Zdroj:
Petr Weiss a kolektiv: Sexuální zneužívání dětí (Grada 2005)Petr Weiss: Definice pojmu
Při definici sexuálního zneužití musíme vycházet především z nutnosti akceptace zachovávání kontextu s požadavky historického období i sociálních norem. Při úvahách o normalitě sexuálního chování pak v našem kulturně-historickém okruhu hraje nejdůležitější roli předpoklad pokrevní nespřízněnosti i požadavek adekvátní věkové zralosti sexuálních partnerů, resp. nepřijatelnost sexuálních aktivit dospělých či dospívajících jedinců s prepubertálními dětmi, a to i v případě jejich eventuálního „souhlasu“ (lze jen obtížně předpokládat, že se v těchto případech jedná skutečně o souhlas informovaný).
Přitom
o normalitě či abnormalitě sexuálního chování zde z hlediska sexuologického uvažujeme pouze v souvislosti s psychosexuální a somatosexuální zralostí objektu, nezávisle na zákonem určené hranici věku pohlavního styku. Pojetí normality sexuálního chování (resp. definice sexuálního zneužití) se přitom transkulturálně i historicky často velmi výrazně liší...
Transkulturálně se liší i zákonem určený věk, v němž jsou
dospívající a děti chráněni před předčasnou sexualizací – naše tabuizování sexu s dětmi nemusí být vůbec všeobecně přijímanou normou. Například u středoindického kmene Laptšů je obvyklý sexuální styk dospělých mužů s dívkami od šesti let, a to bez jakýchkoli zjevných negativních následků na další psychický vývoj těchto dívek...
Z historického hlediska je prodloužení věku sexuální nedotknutelnosti dítěte dospělým poměrně nedávným jevem. V této souvislosti je důležitý poznatek Freunda, který experimentálně prokázal, že při stimulaci obrázkem prepubertálního děvčátka s dětským genitálem lze falometricky sledovat sexuální vzrušení i u normálních mužů. Je tedy zřejmé, že na kontrolu těchto (patrně přirozených) reakcí bylo potřebné vytvořit silné obranné mechanismy, pevné tabu pro sexuální kontakt s dítětem.
Podle Schorsche (1980) byla nepřímým odrazem interiorizace tohoto tabu i skutečnost, že máloco vyvolalo takovou vlnu protestů vůči psychoanalýze jako její teze o dětské sexualitě. Podle autora tu působila nejenom snaha o zachování představy „dětské čistoty“ a snaha o ochranu dítěte, ale šlo tu rovněž o ochranu a čistotu dospělého před erotickou apetencí vůči dítěti. Porušení zmíněného tabu je dodnes spojeno s extrémním společenským zavržením pachatelů – například i v rámci vězeňské subkultury jsou pedofilní delikventi jinými vězni ostrakizováni a stojí zde na nejnižším stupni sociální hierarchie (Weiss a Brichcín, 1990).
Podle Graupnera (1996) se zákonná opatření týkající se minimálního věku, od kterého není sexuální styk zakázán a trestný (tedy tzv. věk konsenzu), objevují až v posledních dvou stech až tři sta letech. V minulosti byla pro posouzení přípustnosti styku
rozhodující individuální biologická sexuální zralost objektu. Sexuální kontakty s nezralými dětmi, ať již s jejich souhlasem či nikoli, byly vždy trestány, avšak konsenzuální heterosexuální vztahy se zralými adolescenty byly považovány za legální...
V dnešní době mají všechny právní systémy světa minimální věkovou hranici...
Konsenzuální sexuální styk je považován za legální od čtrnácti let ve 46 % států, od patnácti let v 67 % a od šestnácti let až v 98 % zemí světa. To znamená, že téměř polovina právních systémů obecně nepovažuje konsenzuální sexuální vztah s osobou čtrnáctiletou za trestný. Toto platí u dvou třetin pro věk patnáct let. Pouze menšina zemí určila věkovou hranici na šestnáct let a pouze jediná (Severní Irsko) výše... V Rusku bylo vzhledem k velkým kulturním rozdílům různých národů federace právě z těchto důvodů pohlavní zneužití zákonem velmi prozíravě definováno jako styk s „nezralou osobou“, bez bližšího věkového určení.
Navíc se liší i definice chování, které je v různých zemích už považováno za pohlavní zneužití. Zatímco například u nás je tento
trestný čin definován fyzickým kontaktem vedoucím k pohlavnímu vzrušení, v některých státech USA je za zneužití považována i verbální komunikace s erotickým obsahem, expozice dítěte erotickým obrazovým materiálům či nakonec i pouhému pohledu na nahé tělo rodiče. Většina těchto zneužití by u nás byla stíhána podle paragrafu narušování mravního vývoje mládeže...
I přes tyto – z našeho pohledu někdy až anekdotické – extrémy není sporu o tom, že poměrně značná část dětí je i v našich kulturních podmínkách pohlavnímu zneužívání jednorázově či opakovaně skutečně vystavena. Podle většiny provedených výzkumů toto zneužití mívá nejednou až přímo dramatické následky pro další psychosexuální vývoj oběti.
Miroslav Mitlöhner: Trestný čin pohlavního zneužívání
... Nelze ovšem přehlédnout, že to, co svým obsahem vlastně znamená pohlavní zneužívání ve smyslu práva, je často realizované nejen se souhlasem této zákonem chráněné osoby, ale dokonce i na její výslovnou žádost. Proto by měla být pro aplikaci právní normy ponechaná určitá zákonná vůle pro případy, kdy nedošlo k nějakému výraznějšímu poškození oběti a nelze již vystačit se závěrem, že konkrétní čin vykazoval tak nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost, že nebyl trestným činem ve smyslu paragrafu...
Základní charakteristikou trestného činu je tedy to, že jde o
takové protiprávní jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně a zároveň musí jít o jednání, které je pro společnost nebezpečné. Jedině nezávislému soudu náleží úvaha, zda je určité konkrétní jednání trestným činem, čili zda byly jednáním pachatele naplněny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu...
Existuje celá řada nejrůznějších definic toho, co je
sexuálně motivovaný trestný čin, jaké jsou jeho znaky a projevy. Pro stručnou charakteristiku těchto činů lze uvést, že jde o takové činy, které jsou páchány
pro bezprostřední sexuální uspokojení pachatele, které je v rozporu s převládající sexuální morálkou společnosti, v níž pachatel žije, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně a jsou nebezpečné pro společnost. Z toho tedy vyplývá, že podstata těchto činů je relativní, a je zřejmé, že sexuálně motivovaným trestným činem může být i takové jednání, které již není v rozporu s převládající sexuální morálkou společnosti a je trestné jedině proto, že příslušné právní normy nebyly uvedeny do souladu se současnou morálkou.
Je tedy zřejmé, že se může to, co činí charakter trestné činnosti, postupně u některých jednání či situací vytrácet právě s ohledem na měnící se společenské, právní a etické názory, případně stupeň fyzické vyspělosti oběti činu. Dochází k zeslabování až vymizení nebezpečnosti činu pro společnost, a tím i zániku materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu. Aby šlo v konkrétním jednání skutečně o trestný čin, nestačí, že jsou jednáním pachatele naplněny jeho znaky uvedené v trestním zákoně, ale je zapotřebí, aby bylo toto jednání ve své konkrétní podobě pro společnost nebezpečné. Je proto vhodné nejen sexuální chování společnosti vyhodnocovat, ale i na trvalé trendy a změny legislativně reagovat. Stíhat by se měla jen taková jednání, u kterých společenská nebezpečnost přetrvává, to jest tam, kde bylo k dosažení sexuálního uspokojení užito jakékoli formy násilí či hrozby násilím nebo nátlaku, obětí činu bylo dítě a byla objektivně porušena veřejná mravnost.
Sexuální týrání a zneužívání je formou násilí páchaného na dítěti, ačkoli nemusí být nezbytně provázeno agresí. Sexuální zneužívání dětí je označováno jako Child Sexual Abuse (CSA)...
Po objektivní stránce zákon rozlišuje dva případy, a to:
- vykonání soulože
- jiné pohlavní zneužití
Pojem soulože je jasný, výkladové nejasnosti může však přinášet zkoumání, zda došlo jednáním vůči osobě mladší patnácti let k "jinému pohlavnímu zneužití".
Pod pojmem pohlavního zneužívání chápeme většinou takové aktivity, které vedou k uspokojení sexuálních potřeb pachatele...
Nahlédnutím do judikatury zjistíme, že bylo a je za pohlavní zneužívání považováno
jakékoli jednání, jehož smyslem je dosažení pohlavního uspokojení pachatele. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání je nutno, aby pachatel svým skutkem sledoval své pohlavní ukojení či alespoň vydráždění. Pokud tento záměr není zřejmý již ze své povahy skutku, anebo z určitých příprav pachatele k tomuto skutku, je třeba ho pečlivě zjistit, spolehlivě prokázat nebo vyvrátit. Nutno totiž brát v úvahu, že k naplnění pojmových znaků dochází i tehdy, kdy přes zájem pachatele o dosažení pohlavního uspokojení k tomuto uspokojení vůbec nedojde. Není přitom vůbec rozhodující, zda si zneužívaná osoba uvědomila svoje zneužívání.
Podle publikované a ustálené judikatury je pohlavní zneužívání osoby mladší patnácti let jiným způsobem skutečně
jakýkoli jiný způsob ukájení než souloží, který se svojí intenzitou a závažností blíží pohlavnímu zneužívání vykonanému souloží. Může tedy jít o pohlavní dráždění dotýkáním se pohlavních orgánů zneužívané osoby nebo jiných erotogenních orgánů a zón jako jsou prsa, hýždě konečník a podobně. Z toho je tedy zřejmé, že polibek na tvář, objetí okolo ramen či pasu znaky tohoto trestného činu nenaplňuje. Předmětem diskuse může být hodnocení osahávání na prsou a přirození přes šaty, ve většině případů však soudy i toto jednání jako trestný čin pohlavního zneužívání kvalifikují...