamatovat, tak mě, prakticky bezbranného, protože jsem měl plné ruce těch růží a bonboniér, ze všech stran obklopily. No, v tu chvíli mi ten podraz došel – konečně jsem si všiml, jak mají intenzivně nalíčené rty! Celého mě opusinkovaly. Přitom se na mě tlačily těmi svými vnadami… To mě tedy doběhly – bylo to krásné, současně to byla veliká legrace, takže se nikdo nemohl pohoršovat. Kolegové vedoucí si mě dobírali až do večeře, protože jsem ty pusinky z tváří smyl až před spaním, ale myslím, že také záviděli…

Poznámka:
Příhoda s maminkami byla velmi milá. Ale všimněte si psychického rozpoložení Asceho, který již v té době klouzal po šikmé ploše dolů. Po strmé šikmé ploše... Život v nejistotě, obavách... Už to samo o sobě je dost vysoká cena za život "na odvrácené straně"...

…Na konci tábora vládl velký chaos. Uklízení, balení, svlékání ložního prádla, pořád se něco hledalo, někdo někam běhal, všichni byli všude a zároveň nikde, tedy aspoň ne tam, kdy by být měli…

Najednou za mnou přiběhla Jíťa. „Souhu vedoucí, prosím, mohl byste mi jít pomoct?“ a aniž čekala na odpověď, chytila mě za ruku a táhla za sebou. Ale nešli jsme k holkám do pokoje, jak bych z její řeči očekával, ale za roh chodby, kde byly záchody a sprchy. Bylo to poprvé, kdy jsme se spolu ve dne bavili jinak, než jako vedoucí a žákyně z jiného oddílu. „Přišla jsem se s tebou rozloučit,“ řekla. Objal jsem ji v pase. Naše pohledy se setkaly. Bože, ty nádherné hluboké oči mladinké dívky… Jak snadno by mě připravily o rozum… „Miluješ mě?“ zeptala se tiše. „Ano, hvězdičko, miluju tě strašně moc!“ řekl jsem a políbil ji na ústa a pak jsem pokračoval:

„Jsi jako krásná růže,
ta kytka rudá, trny rudé,
štěstí či bolest dát může,
dotknu se toho květu
a co dál bude,
oni postaví kříž pak,
a i když já na tom kříži umřu snad,
budu tě mít už navždy strašně rád!“

Jítě se začaly po tváři kutálet slzy jako hrachy. „Já tě taky moc miluju!“ vzlykala Jíťa a pak do toho vzlykání dodala: „A ty už nikdy nebudeš mít jinou?“ Věděl jsem, že tohle jí těžko můžu slíbit, ale řekl jsem: „Ne, hvězdičko, budeme už navždycky svítit jen pro sebe!“ Chtěl jsem ještě něco říci, ale náhle se ozvalo významné lehké zakašlání. To už vedle nás stála moje kolegyně Mili! Krve by se ve mně nedořezal! A pak se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Kolegyně řekla: „Jíťo, už ses rozloučila se svým milým, tak upaluj na seřadiště, jsi poslední!“ Dali jsme si s Jíťou ještě jeden slaďounký polibek a Jíťa, celá ubrečená, rychle odběhla. Otočil jsem se na kolegyni a tázavě se na ni podíval. Řekla: „Ty ale pořádně riskuješ! Neboj, nikomu to neřeknu!“ Sklopil jsem oči. Kolegyně pokračovala: „Trochu jsem si to myslela. Kdykoliv ses někde objevil, Jíťa na tobě očima doslova visela. A nebyly to oči dítěte. Poznám to.“ Usilovně jsem přemítal, co všechno asi kolegyně mohla poznat, ona ale pokračovala: „Ale ta básnička se mi líbila. Odkud to je?“ Konečně jsem prolomil bobříka mlčení: „Ne, to jsem nikde nečetl, to mi tak prostě samo přišlo na jazyk.“
„Ty ji opravdu miluješ!“
„Jo, víš, já Jíťu skutečně miluju!“
„Tak to jsi ztracený případ! Budeš celý život tesknit za láskou, kterou nemůžeš mít.“
„Ano… já vím…“ odtušil jsem smutně.

…Nesmírně děkuji všem andělům strážným, kteří toho dne stáli při mně!
…Nikdy v životě jsem si nepřestal vážit Mili, která místo toho, aby nás udala, a tak zničila život dvěma lidem, jak požaduje naše společnost v takových případech, projevila svoje lidství…

Poznámka:
S Mili jsme se od této chvíle stali důvěrnými přáteli a hodně jsme si vzájemně psychicky pomáhali.


Upozornění pro čtenáře

Přátelé, osud je někdy prostě neuvěřitelný. Další část této mé pouti životem je popsána v následující kapitole Škola v přírodě. Ano, bylo mi dopřáno Jíťu ještě jednou potkat...

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 31.10.2016 11:06:13

Jíťa, III. část: Škola v přírodě

Společensko-historický kontext

V minulém režimu pořád něco scházelo, ať to byly věci hmotné či služby, pracovní síly, stroje… Když už v té které oblasti hrozil velký průšvih, tak se pořádaly kampaně.

Například jeden rok bylo deštivé léto a sklizeň obilí se stále opožďovala, protože kombajny do rozmáčených polí ani nemohly vjet. I vyhlásila se kampaň „Studenti do polí“. Dokonce byl kvůli tomu posunut i začátek akademického roku na vysokých školách. Pokud by studenti, kteří byli na brigádách v zemědělství, ani tento termín nestihli, byli uvolněni z výuky tak, že se jim vše započítávalo, jako by přítomni byli. Mimochodem, onen rok jsem si na letní brigádě - na sušičce obilí, vydělal opravdu mnoho peněz… Díky posunutým žním, jejich nezvyklé náročnosti a kumulaci se sklizní dalších plodin, byla v zemědělském družstvu nouze o každou práceschopnou ruku. Zatímco dříve jsem pracoval sám jen v dvanáctihodinových nočních směnách, nyní se toto stalo pravidlem i na mnohem náročnějších směnách denních. Občas mě také nepřišel vystřídat nikdo. Mým rekordem bylo souvislých 34 hodin na pracovišti, přičemž jsem si mohl zdřímnout jen tu a tam, doslova po pár minutách. Samozřejmě, pokud šlo o takovouto kampaň, nějaký zákoník práce nikdo neřešil. Strana zavelela a nikdo by si nedovolil něco namítat. Na konci žní, na velkolepé dožínkové slavnosti, jsem obdržel od vedení družstva darem právě a přesně 34 pytlů obilí. Tak velkorysé ocenění, ale vůbec i to, že si tohoto čísla vedení družstva všimlo, mě velmi potěšilo. Obilí jsem pochopitelně zpeněžil – během několika málo dnů mi do peněženky přibyl vskutku nemalý bonus k již tak velmi vysokému výdělku…

Jindy zase scházeli pomocní vychovatelé – učitelé na školách v přírodě, které se pořádaly pro děti z průmyslových oblastí se špatným vzduchem. Vždy jela kompletní třída se svým třídním učitelem, ale také s nějakým dalším pedagogem, aby si povinnosti mohli rozdělit. Jedna osoba těžko může být s dětmi nepřetržitě 24 hodin, přitom je učit, provozovat další aktivity po výuce, hlídat je na hotelu i vycházkách, vše organizovat, řešit potřebné záležitosti s personálem hotelu… Učitelů byl nedostatek, a tedy školy měly problém dva pedagogy uvolnit - přitom konání školy v přírodě bylo nařízenou akcí. Nu, co takhle vyhlásit kampaň pro vysokoškolské studenty - jen tentokrát ne tak halasnou, jako třeba při zmíněných žních. A tak jsem vyrazil také…

Hotýlek na samotě poblíž obce Zapadákov

Byl začátek března, místem konání byl postarší hotel na Šumavě. Stál na samotě, hned vedle lesa. Bohužel počasí bylo po většinu pobytu pošmourné, a tak se chodilo jen na kratší vycházky, a ty ještě ke všemu díky onomu počasí za moc nestály… Dost jiné, než na letním táboře, kde se dalo blbnout v lese, na potoce…

Na školu v přírodě jela ve stejném termínu také moje spolužačka a kamarádka Mili. Bohužel, zrovna ten hotel, kam jsem byl přidělen já, byl malý, takže tam byla jen jedna třída, tudíž jen jeden pomocný „učitelo-dozorce“. Nicméně Mili byla v hotelu jen pár set metrů „vedle“, a tak jsem s ní, po dohodě s mojí „velící“ třídní učitelkou, strávil v prvním pobytovém týdnu dvakrát pozdní večer. S Mili jsme si byli od letního tábora velmi blízcí a tu a tam jsme si vzájemně pofoukávali bolístky na duši. Mili ale ve školním roce nebydlela na koleji, a tak jsme spolu mohli být jen málokdy. Nyní ale nastala vhodná příležitost a navíc já duševní útěchu právě teď nesmírně potřeboval – proč jsem za Mili chodil jen v tom prvním týdnu školy v přírodě, jistě laskavý čtenář pochopí…

…Na přidělený hotel jsem dorazil o něco později, než třída. Děti pobíhaly po chodbách, některé ještě vybalovaly věci, které si s sebou na pobyt přivezly. Vyptal jsem se, kde najdu soudružku učitelku. Představil jsem se, zjistil jsem, jaké povinnosti a kdy budu plnit a jaký pokoj mám přidělen. Pokoje byly v prvním a druhém patře. Paní učitelka a já jsme měli k dispozici apartmány, což značilo, že na pokoji bylo i sociální zázemí, zatímco děti měly obyčejné pokoje, kde bylo jen umyvadlo se zrcadlem, ale záchody a sprchy pro ně byly společné na chodbě. Na pokojích byly děti po čtyřech. Paní učitelka měla apartmán ve druhém patře, kde bydlely dívky, já v prvním patře, kde byli ubytováni chlapci a část dívek, která se nevešla do druhého patra. S paní učitelkou jsme se dohodli, že teď mi dá chvilku času, abych se také vybalil, a sejdeme se na společné večeři, kde mě představí dětem…

…Paní učitelka vedla proslov. Když přišla řada na představení nového soudruha vychovatele, tak jsem si stoupl, aby mě děti lépe viděly. No a pak se mi zatmělo před očima – mezi děvčaty seděla Jíťa. Ano, TA Jíťa. Moje láska a můj obrovský hřích z letního tábora. Když se naše oči potkaly, zčervenala a sklopila zrak. Po těle mi přejel známý elektrický výboj. Jítě už teď bylo dvanáct a byla prostě okouzlující. Ne, že by některé další dívky také nebyly hezké, ale tohle prostě byla moje hvězdička Jíťa…

…Dopoledne jsem učil děti matematiku a jiné přírodní vědy, pak jsme všichni společně šli na oběd. Odpoledne jsem s chlapeckou částí třídy vyrážel na vycházku do přírody. Bylo málo šancí, jak se k Jítě přiblížit. Občas významný pohled do očí, lehká konverzace ve společnosti jejích spolužáků, nenápadné pohlazení z ramene po paži, při shodě šťastných okolností i přes zadeček. Obráceně, Jíťa se občas přitočila tak, že se vlastně trochu přitulila. Poznání, že po oněch asi osmi měsících, co jsme se neviděli, mě Jíťa evidentně bere stále jako svého přítele, či snad i něco víc, pro mne bylo nádherné… Jenže, jenže, jenže…

Jíťa bydlela na patře s většinou ostatních dívek, kde dozorovala paní učitelka, a tedy bylo pramálo důvodů, abych se tam nějak vyskytoval. Již to, že jsem dostal na starost zrovna třídu s Jíťou, bylo na pokraji zázraku. Abych ji měl ještě na dozor po vyučování, tedy aby byla mezi dívkami, které bydlely na „mém“ patře, na to už by asi byla jakákoliv náhoda krátká. Již takto se paní Pravděpodobnost naprosto překonala…

Svoji lásku jsem měl takřka vedle sebe, a přeci jakoby na druhém konci vesmíru. Dny zvolna ubíhaly a já byl stále více a více nešťastný…

Upozornění pro čtenáře

V předchozím "Upozornění" jsem napsal: "Ano, bylo mi dopřáno Jíťu ještě jednou potkat..." Jestli zůstalo skutečně jen u toho potkání, na sebe povím v následující kapitolce, která se jmenuje Dva prstýnky z papíru.

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 5.11.2016 0:18:41

Jíťa, III. část: Škola v přírodě

Dva prstýnky z papíru

Ústa barvy plodů třešňových…
…v době zrání,
vás nechal já přísahat,
v kraji šumných lesů smrkových,
tam za svítání…


… Druhý, tedy poslední týden školy v přírodě. Pondělí.
Je po večeři, děcka ani moc neřádí, a tak mám chvilku na četbu. Náhle hlasité, důrazné zaklepání na dveře mého apartmánu. V nepříjemné předtuše, kdo komu co provedl za lumpárničku a co budu muset řešit, jsem šel otevřít. Na chodbě stály tři dívky. „Souhu, Jíťa si asi přiskřípla prst!“ „Holky, ale vy jste z dvojky, proč nejdete za soudružkou učitelkou?“ „Ona tam není, souhu!“ „A kde tedy Jíťu máte?“ „Ona se asi stydí! Jestli byste tam nešel, souhu…?“

Se smíšenými pocity jsem stoupal po schodech do druhého patra. Na jedné straně jsem se strachoval, co se Jítě přihodilo, na druhé straně jsem byl rád, že budu moci být v její blízkosti. Když jsem dorazil k holkám do pokoje, Jíťa stála u umyvadla a chladila si prst tekoucí vodou. Přišel jsem k ní a řekl jsem: „Tak ukaž, ať vidím, copak se to naší Jitušce přihodilo…“ Jíťa mi podala ruku. Všiml jsem si, že se pořádně červená. No, bodejť ne, na prstě nebylo sebemenší stopy po jakémkoliv úrazu. Naprosto v rozporu s mým zjištěním jsem řekl: „Hm, to budeme muset ošetřit dezinfekční mastí z lékárničky, co mám u sebe dole. Tak žádné odmlouvání a jdeme!“

Všichni jsme se vydali do mého apartmánu. Ostatní tři zvědavé holky jsem si zatím netroufl odehnat. Když jsme dorazili, z lékárničky jsem vyndal první mastičku, kterou jsem tam uviděl – myslím, že to bylo něco na spáleniny, a s Jíťou, následováni jejími spolužačkami, jsme odešli do koupelny k umyvadlu. „Tak holky, ani se sem nevejdeme. Vy dvě doběhněte do recepce hotelu. Jestli tam najdete soudružku učitelku, tak jí řekněte, co se děje a že máme všechno pod kontrolou. Ty dojdi Jítě pro čistý kapesník! Jíťo, řekni jí, kde ho máš! Jo, a holky, nechte otevřené dveře na chodbu!“ Snažil jsem se působit rozhodně, aby děvčata neměla šanci nějak oponovat. Vím, že ty příkazy byly samé hlouposti, důležité ale bylo, aby byly dostatečně akční a my s Jíťou mohli zůstat sami.

Tedy konečně na chviličku jen s Jíťou! Podíval jsem se jí do očí. Pohled opětovala. Nádherný hluboký pohled. Chytil jsem si ji v pase a ona se ke mně přitiskla. „Jíťo, jsi překrásná…“ „Pořád jsi na mě myslel?“ zeptala se tichým hlasem. „Moc tě miluju, hvězdičko moje!“ Políbil jsem ji na ústa. „A neměl jsi žádnou jinou? Slíbil jsi mi to!“ Na chodbě se ozvaly spěšné kroky. Rychle jsem ještě vyhrkl: „Prosím, přijď sem za mnou, až holky usnou…“

A to už byly kroky v apartmánu a já jakoby nic Jítě mazal prst mastičkou. Byla to dívka s kapesníkem. Převzal jsem si ho a poněkud neuměle ho Jítě omotal okolo prstu namatlaného tou nesmyslnou mastí. Za krátkou chvíli dorazily dívčiny vyslané za paní učitelkou a jedna přes druhou vykládaly, jak musely do kanceláře, protože v recepci jim to řekli a že a že… prostě musely „prodat“ svoji „misi“. Poděkoval jsem jim, popřál Jítě, ať ji to už nebolí, a poslal všechny do jejich pokoje. Asi za dvacet minut, to už jsem mezitím stihl zkontrolovat svoje patro, zaklepala na dveře apartmánu paní učitelka. „Já myslela, že tam budu tak pět minut, tak jsem ani nic neříkala, a oni chtěli projít každou položku, že prý po polovině pobytu, no hrozné…“ Ubezpečil jsem ji, že je vše v pořádku, Jítě určitě nic není, jen jí to asi bolelo, takže jsem použil fintu s placebem, aby měla pocit, že je léčena. Společně jsme se tomu zasmáli – já docela falešně. Zastyděl jsem se.

Následující minuty večera byly strašné. Na nic jsem se nemohl soustředit, stále jsem byl v učebnici na těch samých řádcích, aniž jsem vůbec tušil, co se tam píše. To vnitřní pnutí bylo nesnesitelné. Říkal jsem si, že Jíťa stejně nepřijde, a to moc bolelo, a že ostatně to tak bude správně, když nepřijde – a to taky bolelo…

…Lehké zaklepání. Vyskočil jsem a u dveří byl rychlostí blesku. Ano, za dveřmi stála v dlouhé noční košili Jíťa. Hnědé vlasy jí splývaly z ramen, krásné, do široka rozevřené oči na mě zhluboka hleděly… Byla nádherná… Něžně jsem ji vzal okolo ramen a uvedl do pokoje. Objal jsem ji a políbil na ústa. Pokynul jsem jí, ať si vleze do postele. Sám jsem zatím sundal z nočního stolku lampičku a umístil ji tak, aby od ní bylo sice málo světla, ale přeci jen nějaké zůstalo.

Vklouzl jsem za Jíťou do postele. Políbil jsem ji lehce na ústa a pak ji začal pusinkovat na čelo, oční víčka, tváře… Šeptal jsem jí: „Jsi tak krásná, hvězdičko moje! Moc, moc tě miluju…“ Jíťa začala plakat. „Copak je ti, sluníčko moje? Pročpak pláčeš?“ „Já, já… nevím, proč brečím…“ vzlykala Jíťa. „Já, já… já jsem tak strašně šťastná!“ Políbil jsem ji na rty. „Ty jsi na mě pořád myslel?“ zeptala se Jíťa, když se trochu zklidnila. „Kytičko moje, jak bych mohl jeden jediný den zapomenout na největší lásku, jakou jsem kdy poznal? Samozřejmě, že jsem na tebe pořád myslel.“ Znovu jsem ji políbil. Přitiskla se ke mně a zašeptala: „Já taky na tebe pořád myslím… A taky dělám to, co jsi mě naučil… každý den… dvakrát… někdy i víc…“ Políbil jsem ji na čelo a zvesela jsem dodal: „Ale Jituško, to už jsi přeci dělala dávno před tím…“ „Ale to bylo něco jiného…“ Podívala se na mě těma krásnýma velkýma očima…

…Ano, bylo to opravdu něco jiného. Žasl jsem nad tou proměnou…
…Bylo to velmi silné a hluboce prožívané…

…Hořeli jsme čistou láskou…
…Políbil jsem ji na čelo, na ústa, hladil jsem její překrásné, pružné tělo a šeptal různé něžnosti…
…Po dlouhé a přece krátké době jsem řekl: „Lásko, už je mnoho hodin, odvedu tě na pokoj, ano?“ „Ne, prosím, ne! Chci spát u tebe!“ „Pusinko, ráno se ti nebude chtít vstávat…“ Tiše řekla: „Víš, já se stejně ráno budím brzo a dělám si to… Já jsem si na to tak zvykla…“

Měl jsem pocit, že nocovat s dvanáctiletou dívkou, která mě miluje, je zážitek, který již nikdy nic nemůže překonat. Něžně se ke mně tulilo dítě potřebující ochraňovat, a současně jsem v náruči svíral smyslnou ženu, se kterou jsem se cítil jako hrdý a silný muž…

Ráno bylo krátké, ale nesmírně krásné. Byla prostě úžasná…

Úterní večer…
…Lehké zaklepání. Vklouzli jsme do postele. Zahrnul jsem ji něžnostmi. Celou jsem ji opusinkoval… Neskutečná nádhera jejího těla… Cítil jsem na duši i na těle, že moje láska je opětovaná. Pomalu a tiše jsem řekl: „Miláčku, chtěl bych si tě vzít jako ženu. Bude to trochu bolet… Dovolíš mi to?“ „Ano,“ špitla Jíťa.
…Byl jsem na ni velice něžný a jemný…
…Zavzlykala a vyhrkly jí slzy…

…Také ráno bylo úžasné… Nikdy se muž nemůže cítit více mužem, než když začne svůj den tím, že učiní šťastnou svoji milovanou ženu…

Středeční večer…
Zapálil jsem svíčku a zhasl ostatní světla. Jíťa vytáhla svoji „domácí“ práci – dva proužky papíru, které byly slepeny, takže tvořily kroužky. Na horní straně každého tohoto symbolického prstýnku bylo nakresleno srdíčko. Pak jsem řekl: „Slečno Jitko … odevzdávám se tobě a přijímám tě za manželku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí.“ Jíťa vyslovila stejný slib: „Pane … odevzdávám se tobě a přijímám tě za manžela. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí.“ Potom jsme si vzájemně na prsteníčky navlékli papírové prstýnky a dali si první manželský polibek…

Tyto dny se mi jevily tak, jako kdyby na zem sestoupil ráj. I když je pravda, že tu a tam se nějaká drobná trhlinka v této iluzi objevila. Nedalo se přehlédnout, že dívky - spolubydlící Jíti, se při pohledu na mě významně uculovaly a cosi si špitaly. Kupoval jsem jim v recepci hotelu čokoládičky a další mlsky, abych si zajistil jejich mlčenlivost – sice jsme nikdo nic neříkali, ale obě strany věděly… Naštěstí ty holky byly tři, takže to tajemství sdílely spolu a neměly snad takovou potřebu to vykládat ještě jinde… Dvojsečné bylo, že když jsme ve společné jídelně zasedli s paní učitelkou k „velitelskému“ stolku a číšník nám přinesl jídlo, tak zatímco si paní učitelka pro pití musela dojít sama, protože to už obsluha neroznášela, tak já jsem nic takového nemusel. Jíťa mi ho vždy s okouzlujícím úsměvem přinesla. Její pohled říkal: „Tvoje milující ženuška tě ráda obslouží…“ Cítil jsem se jako král. Byl jsem naplněný sebevědomím, dobrem a láskou. Naše letmé dotyky s Jíťou během dne byly velmi časté a tu a tam ne tak úplně letmé, jak by asi situace vyžadovala… Přesto jsem byl klidný, soustředěný, a práce s dětmi mi šla velice dobře. Byl jsem si jistý, že večer opět prožiji se svojí milovanou ženou. A i kdyby teď hned všechno „prasklo“, tak jsem byl smířený s osudem. Přesně to, co jsem nyní prožíval, byla ta láska, na kterou jsem dosud čekal a pro kterou má život smysl. I kdyby naráz byl smutný konec všemu, já už vstoupil do klubu vyvolených. Tahle láska, tahle hvězdička, ta už pro mne bude navždy…

Poslední den pobytu, kromě dopolední vycházky, už byl v podstatě zasvěcen balení a uklízení, aby pak následující ráno všechno „klaplo“ a odjezd podnikovým autobusem proběhl hladce. Celé odpoledne jsme se s Jíťou ani nezahlédli. Tyto organizační záležitosti, kontrola úklidu a podobné nutnosti mě vůbec nebavily. Raději bych s kluky někde bláznil v lese či čutal do mičudy – i když venku bylo docela sychravo. Vůbec nevím, jak jsem se dočkal večera, protože čas se vlekl doslova hlemýždím tempem… Neskutečně jsem se těšil, až zase za mnou na pokoj bude moci přijít moje žena.

…Lehké zaklepání. Vklouzli jsme do postele. Zase jsem ji celou opusinkoval… To nádherné, přenádherné tělo se chvělo vzrušením… Vzájemně jsme si dávali všechno…
…A já cítil, že moje duše, duše pozemského člověka, prochází svým posledním převtělením a stává se nesmrtelnou - dar horoucí opětované lásky!

…Ráno s mojí líbeznou ženou bylo nepopsatelně krásné… Nikdy jsem nebyl šťastnější, než když jsem prociťoval Jítinu lásku… Ten sladký čas ale trval jen krátce - nyní se již přiblížila chvíle loučení.

…Loučení bylo krutě bolestivé. Jíťa se rozbrečela a do vzlykání šeptala: „Myslíš, že se ještě někdy uvidíme?“ Odpověděl jsem: „Sluníčko moje, asi už se neuvidíme. Určitě mě k tobě vaši nepustí. Slibuju ti, že na tvoji lásku nikdy nezapomenu…“ Naposledy jsem ji objal, dlouze jsme se políbili a Jíťa se rychle rozběhla na svůj pokoj. Díval jsem se za ní a pomyslel si: „Lásko, já vím, že tě musím propustit, ale tak strašně, tak strašně to bolí!“ Bylo mi asi tak, jako kdyby mi někdo řekl, že za dvě hodiny končí existence tohoto světa…

Za dvě hodiny byl přistaven firemní autobus a děcka za překřikování a tlačení nastupovala, řidič pomáhal uložit zavazadla. Částečně jsem také pomáhal se zavazadly, částečně jsem se loučil - většina kluků se se mnou přišla rozloučit po chlapsku, plácnutím rukou. Jíťa stála asi tři metry ode mě. Když jsem si troufl podívat se jí do obličeje, viděl jsem, že je celá ubrečená. Najednou se rozběhla. Skočila na mě. Zachytil jsem ji, aby neupadla. Nádherně mě políbila. Naše oči se potkaly v kratičkém, ale hlubokém pohledu. Slzy jí tekly po obličeji… Než se kdo stačil vzpamatovat, tak rychle utekla až na konec autobusu a tam se schoulila a zřejmě brečela. Paní učitelka, která si evidentně nevšimla slziček, jen zpozorovala tu pusu a útěk Jíti, zakřičela: „Jitko, tohle si nemůžeš vůči soudruhu učiteli dovolit! Pojď sem a omluv se!“ Rozkaz zůstal bez odezvy. Holky od Jíti z pokoje se pohoršeně na paní učitelku obrátily, protože jak přeci může něco takového nechápat: „Soužko, když ona je zamilovaná…“ Paní učitelka toto prohlášení zcela ignorovala a otočila se na mě: „Soudruhu, nesmíte si všechno nechat líbit! Na vás by ty děti snad mohly dříví štípat! Za chvilku by vaší dobroty začaly zneužívat!“ Pak ale smířlivě dodala: „Ona vás ta praxe nakonec naučí…“

…Sbalil jsem si pomalu věci a vyrazil na vlak směrem do města mého studia. Když jsem dorazil na vysokoškolské koleje, asi jsem působil dojmem funebráka, kterému se povolání stalo koníčkem. Byl jsem doslova zdrcený. Asi tak týden po návratu ze školy v přírodě mi jedna spolužačka povídá: „Hele, dostala jsem plakát, ale nemám ho kam dát. Nechtěl bys ho?“ Myslím, že náhoda někdy dokáže opravdu zvláštní věci. Na tom plakátu byla věta, která přesně vystihovala moje rozpoložení: „Za nepřekonatelným mořem, tam za vlnkou poslední, lásko, jak je ti…?“

…Jíťo, hvězdičko moje, na tvoji lásku jsem nikdy nezapomněl…

Upozornění pro čtenáře

Přátelé, přiznám se, že pokaždé, když si na tuto životní pasáž vzpomenu, rozhostí se ve mně nejprve úžasný pocit radosti, který je však rychle vystřídán hořkostí, aby nakonec skončil u smutku z toho, že jsem té úžasné dívce ublížil... No, trochu hlouběji se nad tím, co se vlastně stalo, a nad dohrou celého příběhu, zamyslím v následující kapitolce, která se jmenuje "Konec je všemu, na věčné časy však masopust bude…"

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 12.11.2016 23:22:11

Jíťa, IV. část: Konec je všemu, na věčné časy však masopust bude…

Snad by mi pan Kryl odpustil, že jsem si pro svůj nadpis od něj vypůjčil, byť poněkud zkomolený, veršík. Slovo „masopust“ je zde použito ve významu „maskování“ či „přetvářka“. Ovšem pro vás, členy Pedonie, jsem to nejpodstatnější tajemství mého života odmaskoval – čtenář jistě z mých poznámek při jiných příležitostech někdy rozpoznal, jindy alespoň vytušil, že můj vztah s Jíťou byl daleko za hranou nejen společenských, ale i kodifikovaných uzancí. Nyní jsem ale odhalil i to, že Jíťa mi byla oddanou ženou – úplně se vším všudy, co se s tímto pojmem obvykle pojí až u dospělaček…

Ale zpět do onoho pošmourného březnového rána kdysi před mnoha lety…

Papírek s adresou na Jíťu jsem zničil ještě na pokoji v hotelu. Pamatuji si, že jsem se přitom neudržel a rozbrečel se… Já vím, že povznesení chlapi či králové či kdo, ke komu jsem se ještě před chvílí přirovnával, nebrečí. Ale tohle tak strašně moc bolelo…

Později mi přišel od Jíti dopis. Neotevřel jsem ho a ve vzdálenější, divoké části parku za kolejemi ho spálil. Dlouho jsem tam tenkrát na tom místě stál a smutně se díval, jak vítr odnáší jeho poslední zčernalé zbytky… Skončila největší láska mého života. Tak povznášející, že jistojistě dosahuje až na samotný konec Vesmíru a tak strašně bolestivá, že se to nedá nijak vypovědět. Lásko, bože lásko, jak moc, jak hrozně moc mi chybíš…

V předchozí kapitolce jsem popsal, jak intenzivně jsem tehdy prociťoval to, že mohu své lůžko během noci sdílet s dívkou svého preferenčního věku, která mne miluje: „…zážitek, který již nikdy nic nemůže překonat…“ Prožil jsem opravdu pestrý život, a tak mohu srovnávat – např. Kitty se věkem lišila od Jíti jen o dva týdny a ještě navíc byla dle Asceho typologie vzácným a obzvláště rajcovním podtypem Strangled Puria. Takže ta věta, aby vystihovala nejen mé tehdejší duševní rozpoložení, ale byla platná celoživotně, by měla znít: „…nikdy nic již nemůže překonat zážitek, kterým je nocování s Jíťou…“ Nevím, jestli to umím přesně vysvětlit – snad nějaká teorie typu „Klíč a zámek“… (?) Možná je to prostší – Jíťu jsem neskutečně miloval. Až tak, že jsem se jí byl ochoten i vzdát, protože jsem pochopil, že to tak pro ni bude lepší…

Většina lidí, která již četla můj příběh, mi vyčítá, že jsem se „nepustil do boje“ - ostatně když navíc deklaruji, že jsem bojovník. Přátelé, věřte, že to nebylo možné. Jediné, čeho bych tenkrát dosáhl, by bylo to, že bych Jítě takovým „bojem“ velmi ublížil. Nezapomeňme, že tehdy neexistoval naprosto žádný způsob, jak do jiného města s takto mladou dívkou operativně komunikovat. Žádné mobily – běžné rodiny neměly ani pevnou linku, ta byla vyhrazena jen nemnohým šťastlivcům. Žádný internet. Žádný facebook… I kdybych se s ní nakrásně – a nepozorovaně – smluvil obyčejným dopisem, kde bych ale riskoval, že jej přečtou rodiče, protože dívky v tomto věku si běžně s nikým nedopisovaly, tak co dál? Vidím to dost zřetelně – za tehdejších nákladů časových i finančních bych takovou cestu do onoho dalekého města mohl opakovat jen výjimečně. Předpokládám, že to by bylo jasné i Jítě. A tak by nejspíš měla tendenci se mnou utéct z domova. A já bych neodolal - byla přeci mojí životní láskou. Samozřejmě by nás chytili – a zjistili, že Jíťa není ve svých dvanácti letech panna… Až moc dobře jsem si pamatoval, jaký destrukční účinek na mne mělo vyšetřování v kauze Pan doktor pedofil, kde jsem byl dětskou obětí. A Jíťa by na tom byla ještě o dost hůř. Já pochopitelně pana doktora nejenže nemiloval, ale přímo nenáviděl. Jíťa mne však milovala – tu lásku by jí doslova vyrvali ze srdce… Usoudil jsem, že mnohem lepší bude, když bez jakéhokoliv průšvihu na mne ta dívka pomalu zapomene. Ne, že to by bylo bezbolestné, ale pro ni rozhodně příznivější. Tedy když už jsem prošvihl to jediné správné řešení, a sice to, že už na táboře jsem měl zůstat u milování s dospělou Mili, při kterém bych zkrátka jen občas pomyslel, jaké by to asi bylo s Jíťou. Ne, Asce s rebelií sobě vlastní se musel pustit do onoho dobrodružství, a to naprosto bezhlavě – a tím ohrozil jak sebe, tak především ublížil té svojí víle…

Obeznámení se mne také ptávají, jak je možné, že nocování Jíti v druhém týdnu pobytu školy v přírodě mimo její lůžko „velící“ učitelka nezaznamenala. Ale přátelé, to je prosté: sama paní učitelka mi – pochopitelně aniž to tušila, vysvětlila, že nějaké zásadní nebezpečí z tohoto titulu nehrozí. V noci, pokud se vzbudila, třeba ohledně vykonání potřeby, tak prošla chodbu na svém patře. Přitom se kratičce zastavila u každých dveří a zaposlouchala se, zda neuslyší nějaký nepatřičný zvuk. Třeba že se děcka místo spánku baví. Do pokoje se nemá nahlížet, natož vstupovat, protože kdyby se některý malý nocležník náhodou probudil, mohl by se vyděsit. Že by snad k dívkám pronikl někdo nepovolaný? Ale, prosím vás, kdo by se zajímal o taková malá děcka… Nuž, nijak jsem neoponoval. Je pravda, že tehdy společnost nebyla médii vystresovaná jako dnes, kdy to podle navozené atmosféry nutně musí vypadat tak, že pedofila máte za každou skříní, pod stolem, za závěsem – a pokud ne, tak jen proto, že již zneužívá vaši dceru v její posteli… Na svém patře jsem plnil paní učitelkou stanovenou povinnost já. Takže pokud by se nestalo něco naprosto mimořádného, pak paní učitelka nemohla vědět, že Jíťa není ve své posteli. Svou kontrolní činnost jsem vykonával svědomitě, protože po každém takovém vzbuzení následovalo další nádherné milování s Jíťou…

Po nějakých letech jsem se oženil. Někteří mí známí a příbuzní se mě ptali, proč jsme neměli obřad v kostele. Později se na to přeptávali znovu, to když jsme křtili mého syna. Přišlo jim divné, že právě ten jediný akt, moje svatba, nebyla v kostele. Laskavý čtenář to jistě pochopil. Za svoji jedinou a pravou ženu považuji Jíťu…

Uvažoval jsem o tom, jak náhody ovlivňují lidské osudy. Zjistil jsem, s kolika školami a závody má moje vysoká škola smlouvy. Takže jsem odhadl, že pravděpodobnost, že s dívkou z letního tábora, s Jíťou, se setkám v její třídě na škole v přírodě, byla přibližně 1 : 80. Nikdy jsem nic nevyhrál v žádné tombole, sportce, kterou jsem kdysi léta sázel, v kolech štěstí – vyhrál jsem mnohem, mnohem víc… Děkuju…

Aby těch náhod nebylo málo, dvanácté narozeniny měla Jíťa přesně v den příjezdu na školu v přírodě. Dozvěděl jsem se to až o několik dní později a ani jsme neměli nějakou významnější možnost oslavy. A další dny, ty už zas byly jednou velkou oslavou - naší lásky…

Jíťa si lehce „dělala dobře“, čili vzrušovala se, již před příjezdem na tábor. Byly to ale spíše takové mělčí prožitky, a proto tak činila jen příležitostně, třeba ve vaně. Ovšem já jsem v ní na táboře probudil skutečnou sexualitu. Od té doby začala masturbovat naprosto pravidelně, výrazně delší dobu a její prožitky se staly mnohem hlubšími. Při setkání ve škole v přírodě tak byla doslova připravena půda pro to, co se zde odehrálo. Je zřejmé, že jsem vývoj té dívky urychlil, nejspíš značně – a tím ji připravil snad až o několik let bezstarostného dětského myšlení… Neměl jsem na to právo.

Té dívce jsem ale neskonale vděčný. Myslím, že mne zachránila. Po všech těch rocích různých přehmatů, vztahů sice i erotických, ale spíše v oblasti „mám tě ráda“, než „miluji tě“, po létech ústrků a úskoků, zejména v podání Nevlastní matky, se mi konečně dostalo do vědomí to, že i já můžu poznat a procítit povznášející lásku. Kdo ví, není vyloučeno, že v některé z mnoha životních krizí, kdybych neměl v srdci odlesk plamínku té lásky, by to dopadlo jinak… a ne dobře…

Občas se mne někdo ptá, zda bych chtěl nyní Jíťu, resp. tu dámu, která z ní nejspíš dnes je, potkat, či vidět, anebo dokonce s ní žít. Zdůrazňuji to slovo „nyní“. Odpověď je jednoduchá. Nechtěl. Tato věc, resp. informace k ní se vážící, patří k několika málo takovým, které bych nechtěl. Další takovou věcí je třeba rozbor DNA mých dětí. Když jsem napsal tento příklad, jistě tušíte, kam mířím. Lidský život je nesmírně složitý a vždy existuje alespoň malá pravděpodobnost, že se v něm někdy něco zvrtlo. A já bych najednou přišel o to krásné, co podstatnou část života nosím v srdci. Ostatně i níže uvedená představa se nevztahuje ke mně fyzicky současnému – ošklivému protivnému dědkovi a nějaké starší ženě zakotvené v úplně jiném životě, ale k tomu, jací jsme byli tehdy. A to proto, že na onom místě to, alespoň dle mé mysli, právě takto funguje…

Milá Jitko!
Až se jednou setkáme tam, na výsostech, bojovník Asce položí svůj meč a poklekne. Prosím, pozvedni ten meč a pasuj mne na rytíře – svého srdce. Anebo mi tím mečem to srdce probodni. Nebude to skoro poznat – Asceho srdce totiž krvácí celý život. Ten život, který byl prožit bez tebe. Myslím, že zasloužím obojí – za lásku, kterou jsem dal i za lásku, kterou jsem přijal, ačkoliv jsem věděl, že nebude možné ji přetavit do společné životní pouti…

Upozornění pro čtenáře

Dále nás Střípky zavedou do přibližně dvouletého období mého života, které je z jedné strany ohraničeno koncem příběhu s Jíťou a na straně druhé mými státnicemi. Budu zde popisovat příhody, které na někoho mohou působit značně kontroverzně až odpudivě. Ale jak jsem prožil, tak svědectví předávám…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 18.11.2016 23:44:17

Mission EXOCET

Časová osa:
Léta studií na vysoké škole (19 – 26 let věku)
Na nové škole (21 – 26 let věku)
Mission Exocet (25 – 26 let věku)

Mission EXOCET, I. část: Historická exkurze a úvod příběhu

Uplynulo asi deset měsíců smutnění po Jítě a pomalu jsem se již z té vše zničující lásky začal vzpamatovávat. Bohužel se ale stalo to, že jsem se připoutal k dívce, tentokrát dospělé, která mne posléze velmi krutým způsobem podvedla a zradila. V tu chvíli se asi ve mně „sečetla“ všechna možná příkoří, která jsem od dospělých žen kdy zažil – a já vyhlásil jakousi pomyslnou válku. Věděl jsem, že ji nemohu vyhrát, ale já chtěl ublížit. Co nejvíce, aby ta dívka také pocítila psychickou bolest.

V téže době byly noviny plné války o Falklandské ostrovy. Války, která mi průběhem tak trochu připomínala moji právě probíhající životní etapu. Pokud budeme personifikovat, což je mimochodem věc, kterou používám nesmírně často, pak můžeme říci, že hlavní hrdinkou na straně slabšího byla raketa, která se jmenovala Exocet. Navíc s přihlédnutím k tomu, že raketami jsem doslova fascinován, bylo pro mne přirozené, že jsem své „válečné tažení“ proti dívce – zrádkyni pojmenoval Mission Exocet.

Historická exkurze

Píše se rok 1982. Válka mezi Velkou Británií a Argentinou o Falklandské ostrovy. Nejprve Argentina znovu obsazuje území, které si nárokuje a které bylo mnoho desetiletí v držení Velké Británie. Argentinská armáda má rozkaz při útoku nedopustit ztráty na životech britské posádky. Ta se brání jen symbolicky, a tak je v hlavním městě Stanley rychle vztyčena argentinská vlajka.

To si pochopitelně Velká Británie nechce nechat líbit a sestavuje ohromnou námořní invazní armádu. Argentincům je jasné, že na moři nemohou britskému loďstvu čelit, takže vydávají svým lodím příkaz k návratu do domovských přístavů. Avšak došlo k velmi kontroverzní události.

Dne 2. května v mezinárodních vodách, a aniž byla oficiálně vyhlášena válka, britská ponorka HMS Conqueror dvěma torpédy zasáhla a potopila argentinský křižník ARA General Belgrano, který byl na návratovém kurzu. Zahynulo 323 argentinských námořníků. Přes obrovské poškození se posádka křižníku snažila jej zachránit, ale to nebylo možné. Jako poslední opustil umírající loď její kapitán Hector Bonzo. Přeživším se podařilo zachránit na nafukovacích člunech. Zde vzdávali poctu potápějící se lodi zpěvem argentinské hymny a voláním: „Ať žije vlast! Ať žije Belgrano!“

Ve Velké Británii ovšem zavládlo nadšení, lidé se usmívali, zdravili se zdviženou rukou s prsty ve tvaru „V“ (Victoria – vítězství).

Argentinská odpověď však byla rychlá a velmi elegantní. Argentinský bojový letoun dne 4. května ze vzdálenosti asi padesáti kilometrů vypustil raketu EXOCET na britský torpédoborec HMS Sheffield. Raketa zasáhla loď přesně uprostřed délky trupu, asi 2,5 metru nad čárou ponoru. Následný výbuch rozmetal vysokotlaké protipožární potrubí a pomocnou palivovou nádrž. Kombinace obojího se ukázala jako fatální – rozstříknuté hořící palivo zažehlo požáry na mnoha místech lodě a ty nebylo jak hasit. Dvacet britských námořníků zásah lodi raketou EXOCET nepřežilo. Zbylá posádka těžce poškozenou hořící loď opustila. Po šesti dnech od zásahu se supermoderní nesmírně drahá chlouba britského námořnictva potopila. Ztráta torpédoborce HMS Sheffield vyvolala ve Velké Británii doslova šok…

Přestože další střely Exocet, které byly vypáleny v následujících dnech, způsobily britskému loďstvu ohromné lidské i materiální ztráty, porážce Argentiny nemohly zabránit. Bojové operace skončily kapitulací argentinských sil dne 14. června 1982.

Nasazení protilodních střel mělo opravdu dalekosáhlé důsledky, a přestože výsledek války o Falklandy nakonec nedovedlo zvrátit, bude tento konflikt asi navždy spojený se střelami Exocet. Mimochodem – slyšeli jste někdy o tom, že by obyvatelstvo nějaké země spontánně manifestovalo a provolávalo přitom slávu nějaké zbrani? Tak tomu bylo v Argentině, kde dav skandoval: „Exocet, Exocet, …“

Více zde: Strach má jméno Exocet

Naše kráska obrazem a čísly

Těžká samonaváděcí protilodní střela AM39 - EXOCET:
Délka 460 cm (dle varianty ale až 540 cm), průměr 35 cm, rozpětí 114 cm, hmotnost 670 kg (dle varianty až 860 kg), z toho hlavice 165 kg, max. rychlost cca 1130 km/hod., dosah 70 km, výrobce Aerospatiale, Francie.
Jméno v překladu znamená „létající ryba“. Asce odhaduje cenu jedné střely někde v rozmezí 10 až 100 milionů Kč, a to spíše k té horní hranici.

Obrázek

Život řídí náhody…

Ponorka HMS Conqueror při útoku vypustila čtyři torpéda. Dvě minula cíl, třetí sice loď zasáhlo, ale způsobilo jen menší škodu. Čtvrté torpédo zasáhlo ARA General Belgrano tak, že horší místo z hlediska lodě už být nemohlo. Torpédo explodovalo v kotelně a k mohutnému výbuchu přivedlo dva kotle… I tak by nebylo vyloučeno, že loď by se udržela na vodě a zahynulo tak méně námořníků, kdyby… Ach zas to kdyby… Výbuch zničil elektrickou rozvodnu, takže nebylo možno zapnout čerpadla…

Argentinci vyslali k útoku na HMS Sheffield dvě letadla, tedy dvě rakety Exocet. Jedna raketa vůbec nenalezla cíl. Střele, která HMS Sheffield zasáhla přesně, selhala bojová hlavice. Zkáza lodi tak byla způsobena kinetickou energií střely, explozí zbylého raketového paliva, zničením hasicího systému a explozí proražené pomocné palivové nádrže s následnými požáry… Kdyby torpédoborec zasáhly obě střely a explodovaly jejich bojové hlavice – tedy kdyby akce proběhla tak, jak by bylo obvyklé a neúřadovala opět náhoda, byly by ztráty na životech britských námořníků nepochybně dramaticky větší…

Krátká chvilka zamyšlení…
… dokud jsou rakety jen ve skladu – až budou svištět vzduchem, pak už na rozum nebude čas…

Poznámka pro hloubavé čtenáře - Asceho typologie dívek z tohoto příběhu:
Denisa: nevyhraněná
Pavlína: nevyhraněná
Vendula: nevyhraněná

Čtenář může sledovat, kolik virtuálních střel Exocet Asce odpálil a jak byly ve srovnání se svými reálnými protějšky úspěšné.

V těchto mých příbězích odhaluji i temnější stránky svého nitra. Možná by bylo lepší, kdyby laskavý čtenář tyto kapitoly přeskočil. Nejhorší je, že nějak podvědomě si uvědomuji, že kapitola nazvaná Mission Exocet by měla být jedním z nejtemnějších míst celého mého života, ale reálně to tak vůbec necítím. Přeci se nebudu přetvařovat sám sobě. Nejen, že se mi nedaří mít z tohoto mého chování výčitky svědomí, ale cítím dokonce určitou hrdost…

Na úvod příběhu je třeba poznamenat dvě důležité okolnosti - obě opět v roli náhody. Já jsem byl na koleji z největší dálky. Zatímco moji spolužáci odjížděli domů na každý víkend – pokud se nepotřebovali učit, já jsem jezdil jednou za měsíc. Můj spolubydlící měl v době tohoto příběhu již vážnou známost s dívkou z města vysoké školy a většinou pobýval u ní doma. Na pokoji jsem byl skoro pořád sám. Rád jsem tedy chodil za společností k holkám na jejich pokoje.

Seznámení s ňadry Pavlíny a také tak trochu s Denisou

S děvčaty z mladších ročníků jsem na koleji praktikoval takový výměnný obchod. Já jim pomáhal s řešením domácích úkolů, které jsme občas dostávali podobně jako děcka na nižších stupních školského systému. Tyto úkoly nás opravdu hodně štvaly, ale co naplat, vypracovat se musely. Holky mi také pomáhaly s domácími pracemi, ale zde myšleno domácími od slova „domácnost“ – nejčastěji mi žehlily, ale také praly, uklízely, chodil jsem k nim na večeři…. Asi jsem měl kvůli svým znalostem, ale i proto, že jsem nezkazil žádnou legraci, dost výsadní postavení. Vždycky jsem byl u holek vítán. Někdy považovaly moji přítomnost za tak samozřejmou, že si ani neuvědomily, že bych měl být vlastně rušivý element, a klidně se přede mnou převlékaly.

Drobná příhoda, která stojí na počátku celého příběhu, toto vše celkem dobře ilustruje. Jistého pošmourného zimního večera za mnou na pokoj přišla dívka z nižšího ročníku. Jmenovala se Denisa. A prý, zda bych k nim nezašel, že ona i její spolubydlící Pavlína by potřebovaly pomoci s nějakým příkladem. Říkám jí, že už je dost pozdě, jestli to nenecháme na zítra. „Víš, ono to zítra už musíme odevzdat. A já to taky nemám, protože u Pavlíny byl její kluk, a tak jsem tam samozřejmě nechtěla zaclánět… Ale teď už tam není. Prosím, prosím!“ No, co můžete dělat, když vidíte ty prosebné oči, že…

Pavlína seděla na dvoulůžku. Holek pokoj jste snadno poznali, měl postele u sebe, kdežto kluci měli postele oddělené. Pavlína měla na sobě pyžámko, ale horní díl byl zapnutý jen na jeden knoflíček uprostřed. Skláněla se nad velkým sešitem a snažila se něco psát. Vedle ní byla ještě nějaká skripta a pár počmáraných papírů – výpočty se evidentně nedařily. Když jsme s Denisou vešli, Pavlína se otočila a usmála se na mě. „Jé, to je fajn, že jdeš, já už tady z toho magořím…“ Jak se otočila, pyžámko, sepnuté tím jediným knoflíčkem, umožnilo krátkou, přesto téměř úplnou přehlídku jejích nádherných prsou.

Sedl jsem si vedle ní, ale současně malinko za ni, abych mohl kontrolovat postup jejího výpočtu – a mohl se kochat pohledem na její prsa, kdykoliv se „šikovně“ pohnula. Denisa si vzala svoje pomůcky a sedla si z druhé strany. Holek jsem se normálně dotýkal, ale byly to běžné doteky, nikdo jsme to nevnímali eroticky, ale jako projev, který je mezi kamarády normální. Něco jsem Pavlíně ukazoval na jejím výpočtu a druhou ruku jsem měl položenou na jejím stehnu. Musel jsem se při tom ukazování předklonit, tak jsem se tou druhou rukou opíral, abych jí do toho sešitu nakonec nespadl. Jak jsem se pak rukou vracel, zatímco Pavlína upravovala mnou naznačený úsek, tak jsem jakoby nic, jakoby naprosto samozřejmě, tu ruku prostrčil pyžámkem a vzal si do ruky její prs, hezky si ho prohmátl a zase ruku vyndal. Pane bože, ona to vůbec nezaregistrovala!? Já vím, že v tom hrála významnou roli bezprostředně předcházející návštěva jejího kluka, který jistě dělal totéž - a asi i jiné věci, a to, že se plně soustředila na ten výpočet, přičemž žádnou rošťárnu ode mě neočekávala. Jasně. Ale stejně. Otočil jsem se na Denisu. Ta měla vytřeštěné oči. „Pavlíno…?!“ skoro vykřikla hlasem, který značil překvapení a pohoršení zároveň. „Cože?“ vyhrkla Pavlína. Pak jí to ale konečně došlo. Za směsi smíchu a předstíraného rozčilení mě praštila sešitem po hlavě. „No počkej, ty bonzačko, to ti tedy nedaruju!“ vrhl jsem se na Denisu, že jí jako taky sáhnu na prsa. Pravda, Denisa se bránila, ale upřímně řečeno, nedalo se přehlédnout, že její ruce byly vždycky na konkrétním místě později než moje a že to určitě nebylo jen mojí rychlostí…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 26.11.2016 11:20:20

Mission EXOCET, II. část: Maluje se kolej – a tak trochu i Denisa

Klasická ukázka organizace práce za minulého režimu. Byl leden - oznámili nám, že pokoje se budou malovat. Jistě, proč by to dělali v létě, kdy byla celá kolej prázdná, když to lze i za plného provozu… Ještě, že to rozvrhli na etapy a nepracovali na všech pokojích najednou. Když totiž vymalovali, bylo v pokojích velice vlhko, takový těžký vzduch, ale v lednu moc větrat nemůžete, leda na chodbu, která se ovšem také malovala… Bylo to „báječné“… Když přišel na řadu můj pokoj, dohodl jsem se s Denisou a Pavlínou, že přespím u nich.

Je krásné a krušné zároveň, když spíte mezi dvěma holkami, co jsou jen kamarádky. Sice hezká pusa na dobrou noc od každé, pak tu a tam lehké pohlazení po zadečku, a to je tak všechno, co si můžete dovolit. Hm, jeden si musí nechat zajít chutě… No, upřímně – trochu kecám... Musel jsem sice být opatrný, aby si Denisa ničeho nevšimla, ale Pavlína si nechala ty svoje krásné prsy důkladně prozkoumat… Ale dál nic! Ach jo, vy mi nevěříte! Myslíte si, že už jste Asceho natolik poznali, že je vám jasné, že když už mu byl podán pomyslný „prstík“, tak schramstne celou „ruku“, a to dřív, než se Pavlína naděje. Hele, fakt, tentokrát opravdu nic víc nebylo… Neříkám, že mne to s odstupem času nemrzí – když si vzpomenu na to, co se té dívce rýsovalo pod lehkými kalhotkami… Prostě jsem měl strach, že kdyby Pavlína přeci jen mým dalším snahám vystavila důraznou stopku, tak bych si ještě navíc utrhl ostudu před Denisou.

Holek pokoj přišel na řadu až v pátek. Pavlína odjela domů, ale Denisa řekla, že se bude muset učit na nějakou zkoušku a zůstane na koleji. Bylo zkouškové období, přesto jsem se ve škole po delší době potkal i se svým spolubydlícím. Vyptal jsem se, zda plánuje v nejbližší době pobyt na našem pokoji. Ujistil mě, že ne.

Odpoledne za mnou na pokoj přišla Denisa, aby se zeptala, jestli naše dohoda platí a na oplátku může přespat u mě. V tom samozřejmě žádný problém nebyl, ale Denisa rezolutně prohlásila, že na posteli mého spolubydlícího spát nebude. Hm, ty ženské si pořád musí něco vymýšlet. Takže jsme do mého pokoje postupně nanosili matrace z Denisiny postele, pochopitelně pak také ložní prádlo a hromadu „krámů“. Matrace nešly dát jinak než vedle mé postele – říkala Denisa. Mně to bylo vcelku jedno, protože plácnout přes zadeček jí můžu kdykoliv, na to nepotřebuji, aby spala vedle mě. Pusu na dobrou noc dostanu taky a nic víc stejně nebude. Denisa měla ve svém městě vážnou známost, obě rodiny čekaly, až dokončí studium, aby se pak uskutečnila dlouho dopředu plánovaná svatba. Takže asi tak, že…

Zbytek odpoledne jsme se každý samostatně učili. Večer nám Denisa udělala večeři – oblíbené špagety s kečupem. Pak jsme se zase učili, to už jsem jí ale také vysvětloval některé pasáže, kterým nerozuměla. Bylo vidět, že ta látka je pro ni na hranici jejích možností. Když už jsme měli učení dost, Denisa řekla, že si skočí na svůj pokoj do sprchy a pak přijde. Já nevím, jak to ty holky dělají - přišla až za hodinu…

…Než se Denisa v té sprše vycachtá, tak máme chviličku, kdy si ji můžeme krátce přiblížit, aniž nás uslyší. Je to drobná něžná blondýnka s modrýma očima. Pokud si zrovna kvůli nějaké slavnostnější příležitosti nenechá z vlasů udělat nesmyslné a neslušivé, leč módní kreace, kterými se čas od času z nepochopitelných důvodů dospělačky hyzdí, těžko byste ji odlišili od nějaké starší pubošky ze základní školy. K tomu přispívá i vyloženě dětský obličej…

…Musím uznat, že příchod Denisy ze sprchy byl triumfální. Měla na sobě krásnou, dost průsvitnou noční košilku, kterou jsem na ní nikdy před tím neviděl, a to jsem býval u nich na pokoji do noci často. Pod tou noční košilkou se rýsovala její hezká, ostře tvarovaná malá prsa a pak už jen titěrné tmavě fialovočervené kalhotky. Měla rozčesané vlasy a nádherně voněla – taková jemná, nesmírně příjemná vůně - později jsem se dozvěděl, že to bylo velice drahým tělovým krémem ze Švýcarska – považte, takový krém za minulého režimu… Tohle rozhodně nešlo nechat bez reakce. I kdyby se mi nijak nelíbila, tak bylo zřejmé, že kdybych ji teď nepochválil, bylo by to ode mě naprosto necitlivé. Ale ona byla hezká a chválit bylo za co! Zůstala stát, abych si ji mohl prohlédnout. Vstal jsem z postele od učení a přešel k ní. „Tedy tobě to ale sluší! Od teď už jenom takhle, jasné?“ řekl jsem a přitom se oběma ukazováčky dotkl jejích zřetelně viditelných bradavek. Čekal jsem, že začne ječet nebo že mě aspoň trochu plácne přes ruce nebo něco takového, ale ona se ani nepohnula, podívala se mi do očí a řekla: „Jako ty Pavlíny nejsou, viď…“ Usmál jsem se na ni: „Ty jsi blázínek…“ Chytil jsem si ji v pase a políbil ji na ústa. Zhasl jsem a vlezli jsme si do postele – tedy já do své a ona do té improvizované na zemi vedle mého lůžka.

Už ani nevím, o čem jsme si povídali, ale po chvilce jsme se začali škádlit. V jednom okamžiku, asi jak dávala stranou moji dotěrnou ruku, za ni trochu zatáhla. Žertovným hlasem jsem řekl: „Tohle už nikdy nedělej, nebo spadnu k tobě a pak za následující dění neručím…“. Asi pět vteřin bylo naprosté ticho. Potom Denisa vzala moji ruku a přitáhla si ji k sobě. S touto VIP vstupenkou jsem naložil způsobem, který byl velmi, velmi příjemný… podle reakcí Denisy rozhodně soudím, že pro oba…

Když jsme se po několika nádherných hodinách konečně uložili ke spánku, už zas každý na svém „ležení“, drželi jsme se za ruku. Přepadl mě zvláštní pocit. Úplně přesně jej ale popsat neumím. Nemohl jsem dlouho usnout a má psychika vířila v jakýchsi turbulencích. To asi jak se úžasné psychické uvolnění právě darované Denisou mísilo s nekonečným smutkem za Jíťou. Poprvé jsem porušil slib, který jsem Jítě dal, když jsem na její otázku „A ty už nikdy nebudeš mít jinou?“ odpověděl „Ne, hvězdičko, budeme už navždycky svítit jen pro sebe!“ Zřejmě až teprve dnešní noci, v tomto okamžiku, jsem Jíťu definitivně coby partnerku ve své duši opustil. Ležel jsem a v mé mysli pluly obrazy a střídaly se návaly horka s ledovým mrazením po celém těle. Chvilkami jsem se cítil nesmírně příjemně díky dokonalému uvolnění sexuálního napětí, zatímco v jiných minutách jsem měl na krajíčku slzy smutku… Ach Jíťo, už nikdy v životě pro mne nebude žádná žena znamenat to, co ty. Je to zvláštní – tu dívku celý život vnímám tak, jako by byla mojí první, i když tomu tak nebylo. No, pravda, když tak o tom zpětně rozvažuji, tak se ale skutečně v jistém smyslu dá říci, že vlastně bylo…

Upozornění pro čtenáře

No, nějak se nám to s tou Denisou pěkně rozjede… Mírumilovní čtenáři nemusí mít (zatím) žádnou obavu. Střely Exocet jsou uloženy v naprosto zastrčeném „myšlenkovém skladu“ a Asce o nich ještě ani neví. Další kapitolka nese název Pohlazení skoro jako láska.

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 2.12.2016 23:06:09

Mission EXOCET, III. část: Pohlazení skoro jako láska

Od onoho dne, kdy Denisa u mne poprvé přespala, jsme na svoje spolužáky působili nejspíš jako manželé. Často jsme spolu byli vídáni na obědě v menze, ve škole, chodila za mnou na katedru na mé „pracoviště“… Protože byla z nižšího ročníku než já, každému bylo jasné, že se nepotkáváme jen tak náhodou. Navíc občas jsme se drželi za ruku nebo si dali lehkou pusu i před spolužáky. Já ovšem věděl, že u Denisy doma je vše při starém, tedy že tam na ni čeká oficiální snoubenec, plánovaná svatba, rezervovaný byt, rezervované pracovní místo snů…

…Každý večer Denisa přicházela do mého pokoje, krásná, voňavá, příjemná. Samozřejmě už jsme neleželi v nějakém improvizovaném kutlochu, ale postele jsme si dali do „manželské konfigurace“. Denně jsme se spolu milovali, někdy i vícekrát. Občas jsme z tohoto důvodu přišli pozdě do školy. Na víkendy jezdila Denisa pravidelně domů, ale přes pracovní týden jsem ji měl pro sebe. Ovšem i obráceně – Denise dělala škola stále větší potíže, musel jsem se jí opravdu věnovat, aby látku zvládala.

Přemýšlel jsem o tom, že až odejdu ze školy do „pracovního procesu“ a Denisa bude muset vypracovat diplomovou práci, nejspíš to bude konec jejích snah o získání titulu nutného pro ono rezervované místo. S protekcí z vysokých kruhů šlo sice za minulého režimu leccos, ale rozhodně ne úplně všechno. Dostal jsem nápad. Měl jsem rozpracovanou práci do soutěže „Studentská vědecká a odborná činnost“ (běžně se říkalo SVOČ). Práci bych ještě mohl přehlásit tak, že ji vypracovává místo jenom mé osoby autorský kolektiv - já a Denisa. Uzávěrka přihlášek prací sice již dávno proběhla, ale na katedře by mi to určitě prošlo a navíc by to bylo v jistých kruzích přijato velmi kladně, protože kolektivismus byl jaksi v kurzu. Tu práci by potom Denisa použila jako základ svojí diplomky, až já bych byl mimo školu. Problém by byl ale v tom, že já bych si pak musel vybrat jiné téma, protože jsem dosud předpokládal, že tuto SVOČku použiji coby podklad svojí budoucí diplomové práce. Musel bych znovu začínat tak říkajíc na zelené louce. Byla by to ode mě asi opravdu velká oběť, ale jak jinak Denise pomoci?

Když jsem svoje úvahy Denise nadnesl, byla nadšením bez sebe. Seznámil jsem ji s tím, jakou dělbu práce budu požadovat, aby aspoň trochu přispěla ke zdaru díla. Já budu provádět hlavní experimenty, dám dohromady celou teorii, vyhodnotím naměřená data, ona mi bude dělat sekretářku, což značí, že jí budu diktovat, ona bude zapisovat, pak zařídí výtisky na psacím stroji, v laboratoři bude uklízet pomůcky a přístroje, abych se tím nemusel zdržovat, možná by mohla zvládnout nějaký pomocný experiment, když jí ho připravím. Denisa radostně souhlasila. Přitulila se, něžně mne pohladila po tváři a pak mi vlepila dlouhatánskou pusu…

Při nejbližší příležitosti jsem potřebné záležitosti projednal na katedře - s ničím nebyl problém. Mohli jsme začít.

Práce se úspěšně rozvíjela. Naše „manželství“ s Denisou také.

Těžká chvíle nastala, když po dílčí konzultaci s jedním z docentů jsem od něj dostal návrh, který přijmout byl problém a odmítnout byl také problém. Řekl mi, že práce má vynikající úroveň, že mi navrhuje, abych ji stáhl ze SVOČ a že bychom ji mohli publikovat spolu jako vědecké dílo. On by dílo zaštítil svým jménem a já bych dodal onu náplň. Jako spoluautor bych samozřejmě obdržel svůj díl z honoráře a také vešel ve známost ve vědecké komunitě, takže později už bych jeho berličku nepotřeboval…

Tak a co teď? Zrušit slib daný Denise? Tím bych se dopustil podrazu vůči bližnímu, ale pochopitelně bych o ni přišel i jako o ženu, i když to vlastně není tak docela moje žena. Co by na to řekli spolužáci, to je asi snadno předpověditelné. Ale ta druhá miska vah je také pořádně těžká – nejen, že potřebuji každou korunu, ale ty otevřené dveře k mnoha vědeckým kapacitám v oboru…

V mé mysli zvítězila Denisa, i když ztráta možností, které nabízel pan docent, moc, moc mrzela. A vlastně jsem tuto ztrátu již nedokázal nikdy plnohodnotně nahradit. Vysvětlil jsem panu docentovi svůj postoj. Byl to docela férový chlap, asi mě pochopil, neurazil se a ani v budoucnosti nedělal žádné schválnosti. Naopak, docela mi pomáhal při dalších konzultacích. Od té chvíle se pozvolna šířila pověst o vysoké úrovni díla, a to kupodivu i mezi spolužáky.

Poznámky:

Ve svém životě jsem napsal asi okolo stovky odborných, až vědeckých prací, přednášel na konferencích, včetně mezinárodních… Ale dílo, o kterém je právě řeč ve Střípcích, považuji za svoje nejlepší. No vidíte – a nakonec bylo publikováno pod jménem někoho jiného… A samozřejmě zcela zapadlo, protože nikdo neměl zájem do toho jakkoliv šťourat, natož pak Denisa…

Jak píšu, pan docent mi po odmítnutí svého návrhu nedělal žádné problémy – jen si mě po skončení studia na katedře nenechali coby nového spolupracovníka, jak tak nějak automaticky všichni „okolo“, pochopitelně včetně mne, očekávali…

Laskavý čtenář si může zkusit tipnout, jak již ze Střípků poznal Asceho povahu. Co myslíte – točilo se téma oné SVOČ, resp. diplomové práce Denisy okolo vnitřně komplexních solí? Neboli když Asce dostane od života prostřednictvím milovaných vnitřně komplexních solí facku, tak si to nenechá líbit a chce mu to vrátit i s úrokem? (O těchto látkách a peripetiích, jaké s nimi Asce měl, se hovořilo – a ještě i bude hovořit, hned v několika dílech Střípků.)

Upozornění pro čtenáře

Jak se říká: „Za dobrotu na žebrotu…“ Název příští kapitolky je naprosto výmluvný - „Kolečko se nám polámalo…“

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 10.12.2016 15:55:01

Mission EXOCET, IV. část: Kolečko se nám polámalo…

Dokončení naší společné práce s Denisou se blížilo, ale blížil se i termín pro odevzdání SVOČek. Byl začátek května a zprávy v médiích byly plné války o Falklandské ostrovy…

…Potřeboval jsem nastudovat nějakou látku, která se týkala naší práce s Denisou. Do toho ale přišel kluk Pavlíny s třemi svými kamarády a zvali nás všechny na nějakou akci jejich fakulty. Řekl jsem Denise, ať jde klidně sama, že mi to nebude vadit. Mezi těmi kluky byl také jeden svalnatý, ramenatý pořízek, nejméně o hlavu vyšší než jeho ostatní tři spolužáci, s nepřehlédnutelně vyboulenými kalhotami v rozkroku. Upřímně řečeno, připomínal mi gorilu. Všiml jsem si, že Denisa se na něj tak zvláštně podívala, ale nepřikládal jsem tomu význam. Říkal jsem si, že mám všechno „pod palcem“. Nu, neměl jsem…

Toho večera Denisa nepřišla do našeho společného manželského lože. Druhý den mi vysvětlila, že ji po tom večírku bolela hlava. Nepřišla ani následující večer a ani další a další… Její odpovědi na moje dotazy ve smyslu „co se děje“, byly vyhýbavé, klopila oči. Najednou nám nevycházely ani společné obědy a vlastně jsme se vídali jen v odpoledních hodinách u mě na pokoji, když jsem jí diktoval závěrečné pasáže naší práce a případně dával nějakou „nalejvárnu“ učební látky, kterou nezvládala. Zato Mr. Gorila se na naší koleji objevoval stále častěji. Samozřejmě mi došlo, co se opravdu děje. Denisa dostala chuť na nové zážitky, a to rovnou s plemenným býkem…

Musím říci, že mě to opravdu bolelo. Velmi bolelo. Jistě že jsem věděl, že Denisa si mě nikdy za manžela nevezme, že má toho „závazného“ snoubence. Přesto jsem byl do ní zamilovaný a myslel si, že i ona do mne. Snažil jsem se ji nějak přesvědčit, aby se ke mně vrátila. Trochu jsem ji možná i citově vydíral, když jsem připomínal, co všechno pro ni dělám, to že se určitě nedělá pro obyčejnou kamarádku… Odpověděla mi: „Já vím. Mám tě moc ráda. Strašně bych si tě přála mít za bratra. Ale ten kluk, to je něco jiného…“ Hm…

Práci jsme během několika dnů dokončili a odevzdali…

Nu a je to tady – onen očekávaný den, kdy se člověk dozví, jak je hodnocena a přijímána jeho práce. Slavnostní vyhlášení vítězů soutěže se konalo v aule. Podívat se přišlo spoustu spolužáků z různých ročníků fakulty. Soutěžící měli vyhrazená místa se jmenovkami. Společenské oblečení bylo samozřejmostí. Úžasná atmosféra doufání…

Denisa měla nádherné šaty, byla hezky upravená a nalíčená, moc jí to slušelo. Měli jsme vyhrazená místa vedle sebe, pochopitelně. Zasvěcení o naší práci věděli, a tak se mi stalo, že když jsem do auly vešel, jeden spolužák mi s úsměvem od ucha k uchu povídá: „Vítězná sedadla jsou támhle…“

S ostatními soutěžícími jsme se dobře znali, takže jsme si ještě před začátkem aktu vyhlašování s nimi povídali. Vyrozuměl jsem, že na naši práci rezignovali a že jsou napjati, kdo z nich tedy obsadí druhé místo.

Vyhlašování bylo zahájeno proslovem hodnostářů fakulty. Oceňovali, že soutěžící přidali ke svému studiu něco navíc, a takové ty obvyklé řeči. I o budování rozvinuté socialistické společnosti cosi zaznělo. A pak už šlo do tuhého. Začalo se od pátého místa. Pan profesor řekl název práce, představil ji a její význam a poté vyvolal autora. Ten si za potlesku spolužáků převzal diplom, potřásl si rukou s hodnostáři a obdržel malý dárek. Čtvrté místo. Třetí místo. Nyní pan profesor udělal dramatickou pauzu. Do ztichlé auly pak prohlásil: „Do letošního ročníku byla přihlášena jedna práce, která svým pojetím, zpracováním a vědeckým přínosem naprosto přesahuje rozměr obvyklý pro SVOČ. Přestože velmi oceňujeme úroveň prací na pátém až třetím místě, práce autorského kolektivu je natolik výjimečná, že proto, abychom tuto výjimečnost podtrhli, rozhodli jsme se druhé místo v letošním ročníku neudělit. A nyní mi, prosím, dovolte, abych k převzetí ceny za první místo pozval slečnu Denisu a pana Asceho!“ Potěšil mne velký potlesk auly. Obdrželi jsme kromě obvyklých drobností také poukázku na zboží v dost vysoké hodnotě, pan profesor to komentoval slovy, že jde o mimořádný dar schválený vědeckou radou fakulty. Bylo to nádherné…

Po obvyklých závěrečných řečech ceremoniál skončil. Navrhl jsem Denise, že bychom takový triumf mohli jít někam oslavit, ale neodpověděla mi. Pomalu jsme vycházeli ven ze školní budovy. Na schodech před budovou stál Mr. Gorila, a zatímco mě zcela ignoroval, chytil Denisu za ruku a rozhodně prohlásil: „Tak pojď, jdeme slavit!“ Vlastně se jí ani nezeptal, jak SVOČ dopadla…

Zůstal jsem stát na schodech, díval se za odcházející dvojicí a úžasný pocit z naprostého vítězství byl ten tam. Zmocnil se mě nesmírný smutek. Začal jsem si připadat jako plátek citronu, kterým si někdo ozdobil svůj řízek, aby jej pak vymačkal a poté, jako již neužitečný, tedy naprosto zbytečný, odpad, vyhodil do popelnice. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo…

Upozornění pro čtenáře

Další část příběhu by se dala parafrázovat názvem pohádky jistého českého génia: „Jak chudák do ještě větší nouze přišel.“ V mém případě však nehovoříme o problému hmotném, ale duševním. V následující kapitolce mi kdosi nabídne pomocnou ruku, aby mou mysl vytáhl z bahna. To se mu sice podaří, ale jen proto, aby mě z onoho „na boty se mi lepícího“ bahna chmurných myšlenek uvrhl rovnou „po krk“ do bažiny deprese…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 16.12.2016 23:52:36

Mission EXOCET, V. část: Vendula

Denisa s Mr. Gorilou zmizeli za rohem ulice, zatímco já ještě pořád stál na schodech před budovou fakulty. Okolo bylo stále živo, plno studentů, ale já si přesto připadal jak někde v Antarktidě – pusto, zima a ledový vítr prohánějící se po neutěšených planinách… Ve skutečnosti byl květen, poměrně teplo, ale já v hlavě vnímal něco jiného…

Z chmurných úvah mě vyrušila drobná dívka. Chodívala oblékaná v drahém dovozovém oblečení, nebydlela na koleji, byla spolužačkou Denisy, ale zatímco ta nosila nesmyslné vlasové kreace jen při slavnostních příležitostech, takže běžně vypadala jako starší puberťačka, tato dívka se naopak trvalou a dalšími vlasovými hrůzami pyšnila běžně, takže nezasvěcený by jí hádal jistě věk někde nad třicet. A to bylo tak všechno, co jsem o ní věděl.

„Vykašli se na Denisu, je úplně hloupá. Vůbec neví, o co přichází… Ona bude ještě prstíčkem hrabat, abys jí pomohl.“ Neodpověděl jsem, ale pomyslel jsem si: „Postarám se, že to nebude jen prstíček, čím bude hrabat! Tohle bude taková moje soukromá válka – něco jako ‚MISSION EXOCET‘…“

Dívka pokračovala a klopila přitom oči: „Víš, já jsem o úrovni tvojí práce věděla dopředu. Bylo jasné, že to vyhraješ. A také jsem zaregistrovala, jak se Denisa k tobě v posledních dnech chová…“ Zvědavě jsem se na ni podíval. Ona ale pokračovala: „Chtěla jsem ti navrhnout, že bychom SVOČku mohli oslavit spolu. Já jsem tak nějak počítala, že asi nebudeš mít s kým to vítězství oslavit, a tak už jsem i zamluvila stolek v kavárně. Samozřejmě tě zvu.“ Vyhrkl jsem překvapením: „Spolu? Ale já ani nevím, jak se vlastně jmenuješ!“ Dívka posmutněla: „Hm, tak ty ani nevíš moje jméno… Jmenuju se Vendula.“ Podíval jsem se na ni a přišlo mi jí líto. Vypadala jako taková hromádka neštěstí. S předstíraným veselím jsem řekl: „No tak víš co? Já tu tvoji nabídku přijímám!“ Ještě jsem žertem prohlásil: „Doufám, že máš dost peněz, ať ta oslava za něco stojí!“ Vendula odtušila: „Mám velmi mnoho peněz. Neboj. A v kavárně si dej cokoliv, co budeš chtít.“

Zakrátko jsme dorazili ke kavárně, kterou Vendula vybrala. V první chvíli jsem myslel, zda si nedělá legraci. Šlo o luxusní podnik. Takový, v jakém jsem dosud nikdy nebyl. Kavárna zevnitř mi doslova vyrazila dech. A ten personál. Něco takového jsem viděl jen ve filmech z kapitalistických zemí. Usadili nás k menšímu stolku pro dva. Přispěchal číšník a, sice solidní češtinou, ale s výrazným francouzským přízvukem, se ptal, čím může posloužit. Vendula mu, pokud mohu posoudit, naprosto plynule francouzsky cosi odpověděla. Číšník se uklonil a odběhl.

Musím říci, že jsem se toto odpoledne a večer měl po materiální stránce naprosto báječně. Několik různých druhů kávy, sladké i slané zákusky, úžasné limonády, fantastická večeře při svíčkách, skvělé bílé víno… Vendula do toho žvatlala různé hloupůstky ze svého života a studia… Ano, docela dobře jsem se odreagoval od zklamání, které mi připravila Denisa.

Asi v osm hodin večer přijel Vendulin otec, zaplatil útratu a odvezl nás - jak jinak, luxusním vozem do jejich luxusního domu pár kilometrů za městem. Rodina se na mě netvářila úplně přívětivě. Na očích se jim dalo číst cosi ve smyslu, že si zase Vendula něco „vydupala“, nejspíš že už ji asi nebaví drahý papoušek…

Vendulin pokoj byl prostorný a nádherný. Musím uznat, že jak vkusně, tak i prakticky zařízený. Posadila mě do křesílka u konferenčního stolku a odběhla, aby vzápětí přišla s číšemi a menší lahví vzácného vína…

Ke spánku jsme se uložili do široké postele, prakticky šířky standardního manželského lože…

…Pane bože, to snad ne… Vendula je panna… Ta dívka se mi moc nelíbila, nic jsem k ní necítil, jen jsem se nechal zlákat na požitky. A teď se ukazuje, že bych měl být její první kluk… Hlavou mi probleskla zrádná myšlenka, zda vlastně celá ta přívětivost Venduly není jen chladný kalkul. Vzhledem k mé pověsti na katedře se vcelku dalo vytušit, že po skončení školy mne čeká vědecká kariéra a jednou, nu, kdo ví… Vendulu zase očekává kariéra úřednice na velvyslanectví naší republiky ve Francii a jednou, nu, kdo ví… Takové memoáry stárnoucí velvyslankyně pyšnící se tím, že ono její poprvé bylo s věhlasným vědcem… Ta myšlenka se mi v hlavě šířila jako zhoubný nádor. Byť šlo jen o určitou možnost, a to ani z hodně velké dálky se blížící jistotě, přesto se tato úvaha stala zničující, vše otravující entitou.

Byl jsem sice na Vendulu i nadále něžný, chtěl jsem, aby se cítila příjemně, ale z aktu jsem se omluvil. Řekl jsem, že v tomto prostředí, které je nádherné, ale pro mě cizí a ledové, se na její první milování necítím. Navrhl jsem jí, že by zítra mohla zajít ke mně na kolej a pokud budu mít pokoj jen pro sebe, že bychom se mohli pomilovat tam. Přitulila se ke mně…

Poznámky

Své vědecké předpoklady jsem nenaplnil. Nebo téměř nenaplnil. Po skončení školy jsem musel hlavně vydělávat peníze, protože jsem neměl vůbec žádné rodinné zázemí, které by mne mohlo podržet. Plat asistenta na vysoké škole tehdy stačil tak na jídlo a několik málo dalších nejzákladnějších potřeb. Takže takový začínající vědec musel mít kromě odborné erudice, kreativity a dalších kariérních předpokladů i rodinu, která by za něj vydělávala na ostatní životní potřeby. Ale já byl sám. A navíc odmítnutí spolupráce s panem docentem, tedy to, že jsem svoji práci nespojil s ním, ale s Denisou, sehrálo v zákulisí katedry dost zásadní roli. Už pak o mne ani moc nestáli.

Vendula své předpoklady také nenaplnila. Nastoupila sice na ono protekční místo snů ve Francii, ale než se stačila po kariérním žebříčku vyšplhat na nějakou slušnou příčku, přišla Sametová revoluce a s ní odpovídající čistky…

Přátelé, věřím, že mi odpustíte drobounkou odbočku, že mi dovolíte trochu si ulevit, protože dále již půjdeme až na samou hranu…

Psaní Střípků je velmi náročné. Zpětně se mi vybavují vzpomínky, které již byly dávno zasuté kamsi do zaprášených zákoutí mysli. Někdy je mi líto toho, co se stalo, jindy jsem zklamaný, že jsem se tehdy zachoval tak, jak jsem se zachoval…

Alegorie pozdně nočních obrazů dávných příhod, jež týrají Asceho psychiku

Myšlenky pronikají skrz mlhu minulosti,
té, jež zkroutila mé tělo i mou duši masivními pouty…
Záblesky těžkých střel pochyb padají z neexistující oblohy,
zatímco modré a zlaté plameny dávných bitev na pozadí černo černé noci spalují mé povzdechy…
Jsem ztracen v tom šílenství temnoty… ve vší té zvrhlosti…
Život na ostří meče je ten, kdo přinutil mou mysl krvácet…
A není útěchy, není milosrdenství, budoucnost, jež mi nepatří, nebere zajatce!
Poslední cáry oparu, poslední pohled očí, co ještě doufají,
když se vše víc a víc vynořuje ze zapomnění…

Upozornění pro čtenáře

Nu přátelé, sice doufám, že tomu tak není, ale pokud jste na lodi „té druhé strany“, tak se začněte modlit. A radím vám dobře - to mi věřte. Pomyslný bojový letoun již roluje na start a v podvěsu nese střelu Air – Mer, ve francouzštině vzduch – moře, verze 39, neboli AM39 - EXOCET…

Pohled na loď, která byla právě zasažena střelou AM39 – EXOCET, nemusí být pro každého snesitelný. Někomu se dělá špatně již při myšlence na krev, jiného přepadne lítost nad osudy nebohých námořníků… Protože se blíží čas Vánoční, který je naopak časem pokoje a míru, bude publikace následujícího dílu Střípků o několik dní posunuta.

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 692
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2202 x
Oceněn: 2055 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 2.1.2017 14:37:21

Mission EXOCET, VI. část: Modleme se - první střela EXOCET v letu

Když jsem se druhý den probudil - v cizím domě, cizím pokoji, s cizí dívkou po boku, cítil jsem, že „něco je ve mně jinak“. Toho rána jsem si předsevzal, že budu na Vendulu zlý. Moje psychika nejspíš pochopila, že na Denisu momentálně nijak „nedosáhnu“, a tak si jako náhradní objekt pro vybití frustrace zvolila Vendulu, která se doslova nabízela sama.

Dopoledne jsem sháněl pomůcky pro svůj plán, jak se s Vendulou pobavit. Tedy když už mám být jen jakousi loutkou v něčích plánech, tak ať si při tom aspoň užiju. Něco jsem si vypůjčil ve škole, něco jsem musel koupit…

Vendula přišla přesně ve čtyři odpoledne, jak jsme se domluvili. Po krátkém přivítání s lehkou pusou jsem ji posadil na postel. Trochu jsem se s ní mazlil, za chvilku byla úplně nahá – a já pořád oblečený. No, v tuto chvíli mi to nijak nevadilo. Vysvětlil jsem jí, že vzhledem k tomu, že je panna, bude ji to trochu bolet. Zeptal jsem se, jestli by jí nevadilo, že bych zvolil trochu netradiční postup, možná že už o tom slyšela pod zkratkou „SM“. Chudák, nevěděla, s čím přesně souhlasí. Ani nemohla vědět…

Nechala se svázat. Ruce nad hlavou, každá do jednoho rohu postele, nohy stejně – tedy pravá noha a pravá ruka byly svázány do stejného, tedy pravého horního rohu a podobně i levá noha a levá ruka do levého horního rohu postele. Tím pádem měla Vendula roztažené nohy a já dokonalý přístup jak k jejímu přirození, tak k análu. Abych to ještě vylepšil, bedra jsem jí podložil několikrát přeloženou dekou. Do úst jsem jí nacpal kalhotky, ona se nejen nebránila, ale stále spolupracovala, a to i když jsem jí pak takto vycpaná ústa omotal několika vrstvami lepicí pásky.

Řekl jsem: „Musím vyzkoušet, jestli ti roubík dobře sedí.“ Vendula něco zamumlala, podle tónu bych soudil, že byla srozuměná, i když nevěděla s čím. Ze své sady pro tento účel připravených pomůcek jsem vzal malé kombinačky a začal jí drtit bradavku. Současně jsem táhnul vzhůru. Vendula začala křičet, tedy pokoušela se o cosi takového, ale roubík zvuky silně tlumil, navíc se zdálo, že skvěle drží, takže se jej Vendula nebude moci nijak zbavit. Pustil jsem sevření kleští a prohlédl si její bradavku. Chtěl jsem ji mučit co nejkrutěji to půjde, ale rozhodně jsem jí nechtěl fyzicky ublížit.

Přisedl jsem si k ní zespodu a začal se nenuceně, zato důkladně probírat jejím přirozením. Prohlížel jsem její nejintimnější části těla způsobem, asi jako sedlák zkoumá květák před sklizní. Obzvlášť mě bavily hrátky s její panenskou blánou.

Vendula se zklidnila, to moje šťourání se v jejím přirození mělo na její psychiku evidentně příznivé účinky. Slzičky, které jí při mačkání bradavky vytryskly, pomalu osychaly. Vzal jsem menší šroubovák a jeho rukojeť důkladně natřel Tygří mastí (velice pálivá mastička ze směsi koření). Rukojeť jsem přiložil Vendule ke konečníku a pak bez jakéhokoliv varování prudce vtlačil dovnitř. Začala sebou házet, musel jsem si jednou rukou její pánev přidržovat. Druhou jsem držel šroubovák, aby rukojeť zůstala stále hluboko ve Vendule. Zase jí vytryskly slzy a snažila se křičet. Po malé chvilce jsem uvolnil ruku ze šroubováku. Vendula ho rychle vytlačila. Vzal jsem jej a na rukojeť namazal další dávku masti. Do konečníku teď rukojeť šla zasunout snadno, dírka byla promazaná tou předchozí dávkou masti. Vendula naříkala a snažila se nějak vymanit, ale to nebylo možné. Skvěle jsem si užíval ten nádherný požitek z její bolesti a bezmocnosti. Povolil jsem sevření šroubováku, takže jej Vendula začala rychle vytlačovat. Chviličku před tím, než by šroubovák vypadl, jsem jej zadržel a zase zatlačil zpět. Pak zase povolil a zatlačil a povolil… příjemná zábava…

Při těchto hrátkách jsem na Vendulu neustále mluvil – byly to různé sarkastické otázky nebo poznámky, jako například: „To je prima, jak budeš mít krásně vydezinfikovanou prdelku, viď?“ Později jsem si uvědomil, že mluvím podobně, jako kdysi Alenka v jistém příběhu publikovaném v Clubu Pedonia…

Otevřel jsem krabičku se sadou špendlíků s velkými barevnými hlavičkami. Bral jsem postupně jeden po druhém a vždy je pomalinku zapichoval do zadečku… Posléze jsem neopomněl Vendulu pochválit za velmi pěkně ozdobené hýždě…

Hlavní „číslo dne“. Rukojeť velkého šroubováku, asi čtyři centimetry v průměru, jsem překryl čistým bílým kapesníkem. Přípravek jsem jí začal opatrně zavádět do pochvy, dokud jsem neucítil zřetelný odpor. Na chviličku jsem ustal v zasouvání, podíval se na Vendulu a pak prudce trhl. Vendula vykřikla tak, že ani roubík neutlumil zvuk dostatečně, celá se vzepjala a zase povolila. Začala se třást a tekly jí slzy. Opatrně jsem vytáhl šroubovák z její pochvy, kapesník zůstal z větší části uvnitř. Pro jistotu jsem se šel podívat na chodbu, zda nemohl někdo něco slyšet, ale chodba byla úplně prázdná. Vrátil jsem se tedy k Vendule a pomalu vytáhl zakrvácený kapesník z její pochvy.

Hlavou mi blesklo: „První střela EXOCET zasáhla cíl! The target is hit and destroyed!“

Nechal jsem Vendulu nějakou chvíli zklidnit, občas jsem ji lehce masturboval přes poštěváček. Když se mi zdálo, že už necítí skoro žádnou bolest, vyndal jsem jí ze zadečku ozdobné špendlíky. Zase jsem jí dal chvilku, aby si odpočinula od bolesti…

Vzal jsem těžkou ocelovou lžíci a začal s ní Vendulu intenzivně bít přes přirození. Vychutnával jsem si, jak jí rudnou stydké pysky, bil jsem ji mezi nohama všude a důkladně… Pysky jí neskutečně natekly. Nedalo mi, abych neokomentoval, jak může mít taková drobná dívka tak velkou… Sám jsem se tomu krutému žertíku zasmál…

Ponechal jsem Vendulu samu se sebou a šel jsem k jejím spolužačkám na pokec. Raději jsem se ale přesvědčil, že jsem pokoj opravdu zamkl. Po necelé hodině jsem se vrátil. Vendula už měla z provazů červené pruhy na kůži. Odvázal jsem jí nohy, aby si mohla více méně normálně lehnout. Utřel jsem jí obličej ručníkem, měla od slz rozmazané líčení…

Začal jsem ji masturbovat přes poštěváček. Napřed se zkoušela bránit, ale když zjistila, že to nemá žádný smysl, tak to vzdala. Musel jsem to zkoušet několikrát a s drobnými obměnami, ale nakonec jsem jí takový lehčí orgasmus přivodil…

Navrhl jsem, že když mi slíbí, že bude v klidu, sundám jí roubík. Přikývla. Opravdu byla v klidu a ani nic neříkala. Po nějaké chvíli jsem jí odvázal levou ruku…

„Ty mě máš jenom jako hračku. To není fér. A strašně to bolelo…“ „No, bolelo, to věřím. Ale odpanění by tě bolelo tak jako tak. A ostatní byl pro mě bonus. Říkal jsem ti, že to bude SM. Já jsem byl včera zase taková tvoje hračka – na vašich to bylo doslova vidět, jak mě brali, nebo spíš bych měl říct nebrali. Takže jsme srovnáni.“ Kupodivu s tím souhlasila. Vysvobodil jsem ji úplně. Oblékla se a odešla – ani pusu na rozloučenou jsem nedostal. „A vděčnost je kde?“ zažertoval jsem ještě…

Třetí den poté si mě Vendula našla na mém pracovišti na katedře. Docela mě překvapilo, že přišla. V první chvíli mou myslí dokonce projela nepříjemná myšlenka, jestli její příchod nevěstí nějaký problém, ale jakmile promluvila, bleskově jsem naskočil do své role suveréna nad věcí. Vendula mě pozdravila: „Ahoj!“ „Ahoj,“ řekl jsem já a pak bylo nějakou chvíli ticho. Vendula přišla až ke mně: „Já se za ten předvčerejšek na tebe nezlobím, ale myslela jsem,“ zase chvíli ticho, „kdybys mi to udělal hezky.“ Podíval jsem se na ni. Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. „Ale Vendulo, já s tebou chodit nebudu, prosím, neber si to nějak osobně, ale po tom fiasku s Denisou si teď dám nějaký čas klídek!“ „Já vím, a naši by mi to stejně nedovolili. Nechtějí, abych se tady zadala. Ale já bych chtěla zažít něco hezkého, jako ostatní holky. Chodím jenom do školy, doma se šrotím, a když ne látku do školy, tak zase fráninu, abych po škole mohla jít pracovat do té Francie.“ V duchu jsem si připomněl to, co jsem již od Venduly věděl z onoho našeho posezení v kavárně: „Hm, do Francie. To to má někdo hezky nalinkované!“ Laskavý čtenář nechť si uvědomí, že příběh se odehrává v minulém režimu a taková nabídka práce by dnes odpovídala něčemu jako stát se rentiérem miliardového majetku. „Podívej, Vendulo, já nejsem žádný gigolo, přece je tu fůra kluků, co jsou rozhodně větší fešáci než já, vysvalení, vysmátí…“ „Jo, jako ta Denisy gorila, dík, to ne! To mě nebere. Ty jsi na škole nejlepší a kromě toho,“ na chvilku se odmlčela a pak tiše dodala, „mám tě ráda.“ „No, jestli jsem někde nejlepší, tak možná tady na katedře, ale rozhodně ne na fakultě a na škole jako takové už vůbec ne, ale je to od tebe hezké, že to tak říkáš. A to, že mě máš ráda, je už úplná blbost a po tom předvčerejšku dvakrát podtržená!“ Smutně se na mne zadívala…

To už se ale ve mně ke slovu hlásila temnější strana mé osobnosti. Cítil jsem, jak se mě pomalu zmocňuje chtíč. Řekl jsem smířlivě: „No tak dobře, konec konců, když se budeš snažit taky trochu ty, může to být hezké pro oba. Moje podmínka je, že před aktem se necháš mučit. Žádné svazování, budeš držet jako ovečka, dobrovolně.“ „Prosím, šlo by to bez těch špendlíků?“ „Jasně, ale vyberu si to jinak…“

Vendula dorazila opět přesně ve čtyři. Zamkl jsem za ní. Objal jsem ji a začal líbat na ústa. Rozepnul jsem jí kalhoty, rukou zajel mezi nohy a trochu ji dráždil. Když se mi zdálo, že to bude stačit, aby byla dostatečně „motivovaná“, nařídil jsem jí, ať se úplně svlékne.

„Tak a teď si klekni na čtyři! Nejen, že si představíš, ty se přímo vžiješ do toho, že odteď jsi Asta, taková malá poslušná čubka. A uvědom si, že jestli nebudu spokojený, tak končíme. Je to jasné?!“ Vendula si bez jakéhokoliv protestu klekla na čtyři. Musím říci, že jsem se opravdu vyblbnul. Asta pobíhala po pokoji, aportovala, na rozkaz zuřivě štěkala, olizovala mi nohy… Při tom všem běhání po čtyřech se Vendule, pardon Astě, krásně houpaly prsy… Miluji pejsky…

Trochu přitvrzujeme hru. Vendule jsem nařídil, aby vystrčila zadeček. Vzal jsem menší šroubovák a řekl jí, ať rukojeť namaže Tygří mastí. Bez odmlouvání tak činila, jen mě prosila, abych byl opatrný, až ho do ní budu zavádět. Bože, to byla rozkoš, když rukojeť šroubováku pomalu mizela v té její malé, krásně vystrčené prdelce, zatímco ona sténala bolestí. Miluji ovečky…

Postupně jsem zvětšoval šroubováky, přesněji řečeno jejich rukojeti. Tygří mast musela Vendulu krutě pálit, co chvíli se jí po tvářích kutálely slzy. Ale přesto naprosto vzorně držela. Díky perfektnímu promazání i větší rukojeti její konečník krásně a stále více rozevíraly. To už přišla řada na šroubovák, kterým jsem ji předevčírem odpanil. Měl jsem co dělat, abych nedosáhl svého vrcholu předčasně. Neskutečný požitek… Přidržoval jsem ten velký šroubovák tak, aby zůstával hluboko ve Vendule, a přitom jsem ji druhou rukou opatrně postrkoval, aby si lehla na bok. Potom jsem želízko zapřel o nahrnutou deku, abych si mohl uvolnit druhou ruku. Chvilku jsem si užíval úžasného pohledu na konečník dokonale objímající tu šíleně pálivou věc. Celou dobu jsem dbal na to, abych já se dnes tygří masti ani nedotkl. Nasadil jsem si prezervativ. Vytáhl jsem opatrně z Venduly ten osvědčený mučicí nástroj, upravil jsem si ji do potřebné polohy, a pak jsem do její prdelky zasunul svůj penis. Když jsem dosáhl vyvrcholení, penis jsem vytáhl, sundal si prezervativ a znovu zastrčil úd do dírky. Ježíši, to pálilo. Pane bože, jak to ta nebohá dívka mohla vydržet? Setrvával jsem uvnitř Venduly. Ochaboval jsem pomalu. Po částečném opadnutí vzrušenosti jsem se do ní důkladně vyčůral. Přitom jsem jí jednou rukou hnětl břicho, které jí z toho „klystýru speciál“ po chvilce začalo bolet…

…Měl jsem k dispozici sadu různých mosazných závaží, která jsem si vypůjčil ze školních vah na katedře. Tato závažíčka jsem uvázal na tenké provázky. Vendula si musela stoupnout a rozkročit nohy. Na malé stydké pysky jsem jí připínal kolíčky na prádlo a do těch pak provázky se závažíčky. Když jsem byl spokojen s tím, jak se pysky napnuly, musela Vendula sama pohyby těla rozhýbat závažíčka tak, aby připomínala kyvadla hodin. Hmotnost a nastavení bylo nutno zkusmo ověřovat, aby se kolíčky z pysků nevytrhávaly, ale aby současně jejich tah Vendule způsoboval bolest…

…Vendula si musela nahá kleknout na stůl. Přišel jsem k ní zepředu a uchopil její prsy za bradavky. Poté jsem střídavě silně zatáhl za jeden prs a povolil tah, vzápětí za druhý prs a povolil tah, a takto stále dokola. Vendula musela při tomto „dojení“ hlasitě vykřikovat: „Meé, meé, meé!“ Miluji poslušné kozičky…

…Všechno jsme společně uklidili. Vendula vyndala z kabelky nějaké pečlivě zabalené jídlo, sušenky a menší láhev velice kvalitního vína. Sedli jsme si vedle sebe na postel a pojedli jsme. Potom jsem odšpuntoval láhev vína, ale museli jsme jej pít z obyčejných skleniček na čaj. Bylo to vynikající víno. Během pití vína jsme se pomalinku začali mazlit. Konečně jsem ze sebe odložil i poslední část oděvu, nátělník, a vlezli jsme si pod deku. Dlouho jsem tu dívku laskal. Zvolna jsem si ji připravoval – a sebe také. Až někdy okolo desáté večer jsem ji pomiloval. A pak ještě jednou zhruba okolo půlnoci. A ráno ještě jednou. Přišli jsme oba pozdě do školy…

Asi za týden za mnou Vendula zase přišla na katedru. Když jsem ji spatřil, zvesela povídám: “Myslel jsem, že objednanou práci jsem vykonal dobře! Doufám, že nejdeš s nějakou reklamací!“ Usmála se, sklopila oči a pak tiše povídá: „Chtěla bych… totiž kdybys ty chtěl… víš, ta noc pro mě byla to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.“ „Jenom noc? A co to odpoledne? Já se tak snažím a zas to nikdo neocení, to je tedy život…“ smál jsem se. „Ale teď vážně Vendulo, bylo to i pro mě s tebou hezké, ale víš, že mám takové, řekněme, zvláštní předehry, že…“ „Bohužel vím…“ „No a?“ „Já bych chtěla i za tu cenu…“ „Je v tom malý háček. Jak říkám, bylo to s tebou moc hezké, ale ty špendlíky mi tam opravdu chyběly,“ vymýšlel jsem si a byl zvědavý, co ona na to. „Hm,“ chvilku bylo ticho a pak Vendula sotva slyšitelným šeptem dodala: „Tak dobře, můžeš i špendlíky…“ Miluji pejsky i kozičky, ale ovečka je ovečka – to pak jeden nemůže odolat…

S Vendulou jsem se ještě poté nepravidelně stýkal až do mého ukončení školy, velice zhruba asi tak v intervalu tři čtyři týdny.

Upozornění pro čtenáře

Tak první z Asceho virtuálních střel Exocet nalezla svůj cíl – zdeptala psychiku své oběti. Hm, ale skutečně? A pokud ano, tak čí vlastně? No, v každém případě budeme mít trochu času na přemýšlení, protože následující kapitolka je taková odlehčující idylka prázdninové brigády, ve které pomyslné hrátky s raketami vyměníme za reálnou práci s okurkami… Ehm, ehm… To je mi tedy čerchmantská věta – no, však uvidíte sami…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Zpět na “ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Bing [Bot] a 1 host