Dear guests, this is a source of serious information on child sexuality and consequences of their abuse, collection of legal pictures of beautiful little girls (see also Czech version). Chat is available for registered users. You are welcome to contribute by legal pictures and your experience.
Уважаемые гости, это источник серьезной информации о детской сексуальности и последствиях их злоупотребления, сбор законных фотографий красивых маленьких девочек (см также чешская версия). Чат доступен только для зарегистрированных пользователей. Вы можете внести свой вклад законными изображениями и вашим опытом.
Liebe Gäste. Hier finden Sie die besten Informationen über das Thema Sexuellen Missbrauch von Kindern und Kindersexualität. Bewundern Sie legalen Material in unserer tschechischen AV- Sektion. Hier sollen Sie produzieren und forschen, nicht nur konzumieren.

Asceho výběr střípků životních

Osobní sdílení od členů, detailní popisy jejich životních osudů, vyprávění zajímavých příběhů, případně kazuistiky a příběhy z druhé ruky - příběhy zneužitých, životopisy slavných pedofilů ap.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 484
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 1604 x
Oceněn: 1329 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 6.1.2017 23:56:49

Mission EXOCET, VI. část: Prázdniny na brigádě

Poznámka pro hloubavé čtenáře - Asceho typologie dívky z tohoto příběhu:
Návštěvnice: Xand (subtyp Vari Xand)

Začalo zkouškové období. Denisa se rozhodla, že už mě nebude na doučování potřebovat, protože některé věci jí vysvětlí Mr. Gorila a pak také přeci není hloupá, že…

Já jsem ten rok zvládl zápočty a zkoušky ve velmi dobrém čase, takže již v posledním týdnu června jsem se odhlásil z koleje a vrátil se domů. Asi deset dní jsem si užíval „dovolenou“ – chodil se koupat k našemu rybníku, toulal se po lesích či jezdil na kole k řece vzdálené asi třicet kilometrů, abych zakusil také trochu jinačí vodu, než tu naši rybniční. Poté jsem nastoupil na brigádu – jako již tradičně, do zemědělského družstva asi 50 km od mého bydliště. Zde jsem přebýval u strýce s tetou, kteří byli v onom družstvu zaměstnáni a brigádu mi zde již před léty zprostředkovali. Pracoval jsem pod strýcovým vedením buď jako pomocník – to na denních směnách, či jako předák sušičky obilí - to zas na nočních směnách. Teta byla zaměstnána jako ekonomka družstva.

Na tyto brigádnické prázdniny vzpomínám velmi rád. Ostatně stejně jako na jakékoliv jiné setkání se strýcem a jeho báječnou rodinou. Strýc byl pro mě už od mala jednoznačným mužským vzorem. Když vzácně zavítal na návštěvu naší rodiny, vždy si na mě našel čas a učil mě různé „nezbytné dovednosti mladého muže.“ To on mě už v dětství naučil házet dýku – protože jsme nemohli najít vhodný terč, použili jsme dveře do obýváku. Když to naši zjistili, vypadalo to, že nás nejspíš tou dýkou oba zamordují. Nebo jindy jsme třeba prověřovali hypotézu, že letící kulka neprostřelí volně zavěšené prostěradlo. Ovšem měli jsme k dispozici pouze vzduchovku a deku – ačkoliv jsme jasně prokázali, že hypotéza není pravdivá, místo toho, aby naši ocenili tento objev, dostali jsme pořádně vynadáno a strýc musel koupit deku novou …

Toho roku jsme se rozhodli udělat si malinký kosmodrom za účelem vypouštění raket s náloží jodidu stříbrného do mraků, abychom v případě potřeby vyvolali déšť. Začali jsme odpalovací rampou. Celé dny jsme vrtali do cca čtyři centimetry silného pancéřového „plechu“ složité konfigurace otvorů, dělali do nich závity… Když jsme zničili všechno dostupné nářadí, tak jsme usoudili, že se pustíme do výroby koňaku… No a mezi tím jsme denně sklízeli úrodu jahod a zejména okurek. Obojí jsme pak podle množství jednou za několik dní zavařovali. Kromě okurek „zavařovaček“ se pěstovaly i „salátovky“ – tyto jsme konzervovali opravdu zvláštním způsobem, tj. tak, že se nechaly zarůst do širokohrdlé láhve, kde rostoucí hmota postupně vyplnila celý objem, jehož horní část se v konečné fázi zalila voskem. V láhvi tak nebyl žádný vzduch a okurka se nekazila. Ovšem mnohem více jsme jich zkonzumovali formou skvělého okurkového salátu…

… Sám na dvanáctihodinových nočních směnách jsem měl na starosti sušičku obilí. Režim práce na sušičce byl takový, že na denní směně byla obsluha dvoučlenná, protože se přijímalo i expedovalo obilí, zatímco na noční směně byl jen jeden. Výdělek za noční směnu tak byl na tehdejší dobu prostě úžasný. Suška byla obrovská hala plná strojů na čištění zrna, sil, dopravníků s hradítky, korečkových výtahů, žebříků, lávek a potrubí s klapkami na přepínání směru toku zrna. Náš provoz měl dvanáct sušících válců, dva topné agregáty, dvanáct zásobních sil a tři násypky pro expedici…

Má práce spočívala v kontrole chodu zařízení, čištění všeho možného od nánosů prachu, zapínání a vypínání jednotlivých strojů dle aktuální potřeby, plnění a přepouštění sil tak, aby ráno bylo obilí připraveno pro nekonečný proud nákladních automobilů, každou hodinu se zapisovaly teploty na měrných bodech, hodinově jsem odebíral a proměřoval pět vzorků obilí na vlhkost, vše se zapisovalo. Musel jsem být neustále na nohou, protože korečkové výtahy měly občas poruchy, takže se zastavily, avšak obilí samospádem nikoliv – tedy pokud bych si takové situace všiml pozdě, musel bych vše ručně lopatou nakládat na kolečko a vyvážet zpět na příjem. Nejhorší směna bývala za bouřek. A také, bez ohledu na počasí, i v noci 21. srpna. To zřejmě kdosi, kdo měl takovou možnost, chtěl vyjádřit nesouhlas s režimem, a dělal to nějak tak, že docházelo k výpadkům proudu. Ty výpadky mohly být jistě náhodné, ale za ta léta, kdy jsem na sušičku chodil, bych to jako náhodu opravdu netipoval. Při takovém výpadku proudu se pochopitelně naráz zastavily všechny výtahy a obilí se na zem sypalo asi tak z patnácti míst. No, to pak musel být doslova koncert, jak co nejrychleji vše ručně při nouzovém osvětlení pozavírat. Jedna vteřina prodlení představovala asi tak dvě až tři kolečka obilí, které se muselo uklidit. Občas tato brigáda nebyla taková idyla, jak jsem poněkud neuváženě avizoval na konci minulého příspěvku…

Co chvíli jsem musel z nějakého žebříku něco opravovat – montážní klíče a kleště musely být neustále po ruce. Někdy bylo přijaté obilí moc mokré a prorostlo plísní. To jsem pak musel seshora skočit do sila a krumpáčem nakopat sypkou zásobu, prokopat se ke dvířkům ve spodní třetině... a modlit se, aby mezitím všechny výtahy pracovaly, jak mají. Když došlo palivo do topných agregátů a šéfstvo pro mě nemělo traktor s příslušným nástavcem, kterým se dal topný olej přečerpat z cisterny do palivové nádrže, musel jsem jej doplnit „růčo“ mechanickým čerpadlem ze sudů – pěkná makačka. Dvě hodiny rukou přes značný odpor páky doleva, doprava, doleva, doprava… Když vypadalo obilí nad ústím k příjmovému výtahu, nastartoval jsem buldozer a nahrnul hromadu pro dalších pár hodin…

Přibližně jednou za hodinu bylo nutno vyvézt kolečko odpadu z předčističky. Byly to klásky, kousky slámy, kamínky, různé rostliny, ale také třeba myši... no a trocha obilí, které se s těmito nečistotami zachytilo společně. Tento odpad rádi používali myslivci na krmení zvěře. S kolečkem odpadu jsem musel po prkně vyběhnout na valník. Když jsem měl chvilku času a byla jasná noc, rád jsem se na tomto improvizovaném pódiu zastavil a pozoroval hvězdy. Z tohoto místa byla viditelná i Ascella, což jinak není v našich zeměpisných šířkách tak úplně samozřejmé. Sušička byla umístěna na táhlém jižním svahu, který po nějakém kilometru pomalinku přecházel do roviny, a poté se krajina velmi pozvolna zvedala do nedalekých hor. Bylo úžasné pozorovat před jitrem tuto scenérii. Vysoké nebe bylo ještě zcela černé, ale nad horami již přecházelo do temně modré, takže pomalinku začínaly být rozeznatelné jejich obrysy. Tuto chvíli jsem se snažil vyhradit si na „rozmluvy“ se svými blízkými – otcem, Jíťou, Alenkou…

Již tenkrát jsem měl silnou potřebu si personifikovat i neživé věci. Výtahy sušky ode mne dostaly jména a pořádal jsem pro ně soutěže – vítězem byl ten, který se za sezónu vůbec neporouchal… Vlastně jsem si povídal nejen s žijícími nebo zesnulými osobami, ale i s výtahy, dopravníky… Některá moje extempore v tomto směru dokonce řešila stranická buňka družstva, protože jsem si výroky na adresu svých neživých spolupracovníků zapisoval do provozního deníku. Tak třeba výtahy měly jméno ze slova „Venca“ a příslušné číslovky, takže v provozním deníku mohlo být zapsáno například: „Venco 4, jsi dobytek!“ No, bodejť by ne! Zasekl se přesně ve chvíli, kdy jsem byl o několik pater výše a přesouval vozík s hradlem na pásu ze sila do násypky. To byla nesmírně fyzicky namáhavá práce. A i když jsem uměl sjet patnáctimetrový žebřík doslova jako blesk, než jsem zkontroloval ostatní stroje, měl jsem vysypaného obilí na půl hodiny lopatování… Jenže soudruzi zkoumali, zda tím Vencou 4 nemyslím nějakého funkcionáře…

O těchto prázdninách se stala taková zvláštní příhoda. Měl jsem zrovna volno. Přišla za mnou teta, abych jí pomohl s přípravou menšího pohoštění – chlebíčky, jednohubky, sýrové talíře… Toto nebylo kvůli běžné návštěvě obvyklé, proto jsem se vyptával, kdo přijde. Teta se potutelně usmívala. Nakonec z ní vypadlo, že nějací bohatí mladí manželé. Nikdy jsem o nich neslyšel, ale prý se měl uzavřít jakýsi větší melouch, tedy práce načerno v rozsahu pro rodinný rozpočet naprosto zásadního významu. Muž měl mít údajně asi 25 let a žena 18. Stále jsem nechápal, proč se teta na mě tak významně culí. Jediné, co mi řekla, bylo, že oba manželé mají až nezřízeně rádi alkohol a ostatní už jistě uvidím sám…

Když večer dorazili a můj zrak padl na návštěvnici, trochu se mi udělaly mžitky před očima. Tohle okamžitě poznáte! Oblečení, postoj, řeč očí, co dělá s rukama… Ona „to“ musí mít, kdykoliv a kdekoliv. Je prostě závislá na sexu. Navíc byla nádherná! Na sobě měla luxusní červeno-černou teplákovou soupravu, jaké se neveřejně dovážely ze Západu pro vyvolené. To vypasované oblečení zdůrazňovalo její křivky… Domlouvání podrobností ohledně mimopracovní zakázky pro strýce začalo. Já jsem si zatím docela hezky s mladou paní povídal. Teta obsluhovala. Občas jsem jí vypomohl, občas vypomohla návštěvnice. A při tom rozhovoru, ze kterého strýc dělal zápisky a občas různé nákresy, mladý pán do sebe obracel jednu skleničku vodky za druhou. Ostatně jeho žena jen o něco méně… Po asi dvou hodinách pánovi začala padat hlava… Za chviličku v křesle usnul.

Teta přišla ke strýcovi, něco mu pošeptala a pod nějakou záminkou si odvedla mladou paní do kuchyně. Ovšem po krátké chvíli vykoukla a ukazováčkem mi naznačila, že tam mám také přijít. Podíval jsem se zde na tu dívku, naše oči se potkaly - a bylo úplně hmatatelné, že ani jeden nemáme žádné zábrany, že se nebude konat ani nějaké předstírané zdráhání či aspoň jakási předehra. Prostě jsme k sobě přišli, přitiskli se a doslova během několika vteřin jsem ji poslal ke dveřím ráje… Podíval jsem se na tetu. Původně jsem myslel, že nás nechá o samotě, ale její oči byly výmluvné – i ji ta mladá žena a její naprostá odevzdanost vzrušovala. No, proč si tedy situaci nevyšperkovat, že…

Svléknout návštěvnici z její teplákové soupravy byla při její vstřícnosti otázka chviličky. Posadil jsem ji na stůl, pokrčil jí nohy a dal jí je od sebe. Několika posunky jsem tetě, nutno dodat, že více než sebevědomě, naznačil, co by asi tak mohla udělat. Začal jsem se s dívkou líbat a hrát si s jejími nádhernými prsy. Teta vyplnila mé přání – no, on to byl spíš příkaz, ale nemohu tetě přikazovat, že… Naše dívka se po chvíli zmítala v hlasitém silně prožívaném orgasmu. Malinko jsem trpěl, protože jak byla napjatá křečí, tak mi přitom nehty zatnula do zad. Dostal jsem strach, jestli se její manžel nevzbudil, protože by musel podle zvuků jasně poznat, co se nejspíš děje, ale nestalo se tak. Když se dívka vrátila z ráje zpět do reality kuchyně a než se po delší chvíli zcela zklidnila, my s tetou jsme zatím pobaveně žertovali, že ta použitá salátová okurka, která původně byla vypěstována ke zcela jinému účelu, než oblažovat dívčí klín, už asi zítra k obědu nebude…

Poté jsem si to nenasytné děvče odvedl do pokojíku, který jsem pro sebe měl vyhrazen… Té noci jsem realizoval mnoho zábavných či přímo vzrušujících nápadů. Mezi jinými to bylo zasouvání okurčiček do pochvy i do zadečku… Občas jsem si musel zaskočit k tetě pro nejrůznější pomůcky, a tak jsme si v rámci „výpomoci“ dali návštěvnici opět chvilku společně. Tentokrát jsem se ale spíše díval, jak mladou dívku masturbuje zkušená žena. Přátelé, tak musím říci, že to nemělo chybu. Až do této chvíle jsem si myslel, co všechno umím – a nyní jsem zíral jak malý školáček… Také jsem zkoušel, jak dívka bude přijímat bolest. Bylo rozkošné to děvče jednou rukou vzrušovat a druhou do jejího krásného hebounkého zadečku zapichovat špendlíky. Vždy, když se špendlík nořil do své živé podušky, dívka se celá napjala, ale tím silněji se její erotická místa namáčkla na moji druhou ruku či nohu, takže vlna vzrušení nejen že překryla bolest, ale díky intenzitě prožitku se vlastně její tělo postupně začalo samo takového konání dožadovat…

Rozhodl jsem se, že nyní už je čas, kdy bych po tolika různých legráckách mohl přistoupit k souloži a důkladně tak vyventilovat své sexuální napětí, které vlastně ony úžasné hrátky ještě vystupňovaly. Tak ano, vše z mého hlediska proběhlo pohodově. Dokonce, jelikož jsem usoudil, že vzhledem k naturelu mladé paní beze vší pochyby bude brát antikoncepci, jsem se s klidem udělal do ní – což je prostě rozkoš všech rozkoší. Tedy byla by – nebýt toho, že přemíra vypité vodky udělala své a má souložnice během aktu usnula. Hm… Vzal jsem ji za ruku a tu volně „upustil“ na její obličej. Bylo jasné, že dívka je zcela bezvládná. Nepomohly ani opakované vpichy špendlíku do prsů a dalších velmi citlivých míst. Jen při probodávání bradavky cosi nezřetelně zamumlala, ale stejně spala dál…

No, já si maloval, jakou úžasnou noc strávím po jejím boku, už jsem si představoval, kolikrát se budeme milovat, a teď tohle. Naštvaně – a nutno dodat, že dost komplikovaně, jsem mladou paní oblékl. Ale pak jsem dostal skvělý nápad, který by mi mohl závěrečný nezdar docela dobře vynahradit…

Oblečenou návštěvnici jsem za pomoci tety dovlekl do jedné ze dvou koupelen strýcova rodinného domku – do té méně používané. Vzhledem k tomu, že dívka nebyla nijak znečištěná, natož třeba poblinkaná, nebylo tetě jasné, co mám za lubem. Koupelna byla z horkých letních dnů velmi vyhřátá, takže jsem neměl žádnou obavu, že dívka třeba nastydne, když ji později položíme na zem. Nyní ji ale teta přidržovala částečně zapřenou o vanu, v takovém jakémsi podivném „polostoji“. Namazal jsem si ukazováček mastí Indulona, trochu návštěvnici poodhrnul tepláky s kalhotkami a tím namazaným prstem jí několikrát projel konečník. Poprosil jsem tetu, která stále netušila můj úmysl, aby ono dívčino oblečení podržela. Pak jsem ze sprchové hadice odšrouboval hlavici – to už teta začala tušit, protože se začala spiklenecky usmívat. Když jsem pak volný konec hadičky zasouval nebohé dívce do zadečku, to už se teta nahlas uchechtávala. Nyní zbývá jen opatrně pustit slabounký proud vody… Nádhera - dívčí bříško se už pomalinku plní… Páni, to je požitek… Když se nám zdálo, že bude dávka vody dostatečná, vysunul jsem hadičku z rozkošné prdelky naší návštěvnice a smontoval sprchu do původní podoby. Teta zatím pečlivě urovnala dívčino oblečení a navíc si dala záležet, aby v oblasti zadečku bylo důkladně vypasované. Dívku jsme položili na zem, přesněji řečeno na vanovou předložku, a naaranžovali do stabilizované polohy. Ovšem nohy jsme jí dali téměř do pravého úhlu, tedy tak, aby byla prdelka krásně vyšpulená. A nyní už jen očekávání skvělé zábavy. Nu, čekání opravdu nebylo dlouhé. Na onom místě drahých dovozových tepláčků se najednou objevila mokrá skvrna asi o velikosti dlaně a látka se nepatrně nadzvedla. Hm, vzrušující… Ale hlavní divadlo teprve přišlo. Návštěvnice něco krátce a nesrozumitelně zamumlala, ale nijak se nepohnula. Prakticky ihned poté se jí po oblečení rozlila obrovská silně zapáchající skvrna a tepláky se navíc i značně vyboulily. Ona výduť se ale pomalinku zmenšovala, to jak řídká smrdutá kašička, tlačená pružností látky, zatékala dívce mezi nohy. Zakončení divadla přinesla třetí „várka“, která byla jak od nějaké dojnice – však jsme si s tetou na toto téma pěkně zažertovali. Tepláky se opět silně vyboulily, ale celý výron oné kejdy byl tentokrát navíc doprovázen hlasitými a nechutnými zvuky… S tetou jsme se na sebe podívali a začali se řehtat na celé kolo… Nakonec jsme přes bezvládnou pokálenou dívku přehodili coby přikrývku župan a rozešli se…

Brzo ráno jsem musel do práce, ale večer, jakmile jsem se potkal s tetou, tak ta mi referovala. Návštěvnice se jí ráno strašně moc omlouvala, že prý se sice už párkrát po alkoholu poblinkala, ale ještě nikdy se jí nestalo, aby dopadla takto. Prosila, aby to teta nikde neříkala, že příště už raději alkohol trochu ubere… Samozřejmě vše „po sobě“ pečlivě uklidila. A že prý se také ptala po tom šikovném mládenci, který se jí tak nádherně věnoval, a že i proto ji mrzí, že přebrala, protože závěr večera si vůbec nepamatuje… Ani mne nemusíte mučit, abyste ze mne dostali přiznání, že tento výrok mne neskutečně potěšil… Na druhou stranu jsem ale přeci jen poté měl výčitky z toho, že návštěvnice o mně hezky smýšlí, zatímco já jí provedl takovou prasárnu. Ale ona nevěděla, že ta její zapáchající příhoda nebyla důsledkem opilosti, kdy neovládala své tělo, ale dílem mého úsilí. A dlužno dodat, že zábava s tím klystýrkem byla opravdu skvělá…

S touto mladou ženou jsem se během oněch prázdnin setkal ještě několikrát. Bylo to v rámci mé pomoci strýci při realizaci dohodnuté práce na jejich chatě. Nemohl jsem se s mladou paní někam ztratit nadlouho, a tak jsme si vždy jen trochu vzájemně „udělali dobře“. I tak to bylo krásné. Nu, nadržený studentík s lehce perverzními sklony a nymfomanka…

Poznámka

Tento svůj příběh jsem vyprávěl již i dříve, přičemž jsem dostal otázku na téma „teta a já“. Přátelé, vězte, že nic. Mezi mnou a tetou – byť ta byla v oné době ženou v sexuálně nejnáruživějších letech, tedy něco málo nad třicet let věku, se skutečně nestalo nikdy nic, co by šlo, byť sebeméně, označit za erotiku. V průběhu popisované příhody, pokud byla hrátkám přítomna i teta, tak jsem na sobě měl nejméně trenky a triko. Teta byla celou dobu oblečena zcela standardně – prostě jen návštěvnici masturbovala a kochala se tím, co to s touto dělá.

Mimochodem – toto chování mojí tety je jedním z dílů mozaiky, kterou jsem si pro sebe složil. Prosím, za každý můj následující výrok si doplňte slovo „obecně“ – vím, že existují výjimky. Tato moje mozaika hovoří o tom, že všechny ženy jsou bisexuální (a velmi mnoho i pedofilních). Jenže se umí dokonale ovládat, mají mnohem menší nutkání tyto své vlohy aktivně projevovat, a to i proto, že mají v průměru jen malou či žádnou míru sexuální neuspokojenosti, což je dáno mimo dalších důvodů i tím, že ženská masturbace je mnohem hlubším prožitkem, než ta mužská. Také – na rozdíl od mužů, ženy mají výrazně menší potřebu tyto své choutky, natož pak případné reálné prožitky, někomu sdělovat, a to včetně různých dotazníků, apod. Ženy prostě klamou – tělem i duší…

Upozornění pro čtenáře

Tak okurkovou sezónu máme za sebou. Byla fyzicky značně náročná, ale v kapse mne hřál opravdu významný obnos. Byl jsem také ve velké psychické pohodě, protože moje práce byla dobře hodnocena vedením družstva, ale také i proto, že rodina strýce a tety mne doslova brala za svého člena – dalšího syna, respektive děti za svého staršího bratra. Nu a hrátky s návštěvnicí, ty mé sebevědomí katapultovaly až někam do nezdolných výšin – ovšem zde - bohužel. Slovo „bohužel“ prociťuji až s odstupem let - tehdy jsem to pochopitelně vnímal jinak.

Prázdniny tedy končí a já, opojen svými úspěchy, zvedám pomyslný telefon a vytáčím číslo skladu raket Exocet. Je načase, aby Asce oklepal boty od bahna, ve kterém se zejména před prázdninami nacházel, vystoupil ze stínu a ukázal svou útočnou sílu…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 484
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 1604 x
Oceněn: 1329 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 14.1.2017 0:15:43

Mission EXOCET, VIII. část: Druhá střela v letu – zlomení Denisy

Po pracovně náročných prázdninách mi bylo příjemně na duši z pobytu u strýce a v „kapse“ mě hřály vydělané peníze, o kterých si mohli moji spolužáci leda tak nechat zdát. Ubytoval jsem se na koleji. Ještě jsem se ani pořádně nerozkoukal, nezjistil, kdo ze spolužáků se již také zabydlel, jestli jsou letos přijaty nějaké pěkné prvačky, vlastně jsem ani pořádně nevybalil, když se ozvalo zaklepání.

Ve dveřích stála Denisa. „No, to jsou k nám hosti…“ uštěpačně jsem komentoval její příchod. Hořce se usmála a zeptala se, jestli může dál. „Jasně, promiň… a co tě vlastně přivádí? Hádám totiž, že kdybys něco nepotřebovala, tak na mě z vysoka kašleš…“ „Já nemám dvě zkoušky.“ „Cože?!“ Žasl jsem: „A proboha z čeho?“ Když mi to řekla, zvážněl jsem: „Ale tam je i dost věcí, které budeš potřebovat, abys tu naši společnou SVOČku rozvinula a upravila na diplomku!“ Já vím…“ „Ne, že bych se tě chtěl nějak dotknout, ale jak to, že jsi vlastně pořád na škole, když v tuhle chvíli nemáš ještě dvě zkoušky, které do zítřejšího zápisu asi těžko uděláš?“ „Naši se znají s děkanem, mám přidělené náhradní termíny do konce října…“ V duchu jsem si řekl: „To si někdo žije. V příštím životě se chci taky narodit do nějaké hodnostářské rodiny, před kterou každý sedne na zadek… Což Vendula, ta aspoň maká a s učením jí nikdo nepomáhá, navíc ta její Francouzština… Zato Denisa…“

„Co budeš dělat?“ zeptal jsem se. „Myslela jsem, že bych tě poprosila, jestli bys mi nepomohl. Naši mi dali nějaké peníze, abych ti doučování zaplatila.“

Když toto Denisa vyslovila, tělem mi projela několikanásobná vlna výboje, která měla za následek střídavý vznik a zánik husí kůže doprovázený mrazením, respektive návaly horka. Tento pocit jsem již několikrát v životě zažil - například když jsem se ve dveřích jídelny na dětském táboře srazil s Jíťou. Ve svojí hantýrce jej označuji jako „Module of the Aberrant Key Opened“, čímž má být řečeno, že od této chvíle jsem poháněn svými pudy, a to bez ohledu na negativní následky, které by mi to případně mohlo přinést. Dokonce i zkratka onoho výrazu naznačuje, co se od této chvíle bude dít. Současně ovšem díky onomu „cosi“ – přesněji to neumím popsat, proto používám přirovnání k elektrickému výboji, se vmanipulovávám do přesvědčení, že tak tomu má být, že takto to chtějí jakési vyšší síly. Tím své psychice dopřávám jakési falešné alibi…

Prosím laskavého čtenáře, aby si uvědomil souvislosti. Před prázdninami jsem učinil Denise velkorysou nabídku, ale ona mne jen využila, v podstatě mne použila jako plátek citrónu, který vymačkaný odhodila do popelnice. I když jsem věděl, že se nestane mojí manželkou, očekával jsem, že bude mojí partnerkou alespoň na koleji. A ona se chovala tak, že jsem byl oprávněn toto se domnívat. Ale pak mne bez mrknutí oka opustila, avšak moji práci nikoliv. Velmi mě to bolelo. Poté se mi nabídla Vendula, ale cítil jsem to vnitřně tak, že vlastně za jakési požitky prodávám svoji duši. V podstatě mne vztah s touto dívkou dále ještě více potápěl. Pak přišly prázdniny, kde jsem naopak načerpal obrovské sebevědomí. Na kolej jsem se vrátil s tím, že mi bylo velmi ublíženo, ale současně jsem byl plný pocitu, jak jsem dobrý. A v tuto chvíli – ano, přesně v tuto chvíli, mi přijde Denisa vlastně říci, že ji mám naprosto v hrsti… Takže malilinko doufám, že nyní, tak říkajíc aspoň po „technické“ stránce, snad pochopíte mé další chování…

Řekl jsem: „Podívej, Deniso, pokud tě budu doučovat, tak si peníze vezmu. Pochopil jsem, jaké možnosti tvoje rodina má, můžu tak předpokládat, že to nebude almužna, která by mě urazila. Jenže teď ti něco předvedu a ty se rozhodni, jestli to doučování vůbec budeš chtít.“

Přešel jsem k Denise, pevně jsem ji chytil, a než se stačila vzpamatovat, tak jsem ji hodil na postel. Skočil jsem za ní. Opět jsem ji jednou rukou chytil a druhou rukou rozepínal její kalhoty. Usilovně se bránila, kroutila se, kopala, snažila se mě bít, ale nekřičela. Předpokládal jsem, že nebude křičet. Z dřívějšího soužití jsem naprosto přesně věděl, co a hlavně jak musím udělat. Denisa po chvilce pochopila můj záměr, snažila se, seč mohla, ale nedokázala tomu zabránit. Můj prst si neomylně prorážel tu správnou cestu. Když jsem zasunul celý ukazováček do její pochvy a poté tam zatlačil na jisté místo, tělo jí zradilo. Najednou se napnula, cítil jsem, jak jejím tělem projela křeč, a pak okamžitě povolila svůj odpor… Za chvíli jí zmítal hluboký orgasmus…

Když se vrátila z ráje zpátky, začala se upravovat a přitom důrazně řekla: „Ty jsi mě normálně znásilnil! Tohle tedy ne! Mám tě ráda jako bratra…“ „Jo, jo, to už jsem slyšel! Ten tvůj panák si jen přijde, aby si vykonal jistou potřebu, jinak ti s ničím nepomůže, a já abych oddřel práci! Ne, díky, za sestru tě nechci!“ „Já bych ti zaplatila!“ „Jo, to mi zaplatíš, tedy pokud se dohodneme. Ale napřed ti dám vybrat…“ Denisa chtěla něco říci, ale okřikl jsem ji: „Drž hubu, ty malá děvko!“ V nastalém tichu jsem pokračoval: „Máš na výběr ze tří možností. Podle toho, jak se rozhodneš, tak to bude. Tak dávej pozor! Za á nyní půjdeš a ohlásíš znásilnění. V tom případě také rovnou zajdi na studijní oddělení oznámit, že končíš školu, ať se věci nezdržují. Pak tu máme možnost za bé, což značí, že zohledníš moje minulé zásluhy a nic neohlásíš, ale ani nebude žádné doučování z mojí strany, už sem za mnou prostě nepřijdeš. V tomto případě také zajdi na to studijní. A konečně v možnosti za cé tě budu doučovat, ale kdykoliv přijdeš na pokoj, tak tě znásilním. Pokud se ovšem nenecháš dobrovolně. Mluvím o masturbaci a různých hrátkách, protože to mě baví nejvíc, jak si jistě pamatuješ. Soulož nechám té tvojí gorile. Tak co sis vybrala?“

Denisa zírala do země a nic neříkala. Znovu jsem promluvil: „Jestli sis všimla, nezamykal jsem. Pokud sis vybrala možnost á nebo bé, klidně odejdi, nebudu ti bránit. Jestli sis ale vybrala to cé, tak to řekni jasně!“. „Hm…“ „Takhle ne! Chci to slyšet zřetelně a nahlas! Tak co bude?“ „Cé“ „Celou větou, nahlas a bude tam oslovení ‚pane‘! Srozuměná?“ „Pane, vybrala jsem si možnost cé!“ „No vidíš, ty couro, že to jde, když se chce! Tak si skoč pro materiály, pustíme se do studia teď hned!“ Je požitek oslovit mladou ženu „couro“ a dívat se jí přitom do očí. Dnes jsem si to vychutnal…

V hlavě mi probleskl obrázek střely EXOCET prorážející plášť lodi…

Snažil jsem se chovat profesionálně. Pokud jsme se učili, ani jsem se Denisy nedotkl. Zato vždy po doučování, někdy také před ním, jsem si Denisu opravdu užíval. Doslova jsem ji deptal. Neustále jsem vymýšlel různé legrácky a „vychytávky“, jak ji co nejvíce ponížit. Byla to skvělá zábava. Ovšem tělesně jsem ji netýral tak, jako Vendulu. Bylo to zvláštní. Vendulu jsem vždy nejprve mučil, někdy docela dost trpěla, ale pak jsem byl na ni něžný a snažil jsem se, aby se cítila šťastná. Normálně jsem s ní souložil, často opakovaně. Denisa nemusela snášet prakticky žádnou fyzickou bolest, ale to, co jsem jí dělal, to byly neskutečné prasárny, jejichž cílem bylo ponížit ji. Ale toho času jsem s ní, až na několik výjimek, nesouložil. A u těch výjimek beztak nešlo z mého pohledu o soulož jako takovou, ale vždy jsem to navlékl tak, aby Denisa jednoznačně prožívala to, že je jen prodejná poběhlice. Bohužel musím zpětně říci, že toto na mojí psychice zanechalo jednu nemilou stopu – od této doby automaticky každou dospělou ženu řadím do kategorie vypočítavé děvky a mám problém přesvědčit sám sebe, že u nějaké ženy to tak třeba být nemusí. To se pak, alespoň v prvních okamžicích, promítá i do různých mých obchodních a dalších společenských styků, kdy, pokud se jich účastní dosud mně neznámá žena, jsem takový těžkopádný a chvíli mi trvá, než se „rozjedu“…

Upozornění pro čtenáře

Další sled událostí bychom mohli parafrázovat trochu modifikovaným textem písně skupiny Abraxas asi takto: „Štáby z polí menších válek hlásí padlou růži, která lže…“ No, přesněji by to asi bylo tak, že „růže už dolhala“. Následující, tedy již třetí, virtuální střela Exocet dopadla tak tvrdě, že Denisu totálně psychicky rozložila. V jistém smyslu by se dalo říci, že se duševně sesypala, úplně vzdala jakoukoliv sebeúctu a naprosto se podvolila mým perverzním přáním – v podstatě se stala mojí sexuální otrokyní. Naskýtá se filozofická otázka – kdo z nás dvou se vlastně choval hůře? Já, protože jsem zneužil situace, anebo Denisa, která si svým dobrovolným ponižováním kupovala to, na co by vlastním přičiněním nedosáhla?

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 484
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 1604 x
Oceněn: 1329 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 20.1.2017 23:18:05

Mission EXOCET, IX. část: Třetí střela posílá Denisu až na samé dno

Vzhledem k tomu, že jsem se v tomto období stýkal se dvěma dívkami, byť pravda, s Denisou daleko více než s Vendulou, napadlo mne, že bych je mohl tak trochu mezi sebou porovnat.

Obě dívky měly něco společného. Žily ve vysoce postavených bohatých rodinách a měly dopředu naplánovanou zářnou budoucnost. Obě měly postavu takové běžné dvanáctileté dívky. Snad bych ještě vypíchl jejich rozkošné maličké a hebounké zadečky, ale zde už veškerá podobnost více méně končí. Tak třeba obličej přináležející oněm „dvanáctiletým“ tělíčkům – ten Denise přisuzoval tak patnáct let věku, zatímco Vendule pětadvacet, možná i více. Denisa byla docela hezká, Vendula vůbec. Denisa mnoho chytrosti nepobrala, zato Vendula byla značně inteligentní. Denisa byla líná a rozmazlená, Vendula naopak pracovitá a cílevědomá. Sexuální profil Denisy bych nazval „normálovým“, ale Vendula byla nepochybně trochu „ujetá“, myslím si totiž, že ta bolest, kterou jsem jí na našich občasných schůzkách způsoboval, ji přitahovala.

No, ale nyní se již věnujme Denise. Jak to pravděpodobně mohlo vypadat v její mysli zkusím vyložit v následující úvaze.

Její rodiče patřili k „vyšším kruhům“ – dost vysoce postaveným funkcionářům vládnoucí strany, která měla pod palcem prakticky vše, co se kde ve státě šustlo, neboli skutečnou moc. Pro svou jedinou dceru vytvořili úžasný životní skleník, ve kterém nebylo místo pro nic jiného, než jen to nejlepší. O takové budoucnosti, jakou Denise připravili, by běžný mladý člověk mohl leda tak snít. Ovšem, jak už to ve sklenících bývá, bylo v něm též pořádně dusno a těsno. Její rodiče automaticky předpokládali, že to, co své překrásné a geniální dceři naplánovali (a do čehož pochopitelně zainteresovali široký okruh svých známých - i zde platilo cosi na způsob směnného obchodu), ona přirozeně akceptuje a v té části, jež připadá na ni, také i plní. Jenže Denisa nebyla překrásná, ale jen docela hezká (což asi není to nejpodstatnější), ale horší bylo to, že o nějaké genialitě nemohlo být ani řeči. Kdyby se hodnotily její skutečné studijní předpoklady, tak by měla problémy i s maturitou. V oněch létech bylo možno se stranickou protekcí zařídit leccos, ale rozhodně ne vše. Bez absolutoria vysoké školy by se skleník zhroutil. Jedna věc podmiňovala druhou – nová mladá vysoká funkcionářka, s tím správným kádrovým profilem, by ihned dostala krásný služební byt, vysoký plat, také by se na to konto konala dopředu naplánovaná svatba… Denisa chtěla těžit z výhod, které jí rodina zařídila, ale současně k tomu jednak neměla všechny předpoklady a jednak si také chtěla užít aspoň trochu svobody. Proto si nejprve začala užívat se mnou, a později, když poznala ryzího samce v podobě Mr. Gorily, tak s ním. Rodičům navíc nesvěřila, jak až velké problémy jí škola dělá – ti to brali asi tak, jako že se momentálně trochu nezadařilo, ale snadno se to napraví - tedy bude stačit, když své dceři prostřednictvím vedení fakulty poskytnou trochu času navíc. Jenže Denisa si uvědomovala, že bude potřebovat obrovskou porci doučování – něco jako zaměstnání na poloviční úvazek. A to jí těžko poskytne nějaký běžný spolužák. A s rozpracovanou diplomkou asi také nebude zápolit někdo jiný, než její skutečný autor… Tedy pochopila, že buď to celé zabalí, a tím pádem bude bez vysokoškolského titulu, bez bytu, bez lukrativního zaměstnání, bude se životem protloukat za pár šlupek jako obyčejná maturantka z gymnázia, příšerně zklame rodiče a navíc je u jejich spolustraníků pěkně shodí, anebo zkusí zabojovat, obout se do toho - což ovšem znamená, že splní moje podmínky, protože se v takovém případě beze mne neobejde.

Ovšem já toto pochopil také. Proto jsem si mohl dovolit požadavky na Denisu stupňovat. Činil jsem tak sice po malých krůčcích, zato však vytrvale. Nejraději vzpomínám na několik příhod, které považuji buď za takové průřezové či obzvlášť vydařené. Klíčová ale byla hned ta první závažnější. Záměrně jsem zvolil docela drsnou záležitost, protože smyslem bylo to, abych Denisu vyprovokoval k odporu a ten poté potlačil – a tím utvrdil její podřízený až otrocký vztah vůči mně. Vyšlo to dokonale. Až tak, že - přiznám se - jsem na tuto epizodu hrdý. Já vím, že z hlediska morálního bych měl říci něco jiného. Ale to nelze, protože by to nebyla pravda. Dospělačka mi duševně ublížila a odskákala si to nejtvrdším možným způsobem… A dnes, po létech, si to vychutnávám neméně – když si uvědomím, že jistá vážená dáma se v mládí směňovala za protislužbu k tak perverzním hrátkám, že by z toho bylo nanic i nějaké šlapce na E55…

Toaleta z oblečení

Šel jsem doučovat k Denise na pokoj, protože byl víkend a měla celou buňku pro sebe. Když jsem přišel, všiml jsem si, že má otevřenou šatní skříňku. Všechno své prádlo zde měla pěkně vyskládané jak v nějaké prodejně s textilem. Bral jsem to prádlo a začal jí ho postupně vyhazovat na zem. Denisa ihned hlasitě a velmi důrazně protestovala. Upozornil jsem ji: „Jestli se ti nelíbí moje chování, klidně to řekni a já odejdu!“ Ona už ale neřekla nic, jen se zamračeně a zároveň smutně dívala, jak se na podlaze bez ladu a skladu kupí její krásné oblečení, včetně luxusních kalhotek a dalšího spodního prádla. Dal jsem si záležet, aby ve skříni nezbylo nic. „Deniso, teď tady na podlaze z toho všeho udělej jeden vysoký komínek! A ať je to složené pořádně! Nemám tolik času, abych ti to případně rozkopal, a ty jsi to skládala znovu!“ Denisa se beze slova zvedla a šla splnit příkaz. Bylo vidět, jak je nasupená, ale raději už neprotestovala.

Zatímco Denisa vytvářela požadovaný komínek, šel jsem do potravinové skříňky. A našel, co jsem potřeboval. Prázdnou tři čtvrtě litrovou láhev od limonády jsem naplnil vodou. Když Denisa složila prádlo, nařídil jsem jí, ať se svlékne do naha a lehne si na postel. Do úst jsem jí strčil láhev s vodou a nařídil jí, ať to pomalu všechno vypije. Chtěla něco namítat, ale přísně jsem se na ni podíval, takže si láhev raději bez dalšího převzala a začala pít. Dal jsem jí nohy mírně od sebe. Nijak se nebránila. Začal jsem ji masturbovat přes poštěváček. Touto technikou byl u Denisy problém dosáhnout vyvrcholení, protože patří k té menšině žen, které zažívají převážně vaginální orgasmus, ale aspoň ji to obvykle nabudilo. Na celou scénu byl příjemný pohled. Ležela jako trochu odrostlejší mimino s flaškou a já ji přitom dráždil mezi nohama. Když byla po delší době láhev vyprázdněna, řekl jsem Denise, ať si sedne a že sice se ještě nebudeme tak docela učit, ale přezkouším ji z některých lehčích věcí, které by měla „dát z patra“.

Asi něco po půl hodině se Denisa zvedla, že už nemůže vydržet, že si půjde odskočit, a zamířila ke dveřím. Hlasem, který byl směsí naprostého údivu a pohoršení (dal jsem si na tomto skoro divadelním výstupu záležet), jsem se jí zeptal: „A kam myslíš, že asi tak jdeš? Toaletu máš přeci tady,“ ukázal jsem na ten vzorně vyskládaný komínek jejího prádla na podlaze. „Tak zasedni a vyčůrej se!“ „Ty ses zbláznil!“ Denisin hlas doznal intenzity a zabarvení hysterie: „Kašlu ti na ty tvoje pitomé nápady!“ „No, jak myslíš,“ zvedl jsem se a měl se k odchodu. „Prosím, počkej! Nechceš místo toho… nechala bych se…“ zašeptala Denisa. „Kdo ti asi tak stojí o tu tvojí hnusnou smradlavou díru! Jo, vlastně si uvědomuji, jedna gorila by se našla, tak pardon!“ Viděl jsem, jak Denisou lomcuje příšerný, ale potlačovaný vztek. Ještě jsem přiložil do pomyslného kotle: „Očekávám, že teď mi povíš, že ti to za to nestojí, aby ses takhle ponižovala, přeci nejsi obyčejná prodejná coura, že?“ řekl jsem jakoby smířlivě a pokračoval v odchodu. „Prosím, neodcházej, měli jsme dneska udělat ještě jednu kapitolu…“ „Hele, docela mě tím odmlouváním štveš, protože to zdržuje. Jestli si to ale chceš u mě vyžehlit, tak ti poradím, co máš udělat.“ Vysvětlil jsem Denise své požadavky a zejména to, co chci přitom nahlas a zřetelně slyšet.

„Pane, coura Denisa vás prosí o dovolení vyčůrat se na této přenosné toaletě,“ ukázala směrem k prádlu. „Dobře, ty malá špinavá děvko, ale ať to odsýpá!“ Denisa se posadila na hromádku oblečení. Komínek se pod ní značně zmenšil a navíc jeho okraje jí obklopily zadeček a zepředu téměř celý Venušin pahorek. Hrubě jsem na ni křikl: „Zatlač! Chci pořádný proud, žádné flákání“! Denisa zřejmě vyhověla a skutečně důkladně zatlačila, protože se ozval nelibý zvuk pšouknutí. Osopil jsem se na ni:“ Ježíši, ty jsi prase! To se neumíš ovládat?! Ach jo, s kým já to musím pracovat… Uvědom si, že tady jsi ve škole a ne na pastvě!“ Denisa zrudla studem, možná i vztekem, ale hlavně se rozbrečela. Nicméně za malou chvíli začal být, sice opravdu slabě, ale přeci, slyšet tichounký zvuk „tsss“ a vzápětí se na podlaze začala zvětšovat nažloutlá loužička… Myslel jsem, že smíchem prasknu…

Byl jsem doslova opojen svojí mocí nad Denisou. Současně jsem v duchu uvažoval asi takto: „Leť! Leť a znič ji! Znič všechno krásné, co v ní je!“ A nakonec ještě: „Ano, třetí střela EXOCET zasáhla cíl přesně!“

Když se Denisa zvedla z té pročůrané hromádky prádla, měla stále ještě v očích slzy: „Teď to budu muset úplně všechno vyprat, vyžehlit… to je práce na kolik hodin!“ Její hlas byl plný zoufalství, ale já jsem toho nedbal: „Ne, teď se budeme učit! Uklízet si budeš, až pan učitel odejde!“

Slepička

Denisa v mojí posteli. Pomocí stříkačky jsem jí plnil bříško vodou – vždy jsem do konečníku zasunul špičku stříkačky a kochal se tím, jak tekutina mizí ve vystrčeném zadečku. Mimochodem - ta její prdelka, to byla úplná rozkoš – nezapomeňme, že Denisa byla drobounká dívka, a ten její hebounký zadeček tomu také odpovídal. Pokud bychom zakryli hlavu, která by ji jinak prozradila, mohli byste Denise podle postavy hádat klidně dvanáct let věku…

…Za chvilku Denisu začalo silně bolet břicho. Díky klystýru měla nezadržitelnou potřebu, ale na toaletu jsem ji pustil na poslední chvíli a smál se tomu, jak utíká, aby doběhla včas. Mezi tím jsem z hadice ve sprše odšrouboval sprchovou hlavici. Moc jsem se zasunováním do jejího zadečku nezdržoval, spíš jsem tu hadici k ní vždy přirazil. Denisa tak dostala ještě několik dalších klystýrů, aby byla uvnitř dokonale vyčištěná. Když se konečně mohla vrátit do postele, musela zase vystrčit zadeček. Konečník jsem jí promazal mastí Indulona. Poté jsem vzal ping-pongový míček a začal ho do ní vtlačovat. Prdelka byla dost uvolněná tím promazáním, ale i tak to šlo ztuha. Denisa přitom docela naříkala, ale netroufla si odporovat…

…Zadařilo se. Pak ještě vtlačit druhý míček a třetí… Když byly všechny tři míčky uvnitř Denisy, vysvětlil jsem, co se od ní očekává a šel si sednout na židli kousek od postele, abych měl jako divák dobrý výhled. Denisa si na posteli sedla na bobek a začala tlačit. Současně nahlas vykřikovala: „Kokokoko dák, kam mám to vajíčko dát, Kokokoko dák, kam mám to vajíčko dát,“ a takhle pořád dokola. První míček vyklouzl z prdelky na postel. Začal jsem se smát. Denisa podle rozkazu pokračovala, dokud všechna tři „vajíčka“ nebyla z prdelky venku. Miluju slepičky…

Mimochodem, tuto techniku jsem s různými obměnami s Denisou praktikoval vícekrát. Při vtlačování do konečníku mají svěrače tendenci nejprve míček vytlačovat zpět, po překročení nejširšího místa míčku zase naopak vtahovat dovnitř. Je zábavné těsně před tím, než je onoho nejširšího místa dosaženo, tlak zastavit a prstem bránit tomu, aby svěrače míček vytlačily… Někdy jsem Denise do prdelky zasunul dva míčky a do pochvy také dva – a slepička údernice pak snášela dvě vajíčka naráz… Jo, tomu se říká produktivita… No, přiznejme, ta synchronizace často nebyla dokonalá, takže vajíčka nevypadávala z obou dírek úplně najednou, ale i tak to byla skvělá zábava. Totéž jsem prováděl i Vendule – a v budoucnu, o kterém v popisované chvíli nemám ani ponětí, tak i jiným dívkám či ženám. Nejvíc mne bavilo, když tytéž míčky během jednoho dne postupně navštívily obě dírky Venduly a pak o několik hodin později ty Denisiny…

Appellplatz

Po několika dalších dnech jsem Denisu donutil podávat takzvaný raport, čili hlášení. To spočívalo v tom, že pokud byl u ní na sexuální návštěvě její milovník Mr. Gorila, ihned po skončení jeho pobytu, ale opravdu ihned, musela v županu přiběhnout na můj pokoj. Její příchod v takovém případě znamenal, že se mám, skryt za záclonou, podívat z okna, a to proto, abych viděl, jak si sebevědomě Mr. Gorila kráčí na tramvajovou zastávku. Denisa do toho musela hlasitě přeříkat něco takovéhoto: „Dnešního dne děvka Denisa souložila od 15:00 do 18:15, celkem tři soulože, z toho jednou zepředu a dvakrát zezadu. Všechny soulože zakončeny orgasmem děvky. Pane, děvka Denisa prosí o přeměření svojí díry!“

Jakmile toto hlášení skončilo, Denisa si nahá lehla na moji postel, dala si nohy až za hlavu a přidržovala je rukama, abych měl dokonalý přístup k jejímu přirození. Vzal jsem posuvné měřítko a změřil, jak má ještě nyní, kdy uplynuly od poslední soulože s Mr. Gorilou přeci jen nějaké minuty, rozevřenou pochvu. Všechno jsem postupně zaznamenával do pečlivě připravené tabulky – tedy kdy a jak souložila, jestli měla orgasmus, jak hluboký, další praktiky jako orál, anál… a samozřejmě ono naměřené aktuální rozevření pochvy. Pokud jsem zjistil, že je větší, než naposledy, tak jsem ji pochválil, jaká je šikovná děvka.

Tímto měřením samozřejmě legrace nekončila. Denisa si musela vylézt na stůl, já jsem bral všelijaké láhve (očíslované pro tyto evidenční účely - tedy jak různě vysoké, tak s různým průměrem hrdla, hlavní části, různým sklonem hrdla), postavil jsem vždy jednu na desku stolu, přidržel v dolní části rukama, a Denisa si na tu láhev pomalu pochvou nasedala. Opět jsem zaznamenával, jak bez jakéhokoliv maziva, kromě jejího vlastního, půjde jednotlivé láhve do pochvy nasunout hluboko.

Několikrát jsem také sebevědomého odcházení Mr. Gorily využil ke krásné, protože Denisu ponižující, souloži. To se musela rukama opřít o radiátor ústředního topení, takže byla v pase ohnutá, nohy dala od sebe a já do ní zezadu vnikl. Přitom jsme oba skrze okno se záclonou pozorovali, jak se její milý pomalu vzdaluje od koleje. Hm, úžasný požitek…

Ono hlášení jsem vymyslel proto, abych Denisu co nejvíce ponížil. Ale docela jsem se při tom chytil do vlastní pasti. Díky této praktice jsem zjistil, že mne nesmírně vzrušuje, když mi žena podrobně líčí svůj aktuální sexuální prožitek s jiným mužem. Mám na mysli skutečně podrobné líčení, včetně jejích pocitů, když do ní vniká penis, a podobně. Poznal jsem, že toto je pro mne natolik vzrušující, že jsem si posléze ty jednotlivé Denisiny zážitky nechal vyprávět klidně i několikrát po sobě a přitom jsem masturboval. Také jsem ji úkoloval, jaké sexuální hrátky má s Mr. Gorilou provádět, aby mne následné vyprávění co nejvíce rajcovalo. O řadu let později jsem tuto svoji vlohu dovedl (a nyní záleží na úhlu pohledu, zda říci, že k dokonalosti či do katastrofálního měřítka) se svojí manželkou…

Upozornění pro čtenáře

Následující vyprávění nás odvede od postelových radovánek, protože nadešel čas sklízení plodů tvrdé práce v podobě příslušných zkoušek – Denisiných chybějících z minulého ročníku studia i mých státnic. Střípek tak bude mapovat období asi devíti měsíců. Také moji virtuální technici nebudou zahálet – pravda, Denisina vlajková loď již rezaví po zásahu dvou střel kdesi na dně oceánu, ale dílo je třeba dokončit. Zbývá už jen jedna jediná střela Exocet, a tak si ji vychutnáme. Právě jí montují bojovou hlavici. Jadernou. Sbohem, Deniso…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 484
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 1604 x
Oceněn: 1329 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 27.1.2017 22:38:11

Mission EXOCET, X. část: Čas posledního zúčtování

Denisiny dodatečné zkoušky

Přiblížil se termín dodatečných opravných zkoušek. Denisa je měla skládat ve stejný den. Předměty, tedy i zkoušející, byli ze dvou kateder. Jedna byla naše kmenová, druhá byla ovšem známa svojí rigorózností. Zašel jsem za zkoušejícími. Což o to, u nás na naší katedře to bylo dobré. S panem docentem jsme chvíli klábosili, sekretářka nám udělala kávu, vzájemně jsme si „postěžovali“, co ta Denisa blbne, a poté jsem již odcházel s přesným zněním otázek, ze kterých bude zkoušena. Na té cizí katedře ovšem bylo potřeba zapojit všechen diplomatický um na maximum. Líčil jsem, jak mi na mojí dívce záleží, jak se s ní učím, že je to zkrátka takové trdýlko, ale že se snaží… Pan docent sice nejprve nechápal, o co mi přesně jde, ale potom to vzal tak, že je hezké, že se o svou dívku takto starám, byť loudit z něj zkušební otázky není tak úplně košér. Ne, že by mi řekl vše tak, jako tomu bylo na „domácí“ katedře, ale i tak se nechal značně obměkčit. Nakonec jsem odcházel se znalostí úzce vymezených okruhů, na které se Denisy tento pan docent bude ptát.

Já to, že jsem Denise takto doslova prošlapal cestičku, chápal ovšem značně jinak, než jsem líčil oběma zkoušejícím. Přijal jsem zakázku. Nutno dodat, že velmi náročnou zakázku. A moje profesionální čest velela, že svému závazku dostojím, i kdybych měl obětovat cokoliv, tedy nejen nějaké psychicky náročné vyjednávání na katedrách, ale třeba i své vlastní studijní výsledky. Skutečně, věnovat se Denise tak, jak bylo potřeba, mě stálo nesmírně mnoho času, který mi pak chyběl jinde. Ovšem protistrana svoji část plnila, a nutno dodat, že vzorně. Dostával jsem měsíční plat, který odpovídal polovině částky, za kterou učili již zavedení učitelé někde na středních školách. S tak říkajíc naturálním plněním, o kterém rodiče Denisy neměli pochopitelně ani ponětí, jsem v této době byl již také naprosto spokojen. V určitých mantinelech, kterými bylo to, aby Denisu mé praktiky moc nebolely a to, že vše zůstane jen mezi námi, jsem si s ní mohl dělat doslova, co jsem chtěl, a ona má přání bez odmlouvání plnila.

Získaná témata jsme drilovali jak pan poručík Dub v Dobrém vojáku Švejkovi svoje vojáky…

Na zkoušky jsem Denisu doprovázel a dal si záležet, aby mě zkoušející viděli – dovedl jsem ji vždy až do zkušební místnosti, tam jsem jí dal lehounkou pusinku a demonstrativně naznačil, jak jí držím palce. Nakonec jsem se s lehce provinilým úsměvem a pokrčením ramen otočil na zkoušejícího, aby můj postoj přečetl asi jako: „Přece byste mi toto stvoření nepotopil…“ Poté jsem šel čekat na chodbu, jak ta která zkouška dopadne.

Denisa byla „zkoušena“ na naší katedře asi pět minut a na té druhé asi tak minut deset. Samozřejmě obě zkoušky udělala - za známku „dobrý“.

Tím, že Denisa na konci října konečně oficiálně postoupila do čtvrtého ročníku, moje doučování neskončilo. Byly zde aktuální průběžné písemky, zápočty i další zkoušky… Svůj plat jsem tedy pobíral i nadále. Ostatně učení s Denisou jsem věnoval téměř stále tolik času, jako před oněmi dodatečnými zkouškami za třetí ročník. Co se změnilo, byly naše erotické hrátky. Nyní již nebylo mým cílem ponižování, ale spíše to, abych si příjemně užíval. Již jsem Denisu neoslovoval výrazy jako „couro“, „děvko“ a ani ona sebe takto nemusela titulovat. Když za mnoho různých praktik to uvedeme třeba na příkladu podávání hlášení jejího sexu s Mr. Gorilou, tak zbylo jen to, že mi vše ihned podrobně líčila a přitom mne masturbovala. Žádné přeměřování pochvy, žádné výkaznictví v podrobných tabulkách… I tak zbylo plno erotiky, ale takové, která by se dala zařadit do kategorie poněkud perverznějších hrátek s velmi vstřícnou tajnou milenkou. O sexuální otrokyni již nemohlo být ani řeči.

Moje státnice

Jakž takž jsem dopatlal svoji diplomovou práci. Upřímně řečeno, nestála za nic. Ve svém životě jsem vypracoval mnoho odborných či vědeckých prací, ovšem za svou diplomovou práci se stydím. Také moje učení nebylo až tak slavné, jak by bylo třeba, abych se nemusel o nic strachovat. Prostě jsem neskutečně mnoho času věnoval Denise, a to jak s jejím doučováním, tak s přepracováváním a doplňováním naší společné SVOČky na její budoucí diplomovou práci. Abych to alespoň trochu laskavému čtenáři přiblížil - jen ony práce pro Denisu mi zabraly tak okolo dvaceti hodin týdně. Pak připočtěme čas na různé sexuální hrátky s ní – určitě tak dalších deset hodin týdně. Nezapomeňme, že stále jsem byl pomocnou vědeckou silou na katedře, doučoval i nějaké středoškolačky, vyučování v pátém ročníku sice již mělo jen krátký rozvrh, ale také nějaký ten čas mi to odčerpalo… Když to shrneme, tak na mé učení a moji diplomovou práci, kde jsem začínal na zelené louce, mi již moc prostoru, ale upřímně řečeno ani chuti, nezbylo. Z oněch vedlejších aktivit jsem byl také celkově dost vyčerpaný, a tak svou vlastní přípravu jsem zkrátka šidil…

Tenkrát probíhaly státnice, myslím, dost odlišně, než dnes. Zkoušeni jsme byli celkem z pěti oblastí – diplomová práce, resp. její obhajoba, marxisticko-leninská filozofie, psychologie a dva odborné předměty. Průběh byl takový, že ve vylosovaný čas, v mém případě v 8:00, jsem vstoupil do zkušebního souboru navzájem propojených místností - co místnost, to předmět. Po každém předmětu jsem měl deset minut na občerstvení a po takto strávených cca šesti hodinách jsem případně mohl odejít ověnčený titulem.

Je den „D“, chvíli před osmou hodinou. Stojím v obleku na chodbě před dveřmi – „těmi“ dveřmi. Najednou slyším zvuk utíkajících bot – Denisa. „Přišla jsem ti popřát "zlom vaz a tfuj tfuj"! A tady máš ode mě a od ostatních holek z našeho ročníku talisman pro štěstí!“ Podala mi krásného bílého, asi 30 centimetrů velkého, plyšového medvěda. Plyšák měl okolo krku do mašličky uvázanou dlouhou širokou světle modrou stuhu, na které byly podpisy mnoha dívek z Denisina ročníku, se kterými jsem kamarádil nebo se někdy alespoň trochu bavil. Doslova mi to vyrazilo dech. Podíval jsem se jí zhluboka do očí a dali jsme si krásný dlouhý polibek.

Denisa odběhla, aby přišla včas na svoji výuku, a já jsem cítil, že je ve mně zase něco jinak. Cítil jsem, že musím té změně dát formu. Rychle jsem odešel na toaletu, kde jsem prstem do prachu na obkladačkách napsal vzkaz srozumitelný jen mně:

„THE END OF MISSION EXOCET!
THE LAST EXOCET MISSILE FAILURE!
THE MISSILE WITH ATOMIC WARHEAD FAILURE!
BEING FREE!
RUN!“

Přeloženo z mé nedokonalé angličtiny to mělo být asi toto:

„Konec mise EXOCET!
Poslední střela EXOCET selhala!
Střela s atomovou hlavicí selhala!
Buď volná!
Běž!“

Ten vzkaz byl o Denise, ale byl jsem to já, kdo se od toho okamžiku najednou začal cítit svobodně! Vešel jsem do zkušební místnosti, plyšáka na ruce, a věděl jsem, že dnes to dám. Toho dne bych zvládl cokoliv. Po šesti hodinách jsem vyšel ze dveří jako úspěšný absolvent naší vysoké školy.

Poznámky

  • Toho plyšového medvídka mám dodnes. Pečoval jsem o něj, bránil ho před vlastními dětmi, jen tu stuhu jsem neuchránil. Bohužel jména dívek po několika letech zcela vybledla. Na stuze chybělo jméno Vendula…
  • Pochopil laskavý čtenář příměr s jadernou hlavicí? Co se mělo stát takového, že to snese ono srovnání? Jaký měl být cíl poslední, čtvrté, virtuální střely? A co laskavý čtenář myslí – skutečně bych tuto „střelu“ použil?
  • Docela mi vrtá hlavou, zda ten krásný dárek a jeho neméně krásné předání byla od Denisy spontánní akce anebo zda šlo o chladný kalkul. Denisa mě nyní ztrácela z dohledu a nemohla tak mít pod kontrolou mé chování, tedy ani to, zda jí ohledně diplomové práce nakonec neprovedu něco nepěkného – a je tedy možné, že se zkusila takto „zajistit“. No, jelikož toto se nikdy nedozvím, chci aspoň nyní věřit tomu, že ani dospělačky nejsou vždy jen bezcitnými potvorami…
  • O rok později, když Denisa úspěšně obhájila – no, vlastně moji - diplomovou práci, tak to bylo naposledy, kdy jsem se s ní viděl. Teprve asi před pěti lety si mne vyhledala na Skype, a to na základě informací od našeho společného známého. Nechal jsem si poslat nějaké fotky, ale to víte, je to už bába… Jen tou postavou je pořád stejně drobounká, jako před těmi drahnými léty. Je to zvláštní pocit – psát Střípky, popisovat ty prasárničky i docela dost závažné věci - a v pravé části monitoru vidět aktivní status zrovna této ženy… Když konverzujeme, vždy z ní cítím trochu napětí, které prozrazuje, že, ve svém dost společensky vysokém postavení, má i po tolika letech obavu, „co se vlastně stalo s onou čtvrtou střelou Exocet“ - jestli by přeci jen nemohla ještě vzlétnout. Ne, nemohla. I tak jsme díky Misi Exocet tratili oba – a oba na duši. Denisa tím, že vlastně celý život tak trochu žije ve strachu, jestli přeci jen veřejně neprozradím to, že diplomová práce, díky níž získala slušné postavení, není jejím dílem. Já tím, že si uvědomuji, že pomsta, byť v podobě velmi vzrušujících hrátek, nepřináší úlevu, ale jen VIP vstupenku do pekla…

Shrnutí Mission EXOCET

Tak právě skončily poslední dva roky mého vysokoškolského studia. Skončil tak i můj zvláštní vztah s Vendulou, ale zejména s Denisou. Co tyto vztahy daly mé psychice?

Aby laskavý čtenář nebyl případně zmaten, zdůrazňuji, že zde nehlásám žádné absolutní pravdy, ale popisuji to, co se odehrávalo tehdy v mé hlavě.

Na počátku tohoto období jsem se pomalu vzpamatovával ze své sice naplněné, přesto neskutečně nešťastné lásky k Jítě. To, že tu lásku nebylo možno přetavit do společného soužití, jsem dával za vinu dospělým ženám. Ty jsem totiž intuitivně vnímal jako zlo, které stojí za pozadím mnohých společenských restrikcí až přímo zákonů. Sice jsem chápal, že mladinké dívky by se spíše než sexu měly věnovat například práci na svém vzdělávání, ale jedna věc je vhodný trend a jiná zas to, co se má dít, když z něj v ojedinělých případech někdo vystoupí. Bral jsem to tak, že původně zákulisními machinacemi právě dospělačky dotlačily společnost jako celek k tomu, aby předpisy byly vytvořeny způsobem, který tvrdě dopadne na opovážlivého muže a současně další součásti státního soukolí dokonale semelou i onu neméně opovážlivou dívku. V podstatě že nejde ani tak o zákony, ale o krevní mstu, jejímž cílem není ochrana dětí, ale odstranění nepříjemné konkurence, zejména v podobě puberťaček. Dospělačky totiž potřebují udržovat muže v neustálé sexuální neuspokojenosti, a to pečlivě odměřeným sexem v kombinaci s „bolestmi hlavy“. Jako takový prototyp ženy v mé mysli figurovala Nevlastní matka. Avšak zrovna tak i matka vlastní, která navíc, v rozporu s oním mateřským označením, mi coby matka byla úplně k ničemu, protože mne nijak, jakožto své dítě, nebránila před tou Nevlastní a opakovaně se mne zřekla.

Byl jsem sám. Jen tu a tam jsem si mohl vyplakat bolístky ducha na rameni chápající spolužačky Mili. Tu jsem kupodivu vůbec jako dospělačku nevnímal – cesty mysli jsou někdy poněkud zamotané. Do toho se z ničeho nic „zjevila“ Denisa. Vypadala jako takové odrostlejší dítě, a i když okolo byly jistě i hezčí ženy, tak ta její dětskost mě prostě dostala.

Denisa byla zpočátku velmi vstřícná, v podstatě by se dalo říci, že zatímco já bych s ní asi rád koketoval, ona mi sama nabídla mnohem víc. Náš vztah se rozvinul do plně mileneckého. Rozum mi sice napovídal, že Denisa je zasnoubená a že doma má z toho titulu důležité závazky, nicméně moje bolavá dušička chtěla slyšet něco jiného. Ostatně Denisa mě svým chováním utvrzovala v domnění, že pravda je spíše na straně oné dušičky, než mého rozumu. Byť ten stále tak říkajíc protestoval, v okamžiku, kdy Denisa s nadšením přijala můj nápad na to, že svoji skvělou studentskou práci přepracuji na její diplomovou, už jsem byl jasně na myšlenkové trajektorii směřující k tomu, že nakonec Denisu získám jako trvalou partnerku.

Toto, zejména pak v okamžiku, kdy jsem odmítl spolupráci s panem docentem, doslova přehodilo mou životní výhybku. Místo vědecké kariéry, která by mne naplňovala, jsem odešel do praxe. Místo, abych se potkával s dospělými studentkami na seriózních seminářích či přednáškách, zaplul jsem na učiliště mezi obyčejné a duševně prosté puberťačky. Místo, abych si našel nějakou solidní dospělačku, protože takovými bych na vysoké škole byl obklopen, tak jsem sám a se smutkem na duši, nastoupil k mladým, divokým a konvencemi dosud nespoutaným dívkám. Můj osud byl zpečetěn…

Na začátku této životní etapy, jak píši výše, jsem dospělé ženy vnímal jako zlé a zákeřné intrikánky. Mission Exocet mi k tomu přidala to, že jsou navíc i prodejnými courami. Tedy, že za dosažení svého cíle jsou ochotny překročit nejednu, běžně jinak jimi samotnými deklarovanou, společenskou hranici. Prosím, nechť mi spolužačka Mili a další výjimečné ženy, které takové nejsou, odpustí mé zevšeobecnění.

A prosím ještě o jedno odpuštění, a sice za to, že jsem se nehorázně řehtal výroku jistého pana Donalda Trumpa, nynějším povoláním amerického prezidenta. Ten totiž, byť z jiného postu, potvrdil mé závěry, když řekl něco v tomto smyslu: „Když máte moc a peníze, můžete si se ženami dělat, co chcete. Prostě k jakékoliv ženě přijdu a klidně jí sáhnu na přirození. A ona drží…“ Nu, co k tomu dodat? Snad jen to, že když se nyní přes tuto svoji prostořekost tento miliardář stal prezidentem, dospělačky jsou za tuto jeho drzou upřímnost vzteky bez sebe a pořádají demonstrace. Inu, pro pravdu se člověk nejvíc zlobí… :D :D

Poznámka

Vyluštění rébusu z dílu VIII., kdy jsem psal, že se mi několikrát v životě přihodilo cosi, co přirovnávám k elektrizujícímu výboji procházejícímu mým tělem a co „ve své vnitřní řeči“ označuji jako „Module of the Aberrant Key Opened“. Zkratka z tohoto výrazu je MAKO, což je jméno nebezpečného útočného druhu žraloka…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 484
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 1604 x
Oceněn: 1329 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 4.2.2017 0:25:44

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

Časová osa:
Léta studií na vysoké škole (19 – 26 let věku)
Na nové škole (21 – 26 let věku)
Poslední prázdniny (26 let věku)

Poznámka pro hloubavé čtenáře - Asceho typologie dívek z tohoto příběhu:
Mili (kamarádka a spolužačka, 23 let): Xand
Dáša (moje asistentka, 15 let): nevyhraněná
Veronika (asistentka Mili, 15 let): Princess (subtyp Supreme)
Janča (účastnice tábora, 9 let): Puria
Rošťanda (účastnice tábora, 9 let): nevyhraněná

I. část: Spolužačka Mili

V následující příhodě bude hrát dost významnou roli moje spolužačka Miluška, které jsem ovšem neřekl jinak, než Mili. Tato mladá žena byla ze stejného ročníku jako já, ovšem vzhledem k již dříve probíraným okolnostem, byla o něco mladší, v jejím případě o tři roky. V tomto okamžiku jí tedy je 23 let.

Mili je ta dívka, kterou jsem před třemi roky balil a doufal, že na dětském táboře spolu prožijeme románek, který mne ochrání před tím, abych tam nevhodným způsobem projevoval svou pedofilní orientaci. Mili byla velmi přitažlivá, k tomu i sympatická a milá. Byla to z mé strany jistě skvělá volba. Přiznejme si však, že u onoho bližšího seznámení s touto hezkou dívkou stály hned dva termíny „kupodivu“. Tedy kupodivu byla tenkrát zrovna volná, bez partnera, a kupodivu jsem u ní byl úspěšný. Nu, nakonec to stejně vše dopadlo tak, že jsem se zbláznil do hnědovlasé a hnědooké mladší pubošky, do Jíti. Mili je rovněž onou kolegyňkou z tábora, která to tušila a která nás s Jíťou nachytala při loučení, avšak nikomu nic neřekla.

Nevím, jak jsme k tomu vlastně dospěli, ale hned po prázdninách, které následovaly po zmíněném dětském táboře, jsme se v různých intervalech s Mili scházívali v mém pokojíku na koleji. A to přesto, že vlastně ještě na konci týchž prázdnin si Mili našla přítele a jejich vztah se postupně vyvinul do velmi vážného. A současně přesto, že já smutnil za táborovou láskou Jíťou, aniž jsem ovšem tušil, že se s ní znovu setkám na škole v přírodě. Ty schůzky se v průběhu zmíněných tří let konaly s nejrůznější frekvencí. V některém období třeba i dvakrát do týdne, častěji však jednou za dva týdny, ale nezřídka sotva jednou do měsíce, či ještě méně, přičemž tato období se všelijak nepravidelně prostřídávala.

Naše setkávání nebyla sexuálního rázu, avšak i tak, zejména později, se jisté erotické prvky pravidelně objevovaly. Ovšem ani pak bych to nepovažoval za nějaké sexuální radovánky, ale spíše za potvrzení naší sounáležitosti a důvěry. Upřímně řečeno, nelze si zde nevšimnout paralely s mým chováním k mé dávné dětské přítelkyni Alence. Totiž erotika s Mili na našich pozdějších seancích typicky vypadala tak, že ona byla zcela nahá a já zcela oblečený, ona mi seděla na klíně, já ji masturboval a přitom jsme se něžně líbali… Pravda, někdy jsem Mili masturboval v jiných polohách, často mívala silné orgasmy, ale vždy to bylo tak, že jsem se věnoval jen já jí a ona přijímala mé laskání a pozornost. Stále zůstalo v platnosti, že jsem ji pomiloval jen jednou jedinkrát, a to na dětském táboře - před tím, než jsem získal Jítino srdíčko. S Mili jsme nepoužívali žádné erotické pomůcky, ba ani jsem neuplatňoval nějaké prasárničky typu anál, apod. Pokud k nějaké erotice mezi námi docházelo, což, jak jsem již řekl, bylo zejména v pozdější době, avšak ani tehdy to nebylo naprostým pravidlem, pak bych to nazval spíše mazlením, než sexem. Vlastně to byl proud nekonečného laskání, jakási předehra, která se zcela osamostatnila, existujíc sama pro sebe. Závěrečná fáze proto byla zakončena postupně se stupňující masturbací s vyvrcholením a nikoliv nějakým tvrdým dospěláckým sexem. Při masturbaci jsem nešel přímočaře k dosažení Miluščina orgasmu, ale dělal jsem různé přestávky pro laskání jiných citlivých míst, nádherné líbání, lízání krku pod oušky a postupně zpět přes překrásné prsy, pupíček… Záměrně jsem se na chviličku vyhnul evidentně natěšené lasturce, abych lehce opusinkoval vnitřní stranu stehen. Teprve poté jsem jazykem navštívil Miluščina nejcitlivější místa… Tyto mazlivé přestávky jsem stále zkracoval a intenzitu masturbace naopak zvyšoval. Výsledkem byla opravdu nádherná a silně prožívaná vyvrcholení mé přítelkyně. Nezřídka jsem takto během jedné návštěvy Milušce udělal hned dva, někdy i více orgasmů. Mé chování k Mili snad ještě dokreslím vzpomínkou na to, jak hluboce jsem prožíval třeba sundavání podprsenky. Ta u Mili skrývala doslova nádherný poklad a já to prováděl takovým obřadným způsobem, klidně i několik minut… Je zvláštní, jakou úctu jsem k Mili cítil, jak jsem si jí považoval a jak jsem k ní byl něžný – nezapomeňme, že souběžně jsem prováděl neskutečné prasárny s Denisou či Vendulou.

Až po dlouhém čase mi došla jedna, na první pohled pozoruhodná, věc. Když jsem na dětském táboře s Mili souložil, po značnou část tohoto aktu jsem si v hlavě představoval, že se vlastně miluji s mladinkou puboškou. I když Mili byla hezká, vstřícná, vlastně přímo úžasná, stejně jsem v myšlenkách utíkal do vedlejšího pokoje k jisté dívence. Avšak nyní, když jsem se s Mili mazlil, a toto bych zdůraznil - jen mazlil, neutíkal jsem představami nikam a úžasně si ji vychutnával. Moje mysl doslova přetékala nádhernými vjemy toho, jak Mili dělá dobře to, jak ji laskám, jak její duše alespoň v tuto chvíli opouští náš přízemní bolestivý svět a vznáší se kdesi v rajských sférách. Co mi z toho vyplývá? Že možná, kdybychom s Mili byli v jiné psychologicko-sexuální situaci při příjezdu na tábor, že by ona ochranná moc sexu s ní mohla zafungovat – jen kdybych si býval uvědomil, co vlastně hledám. Já byl v té době sám a ona také byla sama, byli jsme si sympatičtí, před příjezdem jsme trochu koketovali. Automaticky mi to nějak sepnulo na standardní „normálový“ sex, protože jsem byl dle vnímání aktivit svých vrstevníků přesvědčen, že tak je to správné – ale zrovna toto není to, co by mohlo pedofila plně uspokojit. Zvlášť, když o pár metrů vedle spí mladinké dívky, které naznačují… no, kdyby jen naznačovaly… Nyní ale měla Mili vážnou známost. Mládenec ovšem nebyl na nějaké mazlení, a to jí tak chybělo. Tvrdý dospělácký sex jí sice vyhovoval, ale po čase je to jako kdyby strávník stále dokola jedl jen samotný řízek – postupně začne chybět „takové to okolo“. Já v té době měl sexu, klasického i perverzního, také dostatečně. A i mně chybělo nějaké něžné pomazlení s dívkou, která by mě měla opravdu a nezištně ráda - byť třeba jen jako přítele.

Zkrátka jsme si s Mili povahově, ale i jinak, „sedli“. Pořád jsme si měli o čem povídat, a když postupně přibyla i zmíněná mazlivá erotika, pak ty naše tajné schůzky byly doslova pohlazením po duši. Mili mě také utěšovala, když jsem smutnil za Jíťou, obzvlášť po tom, co se odehrálo na škole v přírodě. Na oplátku, po nějakém čase, jsem utěšoval zase já Mili, takže to bylo vzájemné.

Dělávali jsme si intimní atmosféru. Zatažené okenní závěsy, na stole hořela svíčka, ve skleničkách na čaj jsme měli něco nekvalitního laciného vína… Seděli jsme na posteli, zády ke zdi, tak, abychom se bokem dotýkali. Drželi jsme se za ruce – nu, pravda, zejména později už i jinak, než jen za ty ruce… Naše dušičky hluboce souzněly - bohužel často společně sdíleným smutkem…

Na počátku našich seancí s Mili pro mne bylo důležité, že jsem měl komu se vypovídat ze stesku po Jítě. Avšak, jako kdyby snad platil nějaký úchylný zákon o konstantním množství smutku mezi námi, protože tak, jak s odstupem času moje bolest pomalu slábla, naopak, přítelkyně mi, nezřídka se slzami v očích, vyprávěla nepěkné věci o svém snoubenci. Našla si jej krátce po skončení dětského tábora, ještě o týchž prázdninách. Mladík to byl pohledný, vysvalený, pracovitý a obě rodiny byly z jejich vztahu nadšeny. Potíž byla v tom, že se občas dost napil s kamarády a pak svoji dívku nevybíravými nadávkami urážel a dokonce i bil. Po vystřízlivění se sice omlouval, nosil květiny, prosil na kolenou…

Jednou to dokonce přehnal tak, že Mili byla asi týden hospitalizována. Ovšem oficiálně spadla ze schodů. Rodiče o tomto jeho chování neměli potuchy. Ani jeden jim to neřekl, takže žili v přesvědčení o krásném idylickém vztahu a pomalu připravovali hnízdečko lásky pro budoucí mladou rodinu – společně všichni budovali nový dům. Obě rodiny do díla investovaly ohromné finanční prostředky i mnoho práce… Samozřejmě, že Mili mohla kdykoliv říci něco takovéhoto: „Tak, vážení, od teď si trhněte nohou, já si zařídím život podle svého a vy se, i s tím svým grázlíkem, běžte třeba někam vyfotit!“ Jenže život nebývá takto jednoduchý. Ona toho kluka měla přes všechna jeho negativa přeci jen ráda, ostatně ve chvílích, kdy nepil s kamarádíčky, tak byl milý a bylo vidět, že se umí opřít do díla, takže mladá rodina by se nemusela obávat toho, že by ji nedokázal zajistit. Navíc s jeho rodiči si Mili velmi dobře rozuměla a i ty měla ráda. A tak se v tom chudák holka plácala a plácala – a já se jí snažil poskytnout psychickou úlevu, jak to jen šlo. Navíc jsem jí měl v tomto ohledu co oplácet…

Na jedné naší schůzce, nějaký čas před státnicemi, vyrukovala Mili s nápadem, že bychom mohli o našich posledních prázdninách zase vyrazit coby vedoucí na dětský tábor. Říkám: „Ty, Mili, ale vzpomínáš si, co se na minulém táboře se mnou dělo, že…“ „No, právě že si vzpomínám až moc dobře. Ostatně ještě pořád co chvíli o Jítě básníš. Soudím, že Jíťu máš pořád v hlavě, a že proto to léčíš tou čtvrťandou, která by potřebovala akorát tak nakopat - místo toho, aby ses jí věnoval …“ Hm, tak jak vidno, Mili o Denise ví, jen ne úplně všechno – doufám… Ovšem Mili pokračovala: „Ale já jsem si o tom táboře zjistila všechny podrobnosti, a právě proto si myslím, že bychom tam spolu měli jet.“ Tázavě jsem se na Mili podíval, ale ona mluvila dále: „Měli bychom zase nejmenší caparty, ale tentokrát prý nepřichází do úvahy, aby tam někdo měl víc než 7 let. Ale hlavně, každý budeme mít k ruce jednu asistentku, což jsou holky ze střední školy, prvandy. Je jim 14 až 16 let, ale většinou 15. Tak jsem si říkala, když jsi na ty mladinké dívenky, že by sis tam tu jednu patnáctku sbalil. Na táboře je k tomu spoustu příležitostí. A kdyby bylo potřeba, já bych do ní pěkně hučela, jak jsi úžasný… Neboj se.“ „No, to opravdu nezní špatně. A kdyby to náhodou přeci jen s tou patnáctkou neklaplo, ručíš mi tělem i duší? No, upřímně, mám na mysli spíš to tělo…“ Potutelně jsem se usmíval a čekal, co Mili na to. Ona stejně potutelně odpověděla větičkou, kterou jsem si velmi dobře pamatoval a kterou jsem si přál slyšet: „Uvidíme…“

No, kdybych na Mili naléhal, nejspíš bych od ní dostal to, co se skrývalo za oním „uvidíme“, i bez toho, abych cestoval na nějaký tábor. Ale já jsem nechtěl na Mili naléhat. Dospělácký sex jsem nepotřeboval a navíc jsem vůbec nechtěl své přítelkyni ještě více komplikovat její beztak složitý život. Nesmírně jsem si cenil toho, že se s ní mohu něžně mazlit - místo předvádění údernických výkonů, jimiž bych se snad v souložení mohl přiblížit jejímu partnerovi. Neskutečně mne těšilo třeba to, jak si mohu vychutnávat její orgasmy, které jsem jí způsoboval propracovanými technikami masturbace. Ovšem naše studium se blížilo ke konci, což současně znamenalo, že se už zanedlouho s Mili nebudu vídat. Napadlo mne, že by – v částečném rozporu s tím, co jsem právě řekl, přeci jen bylo příjemné, kdybych si Mili o prázdninách, tedy na úplném závěru našeho společného setkávání, užíval jako ženu, tedy úplně se vším všudy. Tábor představuje souvislé období dvou týdnů a já bych s ní mohl být prakticky celou dobu jako se svojí partnerkou, navíc v romantickém prostředí nádherné přírody, jaká na takových táborech bývá. Nu, ale kdyby tam byla nějaká opravdu krásná asistentka, co o nich Mili mluvila, taková hnědovlasá, hnědooká čtrnáctka… pardon, patnáctka…

Na nápad Mili, totiž jet o našich posledních prázdninách na dětský tábor, jsem kývl…

Upozornění pro čtenáře

Ale, ale… to se nám to z ničeho nic pořádně rozjede… Nu, onen nevyzpytatelný kuchař, pan Život, tentokrát namíchá po čertech ostrý guláš, ve kterém i na žraločí ploutev dojde…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 484
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 1604 x
Oceněn: 1329 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 11.2.2017 0:53:57

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

II. část: Kadeřnictví U krásných dívek

Opět jsem na táboře dostal na starost nejmladší kluky, jak předpokládala Mili, a to přesto, že jsem zkusil „úhybný manévr“, neboť jsem i tentokrát do dotazníku vyplnil, že bych si přál nejstarší dívky.

Tento tábor byl velký a měl dobře propracovanou organizační strukturu. Každý vedoucí oddílu, tedy pochopitelně i já, měl k ruce jednu mladinkou asistentku. Jak již avizovala Mili, šlo o dívky – studentky střední pedagogické školy, věkem mezi 14 a 16 lety. Také v tomto táboře bydlela nejmladší děcka v kamenné budově, zatímco ostatní buď v chatkách či ve stanech s podsadou. Narozdíl od mého dřívějšího tábora, zde bydleli nejmladší, kluci i děvčátka, v jedné velké místnosti, ale zato skupiny byly věkově mnohem užší – pár pětiletých, kteří zde správně neměli být vůbec, pár sedmiletých, a drtivě převažovali šestiletí.

Po večerce by to správně mělo vypadat tak, že do uspání by měli být v místnosti s děcky dva vedoucí (já a Mili) a dvě asistentky. Jako asi všude, ve skutečnosti se „jelo“ na nejmenší možný počet, protože i my starší jsme si chtěli něco užít. U nás to nejčastěji dopadalo tak, že jsem zbyl já a asistentka od děvčátek. Což bylo přesně to, co Mili promýšlela již dopředu a k čemu také přispěla tím, jak si k sobě „stáhla“ moji asistentku Dášu do klubovny…

Zmíněnou asistentkou, která se mnou večer zbyla s caparty, byla překrásná, čerstvě patnáctiletá dívka jménem Veronika. Byl jsem opravdu rád, že moje asistentka Dáša s Mili po večerce vyrážely do společenské místnosti na večírky s ostatními dospělými nebo dospívajícími. Jednak by mě úzký repertoár falešně zpívaných písniček s falešným kytarovým doprovodem tak jako tak nebavil a jednak jsem doufal, že nějakým způsobem zaujmu Veroniku. No, to byl ale tvrdý oříšek. Veronika byla takový maminkovský typ, děti na ní doslova visely – jak očima, tak často i fyzicky, ona si s nimi hezky povídala, četla pohádky, kreslila jim nádherné obrázky, krásně zpívala… Myslím, že mě měla děcka také ráda, ale na Veroniku jsem prostě neměl. Ovšem ani v jiném smyslu. Sice se mi podařilo se k ní maličko přiblížit, třeba dostat lehounkou pusinku na dobrou noc, lehce ji pohladit, urovnat nějaký neposlušný vlásek, po zhasnutí ji na pokoji držet za ruku, než děcka skutečně usnou a my odejdeme, ale to bylo tak všechno. Dozvěděl jsem se, že má osmnáctiletého partnera a i když jsem jí velmi sympatický, že ho přeci nemůže opustit…

…Čas odpoledního volna. Něco jsem zařizoval na správě tábora. Vracím se a vidím, že před jedním stanem sedí na bůhvíodkud vypůjčených židlích dvě dívky a další dvě jim dělají na hlavě copy. V danou chvíli jsem ještě nevěděl, kolik dívkám přesně bylo, odhadoval jsem je na osm až devět let. Později jsem ale zjistil, že všem již bylo devět.

Říkám: „Copak to tu máme za kadeřnictví? Á, už vím, to je ten vyhlášený salon U krásných dívek! To se musím podívat, jaké nové úžasné pracovnice nám vyrůstají…“ „Jé, soudruhu vedoucí, nechcete si taky nechat udělat copánky?“ smály se dívky. „Jo, to bych samozřejmě chtěl, celý život toužím nosit copánky, ale nikdo mi je nechce udělat! Jenomže vy jste určitě drahé kadeřnictví, a kde bych vzal tolik peněz?“ „Ale ne, my jsme strašně levné a pro vás bychom to udělaly zadarmo,“ šveholily dívenky jedna přes druhou. „Soudruhu vedoucí, pojďte, prosím…“ „No tak dobře, ale ať to potom ještě někdy zase rozmotáte, nerad bych, aby měl hlavní vedoucí ze mě infarkt!“ „Nebojte, soudruhu, to budou copánky speciál, to budete koukat!“ Jo, přímo jsem zíral… Holky začaly plést takové malé svazečky, které na konci vlasů zaplétaly zase do kořenů jiných vlasů. Copánky byly podélně i kolmo k ose hlavy, nikde neodstávaly, ale byly na obou koncích jakoby vrostlé. Dívky pletly a pletly… „Holky, tak tohle asi nebudu moci mít, to by někteří ostatní vedoucí a hlavně vedení tábora taky nemuselo rozdýchat. Tak končíme, zase rozplétat!“ „Soudruhu, prosím, to byste nám neudělal!“ „No, tak dobře, ale za každý copánek dostanu od každé z vás hezkou pusinku!“ Toto už jsem ale musel šeptat, protože pár holčiček z blízkého okolí začalo pokukovat, co že se to zajímavého děje. Holky se začaly chichotat, že by to jako šlo, ale že to nesmí vidět ty od vedle. Navrhl jsem, že bych mohl zaskočit po večerce a pusinky si vybrat přímo ve stanu a navíc, že to bude i na dobrou noc, protože jsem s nimi strávil hezký den. „Jé, to bude príma! A budete nám něco vyprávět?“ „Jasně, že jo! Tak domluveno?“ Jedna z dívek mě ale pěkně vypekla: „Ale musíte ty copánky nosit celé odpoledne a večer. A až za námi přijdete, tak je stále mít...“ „Hm, ale to pak budou muset být ty pusinky moc, moc slaďounké!“ Dívenky se jen potutelně usmívaly a pokračovaly v pletení mých vlasů. Snažil jsem se co nejpečlivěji, jak to jen šlo, pozorovat svoje okolí, protože při tom, jak dívky na mně pracovaly, jsem se jich různě lehce dotýkal. Na zádech, bocích, stehnech, zadečku… Testoval jsem si jejich reakce. Samozřejmě jsem nezapomněl je co nejvíce chválit. Tu jsem řekl, že některá má hezké vlásky a slušelo by jí, kdyby je měla ještě delší, aby se co nejvíce rozvinula jejich krása, tu jsem pochválil šikovnost, tu úsměv, a když jsem nabyl větší jistoty, tak klidně i pěkně tvarovaný zadeček… Říkal jsem si, jestli večer budu od jedné z nich chtít něco víc, než jen tu pusinku, musím mít naprostou jistotu, že zvolím tu, která bude svolná. V případě omylu bych buď ostrouhal nebo si zadělal na pořádný průšvih…

Musím říci, že jak holky pletly copánky a já toho zneužíval k tomu, abych se jich mohl dotýkat, stále více jsem se zakoukával do jedné z nich. Snažil jsem se sám sobě si to vymluvit, protože když už se chci mermomocí dostat do pořádných problémů, tak by aspoň mojí snahou mělo být ono riziko co nejvíce snížit, tedy otipovat si dívku nejsvolnější, a ne si jen prostě vybrat tu nejhezčí – ale poručte neukázněnému Ascemu… Zatímco jména tří dívenek jsem neustále motal, tu jednu svoji vyvolenou, favoritku, jsem si zapamatoval dobře. Jmenovala se Janča. Měla krásné tmavěji hnědé vlasy do půli zad, hnědé oči, krásné smyslné rty, nu, snad trochu větší nosík… Laskavému čtenáři je nejspíš v tuto chvíli leccos jasné – toto děvče je nejen přesně Asceho typ, ale navíc také tak trochu Jíťa v mladším vydání…

Odpoledne, kam jsem se hnul, tam jsem působil poprask. Copánky zaujaly každého. Ale vedení tábora to vzalo tak, že se snažím zabavit děti a že, i když to není tak úplně v duchu marxisticko-leninské filozofie, děcka budou spokojena a nebudou si na tábor stěžovat…

Poznámka:
Prosím laskavého čtenáře, aby si uvědomil, v jakém období se nalézáme. Pro ilustraci: Za pár týdnů po této příhodě jsem nastoupil do školství jako učitel, přičemž jsem byl povinen kontrolovat a trestat např. asymetrický účes, nošení jen jedné náušnice, výstřednější oblečení, použití voňavek… Toto vše u dívek, přičemž u mužského pokolení se ani nepředpokládalo, že by někdo byl takto „ujetý“. To, že by nějaký mládenec, o učiteli ani nemluvě, měl copánky, to bylo naprosto nepředstavitelné. Tedy vedení tábora se zachovalo značně volnomyšlenkářsky, když nejen, že jsem z toho neměl problémy, ale dokonce jsem nebyl nucen copánky ihned rozplést…


Večer jsme jako obvykle zůstali s oběma capartovskými oddíly s Veronikou sami. Domluvil jsem se s ní, že bych na čtvrt hodiny potřeboval zmizet. Bylo vidět, že by byla raději, kdybych zůstal, protože hlídat oba oddíly dohromady, věnovat se tolika dětem najednou, to přeci jen bylo velmi náročné. Nicméně řekla, že jí to nevadí, když to bude jen na tu čtvrthodinku.

Zaklepal jsem na dvířka podsady. Holky se začaly chichotat a pozvaly mě dál. Svítil jsem si baterkou, kterou jsem ale, jakmile jsem si přisedl na okraj té z postelí, kde ležela moje favoritka Janča, zase zhasl. Vyprávěl jsem holkám, jak jsem „perlil“ s těmi jejich copánky během odpoledne, a to i na poradě vedoucích. Dívky se hodně smály, bylo nám spolu hezky. Mezi tím si mé oči přivykly na tu trošku světla, co byla ve stanu od venkovního osvětlení, takže jsem viděl obrysy postelí, i se dalo vytušit, kde přesně dívka v posteli leží. Řekl jsem: „Tak holky, teď už bych se rád vašeho veledíla zbavil, takže jdu si vybírat zaslouženou odměnu za reklamu na vaší práci!“ Holky se zase zachichotaly. Objal jsem Janču jednou rukou v pase a druhou za ramena. Přitáhl jsem si ji tak, abych ji mohl políbit. Nejprve nám to moc nešlo, nemohli jsme se hned strefit, ale nakonec jsem krásnou pusinku dostal. A ne jednu. Tou rukou, kterou jsem měl původně v dívčím pase, jsem přitom hladil její boky a nohy. Znovu jsem si ji tak testoval. Když jsem byl spokojen, postupně jsem obešel zbylé tři dívky. Zde jsem se ale soustředil jen na objetí a samozřejmě na ty pusinky. Polibky jsme nepočítali, ale bylo jich u každé tak okolo pěti a byly různé. U některé dívky takové spíše tetičkovské, se sevřenými rty, ale u jiné dlouhé a prostě nádherné. Poté jsem opět usedl na okraj postele své favoritky. Začal jsem holkám vyprávět příhody z mého dětství a současně je stále zapojoval do diskuze různými otázkami ve stylu, jak by co řešily ony na mém místě. Holky mi přitom postupně za svitu baterky rozpletly copánky.

Během toho povídání, ale zejména, když už byla má ozdoba z vlasů rozmotána, jsem se odvažoval stále více. Janču jsem opatrně, aby to nebylo nápadné, hladil i na vnitřní straně stehen. Nijak se mi nebránila. Tedy s výjimkou jistého místa, které by mě ovšem bývalo zajímalo zrovna nejvíce. To pak vždy rychle secvakla nohy k sobě… Nenaléhal jsem. Trpělivě jsem ji hladil a lehounce šimral tak, aby jí to bylo příjemné - po nohou, rukách, krku, a zkusil dosáhnout svého za chviličku znovu… To už jsem ale ohlásil jakousi druhou večerku: „Tak holky, uložte se do polohy vodorovné, dnes už vás čekají jen slaďoulinké sny.“ Holky v té chvíli již byly každá na svém lůžku, ale ještě všelijak posedávaly, aby se mohly účastnit debaty. Já seděl na kraji Jančiny postele. Ta již ležela, takže jsem se jí mohl docela dobře věnovat. Ostatní dívky skutečně také zalehly. Abych nějak „zlegalizoval“ svůj další pobyt ve stanu, dodal jsem: „Já tady s vámi ještě chviličku počkám, než usnete, a pak také půjdu. Vy teď zavřete svá krásná očička a myslete na to nejhezčí, co jste dnes zažily. Pusinku na dobrou noc už jste dostaly, takže program dnešního dne se uzavřel.“ No, tu poslední větu jsem nedomyslel, protože jedna z dívek – byla to ta, co mne donutila nosit copánky celé odpoledne, se ozvala: „Ne, ne, to neplatí, to nebyly pusinky na dobrou noc…“ Tak, a co si teď počít s tak jednoznačným apelem? Zatímco další dívenky se trochu cudně a trochu vyzývavě chichotaly, já řešil dilema. Janču jsem si pomaličku připravoval, ale kdybych od ní odešel, nemuselo by se mi podařit poté vhodně na toto navázat. Ale ona rozverná dívčina evidentně mezi „řádky“ cosi nemálo naznačovala… Ačkoliv to nebývá u mě běžné, nakonec jsem nedal přednost dvěma dívkám před jednou a od Janči neodešel. Nicméně neopomněl jsem přeci jen aspoň nějaké „zajištění“ provést: „Nu, dnes jsme si těch pusinek docela užili a mně by bylo líto, kdyby nám už žádné nezbyly na příště. Jestli tedy chcete, tak já bych opět přišel zítra po večerce a zase bychom si povídali…“ Odpovědí bylo čtyřhlasé radostné výskání, což mne velmi potěšilo. A od Janči obzvlášť, protože jsem zrovna měl ruku pod její noční košilí, na vnitřní straně stehna, jen malý kousíček pod místem, kde by už měly začínat kalhotky. Bylo to tedy další potvrzení toho, že se jí moje počínání líbí, nebo, v nejhorším případě, aspoň není proti…

Po malém okamžiku se ve stanu rozhostilo ticho. Popojel jsem rukou na Jančině hebounkém stehýnku o kousek výš. Páni! Ano, já popojel výš - aniž jsem tentokrát zaznamenal jakýkoliv odpor! Nyní jsem se dotýkal, byť přes látku, toho místečka, po kterém jsem tak toužil. Tělem mi tam a zpět projel známý MAKO výboj a zanechal po sobě husí kůži kombinovanou s návaly horka. Před očima se mi dělaly mžitky… Vzdal jsem jakoukoliv ostražitost, a prostě své favoritce dal nohy víc od sebe. Pořád nic. Jako kdyby spala, ale bylo naprosto jasné, že nespí. Když jsem jí chviličku poté stahoval kalhotky, nadzvedla zadeček a dala nohy tak, aby mi tuto činnost usnadnila. Celý jsem se chvěl vzrušením, protože se ve mně mísily tři rozličné vjemy: to, co se odehrávalo, už bylo opravdu nebezpečné a daleko za hranou, současně jsem vnímal, že to neskutečně chci a že své jednání už nedokážu ovládnout… Čelisti žraloka sklaply – a ne naprázdno…

Ostatní holky byly ticho jako pěna. Podle mne za takovou chvilku neusnuly a muselo jim být jasné, že se něco děje, ale nejspíš jim přišlo hloupé jakkoliv se projevovat. Možná je dokonce vzrušovalo poslouchat a představovat si. Jen si myslím, že jejich obrazotvornost nedosáhla na realitu. Já jsem totiž z Janči odkryl deku, vyhrnul její noční košilku a znovu jí dal nohy dost od sebe. Po minutce, kdy jsem ji jen dráždil, jsem ji začal masturbovat. Byla úžasná… A ostatní holky tím, že nerušily a jen poslouchaly, tak vlastně také…

Nu, dostal jsem nejenom to, co jsem původně chtěl dostat, ale mnohem, mnohem víc. Že má návštěva bude zahrnovat takový lehčí orgasmus devítileté holky, o tom jsem před vstupem do stanu ani nesnil… Já tu dívčí vůni na rukách prostě zbožňuji… Na rtech neméně… A navíc bylo prakticky jisté, že zítra budeme pokračovat… A nejspíš, že to bude pěkně divoké, protože když jsem odcházel, z lůžka oné rošťandy jsem zaslechl takový zvláštní, jako by posmutnělý hluboký nádech a výdech, který se s dost velkou mírou jistoty dal interpretovat jako cudná varianta věty: „A já nic?“ Tedy zítra to bude nejspíš vypadat tak, že já budu dobývat Janču a ona se nechá a současně sám budu dobýván Rošťandou a samozřejmě se nechám…

…Když jsem se po více než hodině vrátil do pokoje s caparty, všichni spokojeně spali a Veronika už tu nebyla. Šel jsem také spát… No, upřímně řečeno, zas tak mnoho jsem toho nenaspal. Prudké stavy vzrušenosti z toho, co se stalo u holek ve stanu, se střídaly se silnými vjemy viny. Moje mysl byla doslova rvána na kusy. Přitom jsem intenzivně masturboval, protože jsem si v duchu přehrával nesmírně silné prožitky s Jančou, zejména pak to, jak se mi zcela odevzdala. Začal jsem zvažovat, že ji odpaním… Také mne napadlo, tedy pokud jsem signály Rošťandy interpretoval správně, jak to bude božské v případě, že se mi navíc podaří holky vydráždit tak, že budou svolné k lesbickému mazlení. Nějakého takového, z kterého jsem dodnes u vytržení, když si vzpomenu na hrátky mé dětské přítelkyně Alenky a Prázdninové sestřenky… Ale to už jsem na poslední chvíli musel zabránit křeči pravé ruky a posléze i na chviličku usnul…

Upozornění pro čtenáře

Říká se, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Ovšem zdá se, že existuje výjimka – gulášek pana šéfkuchaře Života, kterýžto jím nyní pořádně zamíchal, je horký stále víc, až žhne jako láva…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 484
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 1604 x
Oceněn: 1329 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 18.2.2017 1:46:21

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

III. část: Ač nezván, jeho veličenstvo Mikrohost přichází

Ráno, následující po pozdním večeru u holek ve stanu a psychicky i fyzicky náročné noci, bylo doslova úděsné. Kdybych nezodpovídal za oddíl malých dětí, těžko bych našel nějakou motivaci k tomu, abych vůbec vylezl z postele. Připadal jsem si, jako kdyby mne přejel parní válec, ovšem s tím, že jeho řidič si dal na svém díle opravdu záležet, takže svou jízdu rovnou několikrát zopakoval. Bolelo mne snad všechno. Hlava signalizovala, že se asi rozskočí…

Říkal jsem si, že během dopoledne se mi snad uleví. Psychiku spraví aktivní činnost s dětmi, která mi dá zapomenout na to, že už jsem zase tak trochu jednou nohou v kriminále, a únava z extrémního masturbování že také snad odezní. Bohužel, žádný pocit úlevy se ale stále nedostavoval. Spíše naopak…

Je chvilku před obědem a na plácku vedle jídelny je pořádný šrumec, ostatně jako každý den v tento čas. Děcka jsou všelijak pomíchána, oddíl sem nebo tam, to se teď neřeší, zkrátka nikdo nepostojí na jednom místečku, plno výskání a křiku. Já se však nemohl dočkat, až už budu v jídelně, kde si budu moci sednout. Moje mysl se zaobírala sama sebou, když tu se náhle ke mně přiřítily čtyři mně známé dívenky – tedy z toho jedna jaksi poněkud známější, než by bylo záhodno. Byly plné života, smíchu, různě na mne dorážely a hlavně se ubezpečovaly, že večer opravdu zase navštívím jejich stan. Zmobilizoval jsem poslední zbytky sil, abych si s nimi také trochu zadováděl. Přitom se naskytla vhodná příležitost, kdy jsem se domníval, že jsem kryt před nepovolanými zraky, takže se mi podařilo Rošťandu důkladně pohladit po zadečku a lehce přitom zajet mezi její nohy. Natočila se ke mně v pase a nádherně se usmála. Na Janču jsem ovšem nemusel nijak dorážet, protože ta sama využívala každou příležitost, jak se na mne namáčknout. Bohužel, neustále jsme ale byli orientováni tak, že nebylo bezpečné, abych si sáhl na její štěrbinku, která včerejšího večera byla vůči mně tak nádherně vstřícná…

…Na obědě si k „velitelskému“ stolku vedle mne sedla Veronika. Bylo to poněkud zvláštní, protože toto místo obvykle obsazovala moje asistentka Dáša. Tentokrát jsme tedy byli jaksi prohozeni, protože Dáša seděla naproti mně, vedle Mili. Bylo mi doslova na chcípnutí, takže jsem tomu nevěnoval pozornost, a bez ohledu na to, kdo se kde uvelebil, jsem požádal Dášu, zda by mi mohla přinést polévku, neboť jsem nějaký unavený. Než Dáša stačila cokoliv říci či udělat, zvedla se Veronika. Když přede mne položila talíř kouřící polévky, starostlivě se na mne podívala, pohladila mne po vlasech, aby poté rukou sjela na čelo. Zvláštní chování od dívky o jedenáct let mladší než já… Hlavou mi blesklo: „Z té jednou bude skvělá matka. Ach, proč jsem neměl štěstí na takovou…“ Ale to už jsem jakoby z dálky slyšel, jak Veronika ustaraně říká: „Má horečku…“ Mili vyskočila, obešla stůl a také mi dala ruku na čelo: „Jo, a pořádnou! Však já jsem pozorovala, že něco s tebou není v pořádku.“ To už se otočila na mne a pokračovala: „Ascíku, prosím, teď zkus sníst, co půjde, a hned potom musíš na marodku!“ To už se zase zapojila Veronika: „Já tam s Ascem raději dojdu…“ No, ještě dodala něco v tom smyslu, že jsem nenapravitelný rebel a určitě bych se dobrovolně na ošetřovnu nevydal… Ovšem Mili rozhodla jinak. Rozdala rozkazy Dáše i Veronice, co a jak mají zařídit ohledně našich capartů, a setrvala se mnou v jídelně, dokud jsem neujedl alespoň část polévky. Když bylo zřejmé, že více polévky již do sebe nedostanu, tak za mne uklidila nádobí, načež mne vzala za ruku a vyrazili jsme směrem k marodce. Takové chování bych na veřejnosti od Mili nečekal. Na táboře totiž byli i někteří další naši spolužáci a jeden z nich se dokonce znal s jejím nastávajícím manželem…

…Dívka ztělesňující jakousi kombinaci zdravotní sestřičky a ošetřovatelky - ve skutečnosti studentka medicíny, udělala to, co ji jediné napadlo, tj. změřila mi teplotu. Když jsem jí podal teploměr, řekla, že to je nějaká blbost a měřili jsme znovu. Zase 42°C. Byl jsem ihned „převelen“ na pokoj pro nemocné. Mili mi připravila lůžko, pomohla mi se svlékáním a také s tím, abych se uvelebil. Obojí bych jistě zvládl sám. Pravda, bylo mi sice příšerně, ale toto nebyly žádné úkony vyžadující enormní úsilí. To, jak Mili o mne pečovala, mne ale velice hřálo u srdíčka. Medička mi mezitím udělala čaj a společně s ním přikvačila i s acylpyrinem, přičemž mne donutila tuto příšernost polknout. Také doběhla za hlavním vedoucím a zavolali mi lékaře. Ten však, jak uvidíme dále, přijel až za mnoho hodin, docela pozdě večer…

Celé odpoledne mne střídavě navštěvovala jak Mili, tak Veronika, ale i Dáša. Každá u mne chvilku pobyla a musím říci, že mne to moc těšilo - škoda jen, že jsem si to nemohl vychutnat nějak do hloubky. Cítil jsem se mizerně. Tak, jak už jsem dlouho nepamatoval. Zajímavé bylo, jak se jednotlivé dívky lišily v mém vnímání jejich účinkování v onom prvním odpoledni na marodce: Mili jako přítelkyně až partnerka, Veronika jako starostlivá matka a Dáša jako úžasná kamarádka, která se snaží jednomu ulehčit tím, že neustále žvatlá nějaké hloupůstky… No, musím říci, že až o mnoho let později, to když už jsem měl více zkušeností s dospělými ženami, mi „docvakly“ ony mimoděčné signály, kterými na mne tyto tři dívky mluvily. Ovšem já byl vůči této řeči beze slov naprosto hluchý a utopený v bažině svých představ, snů – a tak trochu i ve veselých hnědých očích Janči, oné jakési devítileté „sestry“ Jíti.

Jak by mi asi řekl Dědeček Hříbeček ze známé pohádky Mrazík: „Ascíku, Ascíku, ty hlavo medvědí, zase jsi nic nepochopil…“ Mimochodem – hlavní hrdinka této pohádky, Nastěnka, je dle Asceho typologie dívka vzácné podtřídy Strangled Puria a při natáčení jí bylo 16 let… Takže laskavý čtenář jistě odhadne, kolikrát Asce tuto pohádku asi tak mohl vidět… Nu ano, mnohokrát…

Dáša s Veronikou mi společně přinesly hlavní chod oběda, který jsem v jídelně ani nevyfasoval. Tím pádem se u mne prostřídaly s Mili, která šla dozorovat polední klid našich děcek. Myslím, že kdybych se tomu bránil jen o trochu méně, tak by mne holky snad i krmily. Takhle mne aspoň pořád přemlouvaly, že přeci musím něco sníst, jenže mně to moc nešlo. Ne, že by se mi snad dělalo špatně, to nikoliv, ale tělo nějak nemělo potřebu jídla, motala se mi hlava, občas se mi dělaly mžitky před očima, a jako kdyby mi snad v milisekundách vypadávalo vědomí. Také jsem se chvílemi klepal zimou. Přitom mé vědomí – tedy pokud fungovalo, bylo čisté, jako kdybych byl v naprostém normálu. Toto je pro mne ovšem typické a týká se to nejenom stavů s extrémní horečkou, které jsem párkrát zažil, ale i stejně vzácných chvil, kdy jsem v životě byl opilý – to se pak sice nedokážu strefit do dveří, a pokud vstanu ze židle, tak upadnu, ale klidně mohu současně – třeba i v oné potupné poloze na zemi, řešit složité matematické výpočty. Je to zcela jiný stav, než odpovídá tomu, který jsem popisoval jako ochromující „elektrizující MAKO výboj“, jímž kdesi v hlubokém podvědomí cosi sepne celou mou osobnost do zamilovanosti k mladinké dívence či do nějaké jiné klíčové aktivity, která trhá mou psychiku, protože jsou současně vysílány silné protichůdné podněty „nesmíš“ a „musíš“. V mysli jsem se zaobíral tím, že bych docela dobře stav extrémní horečky a MAKO mohl aktuálně porovnávat, protože první jmenovaný prožívám právě nyní, zatímco oním druhým jsem byl obdařen včera večer ve stanu devítiletých dívek. No, dost teoretizování, raději bych přeci jen měl zkusit nasoukat do sebe aspoň malou část oběda…

…S vypětím sil jsem do sebe dostal pár brambor a kousek karbanátku. Připadalo mi to namáhavé, asi jako kdybych ruční sekyrou pokácel půlku lesa – zřejmě jsem i takovým dojmem působil, protože Veronika mě opět pohladila po vlasech, aby pak rukou prozkoumala horkost na mém čele. Starostlivě se na mne zadívala a uložila mne, jako kdybych byl nějaké mimino. Přitom mne vzala za ruku – seděla na okraji mé postele, držela tu ruku a začala zpívat. Ale nebyla to nějaká slova, spíš jakási zpěvná citoslovce: „Na na na naa...“ Tak tohle mne dokonale psychicky položilo. Ta dívka mne doslova odbourala. Jako by, aspoň pro tuto chvíli, zcela vynulovala jakékoliv moje erotické úvahy - ty zjevné, ale i ty tajné. Vnímal jsem jen to, že na zem sestoupil anděl, sedí vedle mne, drží mne za ruku a zpívá mi. Hlavou mi běžely myšlenky na to, že když jsem byl maličký, také mě maminka takto opečovávala. Ale pak se to všechno zvrtlo a já zůstal sám. Tak strašně moc sám. Osamělý pěšáček, klopýtající, padající a zase z prachu povstávající v šachové partii toho pána, co si říká Osud. Jenže teď jsem ležel prakticky bezmocný, ochromený vysokou horečkou i chováním té mladinké ženy… Po tváři se mi kutálely slzy, Veronika mi je opatrně kapesníkem otírala a přitom nepřestávala zpívat…

Hlavou mi vířily snové obrazy, které přeskakovaly ze scény na scénu:

Co je potřeba, abych rozbil kámen…
Prosím, ukažte mi, kde najdu, co hledám…
Ale já přicházím s prázdnýma rukama…

Jako bych znovu zíral na tu opuštěnou postel, která ještě ani nevychladla…
Rozmazané sny, vzpomínky…
Vidím se odněkud odcházet, zase s prázdnýma rukama a krvácejícím srdcem…

Šachy, šachy, nekonečné šachy…
Pěšák nesmí nikdy zpět!

Prožil jsem pár těžkých chvil, vlastně moc těžkých chvil…
Kam asi tak jít, když v srdci vězí šíp…
Jeden dlouhý černý šíp, co na sobě slova vyryta má…
Sestřelen, láskou upálen a zahrabán…
A tak já v tý dálce daleký zůstal jsem sám, celé věky sám…

A tehdy…
A tehdy proniknou do vás…
Hluboké oči…
Jako nebesa…
Modré…

Asi jsem na pár vteřin usnul. Najednou jsem si uvědomil, že neslyším zpěv. Nade mnou se skláněl anděl s blankytnýma očima… „Veroniko…“

Dáša zřejmě mezitím všelijak upravovala a přerovnávala jídlo, které jsem nesnědl – kdybych přeci jen dostal hlad, abych měl vše po ruce a co nejjednodušší. V podstatě z nějakého záhadného důvodu dělala spoustu zbytečné práce, jen aby se v mé blízkosti nějak zaměstnala. Že by o mne měla strach? Hloupost! Je to sice sympatická holka, ale já jsem jí naprosto ukradený, prostě její krátkodobý kolega z tábora. Nebo že bych opravdu vypadal tak, že každou chvíli musím skonat a kdyby se mi tedy ještě více přitížilo, tak potom každá pomocná ruka dobrá? Pravda, lékař stále nejel a příšerně jsem jistě vypadal. Ale já si teď ze všeho nejvíc přál, abych mohl zůstat sám s Veronikou. Dáša si zatím mých slz evidentně nevšimla, nejspíš si mohla myslet, že mi Veronika otírá pot z čela. A já bych byl rád, aby to tak zůstalo. Moc by mi vadilo, být takhle úplně duševně sesypaný před Dášou, zrovna tou holkou, co je vlastně moje podřízená… Já jsem přeci ta skála…

…“Copak, Ascíku, co pro tebe můžu udělat?“
„Prosím, kdybys mi přinesla trochu vody…“
Ale než Veronika stačila cokoliv říci, chopila se iniciativy Dáša: „Já to zařídím, já ji přinesu!“ Uvědomil jsem si, jak je to krásné, když člověk, který se cítí nesmírně opuštěný, najednou zjišťuje, že má kamarády, kterým evidentně na něm záleží…

Dáša se vrátila s pitím a současně s ní přišla i medička. Ta ale jen proto, aby se na mne rozvážně podívala a oznámila, že lékař bohužel přijede až večer. Veronika chtěla od Dáši převzít sklenici s vodou, ale ta rukou uhnula: „Ascík je můj šéf a já se o něj postarám!“ Veronika se usmála a řekla: „Tak dobře, ale za okamžik končí polední klid a váš oddíl nemůže zůstat opuštěný. Já tu teď ještě krátce zůstanu a odpoledne můžeme na střídačku každá na chviličku zaběhnout,“ a s těmito slovy uvolnila místo k posezení na posteli vedle mne.

Dáša pojala mé pití tak, jako bych snad byl nesvéprávný. Pod mými rameny podsunula ruku a opatrně mne takto nadzvedla. Druhou rukou mi dala sklenici k ústům… Skoro jsem se tomu musel smát… Když jsem vše vypil, Veronika Dášu doslova vyhodila z pokojíku. Prý, ať už upaluje k děckám, protože většina z nich již určitě z krátkého odpoledního spánku procitla a Mili by je asi sotva sama zvládala.

Veronika si znovu přisedla na okraj mé postele, vzala mne za ruku a začala mi zpívat… Tentokrát jsem usnul asi na dvě hodiny. Když jsem se probral, byl jsem sám. Před očima se mi dělaly mžitky. Bylo mi doslova příšerně na těle, přesto jsem měl takový příjemný pocit na duši.

Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

Hm, aby se mi tak z ingrediencí v guláši pana šéfkuchaře Života ještě nakonec udělalo zle…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 484
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 1604 x
Oceněn: 1329 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 25.2.2017 0:33:16

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

III. část: Ač nezván, jeho veličenstvo Mikrohost přichází

...pokračování z předchozího příspěvku

Do večeře se u mne na návštěvě postupně vystřídaly všechny tři moje – a teď už si klidně dovolím použít onen termín – kamarádky. Zaběhly vždy tak na patnáct, dvacet minut. Veroničina návštěva, to bylo doslova pohlazení. Dáša, aby mne zabavila, pro změnu plácala páté přes deváté, a i když mi bylo zle, chvílemi jsem se neudržel a musel se smát.

Uvědomil jsem si, že někdo takový, jako je ona, mi nesmírně chybí. Dívka, se kterou bych kamarádil, aniž bych přitom pořád promýšlel, jak ji sbalit či aspoň pomilovat, dívka, která by byla ochotna pro mne něco udělat, aniž za to cokoliv očekává. Dáše sice bylo patnáct let, stejně jako Veronice, ale na rozdíl od ní, byla chováním ještě pořád puberťačka – veselá, bezstarostná až lehkovážná, rebel podobný mně. Pro jistotu, abych neuvedl laskavého čtenáře v omyl, nutno dodat, že Dáša byla také velmi pohledná dívka, byť zářivě krásné Veronice se rovnat nemohla - ovšem to nemohly ani jiné dívky na táboře. Pokud bych si mohl dovolit nějaké srovnání, tak byť byly typově zcela rozdílné, přesto bych ji z hlediska krásy postavil na roveň Mili. Jen prostě nebyla z žádné mé typologické třídy, čili nejspíš bych ani moc neuměl ji nějak svádět, protože signálům takových dívek tolik nerozumím. A dospělým, byť v tomto případě jen biologicky, pak ještě o něco méně. Pokud by čtenář chtěl namítat, že takovou nezištnou kamarádku mám přeci v Mili - no, skoro, jenže tu vnímám i eroticky, a to je pak zkrátka takové nějaké jiné. Například, kdyby Mili s někým na táboře koketovala, pak bez ohledu na to, jestli by se mi u Veroniky dařilo či ne, tak bych žárlil. Na Dášu v analogické situaci však nikoliv. A to přesto, že i Dáša se mi jako žena velmi líbila. Prostě mezi mnou a Dášou není takové to zvláštní jiskření, které sice přátelství mezi mužem a ženou umocňuje, ale také občas boří, takže ve výsledku ubírá klidu na duši…

Poznámka:
Když už jsem byl u toho srovnávání, tak dlužno dodat, že Veronika byla jednou z nejkrásnějších dívek, ne-li dokonce vůbec nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl, a jedno kdy, kde, tedy nejen „na živo“, ale i v televizi, filmu, časopisech, fotografiích různých miss…

Večeři mi přinesla Veronika. Trochu se na mne „zlobila“, hádám, asi tak, jak se jednou bude zlobit na svého malého nezbedného synka, že jsem ještě ani nedojedl ten karbanátek z oběda. Vzápětí za Veronikou do pokoje vrazila medička s horkým čajem a acylpyrinem. Ten je prý třeba brát po jídle, a tak jsem neměl šanci vzdorovat. Přiznám se, že už vůbec netuším, co k té večeři bylo, zato na příšernou pachuť kyseliny acetylsalicylové po vzpříčení tablety v krku se pamatuji dost dobře.

Po nějaké době dorazila Mili. Tentokrát jsem byl rád, že se s Veronikou vyměnila, protože během podvečera se mi ještě více přitížilo a měl jsem problém udržet se na nohou. Současně se mi chtělo čůrat, a přeci jen, vzhledem k našim vztahům s Mili, mi její pomoc s odvedením na toaletu a usazením na mísu přišla dramaticky méně potupná, než kdybych měl žádat kohokoliv jiného, obzvlášť pak právě Veroniku. Poté mě Mili zabezpečila vším, co bych mohl potřebovat – měl jsem po ruce jídlo, pití, pro jistotu mi přinesla i moje knihy o rostlinách, které jsem s sebou na tábor přivezl… Zůstal jsem chvíli sám a odpočíval – jako kdyby snad bylo po čem. No jo, ale vysvětlete to tělu, které se tváří, že se vyměnilo za křižáky marně dobývající Vítkov proti sudličníkům a cepníkům lidu husitského. Na chvíli jsem usnul…

Asi za další hodinu, možná o něco víc, přišla Mili společně s Dášou. Ovšem sotva se u mne usadily, přijel konečně také pan doktor. Vevalil se do dveří jako velká voda – následován medičkou. Byl to bodrý chlap, padesátník s bujarým plnovousem a evidentně dobrou náladou. Od prvního slova působil dojmem, že zřejmě své řemeslo skvěle ovládá. Nejprve prohlásil, že mne musí prohlédnout celkově, takže prý "všichni nepovolaní alou pryč". Dáša se zvedla k odchodu, ale Mili prohlásila, že je mojí partnerkou, a že tedy zůstává. Podařilo se mi zachytit dokonale udivený výraz Dáši, když zaslechla tato slova. No, poněkud to překvapilo i mne – kromě samé podstaty sdělení pak nejvíce to, že Mili takto mluví veřejně a docela tím riskuje.

Medička odrecitovala průběh mého dosavadního „léčení“, tedy jakou mám mimořádně vysokou horečku, a to přesto, že mi podala již dvě tablety acylpyrinu. Nezapomněla zdůraznit, že po jídle… Asi také chtěla kousíček uznání, jak je šikovná, což pan doktor zaregistroval a hned zneužil k tomu, aby ji poplácal po zadečku… A pak už se mi skutečně důkladně věnoval - prohlížel, proklepával, osahával…

…Zánět močových cest, nenakažlivý, ale velmi prudký. Nejprve jsem dostal nějakou injekci a současně k užívání silná antibiotika. Dále mám dostávat studené zábaly – mokré prostěradlo ovinuté po celém mém těle, až budu jako mumie. To zakrýt suchým prostěradlem, pak dekou a nakonec přikrývkou. Dnešní noci mám zábaly dostávat po dvou až třech hodinách, od rána do dalšího dne pak bude stačit interval něco okolo čtyř hodin. Během těchto dvou dnů nejsilnější horečky prý pominou a pak již bude potřeba jen doléčení. Ovšem v klidu bych měl být nejméně dva týdny. Tedy na nějaké blbnutí a rošťárny s dětičkami na tomto táboře již mám zapomenout.

Pan doktor odešel – jeho odchod jsem snadno zaregistroval, protože zřejmě na závěr, nejspíš již před domkem ošetřovny, znovu důkladně medičku poplácal - raději nepřemýšlet, na jaké místo asi, když tak výskala…

…Medička opět vešla do mého pokoje a ještě se celá žulila – její výraz se dal číst asi tak, že je trochu pohoršená, co si to ten pan doktor na ni dovoloval, ale současně potěšená, že si dovoloval, neboť to značí, že asi také není žádná ošklivka… Mili oznámila, že se v noci o mne bude starat a léky i zábaly mi bude dávat sama. A tak se také stalo. Mili si upravila druhé lůžko, které v pokoji bylo, a poté mi připravila onen první ledový zábal. To bylo něco strašného, myslel jsem, že duši vypustím… Pak zhasla, sedla si ke mně na postel a utěšovala mne. Ach, jak je ten svět nedokonalý – proč to nejkrásnější, totiž pocit, že někomu na vás opravdově záleží, musí zkombinovat s tím, že se současně cítíte jak zpráskaný pes naložený do mrazáku… A Mili evidentně na mně záleželo, dokonce předstírala, že je mojí partnerkou, aby se o mne mohla starat. Že se máme jako přátelé rádi, to jsem pochopitelně věděl a prociťoval, ale že Mili zajde až takhle daleko, to bych býval nečekal…

Oba capartovské oddíly měly na dopoledne druhého dne naplánovánu nějakou společnou akci v lese, takže jsem byl v péči medičky. Bylo mi trapně z toho, jak asi obtížné muselo být pro Mili zvládání onoho táborového programu, protože v noci toho mnoho nenaspala. Já se tu, obskakován, válím jako nějaký paša a ona, chudák, celá vyčerpaná péčí o mne, musí všechno zvládat, a to i moji práci.

S mým obědem přiběhly doslova naráz Mili, Veronika i Dáša, protože naše asistentky se domluvily se svými spolužačkami z jiných oddílů, že ty na pár minut naše caparty pohlídají. Udělali jsme takovou drobnou „válečnou poradu“. Dohodlo se, že vzhledem k pošmournému počasí nebude problém s dětmi zůstat v ubikaci, kde se děcka zabaví omalovánkami, vystřihovánkami a dalšími jednoduchými pomůckami, zatímco Mili si půjde na dvě, tři hodinky lehnout a trochu se prospí.

Během odpoledne se u mne na návštěvě opět po chvilkách prostřídaly všechny tři „moje“ holky. Mili přitom moc vyspale nevypadala – krátké poležení ji evidentně úplně do normálu neposunulo. Mimochodem, když odcházela, dostal jsem od ní nádherný polibek – nu, však proč ne, když je tou mojí „partnerkou“… Za každou návštěvu jsem byl moc rád, i když nejšťastnější jsem byl, když přišla andělská Veronika. Ta také u mne byla nejdéle. Tentokrát se to vyvinulo tak, že jsem si lehl hlavou do jejího klína a ona mne hladila. Dnes nezpívala, mlčeli jsme, ale přesto mi to přišlo stejně krásné. Asi jsem naprosto nenapravitelný – jak se ode mne vymotávala (byla tělem tak, abych mohl mít hlavu v jejím klíně), tak jsem vzal do ruky její prs. Nebyl to nějaký letmý dotyk, jakoby omylem – prostě a jednoduše jsem celou dlaní ten prs lehce svíral. Čekal jsem, že dostanu vynadáno, ale Veronika se místo toho na mne usmála – to už stála vedle postele, znovu se sehnula a dlouze mne políbila. A já si přitom opět rukou hrál s jejími prsy. Hlavou mi blesklo, že podle toho, co jsem nahmatal, musejí být krásná, úžasná, excelentní… došla mi slova… Skvostný polibek během jednoho odpoledne už od druhé dívky… Sakra, neměl bych si v tom svém životě udělat už konečně nějaký pořádek??

V časném odpoledni mi bylo znatelně lépe, horečka dokonce na chvíli poklesla pod 40 stupňů, tedy zvládal jsem samostatně i toaletu, neboť se mi netočila hlava, ani mi nevypadávala mysl. Zato s blížící se nocí, se opět můj stav zhoršoval. Chvíli před večeří zaběhla Dáša, vlastně dnes již podruhé, ale tentokrát se jí nepodařilo mne rozveselit, a tak mi aspoň přinesla čerstvé pití a pro jistotu „žalovala“ medičce. Ta ale prohlásila, že toto je normální, s večerem zkrátka horečka sílí běžně.

Večeři mi přinesla Mili. Domluvili jsme se spolu, ale také s medičkou, že tak hodinku po večerce zase Mili převezme moji péči, bude nocovat na vedlejším lůžku a bude mi dávat i předepsané zábaly. Nicméně pro tento okamžik se zdržela sotva pět minut s tím, že dnes raději na hygienu našich dvou oddílů dohlédne osobně, aby ve sprchách byl aspoň jeden dospělý. A prý že za mnou pošle Veroniku, tedy jestli budeme oba chtít. No, rozumíte někdo těm ženským? Já tedy opravdu ne… Veronika přišla asi za čtvrt hodiny, myslím, že musela tak tak dojíst večeři…

…Zase jsem si mohl dát hlavu Veronice do klína. Bylo to moc příjemné. Na druhou stranu moje ruce šmátralky si takto musely nechat zajít jakékoliv chutě na anděla, kterého měly kousíček od sebe, avšak v této poloze nikoliv na dosah. Veronika mne poprosila, pokud mi to horečka umožní, jestli bych jí vyprávěl něco o sobě.

Mluvil jsem pomalu, tiše a s přestávkami. O nemocnici, kde jsem byl deset měsíců, o Nevlastní matce, o tom, jak jsem se sám dobrovolně stal dítětem ulice, abych se s ní mohl vídat co nejméně, o svém budovatelském úsilí na bunkrech, které jsem si za tímto účelem vytvořil, o vlastní matce, která mne v kině před lidmi odstrčila… Pochopitelně jsem vynechal všechny moje peripetie s dívkami – tedy až na jednu. A zde se velmi stydím. Hovořil jsem o velké lásce, která musela skončit kvůli nepřekonatelným společenským problémům. Ale neměl jsem na mysli můj vztah s Jíťou, ale Veronice jsem podal lehce upravený příběh o Ledové princezně Erice. Děj jsem záměrně drobně zkreslil tak, aby ony události a Erika sama co nejvíce připomínaly právě Veroniku. Zdůrazňoval jsem, jak to nenaplnění vztahu bylo pro mne velice deprimující, jak vlastně celý život je mi smutno, že často dokonce přemýšlím, že dobrovolně ukončím svou pouť na tomto světě, který je pro mne jen plný bolesti… Neopomněl jsem zdůraznit, jak moc nyní trpím tím, že když jsem konečně potkal anděla, totiž jí, Veroniku, zase jsem ten, komu se nedostane požehnání… Pocítil jsem, že na Veroniku moje slova silně působí. Pomalu, pomaličku, abych nic neuspěchal, jsem nahlodával mateřskou mysl svého anděla. Asi kombinace mého stavu, intimní atmosféra, můj životní příběh, jeho podání, i to, že Veronice přeci jen na mně záleželo, způsobilo, že ta úžasná dívka mému tlaku podlehla. Ucítil jsem, jak na moji tvář dopadají její slzy…

…Veronika musela odejít, aby stihla přípravu děcek na večerku i její skutečnou realizaci, což bylo vždy náročné. Když už jsme tam nebyli čtyři, tak by bylo záhodno, aby caparty ukládali alespoň tři. Když Veronika slezla z mé postele, ještě pusinkami osušila všechny své slzičky na mé tváři – pochopitelně tam již žádné nebyly, ale to nikomu z nás nevadilo. Přitom se ode mne nechala hladit, a to i na prsou…

Jaké bylo moje překvapení, když něco před desátou večerní do mého pokojíku místo očekávané Mili znovu vešla Veronika. Byla evidentně čerstvě vysprchovaná, voňavá, její vlasy - rozpuštěné, dlouhé až do pasu, tmavě blond, nejspíš důkladně vyfoukané a rozčesané, za ní vlály jako hříva bujarého hříběte. Byla nádherná. Nejprve jsme přikročili k mému zábalu. Jenže Veronika nepřinesla mokré prostěradlo, ale normální, nenamočené, a s tím mne dokonale osušila. Žádný zábal jsem tak nedostal – prostě jsem jen ležel v posteli. Veronika si poté stoupla kousek od mého lůžka, přímo proti mně a upřeně se mi zahleděla do očí. A aniž očima jakkoliv uhnula, doslova se jimi do mne vpíjela, začala se pomalu svlékat. Já byl rudý horečkou, silným vjemem nádhery této mladinké ženy i studem z toho, že jsem psychiku toho děvčete vmanévroval do pocitu, že mi musí dát to, po čem toužím. Ta dětsky čistá duše, aby mi ukázala správnou cestu, to, že jí na mně záleží, abych poznal, že život má i krásné chvíle, ta úžasná dívka mi na dnešní noc dala sebe…

…Možná to bylo tou opět extrémní horečkou, ale když přede mnou Veronika stála již zcela nahá, pocítil jsem něco zvláštního. Ne, tohle nebylo „jako“. Přede mnou stál skutečný anděl. Naprosto nezadržitelně jsem se rozbrečel, vůbec jsem ty slzy nemohl zastavit, bylo mi strašně stydno za to, jak jsem se vůči té dívce zachoval. Ona ale vklouzla ke mně pod deku a dnes již podruhé slíbávala slzy – tentokrát moje a reálné.

…Byl to v té vysoké horečce neskutečný fyzický výkon. Srdce mi bušilo snad někde až v krku - jakou jsem asi tak mohl mít tepovou frekvenci si vůbec netroufám ani odhadovat. Divím se, že jsem nezkolaboval… Extrémní zatížení těla ale bylo kompenzováno neuvěřitelným stavem duše. Dostával jsem tolik něhy, jako jsem nikdy ve svém životě nepoznal. Dosud jsem si, třeba i nádherně romanticky, ale přeci jen užíval, anebo jsem onu něhu spíše sám předával. Tentokrát jsem jí byl zcela pohlcen, doslova jsem se v ní ztrácel, abych se po chvíli zase nalézal – jako znovuzrozená, vědoucí a chápající bytost. Moje duše plula vesmírem, kde jediným smysluplným pojmem je nekonečno. To ale nelze nijak uchopit, a proto veškeré starosti a přízemnosti pozemského světa mizí v nicotě…

Veroniko, promiň! Vím, že jsem neměl na tvůj velkorysý dar žádné právo…

Probudil jsem se za úsvitu, ale v posteli jsem již byl sám. Na nočním stolečku stála vyměněná sklenice s vodou, připravený lék a pramínek vlasů namotaný na drátek ve tvaru srdíčka…

Capartovské oddíly měly tentokrát celodenní výlet mimo tábor. Pokud se nepletu, byla to návštěva nějakých památek v několika lokalitách a také bazénu, a tak vyráželi brzo. Snídani mi proto přinesla medička, ale než dorazila, tak jsem si změřil teplotu. Teploměr ukazoval těsně nad 38 stupňů. Sklepal jsem jej a nahlásil jen 37. Protože to už je jen mírně zvýšená teplota, zašel jsem v doprovodu medičky na vedení tábora, abychom domluvili, co dál…

Upřímně řečeno, ze všeho nejvíce jsem si přál, abych co nejrychleji z tábora odjel. Proto jsem také poněkud mystifikoval ohledně mé skutečné tělesné teploty. Měl jsem pocit, že aktuálně na šachovnici Život rozehraná mnohadimenzionální partie se třemi královnami – Jančou, Mili a Veronikou, je nad mé síly.

…Konečná dohoda byla taková, že pokud již zvládnu odjezd, měl bych tábor opustit. Tím bych uvolnil ošetřovnu, a jelikož pro práci vedoucího jsem beztak dále nepoužitelný, přičemž Mili s oběma asistentkami na spojené oddíly jakž takž stačí, jsem tudíž postradatelný. Ostatně do konce tábora zbývají již jen tři dny, tím spíše se beze mne obejdou… Do hovoru vstoupila hospodářka tábora s informací, že za chvíli vyráží do krajského města zásobovač pro poslední velký nákup, takže jestli chci, tak jej pár minut pozdrží, protože to už bych pak měl cestu domů výrazně jednodušší – avšak že v takovém případě bych si měl se sbalením svých věcí pospíšit.

A tak jsem opustil tábor, aniž jsem se stihl s kýmkoliv rozloučit…

Aspoň touto cestou ještě jednou děkuji andělu Veronice. Sice v danou chvíli jsem měl sám ze sebe v hlavě chaos, ale postupně se ukázalo, jakou úžasnou psychickou sílu jsem od té dívky získal…

Upozornění pro čtenáře

Tábor pro mne sice skončil, ale s jeho výraznými dozvuky se ještě v dalším dílu Střípků setkáme…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Zpět na “ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů