Kniha Tři přání

Prostor pro vlastní výtvory členů a jejich umělecká díla. Fotografie, výtvarná díla, literární tvorba - básně, povídky, pohádky ap., písně atd.
U literárních děl pozor na písemnou dětskou pornografii.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 253
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 484 x
Oceněn: 885 x

Kniha Tři přání, kapitola dvacátá

Příspěvekod Leonid » 8.11.2016 19:23:29

Kapitola dvacátá, kde dojde k osudnému pádu

Ke dni matek se školní sbor, kde zpívala i Sára, připravoval na vystoupení. To se mělo odehrát v pátek, a teprve ten den dostaly dívky stejnokroj. Byla to bílá halenka a ohnivě oranžová sukně.
„To já si nemůžu vzít,“ namítla Sára.
„Proč? Já myslela, že sukýnky nosíš ráda,“ podivila se sbormistryně.
„Ne, já jsem zimní typ, a tuhle barvu prostě nosit nemůžu,“ stála si na svém.
„Ale prosím tě, vždyť na tom nezáleží.“
„A záleží! Já si to prostě nevezmu.“
„Sáro, nezlob, prostě si tu sukni oblečeš a basta!“ naštvala se lehce nervní sbormistryně a odešla dohlédnout, zda je vše připraveno.
A to už se všechna děvčata za velkého brebentění převlékala.
Sára vypadala strašně nešťastně. „Já vypadám, to je strašný,“ bědovala, když si oblékala nevhodnou sukni, „já takhle prostě nemůžu mezi lidi!“
Ani Kristýnka, která zpívala ve sboru spolu s ní, ji nedokázala uklidnit.
„A jdeme! Jak jsme se to učili!“ zatleskala paní, a holky rychle odkvačily na pódium, respektive do přední části tělocvičny.
Sbormistryně se uklonila, přejela tři řady děvčat očima – a polil ji pot. Sára, která stála v první řadě, protože zpívala sóla, NEMĚLA sukni. A zpod nedopnuté košile jí svítily růžové kalhotky.
A to si toho všimla už i Helena a otočila oči v sloup. Sára byla klidně schopná tu sukni někde zapomenout, zvlášť, jestli byla trochu nervózní, ale tohle byla pěkná ostuda. Sbor zazpíval sedm písní, byl odměněn mohutným potleskem a sbormistryně i Sára dostaly od pana ředitele každá růži.
V zákulisí se zničená sbormistryně obořila na Sáru. „Ty… proč sis sundala tu sukni?! Proč neposloucháš? Za tohleto už s náma nebudeš zpívat!“ vynesla ortel.
Sára vypadala nešťastně. „Paní učitelko,“ kníkala a schovávala se za růži, „ale mně se na poslední chvíli utrhl knoflík a spadla mi!“ Na důkaz svých slov si oblékla nenáviděnou sukni a ta jí zase spadla dolů. Knoflík skutečně chyběl.
„Ach tak,“ zarazila se pedagožka, „tak to je jiná, to chápu. To se stát může, a ve sboru teda můžeš normálně zůstat.“
„Děkuju vám,“ usmála se konečně Sára.
Další číslo měl být eskamotér, který k nim na vystoupení jezdil pravidelně. A navíc pořád se stejným programem, což diváky dělilo do několika skupin. Prvňáčkům se to velice líbilo, starší děcka a pedagogové se nudili, a ti největší pubescenti těsně před každým trikem reagovali hulákáním „králík!“ „červenej hadr!“ „pugét!“ a podobně.
„Kde je ten chlap?“ měl organizující učitel v zákulisí starost.
„Viděl jsem ho srát,“ prohodil jeden osmák, čekající na své vystoupení.
„Musíme chvilku počkat,“ rozhodl učitel a Sára, která šla kolem, to slyšela.
Odešla si sednout k mamince a sestrám a hned musela vysvětlovat, proč zpívala polonahá. I Helena to celkem pochopila. Ještě jim Sára všem vysvětlila, proč je pauza a holky si začaly něco šuškat. To už působilo na Helenu stejně tísnivě jako poplachová siréna - znamenalo to totiž, že se něco chystá. A taky že jo. Holky najednou vyskočily a vyběhly na pódium. Sára byla pořád „dole bez“, Laura měla černé minišaty (které si onehdá skoro vyvzdorovala, protože byly na tak malou holku dost odvážné) a Adélka svoje červené šatičky.
„My vám zazpíváme, protože pan kouzelník kaká, tak abyste se nenudili,“ uvedla Laura nové číslo programu, „a protože mají maminky svátek, zazpíváme vám, co má naše maminka nejraději.“ A široce se usmála.
Se Sárou do sebe šťouchly a spustily:
Jsem anděl,
co tě dostal na povel,
ale mám-li tě vzít do nebe
chci z toho něco pro sebe…

Písnička to byla na školní akademii trochu rozverná, ale zpěvačky byly ještě rozvernější. Adélka byla v pohodě, ta tam byla jen do počtu, nakrucovala se a snažila se trochu broukat melodii. Větší holky u toho ale tančily, vrtěly zadky a vrhaly do publika erotické pohledy. Roy Stuart se jim asi zažral do mozku víc, než Helena doufala. Učitelé stáli jako zkamenělí a teprve u druhé sloky se probrali. Třídní učitelky zpěvaček vystartovaly, rázně vystoupení ukončily, odvedly holky do zákulisí (Adélka se rozběhla zpátky k mámě) a tam jim vyčinily.
„Co to děláte, takhle tady bez dovolení prozpěvovat?!“
„My chtěly zaplnit díru v programu,“ řekla Laura kajícně.
„A takovou písničku! Ta se do školy nehodí!“
„A proč ne? Máma ji má v oblíbenejch na Youtube, a tam má samý pěkný písničky. Znáte třeba Nasral Franta na trabanta?“ usmála se Sára.
„Sáro, mlč!“ okřikla ji učitelka. „Taková chytrá holka a dělá takové vylomeniny…“
„Ach jo, my jsme prostě moc impulzní,“ litovala sebe i Sáru Laura.
Tohle slovo, byť nepřesně, dobře znala od té smečky psychologů, kteří ji a Sáru měli za jejich krátké životy v drápech, a věděla, že podle odborníků s tím nejde nic dělat. Ale proč se halasně nepolitovat…
„A ty toho nech! Takový číslo jsem ještě neučila!“ vyjela na ni její učitelka, úplně vytočená. „Prostě grázl z děcáku!“ vmetla jí do tváře.
„Ireno!“ vyjekla její kolegyně.
Laura vypadala úplně v šoku. Oči se jí zalily slzami a třásla se jí brada. Pak najednou oběma rukama strčila učitelku do břicha, až zavrávorala.
„Ty… Koalo smrdutá, já za to nemůžu, že mě ta první máma nechtěla!!“ zaječela a utekla pryč.
Sára letěla za mámou.
„Mami, Koala Lauře děsně ošklivě vynadala a ta utekla,“ hlásila rozrušeně.
„Neboj, to ona na nás bude čekat před školou, bude načuřená, ale bude to v pohodě,“ konejšila ji Helena.
Před školou ale Laura nebyla, a to byly dohodnuté, že pak půjdou společně na nákup, což by si Laura nikdy nenechala ujít. Vytáhla tedy telefon.
„Lauro, kde kveteš?“
„Mami,“ fňukala do přístroje, „my spolu mluvíme naposled, protože já už sem nemůžu chodit, protože se zasebevraždím. Ahoj, maminko...“ A zavěsila.
Helena tu stála ochromená leknutím. Kousek od ní stál stožár pro vlajku, vítr si pohrával s visícím lankem a Helena si náhle uvědomila, že ten samý zvuk slyšela z Lauřina mobilu, stejně jako hučení větru, ale silnější, než tady na chodníku. Zvedla hlavu, ale jakoby si chvíli odmítala připustit, co vidí. Na střeše školy, nad třetím patrem, tam vedle menšího stožáru na samém okraji střechy stála její holčička.
Třesoucíma se rukama vytočila číslo na policii a sdělila jim, co se děje. Poradili jí, ať se nesnaží s dcerou zatím navazovat kontakt, a že hned přijedou. Skutečně tu byli do pár minut, i s hasiči. Policejní psycholog spolu s dalšími policisty vyzvali Helenu, aby šla s nimi. Ta strčila holky bez vysvětlení kolemjdoucí známé a následovala je. V budově vyhledali školníka a ten jim otevřel dveře, které vedly z menšího čtvrtého patra na střechu třetího. Laura, jak zjistili, prolezla oknem. Popošli opatrně tak daleko, až od ní byli sotva deset metrů. Všimla si jich. Balancovala na asi třicet centimetrů širokém vyvýšeném okraji střechy. Psycholog pokynul Heleně.
„Lorinko, co to děláš? Slez a pojď k nám, prosím,“ požádala ji.
„Já nechci bejt grázl z děcáku!“ zaječela Laura.
„Cože?“
„Já nejsem špatná! Já nechci bejt grázl z děcáku!“ otočila se zpátky a zahleděla se dolů.
Psycholog se do toho vložil. „A proč bys měla být špatná? Ty se špatně učíš?“
„Ne, já mám skoro samý jedničky,“ pookřála trochu.
„Tak proč?“
„Protože prej jsem grázl z děcáku… Ale já za to nemůžu!“
„No, to je jasné. Ale kvůli tomu přece nemá smysl umřít.“
„Ona si to o mě myslí, a to tak bude pořád! Já jdu skočit!“
Laura se otočila zpátky a znovu se zahleděla dolů.
„Lorinko, ale mně budeš moc chybět, jestli skočíš,“ ozvala se Helena.
„Mami!… Opravdu? I když jsem grázl z děcáku?“
„Tohle neříkej!“ promluvila maličko ostřeji. „Že jsi z děcáku neznamená, že jsi grázl.“
„Jo, představ si, já jsem taky z děcáku,“ ozval se psycholog.
„Jé, fakt?“ zaujala se Laura a maličko se uklidnila.
Ač byla lotr, tak u ní policisté, hasiči, záchranáři a podobné profese požívaly nesmírné úcty. Když onehdy dostala počítačovou hru, kde hráč řídí záchranný systém, měla z toho, že nesplnila misi, jednou dokonce horečku.
„A teď jsem psycholog u policie,“ dodal.
„Ty jo!“
„A proto vím, že děláš hloupost. Po prázdninách budeš mít třeba novou paní učitelku. Jsou to jenom dva měsíce. A kvůli tomu zahodíš celej život? Pak už tu učitelku třeba nikdy neuvidíš. Co chceš být, až vyrosteš?“
„Baletka,“ zasnila se na moment.
„A víš, jak bude mamince líto, že tě neuvidí tancovat v Národním divadle?“
„To… asi jo,“ připustila.
„Tak se teď vrátíš k nám a budeš slavná baletka, co na ní bude maminka pyšná?“
„Já nechci bejt grázl z děcáku!“ zaječela naposledy a jako bez života se skácela ze střechy.
Policisté sevřeli Helenu, která dostala hysterický záchvat, a odvedli ji dolů. Před vchodem bylo nezvyklé šero. Na stříšce totiž spočívala nafukovací plachta a z té právě vyndavali Lauru. Třásla se a zrychleně dýchala. Okamžitě se jí začali věnovat zdravotníci.
„Prověřte funkce.“
„Tlak sto padesát pět na sto. Puls sto osm. Dýchání zrychlené,“ znělo hlášení.
„Holčičko, slyšíš mě?“ pokoušel se s ní jeden zdravotník navázat kontakt.
Žádná odpověď. Hleděla na něho sice, ale nepromluvila.
„Je v šoku, zaveďte opatření,“ velel lékař.
Helena mezitím dostala impozantní koktejl uklidňujících léků, a jakmile byla schopná trochu fungovat, hned se zajímala o Lauru.
„Lori, jak ti je, nebolí tě něco? Proč nic neříkáš?“
Doktor si ji odvedl stranou. „Je v šoku. A také ten, kdo aktivně spáchá sebevraždu, je v jistém smyslu mrtvý už ve chvíli, kdy skočí, například. Člověk, který ze střechy padá, se snaží nějak pád zmírnit, i když většinou nesmyslně. Ten, kdo skočí, padá jako hadrová panenka.“
Helena si uvědomila, že ji vůbec neslyšela pištět či křičet.
„Takže bude potřebovat nějakou psychiatrickou péči. Odvezeme ji na pár dní do nemocnice na pozorování a potom na psychiatrii.“
Již se chystali Lauru naložit. Helena ji pohladila po tváři. „Lorinko, uzdrav se mi,“ šeptla.
„Mi?“ ozvala se poprvé Laura slabým hláskem.
„Jasně, že mě. Jsi přece moje hodná holčička.“
„Mami…“ kníkla a zavřela oči.
„Nebojte se, jenom usnula,“ uklidnil matku lékař.
Sanitka odjela a Helena odešla domů.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 253
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 484 x
Oceněn: 885 x

Kniha Tři přání, kapitola dvacátá první

Příspěvekod Leonid » 14.11.2016 8:35:47

Kapitola dvacátá první, kde nastane krize rozdělení

Následující dny bylo u Vaverkových tak nějak smutno. Všichni postrádali Lauřinu bujarou veselost a Michal si všiml, že se Sára při zpívání důsledně vyhýbá písničkám, které zpívaly spolu.
Každý den rodiče chodili (oba, nebo jeden z nich) do nemocnice za Laurou. Ta jim ale dělala starosti. Sice je vítala mohutným objetím, ale jinak seděla apaticky na posteli a občas pofňukávala. Jediné, co z ní dostali, byly odpovědi „jo“ a „ne“. Nechtěla nic moc jíst a dokonce odmítala chodit na záchod. Jedině, když Helenu napadlo přinést jí nějaké hračky, tak se vrhla po panně, a to po té, kterou dostala jako první dárek od svých nových rodičů. Ostatní věci ji nezajímaly. Byl na ni žalostný pohled a doktoři ani rodiče nevěděli, co s ní.
Doma to nebylo o nic lepší. Sára byla protivná, zlobivá, a neustále nosila poznámky, že se pere a je drzá. Dokonce ji jednou přivedli domů strážníci, že při nějaké rvačce rozbila sklo u telefonní budky. Jediný, kdo k ní „mohl“, byly Helena a Adélka. Navenek sice byla poslušná, pořád se dobře učila a doma konala práce, které jí příslušely, ale měla u toho tolik keců, že se to nedalo poslouchat. A obě holky pořád otravovaly s tím, že musí Lauru vidět. Ale děti tam na návštěvu nesměly. Jednou Sára utekla ze školy a pokusila se Lauru navštívit, ale protože nevěděla přesně, kde to je, tak nakonec zabloudila a rodiče ji museli hledat až kdesi na Vyšehradě.
Za pár dní to celé vyvrcholilo bezprecedentním malérem.
Jistý mladý inženýr měl zrovna chvíli volno, a tak posedával v liduprázdném parku. Byly asi tři hodiny.
„Promiňte prosím,“ ozval se vedle něj dětský hlásek.
Otočil hlavu a spatřil asi tak sedmileté, usměvavé děvčátko s růžovou školní brašnou na zádech, v džínových šatech, bílých punčocháčích a bílém svetříku přes šaty. V hodně dlouhých vláscích mělo zapletené asi čtyři tenké copy.
„Copak chceš, holčičko?“ zeptal se jí.
„Já jsem Sára a chtěla jsem se vás zeptat, jestli byste nechtěl vykouřit.“
„Cože?“ inženýr úplně zkoprněl. „Děláš si srandu?“
„Náhodou ne,“ maličko se naštvala. „Když mi koupíte čokoládu, tak vám vykouřím a klidně vám i ukážu pipinku.“
„Tak počkej,“ zvedl se muž z lavičky, protože spatřil, že na druhém konci parku přecházejí dva strážníci. Uchopil Sáru pevně za paži, popadl svou tašku a jal se strážníky dohánět.
„Pojďte sem, prosím!“ zavolal na ně, když viděl, že by je normálně nedohnal, když musel táhnout lehce se vzpouzející dívku.
Strážníci se vydali k nim.
„Copak se stalo?“
„Nebudete tomu věřit,“ oznámil jim pán lehce roztřeseným hlasem, „ona mi nabídla orální sex, když jí koupím čokoládu.“
„To jsem ještě neviděl,“ kroutil strážník hlavou. „Bylo to tak?“ otočil se na naštvanou Sáru.
„Jo, já prostě mám chuť na čoko a vím, že to takhle jde.“
„Jak to?“
„V létě mi jeden pán v lese dal čokoládu, když jsem mu ho vykouřila. Ale pak ho zavřeli do basy.“
„A to by ti nevadilo, kdyby tohohle pána taky zavřeli?“
„Toho by nezavřeli, když jsem mu to sama nabídla,“ odbyla ho Sára lehkomyslně.
„Ale zavřeli,“ opravil ji strážník, „to se nesmí ani tak, ani tak.“
„Tak to sorry,“ podívala se na nebohého inženýra s lehce omluvným výrazem.
„Já se nezlobím,“ usmál se strojeně.
„A jak ty se jmenuješ?“ otočil se strážník zase na Sáru.
„Sára Vaverková,“ pípla.
„Počkej, není to ta rozbitá budka minulý týden?“ pravil strážník ke kolegovi.
„Přesně tak,“ přisvědčil druhý. „Ty budeš známá firma, viď?“ zamračil se na dívku.
Sára se urazila.
„Jo, a vás už nebudeme zdržovat, tady kolegovi nadiktujte jméno, adresu a kontakt, kdyby se to nějak řešilo a potřebovali bychom vaše svědectví, však víte,“ vzpomněl si první strážník na inženýra.
Ten pohotově vyklopil požadované údaje, nelibě si Sáru změřil a rychle odešel.
„A teď tě odvedeme domů. Kde bydlíš?“
„Poděbradská sto pět,“ odpověděla bez mučení.
„To je tam, co je pekárna?“
„Jo.“
Helena se zrovna chystala s Adélkou na cvičení, když v tom zazvonil zvonek.
„Lorinka,“ zatoužila maličká, jako v posledních dnech vždycky, když někdo zazvonil.
Helena otevřela a tam stála Sára se strážníky, zrovna jako minulý týden.
„Dobrý den, paní Vaverková?“ pozdravil strážník.
„Jo, co se zase stalo?“
„Tohle už je moc. Já jako malej taky rozbil okno, to narážím na tu budku ve čtvrtek, ale tohle…“ spustil první z nich.
„Co udělala?“
„Nabídla nějakýmu chlapovi v parku orál. Ten byl naštěstí slušnej a předal ji nám. Prý za to chtěla čokoládu.“
„No, Sáro!“ zvýšila Helena hlas. „Já to nechápu. Ona poslední dny tak zlobí, že to dál nejde,“ dodala nešťastně.
„Nedá se svítit, ale tohle musíme nahlásit na sociálku. To se musí nějak ošetřit. Jestli na ni, jak říkáte, nestačíte, tak z toho kouká diagnosťák,“ řekl strážník.
Sára se vyděsila.
„Tak my půjdeme,“ rozloučili se strážníci a zmizeli.
Sára vší silou objala Heleně nohu a strašně se rozbrečela.
„Já... já nechci do diagnosťáku mezi grázly, maminko, prosím!“ naříkala.
„Já o tom rozhodovat nebudu, ale ty se musíš začít chovat slušně. Já teď musím s Áďou na cvičení, a ty ne, že půjdeš ven. Pověsíš prádlo a uděláš si úkoly.“
No jo, jasně,“ nakrčila Sára otráveně nos, „a nekoupíš mi čoko?“ zeptala se mírněji.
„Ty si snad děláš legraci!“ vyhrkla Helena překvapeně.
„Tak ti na to seru! Nebudu hodná holčička!“ a odešla do pokojíčku, prásknouc mohutně dveřmi.
„Ošklivá Sárinka,“ řekla Adélka.
„To máš pravdu,“ povzdychla si Helena.
Když se za hodinku vrátily, byly sice úkoly hotové a prádlo pověšené, ale Sára nikde.
Nakonec ji našly, podle fňuknutí, pod palandou. Když přišel domů otec, musela to všechno znova vypovědět.
„A proč si to udělala? Říkali jsme ti přece, že to nemáš dělat.“
„Já prostě chtěla čokoládu,“ odfrkla a uhnula očima.
„A minulý týden to sklo, to jsi udělala schválně?“
„Ne, hodila jsem šutr po Evě a dostala to budka,“ odpověděla nevzrušeně.
„No, a taky mi maminka říkala, jak jsi na ni byla sprostá, proč?“
„Protože chci! A neser mě!“ vyjela na něj.
„Sáro, tak takhle ne!“ vyskočil Michal, popadl pravítko, strhl Sáře tepláky a seřezal ji. To nebyla promyšlená exekuce, jako tenkrát u Laury. On ji prostě nařezal, co se do ní vešlo.
„No tak, přestaň, proboha!“ vzpamatovala se Helena a chytila ho za ruku.
Sára řvala jako na lesy a teprve po chvíli se uklidnila. Celý večer však s rodiči nepromluvila, akorát na Helenu se usmála, když ta jí udělala uklidňující koupel na zdevastovaný zadek.
Sára po výprasku skutečně zkrotla, ale dál byla zamlklá a podrážděná.
Už za tři dny přišlo předvolání na sociálku. Ještě, že rodiče měli protokol o tom, co se stalo v létě, jinak by to bylo mnohem horší.
„Já nevím, co se to s ní stalo, byla to celý rok taková hodná holka, sice maličko rošťák, ale pořád v pohodě. Až teprve posledních čtrnáct dní…“ vysvětlovala pracovnicím Helena.
„Co je Laura v nemocnici,“ skočil jí Michal do řeči.
„Říkáte, že na sebe byly hodně zvyklé?“
„Přesně tak.“
„To bude asi tím,“ zamyslela se sociální pracovnice, „vezměte ji zítra k psychologovi, panu Krajíčkovi, on pro nás dělá. A uvidí se.“
Druhý den si Michal vyzvedl otrávenou Sáru u školy a vyrazili k psychologovi. Ten si ji vzal dovnitř a Michal usedl v čekárně s časopisem v ruce. Asi za dvacet minut uslyšel z ordinace známý řev, který ho vrátil o pár dní zpátky, k tomu šílenému výprasku, za který se docela styděl, že mu tak povolily nervy. Vyskočil z lavice a to už se otevřely dveře a psycholog ho se starostlivým výrazem zval dovnitř. Sára byla na křesílku stočená do klubíčka a hystericky plakala.
„Sárinko, co je?“ přiklekl otec k ní.
„Uvědomila si, jak se věci mají,“ pokýval doktor hlavou. „Ona strašně postrádá tu svou starší sestru. Myslí si, že je mrtvá, a že jí to nechcete říct. Život pro ni ztratil smysl a tedy nemá proč být hodná, i když vidí, že to rodiče trápí. Neříkám, že je správně, že je na ni takhle fixovaná, ale tak to zkrátka je. Já vám napíšu zprávu, že by ta klinika měla udělat výjimku a povolit návštěvu, jinak se to nepohne, myslím.“
„To bude moc fajn, ona i ta starší je na tom dost špatně, a třeba ji to, že se zase uvidí, postaví na nohy,“ přisvědčil Michal, „Sári, já ti přísahám, že Laura není mrtvá a že se pokusíme udělat všechno proto, abys ji mohla vidět, ano?“ uchopil Sáru za ruku a podíval se jí zpříma do očí.
„Jo, já ti věřím, tati,“ trochu se usmála. „A Adélka bude moct taky? Protože ta je taky hrozně smutná,“ ubezpečovala se honem.
Za chvíli se Sára trochu uklidnila a mohli se vydat domů. Pěšky, protože holka si chtěla povídat.
Nakonec se na psychiatrické klinice skutečně rozhodli pro výjimku a návštěvu povolili. Sáře rodiče nic neřekli, aby nějak nevyváděla. Sára tedy byla zase mrzutá a remcala celou cestu a Adélka byla smutná a apatická, tak jako v předchozích dnech stále.
Vystoupili z auta, vešli do ústavu a zamířili do Lauřina pokoje. Holky nechaly čekat venku. Laura tradičně seděla na posteli, bledá a vyhublá, a bezmyšlenkovitě si kroutila spodek košile. Všimla si rodičů.
„Mami, tati,“ uvítala je a chtěla se objímat.
Po přivítání se zase schoulila na postel s koleny pod bradou. Ten nejosamělejší tvoreček na světě…
„Lorinko, máme pro tebe překvapení,“ usmál se Michal a přivedl holky z chodby.
„Ségry!“ vykulila Laura oči a rázem byly obě u ní v posteli a pokoušely se navzájem rozmačkat. Po chvíli se všechny zahleděly na rodiče a ti spatřili to, co poslední tři neděle postrádali – tři šťastné, zářivé holčičí úsměvy.
„Mami, tati, pojďte k nám!“ zaprosila Sára a oni si k nim rádi přisedli a přidali se k tulení.
„A proč jsem ségry nesměla vidět?“ zeptala se Laura.
Byla to první souvislá věta, kterou od ní od té události slyšeli.
„Protože sem děti normálně nesmí, víš? Ale když jsme viděli, jak jsi z toho smutná a jak je z toho smutná Sárinka s Adlí, tak jsme jim to řekli a oni nám to dovolili. Jseš ráda?“ zeptala se jí Helena.
„Děsně! Dík!“ nasadila svůj typický, nádherný úsměv a dala jim oběma pusu.
„A bude moct Lori domů?“ zeptala se Adélka.
„Určitě, jak pan doktor uvidí, že normálně jí, mluví a chodí na záchod, tak ji hned pustí,“ potěšil ji Michal.
„To budu, určitě!“ slíbila jim Laura.
„A můžeš mluvit o tom, jak ti bylo špatně?“ zeptala se jí Helena opatrně.
„Já… nevím, najednou byly ségry pryč, když jsem se vzpamatovala po tom, co jsem spadla. Já myslela, že jsou pryč úplně, a že mi to nechcete říct. Vy jste sem chodily, ale ony zmizely, a já pořád cejtila, jak jsem špatná, jak mi říká paní učitelka, a že už teda ani ségry vidět nesmím. Já… Kdybyste sem nechodili ani vy, tak bych určitě umřela. Ale teď budeme zase spolu.“
„No jasně, na Koalu se vykašli,“ vytáhl Michal z tašky obálku, „protože tady ti přišel takovej dopis.“
Laura ho nedočkavě popadla. Byl nadepsaný „Taneční konzervatoř hlavního města Prahy“.
Rozložila list, chvíli studovala obsah a po chvíli začala číst nahlas.
„Z rozhodnutí přijímací komise je Laura Vaverková, narozená desátého června dva tisíce dva, PŘIJATA ke studiu se ziskem sto čtyřiceti bodů. Blahopřejeme…“
Vzduch v pokoji prořízlo zaječení, jaké tento ústav ještě nezažil. I pro ostatní byl list překvapení, protože Michal si ho do poslední chvíle nechal pro sebe.
Otec popadl Lauru v pase a zvedl ji do výšky.
„Lorinko, ty moje dokonalá tanečnice, uličnice, tys to zvládla úplně skvěle!“
Laura vypadala jako šťastné letadlo.
„Jo, ale měli trochu problémy s tvým kázeňským profilem ze školy, takže tam budeš muset sekat dobrotu, jasný?“ zpřísněl trochu, když přistála.
„Určitě tati, já tam budu pořád tancovat, a to nebudu mít na zlobení čas,“ slibovala halasně.
Pořád se nepřestávali divit, jaká se s ní stala změna.
„No, nemysli si, tam se budeš taky normálně učit,“ poznamenala Helena.
„To se dá,“ mávla Laura rukou. Už to byla zase ona, chytrá, bezstarostná a cílevědomá. „A budu moct dál chodit do Piruetky?“
„Ty si věříš,“ usmála se Helena. „Jestli to zvládneš, tak jo. Ale teď musíš začít pořádně jíst, ať se trochu srovnáš, vždyť jseš jak komár a nemáš žádný svaly.“
„Jo, přinesli jste mi něco?“
„Rohlík se šunkou, dáš si?“
„Jasně!“ a s gustem se pustila do jídla.
Do pokoje nakoukl lékař. „Co to tu bylo za rámus? Á, Laura nám jí! Jakpak se to stane?“ zaradoval se.
„Protože tady mám ségry,“ odpověděla mu Laura s plnou pusou, „a vzali mě na konzervatoř!“ zamávala na něj dopisem, který nedala z ruky.
„Tak to gratuluji,“ usmál se lékař, „to tě brzo pustíme domů.“
„Jo, a já se teď půjdu sama vyčůrat,“ vynesla poslední trumf.
„Čím dál lépe,“ řekl doktor a odešel.
Ještě chvíli si povídali, protože Laura chtěla slyšet všechny novinky, jakoby nic z toho, co jí rodiče vyprávěli při předchozích návštěvách, nevnímala.
Po chvíli si je zavolal ten lékař.
„Udělali jsme chybu, že jsme za ní sestry nepustili dřív,“ potřásl hlavou.
„Právě, ony jsou na sebe tak zvyklé, protože když ty dvě mladší přišly do děcáku, první se chytily Laury. Byly spolu prakticky pořád. A když jim Laura zmizela, byly jako ovce bez pastýře. Ona jim organizovala program, ona je chránila, ona za ně mluvila, všechno. I v tom děcáku to tenkrát pochopili a dali je k adopci pohromadě. Není to ideální, ale třeba se to časem nějak srovná, hlavně u Sáry, která už je samostatnější, než byla na začátku,“ vyprávěl Michal. Chvílemi až moc, pomyslel si vzápětí.
„No, uvidíme, co se stane, když odejdete. Ale pokud se zase nepropadne, myslím, že ji v pátek pustíme.“
„A nešlo by to dřív?“ požádala ho Helena.
„Když podepíšete revers… Ale musíte být opatrní. Kdyby se to zase zhoršilo a upadla do apatie, hned ji přivezte, ano?“ začal se lékař hrabat v papírech.
„Spolehněte se.“
„Když bylo hotovo, rodiče odešli zpátky do pokoje. Sára s Adélkou čekaly na chodbě a prohlížely si plakáty.
Laura seděla na posteli a tvářila se trochu smutně. Jakmile však spatřila rodiče, ihned roztála.
„Co sedíš v posteli, člověče?“ otázal se jí otec naoko udiveně. „Jedeme domů!“
Laura se rozzářila, vyskočila z postele a strhla ze sebe košilku i pleny.
„Ale kde mám šaty?“
Helena je objevila ve skříni a pomohla jí je obléct. Byly to ty sexy minišaty, a to byla pro Helenu smutná vzpomínka. Lauru to však nerozhodilo. Michal mezitím vyklidil stolek.
Když vyšli na chodbu, Sára s Adélkou je nadšeně uvítaly.
„Lori jede domů, Lori jede domů!“ točila se Adélka dokolečka a šťastně se smála.
Došli k autu, nasedli a vydali se domů.
„Zítra si vezmeme dovolenou, vy nepůjdete do školy a půjdem do zoo, co vy na to?“ navrhl Michal.
„Bezva!“ ozvalo se zezadu.

Druhý den po návštěvě zoo se ráno po snídani otec naléhavě obrátil na Lauru.
„Lori, až přijdeš do třídy a zazvoní, vezmi si mobil a zavolej mi. Nic tam ale neříkej a já taky nebudu nic povídat. Ale dej ho na hlasitě a jen ho polož na lavici.“
„A proč, tatínku?“
„Já jenom chci slyšet, jestli a jak tě učitelka uvítá.“
„Aha… ty jo, já se na ní tak netěším,“ kňourala.
„To se ti nedivím, po tom, co ti řekla. Ale ber to tak. Říkej si - ty mě nemůžeš naštvat, za měsíc končíme.“
„To je hezký, tati,“ pousmála se.
V osm hodin si Michal nedočkavě připravil telefon.
Zazvonil a on to zvedl. Z reproduktoru se ozval rachot - asi jak děti vstávaly.
„Dobrý den,“ pozdravila děti učitelka.
Další rachot.
„Tak, kdo chybí,“ otevřela si zřejmě třídní knihu. „Vaverková,“ řekla si pro sebe navykle.
„Já už jsem zpátky,“ bylo slyšet Lauru.
„Aha,“ ztratila učitelka náladu, „no to je paráda, doufám, že tě v tom blázinci naučili trochu se chovat.“
Děti se rozesmály. „Blázen z blázince!“ ozvalo se.
„Já tam byla kvůli vám,“ odtušila Laura zdvořile.
„Mlč!“ zařvala na ni.
„Ty mě nemůžeš naštvat, za měsíc končíme,“ bylo slabě slyšet Lauru, jak si spokojeně šeptá.
„No, tak si všichni připravíme čítanku, i bláznivá Laura,“ zvýšila učitelka posměšně hlas.
Laura fňukla a Michal zavěsil. Tohle se nedalo poslouchat. Ale ještě, že to nahrál...
Vzal si telefon a odešel do školy. Tam vyhledal ředitele a pustil mu záznam.
„Tak tohle jsem nezažil,“ potřásl hlavou. „Vždyť ona ji normálně šikanuje…“
„Myslíte ta učitelka naši holku?“ ujistil se Michal.
„Ano, ano, to je neuvěřitelné. Za to, co se stalo na té akademii, jsem ji potrestal finančně. Ale za tohle…“ rozohnil se.
„Laura ale bude stejně měnit školu,“ poznamenal otec. „A jestli měla problémy jen s ní…“
„Jakpak to?“
„Představte si, vzali ji na taneční konzervatoř, napoprvé, a s plným počtem bodů,“ dmul se pýchou.
„No tak to gratuluji,“ takřka zajásal ředitel. „Víte, já mám Lauru moc rád, je to sice zlobič, ale já tyhle děcka znám, já dělal ředitele ve výchovném ústavu. Ona má hromadu energie, dobré srdce, ale rychleji koná, než myslí. Navíc je hodně inteligentní a sympatická. Ale dokáže stejně vášnivě milovat i nenávidět, a ve všem, co dělá, nezná slovo průměr.“
„To jste vystihl,“ usmál se Michal. „My jsme naštěstí ti, které miluje. A modlím se, aby to tak zůstalo. I proto, že ji chceme milovat takovou, jaká je.“
„Tak dobře,“ uzavřel to ředitel. „Můžete mi ten záznam poslat na mail? A pozdravujte paní,“ rozloučil se.
Michal se taky rozloučil a spokojeně se odebral do práce.

„Koala smrdutá se mě pokoušela naštvat,“ sdělila Laura o velké přestávce Sáře a Kristýnce, když korzovaly po chodbě a svačily, „ale já si říkala, už je to jenom měsíc, a tak nemá šanci.“
„Já se jenom děsně bojím, že ji dostanu příští rok,“ podotkla Sára ustrašeně. „A ty tu nebudeš...“
„Když tě naštve, střecha to jistí,“ poradila jí Laura polohlasem. „Ale musíš se trefit do plachty, víš?“
„Jo, dobře, ségra,“ otřásla se při té představě.
„A potom už ji fakt vyhodí, vsadím vaší loď!“ zvolala Kristýnka.
„Co máš co sázet naší loď?“ naježily se holky Vaverkovy.
„No a co, já se na ní taky plavím!“ nedala se zastrašit.
„Jenom proto, že seš kámoška!“ vyjela po ní Laura a začaly se strkat.
„No tak, děvčata,“ všimla si jich dohlížející učitelka.
„Jo, vlastně, jsme přece hodný!“ rychle Laura všeho nechala, usmála se na učitelku a znovu se zakousla do chleba.
Nakonec se ukázalo, že Sára se Koaly bát nemusí, protože rodiče zařídili, že příští rok bude chodit do třídy pro nadané, když se tak dobře učí.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 253
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 484 x
Oceněn: 885 x

Kniha Tři přání, kapitola dvacátá druhá

Příspěvekod Leonid » 21.11.2016 8:43:35

Kapitola dvacátá druhá, kde se Vaverkovi setkají s bídou

Jednou, když byli Vaverkovi na nákupu, tak se to nějak protáhlo, protože kupovali i nějaké věci na nadcházející prázdniny. Museli tedy poobědvat. Vybrali si z celého patra restaurací Running Suši, jakožto nejmenší zlo a i proto, že všichni měli rádi ryby i různé mořské potvůrky. Když procházeli kolem stojanu s použitými tácy, uviděli blonďatou holčičku, o něco starší než Sára, jak nenápadně vyjídá zbytky rýže z talířů a nedojedené sendviče z papírů. Byla upatlaná, jak jedla rukama, a rozcuchaná.
„Mami, co dělá ta holčička?“ ptala se hned zvídavá Adélka.
„Ona má hlad, víš?“
„To je socka?“ ujišťovala se Laura.
„Lauro, to neříkej!“ napomenula ji Helena přísně. „Ta holčička je chudá, její maminka třeba nemá peníze a tak má hlad, víš?“
„Ale to nejde, jíst tohle,“ hádala se.
„Když máš hlad, sníš všechno.“
„No, já udělám něco jinýho, jak by to asi udělal Pán Ježíš, jak nám říkali v neděli,“ byla Laura osvícena náhlým nápadem.
S provinilým úsměvem vytáhla z tašky housku a tatranku a rychle se vydala za holčičkou.
Všichni koukali, co bude.
Holčička se napřed hrozně lekla a chtěla utéct.
Laura se na ni ale usmála a řekla: „Tady bych ti chtěla dát něco dobrýho,“ a podala jí jídlo.
Děvče se tvářilo podezřívavě, čekalo asi, že Laura ucukne a vysměje se jí, ale ta trpělivě čekala. Nakonec si holka jídlo vzala, plaše se usmála a utekla pryč. Laura se vrátila zpět.
„Jsi hodná holčička,“ vzal ji otec kolem ramen.
„A když ji tady zase potkáme, můžu jí zase něco dát?“ ptala se.
„Já myslím, že ano,“ souhlasila Helena.

O dva dny později Helena zažila šok, srovnatelný snad jen s adopcí. Když šla večer na půdu, tak se proti ní hrnula do schodů ta dívka, kterou viděli hledat jídlo. Ale tentokrát s ní byl ještě tak o rok starší kluk a malá, asi čtyřletá holčička. Těsně za nimi se ale naštěstí objevil švagr Jirka.
„Ahoj, copak to je, tohle?“ divila se Helena, protože Jirka žil ve svém bytě poustevnickým životem.
„To je dlouhý story, já teď ta děcka budu mít u sebe, musí to být!“ vychrlil na ni a všichni zmizeli v jeho bytě.

Druhý den byla středa, holky měly odpoledne volno a chystaly se vyrazit na zahradu za domem. Helena ještě za nimi ani nedovřela dveře, když spatřila, že proti nim vyšly ty tři děti.
„Ahoj,“ pozdravila je Laura.
„Čau,“ řekl kluk.
Starší z dívek se na Lauru usmála. „Já jsem Pavlína, a tohle je Viktor a tady je Týnička,“ sklonila se k nejmenší a laškovně ji objala.
Blonďatá, modrooká Týnka evidentně patřila do kategorie „usměvavých andílků“, které si každý oblíbí. Hned navázala oční kontakt s Adélkou a jiskra přátelství přeskočila.
„Kam můžeme jít ven?“ zeptala se Pavlínka. „Pan miláček nás poslal, ať si jdeme hrát ven.“
„Pojďte s náma, za barák,“ pozvala je Laura a společně odešli.
Bezva, pomyslela si Helena, čím dál tím víc děcek v baráku, ale alespoň si holky budou mít s kým hrát. Ale toho miláčka mi Jiřík bude muset vysvětlit.
Jenže asi za hodinu vyhnal děti ze dvora déšť.
„Tak půjdeme k nám,“ měla v tom Sára jasno.

Domů si holky kamarády mohly vodit takřka bez omezení, pokud s tím nebyly spojené nějaké nepřístojnosti. Akorát jednou, když Michal přišel domů, objevil v obývacím pokoji Sáru ve společnosti staršího pána, který nábožně naslouchal jejímu zpěvu. Jak se za chvíli ukázalo, pán k návštěvě svolil až po tom, co ho Sára dlouho přesvědčovala právě tím, že si domů může vodit kamarády, jak chce. Na otcovu otázku, proč nedodržuje to, že s cizími lidmi nesmí nikam chodit, odpověděla, že samozřejmě nechodí, ale že tenhle pán přece šel domů S NÍ a ne ona s ním.
Z pána se vyklubal dirigent orchestru Státní opery. Prý se seznámili v prodejně CD, kde si Sára poslouchala vzorky hudby a zpívala si u toho. Pán Sáře navrhl, jestli by se nechtěla stát členkou dětské opery, ale ona ho zdvořile odmítla, že opera se jí vůbec nelíbí.

Děti se tedy nahrnuly do pokojíčku a hlavně Pavlínka začala nepokrytě obdivovat, kolik mají hraček. Lauře se Sárou to přišlo divné, protože u kamarádek viděly hraček i podstatně víc, hlavně Markétka jich měla tolik, co ony všechny dohromady.
Týnka sebou pořád tahala jednookého medvídka a Adélka jí půjčila ještě ty své.
„Méďové!“ vypadala Týnka na vrcholu blaha.
„A jaký máš eště hračky?“ vyptávala se jí Adélka.
„Co jsou hjačky?“ divila se Týnka. „Já nemám hjačky, já mám méďu.“
„Ty nevíš, co jsou hračky?“ vložila se do toho Sára.
„Né.“
„Týnka žádný hračky nemá. A my taky ne.“ šeptl Viktor stydlivě.
„Jak to, vám maminka a tatínek žádný nekoupí?“ vykulila Sára oči.
„Náš tatínek se nehýbe a nemluví. A maminka nám akorát žere jídlo,“ vysvětloval dál.
„To je hrozný…,“ chytila se Laura za hlavu. „Tak proto jsem tě viděla hledat to jídlo…“
„Jo,“ šeptla Pavlínka stydlivě, „tam je dobrý jídlo. Ale než to tam postavili, chodili jsme do popelnic. Ale po tom tě pak někdy bolí břicho.“
„Fůj!“ řekla Sára.
„Když máš hlad…,“ pokrčil Viktor rameny.
„Hlad, to není papání. Nemám láda...“ zamračila se Týnka.
„Hlad?“ nakoukla do pokojíčku Helena. „Nechcete svačinu?“
V očích návštěvníků se rozhořela žádost, ale netroufali si říct.
Laura se ale usmála a řekla: „Jo, dáme si, maminko, dík.“
„Dík? Čo to je?“ zajímala se hned Týnka.
„To se říká, když ti někdo něco dá, nebo ti pomůže, tak mu řekneš díky, víš?“ vysvětlila jí lehce překvapená Helena.
A byla překvapená ještě víc, když na ni přesouvající se Týnka vystrčila zadeček a bylo vidět, že nosí plenky.
Helena odešla do kuchyně, kde nakrájela šest chlebů, namazala je máslem a obložila šunkou, sýrem a zeleninou. Na závěr prohnala odšťavňovačem pár jablek a mrkví, naředila šťávu studenou vodou a narovnala vše na tác.
Návštěvníci na to koukali jak na zjevení. Pak každý popadl krajíc, snědl z něj všechnu oblohu a potom si ho natrhal na menší kousky, které hltavě snědl.
Holky na to koukaly dost nechápavě.

Za nějakou dobu zazvonil Jirka, hledající děti.
„Pak se u nás stav, jo?“ požádala ho Helena.
Když přišel, posadili si ho Michal s Helenou ke stolu.
„Hele, brácho, o co tady jde?“ spustil Michal. „Kde jsi vzal ty děcka? Jsou nějaký divný.“
„Tohle je jenom špička ledovce,“ rozhovořil se, „s Pavlínou jsem se seznámil, když mi v Burger Kingu kradla hranolky z tácu. No a postupně jsem zjistil, že matka na ty děti kompletně sere. Je to štětka a ještě magor, protože nabízí kunčoftům i ty děcka. Ale podařilo se nám ji zlikvidovat. Víš, Míšo, s Pavlem Polívkou a s jeho bráchou. Já tam napřed šel, že chci sexuální služby a jako se zajímal, jestli by mi nesehnala holčičku, blonďatou. A jestli by nevadilo, kdybych ji mučil.“
Helena si hrůzou zakryla ústa.
„A tak se kluci druhej den převlíkli za benga a já tam šel první. Na posteli ležela Pavlínka v červeným kombiné, vyděšená k smrti a vedle byly nachystaný nože, sekáčky a takový věci. Děsnej pohled. Tak jsme tu kurvu jako zatkli a osvobodili děcka.“
„A co jste s ní udělali?“
„Odvezli jsme ji na konec Klánovickýho lesa, svázali jí ruce a nalili do ní projímadlo,“ smál se Jirka.
„A co ten jejich nemocnej táta?“ zeptala se Helena, protože tu část dětského rozhovoru náhodou vyslechla.
„Ten?“ uchechtl se Jirka ironicky. „To byl pěknej humpl, jo, ležel ve svým pokoji, ale tak dva roky mrtvej. Vypadal jak klatovská mumie,“ otřásl se, „ale děcka to naštěstí pořád neví.“
„To je všechno strašný,“ potřásal Michal hlavou. „A co budeš dělat dál?“
„Mám to vymyšlený. Viktor – hele, to je taková bedna přes počítače, žes to neviděl – zkusí hacknout sociální správu a dát tam údaj, že je mám v pěstounský péči,“ zasmál se vítězoslavně.
„Ty si děláš srandu!“ vyskočila Helena. „Co když tě zavřou?“
„Neboj, Viktor je fakt dobrej,“ zašklebil se Jirka.
„Ty jsi byl vždycky rytíř štěstěny, co?“ poplácal ho jeho bratr po zádech.
„No nic, já půjdu, děcka čekají,“ zvedl se a měl se k odchodu.
„Hele, a proč ti říkají pane miláčku?“ culila se Helena.
„Netuším,“ smál se, „na to přišly samy. Musím je to nějak odnaučit, aby to někde neplácly a já nevypadal jako strýček pedo. I když jednou už to plácly… to až vám povím…“ smál se ještě víc.
Rozloučili se a Michal s Helenou na sebe chvíli jen tak koukali.
„Hustý,“ řekl Michal.
„To jo, to je jak ze špatnýho filmu,“ souhlasila Helena. „Ale jsem ráda, že je unesl, je mi jich fakt líto.“
„Takže držíme basu, jo?“ rozhodl Michal. „Nic nevíme, děcka jsme viděli, ale neznáme souvislosti. Kdyby něco, tak si myslíme, že si narazil nějakou ženskou s dětma.“
„Jo,“ zachvěla se, „ale stejně se bojím, že z toho bude malér.“

Do konce června zbývalo deset dní a Laura prohlásila, že by chtěla uspořádat narozeninovou party – oslavit své první „kulaté“ narozeniny. K tomu účelu byl zvolen ateliér a Vaverkovi strávili hodně času přípravou různých laskomin. Děti se sešly všechny. Kromě holek Vaverkových tam byly dvě Lauřiny kamarádky z baletu Helena a Míša, které doma hodili na krk i mladší sestřičku Péťu, „silná pětka“ Sárinčiných spolužáků, děti od Jirky, kterým se v domě podle jejich příjmení začalo říkat „Procházci“ a Filoménka s Pinky, jejíž návštěvy se od ledna, kdy se seznámili, staly velmi pravidelnými. Všichni obyvatelé ještě před lety tak tichého domu se nestačili divit, kolik se tu najednou hemží mrňat. Na chodbě se často dalo narazit na zapomenuté hračky či na hrající si skupinku dětí.
Michal dostal nápad a poručil všem sednout si na schody. Bylo jich třináct, těch děcek. Udělal památeční snímek a už hnal děti do ateliéru. Tam se Laura ujala role hostitelky a všechny hosty navzájem představila.
Zahájilo se jídlem. Procházci se cpali jak nezavření, ještě neuvykli dostatku. Mezitím se tři nejmenší holčičky odklidily stranou na deku a uspořádaly party i pro svoje medvídky. Tedy hlavně Péťa s Adélkou, protože Týnka nějak nechápala, o co že půjde.
Zábava se pěkně rozběhla, někdo vytáhl „Člověče, nezlob se“ a už se hrálo. V osmi, což je masakr sám o sobě. Pinky se ujala role divačky, protože tu hru neznala, stejně jako Filoménka, kterou by to i zajímalo, ale počítat puntíky na kostce jí dělalo takový problém, že to raději vzdala. Sára s Markétkou měly trochu pověst nemehel, a tak na ně zbyla role „pomocných hráčů“, a tedy občas tahaly za jiné či sbíraly spadlou kostku. Hra se rozjela a byl to opravdu masakr, kdy vyhozené figurky málem létaly vzduchem a nervy tekly po podlaze.
„Nikátor jede!“ volal Viktor a vyhazoval figurky, co to šlo.
„Nikátor?“ vyskočila Pinky.
„Jo, to je můj nick, mám ho všude,“ vysvětlil jí.
„A znáš Zebřičku?“ otázala se ho nevinným úsměvem.
„Jojo,“ zabručel, zabrán do hry. „Co, proč?!“ vyletěl, když si to uvědomil.
„Hraj, prosím tě!“ honila ho Laura.
„Já jsem Zebřička, kámo,“ vstala Pinky a zatvářila se eroticky, „a až zase budeš chtít vědět, jaký mám kalhotky, tak to neřeš na veřejným chatu, jo?“ ušklíbla se.
Kluk zrudnul jako rak a děti se rozesmály.
„A jaký měla?“ zeptal se ho Tomáš.
„Fialový,“ zahuhlal Viktor, který se pořád strašně styděl.
„Hrajte, proboha!“ nezajímala Lauru tato problematika ani za mák.
Asi za půl hodiny bylo dobojováno a vítězem se stal Honzík.
„Hele, a teď si zahrajem takovou hru. To znám z video chatu,“ začala Pinky organizovat program. „Kluci si vezmou papír a budou hádat, jaký maj holky kalhotky.“
„Myslíš jako barvu?“ optala se Sára.
„Jo, barva stačí,“ ubezpečila ji Pinky.
Byla přivolána i mrňata, kterým se ta hra taky zalíbila. Akorát Kristýnku museli chvíli přesvědčovat.
„Hele, v šatně na tělák se taky svlíkáš před klukama, ne?“ zeptala se jí Sára.
„Ne, já se převlíkám na záchodě,“ pípla.
„Ale jo, nebuď měkká, kolikrát ti někdo zvedl sukni, a co se stalo? – prd,“ řekla Terezka.
„Někdo Tom,“ ucedila Kristýnka, ale nakonec souhlasila.
Kluci se ponořili do psaní a vesele si u toho šuškali.
„Ještě něco mě napadlo!“ zvolala Laura. „A kdo uhodne i obrázek, dostane spešl cenu – dám mu pusu!“
„Tak a máme to!“ hořeli kluci zvědavostí. „Jdeme číst a vy ukažte!“
Viktor se ujal role mluvčího. „Hele, budu to vždycky říkat stejně – Já, Honza, Tom, jo? Tak bacha, začínám, teda podle abecedy. Adéla – má bílý s Hello Kitty, bílý a žlutý.“
„Ukaž, ukaž!“ volali všichni.
Adélka si poslušně vyhrnula šaty.
„Jo, má Kittinku!“ vyjekla Terezka. „Jaks to poznal?“
„Protože ji má i na šatech a na ponožkách,“ odvětil vítěz nevzrušeně.
„Jseš hustej,“ dala mu Laura slíbenou pusu.
„A dál,“ nezdržoval se spokojený hadač, „Filoména – bílý, modrý, žlutý.“
„Mám hatěk svých ukázati vám?“ zeptala se ona.
„Jestli jsou haťka kalhotky, tak jo,“ odpověděl Tomáš nejistě.
„Růžový…“ protáhli kluci tváře.
Hra pokračovala za všeobecného veselí a zvítězil v ní Tom, protože to byl notorický zvedač sukní a znal spodní garderobu svých kamarádek docela podrobně. Akorát na Lauru si netroufal, protože, když se o to poprvé pokusil, zareagovala opravdu nepředvídatelně. Skočila po něm a strhla mu kalhoty. Odnesl to ovšem knoflík a Tomáš strávil celý zbytek vyučování přidržováním kalhot.
Za majitelku nejzajímavějších kalhotek byla prohlášena Pinky, protože ty její byly černé, latexové string tanga a byly bohatě zdobené třpytivými kamínky. A jak se Pinky nezapomněla pochlubit, byly to krystaly „Swarovski“, i když nikdo netušil, o co se jedná.
„A napadla mě další gamesa!“ zajásala Pinky a odběhla si pro svou tašku. Vytáhla z ní hromadu provázků.
„Kolik jich mám… osm. Hele, potřebuju osm holek.“
„Já ne!“ vyjekla Pavlínka, popadla Týnku a utekly pryč.
„Co jim je?“ podivilo se několik dětí.
„Jeden chlap je svazoval a ubližoval jim,“ řekl Viktor zasmušile.
„Aha,“ zarazila se Pinky, „a to doopravdy?“
„Jo, já je slyšel křičet.“
„Hustý, jasně to chápu, to já…“ zarazila se, „no, já vás takhle každou svážu a budete se z toho muset dostat. A která se z toho dostane dřív, vyhraje. A vy, kluci, běžte ven, to bude jenom holčičí hra.“
„A proč?“
„Protože u toho musejí bejt nahatý!“ odsekla.
Kluci za velkého remcání opustili ateliér a holky vyjma Kristýny a Pinky se rychle svlékly.
„Ty mi budeš dělat komtesu,“ vysvětlila Kristýně, „protože já budu domina.“
„Jo,“ kývla Kristýnka, stejně popletená, jakoby jí Pinky řekla, že ona bude papež a ta druhá vikář.
Pinky si odložila tričko a džínové šaty a jen v latexovém prádle a v kozačkách začala šmodrchat provazy a zaučovat Kristýnku, aby to mohly dělat obě.
„Hele, to já znám,“ zaradovala se Laura. „Do toho mě vážou, když mám vylízt na strom trhat třešně. To nám poradila teta … Ale ten uzel přes pipinku tam nemá bejt,“ zarazila se.
„Ale ten tam právě MUSÍ bejt,“ vysvětlila jí Pinky s úsměvem, který nevěstil nic dobrého.
Za chvíli byly všechny soutěžící důkladně svázané.
„A pozor,“ zavelela Pinky a pohodlně se rozvalila do křesla, „dostávačka, teď!“
Kristýnka dostala za úkol klečet vedle křesla a sledovat, zda některá nebožačka nepoužívá zuby.
„Hele, já mám nějaký teplo v bříšku,“ podivila se Markétka nahlas, jak se bezmocně kroutila jako píďalka.
„To je dobře,“ mručela Pinky.
Boj s provazy pokračoval.
„Točí se mi hlava!“ vyjekla Markétka.
„Mně taky. I mně!“ ozvala se i některá další děvčata.
Za chvíli bylo hotovo. Některé dívky vypadaly docela zmateně. Navzájem se osvobozovaly z provazů.

„Hele, ale to nemůžeme nikomu říct, tohle se asi nemá,“ řekla Terezka.
„No to ne,“ souhlasila Pinky, „to by byl super malér.“
„Slíbíme si to, holky?“ navrhla Laura. „A která to řekne, je slepice pitomá, co snáší hranatý vajíčka,“ pronesla výhružně.
„A proč hranatý?“ podivily se mladší holky.
„Protože, víte, jak to musí bolet?“ šklebila se Laura.
Holky se rozesmály. Najednou si Kristýna, která stála opodál, dala prst na pusu a plížila se ze strany ke dveřím. Ostatní ji pozorovaly. Prudce je otevřela a dovnitř vpadli všichni kluci.
„Šmíráci!“ rozčílila se Pinky, „šmírovali!“
„Na ně! Svázat!“ křičela děvčata a vrhla se na kluky.
Ti se sice uměli lépe prát, ale přesila byla veliká. Za chvíli byli svázaní.
„A zlechtat!“ velela Laura a hned šla příkladem.
To, co kluci prožili, nepředčí ani souborné vydání románů markýze De Sade. Nakonec žebrali o milost. Holky je rozvázaly a zavázaly je strašnou přísahou, že když o tom někde ceknou, upadnou jim pindíky.
„A tohle holčičí hněv dokáže, tak bacha,“ prohlásila Pinky smrtelně vážně, jak tam stála na křesle, pořád jen v prádle jako bohyně pomsty.
Skoro si kluci začali myslet, jestli na tom něco nebude.
Děti ještě přelétly očima stoly, a když bylo jasné, že už tu nic k snědku není, rozloučily se.
„Nám je zima,“ vysvětlila mamince Sára, když ta se divila, proč holky nastoupily k večeři v legínách a tričkách s dlouhým rukávem.
Sáhla jim na čela, teplotu neměly. Nakonec na to nějak pozapomněla. Holky každá slupla svého pstruha a podezřele rychle se uložily ke spaní. Než se rodiče stačili rozkoukat, byly až po krk pod dekou, aby nebylo vidět stopy po svazování.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 253
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 484 x
Oceněn: 885 x

Kniha Tři přání, kapitola dvacátá třetí

Příspěvekod Leonid » 23.11.2016 8:59:38

Kapitola dvacátá třetí, kde se uzavře školní rok

A bylo tu vysvědčení. Pan ředitel vymyslel, že celý první stupeň dostane vysvědčení najednou v tělocvičně. Bylo to proto, že malířům, kteří měli malovat třídy, se posunul termín a museli začít už na konci června.
A aby prý děti mohly vyjádřit, jak mají své učitele rády, nakoupila škola hromadu růží, a každý školák či školačka dostali jednu, kterou pak měli se svou učitelkou nebo učitelem směnit za vysvědčení.
Třídy netřídy, všichni kamarádi se srazili do hloučků a vybaveni růžemi čekali netrpělivě na tu důležitou listinu.
„Lidi, já mám dát Koale růži,“ bědovala Laura. „Radši bych jí dala eukalyptus.“
„A co to je?“ ptala se Sára.
„To je australskej strom. A jeho listím se Koaly živí. Ničím jiným,“ poučila ji Laura.
„A jak to víš?“
„Protože jsem toho přečetla o koalách spoustu, protože jak říká tatínek, nepřítele je třeba důkladně poznat. A taky jsem četla, že když má koala malý koalátko, tak žere listí, vykadí ho a to koalátko ho žere,“ ušklíbla se.
„Fůj!“ udělali všichni kamarádi sborem.
„No tak, nerušte!“ ozvala se nějaká učitelka.
„Já mám dát Koale růži,“ bědovala Laura znovu a zamyslela se. „To ji spíš sežeru!“
„To nedáš!“ špitla Sára a v očích se jí rozhořely veselé ohníčky.
Hecovat Lauru, to milovala.
„A jo! Hele!“
Laura se opatrně rozhlédla kolem, jestli se někdo z pedagogů nekouká, a nenápadně ukousla první korunní lístky. Kristýnce to přišlo ohromně legrační, jak se Laura neustále podezřívavě rozhlíží, jakoby nic ukusuje lupeny a s nevinným výrazem je žvýká. Ostatní kamarádi se také pochechtávali a Sára dokonce nahlas vyprskla, ale Kristýnka se přímo svíjela, z očí jí stříkaly slzy a kroutila se jak barokní socha.
„Tak tady máš pugét, koalo smrdutá,“ řekla Laura zlomyslně, když už držela v ruce jen stonek s kalichem.
Vtom si uvědomila tichoučké kvílení, které vycházelo od země. Podívala se tam a uviděla Kristýnku, jak sedí na bobku, je úplně červená, jak se dusí potlačovaným záchvatem smíchu a pod ní se rozlévá velká louže.
A osud si rozhodl pohrávat si dále.
„Kristýna Králíčková,“ ozvalo se.
Kristýnka se pracně postavila. Měla dnes na sobě bílou džínovou sukénku a žluté tričko. Moc jí to slušelo, kdyby její sukně a ponožky nebyly na ždímání.
Odplížila se dopředu, a pan učitel se hned starostlivě ptal: „Co se stalo? Vždyť jsi mohla jít normálně na záchod.“
„Ne… v pohodě… děkuju…,“ vysoukala se sebe, protože s ní ještě cukal smích a dala mu růži.
„Moc hezky ses učila, přeji pěkné prázdniny,“ usmál se na ni starý pán a předal jí vysvědčení.
Odcupitala zpátky a tělocvičnou letělo: „Králíčková se počůrala… Kristí je mokrá…“ A podobně.
Skončil druhý ročník, přečkali ještě třetí a byla tu 4.A a nakonec i 4.B.
„Laura Vaverková,“ řekla Koala tak studeně, jak to jen šlo, protože víc si asi před kolegy nedovolila. „Tady máš vysvědčení, polepšila sis, máš jenom jednu dvojku,“ dodala potměšile.
„Děkuju, a mějte se dobře, protože už se neuvidíme,“ usmála se Laura a předala jí „růži“.
Paní učitelka zkoprněla, ale v zápětí vybuchla. „Nenávidím tě! Nenávidím tě! Polámej si na tý konzervatoři všechny hnáty!“ ječela jako smyslů zbavená a vypadala, že se po Lauře chystá skočit. Dva učitelé rychle přiběhli, zpacifikovali ji a odvlekli pryč. Laura tam stála, mžikala očima a vypadala vyděšeně.
„No tak, neboj se, už je pryč,“ jala se ji jedna učitelka uklidňovat.
„D-d-obrý, já se jenom lekla,“ usmála se Laura po chvilce, byť trochu strojeně.
Za nějakou dobu uslyšeli sanitku, která zřejmě odvážela paní učitelku.
„Chudák Koala,“ poznamenala Laura, když se rozcházeli. „Ale já jí vždycky říkala jenom to, co bylo na místě, a ona to neunesla.“
„Holky, já letím domů, tak čau,“ rozloučila se Kristýna a spěchala domů, majíc kolem pasu uvázaný svetr, který jí půjčila Sára.
„Sári, máš zase samý?“ zeptala se Laura před školou své sestřičky a obě vytáhly vysvědčení.
„Ne, mám jednu dvojku.“
„Já taky.“
„Z toho co já?“
„Jo, však jsme sestry. Oni totiž ve škole všechno vědí a tak…“
„Ale naši nás zabijou,“ otřásla se Sára.
„Já se bojím domů,“ hlesla Laura.
„Tak půjdeme pomalu, jo?“
Asi za dvacet minut došly až na náměstí.
„Lori, ale tenhle krám jsme si moc neprohlídly.“
„To ne, musíme pomalu.“
„A půjdem ještě do papírnictví?“
„Určitě.“
Nakonec jim cesta ze školy zabrala skoro hodinu, a když konečně byly doma, rodiče už je očekávali.
„Tak co, holky, jak jste dopadly?“ zeptal se jich otec vesele.
„Nooo, máme každá jednu dvojku…,“ nechtěla to Laura moc rozvádět.
„Ale to není špatný, viď?“ otočil se spokojeně na manželku.
„To ne, dárečky si zasloužíte, pojďte ke mně, holky,“ chtěla je Helena obejmout.
Přivinuly se a trochu se uklidnily.
„Já jsem tak ráda, že mám hodný holčičky, který se dobře učí,“ šeptala láskyplně a občas k tomu přidala polibek. „No, a ještě mi ty vysvědčení ukažte, a ty podej tu tašku,“ řekla ještě Helena.
Holky jí bázlivě podaly desky.
„Čeština, matematika, angličtina…,“ bručela si pro sebe, „já tu dvojku nevidím, nespletly jste se?“
„Úplně nahoře…,“ pípla Laura.
„Z chování?“ zarazili se rodiče.
„Jo.“
Laura občas propadala falešné myšlence, že se průser tím méně rozmaže, čím stručněji se při výslechu odpovídá.
„A za co?“ zeptala se matka zdrceně.
„Já za to, že jsem prej byla pořád drzá. Ale já jí říkala jenom pravdu, mami. A prej není normální mít třicet osm poznámek. Pak to s tím hovínkem a s tím zpíváním… Hele, a on jí někdo prásknul to, co bylo na pouti.“
„Jo, tady je to strašný,“ přidala se Sára. „Naše úča věděla i to, jak mě přivedli domů policajti, a pamatovala si, jak mi strašně vynadala za tu slohovku - víš, tu o zážitku z prázdnin. No já si myslím, že mi spíš záviděla, že jí by za to nikdo čoko nenabíd…“
„Sáro!“ přerušila ji Helena ostře. „Je fakt, že máte pěkný známky a krásně jste se učily, ale ty poznámky, kolik jsi jich měla ty?“
„Počkej,“ odběhla Sára k tašce, vytáhla notýsek a listovala v něm, „já je mám očíslovaný a…“
„Proč to?“
„Abych věděla, která máme víc,“ nevinně se usmála.
„To není sranda, kolik teda?“
„Jé, taky třicet osm! Teda ségra…,“ nastavila dlaň a Laura ji do ní plácla.
„Tak hele,“ přerušil je Michal, „připadáte mi, jakože jste na to snad hrdý!“
„No, máme jich hodně,“ šeptla Laura.
Michal se ovládal z posledních sil. Vzal do ruky kus papíru a přikryl dolní část vysvědčení se známkami z předmětů.
„Za tuhle půlku byste měly dostat přes zadek. Co takhle osmatřicet? Na holou, co vy na to?“ vyzývavě si je změřil.
Obě děvčata se úplně stáhla, ustoupila dva kroky a tvářila se opravdu vyděšeně. Laura si, stejně jako tenkrát v lednu, zakrývala poklopec.
„Anebo to uděláme tak, že když ty, Lori, půjdeš na tu konzervu, a Sára bude ve speciálce, s kamarádama… Tak co když to zrušíme a těch poznámek bude příští rok míň, nebo nejlíp žádná?“
„My to určitě zkusíme!“ zajásala Laura, ochotná udělat pro záchranu svého zadečku cokoli.
„Tak jo,“ pousmál se otec, „a za tu spodní půlku vysvědčení…,“ podal každé dcerce jednu igelitovou tašku.
V každé byla čokoláda, bonbóny, dvě domácí klobásy, které holky milovaly, i když je směly jen výjimečně, knížka a plyšák. Sára dostala pejska, a Laura…
„No tati, ty máš teda děsný nápady,“ zlobila se naoko. „Měl ses o tom se mnou poradit,“ neodpustila si malé rýpnutí. Její plyšák byl totiž medvídek Koala.

Odpoledne se šli všichni projít a po procházce, stejně jako prakticky před rokem, zamířili na slavnostní večeři, která se ale tentokrát mohla odehrát v opravdové restauraci.
Když holky při čekání na jídlo odešly pozorovat jezírko s rybami, určenými pro nasycení hostů, Helena se naklonila k Michalovi a řekla: „Tak jsem to spočítala, že za loňskej rok jsme měli sedmkrát co do činění s policií, to počítám měšťáky i státní, dvakrát s hasičema, a třikrát se záchrankou. Ale když mi Adélka přinese ukázat, co nakreslila, vidět Lauru tancovat a slyšet Sárinku zpívat, to bych nevyměnila za nějakej nudnej klid,“ usmála se, láskyplně a zasněně. „A ty jseš skvělej táta,“ dala mu pusu.
„A ty máma,“ nezůstal jí nic dlužen. „Ve tvý péči holky jen kvetou, kvítka z čertovy zahrádky.“
„Dej mi pusu,“ vyzvala ho laškovně.
Bylo jí vyhověno, a poté se podívali, co dělají holky. Stály u jezírka, šklebily se a pak si jedna jako druhá políbily dlaně a „foukly“ rodičům polibky. Ti se nerozpakovali učinit podobně. Holky začaly letící polibky lapat ústy a rodiče se rozesmáli. Adélka ale najednou zavrávorala a už ležela v jezírku. Než k ní Helena doběhla, její sestřičky už měly záchrannou akci za sebou.
„Co teď budeme dělat?“ zhrozil se otec.
„Co by?“ pokrčila Helena nevzrušeně rameny. „Půjdu ji převlíct. Pro všechny mám v autě náhradní oblečení. To už mě život naučil.“
A vzala Adélku za ruku a odešla s ní k autu udělat z ní zase princezničku.

KONEC

Toto je sice konec, ale možná se s Laurou, Sárou a Adélkou ještě potkáme. Doufám, že Vám byly milými společnicemi.

Prosím sem nic nevpisujte! Diskuse čtenářů ke knize zde


Zpět na “OSOBNÍ TVORBA”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host