Psychické problémy u dětí

[Sertralin]

POPULÁRNĚ-NAUČNÉ VLÁKNO ZAMĚŘENÉ NA ZÁVAŽNÉ PSYCHICKÉ PROBLÉMY U DĚTÍ

Deprese u dětí

Děti bývají depresivní jinak, než dospělí – už proto, že své emoce obvykle neumějí pořádně popsat. Deprese je útlum nálady, smutek, apatie, nemotivovanost. U dětí se diagnostikuje nesnadno, ale jestliže je dítě neusměvavé, dráždivé, nesoustředěné, nemá zájem o kamarády ani koníčky nebo špatně spí a jí, vede řeči o sebevraždě, vyzařuje beznaděj a má případně různé tělesné problémy bez zjevné příčiny, je pravděpodobné, že jde o depresi.

Sklony k depresi jsou dědičné, takže za část případů dětské deprese mohou geny; tu jinou část pak mají na svědomí traumatické zážitky a extrémně nepříznivé domácí prostředí.

Je dokázáno, že u dětí depresivních rodičů se psychické problémy objevují častěji než u jiných. Riziko je dokonce třikrát větší u těch, kteří mají poruchy nálad. Podíl dědičnosti je tedy nepochybný – u jednovaječných dvojčat, má-li jedno depresi, onemocní to druhé se sedmdesátiprocentní pravděpodobností. Pravděpodobnost přenosu z rodičů na děti je asi patnáct procent a platí přitom, že k pozdějšímu vzniku deprese je většinou zapotřebí nějaký spoušťeč.

Během puberty se výskyt dětské deprese množí, pak opět klesá. Základem léčby je dosáhnout harmonického domácího prostředí a vyřešení aktuálních problémů. Další metody jsou psychoterapie a antidepresiva; těmi se ovšem v dětském věku léčí jen děti s nejzávažnějšími příznaky.

Depresivní nálada se poměrně často vyskytuje v souvislosti s epilepsií.

Poměrně vzácné je střídání deprese a mánie, tedy utlumené a nadnesené nálady, které se odborně nazývá bipolární porucha. Pokud po období deprese přijde období s přemírou energie, malou potřebou spánku a euforické nálady, je potřeba zpozornět a možnost bipolární poruchy vzít v úvahu.

O depresích, a to zejména v dětském věku, stále kolují různé nepravdivé či zkreslené informace.

„Dětství je krásné, záviděníhodné, protože je bezstarostné.“
„Dítě nemůže trpět depresí, není ještě vyvinuté fyziologicky, osobnostně nebo emočně.“
Tento názor v podstatě přetrvával až do sedmdesátých let minulého století. Deprese u dětí však mívají jiné příznaky, které se u dospělých nevyskytují. Podle amerických výzkumů depresí onemocní jedno z třiatřiceti dětí a jeden z osmi dospívajících. Právě proto, že si dítě teprve dělá svou vlastní, s ničím dosud porovnatelnou zkušenost, leckdy nevidí východisko a způsob řešení vzniklé zatěžující situace. Nemá ani příliš zkušeností s tím, jak si říct o pomoc, raději své pocity skrývá a přetvařuje se.

„Depku má občas každý.“
„Depka” a deprese jsou dvě rozdílné věci. Takzvanou depkou míníme vlastně krátkodobou špatnou náladu, respektive rozladu, kdežto deprese je dlouhodobý a intenzivní stav.

Projevy dětské deprese v jednotlivých věkových kategoriích

V kojeneckém věku
Pro řadu lidí bude překvapivé, že o tomto stavu se dá uvažovat již v tak raném věku. Tento stav se může objevit, když je dítě odloučeno od osoby, která zajišťuje jeho bezpečí a uspokojuje potřeby dítěte, tedy od matky. Psychický stav malého dítěte ukazuje následující kazuistika.

Hanička (7 měsíců), umístěná do kojeneckého ústavu po smrti matky, otec ve výkonu trestu
Dítě smutné, na podněty reaguje nepřiměřeně bázlivě a plačtivě. Na podněty reaguje pomalu, vypadá, že ji okolní svět nezajímá. Začíná se objevovat zpomalený psychomotorický vývoj. Má narušený spánek i příjem potravy. Je u ní celkově zřetelný nezájem o sociální okolí a podněty.

V předškolním období
Skutečná deprese se diagnostikuje i v předškolním věku. Velmi často souvisí s neuspokojivou rodinnou situací.

Pavlík (4,5 roku), po rozvodu zůstal s matkou, rodiče dále ve vyhrocené konfliktní situaci
Otec odešel od rodiny za partnerem, když „zjistil“, že je homosexuál. Z veselého, šikovného a bezstarostného dítěte se stal zadumaný, smutný kluk, stranící se ostatních dětí. Často si stěžuje na bolesti bříška, „že se mu dělá na zvracení“. Je sám v pokojíku a jen tak kouká, hra ho moc nezaujme. Na druhé straně se stále ujišťuje o matčině přítomnosti, nechce zůstat v bytě ani na chvilku samotný. V noci se občas pomočí, mívá děsivé sny. Často se matky ptá, jestli si taky najde nějakého pána a odejde.

V mladším školním věku
Potíže se projevují zejména jako bolesti hlavy, bříška, nevolnost a nutkání ke zvracení, průjmy.
Nálada je pokleslá, snižuje se schopnost soustředit se. Zvyšuje se úzkost a podrážděnost. Začínají problémy s vrstevníky. Školní výkon je snížený, dítě zapomíná. V tomto období se již objevuje bilancování a sebevražedné myšlenky.

Honza (10 let), před půl rokem mu náhle zemřel otec
Nejprve se objevily bolesti hlavy. Honza se zhoršil ve škole, je drzý, pere se. Závodně plaval, přestal na plavání chodit. Vyhledává společnost starších kluků, pojí ho s nimi pokuřování a povídání. Doma sebral peníze, přinesl je klukům. Trpí nespavostí a výkyvy nálad.

V pubertě a adolescenci
Období začátku dospívání bývá poznamenáno velkou nespokojeností se sebou samým a s okolím, a to i u dítěte, u nějž nenajdeme zřejmou korelaci se závažnějšími vnějšími vlivy. Samotná puberta je fyziologickou proměnou, jedinec prochází jakousi „restrukturalizací mozku“. A to se skutečně neobejde bez přítomnosti rozlad nebo i depresivních stavů.
Působení vnějších vlivů je citlivě vnímáno a dítě kvůli neznalosti a absenci předchozí zkušenosti má tendenci přítomné jevy vnímat s fatálností.

Leona (14 let)
O sebevraždě přemýšlí už delší dobu, má pocit, že se jí dlouhodobě nedaří, ve škole není příliš úspěšná, nenajde si blízkou kamarádku, kluci o ni nemají zájem. Rodiče se doma hádají, má pocit, že spíš překáží a že ji nikdo nemá rád.
Naplánovala si, že počká do sobotního večera, kdy rodiče se sestrou odjedou za nemocnou babičkou a ona zůstane sama doma. Sbírala mámě potají léky (Neurol), dohromady má 40 tablet. Připravuje si dopis na rozloučenou, své pocity svěřuje deníku. Před rodiči se snaží „vypadat normálně“, aby si toho nevšimli. Předtím, když potřebovala, tak jí nevěnovali pozornost, kterou by chtěla. Věnovali se mladší sestře, „já byla vzduch“.

Vezmeme-li v úvahu fakt, že deprese postihuje jedno procento dětí a pět procent dospívajících, pak je takové číslo velmi znepokojující – s depresí se totiž zvyšují i sklony k pokusům o sebevraždu.
Na rozdíl od toho, co sledujeme u dospělých, je četnost výskytu deprese stejná pro dívky i chlapce v období před dospíváním. V období puberty již zaznamenáváme, stejně jako v dospělém věku, poměr pohlaví 2 : 1 ve prospěch žen. Vysvětlení jsou hlavně psychosociálního rázu: dospívající dívky, nacházející se ve stejném věku jako chlapci, již daleko více vnímají sebe sama a objevují se u nich příznaky negativního vnímání těla.

Některé mýty o léčbě deprese

„Pomůžeme mu veselým rozptýlením.“
Tento dobře míněný postoj pomůže při depresivní rozladě. Někdy je třeba jen překonat počáteční odpor a „popohnat“ dítě k aktivitě. Díky sportu či aktivitě se v těle vytvářejí látky - endorfiny, kterým se také říká „ látky štěstí“. V těžší formě deprese dítě není schopno radostného prožitku a očekávaný efekt se nedostaví, což ještě může prohloubit stav deprese ve stylu „nic mi nepomůže“, „už nikdy se nedokážu zasmát“.

„Je nemocný, musí ležet.“
Ani tento způsob není zdravým přístupem. Dítě s depresí je třeba pozvolna a přiměřeně aktivizovat. Je třeba připravit situace, ve kterých bude opět úspěšné, neboť dítě si potřebuje znovu zažít úspěch. Není dobré nechat ho propadnout do bezduché nečinnosti.

„Nebudeme si toho všímat.“
Deprese nezmizí jen tím, že si projevů nebudeme všímat, že je budeme bagatelizovat.

„Deprese se neléčí.“
Léčí, a to léky - antidepresivy. Předepíše je pediatr či specialista - dětský psychiatr. Nejvhodnější léčba je v kombinaci s psychoterapií.

„Antidepresiva jsou návyková.“
Ohledně farmakoterapie panuje řada předsudků, ale léčba deprese antidepresivy žádný návyk nezpůsobuje. Naopak se v praxi setkáváme se zneužitím anxiolytik a hypnotik – rodiče dítěti sami podají „něco na zklidnění“ nebo „něco na spaní“. Právě tyto léky však způsobují závislost.

„Antidepresiva zaberou okamžitě.“
U antidepresiv trvá několik týdnů (obvykle čtyři až šest), než začnou účinkovat (při pravidelném užívání předepsaném lékařem). Po tuto dobu bývají předepsány léky tlumící úzkost a pomáhající navozovat spánek (anxiolytika). Po nástupu antidepresivního efektu se anxiolytika zpravidla vysazují.

Zdroje: deprese.psychoweb.cz a sancedetem.cz

[Sertralin]

Sebevraždy u dětí

Až šedesát dětí a dospívajících u nás spáchá každý rok sebevraždu, pokusů o ukončení života však může být až stonásobně více. K některým tragédiím by přitom nemuselo dojít, nebýt různých mýtů. K nejčastějším patří, že kdo chce dobrovolně ukončit svůj život, nikdy o tom nemluví. Nebo že dětí se sebevraždy netýkají, protože k tak drastickému konání přece nemohou mít žádný vážný důvod…

Hned na úvod je třeba jasně říci: Pokud dítě zmiňuje možnost sebevraždy, je nutné tomu bezpodmínečně věřit, jeho psychický stav nezlehčovat a nejlépe hned vyhledat odbornou pomoc. Dětství a dospívání jsou velice citlivé a emočně náročné etapy života, přesto si je obvykle odmítáme spojovat s něčím tak hrůzným, jako je sebevražda – zvlášť pokud by se mělo jednat o vlastní dítě. Jenže vážné rodinné či školní problémy v kombinaci s křehčí psychikou nebo dokonce možnými vážnějšími psychickými poruchami u dítěte mohou vytvořit kombinaci s fatálními následky.

Panuje přesvědčení, že ten, kdo vážně uvažuje o dobrovolném odchodu ze života, své úmysly spíše tají, a to hlavně ze dvou důvodů. Za svoje myšlenky se jednak stydí a také se obává, že by mu lidé, kterým se svěří, mohli jeho plány vymlouvat nebo se je snažili překazit. A proto mlčí a na první pohled působí úplně normálně. Příbuzné a přátele pak velmi šokuje informace, že jejich blízký si vzal život. „Vždyť na něm nebylo vůbec nic poznat, ještě včera večer se výborně bavil, a najednou nežije.“
Snaha zakrýt sebevražedné myšlenky je běžná, rozhodně však neplatí tvrzení, že kdo tuto možnost otevřeně zmiňuje, ve skutečnosti jen přehání nebo „se dělá zajímavým“. Jiří Koutek, dětský psychiatr říká jednoznačně: „Není pravda, že kdo o sebevraždě mluví, nikdy ji nespáchá. Naopak, sebevražda je v tom případě obsahem jeho mysli a spáchat ji může.“ Jen zřídka je přitom pokus sáhnout si na život důsledkem impulzivního a nepromyšleného jednání. K tomuto radikálnímu řešení dítě často dospívá postupně.

Mezi signály, že dítě skutečně uvažuje o dobrovolném odchodu ze života, patří hlavně špatná nálada, pesimismus, smutek až deprese, nečinnost či nezájem o věci, které jej dříve bavily. Některé děti se začnou projevovat agresivně. Objevují se školní potíže a problémy s vrstevníky. Běžné jsou poruchy spánku a únava či somatické obtíže, které mají původ v silné psychické nepohodě.
Pozor! U některých případů po určité době zjevného napětí a depresivních rozladění následuje uvolnění. Toto uvolnění však může být způsobeno faktem, že se dotyčný již definitivně rozhodl pro suicidum.

Odborníci rozlišují pět typických fází. Jsou to:

• Sebevražedné nápady (ojedinělé, impulzivní a zatím velmi nekonkrétní myšlenky ukončit svůj život násilnou cestou)
• Sebevražedné myšlenky (dítě se ve své mysli začíná vážněji zabývat možností, jaké by to bylo spáchat sebevraždu)
• Sebevražedné tendence (dítě například začne shánět větší množství léků nebo uvažovat, z jakého konkrétního mostu by mohlo skočit)
• Nedokonaný pokus ukončit svůj život
• Dokonaná sebevražda

Dítě, které je více než jiné ohroženo sebevražednými myšlenkami či přímo sebevražedným jednáním:

• Často pochází z neúplné rodiny, kde se rodiče mezi sebou nemohou shodnout na péči o společného potomka a mají navzájem velké konflikty.
• Zažívá alkoholismus nebo jiné závislostní chování rodičů.
• Potýká se s vážnějšími psychickými problémy (s poruchami nálady, depresemi, neurotickými a úzkostnými poruchami, disharmonickým vývojem osobnosti, posttraumatickou stresovou poruchou, schizofrenií, bipolární afektivní poruchou, anorexií či bulimií a tak dále).
• Má takzvané neurotické životní nastavení, to znamená například potíže v komunikaci s jinými lidmi, s navazováním bližších kontaktů, typická je úzkostnost či egocentrické zaměření osobnosti.
• Bylo vystaveno týrání či zneužívání.
• Pochází z rodiny, kde se v minulosti vyskytl případ sebevraždy; odborníci mluví o tom, že sklony k suicidálnímu jednání je možné do jisté míry zdědit nebo k nim dítě dospěje napodobováním.
• Má vážné, zejména dlouhodobé onemocnění nebo fyzické omezení (například v důsledku těžkého úrazu).
• Podléhá závislostnímu chování, zneužívá alkohol či drogy.

Důvod sebevraždy není vždy kvůli vnějším vlivům
Když se dítě pokusí o sebevraždu, okolí začne horečnatě pátrat po tom, proč k takovému drastickému kroku přistoupilo. Ne vždy ale za to mohou jen vnější okolnosti. Gen pro sebevraždu sice není, ale jsou geneticky podmíněné duševní poruchy spojené se sebevražednými myšlenkami, například některé typy depresí mohou přinášet závažné sebevražedné tendence.
Rodiče by proto psychické problémy svého potomka rozhodně neměli zlehčovat s tím, že je to jen rozmar věku a časem z toho vyroste. Některé těžké depresivní stavy samy o sobě mohou vést k závažným sebevražedným tendencím.

Co dělat, když má dítě vážné problémy…
Když má dítě sebevražedné myšlenky, někteří rodiče se snaží situaci vyřešit vlastními silami. Často to bývá proto, že nechtějí „špinavé rodinné prádlo“ vynášet ven. Rádi by udrželi pod pokličkou pocity vlastního selhání, viny či hanby nebo se domnívají, že když se teď budou potomkovi více věnovat, vše se spraví samo od sebe a žádná návštěva odborníka nebude nutná. Pokud je dítě v nedobrém psychickém stavu či zmiňuje možnost sebevraždy, je to vždy důvod k vyhledání odborné pomoci. Jedná se totiž o závažný stav, který rodina jen stěží může zvládnout sama.

Rodiče by měli bez váhání navštívit nejlépe pediatra, který je nasměruje buď k psychologovi, nebo psychiatrovi. Dítě je ale samozřejmě možné k těmto specialistům objednat i přímo, bez konzultace u dětského lékaře. Situaci by rodiče rozhodně neměli podceňovat. Je potřeba dítě vyšetřit a zjistit, o jaký typ problému či duševní poruchy se jedná. Odborník mluví samozřejmě i s rodiči dítěte. Od toho, co zjistí, se pak odvíjí pomoc. Vyhodnotí se riziko realizace sebevražedných myšlenek a dost často bývá pak nutná i hospitalizace.

Ve vážných případech, kdy už došlo k sebevražednému pokusu, je hospitalizace dítěte na psychiatrickém oddělení nemocnic nebo přímo v psychiatrické nemocnici volbou první pomoci. V tomto prostředí dítě stráví několik týdnů, hospitalizace zde bývá většinou mnohem delší než na jiných nemocničních odděleních.

Kromě medikace se s dítětem v nemocnici pracuje i psychoterapeuticky. Protože sebevražedné pokusy mají své kořeny často v rodinných problémech, zúčastňuje se léčby v rámci rodinné terapie celá rodina.

Rozdíly mezi suicidálním pokusem a suicidem
Při sebevražedných pokusech bývá zpravidla použita takzvaná měkká metoda (například intoxikace léky, otrava a podobně), u níž existuje určitá šance na přežití, zatímco u dokonaných suicidií jsou voleny takzvané tvrdé metody (střelná rána, skok z výšky, strangulace) a šance na přežití je malá. Musíme však brát u dítěte v úvahu schopnost zhodnotit opravdovou nebezpečnost využité metody. Dítě může suicidální pokus zcela vážně mínit i při požití pár tablet toxického léku, a naopak nemusí mít v úmyslu zemřít a přesto může být použita smrtelná dávka například Ibalginu v domnění, že jde o „banální“ lék na snížení bolesti nebo teploty.
K suicidálním pokusům dochází zpravidla ze spontánního, méně promyšleného rozhodnutí, suicidum je naproti tomu výsledkem delšího plánování a příprav.
Sebevražedný pokus u obou pohlaví dominuje především v první polovině života, zatímco dokonané suicidum v druhé polovině života.

Mýty o sebevražedném jednání
„Každý, kdo se pokouší o sebevraždu, musí být šílený.”
Mnozí lidé, kteří se o sebevraždu pokouší, nejsou „šílení“. Mohou být nespokojeni, mohou vnímat bezvýchodnost a nevěří, že existuje nějaká životní alternativa. Může se objevit depresivní ladění.

„Pokud se někdo pokusí o sebevraždu, je ohrožen případným sebevražedným jednáním po zbytek
života.”
Osoby, které se pokoušejí o sebevraždu, trpí tímto stavem pouze v určitých obdobích života.

„Lidé, kteří se pokouší o sebevraždu, nechtějí a nehledají pomoc.”
Je prokázáno, že řada lidí, kteří spáchali či se pokusili spáchat sebevraždu, hledala odbornou pomoc v posledním půlroce před svým činem a rovněž dávala najevo své pocity před svým okolím. Ve většině sebevražedných jednáních je obsaženo volání o pomoc.

„Když se někdo rozhodne, že spáchá sebevraždu, nikdo mu v tom nemůže zabránit.”
Řada lidí, kteří se pokoušejí o sebevraždu, se pohybuje mezi touhou žít i zemřít. Pokud se jim dostane včasné pomoci a přiměřené léčby, je možné je od sebevraždy posunout, odvrátit a tím pomoci.

Kazuistiky dětských sebevrahů

Osmiletý chlapec objednaný rodiči do ambulance pro sebevražedné tendence, které se projevují „vyhrožováním“ bodnout se nožem, chlapec se uzavírá do sebe. Rodiče tomu nerozumí, sdělují, že syna mají rádi, „je to mazánek“. V rámci vyšetření chlapec vykazuje potřebu sdílet, komunikovat. Doma toto není možné. V zájmu pozornosti rodičů je starší bratr, na kterého mladší žárlí. Snaží se mu vyrovnat, cítí se méněcenný, odstrkovaný, špatně spí. Objevuje se vztek. Sny úzkostné, s tematikou, že se ho rodiče vzdají. Opakovaně chtěl na sebe použít nůž. Po otevření tématu, podpůrné péči směřované k chlapci a zahájení rodinné terapie potíže zcela odezněly.

Dvanáctiletá dívka se pokusila o sebevraždu spolknutím velké dávky léků a pořezáním se na zápěstí. Naštěstí byla objevena bratrem a zachráněna. Při psychologickém vyšetření na oddělení psychiatrie sdělila, že je již více než 1,5 roku sexuálně zneužívána dědečkem. Pokusila se svěřit matce, ta ji však odbyla a nevěřila jí. Dívka se tím trápila, byla přesvědčena o své vině, že za chování dědy může sama. Pocity vlastního selhání matka u dívky svým chováním zesilovala. Dívka si nevěděla rady, zároveň se nedokázala nikomu dalšímu svěřit. Ke svému sebevražednému pokusu uvedla, že zemřít chtěla, přesto připustila, že jím „volala o pomoc“, chtěla upozornit na svou situaci a dosáhnout nějaké pomoci.

Šestnáctiletá Ivana byla od svých sedmi let léčena pro diabetes mellitus (cukrovku). Na psychiatrii byla hospitalizována po závažném suicidálním pokusu. Aplikovala si sto jednotek inzulinu, kterým si chtěla navodit hypoglykemii (velmi nízkou hladinu cukru) a následně smrt. Již předtím bylo opakovaně pozorováno úmyslné porušování režimu s hyperglykemiemi (velmi vysokými hladinami cukru) po konzumaci většího množství sladkostí a hypoglykemiemi (velmi nízkými hladinami cukru) po vyšších dávkách inzulinu. Příčinou sebevražedného jednání byly dlouhodobě neuspokojivé poměry v rodině – rodiče byli rozvedeni, matka, Ivanou vnímána jako nadměrně kontrolující a omezující, jí neumožňovala kontakt s otcem. Toho si dívka idealizovala, přestože matka jej líčila jako alkoholika.
Velkou frustraci též pro pacientku představovalo její onemocnění. Vadila jí nutnost dodržovat určitý režim, injekční aplikace inzulinu. Líčila zážitky s vrstevníky, kteří se jí pro její onemocnění smáli, říkala, že je „feťačka“. Představa, že jde o onemocnění celoživotní, pro ni byla nepřijatelná. Při pobytu na klinice se u ní objevila opakovaná snaha o manipulaci s jídlem a inzulinem a sebepoškozující jednání, kdy si žiletkou dělala drobné povrchové řezné ranky na předloktí a stehně. Postupně se v rámci terapie podařilo zlepšit vztah dívky s matkou, došlo k celkovému zklidnění. Získala též realističtější pohled na své onemocnění.

Zdroje: sancedetem.cz a sancedetem.cz (2)

[Asce]

Dětská agresivita

Pozorujete u svého dítka projevy agresivity, stěžují si na něj učitelé i rodiče ostatních dětí? Pak byste neměli problém podceňovat, ale řešit. Do života si totiž váš potomek nenese příliš dobrou výbavu…

Agresivní děti záměrně ubližují druhým, ničí jim osobní věci a chovají se hrubě. Problémy mají ale i sami malí agresoři, se kterými se ostatní děti nechtějí přátelit a kterých se bojí. Jak se dá takovému chování předejít? Jak agresivní děti usměrnit a uklidnit, aby neubližovali sobě ani ostatním dětem? A co dělat, pokud máte agresivního vzteklouna doma a na rodičovských schůzkách se na vás sesypávají rodiče, kterým váš potomek ublížil?



Dětský agresor – sebestředný dospělý

Do jisté míry je agresivita nutná a vrozená potřeba, kterou jedinec prosazuje svá práva a požadavky a vymezuje se vůči ostatním. Dítě se učí kontrolovat a vybíjet agresivitu na neživých věcech (kopat může do míče, ne do lidí). Na druhou stranu tolerance agresivního chování zvláště u dětí může vést k tomu, že z dítěte vychováte agresivního sebestředného sobce, který nedokáže řešit konflikty jinak než křikem a silou. A takoví lidé mají většinou problém najít ve společnosti přátele a životní partnery, hůře vycházejí s kolegy a klienty v zaměstnání a mohou mít sklon k alkoholismu.

S projevy agresivity u dětí se můžete setkat již v předškolním věku. Po tzv. období vzdoru, kdy se dítě vymezuje především vůči rodičům a zkouší, kde jsou hranice jejich trpělivosti, a poznává, co se smí a nesmí, je posláno do školky, kde se setká s jinými dětmi. Tady zjistí, že někteří spolužáci jsou slabší, chytřejší, hloupější, z chudších rodin a podobně a začne se přirozeně prosazovat i mezi nimi. Většinou se to obejde bez dramatických scén, někdy ale i malé dítě dokáže být zlé a agresivní, zejména pokud si je jisté, že je protivník slabší. Většinou se jedná o slovní napadání ostatních dětí, dítě je drzé, používá vulgarismy a hrubá slova. Někdy agresivní vztekloun křičí a hází kolem sebe hračkami, pere se s druhými a ostatním dětem záměrně fyzicky ubližuje.

Nejen spolužáci, i učitelé jako terče

Agresivní jedinci neváhají použít fyzické násilí jak vůči sobě navzájem, tak i vůči učitelům. Agresivní chování dětí mezi sebou navzájem může nabývat mnoha podob, od vzájemných rvaček přes šikanu až po těžce kriminální chování. V poslední době se setkáváme i s různými útoky na pedagogy ze strany žáků (drzost k učitelům, slovní nadávky až násilnické chování). V pozadí bývá vztek vůči těm, kteří nad dítětem mají moc, a pedagog tak představuje zástupného člena společnosti dospělých, vůči které je dítě v opozici.

Co můžeme dělat?

Náprava dětského agresivního chování formou přísných trestů a jiných tvrdých postihů je velmi málo účinná. Proto je nutno zaměřit se hlavně na oblast prevence a modely chování. Velkou roli v učení modelů agresivního chování hraje rodina. Protože se dítě učí v prvních letech především pozorováním, vidí nejprve v rodině, jak se k sobě jednotliví členové navzájem chovají a jak zvládají případné neshody. Pokud je dítě každodenním svědkem křiku, hádek a létajících talířů, je pravděpodobné, že se i potomek bude snažit spory řešit křikem a silou. Rodiče by se proto měli naučit zvládat rodinné hádky a roztržky v klidu a důstojně a nedávat potomkům špatný příklad.

Podle odborníků není dobré děti za agresivní chování hubovat a křičet na ně. Tím akorát ukazujete, že problémy řešíte křikem a výhrůžkami a váš malý výtržník si svoje zklamání vybije další agresí na někom slabším. Vhodným řešením je vzít dítě stranou, domluvit mu a jasně mu sdělit, že se s ním budete bavit, až se uklidní. Předejdete tím tomu, že dítě svým agresivním chováním usiluje jen o vaši pozornost. Malý agresor musí poznat, že ho máte rádi a že za dobré chování dostane pochvalu.

Je to na vás

Můžete vymyslet jakýsi bodový systém, kdy za slušné a klidné chování může dostat nálepku či obrázek. Za plnou stránku pochval můžete udělit speciální odměnu – potomek třeba může vybrat, kam půjde rodina v neděli na výlet, nebo co se bude vařit. Dítě musí získat sebedůvěru a jistotu, aby opustilo model agresivního chování. Od dospělých však tento přístup vyžaduje pevné nervy, neústupné dodržování dohod a zásad zvláště v krizových situacích. Musíte být pozorní k případným zraněním potomka nebo dalších dětí. Dítě musí pochopit, že něco se zkrátka smí, něco se nesmí a na něčem se můžeme v klidu dohodnout. Klidně trvejte na tom, že o některých věcech se nediskutuje – prostě se nesmí a jsou zakázané. Pokud se agresivní chování stupňuje, vyhledejte odbornou psychologickou pomoc.

V neposlední řadě přispívá k agresivnímu chování dětí sledování TV pořadů a filmů. Pokud dítě denně sleduje vraždy a krimi a krvavé akční scény, kde nepřítele rozstřílí na maděru kulometem, bude se pravděpodobně přiklánět k silovému řešení problémů. Když se pak dostane do krizové situace, raději někoho uhodí nebo zastraší, než aby se k problému postavilo čelem.

Odkaz na zdroj textu i ilustrační obrázek: Agresivní potomek? Zasáhněte, než bude pozdě

[Asce]

Hromadné násilí dětí na robotech (vtm.zive.cz)

Hromadné násilí dětí na robotech donutilo inženýry vymyslet nový systém obrany a úniku.

• První roboti musí čelit hromadnému násilí od dětí
• Inženýři museli vymyslet způsob, jak minimalizovat počet útoků
• Hlavní je se vyvarovat většímu počtu dětí

Vědci z japonských univerzit Osaka, Ryukoku, Tkoai a ATR Intelligent Robotics and Communication museli vyřešit neobvyklou věc – násilí dětí na sociálních robotech. Jakmile totiž děti jednají v tlupě, začínají se k velkým sociálním robotům chovat negativně až násilně, což je velký problém. A jedinou použitelnou obranou je analýza situace a včasný útěk robota.

Na různých místech – typicky v nákupních centrech po celém světě, se pomalu začínají objevovat velcí sociální roboti, kteří jsou určení pro pomoc s navigací, různými informacemi skrze dotykový displej a hlas a podobně.

V případě využití dospělými není s těmito roboty žádný problém a není se čemu divit – mají sloužit k tomu, aby lidem pomáhali. Jak se ale ukázalo, je s nimi problém v kombinaci s malými dětmi, které ještě nemají dostatečně rozvinutou empatii a chovají se k takovému robotu jinak, než třeba malé robotické hračce nebo živému zvířeti.

Rozdíly ve vnímání

Děti pochopitelně ještě nemají stejné vnímání světa a věcí jako dospělí. Jak se ale ukázalo, má to značný vliv na to, jak musíme uvažovat o sociálních robotech, kteří jsou v současnosti spíše podivným pohybujícím se strojem než něčím, co by připomínalo člověka nebo malou hračku.

Dle staršího průzkumu totiž děti cítily empatii pro různé objekty i neživého charakteru – například nechtěly, aby hračky jako panenka Barbie nebo Furby byly držené vzhůru nohama, protože by je to „bolelo“. Stejně tak to bylo u živého křečka.


Záznam z kamery doplněný o přepis hovoru ukazuje, jak robot chce projet a slušně o to hlasem požádá. Děti ho ale nepustí.

V případě velkého sociálního robota je ale situace jiná. U něho totiž děti zcela ztrácí empatii a rovněž také nemají představu o tom, jak je drahý.

Když děti mučí roboty

Jak se totiž ukázalo v jednom japonském obchodním centru, už i jedno dítě dokáže dělat robotu naschvály. Robot má na sobě senzory, takže když je něco (osoba) před ním, slušně hlasem požádá, jestli by ho mohla pustit. Děti jsou ale schopné odpovědět „NE!“ a stát stále před ním. Vzhledem k tomu, že měl robot původně naprogramováno, že po několika pokusech se otočí na druhou stranu a pojede jinou trasou, nemusel by to být takový problém. Jenže je. Dítě je schopné rychle přeběhnout a zase se postavit do cesty robota.

Ještě horší situace nastávají, když se u robota objeví více dětí a stále jsou bez dozoru rodičů. V takovém případě začíná nejen extrémní uzavírání do „nepropustného kruhu“, ale také nadávky a hlavně reálné násilí – kopance, bouchání do konstrukce, házení věcí do hlavy a podobně. Děti zkrátka v takovém případě zkouší, co všechno robot vydrží, protože se nijak nebrání (člověk by si to nenechal líbit).

Řešení: včasný útěk před dětmi

Vědci hledali nejlepší řešení pro takové chování, kterému nelze jednoduše zabránit, protože jde zkrátka o děti a nikoli dospělé lidi, se kterými by bylo možné se domluvit. Vytvořili tak statistický model, který vyhodnocuje, zda je u robota člověk menší než 1,4 metrů. Statistika možného násilí se zvyšuje s větším počtem dětí v blízkosti a pokud není poblíž rodič či jiný dospělý člověk.

Robot s novým systémem tak dokáže včas vše vyhodnotit a před dítětem ujet pryč či k dospělému, ještě než by se cokoli vyhrotilo a nastala by případná násilná situace. Dle statistik dokázal nový model výrazně snížit množství násilí, takže to lze rozhodně brát jako úspěch.

Zdroj textu i ilustračního obrázku: Hromadné násilí dětí na robotech donutilo inženýry vymyslet nový systém obrany a úniku

Asceho sarkastická poznámka

Tak jako Newtonovi dopomohla náhoda s padajícím jablkem v jabloňovém sadu k objevení gravitačního zákona, analogicky se vedlo i vědcům zmíněným v článku. Jen pro vyčištění hlavy nenavštívili sad, ale místní farmu. Nepozorovali tedy ovoce, ale jisté velké ptáky. Všimli si, že pštrosi při zjištění problému, který nedokážou jednoduše vyřešit, zkrátka strkají hlavu do písku - a tak zvolili velmi podobné řešení. Napadá mne totiž otázka, co v případě, že dítě, které se ztratilo někde mezi regály, právě pomoc takového robota, který před ním prchl, potřebuje...