Výchovné rady

Témata dětské psychologie. Populárně naučné články i odbornější pojednání od členů, výpisky z knih o dětské psychologii, pedagogice, a výchově včetně výchovy sexuální.
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

Výchovné rady

Příspěvekod Plyšáček » 28.10.2016 23:28:39

POPULÁRNĚ NAUČNÉ TÉMATICKÉ VLÁKNO VĚNOVANÉ PRAKTICKÝM RADÁM TÝKAJÍCÍM SE VÝCHOVY DĚTÍ


odkaz a zdroj: www.elitedate.cz
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

Rady Marie Montessori

Příspěvekod Plyšáček » 28.10.2016 23:39:21

19 přikázání Marie Montessori pro rodiče



Maria Montessori vytvořila krátká přikázání - připomenutí pro rodiče. Jsou jednoduchá, ale když se nad každým z nich zamyslíte, objevíte moudrost mnohadílných knih v několika slovech. Budete-li číst alespoň jednou za rok tento krátký seznam, mohou se vaše vztahy s dětmi dostat na kvalitativně novou úroveň a vaše dítě vyroste v rozvinutou a harmonickou osobnost.

  1. Děti učí to, co je obklopuje.
  2. Je-li dítě často kritizováno, učí se odsuzovat.
  3. Je-li dítě často chváleno, učí se hodnotit.
  4. Je-li dítěti předváděna agresivita, učí se prát.
  5. Jedná-li se s dítětem poctivě, učí se spravedlivosti.
  6. Pokud se dítěti často smějí, učí se nesmělosti.
  7. Jestliže dítě žije s pocitem bezpečí, učí se věřit.
  8. Dostává-li dítě často vynadáno, naučí se pocitu provinilosti.
  9. Pokud je dítěti často dáváno zapravdu, učí se mít k sobě dobrý vztah.
  10. Dáváme-li dítěti často najevo shovívavost, naučí se být trpělivé.
  11. Budeme-li dítě často povzbuzovat, získá sebedůvěru.
  12. Žije-li dítě v přátelské atmosféře a cítí se potřebné, naučí se nalézat v tomto světě lásku.
  13. Nemluvte o dítěti špatně – ať je přítomno nebo ne.
  14. Soustřeďte se na rozvoj toho dobrého v dítěti, aby pro to špatné nezbylo místo.
  15. Vždycky poslouchejte a odpovídejte dítěti, které na vás mluví.
  16. Važte si dítěte, které udělalo chybu a dokáže ji hned nebo o něco později napravit.
  17. Buďte připraveni pomoci dítěti, které ještě hledá a snažte se být nepozorováni tím, které už nalezlo.
  18. Pomáhejte dítěti osvojit si to, co si neosvojilo dříve. Pomáhejte mu a naplňte přitom okolí starostlivostí, zdrženlivostí, tichem a láskou.
  19. Když jednáte s dítětem, dodržujte vždycky ty nejlepší způsoby – dávejte mu to nejlepší, co je ve vás samých.



odkaz a zdroj: cz.pinterest.com
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

Nejhorší chyby ve výchově

Příspěvekod Plyšáček » 30.10.2016 11:31:04

5 nejhorších chyb při výchově dětí


„Na dítě by se měly dělat zkoušky,“ říká šedesátiletá žena, matka dvou dospělých synů. „Když jsem byla mladá, nemluvilo se tolik o výchově a psychologii jako nyní. Dodnes mě mrzí, že jsem při výchově udělala řadu chyb a moje děti se potýkaly s nízkým sebevědomím,“ míní možná příliš sebekriticky sympatická žena, jejímž koníčkem se stala právě psychologie.

Jak správně vychovávat dítě – tuto otázku si klade snad každý rodič. Snažíme se vyvarovat chyb, které jsme pozorovali u našich rodičů, ale přesto k nim někdy podvědomě sklouzáváme. Každý občas ujede, ale existují i takové chyby, které se mohou negativně promítnout do osobnosti dítěte a ovlivnit jeho život v dospělosti. Vybrali jsme pro vás pět nejhorších chyb ve výchově, kterých se rodiče na dětech dopouští.

Nebudu tě mít rád/a
Láska by měla být bezpodmínečná. Bohužel často dítěti říkáme „Když to neuděláš/nepřestaneš zlobit, nebudu tě mít ráda.“ Tato slova mohou dítě velice vnitřně zranit a vypěstovat v něm pocit, že láska je pouze podmíněná. Rodiče by v první řadě měli své dítě milovat i s jeho chybami a nedostatky. Samozřejmě to ale neznamená odpouštět mu cokoli a omlouvat jeho chování za každou cenu.

Jsi zlý, ošklivý, hloupý…

Kritika umí být velmi zdrcující. Pokud dítě budete neustále kritizovat, zaděláváte si na to, že vychováte člověka s nízkým sebevědomím, který si nebude vážit sám sebe a bude si připadat hloupý, neschopný. „Otec mi neustále říkal, že jsem k ničemu. Měla jsem velmi nízké sebevědomí a bála jsem se na veřejnosti promluvit, aby si lidé nemysleli, že jsem hloupá,“ říká osmadvacetiletá vysokoškolačka Anna, která nyní podniká. „Pomohlo mi, když jsem začala pracovat a poznala, že jsem docela šikovná a zaměstnavatel byl se mnou spokojený,“ usmívá se mladá žena.

Jen samé nesmíš a musíš

Nepůjdeš ven, budeš se učit, nesmíš rušit. Přehnané příkazy a zákazy, omezování a vysoké nároky na dítě mohou v dítěti vypěstovat nejen sklony k úzkosti, ale také k potlačované agresivitě. „Doma mi stále říkali napřed práce, potom zábava. Ale té zábavy moc nebylo. Nemohl jsem skoro nic,“ svěřil se třicetiletý Ondřej, který dodnes trpí stavy úzkosti.

Nemám na tebe čas!

Čas je v současné době zaklínadlem. Stále nemáme na něco čas. A bohužel stále častěji i na děti. „Nemám na tebe čas, musím pracovat, abychom měli na nové auto/dovolenou.“ Takovým jednáním učíme dítě, že důležité jsou především materiální věci. Navíc lhostejnou výchovou podle psychologa E. S. Schaefera u dítěte pěstujeme určitou vzpurnost, agresivitu i odmítání sociálních pravidel.

Ať se ti nic nestane.

Extrémní ochranářský způsob výchovy může napáchat na psychice dítěte také velkou paseku. „Naši se o mě pořád báli. Neustále mi volali, kontrolovali. Bylo mi kolikrát hodně trapně,“ vzpomíná třicetiletá Alena. Podle psychologů tento typ výchovy vytváří emoční labilitu, nesamostatnost, poslušnost a závislost.

Jaká je vhodná výchova?

Zmiňovaný psycholog E. S. Schaefer vytvořil čtyři základní typy rodinné výchovy podle míry kontroly dítěte a projevované lásky. Ideální je podle něho tzv. demokratická výchova. Dítě má jistou míru svobody, v rodině panují demokratické způsoby a existuje zde pocit sounáležitosti, tresty jsou vždy zdůvodněné a dítě se určitou částí podílí na rozhodování. Výsledkem je výchova aktivního, nezávislého a tvořivého jedince, který má zdravé sebevědomí, je emočně vyrovnaný a společnosti prospěšný.
Zdroj: www.femina.cz

Obrázek
odkaz a zdroj: www.gettyimages.com
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

Dvacatero vzkazů rodičům od jejich dětí

Příspěvekod Plyšáček » 31.10.2016 9:10:53

Dvacatero vzkazů rodičům od jejich dětí


  1. Nerozmazlujte mě. Vím dobře, že bych neměl dostat všechno, oč si řeknu -já vás jen zkouším.
  2. Nebojte se být přísní a pevní. Mám to raději - cítím se pak bezpečnější.
  3. Nedovolte, abych si vytvořil špatné návyky. Musím spoléhat na vás, že je včas odhalíte.
  4. Nedělejte ze mě menšího, než jsem. Nutí mě to, abych se choval nesmyslně jako „velký".
  5. Nehubujte, nenadávejte a nedomlouvejte mi na veřejnosti. Daleko víc na mě zapůsobí, když se mnou promluvíte v klidu a v soukromí.
  6. Nevnucujte mi, že mé chyby jsou těžké hříchy. Nabourává to můj smysl pro hodnoty.
  7. Nenechte se příliš vyvést z míry, když řeknu, že vás nemám rád/a. Nejste to vy, koho nenávidím, ale vaše moc, která mě ohrožuje.
  8. Nechraňte mě před všemi následky mého jednání. Potřebuji se někdy naučit snášet obtíže a bolest.
  9. Nevěnujte přehnanou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám. Dokážu se s nimi vyrovnat.
  10. Nesekýrujte mě. Musel bych se bránit tím, že budu „hluchý" a budu dělat mrtvého brouka.
  11. Nedávejte ukvapené sliby. Pamatujte si, že se cítím mizerně, když se sliby nedodržují.
  12. Nezapomínejte, že se nedokážu vždycky vyjádřit tak, jak bych chtěl/a. Nejsem proto někdy zcela přesný a nebývá mi rozumět.
  13. Nepokoušejte nadměrně mou poctivost. Dostanu strach a pak lžu.
  14. Nebuďte nedůslední. To mě úplně mate.
  15. Neříkejte mi, že mě nemáte rádi, i když někdy dělám příšerné věci.
  16. Neříkejte, že mé obavy a strach jsou hlouposti. Pro mě jsou hrozivě skutečné a hodně pro mě znamená, když se mi snažíte pomoci.
  17. Nesnažte se mi namluvit, že jste dokonalí a bezchybní. Hrozně mě šokuje, když zjistím, že to tak není.
  18. Nikdy si nemyslete, že je pod vaši důstojnost se mi omluvit. Po upřímné omluvě se můj vztah k vám stává ještě vřelejším.
  19. Nezapomínejte, jak rychle dospívám. Je to určitě těžké držet se mnou krok, ale, prosím, snažte se.
  20. Nezapomeňte, že nemohu dobře vyrůst bez spousty lásky a laskavého porozumění, ale
    to vám nemusím říkat, že ne?
Zdroj: Stuchlíková, I. a kol.: Zvládání emočních problémů školáků Praha: Portál, 2005

Obrázek
odkaz a zdroj: chefmom.sheknows.com
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

Eva Labusová: O výchově

Příspěvekod Plyšáček » 1.11.2016 9:49:44

O nevhodných přístupech v rodičovské výchově,
psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte



"Pocházím z dětství" - slova Antoina de Saint-Exupéryho, autora světoznámého pohádkového příběhu Malý princ. V té krátké větě je obsažena podstata každého z nás - totiž že jaké prožijeme dětství, má zásadní vliv na to, jaký bude celý náš život. A dětství, to jsou především rodiče, jejich bezvýhradná láska, ale také výchovný styl, na jehož základě se buduje vztah mezi dítětem a rodičem. Jaké jsou nevhodné přístupy ve výchově a kdy lze mluvit o psychickém násilí vůči dítěti ze strany rodičů?

Vychovávat dítě je nejednoduchá činnost, a tak není sporu, že být dobrým rodičem je jedna z nejsložitějších rolí, se kterou se v dospělém životě setkáváme. Univerzita rodičovství nikde na světě neexistuje, přitom jde o zaměstnání na plný úvazek, jemuž se učíme takřka za pochodu - zároveň s tím, jak naše děti rostou. Je tedy nasnadě, že děláme chyby, že někdy na děti křičíme, rozčilujeme se, projevujeme své emoce méně žádoucím a nezřídka bohužel i naprosto nežádoucím způsobem.

Od rodičů se dítě odmalička učí, postupně od nich přejímá návyky i životní postoje, napodobuje jejich chování v interakcích s jinými dospělými i svými vrstevníky. Jako rodiče do výchovy svých dětí přitom často přenášíme postupy, které si neseme ze svého dětství. Jsou nám vlastní, ač s některými z nich nemusíme souhlasit. A někdy si ani nemusíme uvědomovat, že kopírujeme nežádoucí, mnohdy dokonce devastující zažité stereotypy, které jsme v rodinném společenství získali, což se nezřídka děje ve stresových situacích. V opačném případě - a ten se objevuje poměrně často - si rodič vytkne ve výchově jediný zásadní cíl: "Hlavně nechci vychovávat své dítě tak, jak vychovávali moji rodiče mě."

Nabízí se otázka, zda je vůbec možné oprostit se zcela od vzorců, které se nám v dětství a dospívání zaryly pod kůži. A je to dobrý přístup? Nejde jen o násilné potlačování něčeho, co je nám zkrátka vlastní? Na to odpovídá PhDr. Eva Labusová: "Dost lidí si tohle předsevzetí dává. A rozhodně je na místě přemýšlet, jak vlastně chci své dítě vychovávat, přičemž dochází i na zkoumání, kolik toho chci nebo nechci pro výchovu svého dítěte převzít od vlastních rodičů. Násilná snaha vyhnout se jejich metodám však obvykle nevede k cíli - instinktivně do schémat vlastních rodičů stejně naskakujeme a snahou vše popřít nanejvýš jen vytvoříme opačný extrém. Takže třeba ti, kdo byli sami vychováváni příliš přísně, bývají až příliš liberální a vychovají si malého tyrana…"


ČTYŘI STYLY VÝCHOVY

Model čtyř stylů výchovy - na základě toho, zda jsou rodiče z hlediska emočního vztahu k dítěti "odmítající" či "akceptující" a jaká je míra jejich požadavků, nároků a kontroly vůči dítěti, lze pojmenovat čtyři výchovné přístupy.

1. Demokratická (autoritativní) výchova - autoritativně vzájemný styl

Podporuje zdravou autoritu ve výchově; charakteristická pro tento styl výchovy je důslednost, pevné vedení, pružnost, otevřená komunikace, spolupráce. Děti mají dostatečný prostor pro rozvíjení své tvořivosti, učí se zodpovědnosti.

Chování dítěte: spolupracující, přátelské, nezávislé, sebeprosazující, usilující o nejlepší výkon.

2. Autoritářská (autokratická) výchova

Neustálé striktní usměrňování dítěte rodičem, výchova je založena na příkazech a zákazech, věčném tlaku a síle ze strany dospělého, nepřipouští se žádná diskuze. Přísný rodič nebere ohledy na individuální potřeby dítěte, často dítě negativně hodnotí. Není ponechán prostor pro vlastní tvořivou aktivitu dítěte. Vztah mezi dospělým a dítětem je chladný, až nepřátelský.

Chování dítěte: závislé, nesamostatné, nesnaživé, nešťastné, uzavřené, chlapci mívají sklon k agresivitě (což je prostředek, jak si vyrovnávat potlačenou méněcennost), častý je sklon k sociální izolaci, chybí u něj spontánní chování.

3. Shovívavá výchova

Vysoká míra citovosti ve vztahu rodič - dítě, silná emoční podpora ze strany rodiče, nízká či nulová míra požadavků a omezování dítěte. Dítěti nejsou stanovovány hranice ani ve chvíli, kdy je třeba, aby bylo usměrněno, rodič se vyhýbá požadavkům na dítě a trestání dítěte.

Chování dítěte: citově rozladěné, nezralé, neovládá své pocity, dělá si, co chce, často je nespolehlivé, chybí mu pocit zodpovědnosti.

4. Zanedbávající výchova

Pasivní, lhostejný přístup rodičů k dítěti. Na dítě jsou kladeny minimální požadavky, nesystematické, nedůsledné, rodiče se nezajímají o dítě a jeho rozvoj. Jde o vztah bez citových projevů, někdy dokonce rodiče dítě odmítají.

Chování dítěte: náladové, neumí oboustranně komunikovat, je citově zraněné, nesmělé, stažené do sebe, nemá dostatek sebevědomí.


Jako jeden ze zásadních problémů současnosti lze označit krajně liberální výchovu, tedy výchovu bezhraniční. O potřebnosti vymezovat dětem hranice a o tom, že autorita rodiče by měla dítě chránit a pomáhat mu rozvíjet jeho zodpovědnost, se mluví často. Právě s vymezením hranic však mívají rodiče problém, když nechtějí být ani příliš autoritářští, ani příliš liberální. Přemýšlejí pak, čím se při stanovování hranic nechat vést, jak najít pocit rovnováhy, že svému dítěti neubližují, když chtějí, aby bylo poslušné. Vždyť je vlastně často nuceno dělat věci, které ono samo nechce. PhDr. Eva Labusová k tomu říká: "Pomáhá uvědomit si, že potřeba dělání věcí, do kterých se nám nechce, je nedílnou součástí života každého člověka, včetně nás dospělých. Není tudíž důvod, proč s tím děti neseznámit. Vždyť kdo se to v dětství nenaučí, ten obvykle v dospělém životě trpí a také rozdává utrpení kolem sebe, třeba tím, že je bezohledný nebo na něj není spolehnutí. Jak tomu děti učit? Postupně a citlivě. S tím, že od početí přes porod a během prvních měsíců života vyžadují od nás rodičů službu se vším všudy. A jak postupně rostou, je důležité, aby přijaly i vlastní povinnosti a vlastní odpovědnost."

V rodinách, kde se vyskytují takzvaně problémové děti (projevující se například agresivně), jsou častou příčinou nevhodné výchovné postupy ze strany rodičů. Ukazuje se, že rodiče takových dětí neumí poskytnout svému dítěti dostatečný dohled, stanovovat jasná pravidla a cíle, nedovedou také projevit nesouhlas s nevhodným chováním dítěte, vyhýbají se konfrontaci důležitých témat a v krizových situacích nejsou schopni reagovat jinak, než emotivně (zejména křikem). V neposlední řadě nedokážou uplatnit pravidla výchovy, neboť si se svými potomky nevybudovali smysluplný vztah. S dětmi pak jednají dle svého momentálního rozpoložení a nereagují na konkrétní situaci, ale na dítě jako takové - zejména negativním odmítáním jeho osobnosti a jeho věčnou kritikou. Pokusy o nastolení jakékoli disciplíny pak v takových rodinách selhávají, neboť dítě rodiče ignoruje. Na řadu obvykle přichází další emotivně přepjaté scény.

Jako jedna z nejdůležitějších věcí ve výchově dětí se tedy jeví nutnost stanovit jasná a pevná pravidla (hranice), o kterých se s dětmi dá na rozumné úrovni mluvit a jednat. Dítě se v takovém rodinném prostředí učí odpovědnosti za své chování i sociální odpovědnosti, nezávislosti, svědomitosti a buduje si zdravé sebevědomí.

Extrémně nevhodný výchovný přístup ze strany rodiče se může projevit na chování dítěte a jeho emocionálním prožívání. Do jaké míry? "Zásadně. Emoce jsou mocný element. Mohou náš život ruinovat, ale také nám ho mohou přetvářet k lepšímu. Jde o to, zda k nim zaujmeme takzvaně reaktivní nebo proaktivní postoj. Zatímco reaktivní chování je instinktivní, a tudíž nevědomé a často zkratkovité, proaktivní je vědomé a hodnotově nějak motivované. Reaktivní poskytuje určitý druh okamžité úlevy, člověk se např. vykřičí nebo něco rozbije, ale řešení problémů se nepřiblíží. Ať už jde o hněv, vztek nebo třeba smutek či žárlivost - učme dítě rozumět tomu, co se děje: Co to cítím? Proč to cítím, kde to má příčinu? A jak to, co cítím, projevím?" uvádí Eva Labusová a doplňuje, že je důležité, abychom (nejen) v emoční oblasti byli dítěti průvodci a učili děti o emocích mluvit a emoce prožívat. Ale také, abychom mu žádné emoce nezakazovali.

Je dobré si uvědomit, že ubližujícím se může stát i rodičovský přístup, kdy rodič po celé dětství dítěti tzv. zametá cestičky, nenechá ho samotné o ničem rozhodovat ani nic udělat, vše za něj zařizuje, přehnaně ho opečovává a snaží se ho uchránit konfliktů a nepříjemných zkušeností… "Přílišná benevolence je jen jiným typem zanedbávající výchovy. Stejně jako přehnané chválení nebo třeba uplácení dítěte stálými odměnami. Dítě tak snadno nabude falešného obrazu o sobě i o tom, jak to ve vztazích funguje. V kontaktu s realitou mimo domov, kde ho nikdo přehnaně chránit ani uplácet nebude, pak snadno selže nebo upadne do smutku z toho, jak je ten život tvrdý a nespravedlivý," vysvětluje PhDr. Eva Labusová. V důsledku takové rodičovské výchovy má dítě oslabenou schopnost odolávat psychické zátěži a neumí se vypořádávat s obtížemi.

NEJČASTĚJŠÍ FORMY PSYCHICKÉHO NÁSILÍ NA DĚTECH

"Psychické týrání má velmi tenkou hranici a bohužel je poměrně časté. Děje se i v rodinách, které by to do sebe neřekly," uvádí PhDr. Eva Labusová. Dlouhodobé, opakované nadávání a urážení a podceňování dítěte ze strany rodiče, neustálé negativní hodnocení jeho osoby, výroky typu "Z tebe nikdy nic nebude", "Ty ses snad zbláznil?", "Jsi naprosto k ničemu" a podobně - takové chování rodiče se nemůže dětské duše nedotknout. "To, co dítěti o něm samém jako rodiče říkáme, se v něm ukládá až do morků kostí. Je to pro ně přirozeně důležité a vytváří to jeho vlastní sebeobraz. Doslova své dítě programujeme, linkujeme jeho životní scénář. Poškození sebevědomí a vlastní hodnoty patří k nejrozšířenějším škodám, kterých se rodiče na dětech dopouštějí," varuje Eva Labusová.

V rovině psychického týrání dítěte někteří odborníci rozlišují mezi týráním psychickým a týráním citovým, emocionálním. Užíván je také termín "špatné psychické zacházení s dítětem" (psychological maltreatment, z anglosaské literatury) - na rozdíl od pojmu týrání umožňuje tento termín zahrnout jak chování záměrné, tak chování nezáměrné, neúmyslné.

Mnoho rodičů si devastující vliv svého chování na dítě vůbec neuvědomuje - na dítěti nejsou možná ani patrny viditelné stopy psychického týrání, ohrožen je však zásadně jeho duševní vývoj a negativně se psychické týrání může projevit až v jeho dospělém životě (ve všech rovinách: partnerské a rodičovské, pracovní i v sociálních kontaktech). Důležitou roli zde hraje "nastavení" dítě - jeho osobnostní předpoklady, temperament, odolnost.

Podívejme se na nejčastější formy psychického násilí vykonávaného na dětech:

1. Ústrky, přehlížení, ponižování, časté nadávky.
Takové chování zahrnuje verbální i neverbální projevy dospělých vůči dítěti. Může sem patřit i zesměšňování dítěte za to, že například projevuje své normální emoce (smutek, lítost, rozrušení, …), stálé trestání a vystavování kritice, odmítavé a ponižující jednání na veřejnosti a podobně.

2. Vyhrožování, cílené vyvolávání strachu u dítěte, nerespektování soukromí dítěte.
Dítě nejedná ze svobodné vůle, je pod tlakem, jeho jednání je vynucováno vyhrůžkami ze strany dospělého.

3. Odpírání citové odezvy, ignorování.
Nastává, pokud dospělý odmítá či zcela ignoruje pokusy a potřebu dítěte o navázání vztahu, když dospělý nedokáže vyjádřit lásku, náklonnost a péči, zájem, nevykazuje žádné emoce při kontaktu s dítětem.

4. Neustálé neadekvátní obviňování.
Takové rodičovské chování dítě deprimuje. Rodiče se zároveň již nedokážou na potomka dívat jinak, než negativně, a v dítěti tak vzniká pocit méněcennosti, následně i touha po pomstě a odplatě. Tím se roztáčí kolotoč boje o moc.

5. Vydírání, manipulace, neustálé srovnání s jiným dítětem / jinými dětmi.
Typické (a ve svém důsledku velice deprimující) je permanentní srovnávání se sourozencem, který je mnohem úžasnější, chytřejší, dokonalejší, hodnější…, zatímco druhé dítě je rodiči odmítáno.

6. Přetěžování dítěte - domácími povinnostmi, péčí o sourozence… Nejeden rodič své dítě přetěžuje, neboť v něm spatřuje zmenšeninu dospělého a není schopen vnímat meze momentálních možností dítěte. Dítě může být přetěžováno také velkou mírou zájmových aktivit, a to už v předškolním věku.

7. Vystavování dítěte závažným domácím konfliktům, nepřiměřená psychická zátěž v souvislosti s rozvodem.
Rodiče si mezi sebou vyřizují účty skrze dítě, snaží se ho přetahovat každý na svou stranu nebo se dítě stává oporou pro opuštěného rodiče, který nezvládá každodenní běh věcí po odchodu partnera…

8. Izolování dítěte.
Jde o omezování svobody pohybu dítěte v rámci jeho prostředí. Dítě je omezováno nesmyslnými omezeními či zákazy v sociálním kontaktu s vrstevníky i dospělými.

9. Zanedbávání a nezájem o duševní či tělesné zdraví dítěte a jeho výchovu a vzdělávání.
"O zanedbávání dítěte mluvíme, když dlouhodobě nejsou naplňovány některé z jeho základních potřeb. Z odborného hlediska se hovoří o takzvaném syndromu CAN, tedy syndromu týraného a zanedbávaného dítěte, který zahrnuje diagnostické kategorie fyzického a psychického týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, šikanování a tak dál. Z toho má ale mnoho rodičů pochopitelně pocit, že se jich to netýká. Proto připomeňme i jiný odborný termín: normativní zanedbávání dětí. To nastává, když v péči a při výchově běžně děláme nebo dopouštíme i to, co dětem prokazatelně škodí. Čehož dnes není zrovna málo. Viz například nedostatek pohybu, nezdravá strava, příliš mnoho obrazovek, citové strádání pro věčnou zaneprázdněnost rodičů, zneužívání dětí reklamou, ale také konflikty mezi rodiči nebo (po)rozvodové tahanice, jichž jsou dnes děti tak často svědky. Díky výzkumům víme, co děti potřebují a co jim dělá dobře, ale vlastně nejsme schopni jim to zajistit. A spíš než prevenci se věnujeme hašení často už neuhasitelných požárů," objasňuje PhDr. Eva Labusová.

Nejen zanedbávání ve své nejhorší formě, ale také dlouhodobé podceňování a deprimování dítěte vede k tomu, že buď rezignuje, uzavře se do sebe a přestane komunikovat, nebo se stává agresivním vůči svému okolí. Jakákoli "násilná" výchova dítěti ubližuje tím, že mu není přiznáno právo být svébytnou osobností. Dítě má pak poškozeno vědomí vlastní hodnoty a není možné, aby se u něj vyvinul respekt a úcta k ostatním lidem. Není-li dítěti přiznáno právo na vlastní identitu, pak takové dítě nepřipouští samostatnost, svébytnost a autonomii ani u ostatních lidí.

U dětí, kterých si nikdo nevšímá a které nezažívají emocionální podporu a blízkost, se brzy rozvine pocit opuštěnosti a zanedbanosti, začnou si připadat bezmocné. Takové děti pak hledají způsob, jak navázat kontakt se světem, v tom, že se chovají nepříjemně a negativně, často až agresivně, čímž upoutávají pozornost svého okolí. Vzrůstající agresivita dětí se stále častěji projevuje už v předškolním věku - co za tímto jevem stojí? "Řekla bych, že narůstající agresivita svědčí hlavně o rostoucí frustraci a úzkosti, které jsou v našich životech stále častější. Stejně jako deprese, což je ale svým způsobem také agrese, jen zaměřená dovnitř. Je to zvláštní: Máme se lépe než všechny generace před námi, ale jsme mnohem méně spokojení. Tak snad někde tady bychom mohli začít? Zamyslet se nad našimi skutečnými potřebami. Nebo nad skutečnými potřebami našich dětí. Skrze své děti určitě můžeme hledat i cestu zpátky k sobě."

Co s dítětem udělá dlouhodobé psychické týrání?
Psychické týrání může zanechávat v dítěti hluboké stopy, způsobovat poruchy chování i pokřivit náhled dítěte na sebe sama. Do jaké míry se následky psychického násilí na dítěti projeví, se přitom odvíjí nejen od intenzity, závažnosti a dlouhodobosti, záleží také na citlivosti dítěte. Ve většině případů si psychicky týrané děti nesou psychická zranění do dospělosti, kde se mohou projevit v různých oblastech života (pracovní, sociální, partnerské).
Zdroj: www.evalabusova.cz

Obrázek
odkaz a zdroj: www.zena.cz
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

Tělesné tresty dětí

Příspěvekod Plyšáček » 4.11.2016 6:12:31

Nepřiměřené tělesné tresty dětí a jejich dopad



V Čechách stále ještě platí pravidlo „škoda rány, která padne vedle“. Spousta rodičů se s občasným políčkem jistě ztotožní a tento způsob výchovy pokládá za účinný. V mnoha zemích jsou však jakékoliv tělesné tresty zakázány a také patřičně trestány. Co se však stane, když rodič pověstný „občasný políček“ překročí a páchá na svém dítěti nepřiměřené tělesné tresty?

Vlivy v dětství určují naši budoucnost
Je známo, že vzorce chování, které si osvojíme během prvních let života, se s námi „potáhnou“ až do dospělosti. Pokud se nenaučíme dodržovat určitá pravidla hry a respektu vůči vymezeným hranicím, kvalita budoucího života a jeho úspěšnost se celkově rapidně sníží. Rodíme se bez hranic a teprve rodiče nás povedou a ovlivní naše počínání v životě. Pokud žijeme v souznění s rodiči, kdy oni respektují naše potřeby, ale zároveň probíhá zdravé vymezování hranic, není třeba používat tělesné tresty. Pokud však dítě neustále zlobí, je třeba se jako rodič zamyslet i nad tím, zda mu něco nechybí, nebo zda on sám nedělá v organizaci domácnosti nebo v ohledu k dítěti něco špatně.

Problémoví rodiče používají tvrdé tresty častěji
Je také dokázané, že nejvíce se k neúměrným trestům schylují rodiče, kteří sami mají problémové chování a problémy nedokáží řešit konstruktivně. Často se jedná o emocionálně nevyrovnané či nezralé jedince či o osoby s duševní poruchou. Své frustrace ze selhání či z pocitu méněcennosti si poté vybíjí na dětech. Neúměrné trestání též vede ke vzbouření a rebelii dítěte, které začne chodit za školu, utíká z domova, nebo, stejně jako jeho rodiče, propadá agresi a šikanuje slabší jedince.

Co je úkolem rodiče?
V dřívější době byla přísná autoritářská výchova běžným jevem, kdy měli rodiče pocit, že svému dítěti dávají to nejlepší tím, že jsou na něj tvrdé. Jako rodiče bychom však měli dítě nejen vychovávat, stanovovat mu mantinely a vštěpovat mu morální zásahy, ale měli bychom mu dát také lásku a porozumění. Je třeba být svému dítěti vzorem, protože reakce a chování vůči ostatním děti po svých rodičích „kopírují“ a užívají je poté ve svém vlastním životě. Pěstujte si s dítětem hluboký vztah a užívejte vždy tresty přiměřeně k provinění.
Zdroj: www.maminkov.cz

Obrázek
odkaz a zdroj: www.maminkov.cz


Tělesné tresty dětí - 9 klíčových myšlenek



Na základě výsledků výzkumného projektu vypracovali zahraniční autoři pro rodiče a vychovatele devět klíčových myšlenek, které pomohou odstranit návyk facek, políčků, pohlavků.

  1. První z nich je zachovat klid. Pocit vzteku a ztráta kontroly je špatným výchovným rádcem a po jejich odeznění se často dostavuje nedobrý pocit ze svého chování, hanba ze selhání a někdy i ztráta sebeúcty. V klidu většinou necítíme potřebu řešit problémy tělesnou silou.
  2. Tím se dostáváme k druhému doporučení, kterým je luxus dopřát si sám pro sebe krátký čas, během kterého je vhodné se vyladit pro vstřícné řešení konfliktu, problému atd. V dobré kondici budeme konstruktivnější.
  3. Třetí, velmi důležitou, radou je být milý, ale pevný a důsledný. Není důvod hovořit s despektem či posměšně s někým, koho mám rád, ale je třeba důrazně a důsledně sdělit svůj názor.
  4. Čtvrtá rada nabádá k podpoře tvořivého přístupu i na straně dětí. Dítě již bylo seznámeno s naším názorem a vychovatel teď nepřikazuje ani nelinkuje řešení, ale dává na uváženou dítěti, aby samo zvolilo nápravu svého chování nebo je poopravilo. Tak stále zachováváme respekt k osobnosti dítěte.
  5. Dále se doporučuje, aby rodiče a vychovatelé vycházeli z logických důsledků chování dítěte. Zkusme si odpovědět na otázku, jak pomůže v situaci rozbitého okna pohlavek dítěti. Možná lépe se nám bude odpovídat na otázku druhou, zda nebude prospěšné pro dítě, pro nás a pro majitele rozbitého okna, když se dítě samo postará o nápravu.
  6. Tato zásada platí pro situaci, kdy dítě poruší domluvenou dohodu a nesplní ji. Zásada zní: stále není důvod pro zdvihnutí ruky, ale v první řadě si necháme vysvětlit, proč se tak stalo, a zvažujeme pro i proti kázeňskému postihu.
  7. Rodič ani vychovatel nevyvolají konflikt a situaci využijí ve svůj prospěch a ukážou dítěti, jak se k takové situaci postavit a řešit ji.
  8. Další doporučení je pro situaci, kdy dítě otálí se splněním našeho požadavku, a znamená dobrou radu: zachovat laskavost, ale důslednost.
  9. Poslední doporučení pro rodiče a vychovatele na cestě ke kultivaci jejich vychovatelského umu je posledních 5 minut. Jestliže bychom dítěti narušili dopředu plánovaný program, na kterém mu záleží, proto, aby konečně splnilo dohodu, doporučuje se čas 5 minut pro obě strany k zamyšlení a rychlé inventuře ztrát a zisku, bude-li každá strana přísně obhajovat své stanovisko. Po pěti minutách budou obě strany schopny tvůrčím způsobem spolupracovat na vyřešení problému ke spokojenosti obou.
Zdroj: K. Kvols
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

Výchovné rady G. Gilberta

Příspěvekod Plyšáček » 10.11.2016 12:09:09

Guy Gilbert o dětech a výchově - rady rodičům



  • Buďte v první linii. Buďte bojovníky za lásku, něžnými rodiči, chápavými a neústupnými.
  • Nenechávejte děti dělat všechno. Dejte jim orientační body, ideály.
  • Vy nejste kamarádi svých dětí. Nehrajte si na mladé, uvědomujte si rozdíly mezi generacemi.
  • Nestyďte se za to, že uznáváte tradiční hodnoty, jako je snaha, úcta, tolerance, poctivost, upřímnost a věrnost.
  • Věnujte dětem čas. Nerozptylujte se jinde.
  • Věnujte péči svému chování doma - děti si vás berou za vzor.
  • Každé dítě je jedinečné - mějte ho rádi pro jeho odlišnost.
  • Děti jsou důležitější než kariéra.
  • Snažte se být s dětmi co možná nejvíc, jinak budou vystaveny nejrůznějším vlivům.
  • Když si budete dospívajících dětí neustále všímat, včas zaznamenáte znepokojivá znamení.
  • Pokud vám dělá potíže si s dítětem promluvit, můžete slova nahradit něžným gestem.
  • Dřív, než s dětmi poběžíte k psychologovi, poskytněte jim svou ochranu, něhu a buďte s nimi.
  • Naučte se dospívající dítě poslouchat a nepřerušovat ho, jakmile otevře ústa - i ono vás pak vyslechne.
  • Vytvořte doma prostor pro ticho. Uvidíte, jak se děti budou rozvíjet. Přísně dohlížejte na to, kolik času tráví u televize, videoher nebo na internetu.
  • Pro děti si vždy najděte čas, aby se na vás mohly kdykoli obrátit a nemusely se bát, že vás vyruší.
  • Důvěřujte svým mladým. Tak k vám budou mít důvěru i oni a osvojí si smysl pro povinnost.
  • Buďte jako rodiče pevní a mějte mezi sebou pevný partnerský vztah - tím děti připravíte na krásné dobrodružství života a lásky. Pokud jste rozvedení, ujistěte děti o tom, že věrná láska může existovat.
  • Navzdory neshodám mezi vámi se chovejte tak, aby ve vás měly děti jistotu.
  • Vypěstujte v nich smysl pro plnění povinností, protože ten člověku dává svobodu a umožňuje mu být sám sobě pánem.
  • Snažte se, aby vaše slova nebyla v rozporu s vašimi činy. Jedině tak vás bude mladý člověk uznávat. Vaše slova musí ladit s vaším jednáním.
  • Nejste supermani ani hrdinové - měli byste vědět, že vaše nedokonalost děti uklidňuje.
  • Naučte je, že úspěch není věcí peněz.
  • Nebojte se dítě potrestat, ale měli byste vědět, že přijme jen spravedlivý trest. Postih nikdy nesmí dítě ponížit.
  • Odsuďte čin, ale nikdy ne člověka. Mladým, kteří se zachovali špatně, se vždycky snažte vysvětlit, že se ještě můžou změnit, že jsou lepší než hlouposti, jichž se dopustili.
  • Dávejte si pozor, abyste svými slovy dítě neponížili a nenabourali tak jeho sebedůvěru.
  • Dělejte všechno pro to, abyste nepodléhali náladovosti. Buďte k dětem laskaví. Když dojde ke konfliktu, snažte se jim jako první nabídnout smír.
  • Neduste děti mateřskou láskou. Pomozte jim v rozletu.
  • Naučte děti snít, vštěpujte jim, že všechno je možné, když se chce - ať si pěstují svůj životní ideál.
  • Věřte jim, neztrácejte naději do posledního okamžiku a hluboce je milujte.
  • Naučte dospívající, aby se měli rádi takoví, jací jsou. Ukažte jim, jak přijmout své tělo a jak na něm pracovat.
  • Neprobírejte s dospívajícími otázky sexuality přímo, a to ani žertovnou formou.
  • Připravte je na lásku. Je potřeba, aby věděli, že tím nejdůležitějším je něha, jejich schopnost milovat a být věrní.
  • Snažte se, aby děti nenechávaly ladem svou inteligenci, aby nepromarnily roky nejvhodnější pro učení. Vypěstujte v nich smysl pro dobře vykonanou práci.
  • Řekněte jim, že škola je místem vzájemné tolerance.
  • Pomozte jim stát si za svým rozhodnutím a pěstovat silnou vůli.
  • Povězte jim, aby kultivovaly svou duši - je to jejich nejméně viditelná část, zato ta nejkrásnější.
  • Nedémonizujte vnější svět - dospívající děti potřebují mít důvěru, být bojovníky za lásku.
  • Ať se pro ně rodina stane školou dělby práce, vztahující se na všechny povinnosti v domácnosti. Pravidelně jim připomínejte, ať kvůli ostatním pohnou zadkem a nemyslí jen na soutěžení.
  • Dnes, kdy si mnozí dělají starost o to, jaký svět našim dětem zanecháme, bych vás raději vyzval, abyste se zamysleli, jaké děti zanecháme našemu světu…
Zdroj: Guy Gilbert: O dětech a výchově

Obrázek
odkaz a zdroj: www.gettyimages.ae
Gilbert na fotografii uprostřed
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 652
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2053 x
Oceněn: 1891 x

Re: Výchovné rady G. Gilberta

Příspěvekod Asce » 10.11.2016 14:24:29

Diskutuji k příspěvku Výchovné rady G. Gilberta

Něco tak dobrého, promyšleného a s čím bych se naplno ztotožnil, jsem už dlouho nečetl. Všimli jste si také jako já, že autor ve svých bodech nepoužil slovo "právo"? Zato zde často hovoří o povinnostech na straně jedné a lásce na straně druhé, o času na děti, naslouchání, ale vyžadování plnění úkolů. Hovoří o rodičovském příkladu, ne o zastrašování...

Shrnul bych to asi takto:
  1. Své dítě milujme.
  2. Svému dítěti se věnujme.
  3. Svému dítěti naslouchejme.
  4. Své dítě pověřujme povinnostmi.
  5. Buďme důslední ve vyžadování plnění úkolů.
V běžném životě je to obtížné a jistě nemálo z nás, mne pochopitelně nevyjímaje, na cestě výchovy udělá nejednu chybičku až přímo botu. Ale nejpodstatnější je ta linie. Té když se budeme držet, pak ani nějaká ta chybka nenapáchá významnou škodu. Přátelé, věřte, že se to vyplatí. Ve všech smyslech toho slova, včetně i té trochy sobeckosti, kdy ve stáří očekáváme, že nám děti budou pomáhat a ne naopak my jim. Ale pochopitelně jako nejpodstatnější je splátka oné lásky, kterou těm (kdysi) drobečkům člověk dal.
Uživatelský avatar
Daniel
Uživatel
Příspěvky: 10
Registrován: 5.3.2016 22:55:09
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 10
Děkoval: 99 x
Oceněn: 49 x

Re: Tělesné tresty dětí

Příspěvekod Daniel » 10.11.2016 23:24:36

Dovolil bych si přidat ještě dva postřehy, týkající se výchovy dětí a tělesných trestů.

Jeden jsem učinil, když u nás byla na návštěvě známá, která dělala ve škole asistenta jednomu problémovému dítěti. Vyprávěla o situaci, kdy se dítě začalo chovat agresivně a házet kolem sebe věci. Zeptal jsem se, jestli vlastně v takové situaci může použít fyzický trest, například plácnout dítě přes prsty. Odpověděla, že nesmí. Řekl jsem jí, že chápu, že existují nějaká pravidla a zákony, ale jak by to bylo v případě, pokud by jí rodič přímo požádal, aby v podobných situacích fyzické tresty v přiměřené podobě používala a dal jí k tomu podepsanou plnou moc. Odpověděla, že stejně nemůže, protože trest od cizího člověka může u dítěte probouzet strach. Naopak trestání od rodiče, který své dítě miluje (a dítě se cítí být milováno) u dítěte probouzí bázeň a respekt.

Druhý zajímavý postřeh jsem učinil, když jsme byli na návštěvě u jedné známé, povoláním psycholožky. Bylo to zrovna v době, kdy dcera opakovaně vědomě porušovala pravidla a já opakovaně používal fyzické tresty. Manželka před ní vyjádřila obavy, zda nejsem na dceru zbytečně přísný a jestli mě neposlouchá jenom proto, že se mě bojí. Psycholožka nám položila otázku, zda dcera teď v dané věci poslouchá jenom mě, nebo i manželku. Dostala od manželky odpověď, že nás poslouchá oba. Na to řekla, že tohle je velice důležitý moment. Pokud by totiž poslouchala jen jednoho z rodičů, pak by to opravdu signalizovalo, že je motivována strachem. Pokud ale poslouchá oba, pak to signalizuje, že přijala a respektuje pravidla.

Jak napsal v předchozím příspěvku Asce, na prvním místě musí být vždy láska k dítěti. Bez toho se všechny výchovné metody budou míjet účinkem.
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

Tolerantní výchova

Příspěvekod Plyšáček » 14.11.2016 8:20:32

Tolerantní výchova ničí dětem hodnoty. Jsou nezvladatelné, zlé a ničeho si neváží



Shovívavá výchova končí špatně. Děti, kterým rodiče nevymezili hranice, mají problémy se sebeovládáním. Chybí jim motivace, disciplína a odpovědnost.

Vidí jenom svoje potřeby a ke svému okolí jsou lhostejné. O příliš benevolentní výchově jsme v rozhlasové Radioporadně mluvili s klinickou psycholožkou Blankou Pöslovou.

Dnešní děti rozhodují o všem. Kdy půjdou spát, co si vezmou k jídlu, jak dlouho budou na počítači. Ruší u stolu, když si rodiče povídají, skáčou jim do řeči. Očekávají, že budou centrem dění. A pokud nejsou věci podle jejich představ, vztekají se a jsou agresivní.

„Dáváme dětem příliš prostoru, příliš široké hranice, naopak málo řádu a pevnosti. Všechno PŘÍLIŠ je špatně. Tak jako není dobrý bezpočet zákazů a příkazů, není správná ani nadmíra volnosti, což je dnešní trend,“ říká psycholožka Blanka Pöslová.

Od rákosky k anarchii
Zatímco v 50. letech vládli v rodinách despotičtí otcové až přespříliš tvrdou rukou, dnes tu naopak máme hodně benevolentní matky. Přístup ve výchově se změnil hodně po sametové revoluci. Společnost se překlopila do druhého extrému.

„Rodiče o svém přístupu k potomkům přemýšlí. Čtou psychologickou literaturu a dávají přednost tomu, aby bylo jejich dítě vychováváno svobodně. Nechtějí zasahovat do jeho osobnosti a něco mu diktovat,“ popisuje současné tendence Blanka Pöslová a doporučuje, aby všechny knihy rodiče brali s nadhledem. Každý by si měl vybrat jen to, co je mu blízké a co podle svého uvážení považuje za dobrou radu.

„Tisíckrát si mohu přečíst, že bych měla být ve vedení syna nebo dcery pevnější. Pokud se ale sama pro to vnitřně nerozhodnu a nezačnu to důsledně uplatňovat, nic se nestane,“ vysvětluje Blanka Pöslová.

Rodiče musí být za své dítě zodpovědní
Proč je špatně, když jde dítě spát, jak si samo určí? Co je špatného na tom, že si řekne, co chce jíst? Protože malé dítě neví, co je správné. Nemá tušení, proč by mělo jít do postele v osm hodin večer a jíst zdravě. Tohle všechno musíme naše děti naučit – pevně a láskyplně. „My rodiče jsme zodpovědní za to, k čemu děti vedeme a směřujeme,“ zdůrazňuje Blanka Pöslová.

Co se zákonitě stane, když si dítě může dělat, co chce? Zkouší víc a víc. Navíc se v poslední době zřetelně ukazuje, že takto vedené děti jsou agresivní.

„Stává se, že rodiče neztlumí první vlnu, kdy potomek snaží prosazovat svoji vůli násilím. Dokonce se nechávají od svých tříletých dětí bít a připadá jim to roztomilé. Jenomže to vede k tomu, že se děti začnou násilnicky prosazovat všude,“ říká Blanka Pöslová. To způsobí, že tvrdě narazí v sociálních vztazích. Neznají hranice a netuší, kam až mohou zajít. Nemají respekt vůči svému okolí. Myslí si, že jejich emoce a potřeby jsou jediné na světě.

„S překvapením zjišťují, že i ti druzí něco chtějí a potřebují, ale nejsou schopní to sladit. Mají problém se přizpůsobit v jakémkoliv kolektivu. Neumí se ovládat a strádat,“ vysvětluje Blanka Pöslová.

Ach, ta technika!
Mnozí rodiče jsou nešťastní z toho, kolik času tráví jejich děti na počítači nebo mobilním telefonu. Pokud se pokusí užívání techniky regulovat, tvrdě narazí na odpor. Příkladem je příběh posluchače Libora, který zavolal do Radioporadny. Jeho šestiletý syn dostal pod stromeček tablet. V momentě, kdy rodiče po něm chtějí, aby ho odložil, reaguje nepřiměřeně agresivně.

„Nejdůležitější je nastavit striktně pravidla používání. Když dáte dítěti k Vánocům tablet, musíte počítat s tím, že se bude při odebrání vztekat. V té chvíli mu nabídněte jinou aktivitu. Když na to nepřistoupí, nechte ho být. Ať se klidně vzteká. Přestaňte s ním komunikovat a tablet mu rozhodně nevracejte. Nikdy neustupujte. Vy rozhodněte, kolik času denně bude s tím tabletem vaše dítě trávit. U šestiletého dítěte doporučuji maximálně dvě půlhodiny za den,“ radí klinická psycholožka Blanka Pöslová.

Desetileté dítě dokáže celý den sedět u počítače. Jakmile ho rodič nevyžene k jiné aktivitě i přes jeho nelibost, škodí jeho zdraví. Tak jako ve škole platí pravidlo, že se při vyučování nesmí používat mobilní telefony, měli bychom mít jasná pravidla i doma.
Zdroj: www.rozhlas.cz

Obrázek
odkaz a zdroj: jackbrummet.blogspot.cz
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

Pilíře správné výchovy dětí

Příspěvekod Plyšáček » 16.11.2016 12:44:12

5 pilířů správné výchovy dětí (www.prozeny.cz)



...emoce člověka stojí na dvou základních pocitech, a to pocitu strachu a lásky. „Ty nemají zpočátku specifický charakter, a až postupně s výchovou se jim přiřazuje patřičný smysl. A jakmile rodiče nevědí o síle mozku, mohou svému potomkovi natropit celoživotní škodu v podobě zvýšeného strachu a neschopnosti oddaně milovat bez předsudků...

A tohle je pět základních principů, na něž nesmíte při výchově svých dětí nikdy zapomenout!


1. Milujte je! Bez podmínek, prostě jen tak!

Emoce lásky je v životě nejdůležitější. A nejhorší, co můžete svému dítěti udělat, je, že se bude cítit nemilované! „Každý potřebuje cítit, že jej blízký miluje, a to stabilně,“ varuje kouč partnerských vztahů Lenka Černá.

Dítě musí cítit lásku pořád, nesmí mít pocit, že si ji musí zasloužit. Láska není ničím podmíněná, není za zásluhy! „Láska nesmí mít podmínky. I když dítě udělá nějaký průšvih, můžeme ho potrestat, ale nesmí cítit, že ho méně milujeme,“ upřesňuje Aleš Kalina. V praxi to znamená, že byste měli zapomenout na následující a tomu podobné věty:

  • Jestli si neuklidíš ty hračky, maminka tě nebude mít ráda!
  • Zase čtyřka z matematiky? Tak to nevím, jestli bude mít táta rád takového hloupého kluka?!
  • Proč se zase vztekáš? My s tátou nemáme rádi ukřičenou holku!

A co se stane, když tohle nezvládnete? Dítě si v sobě zakóduje nesprávné informace o lásce a jejích podobách. A se špatnými emočními rovnicemi bude bojovat celý život při navazování partnerských vztahů, při výchově vlastních dětí a podobně. Jeho mozek mu totiž bude hlásit následující:

  • Láska je jen pro ty nejlepší.
  • Já si lásku nezasloužím.
  • Láska má podmínky, když je nesplním, nemám na ni právo.


2. Přijměte je takové, jací jsou!

Když se vám narodil chlapeček, tak jste si plánovali, jaký z něj bude skvělý fotbalista? Nebo máte holčičku, a přestože ještě neudělala první krůček, vy ji vidíte v nadýchané sukýnce jako slavnou baletku? Tak na to pozor, protože pokud se vaše sny nesplní, můžete být hodně zklamaní, a vaše ratolest to vycítí. To, že vy milujete fotbal, neznamená, že to bude mít vaše dítě stejně. „Rodič musí vědět, že zplodil originál, a ne svoji kopii. Tedy možná kopii tělesnou, ale ne mozkovou. Proto mají mnozí potomci jiné názory a touhy než jejich rodiče, kteří se pak diví, kde se to v nich bere,“ tvrdí Aleš Kalina.

I když ale vaše dítě neplní vaše sny, musí cítit, že je přijato. Že ho rodiče milují takové, jaké je! „Jako rodiče byste měli dát dětem najevo, že je přijímáte v jejich naprosté přirozenosti a tu přirozenost od nich vyžadujete. Nesnažte se dítko přetvořit v někoho jiného a pouze jej nechte, ať se samo projevuje dle svého,“ potvrzuje Lenka Černá. Pokud totiž vaše dítě bude neustále poslouchat, že mělo hrát fotbal a ne šachy a že nechápete, po kom je, může mít v dospělosti následující problémy:

  • Nízké sebevědomí pramenící z pocitu, že není dost dobré, protože nenaplnilo očekávání rodičů.
  • Problémy v navazování vztahů a samotářství – mě přece nemůže mít nikdo rád, raději budu samo.
  • Přetvářka – musím se přetvařovat, protože má přirozená tvář není dost dobrá.


3. Jsem rodič, nikoli bůh!

Děti by měly mít vůči rodičům respekt, ovšem neměly by z nich mít strach. Strach není dobrá výchovná pomůcka! To, že jsou děti malé, neznamená, že jsou něco míň než rodiče. „Autorita neznamená povyšování!“ říká rezolutně Aleš Kalina. Rozhodně není žádným prohřeškem proti správné výchově, když přiznáte vlastní chybu, když se třeba dokážete svému dítěti omluvit. Dítě by v rodiči mělo vidět sobě rovného, ovšem zkušenějšího jedince. Mělo by oceňovat vědomosti rodičů a fakt, že to vše od nich může získávat.

Pokud ale rodiče svou výchovu postaví spíš na strachu a povyšování se nad dítětem, to si do života odnese následující:

  • Rodičům se nedá věřit – a z tohoto pocitu se pak může vyvinout širší rovnice, že se věřit nedá nikomu.
  • Rodičům raději nebudu nic říkat – obecně to může v dětech vyvolat neschopnost svěřovat se, a to komukoli (nejdřív rodičům, později třeba životnímu partnerovi).
  • Pocit nezačleněnosti – dítě, nad nějž se rodiče neustále povyšují, se cítí samo, nemá komu věřit, nemá koho následovat. A s tím se bude potýkat i v dospělosti, kdy může mít třeba problémy s autoritami, s jejich přijímáním a podobně.


4. Buďte jim vzorem!

Chcete, aby se vaše dítě vzdělávalo nebo aby jedlo hodně zeleniny či nezačalo kouřit? Tak v tom případě musíte začít u sebe. Těžko vysvětlíte dítěti, že kouření není zdravé, když zrovna držíte cigaretu v ruce. „Děti berou vaše výroky a chování jako absolutní a jejich mozek vše zapisuje. Pokud zapisuje vyřčené výroky jako pravdu, a pak v chování vidí něco jiného, má v sobě zmatek,“ vysvětluje Aleš Kalina.

Ve výsledku nabudou děti dojmu, že rodiče něco říkají, a něco jiného dělají, že není důvod rodičům věřit a brát jejich slova vůbec v potaz. A v dospělosti? „Jde o lidi, kteří se v dospělém věku neumí rozhodnout, jsou pomalí a trpí letargií,“ upřesňuje Aleš Kalina.


5. Dětství je zábava, ne dřina!

Na dětství bychom měli vzpomínat jako na období plné her, smíchu, zábavy a lásky. Dopřejte to svým dětem a nezavalujte je úkoly. Je dobré je vést k určité samostatnosti a zodpovědnosti, ale nejsou to otroci. „Dítě v sobě má přirozeně touhu následovat a pomáhat. Pokud ale rodič sehraje roli kárače a nutiče, dítě si raději zaleze do svého světa. Poskytnete-li mu ale svobodu a vlídně stanovujete úkoly, dítě se rádo přidá a zachová pohodu smečky,“ popisuje Aleš Kalina.

Nejčastěji třeba rodiče nutí starší dítě k tomu, aby hlídalo mladší sestru či bratra. Přitom to není vůbec fér, protože pořízení druhého dítěte bylo jejich rozhodnutí. Ve chvíli, kdy má starší dítě pořád za zadkem mladšího sourozence, může si v sobě vypěstovat odpor k dětem. Ty pro něj mohou v dospělosti znamenat obtíž, ztrátu svobody a podobně.

Obrázek
odkaz a zdroj: www.zena.cz
Uživatelský avatar
Gabriel Svoboda
Uživatel
Příspěvky: 96
Registrován: 2.1.2016 18:41:28
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 12
Děkoval: 340 x
Oceněn: 166 x

Re: Tělesné tresty dětí

Příspěvekod Gabriel Svoboda » 27.1.2017 22:31:30

Zdá se mi, že K. Kvols, autor těch hraběcích rad proti tělesným trestům, s námi nehraje poctivě. Autor chce zdiskreditovat tělesné tresty jako celek tak, že vypíchne pár situací, ve kterých tělesné tresty skutečně nejsou vhodné, a pak se tváří, že popsal všechny možné situace a že tělesné tresty tudíž nejsou vhodné nikdy. To ale samozřejmě není pravda.

Dále se doporučuje, aby rodiče a vychovatelé vycházeli z logických důsledků chování dítěte. Zkusme si odpovědět na otázku, jak pomůže v situaci rozbitého okna pohlavek dítěti. Možná lépe se nám bude odpovídat na otázku druhou, zda nebude prospěšné pro dítě, pro nás a pro majitele rozbitého okna, když se dítě samo postará o nápravu.

Řešit již rozbité okno tělesným trestem je samozřejmě nesmysl. Ale co když se dítě to okno teprve rozbít chystá a domluvy nepomáhají? Co rodičům radíte pak, pane Kvolsi?
(Že by se dítě chystalo úmyslně rozbít okno, to se doufám téměř nestává. Ale že se dítě chová nepředloženě a neúmyslné rozbití okna je jen otázkou času, to se stává často.)

Tím se dostáváme k druhému doporučení, kterým je luxus dopřát si sám pro sebe krátký čas, během kterého je vhodné se vyladit pro vstřícné řešení konfliktu, problému atd. V dobré kondici budeme konstruktivnější.

Pokud je možné krátký čas počkat, je to pohodička a tělesný trest opravdu není potřeba. Ale jsou situace, že kdyby rodič s tělesným trestem počkal, pak za ten krátký čas přijede policie a obviní ho z usmrcení z nedbalosti, protože dítě mezitím vběhlo pod auto navzdory všem domluvám.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 652
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2053 x
Oceněn: 1891 x

Re: Tělesné tresty dětí

Příspěvekod Asce » 27.1.2017 23:46:03

Osobně jsem, coby rodič, používal tělesné tresty asi tak, jako se koření šafránem ve středoevropské kuchyni. Tedy minimálně, ale přesto používal. Toto své konání bych rozdělil na tři typy případů:

  1. Něco se musí odehrát rychle nebo naopak něčemu je zapotřebí rychle zabránit, přičemž okamžitá instrukce dítěte nevede k žádanému cíli. Nebezpečí z prodlení je značné a dítě nereaguje na upozornění, žádost, příkaz... adekvátním způsobem. Pak tedy dorazil lehký pohlavek. Po odeznění akutní situace jsem dítěti vysvětlil, proč ten pohlavek přišel. Nevím, kolik takových pohlavků jsem svým třem dětem během jejich dětství rozdal - tipuji něco málo přes deset.
  2. Jedenkrát se mi přihodilo toto: Naprosto vyhrocená situace, kdy jsme nestíhali nějaké důležité lékařské vyšetření, na které se čekalo půl roku, a já nemohl najít klíč od auta. Byl jsem přesvědčen, že jsem jej dal k opatrování synovi, a ten jej někam založil. Ruply mi nervy a já mu dal docela silný pohlavek - abych vzápětí zjistil, že klíč mám v náprsní kapse, kam jsem se před tím ale marně několikrát díval. Ihned jsem se synovi omluvil. Když pominul stres - vyšetření jsme nakonec stihli, tak jsem ještě jednou situaci rozebral a znovu se synovi omluvil. Dodnes mě to nesmírně mrzí a vyčítám si to.
  3. Jedenkrát se přihodilo toto: Třináctiletá dcera přišla pozdě domů a navíc na krku měla cucfleky. Osopil jsem se na ni, přičemž jsem zjistil, že je má od jednoho místního mladistvého flákače, který je navíc známý tím, že užívá drogy. Nesmírně jsem trpěl, když jsem v mysli dospěl k závěru, že jestli chci pro dceru něco opravdu udělat, tak ji musím zmlátit. Tak se také stalo. Seřezal jsem ji jako žito. Bylo to proto, že ohrozila sebe a své zdraví, ale i celou rodinu (představte si, kdyby se něco takového dozvěděly sociální pracovnice). Bylo mi to líto, že jsem dceru musel zbít, ale považuji to za správné. Když se dcera vyplakala, tak jsme asi dvě hodiny podrobně rozebírali celou situaci. Již se nikdy nic podobného neopakovalo. Myslím, že dcera pochopila, že to, co udělala, jsem vyhodnotil jako mimořádné, a proto jsem také použil mimořádný prostředek.

Celkově si myslím, že tělesné tresty přiměřeného charakteru by měly být možným, ale jen výjimečně používaným či dokonce nikdy nepoužívaným nástrojem. Ovšem záleží na okolnostech. Domnívám se, že jsou děti, které jedním neuváženým pohlavkem lze docela vystresovat a budou si to jako nespravedlnost táhnout dlouho do života. Zrovna tak ale existují děti, pro které nemůžete udělat nic lepšího, než ve správný čas jim jednu vrazit - zkrátka pokud potřebují ostré upozornění "pozor, hranice!"
Uživatelský avatar
Medvídek
Uživatel
Příspěvky: 81
Registrován: 5.9.2016 20:06:53
Pohlaví: muž
Povolání: Zatím se učím
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 2
... až do věku: 11
Děkoval: 230 x
Oceněn: 210 x

Re: Tělesné tresty dětí

Příspěvekod Medvídek » 28.1.2017 8:46:38

V tomto souhlasím s Ascem, ale chtěl bych jen doplnit, jak situaci vidím já. Řekl bych, že v dnešní době se tělesné tresty používají příliš málo, už jen proto, že jsou zakázané na školách. Když si přečtete Já a třída, aneb jak to dnes vypadá na ZŠ, možná mi dáte za pravdu.

Když někdo dostane poznámku, tak je mu to k smíchu. Pokud by dostal pořádnou facku, tak by si to příště dobře rozmyslel, jestli mu to stojí za to. A to, že se žáci ve školách tak chovají, to značí, že u nich rodiče nevypěstovali žádný respekt k autoritám. Moje matka jednou pronesla velmi důležitou větu:" Když já jsem chodila do školy a někdo se bavil při hodině, tak dostal facku a bál se říct to doma, protože by dostal ještě přidáno."

Moje doplnění: Dnes, když se učitel neudrží, dá někomu facku, tak ten někdo si bude okamžitě stěžovat doma rodičům a ti si půjdou stěžovat na toho učitele, kterého nakonec pravděpodobně vyhodí.
Domluvy nepomůžou na všechno, někdy by bylo potřeba zlobivé děti pořádně potrestat. :)
Uživatelský avatar
Neptun
Moderátor
Příspěvky: 338
Registrován: 2.1.2016 13:35:44
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 6
... až do věku: 40
Děkoval: 1134 x
Oceněn: 965 x

Re: Tělesné tresty dětí

Příspěvekod Neptun » 28.1.2017 10:25:41

Přichází-li pohlavek nebo jedna dobře mířená na zadek vzácně, je jejich účinek překvapivý a silný. Není-li dítě bito vůbec, může ho jedna náhlá rána nadměrně vystresovat, jak vychovatel nechtěl. Je-li otloukáno pořád, už to na něj nebude působit. Čili pohlavkujme děti mírně, občas, když nereaguje na domluvu nebo překročí nějakou hranici. V takových situacích dítě jistě ví, za co dostalo, a netřeba to rozebírat.
Jiná je situace ohledně pořádného výprasku. Ten jistě přijde jako vzácná reakce na - doufám - vzácný hrubý přestupek, který je třeba následně řešit i podrobným rozhovorem s dítětem. Nikoli opačně, jak jsem kdesi četl. Že totiž rodič nemá bít dítě v afektu, ale počkat s trestem, až vychladne a dítěti nutnost trestu vysvětlí. To je nesmysl. Když se rodič rozzuří a dítě seřeže, dítě bude vědět, že zuřivý rodič = nebezpečí a bude takové situaci předcházet. A s pohodovým rodičem si pak pohraje a pomazlí se. Když dítěti nařeže v klidné náladě, bude se ono svého rodiče bát pořád, kdykoli bude v dobré náladě, protože i v takové náladě mi přeci může nařezat, jako posledně. Čili zuřit, řvát, bít, pak domluvit, usmát se, pomazlit, pohrát si...
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2657
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1595 x
Oceněn: 5068 x

PhDr. Jiřina Prekopová: Vztah muže a ženy, výchova v dnešní době

Příspěvekod Plyšáček » 12.4.2017 18:45:16

Psycholožka: Z žen jsou chlapi, otcům chybí autorita, děti jsou chudáci



To si myslí tato světově uznávaná psycholožka Jiřina Prekopová. Žila v Německu, přednášela na různých místech světa, její knihy jsou bestsellery. Byť se jí blíží devadesátka, nepřestává ji zajímat, kam se společnost ubírá. Její názory možná někoho nadzvednou.

Ve svých kurzech jste zmiňovala, že my ženy neumíme partnery omaminkovávat. Můžete vysvětlit, co si pod tím pozoruhodným výrazem představit?
Tak já vám to ukážu. Pojďte ke mně. Stoupněte si tady po mém boku. Tak, teď budete dělat chlapa. Já se k vám jen otočím a takhle jemně, láskyplně vás pohladím po tváři. Nic víc, jen se vás lehce dotknu. Tak jsem vás právě omaminkovala. Když muž nechce udělat to, co po něm chcete, a je vzpurný, pohlaďte ho. Uvidíte, co to s ním udělá.

Neslyšíte na to od žen námitky typu: Co bych se lísala, co mu budu podlézat?
Jistě, přesně to slyším. Ženy říkají, že je to podlézavé, potupné.

A není?
Není. Je to vrchol projevu lásky, mateřství. Těžko se to popisuje, prostě to zkuste. V poslední době často přemýšlím nad tím, co řekl papež František. Mluvil o tom, že muž je pevný bod a žena, cituju ho, žena má tajemnou sílu, kterou muže ovládá. Moc se mi líbí ten jeho výraz tajemná síla. Má totiž absolutní pravdu. To je ta síla, kterou používáte, když maminkujete. Jenže mnohé ženy ji nepoužívají.

Proč tomu tak podle vás je?
Nároky žen na muže se zvyšují. Nejsou schopné dělat kompromisy. Hromadí se mi případy, kdy se rozpadají vztahy vzdělaných, velmi inteligentních a empatických lidí. Oni jsou empatičtí, ale bohužel jen sami k sobě. Každý prosazuje to svoje. A ženy, místo aby toho svého dosahovaly tajemnou silou, hudrují, chovají se jako muži. Nikdy dřív nebylo tolik žen, které se chovají jako muži.

Na tom ale není nic k údivu, když ze všech stran slyšíme, že máme v práci dosahovat stejného kariérního postupu jako muži, že dokážeme to, co oni, že rovnoprávnost musí být ve všem...
Každá doba je jiná. Nemůžeme tu dnešní srovnávat s tou, když žena byla jen u sporáku. Vrátit se ke sporákům a nechtít se realizovat není řešení. Žena opravdu potřebuje možnost emancipace, co se týká povolání, možností uplatnit své schopnosti. Ale i když je významná vědkyně, lékařka či novinářka, nemělo by to být poznat doma, ve vztahu.

Tam by měla být puťka?
Ne. Neměla by ale kvůli své práci ztrácet doma ženskost. Důležité je, aby doma zůstala ženou a muž mužem. Ono, řekněme si to na rovinu, v tom, jak se žena chová k muži, povolání nehraje až tak velkou roli. Jistě, jsou ženy, které dosáhly vysokých pozic a mají náročná zaměstnání. Ale spousta z nich jsou prodavačky, kadeřnice, učitelky, úřednice, zdravotnice. A všechny se tváří, že jsou v práci nesmírně důležité, a dávají to doma manželovi výrazně najevo. Pokud ale žena bude ctít muže doma jako muže, on ji bude ctít jako ženu.

Víte o tom, že jazykovědci vyhledávají v učebnicích a knihách pro děti situace, které podle nich stavějí ženy do podřízené pozice? Za závadnou označili například pohádku o Sněhurce.
Ne. Proč?

Protože si nechává pomoct od trpaslíků. Genderově správně by to bylo, kdyby si pomohla sama.
Já bych na to řekla snad jen to, že trochu blbneme. Víc se k tomu asi říct nedá.

Tak kde je hranice emancipace?
Hranice? Mezi pohlavím přece. Mužský je odjakživa silnější. Od muže se očekává, že když hoří, zasáhne a pomůže. Že nějak vyřeší problém. Muž uvažuje jinak, jinak mu funguje mozek. To nejsou nějaké filozofické úvahy, to je prostě fyziologicky dáno. Muži mají jiné myšlení. Ne nadarmo se říká, co muž, to slovo. Zatímco žena je slovník. Když muž chce něco říct, řekne to jednoduše. Žena složitě. Ženská kecá a kecá, zatímco mužskému by stačilo jedno slovo. Když už to muž nemůže snést, tak, pokud je správný gentleman, prostě jde a uzavře rty své ženy dlouhým polibkem. A ona už nekecá. Tak to prostě příroda udělala, aby byli každý jiný a přitom se doplňovali.

Proč se tedy nedovedeme doplňovat, čím dál víc vztahů končí rozvody a čím dál víc lidí žije single?
Je to nevědomost z blbosti. Lidé zapomněli, že muž a žena jsou jiní a mají ve společném životě procházet protivenstvími a překážkami.

Jsou dnešní třicátnice a čtyřicátnice jiné, než v tom věku bývala vaše generace?
Podívejte, jestli máte na mysli emancipaci, tak já byla emancipovaná vždy, aniž bych tak byla vychovávána. Silná ženská přece emancipaci nepotřebuje.

Bude mít náš současný zmatek ve vztazích vliv na generaci dnešních dětí, které v něm vyrůstají?
No to je jasné. Dnešní děti si myslí, že je normální se při prvním konfliktu či nedorozumění rozejít, rozvést. Když jsem napsala v Německu knihu Malý tyran, brala jsem ji i jako varování pro Čechy. Protože v Německu je už v tomto směru dekadence opravdu pokročilá. Generace dětí, která si v dětství mohla dělat, co chce, a neviděla v rodinách vzory, se stala generací egoistů. Ta generace už má děti. Dnes jim kolabují manželství, takže jejich děti opět nevidí vzory. A je tu další generace egoistů. Dnešní děti jsou chudáci.

Jak to? Vždyť nikdy nebyly děti tak rozmazlené, rodiny se nikdy dřív tolik neřídily jejich názory.
To je právě ten problém. Když si představíme obrázek rodiny, měl by to být muž, žena a vedle nich dítě. Nyní je to ale muž, žena a dítě uprostřed, mezi nimi. Když se dítě narodí, žena mu začne dávat přednost před mužem. Muž se ocitá na vedlejší koleji. Ať se snaží, jak se snaží, všechno špatně, všechno málo. Pár by tady měl být především jeden pro druhého a společně fungovat pro dítě. Ne tak, aby dítě bylo v rodině hlavní osobou a vše se podřizovalo jemu. Ne nadarmo bylo dřív běžné, že když rodina usedla ke společnému stolu, vždy dostal jídlo jako první otec, hlava rodiny.


Obrázek
odkaz a zdroj: www.pakmag.com.au


Co ještě by dítě v rodině mělo vidět?
To, že rodiče jsou schopni společně dojít ke smíru. Dítě může vidět výměnu názorů, konflikt, ale podstatné je, aby se partneři usmířili před soumrakem, než se odeberou do postele. Aby se po konfliktu dokázali pohladit, obejmout. To je potvrzení smíru a to by dítě mělo vidět.

Bude generace dnešních dětí považovat za normální, že vztah nemůže vydržet na celý život?
Vždyť to už je běžné nyní. Stačí se podívat do škol. Tři čtvrtiny dětí ve třídách jsou v Německu z rozvedených rodin a mají střídavou péči. Útěk před náročnými situacemi a konflikty se stává metodou, a to po celé generace. Ve velkých německých městech, například v Mnichově, je už nyní většina obyvatel single. Z různých průzkumů tam jasně vyplývá, že generace za generací klesá ochota uzavírat sňatky. Zatímco mezi šedesátníky považuje 66 procent lidí za důležité, aby partneři zůstali v manželském svazku, u lidí mezi třiceti až čtyřiačtyřiceti lety je to 42 procent. Podobný výsledek je i ohledně plánování dětí.

Jaký?
Jen devatenáct procent lidí mezi šestnácti a čtyřiačtyřiceti lety si přeje vícečetné rodiny. Krize se bude přiostřovat. Když jsem žila v Německu, psala jsem o tom, že tureckých obyvatel bude přibývat, zatímco Němci budou degenerovat. Už je to vidět. Především na severu Německa už jsou třídy, ve kterých není jediný německý žák, ale Turci, Vietnamci a další národnosti. Tady to bude trošku jiné, ale společnost k tomu také směřuje.

Zmínila jste střídavou péči. Jaký na ni máte názor?
To je hrozná věc. Dovedete si představit, že každý týden či dva bydlíte jinde? Nebo že stále čekáte, kdy a zda přijde táta? To je naprosté popření pocitu jistoty, důvěry, bezpečnosti. Popření přesně toho, co děti od rodičů potřebují. Chudáci ti, kteří to musí vydržet.

Měli by tedy rodiče vydržet v manželství za každou cenu takzvaně kvůli dětem? Předstírat, že se mají rádi, i když už nemají?
Já myslím, že by měli vydržet, než jsou děti dospělé. Neodvažuji se tvrdit, že je třeba společně žít do devadesáti let. Opravdu nevím, zda se to dá vydržet. Možná jo, možná ne, nevím. Ale pro děti se to vydržet dá. Do doby, než budou natolik dospělé, že odejdou z domova a založí další rodinu.

Byli dřív lidé, kteří se nerozváděli, šťastnější, nebo nešťastnější než my, kteří neshody ve vztazích řešíme radikálně a rychle?
Já myslím, že byli šťastnější. Žili ve větší jistotě. Teď se z života jistoty a jednoznačnost vytrácejí. To byla tisíciletá zásada, že si lidé při svatbě řekli, že spolu budou až do smrti. A tak se to ctilo. Byl to jakýsi vyšší zákon, a tak lidé věděli, že se spolu musí nějak srovnat, naučit se dělat kompromisy, aby té zásadě dostáli. Oni prostě vydrželi, protože jim záleželo na tom, aby vydrželi. Dělali společně vše pro to, aby naplnili ten slib, zvyk.

Ale měl by život spočívat ve snaze naplnit nějaký prastarý zvyk? Nejsou mnozí po rozvodu spokojenější?
Nejsou. Chybí jim totiž ponaučení. Nevědí, že v životě je podstatné umět se dohodnout a problémy vyřešit. A nevědí to ani jejich děti, protože nedostaly vzor.

Před časem jste vyslovila názor, že muži degenerují. Zastavilo se to, nebo to pokračuje?
Často se mluví o hyperaktivních dětech. Rodiče s nimi chodí po lékařích, ti se u nich snaží objevit neurologické poruchy. Ale to jsou prostě děti současného životního stylu. Na osm hyperaktivních chlapců připadá jedna hyperaktivní dívka. Téměř vždy jde o případy, kdy v rodině chybí otec nebo tam nemá autoritu. Jací mají ti chlapci být jiní než zdegenerovaní, když jsou často vychováváni matkou, otce vidí jednou za čas a od matky slyší, jak je ten otec nemožný?

Spousta mladých mužů se teď zajímá o děti a chod rodiny mnohem víc, než to bylo běžné u generace jejich otců, ne?
Ano, to je ohromné, až dojemné. Oni dokonce v té spolupráci muže a ženy získávají převahu. Jenže hlavní roli v péči o dítě má mít žena. Vždyť to začíná už u kojení.

No, já myslím, že mnozí dnešní muži, kteří zásobují sociální sítě fotkami, na kterých hrdě pózují se svými potomky, by i rádi kojili, kdyby mohli.
Ano. Ale oni mají pomáhat, zajímat se o vývoj dítěte, ale pořád mají být tou hlavou rodiny. Ne bezcenní sluhové snažící se ze všech sil, aby hlavou rodiny bylo dítě.

Patří muž k porodu?
Může tam být, pokud to vydrží. Záležet by ale mělo na ženě, jestli ho tam chce. To je podstatné. Muž by tam neměl být jen proto, že nyní je normou, že tam chodí. Ale já jsem pro. Ta zkušenost je pro ně dobrá. Oni tam vidí zázrak. Obvykle jsou z něj úplně mimo. Žena u nich stoupne, je pro ně najednou královna. A tak to má být. A jsme zase u toho. Žena má být pro muže královnou a on má být pro ni hlavou rodiny. Kterou ona nenápadně ovládá svou tajemnou silou. Víme, že? Ale nechme toho, nemusíme prozrazovat všechno.

Kam ten svět spěje, paní doktorko? Vidíte v budoucnosti něco dobrého, nebo jen vše mizerné?
To, co se dělo v Německu, došlo do Česka a právě to tady vrcholí. Tam je současná generace dětí naprosto příšerná, učitelé jsou z nich úplně vyhořelí. Oproti tomu jsou české děti ještě úžasné. Takže já bych, dokud mám ještě sílu, o tom všem chtěla mluvit. Abych přispěla k tomu, že tady taková situace nenastane. Aby si mládež uvědomila, co se děje, a stala se z ní generace, která přinese určitou obrodu. Tak buďme optimisté.


Obrázek
odkaz a zdroj: www.goody25.com
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 652
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2053 x
Oceněn: 1891 x

Re: Výchovné rady

Příspěvekod Asce » 13.4.2017 0:12:32

Často mám problém brát dospělé ženy jako plnohodnotné bytosti. Ale jak už jsem vícekrát zdůraznil, není to tak vždy. Tím rozhodujícím je právě osobnost dotyčné. Neuznávám ženy jen proto, že jsou ženy. Uznávám osobnosti. A proto před paní doktorkou Jiřinou Prekopovou smekám a klaním se až k zemi. Necítím se povolán jakkoliv komentovat její názory. Snad jen tolik, že s ní naprosto souhlasím. Při čtení jejích odpovědí redaktorce mi chvílemi naskakovala husí kůže, jak ty názory ve mně rezonovaly. Paní doktorku považuji za vysoce kompetentní. Kéž by takových bylo víc. Daleko víc...

Zpět na “D. PSYCHOLOGIE”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host