Kniha Tři přání

Prostor pro vlastní výtvory členů a jejich umělecká díla. Fotografie, výtvarná díla, literární tvorba - básně, povídky, pohádky ap., písně atd.
U literárních děl pozor na písemnou dětskou pornografii.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání

Příspěvekod Leonid » 2.9.2016 16:37:32

Obrázek

Prosím sem nic nevpisujte! Diskuse čtenářů ke knize zde

Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola první

Příspěvekod Leonid » 2.9.2016 16:48:40

Kapitola první, kde do děje vtrhne Michal, Helena a kouzelný dědeček

Seznamte se s Helenou a Michalem. Je to manželský pár středního věku, bez dětí. Žijí v jedné čtvrti na okraji Prahy. Před nedávnem se vrátili ze Singapuru, kde si plánovali vylepšit rodinný rozpočet, avšak firma, u které pracovali, zkrachovala, a nejenže jim nezaplatila, ale nedostali ani slíbené zpáteční letenky. Domů se vrátili finančně oškubaní. Michal díky cestě do Singapuru ztratil práci a Helena to táhla ze svého nepříliš zajímavého úřednického platu. Michalův bratr Jirka mu pomoci nemohl – byl tam s nimi a vrátil se stejně oškubán. Helena měla ještě sestru Lucii, ale ta se právě odstěhovala, a to na nějaký poměrně vzdálený ostrov. Akorát její rodiče jim občas nějak vypomohli. Takhle se to táhlo už dva měsíce. Ten druhý měsíc právě končil, byl to červen a byl velice proměnlivý. Jako štěstí…

„Helčo, tak běž do toho kina sama, já to až tak vidět nemusím,“ ukončil Michal debatu při pomyšlení na stav jejich účtu. Zrovna dopili stařičký zbytek whisky a Helena měla malinko špičku.
„Tak jo, díky,“ dala mu Helča pusu a šla se obléct.
Vzala si kabelku, obula se a vyrazila na tramvaj. Bylo asi pět hodin. V podchodu uviděla ležet nějakého starého pána s bílými vlasy a vousy, který se marně snažil sebrat hůl a vstát. Lidé kolem něj procházeli nevšímavě. Ale Helena, když si navíc všimla, že to není žádný pobuda, soudě podle bezvadného tmavomodrého obleku a černé košile, mu podala hůl a pomohla na nohy. Děda se opřel o zeď.
„Díky, paninko,“ řekl třaslavě a chabě se usmál, „já se tady chvíli opřu, úplně se mi z toho udělalo špatně.“
„Nechcete se napít?“
„To byste byla moc hodná,“ řekl.
Helena hbitě zalovila v kabelce a vytáhla láhev.
Za moment už vypadal lépe. „Moc vám děkuju, paninko, ale jak bych se vám revanšoval, to nevím.“
„To nechte, prosím vás,“ usmála se na něj.
„Takovej starej čaroděj jako já může leda splnit tři přání,“ zachechtal se.
Helenu to ohromně pobavilo. Na moment se zasnila a potom s lišáckým úsměvem vyhrkla: „Tak za prvé. Chtěla bych mít hromadu peněz. Na účtu,“ doplnila rychle.
„A kolik?“ zeptal se děda pozoruhodně živě.
„Tak tři sta miliónů po zdanění!“ zvolala furiantsky. Když přání, tak pořádné, ne?
Děda se zatvářil, jako by ho požádala o sirku. „Ano, a další přání?“
„A chtěla bych mít kupu dětí!“ Tahle hra ji bavila čím dál víc.
„Raději to specifikujte. Víte, že kupa, či spíše kopa znamená šedesát?“
„No tak to né!“ rozesmála se, „tak tři by stačily.“
„Dobře. A pohlaví?“
„Holčičky, ty jsou hodnější.“ Úplně jí v tu chvíli vypadly z hlavy akční maily od její sestry Lucie, jejíž život se od doby, kdy adoptovala dvě malé princezny, podobal jízdě na horské dráze.

„Výborně, a třetí přání?“
Helena se zamyslela. Vtom jí kdoví proč vytanula na mysli událost před třemi dny, kdy viděla z okna, jak se zrovna Lucie s rodinou chystají odjet autem ze dvora na nějakou nóbl návštěvu. Dva dny předtím pršelo a parkoviště bylo jedna velká bažina. A jeden z těch jejich krajkových zázraků (asi Kačka) uklouzl a pěkně se vyválel. Druhý se tomu začal smát a byla z toho malá rvačka v blátě, která ovšem stačila na to, aby to krajkové zázraky být přestaly. A také to, jak Michal píše pro vlastní zábavu takové teze o jakémsi ideálním Hloubětíně, kde se líp žije a kde vše funguje tak, jak má.
„Tohle bude velký, nevím, jestli to půjde,“ varovala pána.
„Přání typu světový mír neumím,“ oznámil jí suše, ale koutky úst mu pěkně cukaly.
„A to zase ne. Chtěla bych, aby pod naším dvorem byly podzemní garáže, nahoře byla krásná zahrada s bazénem a hřištěm, a aby tam můj manžel mohl dělat správce. A aby si ji nájemníci nezničili. Více méně, manžel píše takovou knížku o ideálním Hloubětíně, tak bych chtěla, aby to vypadalo podle ní.“ Uvědomila si ale, že ten pán vlastně neví, který dvůr myslí, a tu knížku asi nečetl. Ale je to čaroděj, tak ať se snaží. Realita byla pro tu chvíli zašlapána do chodníku.
„Hezké přání, to půjde,“ pousmál se však pán, „ale připravte se na to, že váš manžel z toho bude chvilku divoký. Protože ostatní lidi si změny ani nevšimnou, on však, když je autorem, tak jo. U vás to bude mít formu mlhavých vzpomínek.“
„Aha, snad to nějak zvládnem,“ přikývla Helena.
„Tak ještě jednou vám děkuji a mějte se hezky,“ rozloučil se stařeček.
„Nashledanou,“ rozloučila se i Helena a se smíchem se rozběhla na tramvaj. S tím dědou byla ohromná legrace, ale musí stihnout film! Nakonec ho stejně nestihla a musela až na další promítání.

Michal stál u okna a dumal, zda si má skočit pro pivo a pro salám a zda to jejich rozpočet utáhne. Když nakonec v duchu vyměnil Poličan za Vysočinu a Gambrinus za Braník, čímž se rovnice stala řešitelnou, zahlédl, jak před domem zastavila velká černá limuzína.
Za okamžik někdo zvonil. Michal sice ve věčně pískajícím domácím telefonu zaslechl něco jako „hidžirukávník“, ale pustil neznámého dál. Za chvíli stáli ve dveřích dva od pohledu nechutně úspěšní pánové v drahých oblecích a s koženými aktovkami.
„Dobrý den, moje jméno je Watt, Edward Watt. Jsme z advokátní kanceláře Higgins a Higgins, Lincoln, Nebraska,“ představil se první z nich anglicky.
Michal se zatvářil, jako kdyby právě objevil Ameriku.
„Rozumíte anglicky?“
„A-ano…“
„Naše kancelář je vykonavatelem poslední vůle vašeho strýce…“
„Ale já nemám žádného strýce v USA,“ namítl Michal.
„Jmenoval se váš otec Michal jako vy?“
„Ano. A měl i bratra, ale ten zemřel v padesátých letech.“
„Nikoli. Prchl tehdy do USA a zemřel vloni. Jeho závěť byla trochu hádanka, protože dědictví je určeno jeho nejbližšímu příbuznému, pokud se jmenuje jako jeho otec. Myslím otec vašeho strýce.“
„Tak to na mě sedí,“ uculil se Michal při představě dolarů na účtu. Nebo snad zdědil rozpadlou haciendu se senilním černým sluhou?
„Dobře, také dalo naší kanceláři velkou práci vás nalézt. Dědické řízení bylo již uzavřeno a zbývá váš podpis. Transakci autorizujeme elektronicky a ihned vydáme příkaz k převodu dědictví na váš účet,“ a s těmito slovy vytáhl právník desky s papíry a podal Michalovi svého Parkera. Michalův černobílý kocour Gaston mezitím pokrýval nohavice pánů bílými chlupy.
Michal podepsal, ale pak ho něco zarazilo. „Počkat, není to nějaká chyba?“
„Copak?“
„Ta částka. Mně se teda v amerických číslech pletou tečky a čárky, ale tohle vypadá jako tři sta milionů.“
„To je v pořádku.“
„Cože?“
„Tři sta milionů korun.“
Michal oněměl a seděl u stolu jako vycpaný. Druhý právník mezitím oskenoval listinu a něco ťukal na tabletu.
„Tak jsme zadali převod. Zítra by vám to mělo dorazit.“
„Jo,“ odpověděl Michal.
„Vezměte si raději tohle, chápu, že je to šok,“ usmál se pan Watt vlídně a nabídl mu nějakou žlutou tabletku. „A tady je, kdybyste potřebovali, kontakt na pana doktora Daníčka, zde v Praze. Ten se na takovéhle případy specializuje. A v bance vám také poradí, co s tou sumou.“
Pánové se sbalili a rozloučili se. Tabletka asi začala působit, protože čerstvý milionář seděl na židli a apaticky sledoval mouchu, která právě vychutnávala kapku omáčky od oběda.
„Tři sta míčů, ty vole, tři sta míčů, hustý…,“ šeptal si pro sebe.
Najednou se trochu zatmělo. Michal začal mít pocit, jakože v místnosti řídne vzduch. Špatně se mu dýchalo. To asi ta tabletka. Přikročil k oknu, aby ho otevřel. Za oknem ale byla černá tma, ač v místnosti zůstávalo normální denní světlo. Otevřel okno a vtom jakoby se všechen vzduch vysál ven a místo něj tam vtrhl nový, takový jako svěžejší. Ozvalo se hromové zadunění a všechno se tak otřáslo, že upadl na zem. Ze stropu a zdí opadala barva a podlaha se vlnila. Na kuchyňské lince se zablesklo a zjevil se tam nový hrníček s nějakým nápisem. Z předsíně přiběhl zrzavý kocour, kterého před lety pohřbili. Podíval se znovu k oknu. Tentokrát za nimi bylo neprůhledné zeleno, jako když tam víří tuny listí. Znovu se všechno otřáslo a zablesklo se. A to tak mohutně, že oslepený Michal spadl na podlahu a chvíli o sobě nevěděl.
Když se probral, byl všude klid. Kocouři se vítali. Opatrně vstal a přistoupil ke kuchyňské lince. Ten hrneček, co tam ještě před chvílí nestál, byl trochu staromódního tvaru a černým písmem na něm bylo napsáno.

50 let Pekárny Vaverka
1928-1978


Michalovi to neladilo se vzpomínkami. Měl pocit, že si pamatuje, že jeho dědeček přišel o zmíněnou pekárnu krátce po Únoru. Ale současně věděl, že pekárna vesele jede dál pod pevnou rukou jeho bratra Jirky… ale nebyl Jirka grafik a nebyl s nimi v tom zatraceném Singapuru? Jak to teda je? Sebral odvahu a podíval se z okna. Stromy byly trochu dál, než myslel, že by měly být. Před domem byly neoplocené předzahrádky a za nimi široký chodník s mozaikovou dlažbou. Za ním pak pás zeleně a křoví a pak teprve silnice, už ne dvouproudá s tramvajovou tratí veprostřed, ale úzká a dlážděná, tak pro dva náklaďáky vedle sebe. Občas projelo auto. V pátek odpoledne?
Vzpomněl si, že si chtěl dojít pro pivo a salám. Vyšel ven z domu. Otočil se zpět a dům si pořádně prohlédl. Měl o patro víc. Po pravé straně bylo skutečně pekařství, odkud se linula krásná vůně pečiva. Vlevo od vchodu bylo potom bistro, před nímž cedule hlásala, že tam mají „studené i teplé nápoje – chlebíčky – párek v rohlíku – zákusky – saláty“.
Vedle dveří byla vitrína plná fotografií dětí (hlavně holčiček) s nápisem „Fotoateliér Koleda“.
Pomalu došel na roh ulice a zůstal úplně zkoprnělý. Všechno bylo jinak. Před ním stál nízký dům a garáže. Nějaký autodopravce. Za ním pak bylo vidět náměstí, kde stál jemu známý obchodní dům. Alespoň něco. Na druhé straně ulice bylo náměstí posunuté blíž k němu, protože stará sokolovna stála na původním místě, v celé své kráse. A na posunutém náměstí zářil poutač "Potraviny Střed“. Vydal se tedy tam. Přešel skoro pustou ulici, obešel nízký dům, jeden z těch, které lemovaly hlavní ulici ze severu. Náměstí vypadalo jako na starých fotografiích. Byl tam bazén s vodotrysky a sochou koupající se ženy. V bazénu se cachtaly dvě asi devítileté holčičky, jedna jenom v kalhotkách a druhá se šaty vyhrnutými až do podpaží a ve slaměném klobouku. Vypadalo to, že honí nějakou rybku, kterou tam vypustil nějaký potměšilý rybář. Nikde ani známka metra. Obchody byly rozmístěné tak, jak si pamatoval z dětství, akorát místo „polotovarů“ bylo řeznictví. Bylo mu to povědomé. Koupil si balíček salámu a vrátil se zpátky. Vešel do bistra. Měli tam spoustu různého občerstvení a bylo tam několik stolečků a pult. Věci v chladících vitrínách vypadaly moc pěkně.
„Dobrý den, máte lahváče?“ zeptal se slečny za pultem.
„Jo, Braník, Březňák a Klášter,“ odpověděla hbitě, ale i trochu udiveně.
„Tak Braník.“
Dostal kýženou lahev, zaplatil a šel domů. Přemýšlel, že se podívá, kdo že to bydlí ve vyšších patrech, ale nakonec k tomu nenašel odvahu.
Položil si úlovek na stůl a chystal se zasednout k jídlu, když vtom někdo zazvonil.
Byl to šéf bytového družstva ze sousedních domů.
Michal tentokrát seběhl dolů, protože v jejich milionářské rezidenci byl kapku binec.
„Dobrý den, pane Vaverka,“ byl vesele pozdraven, „ta zahrada je pěkná, co?“
„Jaká zahrada?“
„No naše nová zahrada.“
„Naše?“
„No za domem,“ vysvětloval mu soused trpělivě. Asi jsem ho vzbudil, pomyslel si.
Asi to nemá v hlavě v pořádku, pomyslel si Michal. No, nebudu ho dráždit. „Jo, a co s ní?“ Zahrada? Pche, parkoviště bahňák, smál se v duchu.
„Nechtěl byste tam dělat údržbu? To znamená zahradníka a úklid garáží. Starat se, aby lidi měli čipy na přístup a tyhle věci,“ jal se soused vysvětlovat podezřele věcně.
„Jasně, zahradníka, údržbu garáží,“ horlivě Michal přikyvoval a pokoušel si vzpomenout, jestli má záchranka číslo sto padesát pět nebo sto padesát osm.
„Půjdeme se tam mrknout,“ vzal ho soused pod loktem a vydali se ke sklepu.
Začíná být agresivní, lekl se Michal, ale vtom si všiml, že vchod do sklepa vypadá úplně jinak. Byly tam pěkné, široké schody a nové dveře vedoucí kamsi ven, protože za nimi prosvítalo denní světlo.
Blbnu já, nebo on? Nebo tenhle barák? Věk na to má…
Soused přiložil čip ke dveřím a zámek cvakl. Vyšli na dvůr a Michal dostal nezřízenou chuť rozběhnout se, dohonit tu černou limuzínu a požádat pana Watta ještě o pár těch báječných tabletek.
Dvůr vypadal úplně jinak. Nikde nestálo žádné auto. Stará garáž byla pryč, stejně jako vše ostatní. Domy byly nižší a užší. Kolem dokola dvora vedla cestička jako atletický ovál a uprostřed stály, ve směru jeho pohledu, napřed bazén, potom pergola s lavičkami a krbem a nakonec volejbalové hřiště. Tam, kde nebyly domy, uzavíral zahradu vysoký zelený plot. A v místě vjezdu do dvora bylo vidět ústí jakéhosi tunelu.
„Je to stejně pěkný,“ vysoukal ze sebe, „víte, jak jsem byl rok pryč, já si na to pořád nemůžu zvyknout.“ Najednou si nebyl jistý, proč vlastně sousedovi nevěřil, vždyť ta zahrada tu přece je.
„Tak berete?“
„Jo, to mě bude bavit,“ podal mu vesele ruku, i při představě, že bude mít práci.
„Tak po neděli na vás ráno cinknu a všechno vám vysvětlím, jo?“ usmál se soused.
„Fajn, budu se těšit.“
Rozloučili se a Michal ještě seběhl po schodech do sklepa, který tam nebyl. Byly tam skutečně podzemní garáže a rampa k pekárně. Všiml si, že v každé parkovací kóji je i velká skříň. To je šikovný, řekl si a spěchal do bytu. Tam sebou plácl na pohovku. Už mohl o penězích rozmýšlet klidněji. „Paráda, koupíme si autíčko… malýho bavoráčka… nebo poršátko?“ Mlsně se olízl: „A pojedeme na dovču. A ne někam s batohem do kšá…“
Ale nebylo mu dopřáno snít déle než dvě minuty. Zvonek. Vyskočil, až rozsypal všechny polštáře. V telefonu se ozvalo: "Bylo otevřeno, jdeme nahoru.“
„Jo, první patro,“ odpověděl Michal, už připravený na všechno.
Ale nebyla to ani mravní hlídka, ani párek orangutanů. Byl to pán středních let, nějaká mladší slečna – a tři holčičky. Nejstarší bylo tak devět, na sobě měla černý svetřík, modré džíny a červenobíle pruhované tričko. Prostřední, asi sedmiletá, pak růžovou mikinu, džínovou sukni a růžové punčocháče. A ta nejmenší, takový drobeček, měla delší pozoruhodně volné květované šatičky, pod nimi bleděmodré legíny a navrch bílý svetr. Všechny tři byly tmavovlasé a tmavooké a s jistou dávkou fantazie by to mohly být i sestry.
Dospělí se šklebili jak jehovisti. Ta dvě starší děvčata se plaše usmívala a to nejmenší se tvářilo spíš zmateně.
„Dobrý den, copak si přejete?“ pozdravil je Michal.
„Dobrý den,“ pozdravil ho chlapík takřka slavnostně, „já jsem Koláčný z dětského domova ve Vlkanči a tohle je slečna Voříšková ze sociálního odboru vaší městské části.“
Michalovi naprosto nedocházelo, o co jde, ale začínal tušit další útok na jeho pochroumanou duševní pohodu.
„Tak to máte schválené!“ oznámil mu pán.
„Co?“
„Adopci!“ vypálil chlap bez výstrahy. „Vaše paní přece podávala žádost.“
Slečna se usmála.
„Jo… to je… fajn,“ koktal Michal. „Jo, možná mi dávala něco podepsat…“
„Takže, dáme se do toho?“
„Do čeho?“ Nechápal. „Budeme vyplňovat ještě nějaké dotazníky, nebo co?“
„Ne, to již není třeba, tady je máte,“ usmál se ten démon a pokynul směrem k holčičkám.
„Jak to, to už jsou ony?“ zalapal Michal po dechu.
„Ta adopce je již vyřízená,“ culila se slečna.
Michal jen stál v naprostém šoku. Nakonec se probral, přidřepl k holkám a lehce křečovitě se na ně usmál. „Ahoj, jakpak se jmenujete? Já jsem Michal.“
„Dobrý den, já jsem Laura!“ vyhrkla nejstarší, „a tohle je Sára a mrňavá je Adélka,“ představila všechny.
„A proč jsou proboha tři?“ nepřestával se divit.
„No, my původně navrhovali k adopci jenom Adélu, ale když ty holky jsou na sebe hrozně zvyklé. Laura se Sárou ji v podstatě vychovaly. To by nešlo je oddělit,“ vysvětlil chlap nevinně.
Při slově oddělit se na něj holky stejně podívaly dost vyděšeně.
„A můžeme se podívat na váš byt?“ jala se slečna konat své povinnosti.
Vyrazili tedy na obhlídku.
„Tadyhle by se dal udělat dětský pokoj, ale chvíli by to trvalo,“ řekl Michal rozpačitě v jedné místnosti.
„Pokoj jenom pro nás!“ vyjekla Laura radostně a druhé dvě taky zajásaly.
„Ale pár dní by musely vydržet na pohovce,“ vysvětlil ještě.
„No, to nebude problém. Čisto tu je, holky nejsou alergické na srst,“ rozhlížela se slečna spokojeně, když si předtím všimla kocourů.
„Takže?“ zeptal se chlapík nakonec. „Máte ještě možnost odmítnout.“
Ve tváři děvčat bylo vidět napětí. Aby taky ne.
„Dejte mi pět minut,“ poprosil Michal po chvilce trapného ticha.
„Prosím.“
Odebral se vedle do pokoje a pokusil se zavolat Helče. Nebrala to.
Vůbec si potom nepamatoval, co se příštích pět minut dělo, než se vrátil zpátky k návštěvníkům.
„Ale žena není doma, potřebujete její souhlas?“
„Ne, stačí, když podepíšete vy.“
To bude mít Helča nadílku! Byl si pozoruhodně jistý, že by souhlasila.
„A co, holky, líbilo by se vám tady?“ usmál se.
„Jo! A máte krásný kočičky!“ zvolala Laura.
„Jdeme do toho,“ podíval se Michal na pracovníky.
„Hurá!!!“ zařvaly jeho novopečené dcery.
„Dobře.“ Pan Koláčný se široce usmál a vytáhl z aktovky papíry. "Tady nám podepíšete adopční smlouvu, jo, přečtěte si to, a tady jsou rodné listy. Mají už vaše příjmení. Tady jsou lékařské zprávy a papíry ze školy. Škola… máme vyjednané umístění Laury se Sárou ve škole v Hloubětínské ulici a Adély ve školce v Šestajovické.“
„Poslyšte,“ přerušil ho čerstvý otec, „že vy jste počítali s tím, že kývnem?“
„Samozřejmě, když je to už v této fázi,“ zašklebil se jako Mefisto.
„Dobře, dobře,“ zasmál se Michal, „a kde mají věci?“
„Holky, ukažte,“ pokynula jim slečna.
Vytasily tři poloprázdné igelitky.
„Ty si prosím vybalte a já si je zase vezmu,“ poprosil chlap.
Michal vyložil obsah tašek na pohovku. Bylo tam pár kousků oblečení, v každé tašce dvě hračky a několik výkresů plus nějaké drobnosti. Moc toho nemají, pomyslel si.
Chlap i ženská vstali a všichni je vyprovodili ke dveřím.
„Tak vám děkujeme a přejeme hodně štěstí,“ potřásl mu chlap pateticky rukou.
To slečna se rozloučila normálně. Zamávala holkám a odjeli.

Když Michal konečně našel cestu zpátky do pokoje, usedl na židli a netečně koukal na hromádky věcí. Holky postávaly opodál a nevěděly, co dělat. Najednou si uvědomil, že na rozdíl od ostatních je v jedné hromádce i několik světle zelených plochých balíčků.
„Co to je?“ zeptal se holek.
„Tohle!“ zvolaly obě starší a zvedly Adélce šaty. Bylo vidět, že má pod legínami plenky.
„Aha, jo,“ vzpamatoval se, „a kolik vám vlastně je?“
„Mě je devět,“ ozvala se hned Laura, „Sárince sedm, a Adlí je pět. Ta půjde do školy až za rok.“
„To bych si myslel, že tak tři a půl, ne? Když má plíny a je tak maličká,“ nechtěl tomu Michal věřit.
„Fakt je mi pět!“ ozvala se Adélka uraženě, „ale já jsem neunešená!“
„Nedonošená!“ opravila ji Laura se smíchem.
„Tak to jo. A to nepoznáš, že musíš na záchod?“
„Já nevim, jestli už jo, nebo eště ne. A pak když už jo, tak už to je,“ vysvětlila mu Adélka. „Ale někdy vím, že už jo, ale není nočníček. My jich tam máme málo.“
„No to je paráda,“ poznamenal.
„Ale ne, já ji umím přebalit!“ hlásila honem Laura, jakoby se bála, že je kvůli tomu vrátí.
„Ale to víš, že to není problém,“ konejšil je honem, „a ty se to brzo naučíš, viď, jak ti to říkají… Adlí?“ usmál se.
„Jo! Já jsem Adlí!“ zvolala a rozběhla se mu do náruče. Lehce ji zvedl. Přitulila se k němu a položila mu hlavu na rameno. Překvapilo ho to, čekal, že si je budou ochočovat pěkných pár dní.
„A tady už budeme pořád?“ otázala se šeptem.
„To víš, že ano.“
„A můžu se s tebou ňuchmat, kdy chci?“ zeptala se stydlivě.
„No, když zrovna nebudu spát nebo mít práci, tak určitě.“
„Jé, já ti dám pusu!“ A už mu jedna přistála přímo na tváři.
Trochu Adélku odtáhl a prohlížel si ji. Byla moc krásná. Neposedné tmavé vlásky jí padaly do čela, které bylo hebké a světlé. Zpod něj na něho hleděly dvě obrovské tmavohnědé oči a bylo v nich vidět směsici laskavosti, důvěřivosti a štěstí. Drobná ústa se na něj stydlivě usmívala. Zbytek jejího tělíčka připomínal drobounkou panenku. Pomyslel si, že až jí koupí nějaké hezké šaty místo toho splašeného povlaku, co má na sobě, bude to krása k nesnesení.
Z estetického transu ho vytrhl netrpělivý hlásek: „Střídačka!“ Adélka se mu rychle vykroutila z náruče a on ji postavil na zem. Tentokrát chtěla pochovat Sára. Ta byla jiná. Její úsměv byl uličnický a poměrně úzké oči si ho prohlížely velice chytře. Měla kulatou tvář a jemné rysy. Vše bylo korunováno nádhernými dlouhými vlásky, které měla až na zadeček. Byly temně hnědé a husté a měla v nich zapletené tři tenké copánky, které byly samy spletené do copu. Taky našpulila ústa a dostal pusu.
Ale to už ji Laura tahala za nohu, že se bude střídat. Tahle slečna už něco vážila, ač byla štíhlá jak gazela. Měla z holek asi nejtmavší vlasy a opálenou pleť. Její rysy ale nebyly romské. Měla veliké tmavé oči a kouzelný široký úsměv, ačkoli její chrup byl poněkud v přestavbě. Vypadala hodně bystře, pružně a energicky.
„A jak se tobě říká?“ zeptal se jí.
„Lori, nebo i Lorinka, tak mi říkala paní Těrýsková,“ usmála se.
„To je hezký,“ řekl. A co na tom, že Lori vlastně není Laura, ale Eleonora.
„A jak máme říkat tobě?“ zeptala se Laura.
Michal se hluboce nadechl. „Tatínku. Můžete mi říkat tatínku, jestli chcete.“
Chtělo se mu plakat.
„Jé!“ rozzářila se Sára, „my máme tatínka!“
„A ráno tady bude i maminka,“ dodal.
„No to je bomba!“ přidala se Laura k jásotu, „ale kde je teď?“
„V kině. A neví, že má doma tři princezny. Ta bude koukat!“
„My na ni ráno vlítnem!“ zvolala Laura.
„Bezva nápad,“ mrkl na ni.
Bylo osm hodin. „Nemáte hlad?“ zeptal se Michal svých dcer.
„Jo! Protože jsme všechny v autě blinkaly!“ řekla Laura. „Sára to měla takový zelený s…“
„No tak, Lauro, o tom se nemluví!“ napomenul ji.
„A proč?“
„Protože je to hnusný. Tyhle věci, co z člověka vycházejí, jsou ošklivý a nemluví se o nich takhle podrobně. Leda by se tě ptal pan doktor, který z toho někdy pozná, co ti je.“
„Třeba hovínka, čůránky, huňary,“ začala s gustem recitovat.
„To nemusíš, to všichni známe.“
„Ale jedna naše paní vychovatelka, tý říkáme Kaplířka, ta když mluví, to je horší, než když kakáš.“
„Jak to?“
„Protože tak,“ jala se ho Laura poučovat, „ona říká takový věci, třeba že jsem malej hajzl, co skončí v base. Ale to není pravda! A mě to pak dlouho mrzí! A to je, jako když někde mázneš hovínko, tak to dlouho smrdí.“
„To jsi řekla přesně,“ řekl Michal obdivně, „některý lidi by se měli za to, co říkají, stydět víc než za to, co dělají na záchodě.“
Laura se široce usmála. Místnost jakoby se naplnila sluncem.
„No, a půjdeme vařit. Co byste říkaly kaši?“
„Kaši? Ale dneska je pátek,“ podivila se Sára.
„V pátek se kaše nejí?“
„Né, v pátek je pangasák, bambusák, co chutná jak humusák!“ daly se holky do zpěvu, potom si strčily prsty do úst, roztáhly tváře, otočily oči v sloup a tancovaly nějaký zombie tanec.
„No, dobrý, už se bojím,“ smál se Michal, „ale vy jste měli každej tejden to samý jídlo?“
„Jo. Ráno pomazánka…,“ začala vypočítávat Sára.
„Pomrdánka!“ skočila jí Laura do řeči.
„Lauro!“ okřikl ji otec, „takhle se nemluví. Pomazánka může bejt i dobrá, ale chápu, že vy jste to asi nezažily.“
„Možná, ale tahle vypadala, jakoby jí už jednou někdo…,“ ohradila se.
„Spíš dvakrát,“ dodala Adélka, „ale tatínek ti říkal, že se o blitínku nemluví!“ napomenula starší sestru.
Sára se na sestry zamračila a pokračovala: „No a v pondělí je na oběd kaše. Po tý je někdy běhavka. V úterý je požárnickej karbanátek – humuuus, Ve středu čočka, ve čtvrtek polívka a v pátek pangasák. V sobotu je salát, to je takový kyselý zvadlý listí a v neděli suchý kroupy. A na večeři zase chleba, ale se sejrem taveňákem. To je jediný ňamka.“
„No, to vám moc nepodstrojovali,“ zabručel Michal.
„Oni soutěžili.“
„Co?“
„No prej děcáky soutěží, kdo utratí nejmíň peněz. A loni jsme vyhráli a každej jsme dostali - tatranku!“
Dívkám se při té vzpomínce rozzářila očka tak, jakoby spatřily kousek ráje.
To není možný, pomyslel si naopak Michal.
„Ale vy tady máte krám hned v baráku! U nás to byly tři kiláky,“ vzpomněla si Laura, ale vzápětí snížila hlas do šepotu, „Sári, my se tam můžeme v noci prokopat podlahou a sebrat nějakou čoko!“ líčila jí radostně čerstvý plán.
„Ne, já mám lepší nápad,“ zasmál se Michal, který ji slyšel, „budeš tam ráno chodit pro rohlíky.“
„Ale to není tak romantický. A za rohlíky se musí platit,“ nebyla Laura spokojená.
„No jo, ale ten pekař je docela ranař, chytí tě tam, jak mu baštíš čokoládu, a zavře tě do sklepa.“
„Ba ne, já budu schovaná, a až otevře, uteču na chodník,“ nedala se zastrašit.
„Jenže pan pekař zavolá policii, a ta pozná, kdo to byl, a v tom sklepě stejně skončíš,“ nepřestával ji strašit.
Obě mladší sestry se smály.
„Jíte rýžovou kaši?“ vrátil se po chvíli k tématu.
„Co to je?“
„Kaše z rejže, místo z krupice.“
„Nevím,“ odpověděla Laura nejistě, „ale zkusíme to.“
„Od tatínka to bude určitě dobrý,“ řekla Adélka rezolutně.
Dal vařit kaši a šel napustit vanu. Holky si mezitím hrály na gauči.
Michal se rozvalil na postel. Jeho myšlenky se řítily jak cválající kůň. Kolik je teď? Půl devátý teprve? V pět hodin byl ještě bez práce, chudý a bezdětný. Helča sice práci má, ale jinak je na tom stejně. Teď si užívá film a možná i zázvorové želé a neví, že je milionářka a trojnásobná matka. On si to zatím jen nepřipouští.
„Tak svlíkat, bude koupel,“ vrátil se po chvíli do pokoje a zatleskal.
Holky seděly na parapetu okna, Laura bez kalhot a Sára bez sukně. Adélka měla jen tričko a plenky, stála na židli a taky koukala ven.
„Copak, sledujete světla velkoměsta?“ usmál se.
„No,“ začala Laura. „Jé, my blbnem, Sári, vždyť my nemusíme!“
„No jo!“ pleskla se Sára do čela.
„Co nemusíte?“
„Víš,“ řekla Laura stydlivě, „my byly v pokoji spolu. A viděly jsme z okna na město. No a jak tam večer svítěj světýlka, tak jsme si vždycky říkaly, u kterýho by se nám chtělo bydlet a že tam třeba je nějakej tatínek a maminka pro nás…“
„Pojďte ke mně, holky,“ šeptl Michal.
Sára s Laurou hbitě seskočily a objaly ho. Adélka to vzala rovnou ze židle.
„Už jste to světýlko našly,“ řekl, „a vy sami budete naše světýlka.“
Takhle chvíli setrvali a bylo jim krásně. Potom se holky rychle svlékly a Michal jim vyrobil drdoly, protože vlasy měly evidentně umyté.
„A jdeme.“
„Jé, malej bazén!“ podivila se Sára.
„To je vana,“ opravila ji Laura. „Já ji viděla v televizi.“
Ale rozpaky byly hned pryč. Holky se rychle uvelebily ve vodě a cachtaly se.
Po nějaké době je vyzval, aby se umyly.
„To musím já,“ řekla Laura, „ony to zatím neumí.“
„Tak víš co?“ navrhl jí, „ty umej Adlí a já Sárinku. Bude to rychlejší.“
A už mu Sára nastavila své sametové tělíčko a on ji důkladně umyl. Za velkého chichotání je potom všechny osprchoval, vyndal z vany a rozdal jim ručníky. Osušené a převlečené do košilek zasedly ke stolu. Moc se jim líbilo, že jim tatínek nasypal na kaši kakao do tvaru očí a úsměvu.
„Co to je?“ zeptala se Sára.
„To je kakao.“
„A je to dobrý?“
„Moc dobrý. Zkus to.“
Adélka si na židli musela kleknout, ale než jí stačil pomoci, její sestry jí bryskně samy pomohly vylézt na židli a ona jim poděkovala. Jsou fajn, pomyslel si.
Po jídle holky uložil ke spánku na rozloženou pohovku. Zítra musí objednat palandu… a nábytek… a koupit oblečení… a hračky… Uf!
„Tak dobrou noc, princezny, a nechte si něco hezkýho zdát, jo?“
„Třeba o mamince,“ řekla Adélka něžně.
„Třeba.“
„A dostaneme pusu?“ udělala Laura psí oči.
Odpovědí jim byl polibek na čelo.
Otec u nich seděl, dokud neusnuly, stulené jedna ke druhé. I ve spánku to vypadalo, jako když Laura se Sárou svou nejmenší sestřičku chrání.
Šel jim vyprat kalhotky a potom si lehl do vany po holkách. Asi za hodinu se ozvala Helča.
„Hele, tak já jedu, nepřijel bys mi na Vltavskou naproti?“
Co, teď?! Nerad bych je tu nechal, první noc… pomyslel si.
„No, víš, já tu mám... jo, no... já mám nějakou sračku a radši bych moc necestoval,“ pokoušel se z toho vybruslit.
Naštěstí to pochopila a on jí slíbil, že na ni počká alespoň u tramvaje.
„Počkej, ale tady je to nějaký divný. Najednou tu nejezdí šestnáctka, ale devatenáctka, a nemá konečnou Lehovec, ale Nový Hloubětín. To je nějaká výluka?“
„Asi, tak se měj,“ odpověděl neutrálně, protože začínal tušit, že přestavba Hloubětína byla asi hodně důkladná. Co se to stalo? Vyšel znovu ven. Byla tma a klid, akorát z restaurace Havana (která teoreticky měla už před dvaceti lety zkrachovat) zněla nějaká hudba. Když tam došel, uviděl, že tam nejsou obchody, ale v přízemí velká restaurace a nad ní kavárna, jak hlásal modrý neon na střeše. Bylo tam živo. V kulatém pavilonu byl bar a pod ním diskotéka. Obešel Havanu a vydal se ke konečné. Paneláky chyběly. Vtom mu to došlo. Všechno přece vypadá tak, jak to popsal ve své snové knize! Když půjde nahoru Nehvizdskou ulicí, bude mít po pravé ruce malé secesní činžáky. Byly tam. Radostně přidal do kroku a usmíval se. Někdo nebo něco mu splnilo jeho přání, jak by měl vypadat Hloubětín, kde by chtěl žít. Kde budou moci klidně pustit holky samotné ven.
Za chvíli byl u konečné. Směrem na sever se táhly vinice a šplhaly do svahu k letišti.
Veprostřed křižovatky byl kruhový objezd, ve kterém stála tramvajová smyčka, tu stínily vysoké stromy. Přijela tramvaj a vystoupila z ní Helena. Rozhlížela se kolem.
„Ahoj,“ pozdravil ji.
„Ahoj… je to tady všechno takové divné,“ odpověděla.
„Taky mám dneska divný pocity,“ řekl neutrálně.
Vydali se domů. Když vešli mezi známé domky, uklidnila se a začala se smát.
„Co je?“
Vyprávěla mu tu veselou příhodu s dědečkem. „Já jsem chucpe! Já si řekla o tři sta miliónů!“ chechtala se. Ale Michalovi do smíchu nebylo.
To po světě opravdu volně běhají kouzelní dědečci? Nebo je to náhoda? Jasně, adopce je náhoda, strejda milionář je náhoda, a že se vám celý Hloubětín promění podle vaší fantazie, to je taky úplně normální. Asi to budu muset prostě přijmout a užívat si to. Ale nekoupíme si poršátko, ale pořádnou rodinnou káru, zasnil se.
„Já bych jel někam na dovolenou,“ zasnil se i nahlas. Rozhodl se to Helče trochu vrátit.
„A za co?“ maličko na něho žena vyjela.
„Třeba do Skotska. Hlavně když tam nebude rejže a horko.“
„Nešil.“
„A co zítřejší oběd? Co Imperial?“ mučil ji dál.
„Nemáš horečku?“
„Ne. A co když ti ten děda ta přání splnil?“
Helena se jen rozesmála. „No, to by mi asi jeblo!“
Tak se připrav, pomyslel si.
„Ty peníze máme fakt na účtu,“ oznámil jí, zatímco vcházeli do domu.
„Nech toho,“ smála se.
„A co tohle?“ ukázal na dveře na zahradu.
„Co to je?“
„Dveře na zahradu a schody do garáží,“ oznámil jí suše, „přesně jak jsi to vyprojektovala. A celej Hloubětín je jinak. Nepamatuješ si, jak to vypadalo, než jsi toho dědu potkala?“
„Mám pocit, že jo. Jezdilo sem metro a tramvaj. A bylo tady spousta bezdomovců. Ale pamatuju si to jenom matně… ale co to mám na klíčích?“ uchopila mezi prsty kousek černého plastu.
„To je čip na vstup do zahrady.“
Helena začínala vypadat, že se bojí.
„A teď potichu,“ zašeptal, když odmykali, „ať ty berušky nevzbudíš.“
„Jaký berušky?“
„Ty tři holčičky, co sis přála.“
„Cože??? Tak mi ty tvoje berušky ukaž…,“ řekla lehce ironicky a vešla do zešeřelého pokoje. „Ježišmarja, ty jsou sladký!“ málem vykřikla.
„Už mi věříš?“
„Ráda bych, ale tohle je moc velký maso." Byla v šoku. „Já... já mám kliku, že jsem si neřekla o nějakou chujovinu,“ zašeptala.
„To jo.“
Šli si lehnout. Michalovi ve snech korzovala děvčátka, vířily bankovky a létaly květiny.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola druhá

Příspěvekod Leonid » 6.9.2016 19:51:00

Kapitola druhá, kde Vaverkovi prožijí šok, hostinu a černou mši

Michal se probudil úplně zpitomělý a tradičně proklel budík, protože se snažil vstávat každý den stejně a jeho organismu se to nelíbilo. Měl pocit, jako když mu někdo v noci zformátoval mozek. Mobil poslušně zmlkl, ale potom ještě pípl. Co? Zpráva z banky? Zase někdo nechápe, že když prachy nejsou, tak prostě nejsou, a basta. …číst zprávu… PIN… Změna stavu účtu… disponibilní limit 300 000 124,30 Kč. Co je to za blbost?! Splašily se jim nuly v kurníku a člověka to budí… Na blbý sny mě užije. Kouzelnej dědeček… Zahrada… Jak to, že venku ještě nerachotí řezník?... Měl by tam být řezník?… Tři přání… Pitomost… Chci spát… A proč tu stojej ty holky a nespěj… !HOLKY?! POMÓC!“
Děvčátka, která zvědavě nakukovala do pokoje, nadskočila leknutím. Helena se vzbudila a vyjekla.
Adélka se zorientovala první. Zaječela „maminka!“ a vrhla se vpřed. To její sestry probralo a přes Michala se přehnalo něco jako královský hon na lišku. Heleně nezbylo nic jiného, než rozevřít náruč a uvítat své nové dcerky. To jim zabralo hodně času.

„Uděláme zkušební cestu pro snídani, Lauro?“ řekl otec po chvíli.
„Jo,“ souhlasila váhavě oslovená. Oblékla si kalhotky a džínsy a začala se obouvat.
„Možná by sis měla sundat tu noční košilku,“ poznamenala Helena.
„Jé, já blbnu!“ zvolala holka rozpačitě a rychle to napravila.
Michal ji vzal za ruku a došli do řeznictví. „Vezmeš patnáct deka dětský šunky." Dal jí dvě mince a postrčil ji k pultu.
„Copak bys chtěla?“ oslovila ji prodavačka.
„Dobrý den, já bych prosila…,“ náhle se zarazila a nevěděla, jak dál.
„No, copak chceš?“ pokračovala prodavačka.
„Jo… co to… aha! Patnáct deka dětský šukny!“ vyhrkla konečně Laura.
Měla jasný, zvonivý hlásek a všichni v obchodě se rozesmáli.
„Šukny, Lauro,“ opravil ji smějící se Michal, „dopr… teda šunky,“ opravil se zmateně.
Bouře v krámě zesílila a prodavačka nemohla pracovat.
„Šukna,“ zamyslela se Laura nahlas, „já vím, že šukat je hledat, od Janiny, ta byla z Polska. Takže šukna něco hledá. Jo!“ rozzářila se, „každá šunka je šukna a hledá si svojí pusinku, která ji sní!“
Michal musel z obchodu uprchnout. Když se po delší chvíli chtěl vrátit, šla mu v ústrety Laura s balíčkem uzeniny, rozesmátá od ucha k uchu.
„Já se teda trochu spletla, ale nakonec tam byla sranda,“ hlásila.
„Jseš šikovná. Ale rozumíš, proč se tak smáli? Víš, co je to šukna?“
„Né.“
„No,“ uvědomil si, že se pustil na tenký led, „víš, co je to, ehm, sex?“
„Jo, když pán a paní po sobě lezou a dělají si děti,“ odpověděla bystře, ale červenala se.
„Výborně,“ oddechl si, „a šukat je česky jako… dělat sex. takže paní, co ráda dělá sex, je šukna. Ale pozor, to je hodně sprostý, a tak to nikdy neříkej, jo?“
„A jak to mám říkat?“
„Dělat sex, nebo souložit. A to že má někdo rád sex, nekomentuj vůbec, jo?“
„Pokusím se, tati,“ podívala se na něj.
Došli do pekařství. Laura se zarazila a vytřeštila oči za pult. Tam se objevil mohutný Michalův bratr, holohlavý a v bílé zástěře. Asi jsem to včera s tím sklepem přehnal, pomyslel si Michal.
Než stačil cokoli říct, mladá prodavačka zahlaholila: „Ahoj Miki, šest jako vždy?“
„Ne, teď dvanáct.“
„Čekáš hosty?“
„Svým způsobem,“ usmál se.
Uvědomil si naštěstí, že za pečivo nikdy neplatí, a tak se nedopustil žádného trapasu. Vzal zdřevěnělou Lauru za ruku a téměř ji odtáhl ven.
Venku se k ní sklonil. „S tím sklepem jsem tě jenom strašil, promiň,“ usmál se stydlivě.
Laura se nadechla a pokusila se taky usmát. Ale už vypadala docela v pořádku.
Při snídani se jim Adélka svěřila, že nikdy nejedla rohlík a šunku. Podobně, jako tříleté děti neustále opakují otázku „proč“, tak tyhle chudinky se neustále ptaly „co to je“. Ať šlo o příbor, máslo, rychlovarnou konvici a podobně.
Po snídani se Vaverkovi konečně pořádně podívali na to, co děcák přibalil k holkám jako příslušenství. Každá měla jedno náhradní tričko a kalhotky, noční košilku a široký arzenál hraček. Laura si přivezla panenku a švihadlo, Sára panenku a nějaký poměrně složitý dřevěný hlavolam a Adélka medvídka, pětici pastelek a malý blok. A nakonec tam bylo jen pár výkresů (hlavně ty Adélčiny byly moc pěkné) a pár tretek. Kouzelný dědeček je asi perfekcionista, protože takhle by to přesně vypadalo v případě škudlícího děcáku.
„To bude nákupní seznam,“ odfoukla si Helena.
„Ale ne, stačí, když koupíme všechno kromě švihadla a tohohle hlavolamu,“ zasmál se Michal.
„A to můžeme mít víc než jednu panenku?“ podivila se Sára.
„A... ale to víš, že jo,“ vykoktal Michal a pomyslel si, jestli holky psychicky zvládnou návštěvu hračkářství.
„Hele, a nepůjdeme se podívat po okolí?“ navrhla Helena. „A spojíme to s obědem a nákupem.“ Tři sta milionů, zasnila se. Jinak se dohodli, že holkám to říkat nebudou. Budou se je snažit nerozmazlovat věcmi, ale spíš to vezmou jako možnost nemuset trávit moc času v práci a dopřát svým dětem zajímavé zážitky.
„Jo!“ schválila procházku děvčata.
„Byly jste vlastně někdy v Praze?“ zeptala se ještě.
„Né, nikdy, jen jednou jsme byli na vejletě, na hradě… Jak se jmenoval, Sári?“ horečně si Laura vzpomínala.
„Žleby!“ zvolala Sára po chvilce.
„To je náhoda, představte si, tam jsem dělala průvodkyni,“ pochlubila se Helena.
„Fakt? A tos to všechno musela umět nazpaměť?“ vykulila Sára oči.
„Jo, česky, anglicky a německy.“
„Tos musela mít v hlavě pěknej guláš,“ usmála se na ní Laura.
„No nic, tak obouvat a jdeme ven.“
V předsíni starší holky obuly Adélku a mohlo se vyrazit. Michal si uvědomil, že jde do neznáma. Ano, ledacos si vysnil podle starých fotografií, něco si vymyslil přímo, ale jak to bude vlastně doopravdy vypadat, netušil. Před domem našli pěšinu mezi dvorem autodopravy a prodejnou zeleniny, kudy se dostali na náměstí. Michal se rozhlédl po obchodech a zamyslel se. Takže… místo banky je knihovna, místo knihovny obuv, místo lékárny květiny, místo drogerie švec, místo ševce fotoateliér, místo čistírny čistírna… to je ale bordel! Vydali se průchodem ven z náměstí. A tady bylo úplně všechno jinak. Místo zdravotního střediska a plaveckého bazénu se tu rozkládalo obrovské zahradnictví a další pozemky, oddělené zídkami. Tudy se nedalo projít nikam. Odbočili tedy do kopce podél vilek. Zde jim cestu uzavíral stařičký patrový dům obehnaný zdí, vedle které však vedla úzká ulička. Ústil do ní jen malý krámek. Prošli uličkou do další ulice.
„Sem budeš chodit do školky,“ ukázal Michal Adélce na přízemní budovu s vysokou střechou, před kterou stály dvě obrovské vrby.
„No, je docela pěkná,“ uznala Adélka velkomyslně. „A co se dělá ve školce?“
„Tam si budete hrát, venku i na zahradě, budete chodit na výlety, budete se tam chystat na školu a tak.“
„To bude asi trochu jako v děcáku,“ poznamenala Laura.
„To ne!“ začala Adélka kňourat.
„Neboj se, to bude lepší, tam budeš jenom do oběda, a pak půjdeš domů, za ségrama,“ konejšila ji Helena.
„Tak snad to zvládnu,“ řekla Adélka statečně.

Na cestě kolem kostela položila Adélka ošemetnou otázku: „A kdo tam bydlí?“
„Tam nikdo nebydlí, tam se lidi chodí modlit k Bohu.“
„Bohu?“
„To je ta nejchytřejší, největší a nejlepší osoba ve vesmíru. On to totiž všechno vymyslel a udělal,“ vysvětlila jí Helena.
„Všechno?“ vykulila Sára oči. „I tyhle stromy a toho ptáka?“
„Jasně, představ si, kdybys měla vymyslet třeba strom, aniž jsi ho předtím někdy viděla.“
„Tak to musí být bedna,“ uznale pokývala hlavou. „A proč mu dělají to modlení?“
„To s ním mluví. Děkují mu za to, co udělal, a prosí ho, aby jim třeba pomohl.“
„A on sedí v té věži a vždycky sleze dolů si s nima povídat? A co v jinejch kostelíčkách? V každém je jeden Bůh?“ divila se Adélka.
„Ne, říkala jsem, že je nejchytřejší, a tak dokáže slyšet všechny lidi naráz.“
„A proč ho nevidíme?“
Než stačila Helena otevřít pusu, Sára přispěchala s vysvětlením: „To je, jako byl náš pan ředitel v děcáku, ten tam byl nejvyšší, a taky jsme ho nikdy neviděly.“
„Neviditelnej a je všude! Ten je hustej! Tak to já mu musím něco říct. Jak to mám udělat?“ třásla se Laura nedočkavostí.
„Normálně to řekni.“
„Jo, fajn. Tak pane Bůh, já by sem vás chtěla poprosit, aby sme tady mohly zůstat, protože tatínek a maminka jsou moc fajn a budeme mít vlastní pokojíček a krám v baráku. Dík moc!“ pomodlila se a rozhlížela se kolem.
„A my máme taky?“ styděla se nejmenší.
„To je v pohodě, ségra, já to vyřídila za všechny, to se neboj,“ usmála se na ni Laura.
„No jo, ségra,“ zamyslela se Sára, „my jsme teď vlastně fakt ségry.“
„Vy jste nebyly doopravdy?“ zeptal se opatrně Michal.
„Né, ale my jsme si už loni řekly, že chceme bejt jako ségry a děláme všechno spolu. A teď, když máme tátu a mámu, je to na beton,“ vzala Laura sestry kolem ramen.
„Takže tohleto jsou fakt tatínek s maminkou?“ zaradovala se Adélka.
„Asi určitě, myslím,“ odpověděla Laura najednou nejistě. „To by se mi líbilo, bejt normální a mít tatínka a maminku,“ zasnila se, ale pak se zarazila. „Teda, můžete bejt naši tatínek a maminka? Nezdálo se mi to včera?“ skoro šeptala a začala fňukat.
Vaverkovi z toho byli taky naměkko.
„Jasně. Když jsme vás adoptovali, tak jste naše dcery. A tak nám můžete říkat tatínku a maminko, to už přece víte,“ vysoukal ze sebe Michal. „Pojďte sem a podáme si ruce. I ty, Helčo. Pěkně dokolečka. Fajn. A teď jsme rodina - táta, máma a děti,“ řekl slavnostně.
Helena se nepokrytě rozbrečela.
„Co je ti líto, maminko?“ měla hned Sára starost.
„Ne… mě je jenom hrozně hezky, víš? A jsem šťastná. Protože já už hodně dlouho chci dítě a nemohli jsme. A teď máme najednou tři…,“ nemohla dál mluvit.
„Šťastná… to je bezva…,“ meditovala Laura. „To paní vychovatelky říkaly, že jsou z nás nešťastný.“
Michalovi přeběhl mráz po zádech. Že by jim z dětského domova poslali kolekci těch největších uličnic?
„A proč z vás byly nešťastný?“ zeptal se rovnou.
„Protože jsme moc krea… kreativní a impulzový, jak říkal ten pan psycho... ty jo, já nikdy nevím, jestli -atr nebo -lóg na konci. Já si to totiž nepamatuju, ale jeden je na větší cvoky, snad... No, ale paní vychovatelky zase říkaly, že rosteme pro šibenici. Hele, tati, a šibenice je vysoká, já ji viděla v televizi, a to čím větší jseš, tím větší jsi zločinec? Já teda asi nikdy žádnýho nepotkala, protože nikdo nebyl tak vysokej, aby dosáhl až nahoru,“ řekla Laura a Sára se chichotala.
Z dojemné chvilky byl rázem všeobecný záchvat smíchu.
„Hele, to se tak říká. Jakože někdo, čím víc dělá zlý věci, tím je větší zločinec. Ale ne, že by rostl do výšky, ale že je větší, jakože třeba pan prezident je větší funkce než starosta, ale taky není větší na výšku,“ vysvětlil jí Michal.
„Takže já pro tu šibenici můžu klidně vyrůst,“ zarazila se Laura.
„Jo, když budeš zlá a budeš lhát a krást, anebo dokonce někoho zabiješ, tak určitě. Ale to ty neděláš, ne?“
„Ne, nikdy!“ vyhrkla vyděšeně. „Teda jenom trochu a někdy… a nezabíjím!“
„Tak to nedělej, budeš mít klid, a pro tu šibenici nikdy nevyrosteš,“ pohladil ji po hlavě.
„Jo,“ špitla a trochu se uklidnila.

Sešli po schodišti dolů k říčce. Dálnice tam nebyla, zato Rokytka tekla ve svém původním, přírodním korytě. Podél říčky vedla pohodlná cesta lemovaná ovocnými stromy. Na louce na druhém břehu proháněl nějaký vedoucí svůj oddíl. Obešli zákrut řeky, kde začínal lesík. Říčka se narovnala, a po jejím levém břehu byly ochozy a schůdky. Cedule na dřevěném domku hlásala, že tu jsou „Říční lázně“. Byly tu lavičky, složené slunečníky a dva dřevěné záchodky. Škoda, že dnes bylo chladno a vypadalo to na déšť. Na druhém břehu bylo velké koupaliště, též opuštěné.
Po chvíli cesty zatahala Laura Helenu za rukáv.
„Copak?“
„Sára musí čůrat.“
„Proč mi to nemůže říct sama?“
„Stydí se.“
„A proč? Mně se chce taky, vyčůráme se spolu, Sári?“
„Já to neumím,“ sklopila Sára oči a lehce přešlapovala.
„Jak to, taková velká holka?“
„Mě to neučili.“
„Tak pojď,“ povzdechla si Helena. „Anebo ji dej ty, já fakt musím.“
„Ty jo, já to nikdy nedělal,“ zastyděl se Michal. „Uf, no tak, sundej gatě,“ uchopil Sáru a dal ji vyčůrat.
„Máš obráceně punčocháče,“ všiml si potom.
„Fakt?“ lekla se. „Já... já si to hned převlíknu!“ a začala se zouvat.
„To nech na doma.“
„Zdá se mi kapku nesamostatná. Chytrá, ale nepraktická,“ pošeptala Helena po chvíli Michalovi, zatímco holky dováděly kolem a všechno je zajímalo. „Nebude to asi všechno krásný a růžový,“ povzdechla si.
Laura se otočila a usmála se na ni.
„Ale bude to fajn,“ dokončila pro sebe spokojeně.

Procházka je vedla kolem rybníka. Rokytka tu tekla oddělená úzkou hrází a byly na ní dva jezy. Cesta působila frekventovaně. Víc, než Michalovi připadalo, že by měla. Tahle místa mu hodně připomínala jeho dětství (ostatně vypadala tak), že z toho měl nostalgickou náladu. Vyšli kolem mostů do kopečka a ocitli se na železniční zastávce, kde nechyběla typická nádražní restaurace nesoucí hrdý secesní nápis „Hôtel u Zastávky“. Zrovna zastavil vlak (za nadšeného Adélčina komentáře „vláček!“) a vystoupil hlouček lidí. Někteří se vzdálili do blízké restaurace a jiní pokračovali ulicí směrem na sever. Vaverkovi se vydali za nimi. Nakonec došli zase na hlavní ulici.
„Napadlo mě,“ řekl Michal, „co dát nějaký slavnostní oběd?“
„A co to je?“ ptala se hned Laura.
„No, to znamená, že si dáš nějakou dobrůtku, protože se stalo něco významnýho. Jako třeba dneska. Dostali jsme vás a chceme to oslavit.“
„A to budeme jíst v restauraci?“ zaradovala se Sára.
„Jo.“
„Tý jo!“ vyhrkla Laura, ale pak se zastyděla. „My ale neumíme s příborem,“ začervenala se.
„Jednoduchá pomoc. Naskáčeme do tramvaje a pojedem někam, kde se může jíst rukama,“ měl Michal jasno.
Koupili Lauře SMS jízdenku a čekali na tramvaj.
„V pondělí o pauze skočím holkám udělat tramvajenky,“ přemítala Helena nahlas.
Nasedli do tramvaje. Kolem to vypadalo známě, avšak upraveněji, a obytných domů tam stálo kolem hlavní ulice povícero. Navíc tam byla hlavně krásná secesní továrna se starodávným nápisem „Vavalé – parostrojní výroba vaječných liquerů, cukrových sirupů a mléčných krémů.“
Když minuli spalovnu (bělostnou a funkční), měl Michal náhle pocit, že tramvaj jede pomalu, jakoby se prodírala hustou pěnou. Kolem se udělala mlha. Ostatní cestující si toho ale nevšímali. Trvalo to jen chviličku, a když to skončilo, vjížděli už do křižovatky Na Harfě, kde už všechno vypadalo tak jako vždycky.
Dojeli do nákupního centra a vyjeli k restauracím. Děvčata měla oči navrch hlavy, protože kromě Vlkanče a nejbližšího okolí znala jen zmíněné Žleby. Ukazovala si do výkladů a zírala.
„Dobrý den, Heleno,“ ozvalo se náhle.
„Dobrý den, paní Míčková,“ pozdravila Helena užasle svou ředitelku.
„Na nákupech?“
„Jo, a jdeme s holkama trochu slavit,“ pousmála se Helena a uvědomila si, že to řekla, jakoby je měla doma odjakživa.
„Kdopak to je?“
„To jsou naše holčičky. Včera jsme podepsali adopci, představte si,“ rozzářila se Helena. Kouzelného dědečka by její šéfka asi neustála.
„Nekecejte!“ zvolala ředitelka a Helena si uvědomila, že její nadřízenou věci kolem adopcí strašně zajímají, financuje asi čtyři africké děti, a ty, kdo adopci podstoupí, považuje za hrdiny největšího kalibru.
„Nabídli nám tyhle holky, kývli jsme a bylo to.“
„No, to se vám nedivím, takový princezničky,“ cvrlikala a holky se rozzářily. „Můžu vás pozvat na zmrzlinku?“
„Ano prosím,“ usmála se Laura.
„Moc díky,“ řekla Helena, „ale každá jenom jeden kopeček, ano? Půjdeme ještě na jídlo.“
Po snědení zmrzliny zakotvili v Burger Kingu a dumali nad dětskými jídly.
„A maminko, je lepší ten salát, nebo hranolky?“ zeptala se Laura.
„No, někomu chutná to, jinému ono, ale salát je zdravější.“
„Tak si dám salát,“ řekla Laura pevně, „protože já chci bejt baletka a ty musí jíst zdravě. Ale jinak nevím, co je to jíst zdravě. Vysvětlíš mi to?“ usmála se na matku.
„To víš, že jo. To je správný, i kdybys nechtěla být baletka.“
„Ale já chci!“ dodala Laura s odhodlaným výrazem.
„Zkusíme v září najít nějaký baletní kurs, ano?“ pohladila ji Helena po hlavě.
Laura vypadala šťastně. Pak si k cheeseburgeru a salátu vybrala ještě vodu. Sára s Adélkou si nakonec taky něco vybraly a strašně si to užívaly. Protože stolečky tam byly čtyřmístné, vzala si Helena Adélku na klín. Ale ta nevěděla, jestli se má dřív cpát, nebo se tulit.
„To děláš správně, maminko,“ poznamenala v takové chvíli Sára. „Adlí se totiž musí mazlit pořád, víš? Ale paní vychovatelky to mají zakázaný - mazlit se, a tak se mazlila s náma, viď?“ objala Adélku také.
Po jídle si prostudovali mapku, kde jsou obchody s dětským oblečením a v první řadě zamířili do těch kvalitnějších. A už se to vršilo. Balíčky spodního prádla, kalhoty, trička, šatičky, mikiny i další oblečení, potom nočník pro Adélku, pořádná sada věcí na kreslení, nějaké knížky… až jim v dalším nakupování zabránilo jen to, že už to nemohli pobrat.
Cestou zpátky je čekala zase mlha před spalovnou a byli zpátky ve virtuálním Hloubětíně. Než se nadáli, tramvaj zahnula na smyčku a reproduktor ohlásil konečnou stanici. Michal si uvědomil, že se při psaní svých bájí asi občas nezachoval úplně moudře, když teď museli s těžkým nákupem ujít skoro tři čtvrtě kilometru.
„Fajn, že jsi natáhl ty koleje alespoň sem,“ pošeptala mu Helena lehce uštěpačně. „Už se těším, jak sem budu každé ráno šlapat na tramvaj.“
Naproti smyčce nebyly koleje do kopce, ale velká louka. Zato na straně, kde teď stáli Vaverkovi, byla souvislá řada starých domů, podél které se teď vydali. Snad v každém byl nějaký malý, zato však užitečný obchod. Ke svému uspokojení tam Michal objevil i vývěsní štít „Modelářské potřeby“ a po letmém pohledu do výlohy zkonstatoval, že obchod je dobře zásoben. Minuli dokonce i dětské divadlo a ubezpečili holky, že se tam určitě co nejdříve vypraví. Prošli ještě kolem starodávné zájezdní hospody s pěknou předzahrádkou lemovanou cihlovým plůtkem a stíněnou letitými kaštany, prošli náměstí a už byli doma.
U večeře seděla Sára s fascinovaným výrazem nad talířem s kuřecím stehnem.
„Tak tohle je kuřátko,“ vydechla. „Já ho vždycky viděla v jedný knížce, a říkala si, jaký to musí bejt dobrý, když to jí pan král na hostině, a ono to vypadá ještě líp…,“ meditovala, než se na něj vrhla.

Večer, ačkoli byly holky celkem utahané, vypadaly, že se jim nechce do postele. Nervózně posedávaly a Adélka nakonec usnula Heleně na klíně.
„Tak holky, ale už musíte spát, i když je sobota,“ vyzval je Michal a šel rozložit pohovku.
Když je uložili, přinesla si Helena kytaru.
„Jé, ty máš kytaru! A budeme spolu zpívat, jo?“ zářila Sára.
„No, tak co třeba znáš?“ zeptala se jí potěšená Helena.
„Třeba… rozvíjej se poupátko,“ napadlo Sáru po chvíli.
Sedla si na pohovku a začala zpívat. Helena po pár slovech ztichla a málem ji i zapomněla doprovázet. Jiskřivě čistý, nádherný a vyzrálý hlásek se nesl pokojem a naplňoval posluchače krásou.
„Sárinko, ty zpíváš nádherně…,“ vydechla, když to skončilo.
„Dík,“ usmála se stydlivě.
Helena zahrála ještě pár písniček, a po chvíli už holky, zdálo se, usnuly. Rodiče ulehli také, ale po nějaké době je probudilo kočičí mňoukání a holčičí brebentění.
„Proč nespí?“ vstala Helena z postele.
Vedle v pokoji se stala svědkem černé mše. Na posteli ležel kříž, tvořený dvěma pravítky spojenými izolepou. Na něm byl též izolepou ukřižován kocour Gaston, kterému se to pranic nelíbilo. Na bílém bříšku měl fixou namalovaný kostrbatý pentagram. Kolem hořely čtyři svíčky a na pohovce seděla nahá Laura s utěrkou přes hlavu. Sára chodila kolem pohovky, měla na jedné dlani zapálenou čajovou svíčku, druhou rukou vedla vyjevenou Adélku a recitovala: „Táhněte pryč, strašidla. Táhněte pryč, strašidla.“
„Co blbnete?“ vydechla Helena, když se jí vrátila řeč.
„My se bojíme strašidel,“ špitla Sára.
„A udělali jsme proto rituál,“ zašeptala Laura tajemně. „To jsem četla v jedný strašně hrozný knížce, kterou mi půjčila Aneta. A Gastonek je jako oběť.“
„A vy jste viděly strašidlo?“ zeptala se Helena, protože věděla, že rovnou jim to vymlouvat by nebylo dobré.
„Neviděly, ale slyšely. Někdo včera v noci v předsíni divně mumlal a lomcoval dveřma a po pokoji bylo slyšet dupání,“ vykládala Laura s hrůzou v hlase.
„A já si tady položila sponky a gumičky a ráno byla jedna pryč,“ stěžovala si Sára.
„Já se hrozně bojím,“ rozbrečela se Adélka.
„No tak,“ objala ji Helena, „to nejsou žádný strašidla. Ty dveře, to je Gaston zkouší otvírat, protože chce běhat venku. Ale to tady nemůže, protože by ho něco přejelo. A občas u toho divně mňouká. A to dupání, to se kočičky honí po bytě. Ony ve dne spí a v noci blbnou, tak to se nemusíte ničeho bát,“ konejšila je.
„Ale já četla, že někdo chodí potichu jako kočka, a tak to kočky nemohly bejt,“ namítla Sára.
„To je pravda, ale když blbnou, tak mám pocit, že dupou schválně, víš?“ vysvětlila jí Helena. „Ale tohle nesmíte kočičkám dělat,“ zpřísněla. „Kočičky můžete hladit, chovat, házet jim hračky, ale nic tak ošklivýho, to bylo naposled,“ podívala se přísně na Lauru a po krátkém zápase se jí podařilo nebohého kocoura osvobodit.
Ten se uraženě posadil opodál a myl si ulepené končetiny.
„A kdyby vám bylo smutno, nebo jste se bály, klidně nás vzbuďte,“ usmála se nakonec na holky, pohladila je a šla spát.
Ráno, když je slunce probudilo dlouho před sedmou, protože zapomněli zatáhnout žaluzie, zjistili, že se jim holky nastěhovaly do postele a leží mezi nimi - v jednom chumlu.
„Nám bylo trochu smutno, ale jenom trošku, a tak jsme stejně přišly,“ omlouvala se Sára.
„A strašení se nebojím,“ dodala statečně Adélka.
„No, to jsi statečná holčička,“ pochválil ji Michal.

Druhý den ráno byla neděle. Oba dva si uvědomili, že chodí pravidelně na bohoslužby do místního evangelického sboru. Oblékli se tedy a vyrazili. Jakási intuice je vedla správnou cestou na sever čtvrti.
Přišli ke škole, tedy lépe řečeno ke krytému bazénu, který na ni navazoval. Byla to mohutná secesní stavba, kterou tvořil zmíněný bazén s tělocvičnou, na který navazovala dvě křídla samotné školy.
„Hele, Lori, to je tvoje ulice!“ zvolala vesele Sára, když přeslabikovala nápis na ceduli – Lauřina.
„Hele, ta chtěla zůstat v anonymitě?“ přisadila si Helena.
Michal měl zase pocit, jakoby mu někdo prudce zatřásl mozkem. Jako vždy, když si vzpomněl na něco z nové reality.
„To není sranda,“ odtušil ledově, „to bylo v roce 1942. Hloubětínskou zastávkou projížděl transport s židy. Několik vagónů vykolejilo. Esesmani z nich lidi vyhnali ven a čekalo se, co bude. Jedna žena poodešla stranou, a jeden esesman ji začal bít. A vtom nějaké děvče, asi devítileté, vytrhlo vedle stojícímu vojákovi pistoli a začalo do esesáků střílet. Než ji přemohli, zabila tři, frajerka. Samozřejmě ji zastřelili na místě. Po nějaké době přijel náhradní vlak a transport pokračoval do Terezína. Mrtvou tam nechali ležet.“
„A jak se ví, jak to bylo?“ podivila se Helena a zastyděla se kvůli tomu vtipu.
„Dva železničáři ze zastávky to tajně sledovali. A ti slyšeli, že ta bitá ženská na tu holku zavolala „Lauro!“ No a jeden z těch železničářů byl totálně nasazený student sochařství a než dívku odvezli na hřbitov, udělal si skicy její postavy a tváře. Hrobník ji tajně pochoval pod nějakým vymyšleným jménem. No a hned po osvobození obec pořídila skvostný náhrobek. A ten sochař udělal bronzovou sochu vzdorovité dívky, chystající se zvednout pistoli. To je naše Laura. Sice nedávno někdo objevil podle záznamů ten inkriminovaný transport a našel tam, že se jmenovala Čermáková, ale tady už zůstane prostě jako Laura.“
A už stáli u plotu školy. U plotu se tyčil pomník z místního pískovce, na kterém stála krásná bronzová socha dívky v životní velikosti. Výraz její tváře byl opravdu urputně odhodlaný pobít všechny, kdo by chtěli ublížit její mamince. Na podstavci sochy upoutala jejich pozornost pestrá hromada drobností. Byly tam čerstvé i zvadlé kvítky, pár plodů, kamínky, cukrátka, figurky z kindervajíček i malé papírové skládanky.
„Jo,“ sledoval Michal pohledy svých ženských souputnic. „To děcka dělají, když to ve škole hoří. Musíš dát něco Laurince a ona ti pomůže. Většina děcek tomu pevně věří,“ zasmál se.
„No, a jak to dělají u školy, kam budeme chodit?“ měla Laura starost. Jinak si užívala, že má tak slavnou jmenovkyni.
„Neboj, tam mají zase Goťu, teda svatého Gottharda. Stojí tam na sloupku už sto padesát let. Přísně vzato, tenhle kult začal tam, a tady byla Laura první na ráně.“
„A můžu jí taky něco dát? Jen tak…“ začervenala se Laura.
„No jasně,“ rozesmál se zase Michal.
Vytáhla z kapsy jízdenku, složila z ní lodičku a postavila mezi ostatní dary. Po chvíli k nim došla nějaká asi sedmiletá holčička. Položila mezi dary dvojici třešní, sklonila obličej, krátce přiložila sepjaté ruce k ústům a pak utíkala pryč.
„Tu zejtra čeká zkoušení,“ poznamenala s úsměvem Helena, již zorientovaná.
„Stejně bych byl raději, kdybyste chodily na tuhle školu,“ poznamenal Michal, „je to blíž a je taková… komplexnější. Hodně dbají na pohyb a na to, aby se děti naučily samostatně myslet.“
„Příští rok by s tím šlo určitě něco udělat,“ řekla mu manželka.
Nechali školu školou a konečně došli k docela velké dřevěné modlitebně. Byla to zvláštní stavba. Prostor s oltářem a varhanami stál na zemi, ale pak se celá stavba zvedala nahoru, podpírána sloupy. Úplně nahoře byly klubovny na menší setkávání a mezi nimi vedlo schodiště ke vchodu. Pod klubovnami, mezi sloupovím, byly uskladněné kanoe. Lidé se trousili dovnitř. Rodiče krátce holkám vysvětlili, co je čeká, a vstoupili též.

Poté, co se vrátili z kostela, kde byly holky velkým překvapením, Michal obsadil počítač. „Tak a teď vybereme nějaký auto,“ oznámil slavnostně, „aby se v něm dalo jet na dovču a vešli jsme se tam všichni s věcma.“
„Ale to bude asi dost velký…,“ namítla Helena, „…třeba na ježdění po městě.“
„A co koupit dvě? Malý a velký?“
„Já si na ty prachy snad nezvyknu,“ drbala si Helča hlavu. „Jen tak si koupíme dvě auta…“
„Je to síla, to jo,“ souhlasil Michal a ponořil se do sítě.
Večer se vynořil. „Tak si představ, že když jsem chtěl najít auto, který má vzadu tři místa a ne dvě a půl, smrsklo se mi to na sedm typů. Pojď se podívat.“ Helena si přisedla k počítači.
„Všechno to vypadá tak podobně, co vybrat?“ meditovala.
„Akorát tenhle vypadá trochu jak dodávka. Pokud půjdeme po bezpečnosti, zúží se nám to na dva. Jen dva totiž mají airbagy i vzadu,“ řekl Michal rozhodně.
„Mě se líbí ten zelenej,“ podotkla Helena.
„Jo, ale nemá to podvozek na český silnice. Ale jinak by mi byl taky sympatickej. Takže ve výběru zůstávají dva. Mně se líbí, že ten Němec má odsunovací dveře, ale… Já vůbec nevím, nemůžu si nic vybrat,“ prohlásil po chvíli Michal rozmrzele.
„Tak to ti nepomůžu,“ pohodila Helena hlavou a odešla do kuchyně.
Michal si v hlubokém zoufalství začal listovat stránkami o veteránech.

Helena během dne s potěšením zjistila, že Gaston si dobře spočítal, že získání tří nových vztahových osob je pro něho mnohem víc, než strach z případného mučení a nechal se zase od holek hladit jakoby nic. Akorát ten pentagram měl na břiše ještě docela dlouho.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola třetí

Příspěvekod Leonid » 9.9.2016 20:59:28

Kapitola třetí, kde dojde k velkému entrée

Následující dny byly ve znamení zařizování a nákupů. Holky totiž měly ze začátku každá sotva dvě sady oblečení, a protože bylo spíš blátivo a deštivo, tak si Michal s Helenou pěkně osvěžili význam termínu „prát do zblbnutí“, který se naučili během péče o Michalova nemohoucího otce.
Michal už si začínal pěkně zvykat na tu kaši, kterou si sám uvařil a kterou mu Helena s kouzelným dědečkem tak hezky naservírovali. Život v Hloubětíně plynul v jakémsi příjemném bezčasí. Mělo to něco z jednoduché jistoty pozdního socialismu, ale nechyběl tu ani čilý společenský život a podnikavost prvorepublikového kapitalismu. Zvykal si na nové prvky určující život v jejich čtvrti. Byly to například místní dva divadelní spolky, které byly velice činné, pak místní evangelický sbor, skutečnost, že tu žije obrovské množství dětí, a potom fakt, že všechny východní stráně Hloubětína jsou osázeny vinicemi. Začínal tušit, jak vypadá místní vinobraní a začínal se těšit.

Ukázalo se, že co se hraček týče, nejsou holky moc náročné, ale zájmy měly dosti odlišné. Laura měla ráda pohybové věci a dokázala se bavit třeba jen tím, že tančila na nějakou hudbu, kterou právě slyšela. Jinak dávala přednost panenkám. To Sáře se panenky také líbily, ale dost času trávila i u stavebnic, vyšívání, čtení, a podobně. Ale nejšťastnější byla, když se dostala k počítači, pustila si Youtube a zpívala podle toho, co slyšela. Kolikrát Michal s Helenou nechali práce a poslouchali... Sárinka měla totiž nádherný hlas. A zpívání bylo, kromě klasického hraní a vymýšlení lumpáren, jediná činnost, které se věnovaly spolu s Laurou. To malá Adélka byla výtvarník. Na to, že byla drobnější, než by měla být v jejím věku – vypadala spíš na tři – tak kreslila a malovala, jako by už chodila do školy. Malovala s vášní a doplňování papíru se stalo takřka součástí týdenních nákupů.
V půlce července už bylo v pokojíčku všechno hotovo. Skříňky, skříně, postel a psací stůl byly udělané na zakázku, protože v maličkém pokoji bylo potřeba počítat s každým milimetrem. Čela postele se tyčila až ke stropu a po straně vedly příkré schůdky, pod kterými bylo pár poliček. Na horní dvě lůžka se prolézalo kulatými otvory, což se holkám moc líbilo. Na opačném konci lůžka pak byly vždy poličky, na ty nejosobnější věci.
Laura obsadila nejvyšší postel, Sára prostřední, a Adélka tu nejnižší. Od postele, tak dva metry vysoko, vedl úhlopříčně provaz do protějšího kouta. Ten byl určen na zavěšování nějaké dekorace nebo třeba hraček. Nábytek byl bílo-růžový a na podlaze ležel bleděmodrý koberec. Prostě typický holčičí pokojíček a jeho obyvatelky z něj byly přímo nadšené.
Po překopání bytu nastal čas spravit o přírůstku v rodině příbuzenstvo - zatím se totiž existenci holek podařilo udržet v tajnosti. A tak byli na jednu srpnovou sobotu pozváni Helenini rodiče a prarodiče, bratr, teta s rodinou a z Michalovy strany jeho bratr Jirka, který žil taky v tomto domě, teta, sestřenice s manželem a nějací příbuzní z jeho strany. A navíc dva nejbližší kamarádi. Bylo to přes dvacet lidí. Den předtím Vaverkovi pečlivě uklidili byt, umyli holkám vlasy, což byla činnost zabírající hodně času, a těsně před příchodem návštěvy je oblékli do parádních šatů. Hlavně Laura měla moc zajímavé, černé s ramínky a zdobené ornamenty z flitrů. Sára měla lehoučké bílé a Adélka červenobíle kostkované.
Vše bylo připraveno a přiblížila se třetí hodina. Michal holky pečlivě instruoval. „Takže, až zazvoní zvonek, schováte se do špajzu. Ani nemuknete a já si tam pro vás přijdu. Potom vyjdete úplně potichu ven. Protože vy jste překvapení,“ usmál se na ně.
„My jsme překvápko, jako figurky v kindervajíčku,“ smála se Sára a točila se po místnosti.
Zazvonil zvonek. Holky za velkého chichotání odběhly do skrýše, kde se ale hned uklidnily.

Konečně dorazili všichni. Michal s Helenou se postavili, aby stáli mezi hosty a spíží, a vzali se za ruce.
„Milí příbuzní a kamarádi,“ začal on, „díky, že jste přišli, protože vám všem najednou chceme říct, že se už před měsícem stalo to, že se naše rodina poněkud rozrostla.“
Rázem se oči všech dam v místnosti opřely do Helenina břicha s takovou silou, až málem zakolísala.
„A teď zavřete oči…,“ začal Michal, ale osud se rozhodl jednat za něj.
Ozvalo se zaječení „pavouk!“, cinkot rozbíjeného skla a někdo se pokusil dveře od spíže zevnitř vyrazit. Podařilo se a ven se vyvalila černo-bílo-červená koule. Vaverkovi k ní rychle přiskočili a vytvořili z ní své dcery. Ty vyskočily na nohy a Adélka ještě kňourala.
„Byl tam děsnej pavouk,“ stěžovala si Heleně do ucha, protože se už uklidňovala v její náruči.
Michal rychle postrčil starší holčiny před sebe a vytvořili skupinku jak na fotografii.
„Takže, takhle jsme se rozrostli. Laura Vaverková, devět let, Sára Vaverková, sedm let…“
Obě se líbezně usmály a udělaly naučené pukrlátko.
„A naše nejmenší, Adélka Vaverková, pětiletá.“
Ta se ale strašně styděla a schovávala hlavu Heleně za krk. Všichni příbuzní tam jen tak seděli a nevěřícně koukali.
„Přesně takhle jsme před měsícem koukali my,“ usmál se Michal, „měli jsme rok žádost o adopci, a najednou k nám bez výstrahy přijeli chlap z děcáku a ženská ze sociálky, pogratulovali nám a strčili nám holky do bytu. Mysleli jsme, že to celé usnulo, a najednou to bylo hotové.“
Holky mezitím okukovaly hlavně holčičí část návštěvy, příbuzná Alena totiž přivedla i své dcerky, Alenku a Jiřinku.
„Holky, vezměte návštěvu k sobě,“ pokynul Michal a všech sedm holčiček zmizelo v dětském pokoji.
„Víte o nich něco?“ otázal se po chvíli Helenin otec.
„Představte si, ten chlap z toho děcáku mi spolu s rodnými listy dal i dopis, kde mi vylíčil jejich minulost. Moc veselý čtení to teda není. Laura je klasické odložené dítě, matka se zřekla hned po porodu a nechala ji v kojeňáku. A její smůla byla, že byla vždycky maličko snědší, a lidi se báli, že je to cikánka a nikdo si ji nevzal. Laura byla postrach děcáku, protože ti, kdo nedrží hubu a krok to v těchto zařízeních nemají lehký. A na to, aby držela hubu a krok je moc chytrá. Ona je generál a dokáže vymyslet cokoli. Taky už jsme si všimli, že často mluví i za obě mladší sestry. Sárinku našli v babyboxu v Brně. Jenže u sebe měla všechny papíry a doušku, že nesmí být dána do péče. Právní tahanice se táhly celá léta, vlastně až do letoška. Původním příjmením se prý jmenuje Silbersteinová. Psal mi, že ač je Sára ohromně inteligentní a učenlivá, tak že si myslí, že má nějakou slabou LMD. Musel by se jí někdo věnovat, ale na to v domově nikdo neměl čas. No a Adélčin osud je nejsmutnější. Narodila se předčasně a měla přesně libru. Její maminka ji doslova vypiplala a vlastně ji ten první rok nedala z ruky. No ale byl to na ni asi extrémní zápřah a zhroutila se. A tak na Adélčiny první narozeniny uklidila byt, koupila jí plyšáka, vzala ji do náruče a skočila z osmého patra. Nepřežila to, ale Adélce se v podstatě nic nestalo,“ vyložil jim Michal obsah dopisu.
„Chudák Adélka,“ poznamenala jedna babička.
„Ona je asi tak zvyklá na mazlení, i po těch čtyřech letech v ústavu, že se musí pořád tulit. Připadám si občas jako máma opice,“ řekla Helena a na důkaz toho přiběhla odvedle Adélka a skočila jí do náruče, „Adélko, broučku, ty už ses deset minut nechovala, viď?“ usmála se a přivinula si dcerku úplně k sobě. Na Adélčině i Helenině tváři se rozlilo štěstí.
„No a co, že to bude můj mazlíček,“ umlčela dopředu argumenty rodičů, „hlavně, že si to obě užijeme.“
Hovor se zase rozběhl, ale po chvíli přišla Sára. „Já vám něco zazpívám!“ rozhodla se trochu předvést.
„Bezva,“ řekla si Helena a rozběhla se pro kytaru.
„Co budeš zpívat?“
„Wish you were here, můžu?“
„Fajn nápad, jedem,“ schválila to matka.
Sárinka se do toho opřela a všichni žasli. Navíc k tomu Laura improvizovaně tancovala. Po písni byly odměněny potleskem. Dokonce i ostatní děvčata zpěv přilákal.
„Krása, nádhera!“ nešetřili posluchači superlativy a Sára s Laurou se červenaly.
„Kam se hrabe Alenka s Jiřinkou,“ pronesl neopatrně Pepa, manžel Michalovy sestřenice.
Alenka i Jiřinka se hrozně urazily, protože hudebními hvězdami rodinných sešlostí byly zvyklé být ony.
Potom se tak nějak všichni rozhodli návštěvu ukončit.
„A jestli Lauru nedáte někam na tanec, budu vás chodit v noci strašit, protože takovej talent jsem ještě neviděla,“ sdělila jim na odchodu Pepova sestra, povoláním baletka.
Za chvíli zůstali v bytě jen jeho obyvatelé.
„Uf, máme to za sebou,“ vydechla Helena a začala s Lauřinou pomocí uklízet hrnky a talířky.

Poslední víkend v červenci Michal na celý den zmizel. Nakonec k večeru celý rozradostněný vtrhl do bytu. „Pojďte se podívat! To je paráda! Máme auto, teda auta!“ volal.
Trval na tom, že ho musejí následovat do garáží. Tam Heleně spadla čelist. Stálo tam nejpodivnější auto, jaké kdy viděla. Ano, BYLO sedmimístné, jak se dohodli, BYLO to vlastně MPV, ale…
„Tak tohle je úplně první MPV na světě!“ zahlaholil Michal a ukázal velkolepým gestem na to auto.
Vypadalo tak nějak obráceně. Čelo působilo jako od dodávky, ale se čtveřicí impozantních reflektorů a mohutnou mřížkou chladiče. Dál to vypadalo jako normální osobní auto, i když vyšší. Pak ale následoval třetí sloupek ve tvaru širokého V a předlouhé boční okénko. Nejzajímavější byla záď. Koncová světla se nacházela na velikých šikmých křídlech, za jaká by se nemusela stydět žádná stará „amerika“ z šedesátých let. Mezi křídly byl klasický kufr, jako u běžných aut té doby. Auto bylo bílé, avšak se širokým bleděmodrým pruhem kolem dokola. Na chromu se nešetřilo.
„Co je to proboha? To je… jak… Gagarinova vana!“ vyrazila ze sebe Helena, když se jí vrátila řeč.
To Michala na chvíli úplně rozbilo. Až po chvíli se mohl vyjádřit.
„To je ZIL Start, ruská kára z šedesátých let. Tenkrát nemělo úspěch, protože stálo pětkrát tolik, co osobák, ale pro velkou rodinu je ideální. Je v perfektním stavu. Koupil jsem ho až v Kazani, v Rusku, a dovezli mi ho sem. Je to velká rarita. Vyrobilo se jich málo a ještě méně zachovalo. No, vlezte si dovnitř!“ pokynul nedočkavě své rodině.
Uvnitř byly čtyři řady sedadel, mezi kterými byla široká ulička. Vzadu pod oknem byla ještě lavice. Holky se rychle usadily na měkká sedadla, potažená červenou koženkou.
„Všichni můžou sedět u okýnka!“ jásala Sára.
„A budu si tam moct brát méďu?“ měla Adélka hlavní starost.
Helena musela uznat, že auto je napohled opravdu v perfektním stavu. Jedna věc jí ale dělala starosti.
„No ale co bezpečnost? Pásy, airbagy, nic to nemá,“ řekla ustaraně.
„Už jsem to zjišťoval. Jedna firma v Podolí to dělá, přidělá ti pásy a úchyty na sedačky vlastně kamkoliv, a nenaruší původní konstrukci. Ale vždyť mě znáš, jak jezdím, pěkně na pohodu, po okreskách, kocháme se krajinou…“ neměl s tím Michal problém. „A navíc je to poctivá kovářská práce, to něco vydrží.“
„To je naše jediný štěstí,“ povzdechla si Helča. „A co to druhý auto? Volha?“
„Jo, klasika, stará Volha carevna. Ale z první série. Tak na ježdění po městě.“
Bylo to oblé, boubelaté auto, které také působilo dosti americky, vyjma veliké pěticípé hvězdy v dolní části chladiče. Bylo takové robustní a majestátní a nátěr mělo pro změnu v kombinaci světle červená – slonová kost. Nad chladičem se vypínal chromovaný jelen.
Nakonec se Heleně auta docela líbila, Michalova radost byla nakažlivá. Večer si pak sedla chvíli k internetu a něco si o těch autech zjišťovala. Byly to skutečně rarity, nicméně… Asi jsem si měla přát naftovej pramen, pomyslela si nakonec, než šla spát. Ale přezdívky „Gagarinova vana“ a „Carevna“ už autům zůstaly.

Obrázek
Pro dříve narozené, aby si udělali představu, jak auta vypadala.

Druhý den dorazila firma na změření sedadel kvůli bezpečnostním doplňkům. Michal si znovu zabral počítač a prohlásil: „Ještě autosedačky. Podívám se, který byly nejlepší v testech… Jo, tyhle. Jedna stojí pět tisíc, taková vyšší cena, ale co se dá dělat. Tak jakou barvu která chcete, holky?“
„Já chci tu světlou šedou, ta je… elegantní,“ nadhodila si Laura culíky.
„Já černou,“ přidala se Sára.
„A já tu… růžovou,“ pípla Adélka.
Nakonec se nákup sedaček i s nějakým příslušenstvím dostal na dvacet tisíc.

Když za pár dní sedačky dorazily, holky je okamžitě rozbalily, postavily v pokoji a celý den si vydržely hrát na cestování.
„A jak v tom autě budete sedět?“ zeptala se jich Helča.
„Já budu sedět vepředu, vedle tatínka!“ hlásila se honem Laura, „a budu koukat, jestli jede správně.“
„A my budeme vzadu s maminkou!“ přiskočily zbylé holky k Heleně z každé strany, jak seděla na pohovce.
V příštích dnech si nikdo pořádně nevšiml, že si Laura z knihovny půjčila ohmatanou učebnici do autoškoly a vehementně ji studuje.

Vaverkovi naplánovali zkušební víkend v Jizerkách. Bylo to komplexní cvičení - nácvik společného cestování, test vozu a návštěva pár známých a příbuzných.
Laura se spokojeně rozvalovala ve své elegantní autosedačce a nespouštěla oči z cesty před nimi. Když Michal odbočil na hlavní, Laura poznamenala: „Správně.“
Při zařazování se do pruhu pro odbočení z hlavní zase stejný komentář. Chodec na přechodu: „Správně, tatínku.“ Stopka: „Dobře.“ Přejezd: „Teď pozor… přibrzdit, rozhlídnout… správně.“
Když dojeli zhruba k Mladé Boleslavi, Michal poměrně prudce zastavil na odpočívadle a rozepnul Lauře pás.
„Vystup si.“
Laura překvapeně vyklouzla ven.
Otec obešel vůz a postavil ji na lavičku, aby jí viděl do očí. „Tak hele, jestli nepřestaneš kibicovat, půjdeš dozadu a dopředu půjde maminka.“
„A co je to kibicovat?“
„To, že komentuješ každou značku a křižovatku! Je fajn, jak ses to naučila, ale tohle se nedá poslouchat!“
„Ale mě to nedá!“ hádala se malá navigátorka.
„Tak víš co? Budeš mi říkat jenom, když něco udělám špatně. A ještě tohle uděláme. Budeš koukat po cedulích a sledovat mapu. Ukážu ti, kudy pojedeme, a ty to budeš sledovat. Vypneme navigaci a pojedeme postaru.“
„Tak to bude fajn, tati,“ měla Laura z nové role radost.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola čtvrtá

Příspěvekod Leonid » 13.9.2016 10:31:20

Kapitola čtvrtá, kde Vaverkovi cestují po vodě – až do prázdné kapsy

Tématem druhé poloviny srpna se stala dovolená. Rozhodli se, že první týden bude cestovní romantika, a to taková, že pojedou parníkem vzhůru po Vltavě, potom po Slapské přehradě, a vystřídají přitom asi tak tři kempy. Holky byly unešené, ještě nikdy lodí nejely. A navíc na tu „velkou plavbu“ dostaly modrobílá pruhovaná trička a tmavomodré sukénky.
Michal si sbalil své rybářské pruty.
„A to se budeme moct živit jenom rybama!“ zajásala Laura.
„To chci vidět,“ utrousila zkušeně Helena.
„No no…,“ umravnil ji manžel.
Druhý den ráno se všichni dopravili na Palackého nábřeží, kde na ně čekal dýmající parník. Podařilo se jim obsadit lavici na přídi, všechny holky se hned nahrnuly úplně dopředu a napjatě sledovaly cestu. Rodiče jim ukazovali na různá zajímavá místa, během cesty došlo i na limonádu a pivo, zkrátka pohoda. Akorát cestu štěchovickým zdymadlem strávila Adélka nalepená k rodičům a větší holky taky nevypadaly úplně jistě. To zdymadlo je přece jen impozantní, navíc bylo pod mrakem a na dně bylo docela šero.
Když dorazili na Slapy a poodešli od přístaviště, holky zíraly na zeď.
„To je teda hráz,“ vydechla Sára, „to musíme nahoru?“
„Jo.“
„No to bude paráda, s tím nákladem,“ povzdechla si Helena.
Holky si nesly každá spacák (vyjma Adélky), pár kousků prádla, nějakou hračku a lahev s vodou. No a rodiče ten zbytek, kde se vyjímal hlavně třináctikilový stan. A teď je čekalo vysoké schodiště nahoru na hráz.
„To je vyšší, než ta věž na Petříně, co jsme byli,“ upozornil děvčátka otec.
„Neprovokuj,“ sykla Helena a začala zdolávat schody.
Někde ve třech čtvrtinách schodů unavená Adélka upustila míček, který si celou dobu nesla. Dostala ho předevčírem a byl to její aktuální miláček. Míček skákal po schodech dolů a Adélka se rozeřvala. Michal a Laura tedy shodili batohy a rozběhli se dolů. Asi patnáct schodů před koncem se srazili s nějakými turisty, kteří jim míček předali. A zase je čekalo šlapání nahoru.
Konečně byli všichni nahoře a chvíli si sedli. Tedy hlavně rodiče, protože holky už za chviličku zase pobíhaly kolem a lezly, po čem se dalo. Adélka natrhala Lauře a tátovi kytičku. Potom si došli na oběd a po něm se vydali přes přehradu k přístavišti. Tam kotvila pěkná motorová loď a Vaverkovi se chystali k nalodění.
„Počkat, počkat,“ zastoupil jim cestu nějaký námořník, „čundráky neberem!“
„Kdo je u vás čundrák? My jsme slušní turisti,“ opáčil Michal.
„Jo, to znám, mají zasraný boty a špinavou bagáž. A já tady mám koberce!“
„Na to nemáte právo!“
„Tak si stěžujte třeba na lampárně, za hodinu jede další!“
Nedalo se nic dělat. Lodníci odvázali lana a loď začala odplouvat.
„Aby se vám ta loď potopila!“ zařvala na něj Laura, „i s koberečkama!“
„No tak... Lauro...,“ mírnila ji Helena.
Hodina se vlekla, Michal si ji krátil pivem, holky cachtáním ve vodě u břehu a Helena dohlížením na ně. Do následující lodi byli vpuštěni a vypluli. Asi po třech kilometrech uslyšeli sirény a za chvilku spatřili, že na skalách u protějšího břehu je napíchnutá ta loď, která je nechtěla vzít a že je napůl pod vodou. Na břehu už stáli hasiči s autojeřábem a záchranné práce byly v plném proudu.
„Vidíš, Lori, co se stane, když někoho prokleješ. Jak jsi řekla, tak se stalo,“ pokáral ji, částečně v žertu, otec.
Nebožačku to ale hrozně rozhodilo, tohle byl asi příliš názorný příklad. „Ježišmarja, já potopila loď? A vy to budete muset platit? A zavřou vás? A mě dají zpátky do děcáku?“ naříkala.
„To víš, že ne, ale možná to tak funguje. Rozhodně to znamená, že nemáš lidem přát něco špatnýho. Ono se jim to, když jsou zlí, stejně stane. Bůh se o to postará. Ale my to dělat nemáme,“ vysvětil jí Michal vlídně.
„Pane Bože, tak já se omlouvám, co jsem řekla a už to říkat nebudu, amen,“ pomodlila se rovnou.
„Výborně,“ pochválila ji Helena.
Všem holkám naštěstí víra lezla dobře do hlavy.
Stejně byla Laura celý zbytek plavby jak oukropeček. Přistáli na Živohošti a po chvíli stáli u bran kempu.
„No, já nemám moc místo,“ nebyl z nich správce nadšený.
„Ale my přijeli poslední lodí, a kam se máme vrtnout?“ udělala na něj Helena i holky psí oči.
„Bylo by to jenom na dvě noci,“ smlouval Michal dál.
„No tak dobře, tady vám to spočítám,“ zahrál pár akordů na kalkulačce, „osm set devadesát.“
„Devět set padesát, díky,“ usmál se na něj otec rodiny.
„Fajn, díky, postavte si to někde támhle.“
To „někde támhle“ v sobě naštěstí zahrnovalo i ohniště. Rychle postavili stan (a šlo by to i rychleji, kdyby Adélka nepomáhala) a vybalili to nejnutnější. Michal odešel sehnat dřevo, holky nahodily plavky a šly testovat vodu. Měly jenom kalhotky, jaké štěstí, že se ty plavky daly koupit bez nabízeného vrchního dílu, byť tenkrát v obchodě Sára navrhovala, že by se z něj dal ušít stan pro panenky, aby mohly tábořit s nimi.
Za chvíli se Michal vrátil s naštvaným výrazem a otýpkou dřeva v ruce.
„Ten les je naprosto sterilní, kromě podpapíráků se tam honěj hladový dřevomorky. A tohle jsem koupil od správce za tři stovky,“ zvedl decentní otýpku.
„Budeme dělat oheň jenom večer, vařič máme, tak to bude stačit,“ nerozhodilo to Helenu příliš.
Když se začalo smrákat, holky vyhnala z vody zima. Michal rozdělal oheň a zakrátko seděli všichni dokola plamenů a spokojeně se ohřívali. K večeři byly špekáčky.
Po jídle byly holky láskyplně zapnuty do spacáků a Helena u nich chvilku poseděla. Michal odešel na ryby. Vrátil se kolem půlnoci s asi kilovým candátem a byl za to sexuálně pochválen.
Na tomto kempu setrvali ještě den a noc a poté se přesunuli lodí do Cholína, kde vzhledem k pokročilé hodině poobědvali v hospodě. Hospoda na všechny udělala dobrý dojem. Tenhle kemp byl lepší, než ten předchozí - i po stránce rybářské, díky čemuž jim Michal dvakrát zpestřil jídelníček rybou.
Jednoho dne se vydal autobusem do blízkých Sedlčan, odkud se vrátil jako šťastný majitel jehněčí kýty. Nasbírali dřevo, oloupali celou hlavičku česneku a ten pečlivě vetřeli do masa. Již v pozdním odpoledni se maso začalo otáčet nad ohněm a všechny holky se v točení střídaly. Opodál tábořily dvě holandské rodinky, které, povečeřevše krajíček chleba a lupínek sýra, si vytáhly lehátka a předstíraly, že se koukají na řeku. Ale proč přitom měly sliny jak švihadla? Večer bylo hotovo a všichni se poněkud přejedli. Holky se bez říkání rády nechaly zahnat do stanu, akorát Sára, největší masožravka, ne a ne pochopit, že si NESMÍ ohlodanou kost vzít do spacáku.
„Já bych si tam k ní čuchala a olizovala ji,“ kňourala.
„O tom se prostě nebudeme bavit,“ ukončila Helena diskusi, „tohle dělají pejsci. A ty přece nejseš pejsek, ne?“
„Škoda,“ pokrčila rameny a zalezla.
Když se druhý den chtěli sbalit, tak zaprvé Adélku a Sáru bolelo břicho a zadruhé se pokazilo počasí. Sedělo se tedy ve stanu, hrály se karty a Člověče nezlob se a v krátkých pauzách mezi deštěm holky pobíhaly venku. Co ale Helenu hřálo nejvíc, bylo to, že Adélku v předchozích dnech naučila celkem slušně plavat. Naopak s Laurou celý poslední hezký den nemluvily ani kolíky u stanu, protože se vsadila se Sárou a bez dovolení přeplavala na druhý břeh. A rodiče ji pěkně vyplísnili.

„Hele, já budu muset dojet zase do Sedlčan,“ prohlásil Michal ve čtvrtek ráno. Zbývaly jim ještě skoro tři dny a pořád nebylo nijak krásně.
„Proč?“
„Musím si vybrat prachy, mám v peněžence kilo.“
„Dobře. A nezapomeň kartu.“
Michal se začal ohledávat, ale nenašel ji. „No jo, vlastně, já ji mám doma, vždyť sis ji vzala ty.“
„Počkej, ty jsi říkal, že ji bereš.“
„Ne…“
„Chceš mi říct…“
„Jo.“
„Ty jseš ale blbec!“ rozzlobila se Helena. „Jak se dostaneme domů?“
„Stopem.“
„Děláš si srandu?“
„Ne. Ale to všechno půjde. Zavolám holky. Lori! Sári! Adlí! Pojďte sem!“
„Stala se děsná věc,“ rozhovořil se otec. Holky se tvářily vyjukaně a Helena seděla naštvaně opodál, „byli tady piráti a my teď nemáme peníze - teda skoro žádné.“
„Pirát zvaný tvoje skleróza,“ utrousila Helena.
„A musíme přežít do soboty. Ukažte, kolik máte která peněz.“
Laura měla třicet pět korun, Sára osmnáct a Adélka tři.
„No a já mám osmdesát jedna,“ řekla Helena.
„Dvě stě třicet devět. Na cestu zpátky to nestačí, takže to můžeme projíst. Co ale koupíme, aby to vyšlo co nejlevněji? Řekl bych ovesný vločky, určitě chleba... mazadlo ještě máme. Co třeba točeňák? A špagety. To zvládneme,“ přemýšlel Michal nahlas.
„Tatínku,“ Laura vstala a zatvářila se vážně, „já ti slibuju, že budeme jíst jako trosečníci. My totiž sníme všechno, i požárnickej karbanátek,“ kasala se.
„Co to je?“
„To byl největší humáč v děcáku. Ale musely jsme to sníst, jinak jsme nesměli odpoledne ven. Ale já se ho nedávno naučila vyblinkat,“ chlubila se Sára, „a jednou jsem s ním poblinkala Doležalku, a ta pak nadávala, že to nešlo vyprat. Ale dostala jsem dva dny out,“ popotáhla při té vzpomínce.
„No a co byl out?“
„To byl pokojíček, kde byla jenom postel a nočník. A když někdo něco provedl, tak tam musel sedět třeba dva dny a chodil jenom do školy. A takovej out přes víkend, to byl hnus!“ zaškaredila se.
„Přesně jako korekce ve vězení,“ poznamenal Michal, když byly holky propuštěny a zase odběhly.
„Fakt jsem ráda, že je máme, kdyby nic, tak jenom kvůli tomu,“ řekla Helena, „ale když se ke mně Adélka přivine a upře na mě ty svoje kukadla, to bych nevyměnila za nic na světě.“
Nakonec to s jídlem dopadlo docela dobře a jednou si i zahodovali, a to když Michal nachytal do čeřenu spoustu malých ježdíků a okounů. Upekli si je v oleji a moc si pochutnali. Adélka dostala za úkol je před pečením obalovat v půjčené mouce s kořením a byla na to náležitě pyšná.

V sobotu ráno už neměli k jídlu prakticky nic. Sbalili stan, odebrali se na křižovatku a jali se stopovat. Holky zpočátku mávaly na auta nadšeně, postupně je to ale přestalo bavit a tak seděly ve škarpě, přehrabovaly smetí a byly mrzuté.
Konečně, asi po třech hodinách jeden člověk zastavil. Moc mu poděkovali a hřála je vidina Prahy a domova. Ovšem ve Slapech se díky kodrcání se po zakroucených silničkách Adélka bez výstrahy pozvracela a to až na řadicí páku, protože Helena s ní seděla uprostřed. Řidič je samozřejmě vyhodil z auta. Nakonec se pěšky přesunuli až do Štěchovic a cestou našli trochu hub. Všichni byli unavení a hladoví, když dorazili ke Štěchovickému mostu. Bylo pozdní odpoledne a Adélka už nepokrytě spala. Hodná Laura si ji vzala na klín, aby mamince trochu ulehčila.
Na parkovišti, u kterého posedávali, bylo několik pultů, asi tam bývalo tržiště. Sára si houby rozložila po stole a začala volat: „Houby, kupte si houby!“ Vaverkovi se styděli, ale oba současně je napadlo, že kdyby je přece jen prodala, dal by se výdělek směnit v blízké samoobsluze za něco jedlejšího. Zakrátko se skutečně u Sáry zastavila nějaká paní, dlouho houby prohlížela a nakonec jí nabídla dvacet korun. Rázem měla v čele zabodnutou velice ostrou dýku zvanou „pohled podvedené Sáry“ a ta začala smlouvat. Líčila jí, jak se potřebují dostat domů, jak je jejich maličká sestřička vyčerpaná a podobně, a že dvacet je prostě málo. Nakonec cenu vyhnala na třicet pět. Paní s ulehčením odešla a Sára výdělek vítězoslavně předala Heleně. Ta za něj v obchodě koupila půlku chleba, krabici mléka a maličkou čokoládu. Tu rozdělila na čtvrtinky, protože Michal se své části vzdal. A větší holky se zase každá rozdělily s Adélkou.
„Máš někde nůž?“ zeptala se Helena Michala.
„Někde dole v batohu.“
„A proč, proboha!?“ vyletěla, jak už byla podrážděná.
„Když není co žrát, tak na co nůž!?“ vyjel na ni také. Doprdele, já jsem milionář a nemůžu si koupit ani pitomej lahváč! rozčiloval se v duchu.
Nakonec Helena cíp od krabice s mlékem ukousla a to začalo kolovat, stejně jako chleba, který prostě kousali rovnou z bochníku. A holky navíc vypadaly, že se jim tento způsob stolování docela zamlouvá. Byly rozcuchané, příšerně ukoptěné a vypadaly jako tulačky.
Po jídle začali zase stopovat. Zastavilo jim bílé kombi a řidička jim slíbila odvoz až do Hloubětína. Ale nebylo jim dopřáno líbat jí špičky bot. Když už seděli uvnitř a líčili jí, co je potkalo, slečna si je pozorně prohlédla.
„A neznáme my se náhodou?“ zeptala se, „já jsem Voříšková, ze sociálky. A vy jste Vaverkovi, ta rychlá adopce, že jo?“
V Michalovi a Heleně by se krve nedořezal. Hlavou jim letěla představa, jak jim sociálka kouzlo nekouzlo za asistence policie odebírá řvoucí holky a odváží je kamsi pryč.
„Ale tohle nemůžete dělat,“ napomenula je, „aby holky byly takhle vyčerpané a umazané, budu se k vám muset podívat.“
„Náhodou,“ vložila se do toho Laura, „u maminky a tatínka je to moc fajn. V noci tam sice straší kocour, ale to už známe. A maminka si kvůli nám bere homo office, aby s náma byla doma. A kdybyste ochutnala, jak vaří, to na sociálce určitě nikdo neumí!“
„Koukám, že se ti tam líbí, viď?“ usmála se slečna dozadu na Lauru.
„Děsně!“ rozzářila se.
Mír byl obnoven. Za okamžik se před nimi objevilo červené světlo – silniční hlídka. Policista si pečlivě prohlédl částečně spící osazenstvo vozu, vyplísnil řidičku a dal jí pokutu za vezení dětí bez sedaček.
Helena si rychle, ale nenápadně přimáčkla Lauru k sobě. „Lorinko, prosím tě, buď hodná holčička a nekomentuj to, jinak bude průser!“ šeptala naléhavě.
Když se zase rozjeli, Michal submisivně navrhl: „Kdybyste u nás chvilku počkala, já si skočím pro kartu a zaplatím vám tu pokutu hned,“ sliboval.
„Dobře, budu ráda,“ odtušila trochu chladně slečna.
Do Hloubětína dojeli mlčky, protože kromě Michala a řidičky všichni usnuli. Konečně doma. Zaplatili slečně pokutu, vyložili zavazadla a přesunuli se rovnou do koupele. Z vany museli polospící holky do postýlek málem vláčet. Sami taky padli a spali.

„A kam pojedem pozítří?“ ptala se druhý den u snídaně Sára.
„Pojedeme do hotelu na Šumavě, v horách. Tam budeme mít pokoj s balkónem, je tam jídelna a bazén, a pojedeme naším autíčkem, tohle bude v pohodě,“ řekl Michal, protože měl obavy, jestli Sárinka nemá na posledních pár dní nějaké děsivé vzpomínky.
„No, snad to nebude nuda, minulej tejden byl totiž supr akční,“ usmála se na něj a rázem tak rozptýlila jeho obavy.

Dovolená v hotelu proběhla skutečně v klidu, avšak holky se stejně nenudily. Výlety, bazén a hřiště je zaměstnávaly k jejich naprosté spokojenosti. Tedy, jeden malér se na téhle dovolené stejně udál, ale ten stál za to.
Jednoho dne, po výletě, seděli Vaverkovi vzadu za hotelem a vychutnávali slunce. Adélka se popelila na pískovišti, Laura se v pokoji koukala na televizi a Sára byla někde opodál v lese. Po chvíli k nim přiběhla, a když přišla blíž, bylo vidět, že se spokojeně usmívá a kolem pusy a na tričku má rozpatlanou Jesenku.
„Sári,“ oslovila ji přísně matka, „proč se cpeš Jesenkou? Říkáme ti pořád, jestli nechceš ztloustnout, necpi se tolik. A takhle se upatlat...“
„Ale mami, to se neboj. Potkala jsem nějakýho pána, a ten říkal, že když mu ho vykouřím, dá mi tuhle čokoládu,“ vytáhla zpoza zad velkou Milku Triolade, „víš, co je to vykouřit?“
V Heleně by se krve nedořezal.
„Neříkej mi to, já to vím. Spíš mi řekni, kde byl ten pán.“
„Támhle, na kraji lesa.“
„A neříkali jsme ti, že když po tobě bude nějakej cizí pán chtít něco divnýho, nebo ti něco nabízet, že máš utýct?“
„Jo, ale já to chápu tak, že kdyby mi jen tak nabízel čoko, bylo by to divný. Anebo kdyby chtěl vykouřit jen tak pro nic za nic, bylo by to taky divný. Ale tohle bylo tak, jak to bylo v tý pohádce – něco za něco,“ odbourala ji Sára svojí logikou.
Mezitím Michal zaběhl za roh a volal na policii. „Dobrý den, někdo nám sexuálně zneužil dcerku. Stalo se to u hotelu Srní.“
„Viděli jste pachatele?“
„Ne, ale je asi kousek odtud. Mám ho zkusit zadržet?“
„Spíš ho sledujte, jestli ho uvidíte. Zanechal nějaké stopy?“
„Přemluvil ji k orálnímu sexu, za čokoládu. Na té mohou být otisky a taky má malá na puse a na tričku zbytky spermatu.“
„Tak ať si to neutírá, za chvíli tam jsme. A dejte nám číslo.“
„Dobře, šest set čtyři, sedm čtyři pět, tři sta dva, díky.“
Otec přešel zase k Sáře.
„Sári, pamatuješ si, jak vypadal?“
„Měl šedý vlasy, byl hubenej a měl hnědou bundu a modrý džíny.“
„Bezva. Sárinko, dobře mě poslouchej. Polož tu čokoládu a zatím ji nejez. A tu pusinku si taky nemej, vydrž to, ano?“
„Jo, a proč?“
„Protože přijedou páni od policie a setřou to, a poznají podle toho, kdo to byl. A já musím jít, zbytek ti vysvětlí maminka.“
Michal rychle vyběhl k lesu. Ponořil se dovnitř a po nějaké době uviděl před sebou chlapíka, který vypadal jako houbař, ale přesně odpovídal popisu.
Konečně přišel telefonát od policie.
„Jsme na křižovatce, sledujete ho?“
„Jo,“ zašeptal.
„Je v tom lese na sever od hotelu?“
„Jo jo.“
„A jak daleko?“
„Sto padesát metrů. Má béžovou bundu a modrý rifle.“
„Jsme u lesa.“
Skutečně uslyšel motor.
Za chvíli se k němu připlížili dva policisté. Ukázal jim dopředu. Chlap šel lesem a vůbec si jich nevšiml. Policisté popoběhli ještě kus a tasili zbraně.
„Policie, stůjte! Jménem zákona!“
„Chlap se rozběhl, ale když jeden z policistů vystřelil do vzduchu, zastavil se.
Doběhli až k němu.
„Jste zatčen pro podezření z pohlavního zneužití,“ oznámili mu a dostal pouta.
„Popis na něj sedí přesně,“ poznamenal Michal, když všichni vyšli z lesa.
U hotelu mezitím policejní technik snímal stopy ze Sáry, která přitom hladově koukala po čokoládě.
„Sárinko,“ oslovila ji Helena, „je to on?“
„Jo, to je přesně on, a tu čoko měl v tom košíčku,“ prohlásila Sára bez rozmýšlení.
Když se mu podívali do koše, našli tam dokonce účtenku z obchodu. Na tu samou čokoládu.
„Vezměte mu otisky, sejměte otisky z té čokolády a porovnejte je,“ nařídil technikovi velitel zásahu. Ten už byl se Sárou hotov a Helena ji vedla do koupelny.
Mezitím byly otisky hotové a naskenované.
„Takže otisky,“ řekl technik, „jeho otisky jsou na čokoládě, celá ruka. Stoprocentní shoda. Pak tam jsou dětské otisky, asi tý malý, a jedny, dvoje další.“
„Udělal jste to?“ otočil se velitel na podezřelého.
„Přiznávám se,“ sklopil hlavu.
Naložili ho do auta.
„Asi za dva dny si vás zavoláme k výslechu, tak neodjíždějte,“ požádal Michala velitel.
„To rozhodně neplánujeme.“
„Dobře, tak na shledanou,“ rozloučil se a obě auta odjela.
Za chvíli přišla Helena s umytou Sárou v čistém tričku a s vyplašenou Laurou, která Sáru starostlivě otlapkávala.
„Já jsem na prášky,“ zhroutila se na lavičku.
„Nedáme si pak panáka?“
„Rozhodně.“
„A co se stane s tím pánem?“ zeptala se spokojená Sára, protože čokoláda tu zůstala, jsouc pro policii již nepotřebná.
„Zavřou ho do vězení.“
„Kvůli jednomu kouření?“
„Jo, protože to je věc, kterou spolu smí dělat jen dospělí.“
„A proč? Já nevěděla, co chce, když řekl vykouřit, ale on mi to vysvětlil.“
„A udělala bys to, kdyby ti nedal čokoládu?“
„Ne.“
„Tak vidíš, on tě podplatil. To je jako kdybych dal panu učiteli peníze, abys měla samý jedničky. To je úplatek, a to se nesmí.“
„A proč se to nesmí?“
„Protože tím ovlivní tvoje rozhodnutí. Nerozhodneš se svobodně. Proto, když jsi dostala čokoládu, kterou máš ráda, tak tě ovlivnil, abys mu to udělala. A kór děti, jako ty, to ještě nedovedou posoudit správně, jestli mají, nebo nemají. A on toho využil a tím udělal zločin.“
„A já taky udělala zločin?“ zachvěla se Sára.
„Ne, tys to jenom popletla, víš?“ řekla jí Helena co nejvlídněji.
„Ach jo, já to popletla a jeho zavřou do vězení,“ odtušila smutně.
„Je to dobře, že ho zavřou do vězení, on by mohl nějaké jiné holčičce udělat něco mnohem horšího.“
„Já se na něj nezlobím, on se na mě tak hezky usmíval…,“ litovala ho.
„To je fajn, že se na něj nezlobíš, a možná jsi tím, žes nám to řekla, zachránila spoustu jiných holčiček od problémů,“ pochválil ji otec.
„Co teď cítíš?“ ptala se jí Helena dál.
„Mě mrzí, že jsem to popletla,“ řekla Sára, „a že mi nedošlo, že to nemám dělat.“
Alespoň, že neprožívá žádnou hrůzu, pomyslela si Helena s ulehčením.
„Zkrátka, kdyby ti někdo nabízel kilo čokolády, když mu ukážeš pipinku nebo když mu uděláš něco s pindíkem, to prostě nesmíš. Budeš si to pamatovat?“
„Jo, budu, mami. A můžu už načnout tu čoko?“
„Jasně,“ usmál se na ni Michal.
Sára si spokojeně ulomila, nabídla i Adélce a rodičům a pak odešla na prolézačku.
„Nikdy jsem netušila, že budu jíst čokoládu, kterou dal mojí dceři pedofil,“ povzdechla si Helena.
„To vůbec nemusel bejt pedofil,“ namítl Michal, „ten mohl být jenom neúspěšnej u žen a k tomu nadrženej, a vybíral si holčičky jako náhradní sexuální objekty, protože která ženská vykouří za čokoládu?“
„Já teda ne,“ zasmála se Helena křečovitě.
„Škoda, já si zrovna chtěl pro jednu dojít,“ zašklebil se Michal.
„Ale stejně je mi ho svým způsobem líto,“ zamyslela se Helena. „Nechá si účtenku od čokolády, všude hromady otisků, a ještě Sárinka toho měla na sobě… A pak se motá po lese jak klacek pod jezem, místo aby letěl pryč. To musí bejt lůzr…“
Sára o tom posléze ve škole dokonce napsala slohovou práci…

Obrázek
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola pátá

Příspěvekod Leonid » 16.9.2016 10:23:34

Kapitola pátá, kde Laura se Sárou jdou do školy

Prvního září se holky nastrojily, načesaly a hodily si na záda nové aktovky. Laura měla bleděmodrou a Sára růžovou. Celá rodina došla společně až do školky, kde Adélku čekalo slavnostní zahájení.
„Aby si tě tady nenechali taky,“ pošťuchovala Laura mladší sestru.
„Nemachruj, jo?“
Začaly se lehce pošťuchovat.
„No tak!“ ukončil to Michal a rozdělil holky na nekontaktní vzdálenost.
Po zahájení zanechali mírně smutnou Adélku svému osudu a odešli ke stánku vyššího vzdělání. Tam se rozdělili a Michal s Laurou vyhledali 4.B a Helena se Sárou 2.B. U Laury to proběhlo v pohodě, ale ne tak u Sáry.
„Tak, děti, tohle je Sára Veverková, která s námi…“ spustila učitelka.
„VAverková,“ opravila ji Helena lehce mrzutě.
„Je, pardon, já to spletla,“ zakvokala učitelka, ale nevypadala, že je jí to nějak moc líto.
Děti se pochechtávaly a Sára se styděla.
„Běž si sednout támhle, vedle Verunky,“ ukázala nakonec učitelka na jedno místo.
Sára se váhavě posadila, Helena jí zamávala a odešla.

V příštích dnech se všechno zabíhalo, u snídaně to bývalo občas maličko hektické, ale šlo to. Vaverkovi se ale dozvěděli, že Lauře občas někdo vmetl do tváře, že je cikánka. Laura byla totiž kapku snědší a ještě opálená po prázdninách. Ty pomluvy se naštěstí moc nerozšířily a Laura to sama rozehnala tím, že se dobře učila.
To se Sárinkou to bylo horší. Sice se skvěle učila, ještě lépe než Laura, ale byla strašně chaotická. Zapomínala si pomůcky a jednou dokonce zapomněla vyzvednout Adélku ze školky. Do úkolů se pouštěla většinou odprostředku a oklikou a jen vysoká inteligence jí pomáhala je splnit. Nebylo to tak, že by kolem sebe vytvářela nepořádek, spíš nevěděla kde co má, a měla potíže se sebeobsluhou. Rodiče na ní hodně pracovali, ale šlo to pomalu. Sílu jim dodávalo to, že viděli, jak velice je Sárinka miluje a jak se snaží na sobě dělat. Na druhou stranu bylo pozoruhodné, že má ohromný talent se neumazat. Venku mohlo být bláta po kolena, k obědu boloňské špagety a ve škole tradičně umolousáno, ale Sára dokázala vždy přijít domů ve své oblíbené bílé halence, světle modré sukni a bílých punčocháčích stejně neposkvrněná, jako ráno odešla. Ze školy ale chodívala smutná a stěžovala si, že se jí děti posmívají. Kamarády si paradoxně našla spíš ve vedlejší třídě.

Jednou, když šly holky ze školy, mezi nimi vznikla diskuze, zda je to kratší kolem kostela, nebo mezi vilkami.
„Hele, Sári, tak já půjdu s Adlí kolem kostela a ty lískama, jo? A kdo tam bude dřív.“
„Ale nebudeš utíkat!“ ubezpečovala se Sára.
„Jasně,“ mávla rukou a rozešly se.
Celé měření ale bylo neregulérní, protože Adélce se cestou rozvázala bota a muselo se to napravit. Když došly tam, kde se cesty zase sbíhaly, uviděla Laura, že Sára běží před nimi. Už už se chtěla naštvat, když zahlédla, že za její sestřičkou běží tři další děti.
„Veverka! Smradlavá židovka! Parchant z děcáku!“ a tak podobně pokřikovaly.
„Hele, nechte toho!“ otočila se Sára na ně. Začaly do sebe strkat.
V Lauře vzkypěla žluč. Doběhla hlouček, popadla za rameno kluka, který volal to o parchantech, a prudce ho otočila k sobě.
„To odvoláš, sám seš parchant!“ vyjela na něj.
„Co se do toho sereš, cigoško!“ nedal se zahanbit.
„Cos to řek?“ zeptala se ho Laura naprosto klidně.
„Že jste cigoška a židovka, kurvy za jedny prachy!“
„Tos posral!“ zařvala Laura a vrazila mu strašnou facku.
Laura byla z holek ve třídě nejsilnější a nejmrštnější a tenhle hoch byl o dva roky mladší. Taky to byli jenom takoví salónní šikanéři, vyrostlí v normálních rodinách. To Laura se Sárou byly tvrdě otřískané těmi nejhoršími podmínkami, protože, jak se pan Koláčný rodičům opomněl zmínit, ve stejné budově jako dětský domov sídlil i diagnostický ústav a občas se to tam, z různých důvodů, poněkud prolínalo. A mezi vychovateli panoval ne zcela ojedinělý názor, že hlavně Laura patří spíš do té diagnostické části. Proto byly pro holky tihle protivníci nebezpeční jako plyšoví králíčci.
Kluk skoro upadl a chytil se za tvář. Ale to už se do Laury pustila jediná dívka ze skupiny a začala ji tahat za vlasy. Sára ji ale popadla za ucho u brašny. V téhle pozici je člověk naprosto bezmocný a Sára s ní taky začala točit. Když pěkně nabrala rychlost, tak ji pustila, ona sebou plácla do bahnité kaluže opodál a začala brečet. Byla to předtím taková růžová cukrová panenka…
Dva kluci se ale vrhli znovu do boje.
„Adlí, vylez na strom!“ houkla Laura přes rameno a pokračovala v boji. Na zemi se octly první knoflíky, aktovky a podobně. Konečně Laura dostala kluka na lopatky a bolestivě mu zmáčkla bradu.
„A teď odvoláš cigošku a židovku, ty čuráku zvadlej, zasranej,“ zasyčela.
Laura byla sprostá jak dlaždič, i když vůči rodičům si to nikdy nedovolila a k sestrám jen málo. Dovedla si totiž dobře spočítat, že ti lidé jsou pro ni důležitější, než možnost si pořádně slovně ulevit. Ale na své nepřátele si servítky nebrala.
„Odvolávám,“ šeptl kluk, Laura vstala a on potupně utekl.
Druzí dva šikanéři zmizeli už před chvílí.
„Bezva,“ pochválila si Laura boj a jala se kontrolovat svůj i Sářin zevnějšek. Odneslo to pár knoflíků a Sára měla trochu natrženou kapuci. Laura starostlivě posbírala utržené knoflíky a schovala je do kapsy.
„Slez a půjdeme domů,“ zavolala Sára vesele na Adélku, „vyhráli jsme.“
„Já ale nevím jak,“ kňourala Adélka z koruny velké borovice.
„No jako jsi vylezla nahoru, ne?“
„Když já si to nepamatuju.“
„Jdu za tebou,“ vyhrnula si Laura sukni a bystře vyšplhala nahoru.
Sára ji napjatě sledovala. Najednou vyjekla. „Bacha, Lori, praská ti větev!“
Laura hbitě udělala krok dolů a větev spadla na zem. „A teď se tam nedostanu, do prdele,“ zaklela.
Ještě chvíli se pokoušela najít sestřičce cestu dolů, ale pak to vzdala a otráveně slezla.
„Zavolám mámě.“
Vytáhla telefon a navázala spojení.
„Ahoj mami, jak se máš?“
„Dobře, broučku, ale proč mi voláš?“
„No, víš… to… vono jako…“ kuňkala.
„Co jste provedly?“ otázala se zkušeně Helena.
„Adélka… vylezla na strom… a nemůže dolů.“
„A proč, proboha?“
„Protože my se praly a musela se zdekovat.“
„Zase rvačka?“
„Jenže ty děcka si začaly a sprostě nám nadávaly!“
„Zase šly po Sárince?“ zeptala se Helena chápavě.
„Jo.“
„Hele Lori, já jsem teď někde u Berouna, hodně daleko. Dobře mě poslouchej. Vytočíš číslo sto padesát a tam jim to řekneš, že je Adélka na stromě. A musíš říct, kde to přesně je. Kde vlastně?“
„V Lískách.“
„To nikomu nic neřekne. Tak řekni, že je to v…“
„Klánovický ulici!“ vyhrkla Laura pyšně.
Než šly holky do školy, musely se ulice, kudy se tam chodí, naučit jako básničku – právě pro takovéto případy.
„Dobře, ale neskákej mi do řeči. Že je to v Klánovický u střediska.“
„Jasně!“ zvolala a zavěsila, než stačila Helena cokoli dodat.
„Ty jo, mám prej zavolat hasiče!“ oznámila rozrušeně Sáře.
„A oni přivezou žebřík!“ zaradovala se ona.
„Potřebuju čůrat!“ volala Adélka naléhavě.
To už Laura vytáčela číslo.
„Dobrý den, prosím vás, naše ségra Adélka je na stromě a nemůže dolů, potřebuje sundat,“ oznámila operátorce.
„Jakpak se jmenuješ?“
„Já?“
„No ty.“
„Laura Vaverková a chodím do čtvrtý bé.“
„A kdepak je tvoje sestra na stromě?“
„V parku u střediska v Klánovický ulici! Na borovici, kousek od tý ležatý prdele,“ mlela rozčilená dívka páté přes deváté.
„A neděláš si ze mě legraci?“ zeptala se žena přísně.
„Né, prosím vás, já jsem nervózní z toho,“ začala skoro natahovat, „je to fakt Klánovická ulice, tam je vysoká borovice a na ní sedí Adélka. A je to tady Hloubětín.“
„A co je ležatá prdel?“
„To je taková socha…“
Tu na ní Sára začala gestikulovat a šeptat: „Ať zavolaj mámě!“
„Můžete klidně zavolat naší mamince, ta mi řekla, že vás mám zavolat, ale ona je daleko.“
„Dobře, dáš mi číslo?“
„Sedm jedna dva, tři pět tři, pět osm tři,“ nahlásila hbitě.
„Dobře, já jí zavolám a dám ti vědět,“ řekla operátorka již vlídně, „vydrž a nezavěšuj, ano?“
„Jenže to si vybouchám kredit,“ fňukla Laura.
„Neboj se, to je zadarmo.“
„Fajn, budu čekat a děkuju,“ uzavřela to způsobně.
Asi za pět minut jí operátorka sdělila, že hasiči jedou. Holky se posadily pod strom a čekaly. Adélka se na stromě mezitím počůrala. Za chvíli se ozvalo houkání, objevilo se červené požární auto a taky sanitka.
Hasiči vytáhli z vozu skládací žebřík a postavili ho ke stromu.
Jeden hasič vylezl nahoru. „Neboj se, holčičko, já tě teď sundám dolů, ano?“
„Jo,“ kníkla.
Hasič ji vzal do náruče a snesl dolů. Záchranář ze sanitky se na ni zběžně podíval, a když ho ujistila, že ji kromě mokrých kalhotek nic netrápí, tak prohlásil akci za ukončenou.
„My vám moc děkujeme,“ usmála se Laura, „a my vám zazpíváme písničku o hasičích, jo?“ rozzářila se.
Hasiči pobaveně přikývli. Holky se postavily vedle sebe a spustily.

Hasiči jedou! Stříkačku vezou!
A ten co stojí u stříkačky
má posraný podvlíkačky
tramtarárará!

Hasiči napřed lehce zkoprněli, ale pak se zasmáli, nasedli do vozu a odjeli. I hlouček čumilů se začal rozcházet.
„No jo, Vaverková,“ ozval se protivný hlas.
Laura ztuhla. Byla to její třídní učitelka.
„Pořád děláš jenom ostudu! Co to tady zpíváš?“
„My chtěly hasičům udělat radost.“
„A proč vlastně nejsi v družině?“
„Protože nemusíme. My vyzvednem ze školky Adélku a jdeme si s ní domů hrát. A pak přijde tatínek s maminkou a děláme úkoly,“ vysvětlila Laura.
„A ve družině,“ dodala Sára naštvaně, „je děsnejch děcek. A my jich z děcáku máme plný zuby!“
„Jo, škola bohatě stačí,“ souhlasila Laura.
„Ať za mnou někdo z vašich přijde do školy!“ vyštěkla učitelka.
„To znám, vy jim řeknete, že jsem drzá jak vopice, jako mi říkáte ve škole, a pošlete mě k psychológovi, ten řekne, že jsem moc impulzní a kreativní… To já všechno znám,“ odvětila Laura nevzrušeně. „Ale řeknu jim to, to se nebojte.“
„Ty rosteš pro kriminál!“ byla učitelka vytočená na nejvyšší míru.
„Nerostu! Tatínek říkal, že když nebudu lhát, krást a zabíjet, tak že nevyrostu, he!“ měla Laura rázem navrch.
„Ty jseš taková potvora…“
„Už jste skončila?“ zeptala se Laura zdvořile. „My totiž musíme vzít Adélku domů, poněvadž je mokrá. Tak na shledanou,“ usmála se, vzala sestry za ruce a odešly.

Problémy se šikanou potom pokračovaly, ale začátkem října to náhle přestalo. Avšak nejen proto, že si Sára našla nové kamarády ve vedlejší třídě.
Sára šla zrovna ze školy sama, protože Laura vyzvedávala Adélku ze školky a někde se zdržela. U parčíku ale na Sáru číhala šestice těch největších hajzlíků od ní ze třídy. Obstoupili ji a začali se jí posmívat.
„Malá kurvička z děcáku!“ ozval se první z kluků.
„Co z děcáku, z pasťáku, táta si ji vybral, že mu pěkně kouří,“ přisadil si další.
„Nech mýho tatínka!“ rozčílila se Sára a skočila po něm.
Ale dva vedle stojící kluci ji povalili na zem. Chtěla rychle vyskočit, ale hodně to zabolelo. Dva jí totiž stáli na vlasech.
„A teď jí svlíknem!“ zajásali kluci a jeden se jí začal dobývat pod sukénku.
„Omyl,“ ozvalo se náhle za nimi.
Kluci vyskočili. Stála tam parta Sářiných kamarádů, doplněná ještě rozzuřenou Laurou a lehce vyjukanou Adélkou.
Tahle formace si právě den předtím začala říkat „Velká šestka“ a přísahala si, že budou své nepřátele pronásledovat po vzoru tří mušketýrů – jeden za všechny, všichni za jednoho. Jak případné - protože poznámky, které všechny tyhle dětičky už stihly dostat, by mohly Dumasovu románu délkou směle konkurovat. I pár třídních a ředitelských důtek z loňska by se našlo. Kromě Laury a Sáry, protože u nich to učitelé v dětském domově považovali za zbytečnou a neúčinnou formalitu.
Tašky dopadly na zem a v rukou útočníků se objevily kusy gumových hadic (to vymyslela Laura) a klacky. Část šikanérů se vrhla do boje holýma rukama, čehož ti zbylí využili k ozbrojení se kameny a pravítky. Markétka, nejslabší z party, spolu s Adélkou, se stáhly a poskytovaly dělostřeleckou podporu malými kameny.
Celé to asi po čtvrt hodině ukončil zásah vyšší moci. V parčíku se objevil strážník a celá ta pranice se mu vůbec nelíbila. Se slovy „No, tak, nechte toho!“ děti rozhrnul obuškem a ty se konečně přestaly prát. Strážník se posadil na blízké schody a jal se situaci řešit.
„Proč se takhle perete?“ zeptal se přísně.
Laura pokročila vpřed. Měla kalhoty na půl žerdi, roztrženou košili a ve vlasech trávu. Tvář jí zdobily čtyři škrábance jak od divoké kočky.
„Protože tadyhleti to… vometáci nadávali tady Sárince a chtěli ji svlíknout! No to jsme je přece museli zmlátit, ne?“ podívala se na strážníka s lehce starostlivým výrazem, jakože jestli to opravdu chápe.
„To máte říct paní učitelce a ta by to vyřešila, ne?“ namítl strážník.
„Paní učitelka,“ ozvala se naštvaně Sára, „spadla z totemu na šíp, asi, protože je prdlá. Víte co mi řekla? No, to se klukům asi líbíš, když tě takhle škádlí. To je, co?“
„A přitom...,“ vmísila se do hovoru Kristýnka, taková malá dáma z vyšší společnosti, „...jí říkali takový věci, že vám to ani nemůžu říct, protože to byste mě zatknul!“
„No, to snad ne,“ usmál se.
„Bacha, začíná mluvit jako úča,“ pošeptala Sára Kristýnce.
Kristýnka poslušně zopakovala, co slyšela, než zaútočili. Strážník se zamračil.
„Tak tohle není žádná legrace,“ podíval se na kluky, „tohle prostě nesmíte dělat. Nadávat někomu, že je z děcáku, je fakt sprostý. Tak mi teď pěkně řeknete svoje jména a kdo vás učí a do školy to půjdu nahlásit já. Mě budou věřit určitě.“ Členové Velké šestky se rozzářili. Šikanéři museli nahlásit údaje a strážník si je zapsal.
„Je fajn, že se nebojíte zastat kamarádky,“ usmál se na zbylé děti, „ale takhle se nemůžete řezat.“ Uklidil si zápisník, pokynul jim a odešel.
Provinilci se rychle vypařili.
„Ten pan policajt je tak úžasnej,“ nyla Laura, zatímco Sáře zasypávala prachem z cestičky krvácející ránu po kameni, „já, až budu velká, tak se s ním ožením!“
„To už bude starej a roztřesenej,“ poznamenala Kristýnka. „To bys neměla doma žádný peníze.“
„Láska prej všechno překoná,“ namítla Laura rozhodně.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola šestá

Příspěvekod Leonid » 20.9.2016 17:52:58

Kapitola šestá, kde se malé tanečnici splní sen

Pár dní po tomto incidentu se rodiče, po poradě s Laurou, rozhodli přihlásit ji do baletní školy. Protože to, že má talent, by poznal i slepý. Docházelo totiž i k všelijakým jevům, ukazujícím, že Laura je asi nějaký zvláštní živočišný druh z řádu bezobratlých. Například jednou se Heleně rozsypaly nějaké drobnosti v úzkém prostoru mezi pohovkou a zdí.
„Lori, můžeš mi to posbírat, prosím?“
„Jo, mami.“
A už Helena jen nevěřícně sledovala, jak děvenka udělala pár kroků k místu neštěstí a rovnou ze stoje si sedla na zem do provazu. Bylo to od ní chytré, protože jinak by si k tomu sednout nemohla.
Kdybych si takhle sedla, tak už mě nikdo nikdy nezašije, pomyslela si užaslá Helena a pokračovala ve vaření.

Na jednu zářijovou středu byl stanoven termín zkušební hodiny. Helena udělala Lauře předpisový drdůlek, čímž vynikl nejen její štíhlý, hezky tvarovaný krček, ale i poněkud odstávající uši. No, ale to není žádná tragédie, ušatých holek po světě běhá… A už Laura s tatínkem vyrazila do Karlína, kde škola sídlila.
V šatně se svlékla do spodního prádla (Laura doma trvala na čistě bílém, prý aby vypadala „seriózně“), a po chvíli čekání přišli do malého sálu, kde za stolem seděli muž a žena. Ověřili si údaje z přihlášky.
„Ale tu přihlášku máte vyplněnou nekompletně,“ řekla žena.
„No, my s manželkou tomu rozumíme minimálně, a tak nevíme, jestli by patřila do začátečníků, nebo do pokročilých. Nám akorát známá, která je baletka, říkala, že Laura má extrémní talent,“ vysvětlil Michal.
„No, to se uvidí,“ řekla paní. "Tak, Lauro, teď ti pustíme nějakou hudbu a ty nám zatancuješ, ano?“
Laura se rozzářila. Tréma nebylo to, co by kdy zažila. A tak se vrhla do tance se stejnou radostí, jako když tančila doma.
„Já si nevšiml, že má špičky,“ podivil se muž.
„Protože je nemá,“ ujistila ho udiveně jeho kolegyně, „jak to, že tancuje na špičkách?“ podívala se na Michala.
„Já nevím, my ji takhle dostali,“ pokrčil rameny.
Ještě jim Laura musela zazpívat písničku a paní si vyzkoušela její pružnost a pohyblivost. Jen bylo slyšet, jak si pro sebe zabručela: „kde má ta holka klouby?“
„S tebou někdo cvičil?“ otázala se pak Laury.
„Jo, paní Těrýsková v děcáku, ona tomu trochu rozuměla. A tak mi něco ukazovala, jak se rozcvičit, a tak. Říkala, že si u toho, když mě učí, krásně vyčistí hlavu. A nechávala mě tajně koukat, když byl na dvojce balet. A ta jediná říkala, že nerostu pro šibenici,“ usmála se, tak nějak láskyplně.
„Tak Lauro, běž chvilku ven, ano? A můžeš se už obléct,“ usmál se na ni muž.
„Na shledanou.“
„Tak co?“ zeptal se otec nejistě.
„Jasně pokročilí,“ podívali se na sebe zkoušející.
„Paráda,“ hlesl Michal.
„Ona je fakt výborná, ohromně ohebná, lehoučká, a přitom má sílu,“ libovala si paní.
„Taky krásně vnímá hudbu. A těhle tmavých typů tu máme málo,“ poznamenal muž. „Víš, jak by se vyjímala v Šeherezádě?“ otočil se zasněně na kolegyni. „To je jeden balet, který máme na repertoáru,“ vysvětlil otci.
„Fajn, tak nám zaplatíte školné a bude potřebovat bílý trikot s tenkými ramínky, růžové punčocháče, bílé baletní boty a musí mít vždycky drdol,“ poučila Michala paní, „a můžete jí koupit i svetřík a návleky na nohy. Ono je to lepší, když se tělo po rozcvičení udrží prohřáté.“
„Tak, to je všechno. A příští úterý ve tři začínáme,“ rozloučili se zkoušející a Michal spokojeně odešel.
Venku čekala napjatá Laura. „Tak co, tati? Vzali mě?“
„Byli z tebe úplně na větvi, nebudeš začátečník, ale pokročilá. A teď pojedeme koupit ty věci, co máš mít, ano?“
Laura celou cestu k tramvaji poskakovala a jásala.
„A tati, mohla bych dát nějak vědět paní Těrýskový, že mě sem vzali? Já si myslím, že by měla radost,“ zeptala se Laura.
„Určitě.“
„Ale jak?“
„No, koupíme nějakou pěknou pohlednici s Prahou a napíšeš jí. Adresu najdeme na netu,“ navrhl Michal.
„Ty jo, já nikdy nepsala dopis,“ zarazila se.
„Nebylo komu, viď?“ pohladil ji po hlavě a objal.
„Jo,“ špitla.
„Ale teď jí napíšeš. A pak jí třeba pošleš nějaké fotky a tak, jestli bude chtít.“
„To jo,“ usmála se.
Po chvíli pátrání našli doporučený obchod, kde sehnali všechno potřebné. A koupili i dvě síťky na drdol.
Doma je Laura, poté, co jí maminka i sestry mohutně pogratulovaly, přísně instruovala: „Tak hele, tyhle síťky mám jenom na balet, takže mi je nebudete brát, jo?“
„Tak je dáme sem,“ vybrala Helena jednu přihrádku v koupelně.
Všechny ostatní gumičky, sponky, spony a jiné tretky se v koupelně množily geometrickou řadou, protože často při nákupech některá z holek nějaké vyžebrala. Už toho byla skoro plná krabice od bot, protože i Michal a Helena byli dlouhovlasí a měli tam ty svoje. Akorát Adélka chodila nejraději s rozpuštěnými vlasy. To naopak Sára měla těchto věcí ohromnou spotřebu, protože milovala různé sofistikované kreace s tenkými pramínky a copánky.
Sáru přihlásili do základní umělecké školy na sólový zpěv a ještě do školního sboru.
A aby toho nebylo málo, tak dětský lékař Heleně doporučil, že by s Adélkou měla chodit na speciální tělocvik, protože prý je opravdu slaboučká. A tak Helena odcházela dvakrát týdně dřív z práce a brala malou do tělocvičny, kde Adélka pod odborným dohledem prováděla různé posilovací cviky a zvedala miniaturní zátěže.
Laura byla z prvních hodin na baletu nadšená, ale navíc ukecala rodiče, že by si chtěla ještě někam chodit zacvičit, že si myslí, že to potřebuje. Tak ji přihlásili do Sokola. Bylo to hodně univerzální cvičení a Laura si libovala, že se krásně vyblbne a protáhne. Sáru to zaujalo, a že prý tam bude chodit taky, což rodiče uvítali docela s nadšením, protože Sára jim připadala, že má sklony hodně jíst a tloustnout.
Naštěstí si Laura dobře uvědomila, jak je balet pro ni důležitý, a tak s ní po cestě tam a zpátky nebyly žádné problémy a i při trénincích se omezila jen na drobné vylomeninky, které rodičům ani nikdo oficiálně nehlásil. To spíš Laura se o nich zmiňovala při večeři. K té zasedali všichni, bylo-li to jen trochu možné, a zahrnovala i povídání si o tom, co komu přinesl den. Adélka při ní vždycky prezentovala, co za ten den nakreslila.

„Budeme do Sokola potřebovat uniformy,“ prohlásila jednoho dne Laura, když se po cvičení potkala s tatínkem na náměstí. Jo, uniforma, pomyslel si Michal, bez toho by to tady nešlo. V Hloubětíně totiž byla většina dětí začleněna v různých organizacích. Byli zde Sokolové, Pionýři, Skauti, TOM čili turistický oddíl mládeže, Mladí hasiči a LON, neboli Legie obrany národa. To poslední byl navenek docela obskurní spolek, taková vlastenecká buňka, která se zabývala historií, vojenstvím a národními tradicemi. Její členové nosili černé uniformy a tím pádem působili trochu jako dorost SS. Ale byl to dobrý spolek, učící děti historii a lásce k vlasti. A ten holky taky zaujal, což přineslo potřebu dalších uniforem.
Za dva dny si otec udělal čas vyrazit s holkami pro kýžené uniformy. V Konzumní ulici, za kinem, byl malý krámek s cedulí „Uniformy“. Uvnitř narazili na staršího pána s knírem, který trochu napadal na jednu nohu.
„Dobrý den, čím vám mohu posloužit, princezny?“ široce se usmál na děvčata.
Michal Lauru schválně nechal, ať to zkusí vyřídit sama, když se pořád do všeho montuje.
„Potřebujeme, prosím,... my dvě,“ ukázala na sebe a Sáru, „uniformy do Sokola, a pro všechny tři uniformy do Legie,“ neztratila Laura hlavu.
„Samozřejmě, Legie, to vám chválím, děvčata,“ nepřestával pán hovořit a vytasil krejčovský metr.
Promptně si holky proměřil a jal se pátrat v záplavě uniforem, které visely na tyčích až do pozoruhodné výšky. Brzy se holky staly vlastníky uniformy sokolské, kterou tvořila červená košile, širší krémová sukně a černá čapka s pírkem.
„A k tomu každá dvoje punčošky,“ přihodil na pult čtveřici krabiček, „samonosné, ať se v létě nepotí pipinka.“
Sára vyprskla smíchy.
„Jo, pipinka malinká…“ poznamenala Adélka zasněně, což zase rozesmálo pana prodavače.
Nakonec přistály na pultě tři černé uniformy, tvořené sukénkou, košilí se stříbrnými knoflíky a kšiltovkou.
„Budete chtít pohorky?“
„Ne, ty mají,“ řekl Michal, ale nakonec se rozhodl zakoupit i několikero černých podkolenek, které taky k uniformě patřily a tři batohy. „Legionáři“ chodí hodně na výlety.
Zaplatil, a když odcházeli, poplácal prodavač Lauru po zadečku. „A ve zdraví jich užijte.“
Ta mu věnovala široký úsměv.
Jestli to je pedofil, tak má práci snů, pomyslel si Michal.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola sedmá

Příspěvekod Leonid » 23.9.2016 19:11:19

Kapitola sedmá, kde dojde k výrobě dětského porna

„Tak, holčata, příští týden půjdeme k fotografovi,“ oznámil jednoho dne Michal, „ať s váma máme nějaký hezký fotky.“
„A to si budeme moct vzít parádní šaty?“ ptala se honem Sára.
„Rozhodně, budete super princezny, a ty taky, viď?“ otočil se na Helenu.
Holky potom značnou část zbytku týdne strávily u šatníku zkoušením oblečení a chichotáním.
„A kam vlastně půjdeme?“ ptala se Laura, když nastalo páteční odpoledne.
„O patro výš,“ usmála se Helena, „tam má ateliér soused, pan Koleda, u toho se budeme fotit.“
„Ten, co má tu divnou holčičku, která nechodí do školy?“
„Jo. A proč se s ní vlastně nekamarádíte? Bydlíme spolu v baráku, mohly byste si hrát na zahradě a tak…“
„Říkám, že je divná,“ opáčila Laura, „my jí moc nerozumíme, ona bude asi z ciziny. A všemu se diví, jakoby spadla z jahody naznak.“
„Já si myslím, že je trochu postižená, asi autistka,“ řekla Helena smutně, „je mi to líto, taková hezká holčička.“
„Ale máš nás,“ řekla Laura přísně a objala její ruku.
Helena ještě holky pečlivě učesala, Lauře udělala její oblíbené culíky, Sáře několik pramínků v té její hřívě a Adélce pomocí gelu zvýraznila její neposedné vlnky - to jí slušelo nejvíc. Navíc ještě všem holkám udělala decentní bílé linky kolem očí, aby je měly výraznější. Vyšli do podkroví a zaklepali. Otevřel jim vlasatý a vousatý chlapík a Sáru napadlo, že je trochu podobný jejich tatínkovi, ale je tlustší. S úsměvem jim pokynul dovnitř. Ten ateliér nebyl tak úplně jeho, protože Michal tam měl ubytované rybářské potřeby a měl tam i modelářský kumbálek. V ateliéru byl krb, stolek a pár židlí.
Když tam vešli, stály tam již připravené reflektory se softboxy, zavěšené bílé fotopozadí a v koutě na dece posedávala holčička, stará asi jako Laura, v bílém roláku a černých legínách. Před sebou měla položené nějaké malé hračky.
„Ahoj, Filoméno,“ pozdravila ji Laura vlídně.
„Zdrávi buďte,“ odpověděla zajíkavě.
„Je divná,“ zkonstatovala tiše Sára Adélce do ucha.
„Tak jak to provedeme?“ zeptal se fotograf.
„Já bych si představoval pár fotek jako celá rodina a pak holky zvlášť,“ odpověděl Michal.
„Ok, tak si třeba všichni lehněte tady na to prostěradlo, hlavama k sobě.“
Nějak se tam poskládali a pan Koleda fotil. Potom si ještě rodiče sedli na židle a holky se postavily k nim.
„Trochu si je přiviňte,“ ponoukal je fotograf, „pozor… paráda,“ liboval si.
Ještě se udělalo pár fotek typu Adélka v Helenině náručí a podobně.
„A teď holky,“ zvolala Helena vesele, „která začnete?“
„Já, já!“ volala Sára.
Postavila se před pozadí, rozkročila se, opřela si dlaně o kolínka a usmála se.
„Fajn, vydrž mi…“ byl fotograf spokojený.
Potom se otočila zády, dala si ruce v bok, prohnula se v pase a přes rameno se podívala do objektivu, ale tak chlípně, až rodičům přeběhl mráz po zádech.
„Tvař se normálně, Sári,“ pokáral ji otec.
Na další snímek si lehla na břicho, pokrčila jednu nohu, maličko pozvedla horní část těla a opřela se o dlaně. Přivřela oči a zatvářila se jako upír, vyhlížející oběť.
„Tak hele, jestli nepřestaneš blbnout, tak končíme,“ vložila se do toho Helena. „Vyfoťte se ještě všechny tři.“
Adélka byla odvolána od reorganizace tatínkových věcí, kterou právě prováděla, a dostala od Laury nějaké instrukce. Rodiče mezitím koukali fotografovi na displej aparátu a bavili se o formátech.
„Můžete fotit!“ zvolala Laura po delší chvíli. Všichni zkoprněli.
Vzadu klečela Laura a měla na sobě přimáčknutou Sáru. Držela ji přitom za hrudníček, jakoby ta již měla prsa. Měla u toho zvrácenou hlavu a přivřené oči. Sára také klečela, měla jednu ruku v rozkroku, na pravém stehně jí obkročmo seděla Adélka a líbaly se. A to po francouzsku.
Cvak. Reflektory zableskly a to rodiče probralo.
„A mám toho dost!“ zařval Michal. Filoménka zajela do kouta. „Vstávat, oblíkat, a jdeme!“
Holky byly totiž navíc úplně nahaté. Svlékat se dovedly pozoruhodně rychle, třeba když je čekala koupel s pěnou.
Laura na sebe hodila šaty a na druhé dvě je navlékli naštvaní rodiče.
„Bohužel končíme,“ vysvětlil otec fotografovi. „Přijdeme, až se ty můry naučí chovat! Ale samozřejmě zaplatím normálně.“
„Tak jo, nashle,“ rozloučil se trochu zklamaný fotograf a jeho dcerka, či co to bylo, se plaše usmála.
Vaverkovi posbírali boty, punčocháče a kalhotky a seběhli s fňukajícími dcerami do bytu.
Tam se musely všechny posadit na pohovku, rodiče si přitáhli židle a sedli si před ně.
„Co to bylo? Chovaly jste se jako štětky!“ řekl Michal naštvaně.
„Jo, odkud tohle máte?“ přidala se matka.
„A proč štětky? My jsme přece učesaný,“ namítla Laura.
„Nedělej si ze mě srandu!“
„Ale třeba to slovo nezná…“ mírnila ho Helena.
„Jo, aha, promiň,“ řekl mírněji, „ale vysvětli mi to.“
„No, my jsme se nikdy nefotily,“ šeptla tisková mluvčí děvčat, „a tak jsme chtěly, abysme měly bezva fotky, a tak jsme hledaly knížky tady v knihovně, pro to… pro poučení. V některých knížkách tam jsou krásný velký fotky, a jsou tam pánové a paní, jak po sobě lezou. A tam jsme koukali, co se dělá při focení. Ale spousta těch paní tam ukazovala pipinku. A to jsme nechtěli, protože se to nemá. Proč jsou ty fotky špatně?“ divila se.
„Já ti říkala, že je máš dát až nahoru,“ sykla Helena na manžela.
Ty knihy nafotil jistý Roy Stuart a byla to umělecká pornografie.
„A my to tak dlouho trénovaly… se zrcátkem…,“ fňukla Sára.
„Ty fotky nejsou špatně, ale takhle se smí fotit jenom dospělí, a lidi si to kupují, protože se jim to líbí. Takže vy se při focení budete chovat normálně.“
„Co je to normálně?“ ptala se Adélka.
„Že si třeba budeš hrát, nebo se se ségrama budete lechtat - prostě budete blbnout jako normálně,“ pousmála se Helena povzbudivě.
„Nechovat se jako paní na fotkách,“ měla Sára rázem jasno.
„Přesně tak,“ doplnil Michal. „A večer se panu Koledovi půjdete omluvit.“

Večer se holky vrátily z omluvné výpravy. „Pan Koleda se nezlobil, byl na nás moc hodnej a ptá se, jestli si ty nepovedený fotky může nechat.“
„Na co je potřebuje?“ podivila se Helena. „Tak snad jo. Napíšu mu esemesku, že může.“
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola osmá

Příspěvekod Leonid » 27.9.2016 14:29:09

Kapitola osmá, kde se děti vydají na dalekou plavbu s katastrofálním koncem

Ještě v říjnu holky pořád vzpomínaly na letní plavbu po Vltavě a tak se jim otec rozhodl udělat překvapení, i proto, že se polepšily a příští focení dopadlo v pohodě. Nakoupil si palubky, kulatiny a další dřevo a s pomocí jednoho bratra postavil na půdě loď. Byla asi čtyři a půl metru dlouhá a paluba byla asi metr vysoko. Loď byla natřena omyvatelnou barvou, aby se po ní dalo čmárat. Na zádi byla kajuta, kde stály lavice a stolek. Na střechu kajuty a do podpalubí se dalo vlézt. Loď měla dva stěžně, které tvořily prolézačku, a ze střechy kajuty vedla skluzavka. Nechybělo ani kormidelní kolo a kanon, který střílel soft tenisové míčky. Kajutu osvětlovalo bateriové světlo předělané ze staré petrolejky. Jednu stěnu Michal vyzdobil starou mapou světa, ale zbytek ať si holky udělají po svém.
Loď byla hotova a rodiče odvedly nic netušící holky na půdu. Tam všechny spustily čelisti a vypadaly, že jsou úplně v šoku. Následně mu všechny skočily kolem krku. Najednou.
„Ještě jedna věc,“ upozornil je Michal, „berte si na tu loď helmy, co máte na kolo, jo? Kdybyste spadly, ať máte hlavu chráněnou.“
„Určitě, tatínku, a můžeme sem brát i naši partu?“ ptala se vzrušeně Laura.
„To víš, že jo.“
Holky se rozhodly přejít od slov k činům. Napřed se vyřítily dolů do bytu, kde se nastrojily do námořnických triček a sukní. Akorát se trochu nepohodly, zda k tomu budou lepší modré nebo bílé punčocháče. Zvítězily bílé. Poslušně si vzaly i přilby. Potom natěšené námořnice svolaly kamarády a už je táhly na půdu.
Na půdě byl namontovaný zvonek z bytu, na který vždycky Helena zvonila, když měly holky jít domů. Tentokrát musela večer zvonit asi třikrát, než se připlížily, naprosto smutné a zklamané.
„Co se stalo? Proč jste nepřišly hned?“
„Mami, ta loď je tak strašně supr... My jsme pluly strašně daleko a potkaly jsme žraloky. Já byla kapitán a pořád jsem byla nahoře na stěžni a hlídkovala jsem!“ vyprávěla o překot Laura, „a Kristýnka byla kormidelník a Terezka střílela z děla na žraloky. A panenky byly cestující a Adélka byla lodní kuchař a Markétka plavčík.“
To všechno se skutečně dneska stalo. Co na tom, že jen v dětských hlavičkách. Tam je to stejně důležité, jako ty banální věci, které se staly doopravdy.
„Mami a můžem ještě po večeři?“ žebrala.
„Ne, musíte spát, stejně už jste měly bejt dávno v pelechu. Ale zítra je sobota, tak se můžete plavit celej den, jo?“ pohladila Helena kapitánku.
„To bude bezva, mami!“ zajásala, „ale musíš nám dát nějaký zásoby, abychom vydržely plout tak daleko, jo? Prosím?“
„Určitě, něco se najde, kapitáne,“ zasalutovala jí Helena z legrace. „A teď se posádka musí umýt a jít spát. Kapitán musí jít příkladem.“
„Ano!“ zasalutovala taky a odešla do koupelny za ostatními.
Helena prohrabala mrazák a rozhodla se holkám na zítra upéct balíček kuřecích křídel a bramborové placky.
Druhý den holky málem nedosnídaly, s díky přijaly zásoby, doplněné lahví limonády, a vyrazily na loď.
„Kuchař zkontroluje zásoby,“ nařídila Laura.
„Křidýlka, placičky a limča,“ hlásila po chvíli Adélka spokojeně, „samý mňamky.“
Za chvíli dorazila celá pětice věrných přátel.
Kluci přinesli kapslíkovky a jiné střelné zbraně, o chladných nemluvě. Zbraní bylo ale stejně málo, a tak se holky rozhodly vyplenit kapesné a koupit si každá taky pistoli. Laura se vyplížila ven a za chvíli se vracela se třemi revolvery, střílejícími malé kuličky. A taky nesla něco v papíře, ale nechtěla říct co. Děti se rychle rozdělily na dva týmy a mohlo se vyplout. Posádku lodi tvořila Laura a její sestry plus Honzík.
Loď byla uzpůsobená tak, že se mohla i houpat, a taky toho patřičně využily. Laura úpěla, jaká je strašná bouře, Sára statečně zápasila s kormidlem a dělala, jako že ji zalévají vlny, a Adélka si pořád něco žvatlala v kajutě a statečně vařila. Zbylí dva námořníci byli na hlídce.
Druhá skupina představovala piráty. Ti se pohybovali po trámech a schovávali v temných koutech a najednou nebohou loď přepadli. Sára horečně střílela z děla a ostatní z ručních zbraní. Kapslíkovky dělaly rámus, všude létaly kuličky a jiné projektily a přestřelka postupně přerůstala ve rvačku.
Vaverkovi si došli na oběd do restaurace a lenošili v nezvykle prázdném bytě. Po nějaké době ale u nich zazvonila Michalova sestřenice Dana.
„Co se na tý půdě děje? Mně se houpe lustr!“ stěžovala si.
„Asi námořní bitva,“ podotkla Helena. „Promiň, půjdu to tam srovnat.“ A bystře vyběhla na půdu.
Tam skutečně zuřila bitva. Dva piráti se už dostali na palubu a zbylí se o to snažili, což vedlo k tomu, že se většina rvaček odehrávala prakticky na zábradlích lodi. Maličká Markétka byla právě sražena dolů, což jí ale moc nevadilo, protože okolí lodi Michal moudře obložil měkkou gumou. A hned se taky odhodlaně drápala zpět. Všichni do sebe mlátili plastikovými šavlemi a obušky (ze sady Malý policista), a kapslíků do pistolí bylo evidentně taky dost. A samozřejmě u toho dětičky řvaly tak, že by pluk ďáblů před nimi zalezl.
„Ticho!“ zařvala Helena.
Bitva postupně utichla.
„Hele, to je vaše maminka?“ ptala se Markétka šeptem Sáry.
Helena byla rozčilená. „Nemůžete takhle vyvádět! Teta Dana si stěžovala, že se jí houpe lustr! A řvete jak paviáni!“
Kristýnka tiše vyprskla.
„Ale my máme bitvu,“ pokoušela se to vysvětlit Laura.
„Bitva nebitva, tohle nejde,“ zamítla to Helena, avšak hned navrhla: „Ale piráti taky můžou přepadnout loď v noci a potichu povraždit posádku.“
„To je krása, teto!“ vyhrkla Markétka.
To už Helena spěchala dolů a libovala si, jak to vymyslela.
Ale ve skutečnosti celou bitvu ukončila Adélka, která se vynořila z kajuty a prohlásila: „Bude oběd!“
Všichni se odebrali do kajuty. Ta byla sice myšlena pro šest dětí, ale osm se jich tam taky naskládalo a nebyla kvůli tomu menší legrace, spíš naopak. Při jídle Laura vytáhla vítězoslavně zmíněný balík. Byla v něm kost od šunky.
„Hele, a to můžeme jíst jako divoši!“ radovala se a už kost putovala dokola a každý si ukusoval. Ještě museli vyzkoušet, jestli se do ní dokážou zahryznout všichni najednou. I to se skoro podařilo.
„Ta limonáda je fajn,“ řekla Kristýnka, „ale já si myslím, že námořníci nepijou limonádu, ani piráti.“
„Námořníci pijou rum,“ vysvětlil jim Honzík, takový malý všeználek, ale žádný šprt.
„Ale ten nemáme,“ namítla napřed Laura, „vlastně, máma ho má ve špajzu. Hele, Adlí, jdi dolů a přines ten rum. Ale ať tě maminka nevidí.“
„A co je to rum?“
„To je strašně dobrý, když se toho napijem, budem jako opravdoví námořníci.“
„A jak to vypadá?“
„Taková flaška se zlatým víčkem. A vevnitř to vypadá jako čajík.“
„Tak jo,“ začala se Adélka dobývat ven.
Za nějakou dobu se vrátila a vítězně vytáhla zpod sukně lahev.
„Hele, máma tam má čárku, aby jí to táta neupíjel,“ všimla si Sára.
„To je ošklivý, že nechce, aby táta byl námořník,“ posmutněla Laura. „Budu jí to muset vysvětlit.“
„Asi proto, že námořníci jsou pořád někde na lodi, a když přistanou, tak jdou za rozkošema,“ vykládal Honzík.
„A co jsou to ty koše?“ ptala se Adélka.
„Roz-ko-še,“ vyslovil pomalu. „Já to nevím, ale námořníci za to dají úplně všechno.“
„To musí bejt bezva!“ zasnila se Laura. „Ale teď ten rum. Já jsem kapitán, piju první!“ sápala se po lahvi. Vzápětí ale vyprskla. „Fůj, to je humus! Voní to pěkně, ale děsně to pálí,“ plivala kolem sebe.
„Tak to dej do limči, jako když mi maminka dává kapky na cukr,“ promluvil Adélčinými ústy Satan.
Osm koktejlů bylo rychle namícháno a rumu v lahvi vůčihledě ubylo.
Za chvíli se zábava zřetelně rozproudila.
„Jé, my vás naučíme děsně sprostou písničku!“ pokusila se Kristýnka postavit.
Nakonec to s Terezkou úplně popletly, ale nikomu to nevadilo.
„To je prd, ale já znám od děcek z diagnosťáku sprostý vtipy!“ kasala se Laura.
„Hehe, řekni, já chci bejt sprostáááá!“ povykovala Markétka.
„To takhle Hurvínek s Máničkou si řeknou, že budou šukat, hehehe, a že když se trefí, řekne jabko, a když ne, tak hruška. Tak se to… z pokojíčku ozývá Hruška! Jabko! Hruška! Hruška! A Špejbl na ně zařve, – počkat já to zapomněla, doprčic, – jo, už vím – a zařve na ně – ale co? Jo! Nechte toho ovoce, stříká to až sem!“ řekla Laura a hlučně se rozesmála.
„A já nikdy neviděla jablíčko stříkat,“ podivila se Adélka.
„To je, že šukaj, a to má stříkat. Já teda nevim, ale prostě to vždycky stříká,“ nebyla si Laura jistá.
„To bude soukromá… ta… věc, jé, proč se mi motaj nohy?“ ptala se zmateně Markétka.
„To budou ty... škyt... rozkoše,“ uklidnila ji Sára, která si taky pěkně šlapala na jazyk.
„Hele, Sáro čáro, ale máma pozná, že ten rum je pryč, podle čárky,“ znepokojila se Laura.
„V pohodě,“ mávla Sára rukou. „Hele, já tu čárku vygumuju a namaluju novou… mám-m-m-a nic nepozná.“
Vzala si tužku a jala se padělat značku. Ostatní se mezitím po třech schůdcích vyškrábali na palubu.
„Hvězdná noc,“ básnila Sára, když se k nim přidala, „a měsíc svítí jako rybí zadek…“
„Voko!“ přerušila ji Kristýnka, která se držela stěžně.
„Cóó, voko? A nekecáš?“
„Ryba nemá zadek, protože je placatá, jo!“ rozesmála se a všichni se přidali.
Ale za chvíli posádka i piráti postupně usnuli - na palubě, na střeše kajuty, kde se dalo. Večer, když byl zase čas jít spát a zvonění nemělo patřičný efekt, šel Michal nahoru na inspekci. Bylo tam nezvyklé ticho.
Rychle našel spáče, ale ti skoro nešli probudit.
„Co je, co je vám?“ začal být starostlivý.
„Spíme,“ vysvětlila mu Laura a spala dál.
Michal rychle seběhl dolů.
„Helčo, rychle, ty děcka všechny divně spěj, a skoro nejdou vzbudit.“
Zatímco Michal třásl s dětmi, Helena nahlédla do kajuty. Tam se válely kosti, papíry a kelímky. Veprostřed stolu ale zářila skoro prázdná láhev, která byla v místě hladiny počmárána množstvím čárek všemi směry.
„Ježišmarja!“ vyjekla Helena, „oni se opili!“
Rychle přiklekla k Sáře. „Sárinko, prober se, broučku!“ a plácala ji po tvářích.
Naštěstí se vzbudila. „Mami, rum je v poho… Hele, já tu čárku přepsala tak… to… krásně, hele, to nepoznáš a budeš v klidu…“ a zase usnula.
Nakonec se rozhodli zavolat záchranku. Přijeli tři lékaři, prověřili dětem životní funkce a prohlásili, že je stačí uložit do stabilizované polohy a že se z toho do rána vyspí. Tak museli Vaverkovi ještě obvolat rodiče ostatních dětí a ti brzy přijeli. Helena raději celou noc nespala a dohlížela na děti, zda dýchají.

Ráno bylo holkám dost špatně, a tak teprve odpoledne mohly být podrobeny křížovému výslechu, kdo že v tom jede. Nakonec se Laura váhavě přiznala, ale část viny hodila i na Adélku, která se, hlupáček, nebránila.
„No, víte, že krást se nemá,“ vynesl Michal rozsudek, „takže jste na suchu. Máte tejden zakázanou loď.“
Holky přepadl smutek.
Ani Helena nezůstala pozadu: „Já se na vás moc zlobím! To jsem vám přece říkala, že nesmíte pít tyhle věci. Mohly jste i umřít.“
„Na palubě naší lodi…“ zasnila se Sára.
„Sáro…“ zasyčel na ni otec.
„Prostě jestli ještě jednou šáhnete na ten rum, dostanete na zadek,“ uzavřela to Helena.
„Nešáhneme, mami, ono nám bylo hrozně špatně,“ sklopila Laura oči.

Po celý týden byly holky jak vyměněné - hodné, tiché a poslušné, až jim rodiče nakonec víkendovou část trestu prominuli.
Tak zase v sobotu navečer seděly Laura se Sárou a v kajutě. Jejich mladší sestra zatím leštila skluzavku.
„Ta loď nemá žádný jméno,“ přemýšlela Laura nahlas.
„To chce něco romantickýho,“ měla Sára jasno.
„Jo, třeba … třeba… Lady sestřenice!“ vyhrkla Laura po delší diskusi.
„Co je to lady?“
„To je jako paní, ale asi nějaká krásná a vznešená. Představuju si takovou vysokou, štíhlou, v bílejch šatech…,“ snila Laura.
„Hedvábnejch,“ doplnila ji sestra.
„A sestřenice proto, že jsme všechny sestřenice!“ triumfovala Laura.
„Snad sestry, ne?“ podivila se Sára.
„No, to je asi jako sestry, ale ne tak úplně sestry, víš?“ vysvětlila jí starší sestra zmateně.
„Supr, já půjdu říct tatínkovi, ať nám půjčí barvu, jo?“ vyskočila Sára a dychtivě odběhla.
Brzy měla loď křest za sebou. Co na tom, že „Lady“ bylo napsáno foneticky…
O pár dní později navštívil Michala jeho kamarád, pan Novotný, spisovatel a námořník. Holky chtěly původně jít ven, ale jakmile zjistily, že je to opravdový námořník, už toho Michal se svou návštěvou moc nenapovídal. Posádka Lejdy sestřenice byla úplně u vytržení a nebohý námořník byl bombardován otázkami. Ale projevoval se vlídně a trpělivě. Dokonce se nechal odtáhnout na půdu, aby spatřil tu úžasnou loď. Teprve poté ho zase milostivě vrátily tatínkovi.
Když návštěva odešla, Sára se chlubila: „My jsme pana Novotného požádaly, aby nám na Lejdynku napsal nějaký heslo. A on nám vyprávěl o svojí první plavbě a z tý je to heslo.“
„A copak to je?“ zeptala se Helena zvědavě.
„Ať žeru, co žeru, stejně pořád bleju vlašák!“ oznámila jim Sárinka s nadšením v hlase. „To je bezva, co?“
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola devátá

Příspěvekod Leonid » 29.9.2016 21:55:41

Kapitola devátá, kde Laura zažije rybářský ráj

Už během letní dovolené projevovala Laura zájem o tatínkův největší koníček – rybaření. Devět jí bylo, a tak nebyl problém zařídit jí také rybářský lístek. Učarovalo jí hlavně muškaření – lehoučké tenké pruty, malé pestré mušky, opatrný pohyb bystrou vodou, to vše dobře vyhovovalo jejímu naturelu. Chodili spolu jednou za čtrnáct dní na Rokytku nebo Vltavu do Holešovic či do Modřan. Helena v tom čase většinou brala zbylé holky na výlet, často naplánovaný tak, že rybařící dvojici potkaly. Laura už měla na kontě pár menších pstruhů a tloušťů, ale zatím nic opravdu solidního.
Loveckou sezónu se rozhodli zakončit druhý týden v listopadu výletem na Jizeru k Železnému Brodu. Laura už v té době měla dobré brodící kalhoty, sehnané až kdesi v USA, podběrák, proutěný košík a další potřebné vybavení, vesměs to, co kdysi používal Michal, když začínal rybařit se svým otcem.
Ten den nebylo vůbec počasí na to, aby se člověk celý den ráchal v ledové Jizeře. Bylo zataženo a chvílemi dokonce poletoval sníh. Ale to natěšenou rybářku neodradilo. Vzala si pořádnou teplou bundu bez rukávů, svetr, dlouhé triko, košilku a na nohy termopunčocháče a legíny, doplněné teplými podkolenkami. Bunda byla v barvě khaki a hezky ladila s Lauřinou oblíbenou rybářskou kšiltovkou. Přes bundu si vzala ještě muškařskou vestu. Spokojeně se prohlížela v zrcadle.
„Ty jo, kočka rybářka, paráda,“ kvitoval to Michal.
„Takhle musí Lorinka nachytat spoustu rybiček,“ měla v tom Adélka jasno.
Oba dostali pusu pro štěstí, svačinu a vyrazili.
„A tati, jak budeme chytat ty lipany jinak, než jak jsme byli v Modřanech na pstroužcích?“ zeptala se Laura.
„Hlavně na menší mušky a tenčí návazce, a všechno hrozně opatrně. Lipan je děsně mazaná potvora, třikrát si rozmyslí, než mouchu vezme a hodně dobře vidí i barvy.“
„A jiný ryby nevidí barvy?“ podivila se.
„Moc ne, třeba štika je slepá jak patrona, vnímá spíš jenom pohyb. To lipan prý rozezná i červenou od oranžový. Hlavně ho musíš strašně opatrně zdolávat, je to všechno fakt jemný, hlavně háček a návazec.“
Silnice byla docela volná a za hodinku byli na místě. Zaparkovali kousek od hotelu pod Spálovem a vydali se po proudu. Jakmile to šlo, sešli k vodě, a začali navazovat mušky.
„Musíme dát ty míň barevný, já zkusím Rudořitku a ty třeba Vrbovku,“ zamyslel se Michal. „Dneska by to mohlo jít, maličko probleskuje slunce a hlavně neplave listí.“
Laura si oblékla rukavice bez prstů, přehodila si přes rameno košík a statečně vyrazila do vody.
„Nechoď tak daleko, nevyplaš si je.“
Začali šlehat vodu. Zelené šňůry dělaly ve vzduchu plavné osmičky a mušky na návazcích bzučely jako živé. A již je pokládali na vodu a nechávali opatrně splout kolem zaplavených kořenů stromů, přes písčité jámy ve dně a jiná oblíbená lipaní stanoviště. První hodinu se nic nedělo, jen občas se nějaká zvědavější ryba zvedla ode dna a nástrahu si se zájmem prohlédla.
„Bacha, Lori, ať tu mouchu netáhneš, to se ti na ní lipan vyprdne.“
Během dopoledne se na ně ale usmálo štěstí a každý chytil dva kousky lehce přes třicet centimetrů a Laura navíc jednoho zanedbatelného mrňouska.
„Snad to přežije, chudáček. Plav za maminkou,“ povzdechla si Laura, když ho opatrně pouštěla. Lipan totiž patří mezi ty ryby, na které stačí jenom přísně se podívat a už jsou břichem vzhůru.
Michal ještě dvakrát vyměnil mušku, ale Laura u té své zatím zůstávala. Než si v poledne dali obložené chleby a čaj z termosky, chytila Laura ještě jednoho, kterého si mohla nechat.
Při jídle byla nadšená a pořád probírala techniku lovu, zda to dělá dobře. Otec ji ujistil, že to rozhodně dělá dobře, až na pár detailů.
Chvíli po obědě k nim zamířili dva chlapíci v brodících kalhotách, ale bez prutů.
„Rybářská stráž, ukažte doklady, prosím,“ byli rybáři vyzváni.
„Á, malá rybářka,“ obdivně se usmál jeden z porybných. „Tak ty jsi první, kterou potkávám muškařit. Kolik ti je?“
„Devět,“ usmála se lehce nervózně Laura.
„Tak mi ukaž doklady, ano?“
Hbitě vylovila z kapsy pouzdro. „Rybářský lístek, povolenka, legitimace a výkaz,“ postupně mu podala dokumenty.
„V pořádku, ty už jsi chytila tři? Ukaž mi košík… Jo, dobrý. A jestlipak víš, kolik si jich můžeš nechat?“ zkoušel ji.
„Ještě jednoho,“ odpověděla mu pohotově.
„A vybavení… podběrák? Jo, vidím. Pinzeta? Dobře. Metr máš? Fajn.“
Druhý porybný mezitím zkontroloval Michala. I u něj to dopadlo dobře. Porybní jim popřáli štěstí a vzdálili se. Laura je nervózně sledovala.
„Co je? Vždyť jsi to měla všechno v pořádku,“ divil se otec.
„Jo, ale já musím fofrem čůrat,“ přešlapovala v mělké vodě.
Když konečně porybní zmizeli mezi stromy, Laura se vrhla ke břehu a začala se horečně svlékat. Obě vesty a svetr, protože kšandy od brodících kalhot byly až pod nimi. Obtížně sestrkala dolů neohebné kalhoty, strhla poslední tři vrstvy a konečně přidřepla.
„To bylo o fous,“ vydechla.
„To by se tak moc nestalo, kdybys to udělala do gatí, to neproteče a není to vidět!“ smál se jí táta.
„Jo a povezu to až domů a bude mi to tam čvachtat, fůj,“ durdila se. „A viděls, tati, že by se to někdy někomu stalo?“ hned se potměšile zeptala.
„Něco horšího, jeden tátův známej vytáhl štiku, mohla mít tak deset kilo,“ Laura uznale hvízdla, „a jak jí nedočkavě tahal třpytku z tlamy, tak ho pořádně rafla a on si leknutím a bolestí do těch broďáků pustil bobek.“
Laura se řehtala a oblékala se. „Fuj, já si počůrala kšandu,“ štítivě si ji přehodila přes rameno.
„I to se může stát,“ konejšil ji. „Hele, na učňáku jsme všichni nosili montérky lacláče a tohle byl běžnej jev, hlavně u holek.“
„Já si vždycky kšandy – víš, jak mám ty fialový lacláče, tati? – omotám okolo prostředka, jako rozkroku, a pak je to v poho, ale tady to nešlo,“ omlouvala se.
Pokračovali v rybolovu a postupovali po proudu dolů. Les na pravém břehu vystřídala louka a řeka se rozlévala do šířky. Michal srovnal skóre úlovků, ale už to nějak přestávalo brát.
„Tati, já si ještě proházím támhletu písčinku, jo?“ ukázala Laura kousek po proudu.
„Jasně, a pak už pomalu půjdeme.“
Laura nechala svou oblíbenou Vrbovku pěkně proletět, aby se vysušila, a opatrně ji položila do proudu. Na hladině se udělal kroužek kousek vedle. Lipan asi minul.
„To už ti nevezme,“ byl Michal trochu skeptický.
Ale to už muška znovu plula ledovou vodou a ode dna se zvedl temný stín. Kolem nástrahy se zavlnila voda, Laura počkala dvě vteřiny, než ryba sklonila hlavu ke dnu a zasekla. V čisté podzimní vodě to bylo perfektně vidět. Šňůra vylétla z vody a odletující kapičky se zablyštěly ve slabém podzimním slunci.
„Opatrně, jdi za ním, to bude macek!“ dostala Laura instrukce.
Popošla kousek do proudu, ale dno se svažovalo.
„Ať ti nezajede do kořenů, opatrně, a hlavně v klidu. Dej mu čas a pořádně ho unav… ježiš, nervi ho jak kolo z rybníka, jinak ho urveš!“ sledoval Michal boj.
Holka už měla vodu skoro do pasu a i přes bublání vody v peřejkách bylo slyšet, jak jí drkotají zuby. Lipan už byl sotva tři metry od ní. Občas zahlédli jeho tělo, jak se převaluje po dně.
„Postav se nad něj, bude se mu hůř uhýbat do stran.“
Laura opatrně postupovala ledovou vodou po kluzkých kamenech. Najednou jí podklouzla noha a málem si sedla. Michal se vrhl k ní, ale ustála to. Lipana to vyplašilo a začal bojovat zase intenzivněji. Michal se postavil nad Lauru, objal ji kolem trupu a pomáhal jí bojovat s proudem. S rybou musela bojovat sama. Možná ho šetří až moc, ale hlavně ho neztratit, pomyslel si.
Za dvacet minut ale bylo jasné, že ryba svůj boj prohrála. Položila se na bok a nechala se takřka bez odporu přitáhnout.
„Bacha, připrav se, abys mu rychle povolila, jestli ještě skočí.“
Laura už sahala po podběráku. Soustředění vrcholilo. Lipan se ještě naposled zamlel, ale skok se tomu říct nedalo. A už si hověl v podběráku.
Michal si oddechl, protože při prvních pokusech v létě na Šumavě takhle Laura ztratila svého prvního, a to docela slušného pstruha.
„A pojď na břeh,“ vyzval ji rychle a uchopil za loket. Voda tu skutečně tekla prudce. Na břehu Laura lipana klepla, podřízla a nedočkavě vytáhla metr.
„Padesát jedna!“ vykřikla. „Ty jo, tati, to je teda lipan jak bejk, hele, a chytils někdy takovýho?“ byla úplně v extázi.
„No, nechytil, ani nikdo, koho znám,“ rád se přiznal.
„Ani tvůj táta?“ vykulila oči.
„Ani ten.“
Laura si, jak seděla na bobku, sedla rovnou na zadek.
Michal neměl pocit, že by svého otce jakožto rybáře při vyprávění nějak přehnaně glorifikoval, ale ten byl stejně pro Lauru něco jako mladší brácha Svatého Petra. Proto ten úžas.
A teď přišla ta příjemná tečka celého lovu. Laura si vzala do ruky prut, lipany vyskládala před sebe a klekla si na jedno koleno. Říční břeh tvořil pozadí. Otec udělal pár snímků, potom vyložil i svůj úlovek, postavil aparát na pařez a šel dělat dcerce společnost. Na závěr ještě udělali fotku s tím kapitálním lipanem v Lauřině náruči. Byl to nádherný exemplář, hodně tmavý, a jeho hřbetní ploutev pableskovala všemi barvami, hlavně pak modrou a oranžovou.
„Krásnej,“ zašeptala Laura a láskyplně ho uložila do košíku.
Byla šťastná, ale bylo vidět, jak je promrzlá. Zamířili tedy rychle k autu, ale v poslední chvíli změnili kurs k hotelu, kde si dali energeticko-prohřívací menu, tvořené polévkou, párkem, čajem a tatrankou.
„Byla klika, že sis v tý vodě nesedla, protože s plnýma kalhotama vody bys už nevstala. Můj bratranec, a to je chlap jak hora, když se mu to kousek odtud stalo, prý málem nevstal.“
„Musím si dát bacha,“ přitakala Laura, „ale to se nedalo, za ním nejít.“
„Jo, to jo, protože třeba už takovýho nikdy nechytíš. Ale co je nějakej pitomej lipan, kdyby ses nám měla utopit,“ pohladil ji.
Laura si mu opřela hlavu o rameno.
„Copak takový... škyt... kůtě prťavý chytilo, rým-m-u?“ oslovil ji kolemjdoucí rybář, který vypadal, že místo na lipany spíš celý den líčil v hospodě na panáky.
„Abyste si nešlápl na jazyk,“ odbyla ho vesele a nastavila mu koš.
Chlap se tam zahleděl jak Sibyla do budoucnosti a jen tak polkl.
„Taková potvora tady snad ani n-nežije, hergot, vole, hergot holka má kliku, nedáš si pumprlíčka?“ zval ji na drink.
„Co je pumprlíček? Není to něco sprostýho? Jen, jestli to není úchyl,“ šeptala Laura překotně tatínkovi.
„Dobrý, to tě zve na rum,“ zmínil Michal schválně ten neblahý destilát, který Laura nedávno okusila.
„Fujtajbl,“ otřásla se, „ale džusík mi koupit můžete,“ usmála se na hostitele.
„Di do prdele,“ zamračil se na ni a měl se k odchodu.
„Jděte si sám, a do hodně špinavý!“ houkla za ním naštvaně, „trapák trapnej,“ ohodnotila ho.
„No tak, neklej tady nahlas. Dáš si teda džus?“
„Jo, už jsem rozmrzlá,“ usmála se.
Když už ujížděli k domovu ve vyhřátém autě, Laura se blaženě protáhla. „To je bezva, že nejedeme s bžundou, tati, to bylo supr,“ nepřestávala si libovat.
„Jo, bylo to skvělý, taky jsem si parádně zachytal. Máme jich sedm, ale je to škoda mrazit,“ zamyslel se František nahlas.
„Tak je dáme tetě Daně a Pepovi, že jim tam děláme rámus, když blbneme na Lejdynce,“ napadlo Lauru.
„To by šlo, jseš hodná holka,“ souhlasil otec.
U Mladé Boleslavi Laura usnula. Jejich příjezd domů vzbudil velkou radost, i protože to vyřešilo problém, co bude dnes k večeři.
„A já sním rybičku celou!“ kasala se Adélka, která dnes rybami pomalovala půl bloku.
Tomu se dalo věřit, protože ač jinak jídlu moc nedávala, ryby, a to hlavně pstruzi, představovali čestnou výjimku.
„A tati, můžu si z něj nechat hlavu?“ zajímala se Laura, jakmile se převlékla.
„Z lipana se nechává hřbetní ploutev,“ opravil ji.
„Jo, tak jo, to bude bezva. Má krásnou ploutvičku, jako paví očko, nebo motýl,“ pohladila zasněně svůj úlovek.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola desátá

Příspěvekod Leonid » 4.10.2016 20:40:41

Kapitola desátá, kde Laura ponocuje a Adélka vaří

Když za dva dny přišli rodiče domů, bylo v bytě, kromě hysterického řvaní kocoura, který je vítal, docela ticho.
V kuchyni objevili Sárinku před zapnutým notebookem a se sluchátky na uších – její nejmilejší záliba, zpívat to, co slyší na Youtube. Uvítala je širokým úsměvem a na otázku, kde je Adélka, jen ukázala prstem dolů.
Klasika – malá seděla pod stolem a zuřivě malovala. Nevěděli, zda je to následek nějakých divných podmínek v děcáku, ale Adélka byla podstolové dítě. Tam si nejraději hrála a kreslila, ráda si tam nechávala dát i svačinu a občas tam i spala. Koupili proto malou, tenkou matraci, aby to pod stolem měla přece jen pohodlnější a zespodu desky nainstalovali i lampičku, aby na to umění viděla.
Když se děvčátka dostatečně pomazlila na uvítanou, dozvěděli se rodičové, že Laura spí. Není nemocná? pomysleli si. Laura skutečně spočívala na svém „bidýlku“ a nevěděla o světě. Opatrně ji vzbudili.
„Lori, co je, není ti dobře, že spíš?“ otázal se jí otec.
„Ahoj,“ pootevřela oči, dala mu pusu a unaveně se usmála. Já spím do zásoby. Protože v půl jedný v noci bude na dvojce Louskáček, a já to děsně chci vidět. Paní Slavíčková v Piruetce říkala, že je to moc pěkný. Můžu se dívat, prosím? Tati, mami…“ škemrala.
„Louskáček? Na ořechy? To bude teleshopping? A to kvůli tomu nebudeš spát?“ podivila se Sára, která se přišla podívat, jak že je to s tím spaním.
„Jseš blbá,“ usmála se Laura blahosklonně, „to je slavnej balet, od Čajkovskýho,“ vysvětlila jí.
„Dobrý,“ pochválila ji Helena, „ale nechápu, proč to dávají v noci. Je to přece i pro děti.“
„Jo, místo nějakejch volovin…“ souhlasil Michal.
„A můžeme se taky dívat?“ prosila Sára.
„No, když si uděláš úkoly a půjdete spát, tak jo. Vzbudíme vás.“

V půl jedné se Helena jala holky budit, akorát u Adélky se to nějak nezadařilo, to byl profesionální spáč.
Větší holky vstaly, vzaly si župany a teplé ponožky a odstěhovaly se na pohovku. Helena jim k tomu ještě nakrájela jablko a mrkev, aby bylo co chroustat. Holky rodičům popřály dobrou noc a ti šli spát.
Za nějakou dobu se Michal vzbudil a šel zkontrolovat situaci. Balet se blížil ke konci. Sára spala jako dřevo s hlavou položenou Lauře v klíně. Ta ji nepřítomně vískala ve vlasech a měla oči přilepené na obrazovku.
„Tak co, líbí?“ zeptal se jí.
„Děsně,“ zašeptala a oči jí zářily.
Nakonec tam poseděl těch asi čtvrt hodiny s nimi, hlavně proto, aby pak uložil Sáru. Když to skončilo, svlékl jí župan, vzal ji do náruče a odnesl do postýlky.
Laura ospale ťapala za ním a vyškrábala se na postel. „Tatínku, dík, že jste mě vzbudili, bylo to moc fajn,“ usmála se.
„Tak spi, broučku, a nech si o tom zdát, ano?“ pohladil ji a šel se taky ponořit do postele.

Druhý den Sáře skončilo vyučování i sbor a jak měla ve zvyku, posadila se na zábradlí před školou a čekala na Lauru. Ten den neměly ani jedna žádné povinnosti, a tak se těšily na společně strávené odpoledne. Laura ale nešla a nešla. Sára počkala skoro čtvrt hodiny a pak odešla vyzvednout Adélku. Ta byla dneska veselá a štěbetavá, a tak jim cesta ze školy příjemně utekla. Doma se Sára ponořila do úkolů, od čehož ale byla vyrušena kamarády, jestli by nešla ven. Rychle dodělala úlohu a převlékla se do kalhot na venkovní lítání a teplé vesty. Adélka na ni koukala.
„Kam jdeš?“
„Jdu ven, za chvíli přijde Lori, tak vydrž, jo?“ pohladila mladší sestřičku, vzala míč a odešla.
Adélka ven nesměla, protože byla trochu nastydlá. Laura ale nepřicházela a malá se začala nudit, asi zrovna neměla inspiraci na kreslení.
A já našim udělám véču!“ rozhodla se. „Maminka chodí domů unavená a tatínek taky. Co jim udělám?“ přitáhla si stoličku a nahlédla do chladničky.
Chvíli probírala její obsah. „Kuřátko upeču!“ zajásala.
Žádné jídlo pro ni nebylo dost složité. Vždyť přece rodičům jde to vaření tak snadno. S vypětím všech sil vytáhla ze skříňky římský pekáč. Na linku by ho samozřejmě nedostala, a tak se celé vaření odehrávalo na zemi.
„Tatínek vždycky masíčko do něčeho naloží,“ přemítala a znovu zamířila k lednici. „Někdy tam dává medík, ale ten nevím, kde je, no, ale sladký masíčko je fajn. Hele, kolča! Dám kuřátko do kyblíčku...“ Přinesla si z koupelny kbelíček na namáčení prádla.
Vložila kuře do kbelíku a bohatě ho zalila colou. Padlo na to skoro litr a půl nápoje.
„A teď bude kuřátko spinkat,“ zakryla spokojeně kbelík poklicí a šla si kreslit.
Vzpomněla si na něj až za dvě hodiny. Sára se nějak nevracela a Adélka málem usnula. Vylovila kuře a uložila ho do pekáče.
„A koření… když jsme byli v hotelu, dávali tatínkovi do kolči citrón,“ očichávala obsah kořenek, sedíc na lince. „Tohle… ne, to se mi nelíbí. Tohle? Fuj, to smrdí, hepčík! Ale tohle, to voní jako citrón!“ radostně popadla krabičku s citronovou solí a bohatě kuře posypala.
Namáhavě uložila pekáč do trouby.
„A zapnout,“ otočila ovladači tak, aby byly pěkně symetricky.
Kontrolky se rozsvítily.
„Bezva,“ promnula si spokojeně ručičky. „Ale co s tou limčou? Děsná škoda.“
Nakonec si ze záchoda přinesla trychtýř, kterým se přelévala koupelnová chemie z kanystrů do lahví. Rozlila toho jen trochu.
„Já kolču nesmím,“ potutelně se usmála a vypila pár doušků, které v kbelíku zůstaly.
Uložila lahev zpátky do lednice.
„A teď se to bude píct, a až maminka s tatínkem přijdou, nebudou muset vařit,“ uvelebila se spokojeně pod stolem.
Pořád si pro sebe meditovala, jak se to krásně povedlo, až z toho usnula.
Když za necelé dvě hodiny přišli rodiče domů, zarazila je vůně kuřecí pečínky, která prostupovala celým bytem. Vrhli se do kuchyně. Tam pod stolem spinkala Adélka a usmívala se jak andělíček.
Trouba byla zapnutá a cosi se v ní peklo. Helena k ní rychle přiskočila a vytáhla pekáč ven. V něm se skvělo upečené kuře se zvláštní hnědou omáčkou. Intenzivně vonělo po citronech a ještě po něčem, co nešlo poznat. Opatrně zabořila vidličku do masa, bylo propečené. Vypnula troubu.
„Já ty holky zastřelím,“ sykla, když to všechno ošetřila.
Jako na zavolanou přišla Sára. „Ahoj,“ usmála se, „kde je Lori?“
„A kde jsi byla ty? Víš, že nesmíš nechat Adélku samotnou!“ obořil se na ni otec.
„Já myslela, že Laura přijde,“ podivila se.
Ta právě odemkla a vešla do bytu.
„Kde lítáš tak dlouho?“
„Já byla po škole,“ šeptla, „protože jsem namalovala obrázek paní učitelky.“
„Tak máš zavolat, máš mobil!“
„Pani učitelka mi ho vzala, abych se po škole nevykecávala a dala mi ho až teď.“
„Já jsem...“ natahovala Sára, „na Lori čekala, a když nešla, tak jsem vyzvedla Adlí a šly jsme domů. A pak jsem si udělala úkol, máme jenom jeden, a šla s Terezkou a Markétkou ven. Já pořád myslela, že musí přijít, chodí přece tak, ne?“ byla z toho zničená.
„Tak nebreč, ale dávej na to pozor. Prostě to musí bejt tak, že dokud ta druhá nepřijde, nesmí ta první odejít,“ uzavřel to Michal.
„No a copak nám to Adélka navařila?“ posadila si Helena Adélku na linku a podívala se jí přísně do očí. „Když nesmí zapínat sporák, brát jídlo z ledničky a vůbec...?“
Adélka sklopila oči a červenala se. Michal si mezitím nalil colu.
„Já jsem dala kuřátko do coly, aby bylo dobrý. A dala jsem na to tu sůl, co voní jako citron,“ přiznala se bez mučení.
„Bléééé!“ udělaly unisono obě starší sestry.
Adélka se na ně podívala pohoršeně. „Náhodou, kuřátko je dobrý. Kolča je taky dobrá. A citrón je taky dobrej. Tak neříkejte blbé, nebo se naštvu a řeknu mamince, že nesmíte dostat!“ rozčilovala se a přeskakovala očima z holek na maminku a naopak.
„To chci vidět, protože to nebude jíst nikdo, protože to bude určitě hnusný!“ odsekla Laura.
No, tak toho nechte!“ zvýšila Helena hlas. „Ochutnáme to a uvidíme. A kde jsi měla to kuřátko v cole?“
„Ve kbelíčku na kaťátka, a neboj se, maminko, pak jsem jí zase nalila zpátky, abych neplejtvala,“ pochválila se.
Michal vyprskl obsah úst zpátky do sklenice.
„A já si říkal, že je divná,“ prskal a mračil se.
Helena stála nad pekáčem a sbírala odvahu. Nakonec si napíchla kousek masa s kůží a ochutnala. Bylo to příjemně nakyslé a nasládlé a překvapivě velice chutné.
„Teda Adélko,“ vzala malou kuchařku do náruče, „udělala jsi to kuřátko moc dobrý, jseš moc šikovná,“ pochválila ji.
Adélka zářila a starší holky zíraly, překvapeně a skoro až závistivě.
„Bezva, tak já dám upéct brambory a dáme večeři. Fajn, že nemusíme vařit,“ zamnul si Michal ruce.
„A přesně takhle jsem to chtěla!“ zašklebila se Adélka vítězoslavně a šla vytáhnout svoji matraci zpod stolu, jak byla naučená, že má dělat vždycky před jídlem.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola jedenáctá

Příspěvekod Leonid » 7.10.2016 19:16:24

Kapitola jedenáctá, kde na Praze 8 řádí mstitel v košilce

Na začátku prosince byla v baletní škole ukázková vystoupení. To si Vaverkovi nemohli nechat ujít. Sledovali vystoupení jednotlivců i menších skupin a bylo dobře poznat, kdo jsou rodiče či příbuzní vystupujících, protože to se v hledišti vždycky vztyčila jedna či více videokamer.
Laura přišla na řadu až na konec. Na jevišti se ale napřed objevila dívka, tak o rok starší než Laura, v modrých šatičkách s několika náhodně rozmístěnými červenými nášivkami. Dívka byla zrzavá a pihovatá a místo obvyklého drdůlku měla dva trčící copy. A na nohou se jí skvěly dlouhé návleky, každý jinak barevný. To by poznal i naprostý kulturní barbar, že je to Pipi Dlouhá punčocha. Zazněla veselá hudba, Helena si pomyslela, že to bude něco ruského, a Pipi tancovala, velice rozverně a skákavě, ale rozhlížela se při tanci, jakoby někoho hledala. Asi za minutu vyběhla na pódium i Laura, v hnědém trikotu s kapucí, na které byla našitá dvě kulatá zvířecí ouška. Měla asi představovat její opičku. Objaly se a Laura své partnerce, když ta si klekla, náznakově vyskočila na rameno. A znovu se daly do tance. Tanec zrzky byl prostorově náročnější, plný skoků a piruet, kdežto Laura se držela u ní, její tanec měl mnoho drobných složitějších prvků a vyjadřoval náklonnost. Ke konci Laura docela ošklivě spadla, ale hned zase vyskočila a tančila až do konce, kdy byly obměněny potleskem. Ještě ale nemohly domů, protože je čekaly pohovory s učiteli.
„My jsme tak rádi, že tady Lauru máme,“ spustila hned učitelka, „je ohromně talentovaná a učenlivá, těžko věřit, že předtím nikam nechodila. Rošťák to je, ale pokud jde o balet samotný, má absolutní disciplínu, akorát jde občas na doraz, ale jinak je úžasná." Byla v extázi.
„Tak to rádi slyšíme. Je to stejně zvláštní náhoda, adoptovali jsme tři holky, a Lauru znáte, že, tady Sára zpívá jak Bůh, a Adélka, tu s sebou nemáme, ta zase krásně kreslí. Jinak bych se vás zeptal, kvůli tomu jejímu talentu, a i trochu kvůli tomu, že ve škole je s učitelkou poněkud na nože,... uvažovali jsme o tom, že bychom ji přihlásili na konzervatoř. Co si o tom myslíte?“ zeptal se Michal.
„Rozhodně, já nejsem proti. Zkoušky jsou tuším v březnu, zvládnout by to mohla. Ona miluje balet jako svůj život. A ta konzervatoř pro ni bude požehnáním, když to řeknu kapku archaicky,“ usmála se.
„Tak vidíš, Lori, půjdeš na konzervatoř?“ pohladila Helena Lauru, která se k nim, už převlečená, připojila.
„Jasně!“ nerozmýšlela se.
Kousek od nich zaslechli fňuknutí. Stála tam ta zrzka, již s rozpuštěnými vlasy, oblečená v šedé mikině, černém kabátě a riflích.
„To je tvoje taneční partnerka?“ zeptal se Michal dcery.
„Jo jo.“
„Nepředstavíš nás?“
Laura popadla dívku za ruku a přitáhla ji do kroužku. „Tak to je Eliška Kolářová, moje nejlepší kámoška tady. A tohle je můj tatínek a maminka a ségra Sára.“
„Dobrý večer,“ pozdravila dívka plaše.
„Taky půjdeš na konzervatoř?“ zeptal se jí Michal bodře.
Eliška se rozplakala.
„No tak, co je?“ podivila se Helena.
„Ona nesmí,“ podotkla Laura.
„Jak to?“
Holka se zajíkavě rozhovořila. „Naši to nechtějí. Prej je to blbost. Tohle mi platí teta a posílá ty prachy rovnou sem, takže s tím naši moc nenadělají,“ ušklíbla se nakonec.
„To máš blbý, a fakt nejdou vaši přemluvit?“ zeptal se Michal.
„Ne, i já to zkoušela,“ vložila se do toho učitelka, „její otec je absolutně proti a nic s ním nehne.“
„To je smutný, no, my musíme jít,“ rozloučili se. Eliška s nimi měla společnou cestu.
„Na přihlášku máš ještě týden, tak to s vašima zkus,“ dodávala jí Laura odvahu.
„Já nevím, já tomu nevěřím. Co dělám blbě, že nechtějí?“ naříkala Eliška.
Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že ač vizuálně působí jako skutečný prototyp uličnice, je to hodná, plachá dívka, která se velice dobře učí a je poslušná, kromě touhy tančit, tančit a tančit. Ale rodiče jsou zkrátka zaměření jinými směry a navíc s velkou představou o hodnotě peněz. S matkou by prý možná byla řeč, ale otec…
Eliška vystoupila na Palmovce a v Lauře začal zrát nápad.
Za šest dní se odhodlaně vydala na výpravu do Eliščina bydliště. Adresu si zjistila lehkým průzkumem její tašky.
V domě nefungoval zámek a tak Laura zdolávala patro za patrem, až našla ty správné dveře. Chvíli si dodávala odvahu a pak zazvonila. Otevřela jí paní, mladší než její maminka.
„Copak chceš?“
„Dobrý den, já jsem Laura Vaverková a já chodím s vaší Eliškou do Piruetky,“ představila se.
„Kam?“
„Do baletní školy.“
„No a?“
„Já jsem vás přišla poprosit, jestli by Eliška nemohla zkusit zkoušky na konzervatoř. Ona je děsně dobrá a paní Slavíčková si ji taky chválí. A Eliška to má hrozně moc ráda. Opravdu by to nešlo?“ upřela na paní prosebné oči.
„No, to ne, já nevím,“ pohladila si paní tvář, „víš, já…“
Ale vtom se tam objevil i chlap, podle všeho Eliščin otec. Paní se bázlivě stáhla.
„Jo balet,“ houkl na Lauru, která se snažila tvářit neohroženě, „tak na to se vyser, holčičko, ona může bejt ráda, že jí teta platí tu zasranou školu, kam chodí. Kdyby ty prachy radši dala nám,“ řekl si napůl pro sebe.
„A vy nevíte, že ona je velkej talent, jak říkala paní Slavíčková?“ zeptala se ho Laura.
„Ale za to se nenažere. Musí se učit něco pořádnýho, kde se dají vydělat prachy, že jo?“ podíval se na paní a ta rychle přikývla.
„Ale já…,“ začala zase Laura, ale chlap ji rázně přerušil. „Padej domů, máma počítá děti!“ houkl na ni tak, až se jí málem podlomila kolena.
„A je Eliška doma? Mohla bych za ní?“ změnila honem téma.
„Kamarády si domů tahat nesmí, padej!“
„Vy jste bezcitnej, zlej vocas!“ přestala se Laura ovládat.
„Ty malá mrcho!“ vystartoval po ní, ale to už ona utíkala dolů po schodech, co jí nožičky stačily.
V autobuse to na ni všechno padlo a brečela celou cestu domů.
Druhý den na baletu si v šatně Laura všimla Eliščina červeného zadečku.
„Tys včera dostala?“ zeptala se tiše.
„Jo, abych si prej netahala domů ty… prosebníky. A abych si prej uvědomila, že se o tom nebudeme bavit,“ začala skoro plakat.
„Z toho si nic nedělej,“ pokoušela se ji Laura uklidnit.
„Včera byl poslední den na přihlášku. Ach jo.“ Pokrčila rameny a stála tam, úplně schlíplá.
„Dělej, oblíkej se, ať stíháš,“ začala jí Laura podávat oblečení.
První půlku lekce dělala Eliška všechno tak nějak strojově, bez elánu, ale potom se v ní něco zlomilo, a při závěrečných delších tanečních číslech tančila jako o život, s obrovskou energií.
„Výborně, Eli, ty budeš nakonec lepší než Laura!“ zatleskala učitelka.
„A ne!“ zvolala vesele Laura a vrhla se taky do tance, až se to zvrhlo v soutěžení, kdo víc, kdo rychleji a kdo krásněji.
„Vy jste se do toho obuly, holky,“ byly pochváleny. A už se všichni, malé baletky i tanečníci, hrnuli do šatny.
„Hele, já… ještě musím za paní Slavíčkovou, tak na mě nečekej. Jseš skvělá a mám tě děsně ráda,“ dala Eliška Lauře pusu.
„Já tebe taky! Uvidíme se ve čtvrtek!“ zavolala Laura za mizející zrzkou.
Když šla domů, hlavou jí pořád vířil ten závěrečný tanec. Doma se s gustem navečeřela, chvíli si pohrála s Adélkou a šla spát.
Pozítří, když jela Helena z práce, uviděla u trafiky ve stojanu dnešní výtisk Blesku. Na titulní straně byla zrnitá fotka ležící holčičky v baletním trikotu, což přitáhlo její pozornost. A titulek přidal i znepokojení: „SMRT MALÉ BALETKY“ a pod tím menší nadpis „VÍME VŠE“. Helena si jeden výtisk oproti svému zvyku koupila a rychle si prohlédla fotku. Byla to ona. Noviny jí málem vypadly z rukou, ale přesto začala číst.
„Včera ráno byla v tanečním sále baletní školy ve Vatíkově ulici v Praze 8 nalezena mrtvá dívka, která byla identifikována jako desetiletá Eliška K. Mrtvolu našla ráno v 8 hodin uklízečka a zavolala policii. Redakce má k dispozici faksimilii dopisu na rozloučenou nalezeného u nebohé dívky. Citujeme: ‚Protože mě tatínek a maminka neměli rádi a nechtěli, abych tancovala, i když to mám děsně ráda, tak jsem si vzala hromadu prášků na spaní, co jsem vzala mamince. A chtěla jsem umřít jako baletka, a proto jsem se nepřevlíkla a vzala si to tady. Tady to mám nejradši. Lauro, Helenko, Aničko, paní Slavíčková, promiňte, ale já jsem děsně nešťastná.‘ Tolik slova nešťastné dívky, která nepotřebují další komentář. Policie na případu pracuje a neposkytuje k němu žádné další informace.“
Helena byla zdrcená a hlavou jí letěly vzpomínky na tu milou, hezkou a plachou dívku, jak ji měla možnost vidět před pár dny. Vyzvedla si doma Adélku, odešla s ní na tělocvik a Sára šla ven.

Po návratu se před domem srazila s vytřeštěnou Laurou, která zrovna odemykala domovní dveře.
„Ahoj, Lori, proč nejseš na baletu?“
„Mami, ahoj, oni nás poslali domů, že se dneska netancuje, protože se tam stalo něco strašnýho a byli tam policajti. Že tam prej našli někoho mrtvýho,“ vyprávěla o překot.
„No, to je hrůza,“ přitakala Helena, rozhodnuta jí noviny neukázat. Byla z toho sama hotová.
Když přišli domů, šla Helena první na záchod.
„Mami, já vybalím nákup, jo?“ bylo slyšet Lauru.
„Dobře, broučku,“ zavolala na ni a teprve po chvíli si uvědomila, že v tašce s nákupem jsou i neblahé noviny, ale už nemohla nic dělat.
Rozletěly se dveře a na záchod vrazila Laura tak rychle, až matku málem srazila z mísy. „Mami, mami, to je Eliška!“ naříkala a cpala jí noviny do obličeje. „To není možný, ona se zavraždila, ježišmarja a jak to napsala smutně! A my spolu v úterý tancovaly! A paní Slavíčková ji pochválila!“ vykřikovala a byla úplně hysterická.
„No tak, Lorinko, uklidni se,“ objala ji Helena. „Je to strašně smutný, já vím, ale Elišce tím nepomůžeš, když budeš takhle vyvádět.“
„Mami, já nevím, co mám dělat!“ naříkala dál.
„No, klidně se vyplakej a hezky na ni vzpomínej, ano? Jak jste spolu tancovaly, jako Pipi a opička, viď?“
„Jo, mami, a v úterý mi řekla, že mě má ráda,“ zase se rozbrečela a Helena se k ní přidala.
„Co se vám stalo?“ přišla za nimi Adélka.
„Něco moc smutnýho, jedna Lorinčina kamarádka odešla a už se nikdy nevrátí.“
„Tak to je fakt smutný,“ souhlasila Adélka, „a odešla daleko?“
„Až do nebíčka, víš? A to je úplně nejdál.“
„Ale tam je i moje první maminka!“ zajásala malá. „To mi říkala jedna teta v děcáku. A jestli tam jsou obě, tak ona jí tam třeba bude dělat maminku a ta holčička bude jako její holčička,“ filosofovala.
„No vidíš, jak jsi to vymyslela,“ snažila se Helena působit optimisticky, ale Laura pořád brečela.
Nakonec ji odvedla do postele, stoupla si vedle ní a držela ji za ruku. Adélka se hbitě vyškrábala nahoru a přitulila se k Lauře zezadu.
I zbytek rodiny, když dorazil domů, byl událostí šokován. Laura místo večeře jen tak honila brambory po talíři a sama od sebe potom zalezla zpátky do postele.
Když šli spát i rodiče, Laura pořád ležela na posteli a koukala do stropu. Hlavou jí letěl ten poslední tanec před dvěma dny, pořád viděla Elišku s tím jejím rezatým drdůlkem, kolem kterého měla vždycky červenou gumu. Viděla i tvrdé a nepřístupné obličeje jejích rodičů. Tohle všechno se v ní mlelo. Nakonec potichu slezla z postele a v dlouhé bílé noční košilce zamířila do kuchyně. Tam dlouho probírala kuchyňské náčiní. To ji ale neuspokojilo, a tak si vzala klíče, obula se a odešla na půdu.

Asi za hodinu a půl probudil rodiče zvuk otevíraných dveří od bytu, ale neznělo to jako kocourova práce. Michal rozsvítil lampičku a naskytl se jim obraz jako z hororu. Ve dveřích stála Laura v noční košili, v ruce měla velikou sekeru a třásla se zimou. Měla rozcuchané vlasy, červené oči a podivný, jako nepřítomně zarytý výraz. Její košilka byla postříkaná krví.
„Lorinko, co se stalo, co to vyvádíš?“ byla Helena hned u ní.
„Mami,“ rozbrečela se, „já jsem mstitel. Mstitel za Elišku. Dopadla na ně moje pomsta.“ Mlela páté přes deváté.
Helena jí sáhla na čelo. „Vždyť máš horečku, broučku. Rychle si sundej tu košili. Udělala sis něco?“
„Jenom jsem si tu sekeru dvakrát pustila na nohu,“ ukázala modřinu na nártu.
Helena Lauru rychle převlékla do čisté flanelové košilky a odběhla pro teploměr.
Laura měla rovných třicet devět. Dostala tedy ještě sirup a byla pečlivě uložena. Rodiče už toho moc nenaspali a celou noc slyšeli vedle z pokoje, jak Laura vzdychá a převaluje se.
Ráno skočil Michal s Laurou k lékaři a ten diagnostikoval silné nachlazení, ze kterého se prý může vyvinout ještě něco zajímavějšího. Vlivem událostí se z Vaverkových stali pravidelní čtenáři Blesku, a tak Michal cestou od lékaře jeden výtisk zakoupil. Na přední straně se skvěl titulek: „Horror na Střížkově – malá vražedkyně udeřila“. Otec si celý článek zvědavě přečetl a dozvěděl se, že „včera, těsně před půlnocí, zazvonila u bytu jistých manželů K. dosud nezjištěná malá dívenka, oblečená v noční košili a se sekerou v ruce. Zaútočila na pana Josefa K. (45) a způsobila mu sečné poranění dolní končetiny. Pan K. se rychle schoval zpátky do bytu a děvče uteklo. Podle policie bude zřejmě případ vzhledem k věku pachatelky odložen, nicméně po děvčeti se pátrá. Je pravděpodobné, že případ souvisí se sebevraždou malé baletky Elišky K., o němž jsme informovali včera. Podle policie je dívka přibližně devět let stará, štíhlé postavy, tmavovlasá, a měla na sobě dlouhou bílou košili.“
„Lauro Lauro,“ oslovil otec dceru, kterou vedl za ruku, „co tě to napadlo? To nemůžeš vzít na někoho sekeru jenom proto, že se choval tak, jak se choval. Takhle se problémy neřeší.“
„Já vím, tati, ale já byla hrozně nešťastná a chtěla jsem jim udělat něco zlýho,“ špitla.
„Víš, oni si sami ublížili, když si přečetli, že se Eliška zabila kvůli nim. Bude je to moc trápit, ať byli, jací chtěli. Oni už se potrestali sami. Bude je pronásledovat svědomí.“
„Co to je?“
„To je, jako kdybys třeba z legrace vylákala Sáru někam, odkud by spadla a poranila se. A tobě by bylo líto, cos udělala, trápilo by tě to, že to Sáru bolí a tak. To je svědomí.“
„Aha, tak to chápu. Ale že já jsem byla trochu jako to jejich svědomí, viď?“ zeptala se trochu kurážněji.
Michal se orosil. Představa, jak u zdrceného otce, trápícího se vinou na smrti své dcery, zazvoní o půlnoci holčička se sekerou, byla příliš strašná. A vzápětí ho napadla myšlenka v jistém smyslu ještě strašnější, a to, jak jsou lidé bezohlední, že se nikdo nepozastavil nad devítiletou holkou v noční košili, samostatně jedoucí kolem půlnoci trasu Hloubětín – Střížkov a zpět. A s mohutnou sekerou v rukou.
V dalších dnech netrpělivě očekávali příjezd zásahové jednotky, ale nic se nedělo. Laura poctivě stonala, z nachlazení se totiž vyvinula angína, a jednou, když jí Helena nesla do postele čaj a svačinu, všimla si, že na boční stěně postele, která sloužila Lauře jako nástěnka, bylo kromě obvyklých obrázků ryb, baletek a tanečníků ještě osm obrázků policistů, vystříhaných z novin.
„Co to, prosím tě, je?“
„Ty mi vystřihuje Sárinka. Takhle já si počítám, kolik dní už unikám policii,“ pochlubila se.
„Já z tebe vyrostu,“ zakroutila hlavou a odešla.
Policie nakonec nepřijela, případ byl tedy asi opravdu odložen.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola dvanáctá

Příspěvekod Leonid » 11.10.2016 16:11:34

Kapitola dvanáctá, kde se holky odhodlají udělat pro dárečky vše

Blížily se Vánoce. Všechny holky se těšily, ale Laura se Sárou vypadaly ustaraně. Když se jich ale Michal s Helenou zeptali, nechtěly říct proč.
„Od kdy máte prázdniny?“ zeptal se Michal jednoho dne u snídaně.
„Od… třiadvacátého,“ odpověděla rozpačitě Laura.
„To vás jenom na pondělí poženou do školy?“ divil se.
„Jo, prej jo,“ řekla Sára, ale nevypadala, že by z toho byla moc smutná.
Dvaadvacátého odešla Helena do práce a holky do školy. Helenu čekalo druhý den taky volno a tak tomu v práci moc nedala. Domluvila si proto sraz s manželem ve dvě hodiny ve Vodičkově ulici, že nakoupí ještě nějaké dárky pro ty jejich princezny. Byla zima a na chodnících leželo pár centimetrů sněhu.
Došli dolů na Můstek a zahnuli na Příkopy. Náhle do trapných reprodukovaných koled z obchodů zaslechli rachocení bubínku a andělský hlásek, který zpíval:

Come they told me, pa rum pum pum pum
A new born King to see, pa rum pum pum pum
Our finest gifts we bring, pa rum pum pum pum
To lay before the King, pa rum pum pum pum,
rum pum pum pum, rum pum pum pum,
So to honor Him, pa rum pum pum pum,
When we come.


Poznámka autora: Tohle je krásná, ale ne moc známá píseň. Zde si ji můžete poslechnout.

„Hele, to zní jak Sárinka,“ řekl Michal s údivem Heleně.
Ta ale byla zticha a zatahala ho za rukáv. S lehce vytřeštěným výrazem mu pokynula, aby se podíval vpravo. Tam, u zdi jednoho domu, stály dvě malé žebračky. Byla to Laura se Sárou. Laura bubnovala na stařičký dětský bubínek a Sára zpívala, držíc v ruce plecháček. Ale jak byly oblečené! V tu chvíli Michal zalitoval, že doma nestihl vynést do popelnice připravenou tašku se starým oblečením, příliš hnusným, než aby se dalo dát na charitu.
Laura měla na sobě starý Helenin kabát, špinavý a prožraný od molů, Michalovy kalhoty s velkou dírou na koleni, ve kterých už nechodil ani s odpadky, staré sešlapané tenisky a na hlavě polorozpáraného kulicha.
Ale Sárinka vypadala ještě ubožeji. Kde vzala ten bleděmodrý kabátek, strašně uválený a s utrženou kapsou, to ani jeden z rodičů netušil. Pod tím měla nějakou starou domácí šatovou zástěru. To celé vhodně doplňovaly šedé, děravé a vytahané punčocháče, které by se Sára za normálních okolností styděla vzít si i pod kalhoty. Místo zimních bot měla dvoje tlusté podkolenky, přes ně igelitové sáčky, a to všechno vězelo v sandálech, které už taky měly být dávno ve smetí. Okolo hlavy měla omotanou starou šálu. Nejhorší ale bylo, že její oči zakrývaly velké černé brýle a v ruce měla bílou hůl.
„Co to proboha dělaj – ony žebraj!?“ spadla Heleně čelist.
Holky dozpívaly „bubeníčka“ a ponořily se do „Amazing Grace“. Dobře si ty potvůrky spočítaly, že tudy chodí hlavně turisté a že by tu s českými písněmi moc štěstí nenadělaly, a proto jich zařadily jen pár. A skutečně, málokterý turista se nezastavil a nehodil do Sárinčina hrnečku minci nebo dokonce bankovku. Po každé písni ho tápavě přesypala do kapsy. Hrála to dobře.
Po další písni si daly pauzu a Laura vytáhla z kapsy krajíc chleba. Dostaly dneska k svačině chleba s pomazánkou ze žervé a se sušenými rajčaty. Teď byl ale chleba předem důkladně olízán a ještě ho Sáře podávala tak, aby ta olízaná strana nebyla vidět. Ubozí sirotci se dělí o poslední skývu chleba… Kamení by se rozplakalo….
Sára ale z krajíčku ulomila půlku a dala ho zpátky Lauře. „Dej si, vždyť máš taky hlad, ségra,“ usmála se na ni.
„Díky,“ vrhla na ni starší sestra láskyplný pohled, jakoby týden nejedla, a hladově se pustila do jídla.
I když zrovna nezpívaly, stejně jim občas někdo něco hodil. Nebylo divu, takový gesamtkunstwerk nemohl zůstat neoceněn.
Nevěřícně zírající rodiče stáli opodál a snažili se zůstat nespatřeni. Po odzpívání asi pěti dalších písniček se holky sebraly a vydaly směr Václavák. Rodiče je opatrně následovali. Sára hrála nevidomou výborně – opatrně ohledávala holí chodník před sebou a jakákoli nerovnost v ní probouzela ostražitost, i když ji Laura vedla za loket. Došly do Mc Donald‘s a dlouho se radily, co si dají. Potom se Laura ponořila do Sárinčiny kapsy a dlouho extrahovala nějaké drobné. Bylo vidět, že kapsa je tak těžká, až táhne kabát ke straně.
„Dva cheeseburgery a dvě kakaa, prosím,“ řekla Laura u pultu, když předtím Sáru odstavila do kouta, aby nepřekážela.
Podala prodavači hrst těch nejdrobnějších mincí a spokojeně převzala tác. Popadla Sáru zase za loket a šly si sednout.
Helena rychle koupila dvě kávy a šli za nimi. Podařilo se jim najít místo za rohem od holek, takže dobře slyšeli, co si povídají.
„Hele, ségra, je to úplně supr,“ řekla Laura, zřejmě počítajíc peníze. „Máme tři sta dvacet eur a… počkej… čtyři sta dvacet… é… čtyři korun.“
„To bude bezva, to koupíme bomba dárky,“ radovala se Sára.
„Ale půjdeme ještě zpívat, ne?“
„Mě už je zima... a mám mokro v botách,“ kňourala Sára.
„Vydrž, ještě alespoň hodinu,“ přemlouvala ji vypečená starší sestra.
„Tak jo.“
Obě dojedly, dopily a odešly na záchod.
„Co budeme dělat?“ předestřel Michal zásadní otázku.
„Mě by ještě zajímalo, co provedou. Hele, necháme je zazpívat tak tři písničky, a pak na ně jako přijdeme,“ napadlo Helenu. „Ale jestli tu trojčí už od rána, kde je potom Adélka?“ zarazila se. „Jestli ji nechali samotnou doma, tak je roztrhnu jak hada. Co když bude zase vařit?“
„No, to by mohl bejt průser,“ vybavil si Michal ten zážitek. „Hele, už jdou,“ stáhl Helenu za sloup.
Tentokrát žebračky zamířily na roh Havířské a Příkopů, postavily se ke zdi, Sára dostala do ruky hrnek a už zpívaly. Rodiče stáli za rohem a naslouchali.
„Ale Lori zpívá taky hezky, viď?“ pošeptal Michal Heleně.
„Jo, ale na Sáru nemá. Poslouchej, to je krása...,“ zasnila se.
Málem začala další píseň, když vtom Laura položila zásadní otázku.
„No jo, ale co budeme dělat s těma eurama? Ty se mění ve směnárně. Ale tam nás nepustěj, asi...“
„Hele, ba ne. Já viděla, že maminka platila eurama u nás v drogerii… – Thank you very much! – Asi jim budeme muset koupit dárky tam,“ namítla Sára.
Laura přemýšlela nahlas. „Mamince nějakou voňavku anebo hodně malovátek. Taky bysme jí mohly koupit hromadu vložek!“ zajásala.
Michal se dusil smíchy. „Představ si… vložky za tři sta eur, to bys musela menstruovat do stovky!“
„Já tě praštím! A buď zticha, ať nás neslyší,“ sykla pochechtávající se Helena. „A budeš mi je dávat na hrob, jestli zbudou!“ vyprskla nakonec.
Otec opatrně vykoukl a zkontroloval situaci. Kolem děvčat stál shluk nějakých zahraničních důchodců. Zrovna začala píseň. Důchodci se usmívali a notovali si s nimi.
„Hele, Lori, mně se chce děsně čůrat,“ šeptla po písni Sára.
„Zase? Vydrž! Víš, co nám nasypou?“
„Moc teda nevydržím…“
Další dvě písně ještě dokázala zazpívat bez ztráty kvality, ale důchodci se neměli k odchodu.
„Já se fakt počůrám,“ strašila Lauru.
„Když se počůráš… Hele, to bude fajn, budou si myslet, že jseš inkon- inkondementní a ještě slepá a daj ti víc! Jo!“ zajásala Laura šeptem.
„Já tě zabiju, ségra,“ sykla a začala svou poslední píseň, kterou už dokončila mokrá.
Laura měla pravdu. A když ještě zahrála, že kolem své mladší sestřičky starostlivě pobíhá, vrhá na diváky svoje nádherné omluvné úsměvy a prokládá to výkřiky „sorry, sorry, enšůldign, sorry“, tak peníze jenom pršely a dokonce musely jednou vysypat hrnek, protože byl plný. Některé důchodkyně se slzami v očích zpěvačky dokonce štítivě pohladily.
Když skupina odešla, Sára vztekle zadupala: „A já chci domů. Já tady nebudu stát počůraná, abys věděla!“ rozčilovala se a naříkala.
„Tak jo,“ odpověděla zklamaně Laura. „Jseš měkká. Ale co když si sundáš ty punčocháče? Pak to nebude vidět.“
„Si upadla, ne?“ vyjela na ni Sára. „To tady normálně zmrznu a nastydne mi pipina, Lauřice vopice!“
„No tak jo!“ mávla Laura vztekle rukama. „Ale co ty eura? Máme jich zase víc.“
„Hele, pamatuješ, jak nám táta vyprávěl o těch bonech a vekslákách?“ napadlo Sáru.
„No, jo..., ale kde ti veksláci jsou?“
„Ty maj někde nějakej krám?“
„Né, ty blbá, to je,“ snížila Laura hlas do šepotu, „nelegální.“
„Ty jo, a co když nás zavřou?“
„To ne, na to jsme malý, neboj.“
„Zkusíme volat!“ rozzářila se Sárinka náhlým nápadem.
„Jo!“
Obě poodešly pár kroků od zdi a začaly pokřikovat. „Vekslááák! Pane vekslákůůů! Jste tadýýý?“
„Pane Bože,“ zaúpěla Helena, „končíme, jdeme pro ně.“
Ale dva kolemjdoucí policisté byli rychlejší.
„Tak heleďte, vy dvě, já vás varoval, že když vás tu najdeme potřetí, půjdete s náma.“
„Kdo to je?“ nevypadla Sára z role.
„Policajti. Jsme zatčený,“ oznámila jí Laura chmurně.
„Kde bydlíte?“
„V Hloubětíně.“
„Sem vás poslali rodiče?“
„Né, my chtěly vydělat peníze na dárky, protože máme strašně fajn novýho tatínka a maminku, a tak by na to snad ani ty čtyři stovky, co máme v kasičce, nestačily,“ vysvětlovala pokorně Laura.
Helena zamáčkla slzu.
„Tak nám řeknete adresu a odvezem vás domů,“ uzavřel to policista.
„To bude ostuda!“ bědovala Sára.
Policisté ale popadli každý jednu holčinu za loket a šli kamsi k autu. Holky fňukaly a pak začaly zpívat:

Chytila patrola, prostitutku mladou,
Vedli ji po Praze, ulicí Celetnou,
Vedli ji po Praze, ulicí Celetnou.

Lidé se otáčeli a smáli se.
Policisté se zastavili. „Přestaňte provokovat!“
„My zpíváme, že je nám nás líto,“ pípla Sára.
„Nechte těch blbostí a jdeme.“
Díky této zastávce je rodiče dohnali a teď byla s divadlem řada na nich.
„Co se tady děje? To jsou naše holky!“ zvolal Michal na Helenu.
„Holky! Co se stalo?“ vyjekla Helena.
Policisté se otočili a děvčata měla ve tváři radost smíšenou se strachem.
„Jsou to vaše dcery?“ zeptal se přísně policista. „Občanské průkazy, prosím.“
Michal s Helenou vytáhli průkazy.
„Takže to je Laura Vaverková a Sára Vaverková, že ano. Ale tu třetí jsme neviděli,“ studoval muž zákona doklady.
„Jo, kde je Áďa?“ vypálila Helena na holky.
„U Dany. My řekly, že ji chceš pohlídat,“ řekla Laura.
„To máte jediný štěstí. A vy jste byly za školou? Máte přece dneska do čtyř.“
„My už máme prázdniny. To byla finta, abysme mohly sem,“ přiznala se Sára.
„To si ještě vyřídíme, vy uličnice,“ zavrčel Michal.
„No, takže nám dáte pět set korun, že necháváte děti bez dozoru,“ vytáhl policista blok. „A oznámíme to na sociálku.“
„Ježišmarja, néé, já nechci, aby naši platili tolik, já - já půjdu radši na ty… na nucený práce!“ pověsila se Laura policistovi na bundu a naříkala.
„Prosim vás, běžte. My jsme vás nikdy neviděli, ale zmizte teď hned. A jestli tady tyhle dvě ještě uvidíme, poletěj do diagnosťáku!“ zahřměl policista.
Rodiče popadli dcery za ruce a vypařili se nejvyšší možnou rychlostí.
„Hele,“ strčila do vedle jdoucího muže nějaká bába, „sami se vyfiknou, a děti maj jak hastroše,“ odfrkla povýšeně.
„My jsme ze sociálky a zrovna jsme je odebrali rodičům,“ odsekla Helena a ještě zrychlili, aby ta bába neslyšela čtvero vyprsknutí smíchy.
„Hele, Sári, a sundej si ty brejle,“ řekl Michal, když ona pořád hrála nevidomou.
„A ne. Co když mě potká někdo, kdo mi hodil? Bude si připadat jako blbec,“ odporovala.
„Prosím vás nechte ji, tu nevidomou dívku, prosím vás…“ začala zpívat Laura.
„A ty toho taky nech,“ smál se Michal.
„Ale vaši pohotovost obdivuju,“ usmála se na holky Helena. „Na všechno máte písničku.“
Ty hodiny, které holky trávily u Youtube, již přinášely sladkohořké plody, zdálo se.
Když nastoupili u Masarykova nádraží do vytopené tramvaje, ucítili po chvíli nepříjemný puch.
„Zase nějakej přezrálej bezdomovec,“ nakrčil Michal nos.
„Ale tady žádnej není,“ rozhlížela se Helena po poloprázdné tramvaji. „Počkat… holky!?“
Byly to opravdu ony. Typický zápach zatuchlých tělních tekutin, levného vína, špíny a kdoví čeho ještě.
„Jak jste to dokázaly, vy čuňata?“ zajímalo Michala.
„Náhodou, to je můj pekelnej koktejl,“ vyprsila se Laura. „To jsem vymyslela sama, to je celej, ten… postup.“
„A jak teda?“
„Hele, tati, to jsme chystaly děsně dlouho. Napřed jsme vzaly kbelík a tam jsme se všechny vyčůraly. Pak jsem tam dala vodu, co se v ní máma máčí kaťátka, než je pere. No, a potom eště hovínka a hroudy z kočičího záchoda. A pak krabici vína a nějakou špínu z koše,“ vykládala zaujatě.
„Kdo vám prodal víno?“
„Vietnamec. Pak jsme v tom všechno to oblečení vymáchaly a pověsily vzadu na půdě. Když to bylo skoro suchý, ještě jsme to vyválely ve sklepě. A nakonec jsme to nechaly celej den v popelnici. A to jsme musely hlídat, aby nepřijeli popeláři. Normálně to trvalo přes tejden!“ dokončila Laura pyšně.
„Víte, holky,“ vrátila se Michalovi řeč, „jestli jste to všechno dělaly kvůli tomu, abyste měly na dárky pro nás…“
„Jo, a pro Adlí,“ skočila mu Sára do řeči.
„…tak já nevím,“ podíval se na Helenu. „Já se na vás snad ani nemůžu zlobit, když to bylo všechno z lásky. Ale bylo to nedomyšlený. Mohly byste dostat nějakou nemoc, z té špíny. Ale díky. Poradíme se, co nám koupíte za dárky, ano?“ pohladil Lauru po hlavě a zarazil se. „Jak to, že máš tak mastný vlasy?“
„Já si tam dala olej, přece nebudu mít čistý vlasy a špinavej zbytek, ne?“
„A nosíme už čtyři dny jedny kalhotky,“ dodala Sára.
„Já z vás vyrostu,“ vydechla Helena, „ale fakt vám to myslí. Když hrát žebráka, tak pořádně, že jo?“
„Jasně,“ usmály se obě.
Kolem nich se mezitím vytvořil ostrůvek prázdných sedadel.
Když dojeli domů, rovnou v předsíni se děvčátka musela svléci a hned oblečení nacpat do tašky. Poté je otec zahnal do vany a důkladně vydrbal. Mezitím Helena přinesla od Dany Adélku, která se jí tradičně držela jako klíště, ale doma hned vtrhla do koupelny a vyptávala se: „Máte penízky?“
„Jo, hromadu!“ odpověděla jí spokojeně Sára.
„Bezva!“ zaradovala se malá. „Já vám uvařím čajík, jo?“ a hrnula se do kuchyně.
A tak ji Helena musela podržet, aby natočila do konvice vodu, dohlédnout, aby našla ten správný čaj, a rezolutně jí připomenout zákaz manipulovat s vařící vodou.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola třináctá

Příspěvekod Leonid » 14.10.2016 16:35:15

Kapitola třináctá, kde se konfrontují dva holčičí světy

Když se jednou v pátek Michal vracel domů, všiml si na parkovišti před vchodem starého Fiatu 125. Neodolal a zvědavě si ho prohlédl. Krásný tmavomodrý vůz s pečlivě vyleštěnými chromy, uvnitř červené polstrování… A byl to navíc skutečný italský Fiat, žádná Lada nebo Polák.
„Krása,“ řekl si pro sebe a zamířil ke dveřím. Tam objevil pána zhruba jeho věku, doprovázeného asi tak jedenáctiletou dívenkou. Pán měl cestovní tašku a nesl pod paží lahev vína. Slečna třímala lahev coly a velký pytlík chipsů. Oba studovali zvonky.
Dobrý den, za kým jdete?“ otázal se jich.
„Dobrý den, za panem Koledou, tím fotografem,“ odpověděl pán.
„My tam jdeme na víkend na návštěvu,“ dodala dívka.
„Aha, pojďte za mnou,“ řekl Michal. Odemkl a vešli do domu.
Pokradmu si dvojici prohlédl. Pán byl oděn s nedbalou elegancí umělce, zato dívka na sobě měla vysoké kozačky, krátkou černou bundu a minisukni. Vše vypadalo velice luxusně a draze. Ale holka to byla hezká, štíhlá a dlouhovlasá.
Druhý den u Vaverků zazvonila ta dívka spolu s Filoménkou.
„Dobrý den, můj strejda jde s panem Koledou do hospody a prosí vás, jestli byste nás nepohlídali.“
„Ale co by ne, pojďte dál.“
„Tak, tohle je Laura, tohle Sára a tady je Adélka. A jak se jmenuješ ty?“ začala Helena holky seznamovat.
„Já jsem… Pinguina, teda Pinky,“ lehce se dívka zastyděla.
Laura by se málem začala řehtat, kdyby po ní Helena nehodila ostrý pohled.
„Hele, že vaši dělají v Linuxu?“ usmál se Michal.
„Vy jste chytrej jako můj strejda, ten to taky poznal!“ zajásala Pinky.
Po chvíli holky odešly do pokojíku.

Když se pánové nevraceli, dostaly návštěvnice večeři.
„Bramborů se zeleným pečených oblibuji velmi,“ zaradovala se Filoménka.
„Je to teda docela cool, dobrej taste,“ přidala se Pinky.
Každá vypadala jako z jiného světa, ale stejně si spolu hrály docela pěkně.

Později, protože se pánové stále nevraceli, bylo potřeba děvčata uložit ke spaní.
„To už půjdem spát?“ divila se Pinky.
„A v kolik chodíš?“
„Když se mi chce,“ odpověděla nevzrušeně. „V jedenáct, ve tři… Protože v noci je na netu největší sranda,“ usmála se.
„A jak ráno vstáváš do školy?“
„Já se učím doma, naši mi to chystaj, a je jedno, kdy to mejknu,“ odkrývala další podivnosti své rodiny. „Ale jo, jsem docela utahaná, my byli se strejdou na výletě, půjdu chrnět - můžu se umejt?“ neměla nakonec problém.
Obě se bez skrupulí svlékly. Filoménka na sobě měla dlouhé modré šaty, pod nimi teplé bílé triko a vlněné punčochy nad kolena, ale jinak nic. Zato Pinky, když si odložila svou černou košilovou halenku ozdobenou logem „Armani“ a černou koženou minisukni, tak se ukázalo, že má bělostné krajkové spodní prádlo, bohatě zdobené a jistě také velice drahé. Jeho součástí byl i podvazkový pás, držící černé hedvábné punčochy. Michal s Helenou na sebe zvedli obočí. To děvče vypadalo jako milionářská dcerka se zvláštními zvyky a názory.
„Kdo omyje mne?“ otázala se Filoménka a podívala se na Michala. „Mě pán můj vždycky omývá a toho oblibuji velmi a on taktéž.“
Jejda, řekla si Helena, že by to souviselo s tím, že na poutači na páně Koledův ateliér je napsáno, že holčičky mají dvacet procent slevu?
„Já tě omyju,“ zachránila je Pinky a pohladila Filoménku po zádech.
Holky se šly umýt. Když tam Helena nakoukla, jestli je všechno v pořádku, uviděla, že děvčata se k sobě tulí, navzájem se mydlí, a slyšela Pinky šeptat „že něžné sprchování probouzí tělesnou lásku“.
Nebudu nikomu kecat do výchovy, umínila si Helena, a navíc by mě to, že je Pinky teplá, ani nepřekvapilo.
Po podezřele dlouhém sprchování jim potom Helena půjčila dvě Lauřiny košilky. Pinky ale byla košile dost krátká, tak to Helena vyřešila zápůjčkou svého trička.
„Tak, Sárinka půjde spát k Adélce a vy dvě si lehnete na prostřední postel,“ nařídila jim.
Takhle to řešili, i pokud u nich přespávaly nějaké kamarádky. Postele byly naštěstí dost široké.
„A dobrou noc, holky, hezky se vyspěte,“ popřála Helena holčičkám. Těm svým dala navíc pusu, ale ty měly ještě požadavky.
„A pohádka by nebyla, mamí?“ usmála se Sára sladce.
„To víš, že jo,“ pohladila ji a přelétla očima poličku s knihami.
„Četly jsme Zelenou horu?“
„Né, to neznám!“ zaradovala se Laura.
I když už to byla „velká holka“, čtení pohádek od maminky byl pořád silný důvod nezlobit.
„Tak jo, řekla Helena a začala číst.

„Pročpak se tam asi všichni bojí?“ přemýšlel kolikrát Zdeněk, mladý chasník z Dolní Lhoty, vesničky, která ležela na dohled velikého kopce. Říkalo se mu Zelená hora a přes nevinně znějící jméno to bylo místo, na které se ti nejbojácnější báli i jen podívat. Byl to mohutný kopec, větší než slavná hora Říp, ale byl špičatější. Všichni jednomyslně tvrdili, že tam straší, pověsti hovořily o černém rytíři, zakletých jeptiškách, lese, ze kterého není cesty ven, a tak podobně. Zdeněk to nebral moc vážně, a častokrát, když jel se svým strýcem na trh do města, si kopec prohlížel. Byl porostlý listnatým lesem a byly tam samé veliké stromy. Ale největší z nich stál na samém vrcholku a byl i zezdola dobře vidět. Ke kopci vedla široká cesta, která pomalu zarůstala trávou.
Jednoho dne, když Zdeněk v hospodě slyšel, že na Zelené hoře prý v noci čerti hrají kuželky, řekl si, že už těch povídaček bylo dost a poté, co ho strýc dlouho přemlouval, aby nechodil, si vzal pořádnou hůl…


„A proč si to nevygooglil? To bude pěkná lama,“ podivila se Pinky.
„Protože v pohádkách internet není, tam musíš na všechno přijít sama,“ vysvětlila jí Helena.
„Takže to je spíš jako adventura?“ byla Pinky hned doma.
„Jo, asi tak,“ nechtěla se Helena zdržovat.

…řeznický nůž (jeho strýc byl řezník), pytel, do kapsy kus chleba se slaninou a brzy ráno vyrazil. Dlouho jeho cesta vedla do pozvolného kopce, starou alejí, na jejímž konci byla kaplička se sochou. Tady se na chvíli zastavil a rozhlížel se. Museli se tu prohnat nějací zlí lidé, protože chudák světec ve výklenku měl uraženou hlavu a ta se válela opodál.
„To je hrůza, že někdo svatému Františkovi hlavu urazí,“ bručel Zdeněk a strčil ji do kapsy s tím, že až se vrátí, pokusí se sošku opravit.
Přešel ještě dvě údolíčka a kopec se před ním hrozivě vztyčil. Bylo zrovna horké poledne a všude bylo ticho. Za chvíli prošel poslední křižovatkou a již se ubíral po zarostlé cestě ke kopci. Po chvíli si uvědomil, že to vlastně není polní cesta, ale pěkná dlážděná silnice, která pod trávou nebyla zdálky vidět. Ke kopci šel skoro hodinu. Veliké, staleté duby a buky jakoby mu mávaly svými větvemi a lákaly ho do svého stínu. Chvíli se tedy posadil pod jeden ze stromů, jedl chleba, odpočíval a přemýšlel, co ho asi na kopci čeká.

„Hele, já se začínám bát,“ řekla Sára. „Ono takový horký poledne je někdy stejně děsivý jako noc. To jsme jednou na začátku roku, víš, jak bylo horko, mami, seděly se ségrama v parku, protože nám odpadla škola. Nikde nikdo nebyl a bylo horko a úplně ticho. Já se teda dost bála,“ otřásla se.
„Jo, to máš pravdu, to znám,“ přisvědčila matka.
„O polednách polednice obchází a dětí, které ku obědvání nepospíšily, pryč odnáší. I u nás na vsi ztratily se,“ přispěla Filoménka se svou troškou do mlýna.
„Na ten park si musíme dát bacha,“ řekla Laura trochu vyplašeně, protože Filoménka mluvila smrtelně vážně.
Helena holky nikdy strašidly nestrašila a tak byl tohle asi silný kalibr.
„A teď uvidíme, co bylo na tom kopci,“ řekla maminka tajemným hlasem.

Silnice se vinula kolem dokola vrchu jako pentle. Vydal se tedy po ní a všiml si, že v lese nejsou pařezy a roste tam spousta krásných hub – sem asi opravdu nikdo nechodí. Kolem silnice byly každých třicet kroků na vysokých podstavcích sochy. Nebyly to ale sochy svatých, jak je Zdeněk znal z kostela či z polních cest. Tohle byly zrůdy, některé měly tři hlavy, jiné dlouhatánské drápy anebo ostré rohy. A všechny se tvářily, jako když se s někým hádají, trpí, anebo jako když snědly hromadu třešní, zapily je smetanou a teď je jim hrozně špatně.

Holky se rozesmály.

Zdeněk koukal po sochách a byl z nich čím dál víc mrzutý. Silnice se dál ovíjela kolem kopce a zdálo se, že nemá konec, nicméně se pořád zužovala. Byl už pěkně umořený, když se konečně dostal nahoru. Na vrcholu kopce bylo docela velké prostranství a veprostřed stál vysoký buk. Zdeněk nikdy tak vysoký neviděl. A jeho kmen by neobjali ani tři statní chlapi. Nic zajímavého tu ale nenašel, kromě silnice samotné, která se tady na vrcholu scvrkla v pouhý dlážděný chodník, točila se ve spirále, až, úzká jako dlaň, skončila před stromem. Obcházel bezradně kolem stromu a kopal nohou do suchého listí. Vtom si všiml, že se v něm cosi leskne. Ohnul se pro to a s úžasem zjistil, že je to velká bukvice, ale celá ze zlata! A její ježatá skořápka byla naopak měděná. Zdeněk se musel štípnout, aby věděl, že se mu to nezdá. Ale nebyl to sen. Začal se hrabat v listí a nacházel další a další.
„Zadrž,“ ozvalo se náhle.
Zdeněk vyskočil a rozhlížel se, ale nikoho neviděl. Chtěl se vrátit ke sběru, ale hlas se ozval znovu. Nakonec si uvědomil, že hlas vychází z jeho kapsy. Rychle vyndal kamennou hlavičku, podíval se jí do obličeje a opatrně promluvil.
„Pantáto, teda pane, ne, svatý Františku,“ plácal páté přes deváté, protože nevěděl, jak ho oslovit, žádného svatého totiž ještě nikdy nepotkal, „proč to nemám sbírat?“
„Protože to nebudeš potřebovat.“
„A co budu potřebovat?“
„Víru, lásku a odvahu.“
„Když myslíš… Ale je to tu divné, ta silnice, sochy, a teď ty bukvice. A co se tady vlastně děje?“
„Sám nevím, to musíš zjistit ty. Jen si pamatuj, jak bych se na věci díval já a taky Kristus Pán,“ odpověděl Michal.
„Vím, že jsi měl rád zvířata, a dbal jsi o ty, kdo potřebují pomoc. A Kristus má rád všechny lidi a nedělá mezi nimi rozdíly,“ vzpomínal si Zdeněk, co kdy slyšel.
„Dobře si to pamatuješ,“ dodal Michal vlídně, „tohle poznání a tvoje víra ti pomohou se rozhodnout.“

„To já vůbec nechápu,“ povzdechla si Pinky.
„Čti, čti, maminko!“ byla Laura příšerně zvědavá.

„A co mám dělat teď?“
„Čekej na znamení.“
„Ach jo.“ Zdeněk se tedy pohodlně natáhl do trávy a čekal.
Odpoledne se vleklo a nutno říci, že ho Zdeněk část prospal. Když se probudil, byla už skoro tma. Vyskočil a rozhlížel se, jestli nepropásl nějaké znamení. Ale kolem byl normální lesní večer.
Už si chtěl zase lehnout, když vtom slunce zapadlo a poslední paprsky světla zmizely. Kolem zašustilo listí. Zdeněk na nic nečekal a skrčil se za nejbližší strom. Z šustícího listí vyrážely jakési černé rostlinky. Na tu, která byla nejblíže, bylo ještě trochu vidět. Zdeněk zíral s úžasem, protože to nebyla kytka, ale maličká lucerna na sloupu, taková, jako viděl v jedné zámecké zahradě, když kolem jeli na trh. Ale tahle mu sahala sotva do pasu. Ostatní lucerny byly menší či větší, podle toho, u jak široké cesty stály, a ty nejmenší byly dlouhé sotva jako lžíce. Naráz se všechny rozzářily, některé načervenalým, jiné žlutozeleným světlem. Vypadalo to hezky, ale zároveň strašidelně.
Ale nebylo mu dáno vychutnat si krásu lamp, protože se začalo dít ještě něco jiného. Veliký buk se rozzářil zlatým světlem, které pableskovalo na kůře a na listí. Vzápětí se ozvalo zarachocení, jako když se otevírá veliká brána a mezi kořeny se otevřela maličká branka. Až se Zdeněk musel zasmát - takový rachot a taková malá branka. Z branky vyrazil krásný kočár tažený šestispřežím vraných koní. Byl ale velký sotva jako plechovka na kávu a koně byli maličcí jako koťata. Hnaly se tryskem, a jak kočár jel po cestě, zvětšoval se. Teď bylo vidět, jak je krásně zdobený zlatem, a i to, jaké mají kočí i lokaj, co stál vzadu, krásné oblečení. Než se Zdeňkovi kočár ztratil z dohledu, byl už velký skoro tak, jak by měl být.


„A nebude tam popelka?“ zeptala se Adélka. Asi jí to připomněl ten kočár...
„Kdepak,“ usmála se Helena a četla dál.

Ještě bylo slyšet kopyta koní na silnici někde dole, když Zdeněk skočil na cestičku a rozběhl se po ní opačným směrem - tedy ke stromu. A skutečně se začal zmenšovat. Necítil nic zvláštního, ale cesta se stále prodlužovala. Aby taky ne. Jak se zmenšoval, dělal čím dát tím menší krůčky.
Nakonec byl velký jako palec a s úžasem pozoroval obrovské listí ležící kolem cestičky. Doběhl až k bráně. Ta mu nyní připadala veliká a uvnitř bylo vidět, že barevné lampy pokračují kamsi dolů. Pokřižoval se a vykročil. Octl se v tunelu, který se zatáčel a klesal dolů.
Nejnepříjemnější na tom bylo, že neviděl za zatáčku a mohl tedy jenom předpokládat, co se za ní může vynořit. A to se taky za chvíli stalo. Uslyšel štěbetání mnoha hlásků, jako když hejno dětí běží z kostela mezi pouťové boudy. A taky dupot spousty malých nožek. Bojácně se přitiskl ke stěně, ale nebylo kam se schovat. Štěbetání se přiblížilo a změnilo se ve zpěv.


Kocour není doma, myši mají bál,
to bude zas legrace, když odejel pan král.
Vyrazíme na bukvice, zítra budou hody,
Trpaslíci, koťata, to jsou jídla svody.

Do zpěvu se skutečně mísilo i kočičí mňoukání a další zvuky. Za chvilku se za zatáčkou objevil pestrý zástup. Byli to lidičky velicí jako teď Zdeněk, vousatí mužíčci v bílých košilích, kožených vestách a plátěných kalhotách. Na hlavách měli různobarevné kapuce. Ale byli tu i maličké ženy s dlouhými vlásky a velkýma očima. Tyhle holčičky měly na hlavách pro změnu šátky, místo kalhot sukénky ke kolenům a červené nebo bílé punčochy. Ale to nebylo to nejdivnější. Mezi nimi totiž běžela koťata, skákaly zelené žáby a klusali pavouci. A všichni byli zhruba stejně vysocí - zvířata, Zdeněk, i trpaslíci. A všichni poskakovali, zpívali, a vypadali náramně vesele.

„Jé! Takový obrovský pavouci!“ vyjekla Adélka a objala Sáru všemi končetinami.
„Cool!“ zajásala naopak Pinky.

Zdeňka, přimáčknutého ke zdi, si, zdálo se, ani nevšimli a běželi dál. Už už si chtěl oddechnout, ale najednou šelest utichl, jak se všichni zastavili, a pak se ozval znovu a blížil se. Než se nadál, byl obklopen brebentícím, mňoukajícím a kvákajícím davem, chytilo ho několik silných rukou, nějaký pavouk ho omotal lepkavým vláknem jako uzenou rolku, jedno mourovaté kotě ho popadlo do tlamičky a už všichni spěchali zase dolů, do nitra hory.

Jucharára, vetřelec,
Jucharára, šťastlivec,
Dobře nám všem poslouží,
dostane, co zaslouží.

„Já myslím, že ho zbaštěj,“ řekla Sára rozhodně. „Víš, Adlí, ten pavouk ho, jak je zamotanej, vysaje jako džusík z krabičky,“ strašila ji.
Adélka začala kňourat.
„Ale Sári, co když nejsou věci tak, jak vypadají?“ mrkla na ni Helena. „Tak nevynášej předčasné soudy.“

Tahle nová písnička se Zdeňkovi pranic nelíbila, jak se natřásal v kotěcí tlamě. Co si asi zaslouží? A jak jim poslouží? To jsem se dostal do pěkné kaše, pomyslel si a snažil se připadat si statečně.
Asi za půl hodiny, kdy už se mu pěkně motala hlava, celý zástup vběhl do veliké jeskyně. Celou prostoru vyplňovaly oválné kamenné plošinky, některé výš, jiné níž, vypadalo to jako spousta schodišť vedoucích odnikud nikam. Všichni příchozí se uvelebili po dvou či po třech na plošinkách. Ale jedna, docela vysoká přímo před zajatcem, zůstávala prázdná, a to z temných koutů jeskyně přicházeli další zvědaví obyvatelé. Tu štěbetání utichlo. Na prázdnou plošinku vyšel trpaslík v krásné světle modré kazajce vyšívané stříbrem, měl stříbrné špičaté holínky a na hlavě vysokou kapuci se stříbrným střapcem. Jeho zrzavý plnovous byl tak dlouhý, že mu ho museli nést tři mladí trpaslíci. A v ruce měl stříbrnou berlu.
„Pusťte zajatce,“ nakázal.
Hlas měl hluboký a příjemný. Hlas někoho, kdo má přirozenou autoritu a nemusí na ostatní křičet.
Kotě Zdeňka upustilo na zem a ten si pěkně natloukl zadek. Několik trpaslíků a trpaslic vytáhlo nože a rychle ho zbavili té ohavné pavučiny. Pracně se postavil a uklonil se.
„Co tu pohledáváš?“ otázal se ho ten velmož přísně.
„No, víte, já... pane... jsem vždycky slyšel, že je tenhle kopec začarovaný a že tu straší, tak jsem tomu chtěl přijít na kloub,“ vypověděl Zdeněk docela po pravdě.
„A určitě jsi kradl zlaté bukvice. Prohledejte mu kapsy!“ rozhořčil se trpaslík a hned dva začali zajatce šacovat. Měl jich všehovšudy pět.
„Tolik rákoskou dostaneš, kolik jsi sebral,“ vynesl ortel a Zdeněk horoucně děkoval svatému Františkovi, že ho uchránil od pořádného výprasku. Ale i těch pět ran hodně bolelo.

„Aúúú!“ zavyly holky, vyjma Pinky, sborem.

Nenápadně vytáhl hlavičku sochy. Ta se usmívala.
„Dobřes učinil,“ zašeptala.
„Díky,“ odpověděl Zdeněk.
Ale to už k němu zase hovořil trpasličí velmož.
„Vstoupil jsi do našeho světa bez pozvání, a proto budeš muset odpovědět na tři otázky, abys mohl odejít. A tady Karlička tě bude doprovázet, abys tu něco nevyvedl.“
Předstoupila trpasličí slečna s vlasy barvy oříšků a s milým úsměvem.
„Tak poslyš první úkol,“ promluvil velice naléhavě. „Jak vidíš, žijí tu s námi tři rody – koťata, žáby a pavouci. Když přijdeš na to, proč, budeš mít první úkol za sebou,“ dokončil řeč a odešel.
Karlička odvedla Zdeňka opodál ke stěně jeskyně a posadili se na kamenné sedátko.
Zdeněk si vzal hlavu do dlaní a dumal a dumal. Co mají společného ta tři zvířata? Byl ze všeho zmatený a jediné, na co si po chvíli vzpomněl, byl kdoví proč kbelík plný žabích stehýnek, který jednou viděl na trhu, a jak slyšel hroznou věc, že těm žábám řežou nožičky zaživa. Tohle on neměl rád. Pracoval sice u svého strýce řezníka, ale když už musel zvíře zabít, hleděl to udělat co nejrychleji a bez bolesti. A nikdy nezabíjel zbytečně, třeba jen proto, že by mu nějaké zvíře bylo nepříjemné. Třeba pavouka… Pavouk… lidé je zabíjejí jen proto, že se jich bojí. A žáby proto, aby měli takovou nějakou laskominu, které se člověk ani pořádně nenají. Že by to spolu souviselo? A koťata? Ano, ta nadbytečná se přece topí. A to on taky neměl rád.
To bude ono! Jsou tu tvorové, kteří hodně trpí od lidí. Vyskočil radostí, jak na to přišel. Zavolali trpasličího velmože a ten spokojeně pokýval hlavou.
„Ano, sem přicházejí všechny zbytečně zabité žabky, utopená koťata a zašlápnutí pavouci. A my jsme jejich přátelé. A ty, protože máš dobré a soucitné srdce, přišel jsi na odpověď.“


„To je ošklivý, topit koťátka,“ fňukla Laura. „To někdo dělá? A proč?“
„Protože je nechce mít. A tak místo, aby vzal kočičku k panu doktorovi, aby nemohla mít koťátka, tak je radši hodí do vody a utopí. A dneska už se to ani nesmí, víš?“
„Lidi jsou hnusný!“ fňukala Laura, která trápení zvířat nesnášela.

Všichni radostně vykřikli a bylo vidět, jak na něho hned koukají přívětivěji. Protože byl čas večeře, všichni se odebrali do vedlejší jeskyně a zasedli k dlouhým stolům. Žáby a pavouci měli k jídlu mouchy, koťata maso a trpaslíci polévku a kaši. Kaše byla moc dobrá, a Zdeňka překvapilo, když se dozvěděl, že je z bukvic.
Po večeři následoval další úkol. „Pročpak se chodba do našeho království točí doprava?“
To byla, panečku, otázka. Tak dlouho si lámal hlavu, až z toho usnul.
Když se ráno vzbudil, odvedla ho Karlička k pozemnímu jezírku, u kterého stály dlouhé dřevěné žlaby, kde se trpaslíci myli a česali si vlasy a vousy. To žáby skočily do jezírka celé a koťata se naopak k vodě ani nepřiblížila a myla se svými růžovými jazýčky. Pavouci se jen tak legračně otírali nohama. U žlabů stály prázdné šnečí ulity naplněné mýdlem. Zdeněk koukal na ulitu, jak je zavinutá, a vtom na to přišel. Rychle se otřel a pádil k trpaslíkovi.
„Přišels na to?“
„Ano, pane, je to proto, že v přírodě se všechno točí doprava, slunce na nebi, šnečí ulity, pavučiny také…“
„Ano!“ zvolal jeden pavouk, ale ostatní na něj rozčileně mávali, aby neskákal do řeči.
„No a i když spadne vrtulka z javoru, taky se točí doprava.“ dokončil Zdeněk a přemýšlel, zda to byla správná odpověď.
„Vidím, že jsi moudrý, a umíš se dívat kolem sebe,“ pochválil ho trpasličí velmož, „a nyní poslední otázka. Kdo má největší lásku?“


„Já děsně miluju strejdu,“ zasnila se Pinky.
„Neruš!“ vyjela na ní Adélka, „maminka nemůže číst a je to pak dlouhý a já se budu víc bát!“

A teď byl Zdeněk v koncích. Přemýšlel o tom celý den, ani nevěděl, co jedl, když ho Karlička pokaždé v patřičný čas dostrkala ke stolu. Aby si trochu vyčistil hlavu, povídal si se svou společnicí, co je pravdy na těch pověstech o kopci.
„Jeptišky? Co to je?“ vrtěla hlavou. „A černý rytíř? O tom se nesmí moc mluvit, ale ten je ještě níž, než my. Je tam veliké černé jezero a v něm se napořád musí brodit na svém koni, protože je zakletý. Ale to jsem jenom slyšela, sama jsem ho nikdy neviděla. A čerti? To je úplná hloupost. Asi někdo slyšel, jak náš pan král jede po silnici ve svém kočáře,“ měla v tom jasno.
„A kam jezdí?“ zeptal se Zdeněk a mračil se nad představou, že je to čím dál zamotanější.
„Vždycky jednou za měsíc. On moc nechce, abychom chodili ven, má o nás strach. A když odjede, tak si vždycky vyrazíme a tancujeme kolem buku. A kam jezdí? To nevíme, ale já bych řekla, že se sám jezdí někam bavit,“ dokončila Karlička řeč.
Najednou se jeskyněmi rozlehlo troubení a všichni spěchali do hlavní jeskyně. Zakrátko se v ústí tunelu objevil rychle jedoucí kočár. Sotva zabrzdil před prvními kamennými plošinkami a již z něj seskočil lokaj a otvíral dveře. Vystoupil vysoký trpaslík (teda, to zní směšně) s kratším tmavým plnovousem. Měl na sobě bohatě zdobenou koženou kazajku a vysoké boty. A vypadal ještě vznešeněji než ten, který Zdeňkovi dával hádanky.
„Je zle, bratři a sestry,“ promluvil, sotva se postavil na plošinu, „lidé sebrali veliké vojsko a chtějí nás přepadnout!“
„Ale sem stejně neprojdou, když neznají tajemství cesty,“ namítlo jedno kotě.
„To ne, ale chtějí celý náš svatý les zapálit! Jak bychom se potom uživili a kde bychom našli přístřeší? Kdyby shořel veliký buk, znamenalo by to konec i naší jeskyně – a kdo je tohle? Zvěd?“ všiml si král náhle Zdeňka.
„Ten sem jen náhodou vešel a má dobré srdce – už dvě otázky zodpověděl!“ bránila ho Karlička a ostatní přizvukovali.
„A jak jsi poznal naše tajemství?“ otázal se ho král přísně.
„Viděl jsem předevčírem váš kočár, pane,“ poklonil se Zdeněk.
„Aha, tak to je jiná,“ pokýval král hlavou. „No, ale teď musíme vymyslet, jak se můžeme bránit.“
„Máme dost zbraní?“ zeptal se někdo.
„Nemáme, jen málo, žijeme přece v míru,“ odpověděl král.
„Počkejte přece,“ osmělil se Zdeněk promluvit, „když projdou po cestičce i koťata a pavouci, budou velcí jako lidé. A ten pohled nikdo nevydrží. Víte přece, že lidé se bojí i malých pavoučků. A když uvidí pavouka jak kůlnu, vezmou do zaječích, uvidíte!“ vykládal rozrušeně.
Zvířatům se to zalíbilo, koťata cenila zuby, syčela a sekala tlapkami do vzduchu, žáby kvákaly a pleskaly nohama o zem a pavouci podupávali a zvedali vysoko své přední nohy.
„Ticho, ticho!“ zamával král rukama. „Tohle by samozřejmě šlo, ale nesmíme zapomenout ani na černého rytíře. Stará pověst praví, že jen ten, kdo přišel zvenčí, ho může osvobodit, a že nám potom rytíř pomůže, když bude nejhůř. A to je, zdá se, právě teď.“
Ach jo, další úkol, pomyslel si Zdeněk, ale uvnitř byl dávno odhodlán těmhle dobrým lidičkám pomoci.
„Ukážeme ti cestu, ale dál to musíš dokázat sám. Běž, spěchej a hodně štěstí,“ pokynul mu král.
Zdeněk se tedy rozloučil s Karličkou a dva pavouci mu ukázali cestu k malé chodbě. Byla to jen pouhá díra vyhrabaná v hlíně. Ušel asi dvě stě kroků, když se chodba rozvětvila. Neměl vůbec představu kudy jít, a tak se dal doprava. Potom ho napadlo, že si alespoň zapamatuje, kudy že to šel, když na každé křižovatce odbočí zase doprava. Po chvíli si uvědomil, že je tu pořád trochu světla. Bylo sice slabé a mdlé, ale díky němu alespoň viděl na cestu. Už šel skoro hodinu a pořád klesal. Už přestal počítat křižovatky, nicméně ho uklidňovalo, že se zatím nedostal do slepé uličky.
Najednou chodba skončila tak náhle, že nestačil ani zastavit a šlápl do studené vody. Před ním se rozkládalo ohromné jezero, větší než jakýkoli rybník, který kdy viděl. Protější břeh nebylo vůbec vidět. A strop taky ne. Světlo se třpytilo jako jinovatka na trávě a nad hladinou se válela mlha. Nejhorší bylo, že kolem nebyl žádný břeh, jen svislé stěny jeskyně. Zdeněk si povzdechl, vyhrnul si nohavice ke kolenům a vykročil do vody. Jak šel vodou, cítil, že se zase zvětšuje, ale za chvíli si kalhoty stejně namočil, protože voda byla pořád hlubší. Začínal se bát, protože neuměl plavat, ale nakonec vody naštěstí nebylo víc, než k pasu. Šel a šel a kolem sebe viděl jen nekonečnou hladinu. Vůbec nevěděl, co si počít a kde rytíře hledat.
„To musí být hrozná nuda, pořád se brodit tímhle protivným jezerem,“ pomyslel si naštvaně a napil se, protože dostal žízeň.
Voda to ale byla moc dobrá. Už úplně ztratil pojem o čase, když tu najednou uslyšel šplouchání, docela tiché, ale byl si jist, že se mu to nezdá. Rychle se vydal tím směrem a zakrátko se před ním vynořil černý stín. Byl to skutečně jezdec na koni, oděný od hlavy k patě v brnění. Pomalu se brodil směrem k němu.
Zdeněk se zastavil a rytíř taky.
„Co tě sem přivedlo, člověče prostý?“ otázal se ho rytíř tichým a nesmírně smutným hlasem.
„Přišel jsem vás… poslali mě vás osvobodit,“ pronesl Zdeněk a uklonil se.
„To bude velice těžké, již sto let zde musím bloudit a hledat odpověď na těžkou otázku,“ začal rytíř vyprávět.
„A jaká je ta otázka?“
„Byl jsem pánem velkého panství a zle jsem vládl svým poddaným. Museli mi dávat hodně ze své úrody a pracovat do úmoru na mých polích. Oni strádali, žato já jsem si žil v přepychu. Dokonce, když přišlo nepřátelské vojsko, nenechal jsem je ukrýt se na mých hradech, a ani potom, když o všechno přišli, nijak jsem jim neulehčil. Proto se tu musím brodit tak dlouho, dokud nepřijdu na to, jak bych mohl pomoci svým poddaným. Jak já bych za ně i život položil, kdyby mě to zbavilo tohoto prokletí. A odpověď je prý všude kolem mně,“ dodal zoufale.
„No…“ nevěděl Zdeněk, co říci, „a kterého panství jste byl pánem?“
„Červenokorunského. To bylo veliké panství, než si ho asi rozdělili moji tři synové.“
„To je tady kolem, tedy vlastně nad námi, i naše vesnice tam patří,“ přemýšlel Zdeněk nahlas. „Co tam lidem nejvíc chybí a je to všude kolem?“
Najednou mu to došlo.
„Voda přece – ohromné jezero báječné vody! Když si lidé vykopou pořádné studny, bude vody dost!“ jásal, protože to se mu zdálo být jako správná odpověď.
„To máš pravdu,“ promluvil rytíř překvapeně. „Všichni si přece vždycky stěžovali, že nemají dost vody.“ Vztyčil se v sedle a zvolal: „Dám svým lidem vodu!“
Všechno se otřáslo a pod stropem se zablesklo. Rytířův kůň se plašil a Zdeněk upadl do vody. Zakrátko mlha z jeskyně zmizela a udělala se tma jako v pytli.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Zdeněk nejistě.
„Vím, že až budu osvobozen, musím jet tím směrem, jak jsem v tu chvíli stál. Nasedni za mě!“
Zdeněk na nic nečekal, vyšvihl se za rytíře a ten se rychle vydal kupředu. Za nějakou dobu se před nimi vynořilo slabě svítící ústí tunelu.
„To je poprvé, co tu vidím břeh,“ podivil se rytíř. „Nikdy jsem k žádnému nedojel.“ Vypadal teď docela radostně. Vydali se nahoru tunelem a z koně crčela voda. Zdeněk rytíře poučil, že musí zahýbat pořád doleva a brzy byli zpátky v jeskyni. Rytíř byl teď velký jako všichni ostatní, protože se před tunelem oba zase zmenšili. Zdeněk už z toho byl docela jelen. V jeskyni byl radostně uvítán a rytíř byl požádán, aby jim pomohl proti nepřátelům.


„Ty jo, bude bitva!“ zajásala Laura.
„Neruš! Já bych se v tom lese normálně pokakala strachy,“ svírala Adélka pěsti.

„Ano, musím teď pomáhat druhým,“ odvětil králi.
Všichni se rychle připravili na cestu a zakrátko spěchali tunelem nahoru. Někteří trpaslíci a trpaslice měli meče, sekery a kopí, ale zdaleka ne všichni. Nahoře se vyřítili ven z brány v kmeni buku a začali se točit po cestě. Zdeněk s úžasem sledoval, jak všichni rostou. Obrovská koťata vypadala jako děsivé šelmy, ale ještě větší hrůzu budily žáby a pavouci. Všichni se hnali po cestě dolů.
Zdeněk si myslel, že už ho na tomto kopci nic nepřekvapí, ale vtom uviděl, jak sochy ožívají, seskakují z podstavců a přidávají se k vojsku.
„Co to je?“ zakřičel na Karličku, která běžela kus od něj.
Ta ho sice neslyšela, ale odpověď stejně dostal.
„My jsme strážci hory,“ ozval se za ním dutý hlas. Když se za ním otočil, uviděl, že patří vysoké obludě se dvěma hlavami a rukama až na zem, která vytrhla ze země soušku a nesla si ji jako kyj.
Teď tedy bylo vojsko úplné. Vpředu jel černý rytíř a taky král a velmož, kteří tu vypadali jako statní muži. Zakrátko stanuli na louce a viděli, že se nepřátelské vojsko blíží. Nesli kopí a pochodně. Když uviděli vojsko z hory, strnuli. Trpasličí král vyjel vpřed.
„Proč přicházíte s vojskem k Zelené hoře?“
Místo toho, kdo vojsku velel, vyjel dopředu nějaký tlustý mnich na oslu.
„Je to sídlo ďáblovo, copak to nevidíte?“ zaječel a zamával velikým křížem.
Zdeněk do kostela chodil rád, v Boha věřil, ale tyhle hloupé fanatiky neměl vůbec v lásce.
„Vždyť jsou to všechno Boží stvoření!“ zařval na mnicha.
„Je to dílo ďáblovo a musíme ho zničit, jinak se sami budete v pekle smažit,“ trval mnich na svém.
„Troubo!“ začínal být Zdeněk rozčilený.
„Smeťte je!“ ponoukal mnich velitele.
Ten neochotně zvedl ruku a pokynul heroldovi, který držel prapor. Mnich se někam ztratil. Herold zamával praporem a vojsko se vrhlo vpřed. Obránci hory nemeškali a už se první zvířata a nestvůry hnaly na vojáky. A v jejich čele jel černý rytíř. Vojáci se zastavili a zvedli kopí. Zvířata kopí snadno přeskočila a pustila se do vojáků. Koťata škrábala a kousala a pavouci všechny ovíjeli lepkavými pavučinami. A žáby? Ty, protože nemají žádné drápy, ale zato veliké tlamy, chytaly nepřátele jako mouchy a plivaly je daleko mezi ostatní vojáky. Netrvalo dlouho a poslintaná, polepená a poškrábaná armáda se dala na útěk.
Zdeněk si přivolal mourovaté kotě (to, které ho tenkrát neslo v tlamičce a se kterým se docela skamarádil) a vyšvihl se mu na záda. Viděl totiž, že ten mnich na oslíku ujíždí pryč. Rozjel se za ním, rychle ho dohnal, shodil na zem a uřízl si pořádný prut. Pak vyhrnul mnichovi kutnu a dal mu pětadvacet na holou.
„To máš za to, že tady kážeš hlouposti,“ poučil ho a pleskl osla přes zadek. Ten s hýkáním utekl. Ať se tlustý mnich jednou trochu projde.
Zdeněk vylezl zpátky na kotě a vrátil se k vojsku. Bylo dávno po bitvě a trpaslice ošetřovaly raněné. Nejvíc raněný byl černý rytíř, který bojoval statečně daleko vepředu. Vtom se Zdeňkovi rozsvítilo v hlavě a rychle vyhledal trpasličího velmože.
„Tak vím odpověď na poslední otázku!“ zvolal.
„Povídej,“ odvětil překvapeně.
„Největší lásku má ten, kdo položí život za své přátele,“ vyrazil Zdeněk ze sebe a čekal, co bude.
„Slyšte, slyšte,“ pozvedl trpaslík hlas, „odpověděl na všechny otázky. Ano je to ten, o kom mluvila stará proroctví, že přijde, bude mít čisté srdce a pomůže nám, když bude nejhůř,“ a poklonil se Zdeňkovi až k zemi.
Ostatní, včetně krále, učinili stejně. Zdeněk se zastyděl, ale současně ho to hřálo u srdce.
„A teď se vydáš na cestu domů, ale předtím bychom tě rádi odměnili,“ řekl král. „Jestli chceš, nasbírej si zlatých bukvic, co uneseš.“
„Víte, pane králi,“ začervenal se Zdeněk, „já mám dobrou práci, nouzí netrpím, co bych dělal s hromadou zlata? Já bych… raději…“ začervenal se ještě víc, „já bych chtěl tady Karličku.“
Ta sklopila oči a zrůžověly jí tváře. I jako velká byla moc hezká a milá.
„Máš ji mít - tedy pokud chce i ona.“
„Ano prosím,“ šeptla a dala Zdeňkovi pusu.
Všichni kolem zajásali, což byl dost děsný zvuk, když si představíte najednou jásot, mňoukání a kvákání.
„A protože všichni trpaslíci jsou jako moje děti,“ pokračoval, „neodejde Karlička bez věna. Prosím, nasbírejte si přece jen nějaké zlato,“ málem Zdeňka přemlouval.
Vrátili se zpátky na horu a nasbírali si do pytle pěknou hromádku zlata. A pak se ještě šli rozloučit s černým rytířem. Ten ležel na lůžku z větví a mechu.
„Ještě jednou děkuji za vysvobození,“ namáhavě se pozvedl. „Bude se tu v kraji lépe žít, když lidé budou mít vodu.“
„A to je druhá věc, která nám pomohla,“ vmísil se do řeči král, který stál opodál. „Jezero totiž začalo stoupat a hrozilo zaplavit naše jeskyně. A když teď lidé vykopou studny a budou z něj brát vodu, nestane se to. I za to ti děkujeme,“ znovu se král uklonil.
Rozloučili se a vydali se dolů. Mourovaté kotě je vyprovodilo až na louku. Navečer už procházeli alejí nad vesnicí. Zdeněk vytáhl z kapsy hlavičku.
„Tak vidíš, chlapče, zachoval ses tak, jak jsi měl, a došel jsi štěstí,“ pochválil ho svatý František.
Zdeněk přiložil hlavičku na krk sochy a ta zázračně přirostla. Ještě chviličku tam postáli, a když odcházeli, měl Zdeněk pocit, že na něho socha mrkla. Za chvíli už spatřili Zdeňkovu rodnou ves.
„A teď budu všem moci říct, že se hory nemusí bát,“ řekl spokojeně.
„Ty jsi ale hlupák,“ zamračila se Karlička. „Když se přestanou bát, budou tam kácet stromy, prát se kvůli zlatým bukvicím a v lese nebude co jíst. Ať se raději dál bojí. Není to sice pěkné, ale musíme myslet na naše blízké.“
„No to máš pravdu, protože mám stejně pocit, že patřím víc tam, než do vesnice,“ odpověděl Zdeněk.
„Ale spolu budeme šťastní všude,“ usmála se na něj Karlička.
Vrátili se tedy do vesnice. Zdeněk všem vyprávěl, jak tam strašně straší, že tam jsou obří pavouci a podobně. No, vymaloval to lidem tak, že se kopce báli snad ještě víc, než předtím. Zakrátko se oženil se svou Karličkou a žili spolu dlouho a moc spokojeně.


Helena dokončila poslední větu a zaklapla knížku. „Tak líbilo?“
„Jo, dobrý, strašidelný!“ usmívala se Laura.
„Příběh znamenitý, jaký nikdá neslyšela jsem,“ notovala si s ní Filoména.
Helena si oddechla. „To jsem ráda.“
„Já se bojím, co když přijde pavouk?“ fňukala Adélka.
„To byla jenom pohádka, Áďo,“ konejšila ji maminka, „takoví pavouci nejsou. A tihle byli přece navíc hodný, viď? Jak jim pomáhali bojovat…“
„Jo,“ odpověděla Adélka nepřesvědčivě.
„Byla by to hustá gamesa,“ řekla Pinky.
„No, to máš pravdu,“ souhlasila s ní Helena.

V noci se Helena vůbec nevyspala, protože se k ní nastěhovala Adélka, která sebou házela, mačkala se na ni a měla asi divoké sny.

Po snídani zastihla Helena Lauru s Pinky u počítače.
„…hele, a když tenhle file smažeš, tak se tam dostaneš bez hesla. A když tam budeš, dáš pryč i tyhle tři, co mají koncovku dat, a budeš to moct hrát zadarmo.“
„Dík,“ usmála se na ni Laura.
„Ale máte to hrozně zasraný, ten disk. Vy tam nemáte CCleaner? Mě jebne! Já ho tam nainstaluju, a každých čtrnáct dní to prožeňte. A bude to rychlejc běhat, bude to prostě lepší. A na všech počítačích,“ všimla si Heleny a zatvářila se naléhavě.
„Ty jseš teda dobrá, kolik ti vlastně je?“ zeptala se jí Helena.
„Jedenáct.“
„Hele, a uměla bys udělat to… My tady máme počítač a tři notebooky. A všechno to jede přes wi-fi. Šlo by, aby ty počítače byly propojený? Nám to nějak nejde nastavit. Některý se spolu vidí, ale některý ne,“ požádala ji.
„Samo,“ neměla s tím Pinky problém a tak jí tam všechny notebooky nanosili.
„Tyhle máte z práce?“ otázala se Michala a Heleny.
„Jo.“
„Tak já vám tam udělám druhej profil na domácí síť, ať vám to do práce zůstane stejně nastavený, jinak byste měli problém, co?“ mrkla na ně.
„No, to jo,“ řekl Michal.
Asi za deset minut bylo hotovo. „Hele, teď si všechny compy vidí na sdílený složky. Všechny mají stejný práva. Vyhovuje?“ protáhla se Pinky spokojeně.
„Bezva, jseš skvělá,“ pohladil ji Michal po hlavě.
Celá se k němu namáčkla a přitulila. Překvapilo ho to, že až ucukl. Pinky se po něm smutně podívala.
„Sorry,“ sklopila oči.
„To nic, jen mě to překvapilo,“ pohladil ji znovu. A zase stejná reakce. Laura mezitím odběhla.
„S tebou se, Pinky, doma moc nemazlí, viď?“ převzala Helena iniciativu.
„Ale jo… totiž ne, vůbec. Máma, když na mě chce šáhnout, tak si bere rukavice, ale to na každýho,“ šeptla a měla v očích slzy, „ale teď mám strejdu a ten je mazlivej akorát.“
Helena si sedla na židli a s úsměvem jí pokynula. Pinky se jí hned vyškrábala na klín a vzala ji kolem krku.
„To je naše maminka,“ ucedila kolemjdoucí Sára.
„A víš ty, že se máš o všechno rozdělit s kamarády?“ usmála se Helena.
„Tak jo, můžeš si maminku půjčit,“ řekla Sára už docela smířlivě a Pinky se přitulila ještě víc.
Nebylo jim ale dopřáno klidu, protože vzápětí přišla Filoménka s Lauřinou pannou v náruči. Laura šla za ní a ve tváři jí bylo vidět, že to byl velký vnitřní boj - svěřit svou nejmilejší zrovna Filoménce.
„Pán můj někde v krčmě dovádí a já na obtíž jsem vám,“ udělala Filoménka na Helenu lítostivé oči. „Což kdybych oběda připravila vám, bychom všichni pojedli dobře?“
„Ale to je v pohodě, nemusíš,“ odpověděla jí Helena.
„I ráda bych, jako dar za přijetí,“ žebrala.
„Filoménka vaří hustě,“ poznamenala spokojená Pinky.
„Dobře. Michale!“
„Copak je?“ objevil se manžel.
„Filoménka by nám chtěla uvařit oběd. Ukaž jí to ve špajzu a dohodněte se, co a jak,“ požádala ho.
Za chvilku už Filoménka ve spíži zvědavě studovala nádoby. „Co když bych krup s hrachem a šalší hubnou připravila vám?“
„To zní dobře,“ schválil to otec.
„A toto jest ten hrách, který rychle se vaří?“ nastavila mu jednu sklenici.
„Jojo. Co budeš ještě potřebovat?“
„Kroupy zde jsou, houby vidím, ještě mouky hladké, slaniny a tré vajec třeba mi bude. Kořeního očichám si a vybéřu sobě,“ usmála se.
A už Michal jen sledoval, jak si holka chytá hrnce, namáčí houby a připravuje věci na omáčku. Akorát se zapnutím sporáku a trouby potřebovala poradit. Za hodinu bylo hotovo. Filoménka pracně vytáhla z trouby velký pekáč, kde byly zapečené kroupy s hrachem. Helena se chopila servírování.
„A zde šalše jest,“ podala jí kuchařka rendlík s krémovou, omamně vonící omáčkou.
„Šalši já nejím!“ zaškaredila se Adélka.
„A omáčku jíš?“ otázala se jí Helena lišácky.
„Jo!“
„A šalše je omáčka - v té řeči, kterou Filoménka mluví, víš?“ uzavřela vítězoslavně.
„Aha, tak to jo. Já se bála, že to bude hnusný.“
Všichni se sice ke stolu sotva vešli, ale báječně si pochutnali a Filoménce byly složeny mnohé komplimenty, až se červenala jak růžička.
Odpoledne se konečně objevili nezdární pánové nesoucí následky grandiózního tahu. Pinky s Filoménkou je radostně uvítaly, poděkovaly, rozloučily se a odešly.
„Víš, jak mi to připadá?“ řekla potom Helena Michalovi. „Jako by ta Filoménka přišla ze středověku, nebo tak něco, ale to je úplná blbost. Autistka ale rozhodně není.“
„Taky mi to tak připadá. Mluví trochu jako polsky, ale není to polština. Fakt to zní jako staročeština. Na jednu stranu mi připadá taková hodně dospělá. Při vší úctě, tohle by Lori neuvařila ani omylem. Ale je taková jako primitivní a pořád trochu udivená. S tím středověkem, to je přesný - asi začnu věřit na časové smyčky,“ chechtal se Michal.
„Ale Pinky taky žije v jiném světě. Kdoví, co má za rodiče. Vypadá to tak, že tráví život u compu, chudák malá,“ politovala Helena druhou návštěvnici.
„A je taková předčasně dospělá. Všimla sis, jak se oblíká? A ten její vztah s tím strejdou by mě taky zajímal,“ podotkl Michal a šel se chystat na procházku s děvčaty.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola čtrnáctá

Příspěvekod Leonid » 18.10.2016 14:54:41

Kapitola čtrnáctá, kde Koala má problém…

Holky ve škole pořádně zapracovaly, protože pololetní vysvědčení bylo za dveřmi. Docela se na něj těšily, protože očekávaly dobré známky.
V inkriminovaný den, když rodiče přišli domů, v dobré víře vybaveni všelijakými dobrůtkami a drobnými dárky, nalezli Lauru ležet v posteli ve stavu, kterému se říká „uřvaná“. Měla rudé oči, brečela jak želva a k prsům si tiskla desky s vysvědčením. Její sestry klečely u ní, Sárinka jí utírala slzy a Adélka ji držela za ruku.
„Lorinko, co se ti stalo?“ byla Helena hned u ní.
„Mami, já…“ naříkala, „...já mám hrozný výzo, já to vůbec nechápu, to je strašný…“ otřásala se vzlyky.
„Ukaž mi ho, prosím tě.“
Na vysvědčení byly všechny předměty důsledně oznámkovány dvojkami, čeština, matematika a angličtina trojkami, a u kreslení, tělocviku a hudební výchovy se skvěly dokonce čtyřky. Rodiče byli šokováni, tak špatné vysvědčení nečekali. A hlavně to nedávalo smysl, protože Laura kreslila celkem hezky, zpívala taky pěkně a v Sokole i v baletní škole skutečně excelovala.
„Řekla ti k tomu něco paní učitelka?“
„Jo, že zlobivý děti dostávají špatný známky, říkala,“ kňourala Laura.
„To je…“ zasyčel Michal.
„Ne před nima!“ napomenula ho Helena.
Jen formálně, protože holky ho hned doplnily.
„Kráva? Píča? Ochechule pochcaná?“ navrhovaly jedna přes druhou.
„No tak, no tak! Trochu slušně, dámy!“ napomenul je Michal.
„Promiň, ale začal sis,“ sklopily Sára s Adélkou oči.
„Já půjdu pozítří do školy a udělám tam takovej cirkus, že to ještě neviděli!“ soptila Helena.
Když se Laura trochu uklidnila, půjčil si Michal od ní notýsek a pečlivě si vypsal všechny známky. Kromě jedniček tam bylo celkem osm dvojek a jedna trojka.
„A to jsou všechny známky, cos dostala?“
„Jo.“
„Tak to nechápu.“
„Koala si na mě prostě zasedla,“ zvedla Laura oči.
„Proč, prosím tě, Koala?“ zasmál se.
„Protože vypadá jako naštvanej medvídek Koala,“ usmála se poprvé Laura.
„To je přesný, člověče!“ vybavil si Michal, jak ji viděl na třídní schůzce.
„Zapomněli jsme na Sárinku! Ukaž taky vysvědčení!“ zvolala Helena.
Sářino vysvědčení nemělo chybu. „Ty jseš moje chytrá a šikovná holčička, viď?“ objala ji Helena. „A ty taky, Lori, protože vím, jak ses dobře učila.“
Laura se jí taky nastěhovala do náruče a zase se rozplakala.
„Holky moje zlatý…“ šeptla Helena a byla naměkko.
Po chvíli přinesl Michal tašku s dárky a obě slečny se mohly těšit každá z kšiltovky, velké čokolády a oříškové směsi.
Večer, když už Adélka pochrupovala, holky ležely spolu v posteli, zobaly oříšky a kuly pikle.
„Koala je šílená,“ poznamenala Laura.
„Příjemná jak drobky v posteli,“ souhlasila Sára, „ale řekla si o to. Pamatuješ, jak jsme Kaplířce v děcáku naházely lopušáky do punčocháčů?“ vyprskla smíchy.
„Jo, to bylo supr, a jak jsem jí vyměnila ty prášky na hubnutí za projímadlo?“ přidala Laura další kousek. „No, já si teda myslím, že Koala je měkčí než Kaplířka i než Doležalka. To bude v pohodě.“
„A natočíš mi to na mobil?“ žebrala Sára.
„Určitě,“ zašklebila se mstitelka.
„Holky, nechte ty oříšky a spát!“ ozval se odvedle Michal.
Za chvíli obě holčičky usnuly s rošťáckými úsměvy na tvářích a v pevném objetí.

Pozítří Helena skutečně vyrazila do školy. Na schodech se prodrala hejnem dětí v Lauřině věku. Dostala trochu strach, že jí učitelka uteče a tak pospíšila do třídy. Vešla tam a u katedry stála učitelka, která se tvářila jako medvídek Koala, kterému se dělá špatně. Před ní stála zkroucená Laura a učitelka ji držela za culík.
„Co to děláte?“ vyjela na ni Helena místo pozdravu.
„Ta… ta… potvora mrňavá…!“ vyrážela učitelka. „Ona mi vzala tužku a udělala s ní něco strašnýho! Ať… ať vám to poví sama!“ smýkla děvčátkem směrem k Heleně.
„Cos udělala?“ otázala se matka přísně.
„Já… já vždycky koukám, že Ko- paní učitelka pořád cucá gumu na tužce. A tak jsem koupila stejnou tužku, dala pryč gumu, a vymodelovala novou z kočičího hovínka. Natřela jsem ho barvičkama a o týhle přestávce jsem ty tužky vyměnila,“ dokončila kajícně, ale bylo vidět, že jí při té vzpomínce trochu cukají koutky.
Helena ale zůstávala vážná. „Tos přehnala, Lauro. Já přece zrovna přišla tady za paní učitelkou, aby mi vysvětlila to vysvědčení.“
„To vám vysvětlím snadno. Ona si za svoje chování lepší známky prostě nezaslouží.“
„A není na známkování chování náhodou zvláštní kolonka?“ poznamenala Helena.
„Já to myslela jako komplexní trest,“ pokrčila učitelka rameny.
„A já vám na komplexní tresty kašlu. Půjdeme k řediteli,“ nedala se Helena odbýt.
„Jak chcete.“
V ředitelně je uvítal starší pán. „Dobrý den, paní, zdravím vás, kolegyně. Á, zase Laura!“
Dívka se na něj usmála.
„Tak cos provedla, ty zlobilko?“
Laura musela znova odrecitovat, co provedla. Pak ale zasáhla Helena a i učitelka musela pohovořit o svém „komplexním trestu“. Ředitel se hluboce zamyslel.
„Takže, kolegyně, to vysvědčení se přepíše a Laura tam dostane adekvátní známky. Tohle se dělat nebude. A paní Vaverková, vy holce doma pořádně nařezejte,“ rozhodl.
„Ano,“ souhlasila Helena a napadlo ji, že to bez tělesných trestů vydrželi docela dlouho. Ale tohle už bylo moc.
Domů se Laura táhla jako smrad, protože dobře tušila, co ji čeká.
„Já to dělám nerada, ale to s tím hovínkem bylo fakt moc. Vidělas přece, že se to dalo rozumně vysvětlit, a že dostaneš nový vysvědčení. A teď spoléhám na to, že když dostaneš na zadek, nebudeš pak zlobit,“ vysvětlila jí přísně Helena.
„Maminko, já už nebudu zlobivá, já budu hodná, jenom mě nebij, maminko, prosím prosím,“ vyjednávala Laura a vypadala opravdu vyděšeně.
Helena nečekala, že se z té divošky vyklube takový posera. Holčina si zakrývala rukama poklopec, a bránila se, až ji musela svléknout takřka sama. Dostala vařečkou solidních dvacet a obrečela to. Pak si zalezla do nejzazšího koutku postele a kňourala. Až když přišly Sára s Adélkou, tak se trochu uklidnila a hned to všechno sestrám vylíčila.
„A to jsi fakt dostala na holou?“ zhrozila se Sára.
„Jo, a bylo to děsný, to v děcáku nebylo.“
„No, ale v děcáku jsme neměli tatínka a maminku,“ namítla Adélka. „Tam nás nikdo nepoňuchmal.“
„No, to máš pravdu.“
„Hele, Lori, a máš to teda natočený?“
„Se ví,“ ušklíbla se uličnicky Laura, „koukej“. A vytáhla mobil.
Na displeji uviděly učitelku, jak si sedá ke katedře a bere do ruky tužku. Všem se zatajil dech. Vložila si konec tužky do úst, skousla a v obličeji se jí ukázal výraz k nezaplacení. Holky řvaly smíchy a Adélka kamsi odběhla.
„Maminko, hele, pojď se kouknout, to je strašná legrace,“ táhla ji za sukni.
„Ukažte, co to máte?“
Laura jí váhavě podala mobil.
Helena si prohlédla klip a rozhlédla se po holkách. Ty čekaly, co bude a ani nedutaly.
„Ale…,“ řekla Helena, „...ona fakt vypadá jako Koala!“ vyprskla smíchy a holky se přidaly.
V Heleně se to pak dlouho pralo, jestli si paní učitelka tu pomstu vlastně opravdu nezasloužila.

Za dva dny si Laura ráno vzala do školy šaty a Michal si všiml, že obě sestry jsou k ní něžné a pozorné, jakoby ji vyprovázely na popravu. Během odchodového chaosu v předsíni Laura zavadila zadkem o Michalovu nohu. Ten dotyk byl ale nějaký divný.
„Lauro, co to tam máš?“ podivil se otec přísně a dcerka musela zvednout sukni.
Měla mnohem větší zadek než obvykle. Musela proto ještě sundat punčocháče a konsternovaný otec zjistil, že jeho dcera má na sobě asi sedmery kalhotky.
„Co blbneš?“
„No, mě paní učitelka – hele, tati, jak nezlobím, říkám paní učitelka a ne koala smrdutá – říkala, že budu mít sice správný známky, ale že mi pan ředitel dá důtkama. A tak jsem se vycpala… Já se hrozně bojím,“ popotahovala.
Michal se rozesmál. „Prosím tě, to říkala, že dostaneš ředitelskou důtku. Důtka, ne důtky. Důtka znamená napomenutí. To ti dají papír, že tě pan ředitel pokáral a to je všechno.“
„Ufff,“ udělala Laura a usmála se.
Michal vypadal zamyšleně, a až po chvíli se probral. „Prosím tě, svlíkni si to honem, ať nepřijdeš pozdě. Já se zrovna zamyslel, kdy jsem poprvé dostal ředitelskou důtku já. Ale to snad bylo později, myslím, že v šestý. Stejně jseš pěkná rošťačka, ale třeba tě ten výprask donutil k zamyšlení.“
„Jo, to si piš, tati, protože to bylo děsný,“ odpověděla vážně.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola patnáctá

Příspěvekod Leonid » 22.10.2016 1:03:20

Kapitola patnáctá, kde Laura září ve společnosti

Kulturní maratón – tak by se daly nazvat předchozí dva měsíce, od té chvíle, kdy se Vaverkovi rozhodli podat Lauře přihlášku na konzervatoř. Součástí zkoušek totiž byl i test z hudební teorie a ze základních vědomostí z oblasti kultury. Hudební teorii si vzala na starost Helena a Michal zase Lauru tahal po divadlech, koncertech, výstavách a památkách. Nebylo to nepříjemné, protože Laura byla zvědavá až běda a bavilo ji to. Vysvětloval jí, jak se poznají různé historické a umělecké slohy, ukazoval jí nejvýznamnější památky, a dokonce si koupili abonmá do Národního divadla, aby Laura na vlastní oči viděla a utvořila si názor, co je komedie, co tragédie a podobně. U těch pár oper, které viděli, se oba trochu nudili - nebyl to jejich šálek čaje, ale na každé představení baletu se Laura těšila několik dní dopředu.
Na chození do divadla se jí líbilo i to, že se oblékala „za dámu“. Brala si svoje černé společenské šaty, bílé punčochy, a když byla velká zima, tak růžový svetřík. K tomu dostala honosně vypadající zimní pláštík, obšitý bílou kožešinou. A aby to dotáhla na doraz, vyprosila si ještě černé rukavičky a kabelku „psaníčko“. Na hlavě jí Helena vykouzlila vždycky něco elegantního a na krku nosila perlový náhrdelník. Staré paní uvaděčky, zhnusené tím, v čem lidé chodí do divadla, z ní byly vždycky nadšené, protože to byl opravdu pohled pro bohy. „Dobrý večer, princezno… á, naše nejmladší abonentka… vždycky elegantní…,“ a tak podobně jí prokazovaly úctu. Lauře to dělalo náramně dobře, proti „cigošce“ a „parchantovi z děcáku“ to byla příjemná změna.
To Michal si poprvé v životě nechal ušít oblek a košile na míru. Konečně měl oblečení, které respektovalo jeho krátké paže a tu mírně zúženou část hlavy, kde normální lidé mívají krk.

Jednou, po představení „Labutího jezera“, ze kterého byla Laura úplně unešená, potkali ve foyer paní Slavíčkovou s nějakým neznámým pánem.
„Dobrý večer,“ pozdravila je paní, „vidím, že jste taky vyrazili za kulturou. Abych vás představila, tento pán je Otmar Hasendrecklein, náš přední baletní kritik. A tohle je Laura Vaverková, baletka a moje nejnadanější žákyně. A zde je její otec, Michal Vaverka.“
„Těší mě,“ podali mu oba ruku.
Lauře ruku dokonce políbil a ta se velice koketně usmála.
„Přijmete pozvání na večeři?“ otázal se jich mistr kritik.
„Bude nám potěšením,“ řekl Michal a Laura se pokradmu olízla.
„Nevečeřím často s malými baletkami,“ usmál se hostitel a nabídl Lauře rámě.
Zašli do nedaleké luxusní restaurace. K panu Hasendreckleinovi se tam chovali jako ke stálému hostovi, měl tam dokonce i „svůj“ stůl, samozřejmě u okna a s výhledem na Vltavu.
„Paráda,“ vydechla Laura nad jídelním lístkem.
„Copak budeš pít?“ zeptal se jí pán.
„Já si dám džusík, nebo ne, radši Fantu, díky. Tady je tolik krásnejch věcí,“ studovala lístek, „ale já si musím vybrat něco, kde jsou samý bílkoviny, jak mi říká maminka… Copak si dám… Pečená kačenka… jé, víte, čemu se taky říká kačenka?“ usmála se na Hasendreckleina.
„Nevím,“ odpověděl neopatrně.
„Holčičí čárce, ale tu nikomu neukážu! Ale když mám trikot bez punčocháčů, tak je mi děsně vidět,“ začala zkoprněného pána zasvěcovat do tajů své anatomie.
„No tak, Lauro, jsi ve společnosti,“ napomenul ji otec.
„Tak to pardón,“ sklopila oči.
„Já se nezlobím. Ale jsi moc hezká.“
„Fakt?“ usmála se.
„Jo, máš aristokratické rysy.“
„Co to je? Není to nějaká nemoc?“ lekla se Laura.
„Ne, to znamená, že vypadáš jako šlechtična nebo princezna,“ vysvětlil jí vlídně.
„Jé, vy jste milej. A vy jste taky hezkej, vypadáte jako ten… hrabě Dracula,“ nezůstala mu Laura s komplimenty nic dlužná.
Michal si zakryl hlavu jídelním lístkem, i když, přísně vzato, jeho dcera nebyla daleko od pravdy, protože pan Hasendrecklein byl vysoký, strašně hubený a měl ulízané delší vlasy, černé jako uhel. Na mrtvolně bledé tváři mu rostl velice pečlivě upravený černý knírek a měl úzké, extrémně bystře vypadající černé oči. Byl by z něho i pěkný Lucifer, či jiný dobrák z pekel.
Lauřinu komplimentu se ale jen zasmál a přivolal číšníka.
Laura se hluboce nadechla. „Já bych si prosím vzala na předkrm to car… paccio, to říkala Kristýnka, že syrový masíčko je dobrý, a dám si to jehňátko. To bude samá bílkovina, viď tati? A hlavně tam není knedlík, ten já nerada. Děkuju!“ usmála se na číšníka.
„A vy, pane?“ oslovil ten Drákulu.
„Na předkrm řezy z Foie gras... a pečenou kačenku,“ mrkl na Lauru.
„A nejsou ty Foie gras takový ty velký husí játra?“ vyskočila Laura.
„Jo, jsou,“ odpověděl.
„No tak to byste neměl podporovat, vždyť tu husu tejrají! Ona tam sedí a cpou jí, až je z toho nemocná, chudinka!“ kázala horlivě.
„Lori, nekaz lidem chutě,“ byla napomenuta.
„Jo, tati, ale mě to prostě štve, víš?“ nedala se zviklat.
„Tak víš co?“ usmál se na ni Hasendrecklein, „já si místo toho dám šnečky.“
I ostatní si objednali a pomalu se smiřovali s tím, že jsou tu dnes večer jen do počtu.
„Víš, mně se malé baletky moc líbí, jsou tak křehké a štíhlounké, a nejvíc se mi líbí, když mají drdůlek, ty jejich štíhlé krčky odhalené,“ pronesl Hasendrecklein zasněně, hledě Lauře do očí.
„Já dřív drdol neměla ráda, ale na tancování jsem si ho oblíbila, a mám hezkej krček, hele!“ laškovně se protáhla jako kočka a jakoby se nastavila, aby jí ho pohladil. Pochopil to a ona mu posléze pohladila ruku.
Kdo tady koho balí, pomyslel si Michal nešťastně, zatímco paní Slavíčková se ho vyptávala na jeho práci.
„S váma je to fajn. Vy mi říkáte, že jsem hezká. To mi jinak říkají jenom naši,“ nyla Laura.
„A ty nemáš žádnýho kluka?“ zašklebil se.
„To jsou trapáci. Uměj akorát tahat za vlasy a zvedat sukně. Jenom Jirka od nás z Piruetky je docela fajn, akorát je malinko jako holka. Hele, a strejda mi říkal, že všichni chlapi od baletu jsou teplí. Vy jste taky teplej? Ale nezdá se mi,“ dotkla se jeho ruky.
„Lauro…“ nezmohl se otec na souvislejší větu.
„Já a teplej, kdepak!“ rozesmál se ale hostitel, zřejmě připraven strávit dnes všechny Lauřiny pochybné komplimenty. „Já jsem zásadně jenom na holky.“
Otázka je, na jak velký, napadlo Michala, když Hasendrecklein s láskyplným výrazem Lauru jemně pohladil po tváři. Paní Slavíčková se podle výrazu tváře asi potýkala s podobnou otázkou.
„Omluvte mě,“ vzala si Laura kabelku a odkvačila na toaletu.
Otec ji dohnal. „Lauro, dej zpátečku, ten chlap je starej jak já a nemá tě co balit!“ káral ji.
„Že jo, že mě balí, že je do mě hotovej, viď?“ zajásala.
„To máš pravdu, ale ty se nenechej. To prostě nejde.“
„A co mám dělat? On může bejt užitečnej,“ řekla ta praktická dívka.
„Tak alespoň nevyvíjej aktivitu.“
„Ani trochu?“
„Ani trochu.“
„Ach jo,“ povzdechla si a chytala se zmizet "na dámách".
„Víš, Lori, teď je to o ničem, ale až budeš velká, tak si to pořádně užiješ, to mi věř. Teď by z toho byly jenom problémy. Pro tebe, i pro něj. A užitečnej… to je na nic. Nemá smysl se někam dostávat tím, že je do tebe někdo hotovej. Někam se dá dostat jenom tím, co sama umíš a dokážeš, abys byla se sebou spokojená.“
„To máš asi pravdu, tati,“ stydlivě se usmála. „A je fajn, jak mi to ty a maminka umíte vysvětlit a neřvete na mě jako v děcáku. Mám vás za to děsně ráda,“ dala mu pusu a zmizela.
Když se vrátila, všiml si, že si Laura asi hlavně opravovala make-up.
Tomuto umění jí Helena naučila, ale jen pro potřeby vystoupení a návštěvy divadel, protože kdyby přišla namalovaná do školy, tak to Koalu asi srazí z větve. A tím, že ji to naučila, se vyhnula tomu, aby měli doma malou zmalovanou děvku. Vedla ji k tomu, aby používala jen velice decentní světlé linky, trochu pudru a nenápadný lesk na pusu. Vše potřebné měla v kabelce a pravidelně si svůj vzhled kontrolovala. Kromě toho tam měla ještě papírové kapesníčky, miniaturní flakónek s dětským parfémem, mobil, malou peněženku, nožík a do minimálního balíčku smotané náhradní silonky. A to si všechno dala dohromady sama. Praktičnost byla jednou z jejích největších ctností.
Číšníci přinesli předkrm.
„Můžu ochutnat šnečka?“ zavířila Laura řasami.
„Ale to víš, že ano,“ usmál se Hasendrecklein nepřítomně. „Tak, vezmi si kleštičky, a tou vidličkou si ho vyndáš,“ ochotně jí vedl ruce.
„Šnečku, šnečku, vystrč růžky,“ zarecitovala rozverně, šikovně napíchla maso, vytáhla z ulity a slupla. „Je moc dobrej, díky,“ usmála se. „A tati, chceš ochutnat syrový masíčko? Je moc fajn, Kristýnka jídlu prostě rozumí,“ pochvalovala si a už to do ní padalo, ale naštěstí vybraně, na to doma hodně dbali.
Po jídle, kdy dospělí popíjeli hostitelem pečlivě vybrané víno, se všichni tři baleťáci spolu rozhovořili o nějakých odborných věcech, kterým Michal nerozuměl ani za mák. Díval se na řeku a temný Petřínský vrch za ní a přemýšlel, co asi Lauru v životě čeká. O tom, že se na konzervatoř dostane, nepochyboval. Ona bude tančit, dělat to, co tak bezmezně miluje, co je krásné, ale i nebezpečné. Stačí jeden úraz a je konec. Bál se o to křehké děvčátko, o svou Lorinku, se kterou strávili za těch půl roku nespočet krásných okamžiků. Oni nemohli udělat nic, než ji vést k opatrnosti a dobře se o ni starat. Helena se pečlivě starala o jídelníček, holky neznaly mizernou zeleninu ze supermarketu, kupované džusy, krabicové mléko ani instantní blafy. I třeba kvalitní boty stály spoustu peněz. A co bylo důležitější, pokud v práci nepadaly trakaře, nebo něco horšího, vždycky si zatím dokázali udělat čas, aby si s děvčaty pohráli, vyslechli jejich problémy a nabídli jim otevřenou náruč. A jejich princezny jim lásku vracely – důvěrou, příchylností a poslušností (tou ne vždy).
Laura… byla tak kouzelná, bezprostřední, kamarádská a i dětsky koketní, že se na jednu stranu tomu chlápkovi ani nedivil. Snad se holka nechytí nějakých špatných lidí a půjde kupředu jen svou pílí a talentem…
„Ještě víno?“ vyrušil ho číšník.
„Co? Ano, díky,“ usmál se rozpačitě.
Víno bylo vynikající, správně vychlazené a dobře ladilo k vepřové panence, kterou si dal on. Když byl pozván, dával si zásadně jídlo ve střední cenové hladině.
„Báječné víno,“ četl mu Hasendrecklein myšlenky, „a je skvělé, že si můžeme dát všichni a jet domů tramvají. Mám rád tramvaje.“
„A viděl jste muzeum tramvají?“ vyskočila Laura. „Tam je to děsně pěkný, já tam byla s našima a se ségrama.“
„Ty máš ještě sestřičky?“ zapomněl rázem na hromadnou dopravu.
„Jo, dvě. Sárinku, ta chodí do druhý třídy, a strašně krásně zpívá, a Adélku. Tý je pět a je moc krásná, je malá a má obrovský očička, jako dvě pralinky, jak říká máma.“
„Vy jste šťastnej člověk,“ usmál se chlapík na Michala.
„Já vím,“ zazubil se na něj na oplátku.
Víno bylo dopito, pan Hasendrecklein provětral svou kreditní kartu, pomohl Lauře do pláštíku a vyšli z restaurace.
„Mám v divadle vynikající lóži, a bylo by mi ctí, kdybyste příště byli mými hosty,“ lehce se uklonil, „i jestli máte abonentky, to zařídím, nebude problém.“
„Tak dobrou noc a děkujeme za pozvání,“ usmála se Laura a nechala si zase políbit ručku.
Tu on sevřel v dlaních. „Bylo to málo za nádherný večer s nádhernou tanečnicí,“ zašeptal.
„Tak dobrou noc, a moc díky,“ přerušil Michal rázně jeho výlevy a podal mu ruku.
Všichni se rozloučili a rozešli se.
V tramvaji na cestě domů si Laura sedla tatínkovi na klín a vzala ho kolem krku.
„Tati, já si dnes připadala jako princezna. Ale přišlo mi to kapku nebezpečný. Kdybys tam nebyl, asi bych měla bobky. On byl krásnej a hodnej, ale takovej jako nebezpečnej. Jako čaroděj z pohádky, víš?“
„To máš pravdu, on mi taky připadá takovej mocnej a nebezpečnej. Říkám, nepouštěj si ho k tělu, ale koukej ho nenaštvat, protože on u nás rozhoduje o tom, kdo je baletní jednička a kdo ne. Buď opatrná, broučku.“
„Já budu, tati, to se neboj,“ usmála se a položila mu hlavu na rameno.

Když přijeli domů, museli vyprávět, jakou že to měli grandiózní večeři a gurmánka Sára litovala, že nebyla s nimi. A ještě při koupeli o tom diskutovaly, jak byla Laura královnou večera.
„Hele Sári, já si myslím, že kdybych vzala tebe a Adlí, tak že by byl, jak se to říká, přístupnej tomu, aby nás vzal třeba do cukrárny, a to by bylo taky fajn, ne?“ začala Laura rozpřádat myšlenky.
„Jo, třeba jak nám táta říkal, ta cukrárna U Plyšáka, jak je prej dobrá,“ zasnila se Sára.
„U Myšáka,“ opravila ji Helena, „ale nejsem si jistá, že bych vás s ním pustila.“
„A to se mami, neboj, on na mě zase bude dělat oči a ségrám se nic nestane,“ uklidnila ji Laura.
„Ale co ty? Co má na tebe co dělat oči?“
„Já se, mami, nenechám,“ vztyčila se Laura ve vaně. „Koukat se může. Držet za ruku, taky může. Ale jinak, žádný důvěrnosti!“ zatvářila se přísně.
Helena si pomyslela, že jim ta nejstarší holka začíná nějak rychle dospívat. Snad bude mít rozum…
Když se holky šly zavrtat do pelíšků, přišli jim rodiče dát jako obvykle dobrou noc.
„Holčí, chcete slyšet na dobrou noc vtip?“ zeptal se jich otec.
„Jo!“
„Víte, co znamená česky jméno toho pána, co jsme s ním byli? Zaječí hovínko,“ zašklebil se.
Ještě pěknou chvíli se palanda otřásala smíchy.
Za nějakou dobu ještě do ložnice nakoukla Laura. „Tati, ty jseš, teda, víš… když ho teď uvidím, tak mám fakt strach, že se počůrám smíchy!“ zamračila se, ale pak se zase rozesmála.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola šestnáctá

Příspěvekod Leonid » 26.10.2016 0:19:55

Kapitola šestnáctá, kde se ukáže, že kam čert nemůže, nastrčí chůvu

„Stalo se, co se stát muselo,“ oznámila Helena, když přišla domů. „Jedu na tu služebku stejně, jako ty do lázní. A Dana jede k moři. Kdo bude hlídat divošky?“
„Nevím, co sehnat někoho na hlídání? Zkusím najít nějakou agenturu,“ slíbil Michal.
Po chvíli práce s internetem jednu našel. „Hele, agentura Hana, hlídání dětí všeho věku, kdekoli v Praze, pouze osmdesát korun na hodinu. Zavolám tam,“ sáhl spokojeně po telefonu.
Ještě večer dorazila velmi tělnatá paní s objemnou taškou.
„Dobrý den, já jsem Prchová, z agentury Hana,“ představila se.
„Dobrý večer, posaďte se, prosím.“
„Dáte si čaj nebo kávu?“ sršela ze Heleny pohostinnost.
„No, a tady máme ty naše princezny,“ pokynul Michal, „Laura, Sára, a ta nejmenší je Adélka.“
„Dobrý den,“ pozdravily holky, ale styděly se.
„Takže, budeme potřebovat hlídání od pondělka od sedmi hodin ráno do soboty asi tak do devíti.“
„Není problém,“ usmála se paní.
„Bylo by to samozřejmě i s drobným úklidem. Ráno holčí vstávají v sedm, udělá se jim snídaně, všem stejná. Toast se šunkou a sýrem, sendvičovač je támhle, nebo vločky do jogurtu, či do vlažnýho mlíka, co budou chtít. Vaří se jim tenhle čaj. A pozor, Adélka děsně ráda pomáhá v kuchyni, ale protože je prťavá a slaboučká, musíte jí stát pořád za zadkem, aby nebrala sama konvici a podobně. K svačině dostanou tmavej chleba a v lednici budou udělaný nějaký pomazánky. K tomu zeleninu nebo ovoce. Lori má zelenou krabičku, Sárinka modrou…,“ a tak podobně zasvětili paní do programu, a ta si pečlivě dělala poznámky.
Když odešla, Helena nejistě potřásala hlavou. „Já nevím, mně se nelíbí, nevím proč, ale prostě mi není sympatická.“
„Ale mě se líbí,“ nesouhlasil Michal. „A co říkala o svý praxi... Ta bude šikovná.“
„Když myslíš… A co vy, kočky, jak se vám líbí?“
„Mně ne,“ zaškaredila se Laura. „Má pichlavý oči a pořád se všude rozhlíží.“
„To víš, bude tady pracovat, tak je jasné, že se rozhlíží,“ chlácholil ji.
„A mně se líbí, táta má pravdu,“ souhlasila Sárinka.
„Já se teda trochu bojim,“ zašeptala Adélka, „ale budu tady mít ségry, tak se nebojim.“
„No, nevím, snad to dobře dopadne,“ povzdechla si Helena.

V pondělí ráno netrpělivě čekali na příjezd chůvy. Sedm hodin. Nic. Sedm patnáct.
„Hele, já prostě musím na letiště, jinak nestíhám. Ahoj! A mějte se,“ zulíbala paní domu zbytek rodiny, popadla kufr a vyřítila se ven.
Sedm třicet. „Dobrý den, kde je vám konec?“ zvedl Michal mrzutě telefon.
„Promiňte, já jedu z Modřan a uvízla jsem v zácpě, za dvacet minut jsem u vás jako na koni,“ cvrlikala do telefonu.
Sotva přijela, dobře naložená, Michal jí v nejvyšší rychlosti ukázal poslední věci, skočil do auta a vyřítil se směr lázně. S jednou pokutou za rychlou jízdu tam dorazil o hodinu později a personál mu to dal lehce najevo.
Večer zavolal Lauře. Nebrala to. Poněkud se znepokojil a zkusil druhou dcerku s mobilem.
„Ahoj, tatínku,“ ozvala se Sára hned.
„Ahoj, co je s Lori, nebere mi telefon.“
„Je na baletu.“
„No jo, vlastně… Ale teď už by měla bejt skoro doma, ne?“
„Já nevím… hele už jde!“ zajásala.
„Dej mi ji, prosím.“
„Jo.“
„Ahoj, co máš s telefonem?“
„Ahoj tati, paní Prchová potřebovala půjčit telefon, že se jí rozbil.“
„Neříkali jsme ti, že nemáš mobil dávat z ruky?“
„Jo, ale když ona je tady, že jo, a taky hrozně žebrala, že je to životně důležitý.“
„A kde je teď?“
„Šla na nákup.“
„Kam? Vždyť je skoro všude zavřeno.“
„Nevím.“
„Tak hele, až přijde, tak ať mi hned zavolá, jo? Tak se mějte, princezny, líbám vás. A mám vás rád.“
„My tebe taky,“ zašveholila Laura a zavěsila.
Hned poté Michal usedl k notebooku, spustil stránku, kde mohl spravovat telefonní účty svých dcer a otevřel si výpis. Tři stovky, které měla Laura ještě v sobotu na účtu, byly takřka pryč. Zato se tam skvěl impozantní mezinárodní hovor. Zaklel a netrpělivě čekal na telefonát. Dočkal se, byť z Lauřina mobilu.
„Tak to s tím telefonem, to bylo naposledy. Co si to dovolujete?“
„Víte já… měla nějakou urgentní věc s dcerou, ona žije ve Skotsku a neměla jsem kredit, já vám to samozřejmě vrátím,“ kála se.
„To doufám. A nenechávejte holky tak dlouho samotné. Nákupy si vyřizujte, když jsou ve škole. Mějte se.“
Původně plánoval dojít si na skleničku, ale nakonec se rozhodl jít raději spát.

Ve středu k večeru mu volala Sára. Plakala a byla rozklepaná.
„Tatínku, prosím tě, přijeď si pro nás, to je hrozný!“ naříkala.
„Co, co se stalo?!“ vyskočil.
„My… my jsme u nějaký paní někde jinde a Laura pořád nemá telefon a já se bojím, že mi dojde kredit.“
„Počkej, kde jste?“
„Někde u nějaký babky. A je to tady hrozný. Ona nás sem dala…,“ hovor se ukončil, asi jí skutečně došel kredit.
Zavolal jí rychle zpátky. „Neboj se, Sárinko, hned tam jedu, vydržte, jo?“
„Jo, prosím, tati,“ fňukla, on zavěsil a hned vytočil číslo paní Prchové.
„Prosím?“
„Kde jsou holky?!“ zaječel.
„Prosím vás, já jsem onemocněla a dala je ke svojí pratetě, abych na ně neprskala.“
„A neměla jste nám náhodou dát vědět?“
„No, já pořád nemám kredit…“
„A kde jsou?“
„Slunečnicová 10, u paní Rotnáglové,“ prozradila bez mučení.
„No, dobře. A dokdy budete nemocná?“
„Ve čtvrtek večer už budu v provozu.“
„No tak snad, ale pište si, že zavolám do agentury a to si za rámeček nedáte. Dobrou noc!“
Po telefonní poradě s Helenou se rozhodl omluvit se v lázních a jet do Prahy udělat pořádek. Jízda do města ho tentokrát stála natlučený blatník a rozbitý blinkr. Dojel na uvedenou adresu, byl to přízemní domek. Vešel do zahrady a všude bylo otevřeno. Pomyslel si, že je to neopatrné, kvůli Adélce, která měla občas cestovatelské sklony. Uvnitř domku nejprve vešel do kuchyně. Byla tam hrozná špína a na podlaze se válely nějaké hadry a zbytky jídla. Všechno bylo olepené a zaprášené. V koutě na olezlém gauči se krčily jeho holčičky a v křesle seděla stará babka.
Ale to už se k němu hnaly holky.
„Tatínku, odvez nás odtud!“ pištěly a Adélka si zase hrála na klíště.
U postele zakopl o kbelík.
„Proč chodíte na kýbl?“
„Protože u dveří do koupelny je uvázanej zlej pejsek a nemůžem tam,“ stěžovala si Adélka.
Skutečně to tak bylo.
„To si toho čokla nemůžete uvázat jinam?“ obořil se na babku.
„Jó, von je tam Kulíšek zvyklej, přece ho nedám jinam, to ne,“ usmála se. „Ona mi je sem přivezla, ale jsou nějaký divný, furt fňukaj, že jo, a nic nechtěj.“
„Ne, tati, vona nám dala děsně hnusnou polívku a byla na nás ošklivá!“ zvolala Laura.
„Holky, jdeme! A s váma si to ještě vyřídím,“ rozhlédl se kolem. „Vezměte si bundy a pojďte.“
„My je nemáme.“
„Proč?“
„Prej je nepotřebujeme.“
„Kráva… vždyť je zima,“ zaklel otec a bez rozloučení vypadli.
„A já si nesměla vzít méďu!“ stěžovala si Adélka.
Našoupal holky do auta a odvezl je domů. Potom absolvoval jeden velice submisivní telefonát do lázní, že přijede zítra večer. Byl nucen vyslechnout si nářky lékařovy ohledně přerušování terapie a podobně. A jeden velice uklidňující telefonát Heleně, že holky jsou v pořádku doma.
Večer u děvčat dlouho seděl a nakonec se mu je před spaním podařilo uklidnit. Ale stejně pak měly divoké sny.
Druhý den je poslal do školy a sám odjel, aby stihl alespoň nějaké procedury. Mimo to volal do té agentury, ale tam to nikdo nebral. Hrozil se představy, že ještě den a noc budou holky v jejích spárech, ale na druhou stranu, byl to jen den a noc. Ale již byl rozhodnut jí nezaplatit ani floka.
Odpoledne přijel (toho benzínu!) a holky už byly doma. Šel s Adélkou a Sárou na procházku a pak jim připravil večeři, jejich oblíbenou, a to pečené brambory. V deset večer dorazila ženská a byla mohutně seřvána.
S hlavou plnou starostí odjel ráno zpátky do lázní. To je relax…

Nasledujícího dne, když holky přišly ze školy, uviděly paní Prchovou, jak si u otevřené skříně ukládá do tašky nějaké papíry.
„Zase šmejdí,“ pošeptala Laura Sáře, když se zouvaly.
Laura potom dlouho přemýšlela a šeptala si se Sárinkou.
„Hele, Adlí,“ zatáhla potom Adélku do pokojíčku, „víš, co udělej? Až se ti bude chtít kakat, tak se pokakej.“
„A proč? To by se mamince nelíbilo.“
„Víš, to je finta na tu zlou paní.“
„A tak jo. Ale jak to mám udělat? Já už se přece nepokakávám.“
„Normálně si sedneš na záchod, nebo jen tak na bobek, ale necháš si kalhotky. Já to tak taky udělala, když jsem nechtěla na písemku. Vloni. Pamatuješ, Sári?“ pochlubila se Laura.
„Jo, a od tý doby jseš smraďoch!“ vyprskla oslovená.
„Hele, nech toho!“
„Nenechám, smraďochu!“
„Chceš ránu?“
„To si zkus!“
Začaly se prát. Avšak Laura byla silnější a brzy byla její mladší sestra na lopatkách.
„Neřvěte, neslyším televizi!“ ozvalo se odvedle.
„Odvolej smraďocha!“
„Jo, dobře…“
„Hele, já skoro kakám,“ přerušila je Adélka, která seděla na bobku a moudře se držela stranou.
„Tak mír, jo?“ vyskočila Laura rychle na nohy.
„Jo,“ souhlasila přepraná, a už obě napjatě sledovaly, jak se jejich malé sestřičce boulí kalhotky.
„Trochu to připlácnu a rozpatlám… fuj… A teď běž za ní, bude tě muset umejt,“ dusila Laura smích.
„Teto Hano, já se pokakala,“ slyšely vedle kníkající hlásek.
„Do prdele!“ zněla odpověď.
„To je určitě po tý číně, co jste přinesla včera!“ neodpustila si Sára hlasité rýpnutí.
Bylo slyšet těžké kroky a Adélčino kňourání.
„Rychle,“ sykla Laura a vyřítily se do obýváku. Tam rychle namydlily kus podlahy za dveřmi a ukryly se.
V koupelně již mezitím sprcha utichla.
„Paní Prchová!“ zaječela Sára. „Kocour vám čůrá na taškůůůů!“
Z koupelny se vyřítila doběla rozžhavená paní.
„Jedeš!“ řvala.
„Jeď,“ šeptla Laura, zase se dusíc smíchy.
Sotva ženská přeskočila práh, udělala něco, jako když krasobruslařský virtuos předvádí umírajícího jelena, a zřítila se na zem s takovou ránou, že se v pekařství o patro níž málem srazilo těsto.

Helena seděla v letadle a očima ho postrkovala vpřed, osm set v hodině bylo za těchto okolností proklatě málo. Když konečně dosedli na Ruzyňské letiště, chvatně kývla na kolegy a ulovila první taxi. Kdoví, co řidiči slíbila, ale zvládl to za rovných padesát minut. U domu se málem srazili s Michalovým vozem.
„Kopírky, jako vždycky,“ usmála se Helena.
Dala taxikáři tučné spropitné a už s manželem spěchali nahoru.
Doma se jim naskytl neuvěřitelný obraz. Paní Prchová ležela na zemi a obracela po nich oči. Podlaha pod její hlavou byla od krve. O to by nebylo, takový úraz, to se stane jako nic. Jenže… Na prsou měla položený vál a na něm tísnily Laura se Sárou, které vypadaly velice ospale. Adélka seděla před nimi a zrovna otvírala balíček chipsů. Ženská měla ruce a nohy svázané pomocí punčocháčů a jedny měla nacpané i v puse.
„Mami! Tati!“ zaječely všechny dívenky a vrhly se k rodičům.
„Co to je?“ zmohl se Michal konečně na slovo.
„Tati, ona vám brala ze skříně papíry, a taky tu krabičku, co má máma korálky, si vysypala do tašky. A byla na nás pěkně hnusná!“ hlásily jedna před druhou.
„Ale my ji svázaly, když byla omdlelá,“ chlubila se Laura. „A sedíme na ní celou noc, aby se nevykroutila. Akorát nám sem Adlí nosí jídlo.“
„Ty jseš moje čiperka, viď?“ napřáhl k ní otec náruč a ona mu do ní hbitě vyskočila.
„A svázaly jsme ji punčocháčema a do pusy jsem jí nacpala jedny propocený a pročůraný z baletu,“ doplnila ještě Laura pár detailů.
A co budete dělat s ní?“ ptala se Sára, mazlíc se s maminkou.
„Co by, zavoláme policajty,“ odtušil Michal.
Ženská rezolutně zavrtěla hlavou, ale nebylo jí to nic platné.
„Holky,“ prohlásil slavnostně Michal. „Až se kapku vyspíte… a umyjete,“ dodal, když na něho zavanula Adélka, „tak pojedeme do nějakýho velkýho hračkářství a každá si budete moct vybrat něco parádního.“
„Jé, a proč?“ zaradovala se Sára.
„Protože jste ohromně statečný a vynalézavý,“ pohladila ji Helena.

Nakonec to dopadlo dobře, jenom Helena se asi měsíc musela obejít bez většiny šperků, protože ty skončily na policii jako doličný předmět. Ze zprávy od policie jim vůbec vstávaly vlasy na hlavě. Ta pilná žena sice nechala Adélku chodit celý týden v jednom oblečení a její vaření se sestávalo z pytlíkových polévek, čínských jídel a chipsů (pomazánky sežrala sama), ale zato si stihla okopírovat z Vaverkovic archivu spoustu užitečných listin. A „Agentura Hana“ byla pouze zástěrka pro ukojení její vášně pro cizí papíry.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola sedmnáctá

Příspěvekod Leonid » 28.10.2016 14:04:54

Kapitola sedmnáctá, kde si všichni pozoruhodně užijí masopust a pouť

„Budeme mít ve škole masopustní průvod!“ hlásily holky jednoho dne, když přišly ze sokola.
„To bude paráda, ale budete muset mít nějaký masky, že jo?“ zeptala se jich Helena.
„Jo, budeme muset něco vymyslet, protože každej to má jako překvapení,“ vysvětlila jí Laura.
„Tak si něco vymyslete, a kdybyste potřebovaly, tatínek vám s tím určitě pomůže.“
Holky se odebraly do pokojíčku, zavřely se tam, a až do večera o nich rodiče nevěděli. Přešel víkend, přešlo pondělí a nastal čas průvodu. Holky si každá nesla do školy tašku s čímsi, co nechtěly ukázat. Akorát Helena si všimla, že zmizely tři pomeranče. Byla ráda, že dnes může jít dřív z práce a stihne se na tu slávu podívat. Hlavně nezapomenout foťák. Šla vyzvednout Adélku, aby to taky viděla, ale ve školce se dozvěděla, že už ji vyzvedla Sára. Asi ji holky vezmou s sebou. Uklidnila se. To si užije ještě víc. Zaujala strategické místo u kostela.
Mezitím se holky za houštím u hřiště horečně chystaly.
„Sáro, svlíkni Áďu, já připravím ty pomeranče.“
„Mě je zima!“ protestovala malá.
„Vydrž, víš, jaká budeš kočka?“ uklidňovala jí Laura. „Sáro, né, ty kalhotky si vem až přes ty punčocháče. A teď šátek a ty pomeranče.“
„To studííí!“
„Hele, Lori, na tý rtěnce je napsáno u-ultimate red. Co to znamená?“
„To já nevím,“ odpověděla Laura nejistě, „ale je fakt červená,“ dodala spokojeně, „a teď drž, ať ti neumažu ksicht.“
Konečně bylo hotovo a holky spěchaly na sraz před školou.
Tématem masek letošního průvodu byla řemesla. Lesk celé akci dodával pan ředitel osobně, který měl kostým nějakého renesančního velmože a jel na koni. Bylo tam pár klasických masopustních masek, pár obyčejných karnevalových, ale řemesla jednoznačně převládala. Šli tam kominíčci, kuchařky, dělníci, vojáci a představitelé dalších, více či méně neotřelých profesí.
Průvod došel až k Heleninu stanovišti a ta spatřila, že její děvčátka si řemeslo vybrala opravdu pečlivě. Sára s Adélkou měly na sobě svoje krátké zimní bundy s kožíškem a Laura svůj zimní plášť. Pod rozhalenými bundami měly košilky či přepásané halenky, tvořící minišaty, které velice chabě zakrývaly ty nejkrajkovější kalhotky, které holky doma našly, a měly je oblečené přes černé silonky. Každá měla kozačky a kabelku a na hlavách se jim skvěly složitě vypadající natupírované hřívy. Na každém dívčím krčku viselo alespoň pět náhrdelníků. A byly děsivě zmalované – mohutné černé linky, řasy, že by se s nimi dal hrabat sníh, a rudé rty s kilem lesku navíc. Řemeslo, kterému se říká nejstarší. Helena zpočátku nechápala, že si dosud žádný z učitelů doprovázejících průvod těch malých kněžek lásky nevšiml, ale po chvíli jí to došlo. Jejich kamarádi šli šikovně kolem nich a tak je trochu kryli, protože učitelé šli vepředu a vzadu. Terezka byla za vietnamskou venkovanku. Kristýnka šla za kosmonauta a jako jediná si libovala, že jí je teplo. Tomáš s Honzíkem na sobě měli obleky, bílé košile, kravaty a „jako“ kouřili doutníky. Co asi představují? Rozhodla se jít za nimi, protože k průvodu se přidávali i další zvědavci.
Průvod prošel po hlavní třídě, odbočil do kopce a skončil na hřišti nahoře na Hlohovci. Byli tam přítomni zástupci radnice a dokonce městská televize.
Reportér přelétl očima děti a vytáhl si z chumlu holky Vaverkovy a Honzíka s Tomášem.
„Ahoj, řeknete mi, za co jdete?“ otázal se jich.
„Dobrý den, my jdeme za prostitutky,“ řekla Laura a usmála se.
„A my jsme poslanci,“ doplnil Tomáš.
„No a víš, co je to prostitutka?“ zamrkal reportér.
„Jo, to je taková paní, co má vždycky pěkný šaty a chlapi se kolem ní motají. To jsem viděla ve filmu. A tak si myslím, že to bude dobrý řemeslo.“
„A jakpak se jmenuješ?“
„Já jsem Laura.“
„A čím chceš být, až budeš velká?“
„Vy si myslíte, že řeknu prostitutka, že jo?“ zajásala „Ale to už nemůžu. Já budu baletka, víte? Já chodím do taneční školy a možná mě vezmou na konzervatoř,“ pochlubila se. „A Sári, ty nechceš bejt prostitutka?“ otočila se na sestru.
„Ne, já budu zpěvačka,“ zavrtěla Sára hlavou.
„Tak to zůstane na Adélku, viď?“ pohladila ji Laura po hlavičce.
„A může protistutka malovat?“ otázala se malá nejistě.
„Určitě, když se zrovna kolem ní nemotají pánové, tak určitě může,“ ujistila ji.
„Když to říká ségra…“ pokrčila Adélka odevzdaně rameny.
„Ale to nejde, aby Adélka byla kurva!“ vstoupila do toho Kristýnka.
„Ale máma říkala, že kurvy jsou poslanci,“ podivil se Tomáš.
„A ne, Adélka bude prostitutka a ne kurva!“ dupla si Laura. „Takový ošklivý slovo, to bych nedovolila!“
„A ty myslíš, že je to rozdíl?“ otázala se jí Kristýna pobaveně.
„Alespoň tak, že prostitutka je vyšší ta… kategorie, jako když řekneš restaurace nebo putyka - v obou se jí a pije, ale je to velkej rozdíl! Nemůže bejt něco, co ani nesmíme říkat!“
Reportér nevěřil svým uším a tak se raději vzdálil. Kdo ví, zda z toho půjde něco sestříhat.
Program pokračoval.
„A máme tady soutěž o nejoriginálnější masku. Naše porota se rozhodla jako vítěze určit – tři… ééé… tanečnice,“ vykoktal starosta.
Jeho asistent pokynul holkám, aby předstoupily.
„Takže vy jste tanečnice z kabaretu?“ zeptal se jich starosta rozpačitě.
Helena se začala prodírat k nim, připravena zachránit nezachránitelné.
„Né, my jsme prostětutky,“ ozvala se Adélka, „protože tancovat všechny tři bysme asi neuměly.“
„Nene, Adlí,“ vložila se do toho Laura, „pan starosta je vysoce postavenej člověk, a když řekne, že máme bejt tanečnice, tak budeme tanečnice,“ a široce se na pana starostu zazubila.
„Dobře dobře,“ spadl mu kámen ze srdce, „takže tady máme pro naše tanečnice dárečky,“ a předal každé pytlík sladkostí a knížku.
„Jé, čoko!“ byla Sárinka u vytržení. „A to dostanu jen tak, ani jsem nemusela panu starostovi vy…“
„SÁRO!“ zařvala Helena, „vy jste vyhrály? To jste šikovný holky, ukaž mi, Sári, cos dostala!“ mlela, co ji zrovna napadlo, aby Sáře zabránila dokončit větu.
Podařilo se. Sára se k ní přitulila a Helena ucítila cosi tvrdého. Poodstoupila a teď si teprve všimla, že všechny její holčičky jsou vybaveny velice bujným a tuhým poprsím.
„Co to tam máte?“ podivila se.
„Půlky pomerančů,“ hlásila Laura.
„A studilo to a kouše to,“ postěžovala si Adélka.
„No, tak já řeknu paní učitelce, že půjdeme domů, ano?“
„Jo, mami, ale musíme se stavit u školy, tam máme schovaný věci,“ upozornila ji Laura.
„To je sranda, pomeranče,“ pousmála se Helena, „ale prsa máte pěkný, takový pevný,“ škádlila je.
Občas se to v ní hodně pralo - fascinace kreativitou holek a hrůza z trapasů a malérů, které ta kreativita často způsobovala.
„Já vám z nich doma udělám džus,“ navrhla.
„A budeme zase plochý,“ řekla Sára posmutněle.
Laura se prudce zamyslela. „Ale to bude fajn. To bude šťáva, jako když je to naše mateřský mlíčko. A když ji dáme panenkám…“
„A já méďovi,“ přerušila ji Adélka.
„Tak to bude moc krásný, takový děsně mateřský,“ rozplývala se a tvářila se u toho nesmírně něžně.
„Holky, já z vás jednou vyrostu…“ rozesmála se Helena definitivně.

Za deset dní začala v Hloubětíně pouť. Starosta byl místní patriot a dělal vše pro to, aby to pořád byla největší pouť široko daleko. Vyhlásil vždycky tak výhodné podmínky pro postavení stánků a atrakcí, že nabídky jen pršely a atrakce a stánky stály od kostela přes starou náves až na hlavní ulici, kudy pokračovaly až na velkou louku u Rokytky. Ale nějaké stánky a atrakce stály i na novém náměstí.
Den před vypuknutím pouti si Helena, když šla s Adélkou na procházku, všimla, že na všech zvoucích plakátech je dětskou rukou připsáno:

V pátek v osm večer bude na pódiu barevnej vodotrysk!
Asi už jsem paranoidní, pomyslela si Helena, protože ji hned napadlo, jestli v tom nejedou Laura se Sárou.
Holky byly skutečně v pilné práci a cosi chystaly. Hlavně bylo vidět, že Sára chodí zamyšlená a obě dvě pořád něco píší.
„Mami, nemáš nějaký malinký věci, co se dají vyhodit?“ zeptala se jednoho dne Laura.
„Na co to potřebujete?“
„To bude překvapení.“
„Nebude to žádná lumpárna, doufám,“ podívala se na ni Helena přísně.
„Ale né, my budeme dělat lidem radost,“ usmála se Laura nevinně.
„Budu vám věřit,“ povzdechla si matka a dokonce Lauře pomohla hledat.
Zakrátko měly, podle Laury dostatečnou, hromádku knoflíků, špačků pastelek, náprstků, starých klíčů a podobných opičáren.

Pouť začala. Mělo to trvat čtyři dny, od čtvrtka do neděle. Hromada stánků, hromada atrakcí a vepřové hody na Staré hospodě slibovaly spoustu zábavy. I úvodní mše v kostele byla hojně navštívená.
Ve čtvrtek odpoledne, když rodiče nenašli Sáru doma, rozhodli se jí zavolat. Zvedla to hned.
„Ahoj mami, my jsme na pouti,“ oznámila.
„Tak už pojďte domů. Bude to ještě tři dny.“
„Ale my nemůžeme, my tady máme stánek,“ vypadlo z ní.
„A co máte proboha ve stánku?“
„Tak se přijď podívat, mami…,“ žebrala Sára. A bylo slyšet i Adélku volající: „Ať maminka přijde!“
„Kde jste?“
„Hned vedle zeleniny, u trávníku.“
Helena se rychle oblékla a zamířila na náměstí. Tam skutečně našla stolek, kde stály dvě židle. Za nimi byla v zemi zapíchnutá tyč, na které byl připevněn kus lepenky, kde stálo „PLANETY“.
Na stolku stála krabice od bot, napůl plná obálek. Na jedné židli trůnila Sára a na druhé seděla na bobku Adélka, ale že to je ona, poznala Helena až za moment, protože byla oblečená velice pestře a kolem hlavy, nohou a rukou měla uvázané svazky barevného peří. U stánku postávala ještě Markétka.
Nebudu se rozčilovat, letělo Heleně hlavou, nekřičí, neperou se, tak co. Přišla ke stánku a s úsměvem se zeptala: „Dobrý den, slečny, prodáte mi planetu?“
„S radostí, ma- paní, tam si moudrost přečtete a drobnej dárek najdete,“ pronesla sladce Sára a samou ochotou se naklonila vpřed.
„Papouchu, tahej,“ zavelela potom a Adélka vytáhla pusou jednu obálku.
„Pět korun, prosím,“ usmála se Sára a dostala požadovanou minci.
Helena převzala lehce oslintanou obálku a otevřela ji. Byl tam útržek toaletního papíru, kde bylo fixou napsáno:

Chlapi z fousama vypadaj víc jako chlapi.
Ještě bylo v obálce něco – dřevěný přívěsek na krk z domácích zásob, který Helena nikdy nenosila.
„No, paráda,“ zasmála se Helena, uklidněná, že se nestalo nic horšího. „Kolik už jste prodaly?“
„Asi třicet,“ usmála se Sára.
„To jste si docela vydělaly. Ale vystačí vám to na celou pouť?“
„Neboj, teto, tady máme ještě hromadu neslepenejch,“ vytáhla Sára zpod stolu další krabici.
Helena ji zvědavě otevřela. Tam byly prázdné obálky, hromada drobností (asi i externě získaných, protože doma toho tolik neměli) a papírky s moudry. Do těch se Helena se zájmem začetla.

Když se postavíš do fronty v sámošce, určitě se zastaví.

Pravá ruka není jako levá ruka.

Pejsek se musí venčit a musí ho mít někdo rád.

Lipan pozná červenou od oranžový (Lipan je ryba).

Každý den si ber čistý kalhotky, jinak to smrdí.

Člověk musí dělat to, co má rád.

Choď na zelenou, jinak jseš mrtvej.

Poslanci by měli mít rozum, i když to jsou potvory.

Všechno se dá jíst, když se to jemně umele.

Tatínek s maminkou musí v noci pravidelně hekat, aby jim vydrželo mít se rádi.

Ponožky končí buď dírou, nebo špičkou.

Kůň má krásný oči, i když je to poník.

Helena se už dlouho takhle nezasmála.
Zakrátko k nim přišla nějaká starší paní. Držela v ruce obálku. „Děvčata, já si u vás koupila planetu a…“
„Ježišmarja, reklamace!“ vyjekla Sára a obě holky se hned zatvářily tak chápavě a současně provinile, jakoby snad mohly i za prvotní hřích. Helena dělala, že tam není.
„Já v té obálce našla tenhle přívěsek,“ vytáhla paní z obálky řetízek, „ale vypadá to na něco cenného, tak jsem si myslela, že to bude omyl,“ řekla ustaraně.
Helena se po přívěsku vrhla. Byl to starý rodinný šperk, secesní platinový přívěsek s velkým briliantem, který se musel nějak zamíchat mezi tretky, které vybírala holkám ze šperkovnice.
„Děkuju vám, to je rodinná památka, nevím, jak se to mohlo stát,“ byla v šoku.
„Tak to jsem ráda, že se to našlo,“ usmála se paní „A měla jsem tam moc hezkou větu, podívejte,“ přečetla ji.

I kytičky jsou rády, když je má někdo rád a zalejvá je.
No, hezký,“ odpověděla nepřítomně Helena. Paní dostala novou planetu zdarma a odešla.
Heleně se z toho udělalo špatně a sesunula se na blízkou lavičku.
„Maminko, co ti je?“ byly holky hned u ní „Co se stalo? My za to nemůžem!“ naříkala Sára.
„Já vím, kočky, jen mě to rozrušilo, to nic,“ pokusila se usmát.
„Dáme ty peníze mamince, aby se jí udělalo dobře!“ rozhodla Adélka.
„Ale ne, to si nechte,“ řekla Helena. „Už je mi líp. Ale nebuďte tu dýl než do devíti, jo?“
„Jasně, mami, ona ještě přijde Laura a tak na nás dohlídne někdo rozumnej,“ uklidnila ji Sára.
„Tak to budu v klidu,“ odpověděla Helena s lehoučkou ironií, kterou holky ani nepostřehly.
Měla natolik dobrosrdečnou náladu, že oběhla ostatní nájemníky v domě a lidi v pekárně, aby si taky u holek koupili nějakou tu „moudrost do života“. Asi ten přívěsek začnu nosit, řekla si nakonec, vypadá to, že se ke mně vrátil.

„Hele, máme teda všechno?“ ujišťovala se Laura nazítří o velké přestávce. „Baterky? To je bezva, Tome, že je tvůj táta sehnal.“
„Hele, ale zlomit strejdu, aby mi to půjčil, bylo docela hustý,“ poznamenal Honzík. „A jestli to prej není na nějakou lumpárnu,“ uchechtl se.
„No, to ne, to bude přece krásná věc,“ zatřásla Laura rezolutně hlavou. „Terko, vezmeš přehrávač?“
„Ok.“
„A Tome, našels to cédéčko?“
„V poho,“ přisvědčil.
„Hele, a bude to Filoména umět?“ měla Sára starost.
„Já ji vyzkoušela a docela to chápe,“ uklidnila ji Laura.
„Já se bojím, že to nedokážu,“ pípla Markétka.
„Až půjdeme ze školy, tak ti to eště ukážu,“ slíbila jí Kristýnka.
Sára zavolala mamince do práce.
„Ahoj mami, já potřebuju vědět, jak se říká, když někde vystupuje sedm zpěváků,“ vyptávala se.
„Septeto, ale na co to potřebuješ?“
„No, víš, máme vymyšlenou takovou srandu,“ lavírovala.
„Ne, že budete někde zpívat nějakou opičárnu,“ pohrozila jí Helena.
„Ne, maminko, slibuju, že zpívat nebudeme, ahoj,“ rozloučila se Sára vesele.

Na pódiu na náměstí se celé odpoledne střídali účinkující, zpěváci, kouzelníci, artisti a další. Večer pódium osiřelo a teď přišel čas našich dětiček. Tentokrát s sebou měly i lehce vyjevenou Filoménku.
„Milí diváci,“ uvítala je Laura, „teď vystoupí septeto Andělská fontána. A uvidíte ten barevnej vodotrysk, jakej mají jenom v Holešovicích, ale tohle bude ještě větší divočárna. A kdo pozná, co je k tomu za hudbu, tomu dám pusu. Ale teď si to musíme chvilku nachystat.“
Diváci se začali množit, až jich tam byla nejméně stovka.
Vaverkovi byli ten večer pozváni do hospody, ale Helena musela vyhovět svému hryzajícímu neklidu a jít se podívat na ten vodotrysk. Vrtalo jí to hlavou, protože okrasný bazén na náměstí nebyl ještě napuštěný.
Mezitím si Sára připojila do přehrávače sluchátka a hledala na cédéčku patřičnou stopu. Honzík, jakožto technik, položil na pódium prkno, na kterém bylo připevněno celkem devět starých vojenských baterek, takových těch se třemi různobarevnými světly. Ovládací posuvníky byly spojeny provázky, aby se daly ovládat dálkově. Zkusil baterky rozsvítit, fungovalo to. Zaujal místo na kraji jeviště. Sára na něj kývla, že muzika je připravená, a postavila se s holkami do kroužku. Všechny byly oblečené v tmavých sukýnkách a bílých svetřících a každá držela v ruce taky baterku.
Začala hrát hudba. Byla to Smetanova Vltava. Po chvíli se rozsvítily baterky. Diváci evidentně čekali nějaký tanec.
Vaverkovým bylo divné, že mezi dětmi nevidí Lauru. Ta se ale najednou vyřítila na pódium s hasičskou hadicí v ruce. Zvedla ji nahoru a holky se postavily kolem, připravené svítit. Laura otevřela ventil naplno a z plánované barevné fontány se rázem stalo krocení obří anakondy malou indiánkou. Síla vodního proudu byla samozřejmě v příkrém rozporu s Lauřinou silou. Hadice ji srazila na zem a tlak vody odvál kamsi střechu pódia. Laura přesto hadici vší silou objímala a ta s ní házela ze strany na stranu. Filoménka se skrčila do kouta a pištěla. Kristýnka s Terezkou se naopak vrhly po hadici a snažily se Lauře pomoci. Jediné, čeho se jim podařilo dosáhnout, bylo to, že hadici zamířily do davu lidí. Dosud se lidé většinou smáli, protože to byla znamenitá groteska, i když ne němá, protože Laura se Sárou u toho strašně sprostě nadávaly. Prudký proud vody lidem podrážel nohy a hadice se zmítala ze strany na stranu, byť na ní visel celý hrozen děvčat. Akorát Markétka s Adélkou, poslušné holčičky, se pořád pokoušely do vodního proudu svítit baterkami. Konečně se podařilo přestat kropit diváky. Tentokrát ale proud vody srazil z pódia Markétku, která začala brečet. Konečně se lidé vzpamatovali a začali utíkat, jen ti statečnější se vrhli krotit hadici. Michal ale projevil největší pohotovost a rozběhl se zastavit hydrant, u kterého stál Tomáš, úplně ochromený a neschopný ničeho. Michal zastavil vodu a utíkal zpátky.
„Nikdo to nepoznal? Nikdo nechce pusu?“ zvolala zklamaně promáčená Laura, jak se sbírala z podlahy.
Adélka s Markétkou začaly zase natahovat. Úplně mokří diváci nadávali a rychle spěchali domů.
Před jevištěm zůstali jen dva lidé, jejich rodiče.
„Vy rošťáci, uličníci, tohleto se dělá? Taková lumpárna, taková ostuda, všechny dostanete na zadek!“ hřímal Michal.
Děti váhavě sčvachtaly z pódia a kluci plus Kristýnka, Terezka a Markétka se rychle vypařili.
Každá holka dostala pohlavek a byly poslány domů, kde je měla hlídat Dana. A na druhý den ráno měly slíbený výprask.
Rodiče se vzdálili do restaurace, usedli k zarezervovanému stolu a brzy před nimi stály čtyři piva a dvě mísy se zabijačkovými lahůdkami.
„Tak na vaše holky,“ pozvedla jejich kamarádka půllitr.
„Nestraš,“ zachvěla se Helena „Jak já se ráda smála takovejm těm článkům o dětskejch lumpárnách! A Pán Bůh mi dopřál v míře vrchovaté a natřesené,“ usmála se nakysle.
„Jsou to stejný čírťata, jedna jak druhá,“ přitakal Michal. „Ale zítra teda dostanou, tohle už je fakt síla. Ale nejhorší je, že nemůžeš ukázat prstem, že to vymyslela Laura nebo Sára.“
„Myslím, že můžeme uplatnit princip kolektivní viny. Mně se často zdá, že Lori má základní nápad a Sára, protože je inteligentnější, ho technicky dotáhne. A Adélka se zase nechá uvrtat k jakékoli realizaci,“ řekla Helena.
„Přesně tak je to u nás,“ pokývala známá hlavou.
„A spojení Laury se Sárou je, jako když spojíš dvě podkritický množství uranu. Každý je samo o sobě nebezpečný, ale dohromady je to mnohem větší průser,“ doplnil Michal.
Postupně, jak čárek na účtence přibývalo, konverzace se stávala veselejší, až se nakonec začali trumfovat, čí děti jsou větší lumpové. Dopadlo to nerozhodně.
Asi v devět zavolala Michalovi Dana.
„Ahoj, co je?“
„Ahoj, představ si, že holky jsou strašně hodný, kam je postavíš, tam je najdeš, nejsou nemocný? A proč byly tak mokrý?“ mluvila ustaraně.
„Já bych řekl, že je to v pohodě, jenom mají slíbenej výprask, tak se asi netěší.“
„Co provedly?“
„To ani nechtěj vědět.“
„Máte s nima starosti…“
„Ale jinak dobrý, tak se měj,“ rozloučil se a zavěsil.
Když to po jedenácté rozpustili a přišli domů, Dana spala. Ještě než se stačili zout, z pokoje se vyštrachaly holky v nočních košilkách, postavily se do řady, poklekly a sepjaly ruce.
„Maminko, tatínku, teda vy všichni, my už budeme strašně moc hodný, ale nebijte nás, moc prosíme,“ žebrala Laura za všechny.
„Dobře,“ dostal Michal nápad.
Přinesl odvedle svíčku, zapálil ji, zhasl světlo a postavil ji na podlahu v předsíni. Potom si ještě donesl papír a tužku.
„Vykonáte tedy velkou přísahu. Odteď, když zase něco vymyslíte, se budete muset s námi poradit, abyste neudělali zase nějakou volovinu.“
„A co když to bude překvapení pro vás?“ namítla Sára.
„Tak se poradíte s jiným dospělým.“
„Aha, tak to jo,“ přisvědčila Laura.
„A Teď to tady napíšu.“ Vzal si červený inkoust. „A všechny to podepíšete.“
Sepsal celou dohodu na papír a všichni se podepsali, jen Adélka nakreslila místo podpisu sluníčko. Potom nad svíčkou opálil okraje listiny, takže vyhlížela starobyle, a převázal ji stužkou.
„A pověsíme to tady nad dveře, abyste ji měly pořád na očích, že vás dneska uchránila od výprasku, a pokud ji budete dodržovat, tak vás bude chránit pořád,“ řekl spokojeně.
Holky se nahrnuly k Heleně a tulily se.
„Tak jo, holky, a utíkejte spát,“ usmál se Michal, „ať máte energii na planety.“
„My zejtra můžeme prodávat?“ vykulila Laura oči.
„A proč ne? To přece není žádná lumpárna.“
„Díky! Tak honem, do postele,“ začala Laura své sestry komandovat.
Rodiče popřáli holčičkám dobrou noc a šli taky spát.

Nazítří se holky hned po snídani sbalily a metelily na náměstí. Když jim Helena přinesla k obědu rizoto, všimla si po chvíli, že celkem dost lidí na náměstí se spolu zastavuje, cosi si ukazují a smějí se. Posléze zjistila, že to jsou texty z planet, které se díky tomu stávaly stále populárnějšími. Odpoledne jich holky měly prodanou celou stovku, kterou si na dnešek vyčlenily. Tím přestalo být co dělat a tak se šly spolu s rodiči vrhnout do víru pouťových radovánek. Užily si dosyta kolotočů a dalších atrakcí, prošmejdily všechny stánky a ochutnaly hojně pouťových laskomin.
V noci, když už naprosto utrmácené holky spaly, po sobě Michal s Helenou zatoužili. Užili si sexu požehnaně a přesně v těch pár prvních vteřinách po orgasmu, kdy tělo bezvládně leží a mozek jen jásá a nemyslí, se otevřely dveře od pokojíčku a vykoukla Laura.
„Co je?“ optal se Michal mrzutě.
„Už jste hotoví? To je fajn, protože Adélka se poblinkala,“ sdělila jim Laura ospale a zase zmizela.

Po neděli přinesly holky ze školy předvolání pro rodiče. Pan ředitel je vážně uvítal a během chvíle dorazili i rodičové ostatních „kropičů“.
„Obrátili se na nás občané, kteří byli obětí toho stříkání vody,“ rozhovořil se, „a oslovili naši školu, abychom vyhledali viníky a zajistili náhradu vzniklé škody. Vyhledat viníky nebylo složité, pořád ta samá jména – Mikulka, Dvořák, Vaverková samozřejmě dvakrát, Králíčková, Nováková, Hong-Tá-Bao…“ zamračil se, „a zde je celkem dvacet osm účtů z čistíren, tři tisíce korun bude stát ta poškozená střecha jeviště, a dva tisíce korun je pokuta od obecního úřadu za neoprávněné použití hydrantu. Nebudete proti, když to rozdělím podle počtu dětí, a každý zaplatí podle počtu těch jeho?“ podíval se na rodiče.
Nikdo neprotestoval. Michal si pomyslel, že oni z toho vyjdou nejhůř, když jako jediní mají doma dva provinilce (Adélka se do toho nepočítala, jakožto moc malá, byť si Michal její neúčastí na vymýšlení projektu nebyl zcela jistý), a taky že ano. Jejich podíl činil skoro tři tisíce korun.
„To byla teda drahá sranda,“ oznámil kysele holkám, když přišel domů. Částka pro ně sice nic neznamenala, ale nerad házel peníze do větru.
Holky seděly na gauči jako hromádky neštěstí - jako vždy, když byli rodiče voláni do školy.
„Uděláme to tak, že budete do konce školního roku bez kapesnýho,“ oznámil jim.
„No, my stejně máme dost ušetřeno,“ pohodila Sára hlavou, „ale moc nás to mrzí.“
Stejně měl chuť jí dát pohlavek.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola osmnáctá

Příspěvekod Leonid » 1.11.2016 20:17:09

Kapitola osmnáctá, kde věřící zažijí pašije po holčičím způsobu

Když se ve sboru začalo mluvit o Velikonocích, holky to strašně zajímalo a nakonec prohlásily, že by si chtěly připravit divadlo. Michal promluvil s pastorem a ten nebyl proti. Nedělní škola si letos nic nepřipravila a bude to alespoň zpestření programu. Laura se Sárou dělaly s celou hrou hrozné tajnosti, akorát tátu požádaly, aby jim zhotovil zbroj pro římské vojáky. Zakrátko se každá pyšnila papírovou přilbou, pancířem a velkým štítem z lepenky. Ještě jim k tomu z vlastní iniciativy udělal kopí z bambusových tyček. Nebyl to dobrý krok, ale holky se kopími bodaly jen asi čtyři dny. Jinak pilně zkoušely. V úterý večer, když Michal přišel dát holkám dobrou noc, jim položil otázku, která ho lehce trápila.
„Jen se vás zeptám... Nechci vědět detaily... Ale budete to mít v neděli hotové? Všichni jsou zvědaví, tak abyste je nezklamaly.“
„To se neboj, tatínku, můžeme hrát klidně zítra,“ usmála se Laura a její sestry přikyvovaly.
„To je fajn, moc se těším. Tak dobrou noc, kočičáci,“ přikryl ještě Adélku, zhasl a odešel.

V sobotu, když šla Helena na nákup, ji Sára požádala, aby jim koupila žampión.
„Ale velkej,“ dodala důležitě.
Helena málem půlku nákupu nepřinesla, protože její mozek byl cele zaměstnán hledáním souvislosti mezi Velikonocemi a žampiónem.
V neděli ráno panovala u Vaverků nervózní atmosféra. Laura asi třikrát kontrolovala velkou tašku s rekvizitami a šeptem udílela poslední instrukce. Do sboru dojeli včas a Laura horečně organizovala postavení paravánu vpravo na pódiu.
Přešly písně, přešlo kázání, místnost byla nabitá lidmi a za chvíli pastor ohlásil: „Tak, dneska nám holky Vaverkovy zahrají velikonoční hru. Prý si ji nacvičily samy. Tak, necháme je, aby se připravily, a zatím poprosím o jednu či dvě písničky.“
Hudebníci spustili a po písni se rozhostilo ticho. Na pódium přišla Laura zahalená v prostěradle.
„Dobrý den, my jsme si připravily divadlo, jak to bylo s ukřižováním Pána Ježíše,“ široce se usmála, uklonila a byla odměněna potleskem.
Zmizela za dveřmi. Za moment přišla Adélka, zavinutá též v prostěradle, přes které pořád zakopávala, a padalo jí do obličeje. Vypadala spíš jako strašidélko. Teprve když se otočila k pódiu, bylo vidět, že má řasenkou namalovaný plnovous.
Začala přednášet. Kdosi pohotový přiskočil s mikrofonem a Michal zuřivě natáčel.

Pán Ježíš jsem bez hříchu,
nestojím ani o pýchu,
všechny lidi uzdravím,
dušičku jim pohladím.

Potlesk. To evidentně složila Sára a bylo to moc pěkné.
Pak jedna z holek zhasla a místnost se ponořila do šera - předtím totiž nechaly zatáhnout žaluzie.
A „ježíš“ zase přednášel.

Je mi smutno až to mrazí
přiběhnou sem moji vrazi
tak to ale musí být
aby lidi mohli žít.

Na pódium vběhla jedna z holek v prostěradle a dala jí pusu.
„Jidáši, ty mi dáš pusu a pak mě zradíš, zrádče?“ otázala se Adélka ublíženě.
Sbor se zasmál nad tím volným překladem.
Zakrátko přiběhli dva římští vojáci a dostrkali pištícího Ježíše za paraván. Zase se rozsvítilo.
Teď ji zase vyvedly ven a všichni si mohli vojáky pořádně prohlédnout. Nu, zbroj byla povedená, jenže zbytek holky pojaly tak, že, poučeny obrázky červeno-zlatých legionářů, si pod pancíř vzaly jen červené kalhotky. Snad to nikoho nepohorší, pomyslela si Helena.
Malá měla ruce svázané provazem a rodiče ani už nepřekvapilo, že měla taky jen kalhotky.
„Hele,“ oslovila Laura Sáru, „Pilát řekl, že je nevinný, a že se jde umejt, ale lidi říkali něco jinýho. Co uděláme dál?“
„Odvedem ho k Herodesovi,“ navrhla Sára.
Odešly zase za paraván a po chvíli se vrátily.
„Herodes ničemu nerozumí,“ spustila Sára. „Chtěl vidět trik, ale Ježíš mu ho neukázal. Jakpak to?“
„Protože Ježíš není žádnej kašpar, že jo,“ otočila se Laura do publika.
Lidé se mohutně rozesmáli.
„No, ale teď ho musíme ukřižovat,“ řekla Sára chmurně.
„Jo, i když pan Pilát vypadal, že to nechce, asi má rozum,“ rozkládala Laura rukama. „Tady je ta… Golgota. To je kopec, kterej trčí z písku jako lebka,“ zašeptala hrůzyplně.
Položily Adélku na zem, vystrčily zadečky do publika a jaly se přibíjet končetiny. Po chvíli Adélčina ječení a bušení kladívka do podlahy popadly nebohou sestru za ruce a odnesly ji ke dveřím, které vedly z pódia. A za moment už visela. Nebylo ale poznat na čem, když se kolem ní motaly. Teď si stouply po stranách, ale ještě předtím Laura obtáhla Adélčino tělíčko fixem, aby naznačila kříž.
Většina lidí se naklonila dopředu a zírala. Adélka totiž měla kolem rukou a nohou červeně vypolstrované textilní manžety. U každé byla připevněna velká přísavka, pomocí které lehoučkou Adélku snadno pověsily do správné polohy. Jenže… ty manžety křičely do celého světa, že je to erotická pomůcka na žertovné svazování při milostných hrátkách. Sborem proběhlo zašumění a někteří se přímo pochechtávali. Sára s Laurou tam stály, kopí v rukou, a tvářily se sveřepě.

Oni nevědí, co dělaj,
Pána Boha nic se neptaj,
odpusť jim to prosím,
za to já tě prosím.

Přednášela statečně ukřižovaná holčička. Lidé se trochu uklidnili, ty veršíky byly docela dojemné.
Ale teď nastal totální konec.
Adélka chvilku dělala nemocné obličeje a pak prohlásila: „Chci bumbat!“
Sbor zařval.
„Ty žízníš?“ pokusila se to Laura výhružným tónem napravit.
Napíchla cosi na kopí a vrazila jí to do obličeje. Byl to skutečně ten inkriminovaný žampion, podle zápachu politý octem.
„Fůj!“ vypadl spasitel znovu z role.
Laura se naštvala, mrskla kopím a houba odletěla do publika.
„A já umírám za všechny lidi, aby jim bylo dobře a mohli do nebíčka,“ dokončila Adélka, zvadla a Sára ji bodla do boku.
„Jau,“ ozvalo se ještě a to už následovalo jen snímání z kříže, zabalení do prostěradla a uložení do kartonové krabice.
„Uložíme ho do hrobu a dáme tam šutr,“ oznámila Sára divákům.
„A tři dny hlídáme hrob,“ dodala Laura a stočily se u paravánu do klubíčka. Po chvíli, za velkého šramocení, vstal Ježíš z mrtvých, vojáci udělali „Jééé“ a utekli. A následovala další básnička.

Já teď musím do nebe,
hříchy jsem vzal na sebe,
protože jsem svatej,
nemůžu bejt mrtvej.

Lidi můžou taky,
na nebi jsou mraky,
andělé tam lítají,
Bohu chválu zpívají.

dokončila Adélka svůj part a uklonila se. Přiběhly Laura se Sárou a uklonily se také. Lidé mohutně tleskali, ale i se hodně smáli. Akorát Michal s Helenou byli na infarkt, protože dobře poznali ty pomůcky, které svého času rádi využívali při sexuálních hrách. Jak si chudáci mysleli, odpočívaly tyto bezpečně v krabici vysoko na skříni. Akorát jednou se zvědavka Laura ptala, co tam je, ale bylo jí řečeno, že do té krabice se prostě nesmí. No, tomu se říká syndrom třinácté komnaty. A funguje.
Sice se nikdo na Vaverkovi nedíval skrz prsty, párkrát holkám někdo i pogratuloval, ale raději vypadli tak rychle, jak to šlo.
„Kdyby to Adlí nepokazila, bylo by to supr,“ naříkala Laura cestou zpátky.
„Promiň,“ kníkla malá.
„Ty básničky jsi složila sama, Sári?“ podivovala se Helena.
„Úplně,“ načepýřila se.
„Ty byly moc hezký, fakt,“ natáhla se Helena dozadu a pohladila ji. „Ale Lauro, že jsi mě neposlechla a lezla do tý krabice, to mě naštvalo. Vzala jsi odtamtud ještě něco jinýho?“
„Jo,“ šeptla.
„A co?“
„Nějaký provázky a pak takový dvě supr hračky, červený. To když zapneš, tak to vrčí a srandovně běhá po zemi. My s tím děláme závody. A pak taky takovej… já nevím, co to je, ale vypadá to jako velkej pindík,“ příšerně zrudla, „a tomu jsme namalovaly očička a pusu a když si hrajem, tak je to zločinec nebo mimozemšťan. Protože to má po sobě naběhlý žíly. A to maj přece zločinci, že jo? Ale na zločince má ještě klobouk, víš?“
Auto křižovalo silnici a Michal mlátil do palubní desky.
„Co je?“ divila se Sára.
„No víš, to jsou věci, kterýma si dospělí dělají dobře, když se mají rádi. Není to potřeba, ale někdo to má rád. Takže, až budeme doma, budete hodný holčičky a všechno nám to vrátíte, a slíbíte, že už tam nepolezete. A když to vydržíte, koupíme vám třeba autíčka, a s těma můžete závodit, jo? Ukažte, že umíte držet slovo,“ kázala Helena.
„Slibujeme,“ přísahala Laura jako obvykle za všechny tři.
„Fajn,“ odtušila Helena. „A ty se uklidni a proboha nenabourej!“
Večer v posteli, když už všechny herečky, básnířky a performerky spaly jako dřevo, povídala Helena Michalovi: „Ale ten vibrátor s ksichtem už nebudem používat, viď?“ zasmála se.
„Rozhodně, připadal bych si, že jsi mi nevěrná,“ pošťuchoval ji.
„Ale až tě s ním zmlátím, budeš litovat,“ nepřestávala špičkovat.
„Stejně... Bylo to vlastně moc pěkný, musely si s tím dát hroznou práci,“ řekl Michal, když se trochu uklidnili.
„To jo, a co já se napřemejšlela, na co mají ten žampion... To by mě fakt nenapadlo… Není prostě houba jako houba,“ uzavřela to Helena a šli spát.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 255
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 488 x
Oceněn: 905 x

Kniha Tři přání, kapitola devatenáctá

Příspěvekod Leonid » 4.11.2016 21:36:46

Kapitola devatenáctá, kde holky tatínkovi osolí život

„Tatínek bude mít narozeniny,“ oznámila za pár dní Lauře Sára.
„To musíme něco udělat!“ měla hned Laura jasno. „Jenomže co?“
„Hele, uděláme mu dort!“ zajásala Sára.
„No jo, ale budeme to umět? Já se hlavně bojím, že to málo upečeme. Pamatuješ, jak jsme v děcáku měly ty nedopečený koláče, a bolelo nás břicho? Musíme ten dort vymyslet tak, aby se nemohl nepovíst,“ dodávala si Laura odvahu.
Hele, Lori, ale táta nemá moc rád sladký. Když jsem měla narozky, tak si do toho mýho dortu jen tak zobnul, pamatuješ?“
„No jo, to je jednoduchý! Když ne sladkej, bude slanej!“ zvolala vítězoslavně Laura.
„Ale z čeho se dělá slanej dort?“
„Musíme tam dát to, co má tatínek rád…“
Den před Michalovými narozeninami se na holky usmálo štěstí. Když Lauře zavolal, že se musí zdržet v práci, a ony věděly, že maminka chodí ten den taky pozdě, vyrazily na nákupy.
„Hele, nakrájej to na takový dlouhý plátky a poskládej to jako sluníčko,“ velela potom Laura v kuchyni.
Adélka se ometala kolem a naříkala, že chce pomáhat, tak jí daly míchat polevu.
„To bude bezva, na tý placce to bude dobře držet,“ libovala si šéfkuchařka. „Ještě, že toho máme tolik druhů.“
„Taky to stálo hromadu peněz,“ zamyslela se spořivější Sára.
„No, tak, a je to. A šup tam,“ umístila Laura výrobek do trouby.
„A krémík!“ vyjekla Adélka.
„Né, troubo, ten se dá až na upečenej, buď v klidu,“ byla upokojena. „A ty, Sárino, hlídej, až bude mít kůrčičku.“
„Jak to poznám?“
„Až bude hnědej a tvrdej, jako když jsme si pekli buřty,“ vysvětlila jí Laura unaveně.
Za nějakou dobu dort vytáhly z trouby.
„To je taková vůně, že se tatínek z toho normálně zblázní,“ libovala si Adélka, zatímco patlala na jejich dílo krém.
„A co svíčky?“ napadlo Sáru.
„Já na ně zapomněla! Kde jsou?“
Ve skříňce našly všehovšudy čtyři.
„Když je mu čtyřicet, nedáme mu jenom za každých deset jednu? Ono bysme na ně stejně neměly. Čtyřicet svíček, víš co to je?“ zhrozila se Laura.
„Hele, mám nápad, podej špejle. A ty Adlí, mi přines z koupelny vatu. Takový ty kolečka, co si s tím maminka hledá špínu na tváři,“ chopila se Sára iniciativy.
Za chvíli to měly.
„A teď to namočte sem a pak to tam napíchejte, bezva,“ pochválila si nápad, potom se všechny běžely převléknout do slavnostních šatů a nafintěné čekaly na rodiče.
Michal přišel z práce, odemkl a první ho uvítalo ječení: „Tatííí, nechoď do kuchyně, prosííím!“
Znepokojil se, protože se domníval, že holky udělaly nějaký malér a chtějí s jeho objevením počkat na mírnější Helenu. U té hlavně Adélce skoro všechno prošlo, mazlíčkovi. Ale všechno bylo jinak.
„Úúúž!“ ozvalo se po chvíli a ve vzduchu začal být cítit horký olej.
Michal vpadl do kuchyně a tam ho vítala děvčata v parádních šatech a předávala mu dort. Ten byl hnědočervený a na povrchu spočívala narůžovělá poleva. V dortu bylo zapícháno skutečně čtyřicet tak deseticentimetrových špejlí, zakončených smotkem čehosi, co hořelo jak fakule. I když, upřímně řečeno, nejvíc to připomínalo tyčinky na čistění uší.
Po chvíli práce se mu je podařilo sfouknout a zjistil, že to jsou smotky vaty, namočené v oleji.
„Všechno nejlepší, tatínku!“ zvolaly holky a objímaly ho.
„Díky, vy mršky, to jste udělaly samy?“ divil se.
„Jasně, já si pamatovala, jak ti chytil olej v pánvi a na svíčky jsme neměly,“ vysvětlila Sárinka.
Mezitím přišla Helena. „Co se to tu pálí?“ lekla se.
„Holčí mi udělaly dort, představ si.“
„Já zírám, a jakej to je, čokoládovej?“
„Ne, nakroj ho, tati!“ třásla se Laura vzrušením.
„Jo, jo!“ nadskakovala Adélka v Helenině náruči.
Michal tedy vzal nůž a rozkrojil dort.
A zůstal koukat, stejně jako Helena.
„Salámovej dort? To si děláte srandu…“ vypadlo z něj nakonec.
Laura se zasmušila. „Promiň, tati, ale my si myslely, že když nemáš rád sladký, že ti uděláme radost,“ málem se rozplakala.
„Ale to víš, že mám radost,“ objal ji, „jen mě to překvapilo, nikdy jsem to neviděl. Víš, že jste možná první na světě, koho to napadlo?“
V obličejích holek se rozlilo blaho.
Nakonec Michal opatrně ochutnal. Spodek dortu tvořilo kolo švédského knäckebrotu a na něm byly vrstvy šunky, salámu a nakrájených klobás. Akorát v dírce, která je uprostřed placky, byla půlka klobásy nastojato. Vypadalo to sice, mírně řečeno, falicky, ale chutnalo to výborně, jak to bylo pěkně propečené.
„Ale co je ta poleva?“ zeptal se již mírumilovně.
„To je všechno to, co je dobrý na masíčko,“ oznámila Sára slavnostně, „hořčice, kečup a tatarka.“
„No, nechutná to zle…“ liboval si oslavenec. „A pojďte si taky dát, ženský. Ale největší dárek je pro mě to, že mám takový odvážný a chytrý holky, co dokážou vymyslet a uvařit takovou ňamku.“
Ten večer usínala na palandě tři nejšťastnější stvořeníčka na světě.
„Ty jo, já se ty salámy snažím moc nejíst, ale dneska jsem si dal do vůle,“ liboval si Michal před spaním.
„Bylo to skvělý, ale hrozně mastný. Asi si dám panáka,“ podotkla Helena.
Ráno se na záchodě vytvořila fronta, protože Vaverkovi jinak jedli dost zdravě a tak teď museli nést následky. Adélku raději ani neposlali do školky. Ale to by nebyla Helena, kdyby se později nepokusila vymyslet dietnější verzi, protože ten dort si o zařazení mezi rodinné recepty přímo koledoval.

Zpět na “OSOBNÍ TVORBA”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Bing [Bot] a 1 host