Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Do tohoto fóra patří vše, co se nehodí jinam. Představujte a sdílejte své koníčky, záliby, pište vtipy i filozofická zamyšlení netýkající se přímo problematiky dětí. Zakázané jsou spamy a jakákoliv vulgární vyjádření.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 21.2.2016 14:25:13

Možná by pro vás mohlo být zajímavé:

Tento výtah z populárně naučného článku směřuji zejména těm soukmenovcům, kteří nejsou zcela čistými pedofily, ale líbí se jim i dospělé ženy. Tak podobně to mám i já, byť ta pedofilní a obzvlášť hebefilní složka, v mém profilu jasně vede.

Chcete-li uspět mimo svoji ligu, zkuste nejprve přátelství

Autor: Petr Houdek
Publikováno: Vesmír 95, 6, 2016/1
Atraktivní muži si často berou atraktivní ženy. Je-li muž fyzicky přitažlivý či bohatý, nespokojí se s kdejakou šmudlou (ta mu nanejvýše krátce ohřeje postel). Stejně jsou si svých možností vědomy i půvabné ženy a partnery si volí z vrcholů společenského žebříčku. Ovšem toto tzv. párování rovnocenných neplatí univerzálně, zejména ne v případě vzhledu. Každý asi ze svého okolí zná páry, u nichž se diví, kam dal jeden z nich oči (nebo rozum).
Co stojí za tím, že někdo dosáhne „na vyšší ligu“, zkoumali na 167 amerických párech Lucy Huntová, Paul Eastwick a Eli Finkel. Vyšli z dřívějších poznatků, že čím delší dobu lidé nějakého člověka znají, tím více se mezi nimi vytrácí konsenzus o jeho obecné přitažlivosti. Paradox se dá vysvětlit tím, že neznáme-li druhého člověka téměř vůbec, jeho „romantickou hodnotu“ vysuzujeme z jeho vzhledu či bezprostředního charismatu (či jeho absence) – vlastností, na kterých se většina lidí shodne. S více příležitostmi konkrétního člověka poznat se však začnou projevovat jeho unikátní osobní charakteristiky, které mohou být pro někoho přitažlivé, jiného mohou naopak odrazovat. Někdo třeba oceňuje svědomitost a odpovědnost, jiný spontánnost a nevázanost – shoda na tom, zda je daný člověk dobrá partie, se proto snadno vytratí.
Huntová s kolegy tedy usoudili, že znal-li se pár dříve – jako spolužáci, kamarádi či kolegové – a měl příležitost navzájem odhalit své dobré i špatné stránky, hrály v začátku jejich randění větší roli osobnostní charakteristiky, menší roli pak vzhled či sexappeal. I velmi sexy žena si tak mohla zvolit méně hezkého muže, u něhož ji začal přitahovat třeba jeho smysl pro humor. Od zkoumaných párů tedy zjistili, jak dlouho se znaly, resp. zda se muž a žena platonicky přátelili, než spolu začali chodit. Poté nechali sedm nezávislých lidí ohodnotit fyzickou atraktivitu a sexuální přitažlivost všech zúčastněných. Potvrdilo se, že čím kratší dobu se manželé či partneři před začátkem vztahu znali, tím jsou si v atraktivitě podobnější. A platí pochopitelně i opak, muž a žena, kteří se znali už dlouho předtím, než konečně vyrazili na první rande, si ve fyzické atraktivitě moc podobní nejsou. Z dat vyplývá, že znají-li se muž a žena alespoň devět měsíců, než navážou vztah, nehraje už fyzická přitažlivost pro jeho vznik žádnou roli. Chce to prostě se nevzdat.

No a já bych se pokusil domyslet, jak na základě závěrů citovaného článku se svým neatraktivním vzhledem přijít k mladinké a ještě k tomu překrásné manželce. Jakožto pedofil mám mnohem větší šanci dlouhodobě udržovat velmi přátelský (legální) vztah s děvčátkem, než jakýkoliv její případný budoucí nápadník mého věku z řady „normálů“. Dívenka si se mnou bude ráda povídat, hrát si se mnou, zkrátka budeme se přátelit. Jakožto hebefil mám silně nadprůměrnou šanci ve stejném duchu si přízeň nyní již mladinké slečny udržet i přes její pubertu… No a pak už jsme v situaci, kterou konstatuje článek, tedy pokud se přátelíme delší dobu, nehraje již fyzický vzhled takovou roli. A než si „normálové“ ve své nenormálnosti ve svém mozečku přeberou, zda oné mladé dámě mohou alespoň zavázat tkaničku, aniž by jí to v jejích patnácti letech psychicky poznamenalo, tak já si již tu rozinku s dovolením (či bez něj) vyzobnu…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 22.2.2016 17:16:54

Psychopati v trochu jiném světle, než jsme zvyklí

Recenze knihy
Kevin Dutton: Moudrost psychopatů (The wisdom of psychopaths. Lessons in life from saints, spies and serial killers), Emitos, Brno 2013, 275 stran, ISBN 978-80-87171-36-3

S použitím textu:
Radkin Honzák, Vesmír 93, 56, 2014/1
zpracoval Asce

Autor u psychopatů hledá nejen zlo, patologii a kriminalitu, ale také pozitivní stránky této jejich odchylky, která začíná být současnými technikami objektivně prokazatelná.

Dutton zdůrazňuje, že neplatí obecně sdílená mylná představa, co psychopat, to sadistický vrah, že ve vězeních sedí sotva 20 % těchto lidí a zbytek běhá po svobodě, kde vyvíjí jak škodlivou, tak užitečnou aktivitu. Podstatnou vlastností této jednoprocentní menšiny je totiž absence strachu, se kterou se bohužel ale dost často pojí antisociální osobnostní rysy a agresivita.

Nemusí to tak být vždy. Na srozumitelném příměru k mixážnímu pultu zvukaře demonstruje autor různé kombinace a různou intenzitu typických psychopatických vlastností, které v optimálním případě tvoří sice ne zcela harmonickou, zato silně prosociální, altruistickou, pro společnost užitečnou osobnost. Jsou to chirurgové, záchranáři, světci, astronauti…

Dutton neopomíjí predátorské sklony asociálních psychopatů ani je neomlouvá, u těch agresivních analyzuje rozdíly mezi nimi a vrahy trpícími jinými osobnostními poruchami, a současně je konfrontuje s psychopatickými osobnostmi, které přinesly společnosti pozitivní hodnoty (například svatý Pavel, Steve Jobs). Zamýšlí se také nad tím, proč psychopatů ve společnosti nepřibývá, když jejich chování je tak sociálně úspěšné a jejich plodnost ještě víc.

Běžného čtenáře nepochybně zarazí myšlenka, že bychom se mohli od psychopatů něčemu přiučit; je však naprosto logická. Jejich vlastnosti by nemusely dosáhnout extrémních poloh. Vnějškový šarm by stačilo předvést v úrovni osobního charismatu, grandiozitu jako přiměřené sebevědomí, touhu po vzrušení na orientaci na činy, citová chudoba by se mohla omezit na schopnost přijímat i těžká rozhodnutí. A zatímco padouši vymýšlejí intriky, společnosti by nesporně prospěl větší počet jedinců s vizionářským myšlením.

Knihu budete číst jedním dechem, dokonce i čtyřicet stránek poznámkového aparátu a vysvětlivek. A tak zbývá upozornit na jediný nedostatek, který ostatně najdeme ve všech dobrých knihách: I kdybychom přečetli podobných publikací desítky, budeme stále skákat psychopatům na špek, protože v tomto jsou desetkrát lepší než my.

Já navrhuji následující myšlenkový experiment. Zkusme v předchozím textu za slovo "psychopat" (a příbuzné tvary) dosadit slovo "pedofil" (a příbuzné tvary). Silně tíhnu k myšlence, že takto získaný text pak bude vcelku pravdivě popisovat naši sexuální odchylku. Samozřejmě různé drobnosti, jako např. jiný výčet "propedofilních" povolání zahrnující učitele a další, jiný výčet osobnostních vlastností, apod., si jistě každý čtenář upraví sám.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 25.2.2016 18:29:03

Vděčíme za monogamii babičkám?


Podle textu Martina Minaříka, publikovaného v časopisu Vesmír 94, 598, 2015/11
Upravil: Asce

Podle nedávné studie se zdá, že ano. Nepředstavujme si však plíživý dohled tchyní nad spořádaným rodinným životem jejich zeťů. Staré dámy jsou v tom vlastně nakonec skoro nevinně a celé to spískaly jejich geny pro dlouhověkost. Mít k ruce zkušenou pomocnici se lidským samičkám od počátku vyplácelo, jak ochotně dosvědčí i současné matky. Od afrických savan po pražské uličky, všude se babičky přičinlivě starají, aby vnoučata prospívala, a cpou je dobrotami od úsvitu do soumraku. Odložit batole na chvíli k babičce může navíc rodičům napomoci k brzkému početí dalšího potomka, a tak se babičkovské geny mohou úspěšně šířit. Jelikož však dlouhověkost nebyla vázána pouze na ženské pohlaví, začali se kolem potloukat též dědečkové. A bylo zaděláno na problém. Přestože kvalita pohlavních buněk u mužů s věkem klesá, jsou v zásadě schopni rozmnožování po celý život. Neplodnost babiček tak vychýlila poměr pohlaví v plodné části populace výrazně na stranu mužů, čímž mezi nimi značně vzrostlo soupeření o partnerky.
Jedna z dřívějších hypotéz tvrdí, že muže k jejich družkám připoutaly otcovské povinnosti. Nyní však autoři soudí, že narůstající soupeření o partnerky dostalo muže do situace, kdy je nejlepším řešením hlídat si stávající partnerku a zůstat jí (více či méně) věrný po celý život. Ve volném čase se pak mohou zapojovat do výchovy společného potomstva.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 27.2.2016 14:55:13

Kdo ví, co vyroste z krásných dětí?


Podle textu Ivana H. Tufa, publikovaného v časopisu Vesmír 94, 470, 2015/9
Upravil: Asce

Krásní lidé to mají v životě lehčí, protože jim ostatní tak nějak automaticky přisuzují vyšší inteligenci, pracovitost, spolehlivost a jsou obecně oblíbenější a sympatičtější. První dojem je důležitý a krásní lidé mají výhodu. Většina rodičů si o svých dětech myslí, že jsou nejkrásnější, nejchytřejší a nejšikovnější na celém světě či alespoň široko daleko. Také si malují, jak z jejich šikovných, pěkných dětí vyrostou úspěšní lidé se spoustou přátel. Koneckonců krása je adaptivní znak, je dána geneticky, dokonce je odrazem kvality genů. Geny máme od narození až do smrti, takže i krásní bychom měli být pořád stejně. Nebo ne?
Výzkumníci, kteří se rozhodli toto blíže prozkoumat, k tomu využili ročenky maturitních ročníků amerických středních škol. V těchto ročenkách je totiž jak aktuální podobenka absolventa, tak i jeho fotografie z dětství. Výzkumníci použili obě dvě fotografie a rozhodli se otestovat, zda krása v batolecím věku předpovídá krásu na prahu dospělosti. Vybrali takové dvojice fotografií, kde první snímek zachycoval dítě ve věku do dvou let a druhý snímek absolventa ve věku asi 17 let. Fotografie upravili tak, aby nebyly vidět vlasy, aby byly snímky stejně velké a byly černobílé. Takto upravené je pak promítali vysokoškolákům a nechali je hodnotit atraktivitu obličejů. Výsledky byly velmi zajímavé. Holky byly obecně atraktivnější než kluci a batolata než adolescenti, přičemž studenti byli v hodnocení celkově kritičtější než studentky. Překvapivě na atraktivitu neměl vliv úsměv fotografovaného člověka. Hlavní předpoklad však potvrzen nebyl – atraktivita v batolecím věku vůbec neodpovídala atraktivitě na prahu dospělosti! Jak je možné, že geneticky daná krása nemusí vydržet na celý život? Autoři studie to vysvětlují tak, že je jiná „funkce“ krásy v dětském a v dospělém věku. Zatímco krása v dospělosti zřejmě opravdu souvisí s kvalitou genů a zvyšuje šanci najít si kvalitního partnera, krása miminek a jejich bezelstná bezbrannost zvyšuje zájem dospělých, kteří o ně pečují. Touto péčí opatrovníci zvyšují pravděpodobnost přežití a dosáhnutí dospělosti, přestože krása v dospělosti krásným miminkům automaticky přisouzena není.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 11.3.2016 23:34:16

Počátek dospívání jakožto přizpůsobení


Podle textu Františka Špoutila, publikovaného v časopisu Vesmír 92, 532, 2013/10
Upravil: Asce

Antropologové a lékaři již dlouho sledují trend v poklesu věku nástupu dospívání zejména u dívek, ale jistý trend je vysledovatelný i u chlapců. Nejedná se přitom o záležitost posledních desítek let, ale o jev, který je zmapovatelný až někam k roku 1840. Tehdy např. měly dívky první menstruaci kolem 16,5 let, zatímco roku 2000 jsme se v západním světě dostali na 12,5 let. V souvislosti s tím je tendence na celý problém nahlížet jako na jakýsi chorobný proces (patologii) a hledají se různí viníci, například v podobě různých chemických látek v životním prostředí.

Vědci si položili otázku, zda by se spíše než o patologii nemohlo jednat o vývojový mechanismus, který reaguje na měnící se životní podmínky. Vždyť přece samotné dospívání je evoluční novinkou pravděpodobně typickou jen pro moderního člověka, zatímco v dávnějších dobách byla věková hranice jejího nástupu nejen nižší než v roce 1840, ale i než v roce 2000. Je zjevné, že nástup dospívání i jeho rychlost se může měnit přirozeně. Vysvětlení nám může přinést odpověď na otázku, jaká je vlastně úloha dospívání v životní historii moderního člověka. Soudí se, že je to období, kdy si mladý člověk testuje a učí se své společensko-ekonomicko-sexuální role, které pak bude uplatňovat mezi dospělými. Jednoduchá evoluční rovnice nám říká, že čím dříve tato fáze začne a čím dříve skončí, tím dříve se může jedinec zapojit do reprodukce a mít víc dětí, což bude jednoznačně zvyšovat jeho společenskou uplatnitelnost (fitness). Jenomže zvláště dívky jsou zde postaveny před nevědomou volbu: pozdější nástup do dospělosti jim zase umožní nasbírat více živin potřebných pro výživu potomků.

Nejen teoretické úvahy, ale i výzkumy ze současné společnosti ukazují, že pokud dívky tráví dětství ve stresujících, tvrdých a nepředvídatelných podmínkách, nastává doba první menstruace v útlejším věku a dívky pak mají i více dětí, než když vyrůstají v dostatku. Důvod je zřejmý: je lepší začít se rozmnožovat dříve, i když tělo není ještě plně připraveno, než riskovat, že se rozmnožování v ideálních podmínkách nedožijí. Tuto poučku ale asi nemůžeme aplikovat na současnou západní společnost, alespoň ne na celou. Zde bude důvod trochu jiný, ale také logický: pokud se dosáhne ideální hranice pro zahájení rozmnožování (potažmo pro nástup do puberty) dříve, nemá cenu otálet. Zdá se tedy, že díky současnému vysokému životnímu standardu západní společnosti si prostě naše děti mohou dovolit začít dospívat dříve.

Asceho znepokojivé nápady:

Takže když dívky v západní civilizaci dospívají dříve, tak o to přísněji jsou před jistou docela zásadní součástí oné dospělosti chráněny zákony. Hm, zajímavé… Ale je to v souladu s mojí teorií o skryté, možná zčásti neuvědoměle vybudované nadvládě stárnoucích žen. Vycházím z přesvědčení, že celková míra sexuální neuspokojenosti běžné mužské populace je daleko vyšší, než je tomu u ženské části západní společnosti. Díky tomu ženy skrytě tahají za nitky – podle francouzského „Cherchez la femme“ (za vším hledej ženu). No a teď si představte, že těm jedovatým bytostem pomalu, ale jistě přibývá konkurence zbavující je tohoto výjimečného postavení – dříve v daném věku fyzicky děti, nyní fyzicky dospělé a nadto několikanásobně atraktivnější dívenky. Ta násobnost atraktivity spočívá jednak v tom, že muž má geneticky danou touhu mít celý reprodukční cyklus partnerky pod kontrolou, což mu odkvetlá třicítka, čtyřicítka sotva zajistí, dále ona dívenka je prostě krásnější a nadto není naplněna zlobou jako dospělostí zkažené ženy. Není však pro skutečné vládkyně našeho světa nic jednoduššího, než tyto nežádoucí konkurentky vyšachovat ze hry pomocí rádoby dobře míněných zákonů, jejichž překročení má někdy pro troufalého muže následky srovnatelné s tím, jako kdyby zabil. Ne, zde nejde jen o odsouzení za porušení zákona – zde jde doslova o pomstu, proto musí být zničena, tentokrát psychicky, i troufalá, nadiktované meze překračující, dívenka…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 15.3.2016 14:51:56

Prezident USA Barack Obama si hraje na geeka


Několik vysvětlivek a poznámek na úvod:

  • Označení „geek“ je vyhrazeno pro lidi, kteří mají díky věcné i časové posedlosti nejmodernějšími technologiemi v tomto oboru velké znalosti a kteří osobami majícími třeba problém s ovládáním i těch nejskrytějších funkcí chytrého telefonu, počítače, tabletu či podobné elektronické hračky, poněkud opovrhují. Ovšem pro pana prezidenta USA, autoři článku tu definici maličko poupravili – jaksi by se nehodilo, že opovrhuje méně majetnými občany, kteří nemají na to, aby každý rok obměňovali nejdražší elektroniku, že… Také ty potřebné znalosti k dosažení neformálního, zato prestižního označení geek, bych rád viděl… no, nic…
  • Pandořina skříňka, resp. rčení „otevřít Pandořinu skříňku“, je symbolické vyjádření pro jednorázové rozhodnutí, které ovšem následně spustí lavinu dalších dějů, kterou už nelze zastavit a která má velmi neblahé důsledky. Více viz Pandóra
zdroj: http://tech.ihned.cz (Hospodářské noviny), 16.3.2016,
autor: Luboš Kreč, bez změny významu zkrátil a upravil Asce,
v článku Rozkol FBI s Applem pokračuje. Na pozadí sporu jsou peníze i vládní dohled, se píše:

Barack Obama o sobě rád říká, že je tak trochu geek. Není tedy žádný div, že minulý pátek americký prezident zavítal na festival South by Southwest do texaského Austinu. Akce v sobě snoubí hudební a filmovou přehlídku s konferencí o médiích, počítačích a internetu.

Během své páteční debaty Obama hovořil o tom, jak lidé z IT sektoru, inženýři a programátoři, jsou ti, na kterých do značné míry závisí budoucí ekonomický úspěch USA. A řeč přišla samozřejmě i na aktuální spor FBI s Applem kvůli odblokování iPhonu 5C, který patřil teroristovi, jenž loni v San Bernardinu zavraždil se svou ženou 14 lidí.

"Otázka, kterou si musíme položit, zní: Pokud máme zařízení, do kterého se díky silnému šifrování nedá dostat, nejsou v něm žádná dvířka, jak potom dopadneme někoho, kdo plánuje teroristický útok nebo u sebe přechovává dětskou pornografii?" obhajoval vládní postoj a pak dodal: "Absolutistický pohled na soukromí nesmí převážit." Minimálně v tomto bodě se Obama − nepřekvapivě − vzdálil zbytku geeků. Ti mají většinou jasno v tom, že Apple by tlaku úřadů měl odolat, neboť prolomení ochrany telefonu by se rovnalo otevření Pandořiny skříňky, jak to vyjádřil právník Applu Ted Olson.

Tak to vidíte sami, jak nejvyšší představitelé, zde konkrétně prezident USA, dbají o dobro lidí. Skoro by mi ukápla slza dojetí… Kdo ovšem umí číst mezi řádky, je mu jasná jedna věc – jakmile se někde ve zdůvodňování čehokoliv potká terorismus s dětskou pornografií, je třeba se obávat velkého útoku úřadů na naši občanskou svobodu. Na terorismus i dětskou pornografii masy lidí slyší a jsou ochotny vzdát se téměř čeho vládnoucím elitám libo, aby byly „chráněny“. Vůbec jim nedochází, že nejde o jejich ochranu, ale o jejich ovládnutí. Např. jak myslíte, že je složité do mobilu běžného občana neznalého technologií a trochu laxního v přístupu k zabezpečení, vpašovat nějaké to DP či cokoliv jiného? Pro zkušeného geeka žádný velký problém. Ovšem pokud byste byli již „větší rybou“, nejspíš si zařízení necháte bezpečně nastavit. Při splnění požadavku Obamy, resp. FBI, na tzv. zadní vrátka, by ale nebyl problém jakékoliv zabezpečení obejít a zkompromitovat kohokoliv, kdykoliv a čímkoliv… Ale nejde jen o aktivní přístup k zařízení občanů – ono stačí si v nich číst. Představme si, že bych byl politicky angažovaná osoba s názory nepohodlnými vládnoucím elitám. Co kdyby se takhle najednou na veřejnosti objevil výpis mých sms s Táňou? Ne, nepáchám s ní žádnou trestnou činnost, je jí aktuálně 20 let a vše, co spolu děláme, tak činíme proto, že se nám to oběma líbí. Ale kdo by volil člověka, který svoji nahou neteř drezůruje coby fenku? Možná pár úchylů… jako Asce…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 6.4.2016 16:15:31

Sexuální revoluce v Americe


Podle článku Václava Cílka publikovaného v časopisu Vesmír 95, 127, 2016/3,
drobně upravil Asce

Pitirim Sorokin (1889–1968) byl ruský sociolog, který pobýval jeden čas i v Praze a zacházel k T. G. Masarykovi, ale pak odjel do USA, kde založil katedru sociologie na Harvardově univerzitě. Jeho celoživotním tématem byla proměna světa. Nevěřil optimistům, kteří se domnívali, že velké krize 20. století byly opravitelnými chybami v soustrojí pokroku. Na druhou stranu se ostře postavil i proti hlasatelům úpadku a konce západní civilizace.

I dnes je nejběžnější námitkou proti studiu kolapsů různých civilizací, že se o těchto tématech hovoří již od konce 19. století a přesto se nic hrozivého neděje. Jenže z pohledů budoucích historiků možná obě světové války splynou v jeden logický konflikt a my se budeme na období mezi rokem dejme tomu 1890 a současností dívat jako na jednu epochu, ve které bylo možné cítit a popsat krizi 21. století již o celá desetiletí dřív.

Sorokin a jeho žáci pracovali s obrovskými soubory dat, přičemž sledovali, kolik bylo v různých desetiletích technických, právních či teologických objevů. Podobně analyzovali témata víc než 100 tisíců obrazů různých epoch. Sorokin pak navrhl, že žijeme v „jednom z nejepochálnějších okamžiků lidských dějin, v němž upadá jedna ze základních forem kultury a společnosti a objevují se první náznaky formy nové“. Domnívá se, že přechod např. od monarchie k demokracii není ani zdaleka tak revoluční, jako změna, která nás teprve čeká.

Sorokin vnímá 20. století jako počátek konce šest století trvající kultury smyslů, která opět musí přejít do nějaké duchovnější formy. Dlouho před II. světovou válkou popisoval, jak jsou tato období doprovázena sociálními turbulencemi. Jednu z nejzajímavějších analýz dnešní doby podal v poměrně útlém svazku Sexuální revoluce v Americe (1956). Je to kniha tak aktuální, že její čtenáři se opakovaně musí dívat na datum vydání, aby se ubezpečili, že nejde o dílo těchto let.

Sorokin popisuje ničivé dopady této optimistické doby, jako je snižující se porodnost, obrovská záplava erotických motivů ve filmech a knihách, přesexualizace celé společnosti, ale rovněž zvyšující se rozvodovost a růst depresí i u mladých lidí. Píše, že sexualita se stala hlavním tématem života a přitom se neustále posouvají hranice toho, co dřív bylo normální, takže hrdinové moderní doby jsou vždy trochu nemocní či dokonce zvrácení. Nejedná se zde o nějakou moralistní kritiku doby, ale o poměrně vážné konstatování, že pokud větší část své energie věnujete požitkům, tak jí méně zbude na kreativitu. Určitě bylo hodně umělců, kteří vedli nevyrovnané erotické životy jako třeba Puškin nebo Chopin, ale větší díl kultury byl vždy vytvářen systematickými tvůrci typu J. S. Bacha.

Něco podobného platí pro celé civilizace. Úpadková období babylonské, perské, makedonské, mongolské, řecké, římské, ptolemaiovské civilizace byla doprovázena jak rozvolněním morálky, tak úpadkem tvořivého elánu. Totéž se stalo koncem italské renesance, dokud jak rekatolizace, tak asketické formy protestanství tento proces nezastavily.

Podstatné přitom je, že úpadek kreativity se projevuje až v dalších generacích, protože zpočátku ještě trvá atmosféra tradiční disciplíny i dřívější vzory. Postupně však generaci po generaci vzrůstá touha „užít si“, která jde proti touze něco vytvořit. Volnější svazky mezi pohlavími mají, jak historie víckrát ukázala, jeden důležitý dopad – rodí se méně dětí. Dítě je totiž zodpovědnost. Sorokin tento trend ukazuje na šlechtických rodinách s dobře dokumentovanými životopisy. Typické je, že tyto rodiny byly celá staletí svázány poměrně tuhými předpisy, ale v okamžiku, kdy se věnovaly požitkářství, tak během jednoho století mnohé z nich vymřely. I v tomto případě Sorokin pracuje s velkým počtem případů z Anglie, Německa, Ruska a Švédska.

Dochází pak k tomu, že společnost stárne. Starší lidé sice mají zkušenosti, ty ale nemohou nahradit sílu mladých generací. Stárnutí má proto zničující dopad na ekonomickou, uměleckou i vojenskou sílu celé společnosti. Takový národ, jak Sorokin píše, se začíná pohybovat ke svému kreativnímu konci. Lidé to prožívají jako vnitřní zmatek plný různých napětí, a proto roste počet psychických nemocí. Naštěstí zde funguje „zákon polarizace“, podle kterého se většinová společnost sice stále víc propadá do chaosu a nemocí, ale menší část populace vnímá, že to je slepá cesta a rozhodne se vést odlišný život.

Není divu, že s těmito názory nebyl Sorokin příliš populární ani ve své, ani v naší době, protože kladl důraz na téměř viktoriánskou sebekázeň a ukazoval druhou stranu hédonismu (filozofické učení o slasti jako hlavním motivu lidského jednání), jehož „plody“ dozrávají až v dalších generacích. Myslím, že i náš nezodpovědný vztah k oxidu uhličitému má svůj původ v „sexuální revoluci v Americe“ a že dlouhodobou klimatickou situaci příliš nezmění žádná technologická novinka ani Pařížská konference, ale jiný vztah ke světu, který se začal pozvolně rodit ve zmatcích doby již někdy ve dvacátých letech minulého století.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 1.5.2016 0:25:40

Proč vysoké podpatky působí jako sexuální stimul


Podle článku Pavla Dudy publikovaného v časopisu Vesmír 92, 598, 2013/11 drobně upravil a nevážnými poznámkami doplnil Asce

V euroamerické kultuře existuje silná asociace mezi vysokými podpatky a ženskou sexualitou. Zajímavé je, že dříve, v různých obdobích středověku, chodily v botách na podpatku také muži, zatímco dnes je jejich nošení čistě ženskou záležitostí. Chodit na podpatcích je, jak dámy jistě vědí, nepohodlné, nezdravé a potenciálně nebezpečné, protože deformují chodidlo a zatěžují klenbu nepřirozeným způsobem, což může vést až k jejímu zhroucení. Přesto mnohé z nich dají, alespoň čas od času, přednost lodičkám před teniskami. Je za tím jen společenská konvence, nebo podpatky nějakým způsobem činí ženy přitažlivější?

Tým evolučních psychologů z univerzity v Portsmouthu se rozhodl přijít této záhadě na kloub. Provedl experiment, v kterém skupina mužských respondentů hodnotila chůzi žen v botách na vysokém podpatku a s plochou podrážkou, snímanou pomocí techniky bodového světla. Ta umožňuje zachytit pouze pozice strategických bodů na těle a hodnotit tak atraktivitu samotného pohybu, nikoli vzhled ženy, jejího oděvu nebo obuvi.

Chůze žen v botách na podpatku byla hodnocena jako výrazně atraktivnější. Biomechanická analýza ukázala, že nošení podpatků vede ke zvýšení feminity („ženskosti“) chůze – zkrácení kroků a zvýšené rotaci a vychylování pánve při chůzi (tj. ženy na podpatcích více „kroutí zadkem“). Zdá se tedy, že vysoké podpatky, tím jak ženám znemožňují chodit normálně, akcentují sexuálně specifické aspekty ženské chůze, díky čemuž se pak ženy jeví mužům přitažlivější.

---------------------

No tak třeba moje neteřinka Táňa používá poněkud odlišnou strategii. Výběrem bot neztrácí čas, ale pomocí sms nadhodí udičku a pak čeká, zda se Asce chytí… A vůbec, naštěstí pro nás, členy a sympatizanty Pedonie, naše malé milované šmudlinky také podpatky příliš neřeší. Avšak horší to mají ti z nás, kteří jsme hebefily, protože naše krásky již nezřídka boty s podpatky používají, a tak ke svému repertoáru zbraní, kterými zasahují naše srdíčka, pak mají i tuto…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 20.5.2016 11:38:43

Jak si správně vybrat partnera


Podle článku Oldřicha Tomáška
Publikováno: Vesmír 90, 611, 2011/11
Mírně upravil a podstatně zkrátil Asce


Proč nás někteří jedinci opačného pohlaví neodolatelně přitahují, zatímco jiní nás nechávají poměrně chladnými, zaměstnává jistě mysl nejednoho z čtenářů. Ani evoluční biologové nejsou výjimkou a studium pohlavního výběru je tak jedním z významných odvětví etologie.

Jelikož jsou samice v porovnání se samci považovány za obecně mnohem vybíravější, soustředí se většina výzkumu právě na ně. Základní otázkou je, co samice výběrem získává. Odhlédneme-li od přímého užitku ve formě například svatebních darů nebo lepší péče o mláďata, zůstane nám ve hře ještě jedna důležitá hodnota – geny. Přesněji řečeno jejich alely (alela je dědičný základ znaku, jedna z více alternativních forem genu). Na rozdíl od původní myšlenky, že určití samci mají univerzálně výhodné alely a jsou proto atraktivní pro většinu samic, se začíná ukazovat, že samice spíše optimalizuje genetickou výbavu svých potomků výběrem partnera s alelami výhodně doplňujícími alely její. Atraktivita by tedy neměla být univerzální, ale měla by se odvíjet od genetického vybavení samice.

Toto přesvědčení plyne z pozorování různých druhů obratlovců od ryb po savce, přičemž nejčastěji jsou v souvislosti s tímto typem párování zmiňovány geny hlavního histokompatibilního komplexu MHC. Receptory kódované tímto komplexem genů tvoří jednu z nejvýznamnějších součástí imunitního systému obratlovců, neboť jsou zodpovědné za rozpoznání cizorodých antigenů a vlastně tak určují, co v těle je třeba chránit a co zničit.

Vzhledem k nepřebernému množství patogenů, a tím i možných antigenů, je MHC jednou z nejvariabilnějších oblastí genomu obratlovců a díky genovým duplikacím mívá jeden jedinec zpravidla několik alel. Kromě toho je pro jedince výhodné mít alely co nejodlišnější, což dále zvyšuje pravděpodobnost detekce různých patogenů. Pozorování na rybách, plazech, hlodavcích a primátech včetně člověka naznačují, že samice opravdu optimalizují složení MHC svých potomků výběrem samce s odlišným počtem a strukturou MHC alel.

Jak však samice partnerův genotyp „přečte“? Ukazuje se, že rozhodujícím smyslem je v této situaci čich. Jedinci s různým MHC mají různý pachový profil a vhodní partneři si navzájem neodolatelně voní.

---------------------------------------

Asceho znepokojivá otázka:
Chování lidského společenství i jednotlivce v něm spoluutváří velmi komplexní síť různých událostí, informací a vůbec podnětů nejrůznějšího druhu. Znepokojuje mne otázka současné vysoké rozvodovosti manželství v našem civilizačním okruhu, a to zejména s ohledem na výchovu dětí, protože dle mého názoru, té se v principu nejlépe daří v úplné rodině. Co když zde důležitou negativní roli, ovšem jistě jen jako jeden takový faktor z celého souboru příčin, hraje také až přemrštěná hygiena? Ještě za mého mládí se velmi čistotný člověk koupal jedenkrát týdně. Dnes důkladné omytí celého těla mnoha lidem nestačí ani jedenkrát denně. Tímto je ovšem mnohem obtížnější pro partnery vysledovat ony v článku zmiňované kompatibilní tělesné pachy. Pak se ještě navoníme různými kolínskými, parfémy a podobnými rafinovanostmi, a tím svůj pach určený k detekci potenciální partnerkou ještě zamaskujeme. O dalších vlivech viz níže doporučené příspěvky k přečtení. Mladí lidé se vezmou, začnou spolu žít, jenže doma se mezi sebou již "nemaskují" - a zjistí, že vlastně k sobě nepatří…

K dalšímu studiu této problematiky u nás na Pedonii doporučuji:
Neptun: Etologie pohlavního života člověka - 8. studie, Tělesný pach, antikoncepce a rozvodovost
Neptun: Etologie pohlavního života člověka - 9. studie, Unikátnost potních žláz člověka
Asce: Potvrzení závěrů 8. studie na příběhu Asceho dcery
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

NÚDZ - Představení

Příspěvekod Asce » 13.6.2016 17:25:31

Národní ústav duševního zdraví


Protože bych vám rád přístupnou formou zprostředkoval některé výsledky bádání tohoto ústavu, dále proto, že někteří z nás se již v rámci jeho výzkumu pedofilie zúčastnili i coby testované objekty, a v neposlední řadě i proto, že jedna z jeho předních vědkyň je registrovanou členkou Pedonie, představuji vám Národní ústav duševního zdraví blíže.

Obrázek
Logo ústavu


Základní představení:

Národní ústav duševního zdraví, dále též ve zkratce NÚDZ, sídlí na adrese Topolová 748, 250 67 Klecany. Vybudování nového moderního výzkumně a klinicky orientovaného centra umožnil projekt financovaný z operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. NUDZ se má stát referenčním pracovištěm pro oblast duševního zdraví v České republice.

Čím se ústav zabývá:

Výzkum neurobiologie duševních poruch:
Výzkum neurobiologických mechanizmů vedoucích k rozvoji nejzávažnějších duševních poruch (schizofrenie, deprese, úzkostné stavy a reakce na stres). Součástí je rovněž vývoj a testování nových diagnostických a léčebných metod. Přístup k řešení problematiky je založený na vzájemné provázanosti metodik molekulární biologie, modelování na zvířatech a klinického výzkumu a testování.

Neurobiologie stárnutí a demence:
Orientace na výzkum změn mozku v procesu stárnutí a na vývoj metod rozpoznání počínajících kognitivních poruch, demencí a zejména Alzheimerovy nemoci. Výsledky zobrazení mozku, neuropsychologických a biochemických metod jsou využívány pro vývoj postupů včasné diagnostiky a identifikace osob ohrožených rozvojem Alzheimerovy nemoci.

Výzkum biologické podstaty závislostí:
Studium neuronálních mechanizmů vzniku závislosti a vývoj nových možností léčby, biologických a farmakologických vlastností dosavadních a především nových syntetických drog zaplavujících světový trh. Výsledky jsou aplikovány v primární prevenci a k minimalizaci rizik. Hlavním cílem je vývoj látek a dalších terapeutických nástrojů, jež jsou schopny závislosti léčit a bránit jejich rozvoji.

Výzkum epidemiologie duševních poruch:
Cílem je poskytovat se sedmiletou periodicitou výsledky epidemiologického celonárodního šetření výskytu duševních poruch v české populaci. Výsledky přinesou základní podklady pro racionální plánování sítě psychiatrických služeb, k orientaci preventivních a výukových programů zaměřených na závislosti a další poruchy duševního zdraví. Součástí programu budou návrhy konkrétních opatření ke zkvalitnění systému péče o duševní zdraví.

Na důkazech založený systém psychiatrické péče v ČR:
Výzkum v oblasti sociální psychiatrie bude pomocí analýz a národních i mezinárodních porovnávání přinášet důkazy týkající se nákladovosti systémů psychiatrické péče a jejich efektivity. Porovnávání různých druhů intervencí, služeb a celých systémů péče, stejně jako analýza a předpověď nákladů a potřeb, budou poskytovat evidenci nezbytnou pro informované rozhodování o optimálním nastavení systému psychiatrické péče v ČR.

Využití nových technologií ke zlepšení duševního zdraví:
Cílem je vytvoření elektronického systému, který bude integrovat údaje o stavu nemocného získané pomocí mobilních aplikací s informacemi o aktuální léčbě, o výsledcích zobrazení mozku, o přítomnosti rizikových genových variant a dalších biomarkerů. Výsledkem bude individualizovaná komplexní databáze, jež bude pomocí specifických matematických nástrojů analýzy poskytovat expertní doporučení k optimalizaci léčby. Pomocí elektronického nemocničního systému dojde rovněž k propojení NUDZ s ambulancemi a zařízeními poskytujícími rehabilitační a sociální služby.

Léčba a výzkum poruch spánku a biologických rytmů:
Program spánkové medicíny je zaměřen na výzkum, diagnostiku a léčbu poruch spánku. Na několika úrovních jsou studovány spánkové regulace, změny rytmů spánek-bdění a důsledky nadměrného užívaní nebo závislosti na hypnotikách. Hlavním cílem je zlepšení objektivní diagnostiky poruch spánku a terapeutické predikce pomocí nových matematických metod počítačové analýzy biosignálu. Dosažené poznatky se bezprostředně převádějí do klinické praxe v podobě vodítek a doporučení pro zlepšení včasné diagnostiky a optimalizace výběru léčby.

Klinické centrum:
Cílem klinického centra NUDZ jako referenčního psychiatrického pracoviště v ČR je vyprofilovat platformu k vyvíjení, testování a zavádění nejnovějších terapeutických metod do praxe, k vytváření léčebných standardů a k účasti na vzdělávání odborníků v oboru. Zvláštní pozornost je věnována výzkumu a léčbě poruch nálady, úzkostných poruch, psychotických poruch a duševních nemocí ve stáří včetně demencí. Součástí NUDZ jsou lůžková oddělení (celkem 60 lůžek), denní stacionáře, poradna pro poruchy paměti a specializované ambulance. Jako nespádové zařízení klinické centrum přijímá pacienty z celé ČR, s přihlédnutím k jejich klinickému profilu a k aktuálně probíhajícím výzkumným programům.
NUDZ je rovněž výukovou základnou pro studenty 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a dalších magisterských a postgraduálních studijních programů (psychologie, neurovědy, biologie, sociologie, epidemiologie a další).


Obrázek
Budova ústavu


Všechny materiály použité v tomto příspěvku pochází z webové prezentace ústavu
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

NÚDZ - Studie

Příspěvekod Asce » 17.6.2016 17:28:32

Barva černým myšlenkám


Z výzkumu Národního ústavu duševního zdraví


Článek publikovaný v časopise Vesmír, 95, 282, 2016/5
Zkrátil a upravil Asce

Autoři:
  • Mgr. Marcela Ševčíková, psycholožka, výzkumná pracovnice zabývající se evoluční teorií deprese. V Národním ústavu duševního zdraví působí ve výzkumné skupině věnující se sociální psychiatrii, diagnostice a léčbě duševních poruch.
  • Mgr. Magda Bartošková, psycholožka, výzkumná pracovnice. V Národním ústavu duševního zdraví pracuje na oddělení afektivních poruch a ve výzkumné skupině zabývající se diagnostikou a léčbou duševních poruch. Věnuje se testování analytické ruminační hypotézy u jedinců trpících depresivní poruchou.
Proč je mi tak mizerně? Čím jsem si tohle zasloužil? Proč mám problémy, které jiní lidé nemají? Všechno v mém životě je tak komplikované, existuje vůbec nějaké řešení?

Podobné černé myšlenky napadají značné množství lidí trpících depresivní poruchou. Průzkum Světové zdravotnické organizace v 17 zemích světa v roce 2012 ukázal, že depresí ročně onemocní přibližně 5 % tamní populace. Vztaženo na celý svět jde o zhruba 350 milionů osob. Alespoň jednou v životě prožije tento nepříjemný stav téměř sedmnáct lidí ze sta.

Deprese jako rýma?

Zdá se, jako by deprese byla všude, nevyhnutelná jako obyčejná rýma. Její projevy jsou zneschopňující – mnohdy připomínají procházku peklem. Zahlceni vlastní bolestí se přestaneme zajímat o cokoliv. Nemáme chuť k jídlu nebo se začneme přejídat. Sex ztratí svůj půvab, spánek se stává frustrujícím zážitkem. Přestože toho děláme méně a méně, neustále nás zmáhá únava. Myšlenky na smrt jsou každodenní rutinou. Kromě toho, že procházíme peklem, nemůžeme přestat myslet na to, jak je nesnesitelné, jak jsme se do něj dostali a co nás zachrání. Odborníci tento způsob přemýšlení nazývají depresivní ruminací (poz. Asce: doslovně „přežvykování“). Jde o zaměření pozornosti na symptomy (příznaky), možné příčiny a následky prožívaného stresu. Depresivní ruminace je vtíravá, obtěžující, úporná a odolná vůči rozptýlení. Mnohdy je velmi náročné ji přerušit.

Podle některých vědců tento způsob přemýšlení prohlubuje depresi, zhoršuje schopnost řešení problémů a posiluje negativní myšlení. Tyto úvahy shrnuje teorie tzv. responzivních stylů (způsobů přizpůsobení), jež nabízí vysvětlení nejasného vztahu mezi depresí a ruminací. Současně nabízí i možnosti, jak nežádoucím myšlenkám uniknout. Jednou z nich je rozptýlení se zajímavou činností či odklonění pozornosti k jinému tématu.

Deprese jako přizpůsobení stresu

Ještě do nedávné doby převažoval názor, že ruminace je vlastně neužitečný pesimismus, dokonalé mrhání mentální energií, které je třeba potlačovat. „Je to ale dobré?“ položili si otázku dva kanadští vědci Paul Andrews a Andy Thomson. Jako svou odpověď předložili v roce 2009 hypotézu, podle níž je depresivní ruminace pro člověka prospěšná. Vyšli z evoluční perspektivy a tvrdí, že mysl je dokonale naprogramovaný stroj, který není náchylný ke zbytečným chybám. Podle jejich názoru je mírná až středně těžká deprese přizpůsobivou reakcí na stres. Autoři přirovnávají depresi k metabolicky náročné horečce, která sice způsobuje mnohá oslabení, ale není biologickou dysfunkcí, nýbrž přirozenou reakcí imunitního systému. Nepříjemné symptomy provázející horečku, a podle autorů i depresi, jsou výsledkem „výměnného obchodu“ potřebného k efektivnímu vyrovnání se s prožívaným stresem.

Andrews a Thomson si všimli, že ruminace je velmi často reakcí na psychicky náročné komplexní situace, jako je smrt blízkého člověka či ztráta zaměstnání. Autoři hovoří o tzv. analyticky náročném problému, který může být vyřešen pouze v případě, že je rozdělen na menší, lépe zvládnutelné části. Analýza je časově i psychicky náročný proces. K tomu, abychom byli v rozboru složitého problému úspěšní, je nutné, aby analýza probíhala soustavně a nerušeně. Vlivem deprese se tělesný systém mění, což podle autorů umožní hladký průběh analýzy příčin nepříjemného stavu a způsobů, jak jej zvládnout (což je právě ono neustálé „přežvykování“ problému, tedy tzv. ruminace).

Přitom jsou aktivovány neurologické mechanismy zodpovědné za kontrolu pozornosti, takže veškerá naše kapacita pro zpracování informací je věnována klíčovému komplexnímu problému. A protože má každý z nás tuto kapacitu omezenou, nezůstává prostor pro řešení méně závažných problémů. Člověku v depresi se tak může stát, že přestane plnit každodenní úkoly, od vyřizování e-mailů po čištění zubů, neboť aktuálně řeší něco mnohem důležitějšího. Pravděpodobně také nebude mít zájem věnovat se libým aktivitám; bude toužit po samotě a na jídlo či sex ani nepomyslí. Tyto projevy autoři zařazují mezi změny podporující soustavnost analýzy. Přínosem ruminace je tedy skutečnost, že lidem pomáhá objevovat nová řešení komplexních problémů, které stály u vzniku jejich depresivních epizod.

Zatím je příliš brzy na hodnocení Andrewsovy a Thomsonovy analyticko-ruminační hypotézy. I kdyby se však její platnost potvrdila, nic se nezmění na tom, jak je depresivní ruminace úporná a náročná. Koneckonců, přestože také horečka má pro organismus nesporný přínos, užíváme léky, abychom se jí zbavili. Paradoxem zůstává, že i kdyby měla bolest smysl, snažíme se jí uniknout. Naše nutkání vyhnout se nelibému je totiž stále jedním z nejsilnějších instinktů člověka.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 2.7.2016 13:50:52

Když se nedaří, ovládne naše životy bolest


Autor: Petr Houdek podle Chou E. Y. a kol., Psychological Science, DOI: 10.1177/0956797615625640
Publikováno: Vesmír 95, 261, 2016/5

Nezaměstnaní užívají mnohem více léků proti bolesti. Nejde o šokující poznání; patrně jsou nemocní, a i proto mají problémy najít si práci. E. Chou, B. Parmar a A. Galinsky však přemýšleli o tom, zda i samotná ekonomická nejistota nemůže vyvolávat intenzivnější pocity fyzického nepohodlí a bolesti. Existují důkazy, že stejné funkční oblasti mozku zpracovávají fyzickou i psychickou bolest (obě bolesti dokáže ztlumit ibuprofen). Bojí-li se někdo o svou budoucnost při hrozbě ztráty příjmu, může tento psychologický neklid vyvolat nárůst pocitů fyzické bolesti či větší citlivost na bolestivé podněty?

Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem víc léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí, druhá na chvíle, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Vzpomínky na finanční problémy vyvolaly všeobecný nárůst bolesti. V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ve vodě o teplotě 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu, která tvrdila, že absolventi nepříliš prestižních univerzit často končí s minimální mzdou, a upozornili je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však upozorněni na jiný rating univerzit, kde jejich fakulta byla naopak na druhém místě. Nato měli dát opět ruku do ledové vody na tak dlouho, jak dokáží vydržet. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, snesli studenou vodu mnohem kratší dobu – nevydrželi bolest.

Výzkum potvrdil, že pokud nemají lidé kontrolu nad svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají-li stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že nedokáží být motivovaní ani k akci, která by jim dala lepší perspektivu.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 3.8.2016 23:29:50

Proti moru krvavých románů nic tak dobře nepomáhá jak oheň…


Autorka v následujícím článku popisuje různé historické snahy omezit „nevhodnou“ literaturu. Slovo „nevhodnou“ jsem dal do uvozovek nikoliv proto, že bych onu, pravděpodobně skutečně nevalnou, literaturu chtěl naopak nějak vyzdvihovat. Důvod je ten, že chci čtenáře nasměrovat na to, aby si uvědomil, že ono vymezení mělo více méně svévolný charakter a přesto mělo mít dopady na celou občanskou společnost. Záměr, s kterým článek zveřejňuji na Pedonii, je ten, aby si každý z vás zkusil udělat vlastní paralelu mezi citovanou problematikou a pedofilií jako celkem nebo alespoň k DP. I když nelze absolutizovat, jistě lze v onom srovnání nalézt zajímavé styčné body.

Autor: Markéta Holanová
Publikováno: Vesmír 95, 450, 2016/7
Drobně upravil a zkrátil Asce


„Tyhle krvavé romány neztropily na světě posud nic dobrého!“
povzdechl si v roce 1883 autor glosy v posledním čísle Urbánkova věstníku bibliografického. Noticka informovala o udělení pokuty hokynářce Anně Popenšelerové za nedovolené rozšiřování tzv. krvavých románů.

Zpráva symbolicky uzavírá nejen projekt časopisu věnovaného bibliografii, je však též labutí písní kampaně proti krvavým románům, která se kolem nich rozvinula v osmdesátých letech 19. století a jejíž vůdčí osobností byl právě František Augustin Urbánek. Boj proti závadné četbě vedl na několika frontách: ve svém věstníku i prostřednictvím beletrie produkované svým nakladatelstvím, jako příklad jmenujme brožurku z pera středoškolského učitele Václava Špačka Knihy ďáblovy, líčící tragický osud rodiny, která krvavým románům propadla. Způsob, jakým kampaň probíhala, nabyl rysů morální paniky.

Pojem morální panika pochází z oblasti sociologie médií. Poprvé ho využil britský sociolog a kriminolog Stanley Cohen pro popis reakce médií na nepokoje mezi subkulturami mládeže v Clactonu v roce 1964. Zásadní roli zde sehrála mediální prezentace – z relativně okrajové potyčky se stalo téma titulních stránek novin. Jako případy morální paniky začaly být od počátku sedmdesátých let, kdy Cohenova studie o clactonských událostech vyšla knižně, označovány obavy či reakce, jež byly s ohledem na reálnou situaci neadekvátní.

Rysy morální paniky jsou ve své podstatě paradoxní: problematické jevy se prezentují jako nové, ale zároveň představují prvky tradičně démonizovaného fenoménu (např. přistěhovalci, filmy zobrazující násilí ap.). Cohen popisuje morální paniku jako několikafázový proces. V úvodní etapě probíhá hledání potenciální hrozby, ale též „výběr“ vhodné oběti. Morální panika často operuje s tzv. faktoidy, tvrzeními, jež jsou těžko verifikovatelná, ale jsou prezentována jako skutečná a častým opakováním jsou posléze vskutku přijímána jako fakt. V následující fázi „strážci morálky“ vyjadřují pohoršení a označují původce, přičemž se spoléhají na souhlas široké veřejnosti. V těchto chvílích sehrávají klíčovou roli média, která element prezentují s interpretačním posunem (situaci generalizují, zveličují následky ap.). Závěrečná fáze, odeznívání, může přinést společenské změny (např. přijetí regulativních zákonů), ale panika může také zmizet bez viditelných výsledků, respektive přejde do latentní fáze a zůstává v kulturní paměti společenství.

Důležitým znakem morální paniky je právě její omezená časová platnost, která může trvat od několika dní po několik let, ale nejde o stálé reakce, jež by se odehrávaly v dlouhém časovém rozpětí. V případě kampaně proti krvavým románům je faktoidem představa o přímém psychofyzickém vlivu četby na čtenáře, s níž se setkáváme nejpozději od 18. století, v beletrii je však přítomná mnohem dříve – vzpomeňme na činy Cervantesova dona Quijota ovlivněného četbou rytířských románů. Takzvaný naivní čtenář (v průběhu 19. století byly do této kategorie řazeny zejména nižší sociální vrstvy, děti a ženy), který není schopen k četbě přistoupit kriticky, by mohl být nevhodnou knihou motivován k nepředloženostem či by mohl přestat rozlišovat mezi skutečností a fikčním světem, tudíž je nutno ho před touto hrozbou chránit.

Představa o tom, co je škodlivé, se postupem času měnila. Před nástupem osvícenství byly za nebezpečné považovány texty protináboženské, v průběhu 18. století zaujal roli nežádoucího text bez estetické či poznávací hodnoty, tedy populární čtivo, leckdy odsouvané za hranici přijatelného. Dobrou variantu četby, nezřídka označovanou přímo jako lék, představovaly v 19. století mj. mravoučné povídky, v Čechách je psal například Matěj Václav Kramerius.

Nakladatel, bibliograf a redaktor František Augustin Urbánek (1842–1919) vytáhl do boje proti nežádoucí literatuře již na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, avšak bez větších úspěchů. Vhodnější situace uzrála až o deset let později. V roce 1880 začal vycházet Urbánkův věstník bibliografický, kde figuroval jako majitel, redaktor a také jako autor většiny nepodepsaných článků. Nežádoucí literatuře ve svém listu vyhradil celý zvláštní oddíl s výmluvným názvem „Zapovězené knihy“ či „Literatura ukrutná tzv. krvavá“.

Časopis vítal a podporoval jakékoli zásahy proti sešitovým románům, kladně například hodnotil zahájení vydávání nových edicí lidovýchovné četby, zaznamenával též příklady zahraničních zásahů hodné následování – například udělování pokut za půjčování „nemravné“ literatury mládeži. Průběžně se na stránkách Věstníku objevovaly zprávy, které dokládaly negativní vliv četby, šlo především o násilné činy, jejichž společným jmenovatelem byla vždy pachatelova záliba v četbě „krváků“. Následující úryvek ukazuje téma závadné četby v širším kontextu – na naivního čtenáře nemusí působit pouze beletrie, ale též publicistika:

"Měli (dva zadržení hoši) u sebe 4 revolvery, dva veliké nože, tisíc nábojů a 180 dolarů ve zlatě. Ve výslechu před policejním úředníkem vyznali kloučkové, že v poslední době nejeden popis bojů s indiány přečetli, a tu že se v nich ujala myšlénka, že by měli vyhubiti zbytek indiánů neb aspoň kmene Sioux. Avšak tito kvítkové četli nejen smeť mezi romány, nýbrž i ty sáhodlouhé zprávy amerických novin o loupežnictví takřka do sebe hltali, a proto také na otázku, co by po vyhubení Sioux indiánů byli započali, odpověděl jeden z nich: „Inu, bratří Fordové ukazují se v desíticentovém muzeu, a tak dělají dobré kšefty. Když tedy oni co vrahové loupežníka Jesse Jamesa tak velice táhnou, jakž bychom teprv byli táhli my co vyhubitelé Sioux indiánů!“

Noticky, glosy a články uveřejňované v Urbánkově věstníku bibliografickém můžeme vidět jako různé strategie reprezentující jednotlivé fáze procesu morální paniky. Spirála reakcí se pomalu rozvíjí od úvodních zpráv o „nebezpečné“ četbě tzv. krvavých románů, které se v Čechách šíří nejpozději od padesátých let, ale přesto jsou prezentovány jako nový a cizí element ještě kolem roku 1880. Články v Urbánkově věstníku volí k jejich popisu specifická expresivní slova: distribuci krváků je třeba zamezit (doposud se tedy zcela nerozšířily), krvavá literatura „zaplavuje“ venkov, jedná se o „jed“ v českém písemnictví ap.

Současně se stigmatizací problematického jevu probíhá proces tzv. sociální exkluze (sociální vyloučení) čtenářů krváku, jíž mělo být dosaženo i aktivitou čtenářů Urbánkova věstníku. Ti měli sami do redakce zasílat jména „ukrutných“ čtenářů:

„Dodatek redakce: Žádáme všech přátel mravopočestnosti, aby s námi laskavě sdělili, ve které obci a v kolika exemplářích krvavé romány odebírají? Jako jsou: Pražská čarodějnice aneb Mrtvá nevěsta a nepřátelští bratří, Vaněk znamenaný, Ďáblova žena, Hrabě Egmont, Zakuklený princ, Krásná kajícnice, Umrlčí ruka, Vídeňský kat, Rinalda, banditova nevěsta, Krvavá svatba, Syn papežův, Tajemný šlechtic, Zákeřníci ve fraku, Dcera papežova, Tajemná nevěsta, Pražský kat, Bratrovrah a palič, Tajnosti klášterů neapolských, Katův pacholek, Princezna cikánská a ty ostatní. My těm hladovým vlkům věnujeme ‚zvláštní‘ pozornost, doufajíce, že národní časopisy naše podpory své nám neodeprou.

Výzva nezůstala bez reakce, do redakce zřejmě začala záhy docházet žádaná „udání“. Hned v následujícím čísle čteme:

"K vyzvání, jež v čísle 10. Vašeho Věstníka bibliograf. uveřejněno bylo, sděluji Vám, že ve Starči u Třebíče odebírá Krále moře Vinc. Kučera, nadučitel (!!!), Jos. Neumann, c. k. poštovní výpravčí a kupec. K tomu budiž podotknuto, že onen nadučitel V. K. do roka ni jedné knihy, mimo zmíněné dílo – nekoupil. – Takových učitelů snad Čechie nemá? – I v Třebíči hojnost těch hltavých vlků jest, a bude-li mi možno nějakého zachytiti, oznámím Vám jméno jeho."

Aktivita směřovaná proti zábavné četbě se postupně zvyšovala a tyto snahy nabývaly radikality, ve Věstníku nacházíme například výzvu ke společnému pálení závadných knih:

Svornosť píše v č. 57. dne 16. října:
„Několik uvědomělých občanů z blízkých Kralovic, kteří nabyli přesvědčení, že proti hlíze krvavých románů nepomáhá žádné varování ani poučování, rozhodli se sáhnouti k prostředku velmi radikálnímu, jenž zasluhuje následování. K tomu cíli sbírali a kupovali všude všechny ty ničemné škváry lid náš otravující, až sbírka jich konečně dosáhla značného počtu 450 svazků. A celou tuto sbírku odhodlali se zmínění občané ohněm na hranici upáliti, řídíce se přitom pravidlem, že proti moru krvavých románů nic tak dobře nepomáhá jak oheň. Upálení stane se již příští středu kvečeru a vyhlídnuto jest k účelu tomu blízké návrší Řipec.“

Tažení vyvrcholilo návrhy na zákaz distribuce krvavých románů, které však nebyly uzákoněny. O obou návrzích Věstník s radostí informoval. První z nich podal hrabě Jan Harrach na českém zemském sněmu v červenci 1880. Následujícího roku otiskuje Věstník zprávu o obci Vysoká, jež podala k českému zemskému sněmu žádost, aby bylo zamezeno rozšiřování románů krvelačných. Snahy postihovat kolportáž pokračovaly i po těchto neúspěšných pokusech o uzákonění zákazu, nabývaly však leckdy absurdních podob, jako například v úvodu zmíněný soud s hokynářkou Popenšelerovou, která přiznala, že prý koupila značné množství těchto sešitků, ale používala je pouze jako balicí papír. Vzhledem k nedostatku důkazů jí pak byla pokuta odpuštěna.

Tyto petiční akce požadující zákaz distribuce představují vrcholné vzepětí strachu a snah prosadit radikální řešení, jež však v dané době nenastala. Vědomí rizik spojených s populární četbou však ve společnosti zůstávalo – připomeňme například stať pedagoga, publicisty a politika Petra Zenkla Proč a jak bojujeme proti četbě špatné z roku 1912, jež pracovala s podobnými argumenty. Literární „býlí“ je podle Zenkla třeba vymýtit za součinnosti knihkupců, rodičů a učitelů, neboť záchrana mladého čtenáře je též záchrana budoucnosti národa, tedy úkol prvořadé důležitosti, který nesmí být ničím omezen. Podobně jako Urbánek, ani Zenkl nebyl ve svém tažení úspěšný, nebyl však ani poslední, kdo žádal zásah proti závadné četbě. V postupně se zkracujícím intervalu se diskuse o zákazu nežádoucí literatury vracely, avšak bez velkých výsledků. Vítězství tyto snahy oslavily až po únorovém převratu, kdy se „péče“ o lidového čtenáře a o tištěný materiál, jenž se mu dostává do rukou, stala jedním z centrálních úkolů komunistické státní kulturní politiky.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 14.8.2016 0:58:27

S kukuřičnými lupínky proti masturbaci


Autorka: Laura Janáčková, sexuoložka
Publikováno na serveru Novinky.cz dne 13.8.2016 zde


Onanie je činnost, které se více či méně věnují muži i ženy na celém světě. Známý herec a režisér Woody Allen ji trefně charakterizuje jako sex s někým, koho opravdu milujete.

Dráždění pohlavních orgánů rukou má mnoho názvů: sebeukájení, samohana, ipsace, autostimulace, cheiromanie či masturbace. Všechny tyto názvy odrážejí to, jak různě je vnímali lidé v různých dobách. Výraz masturbace může být přeložen jako prznění rukou. To ovšem naznačuje, jak velmi negativní pohled měla v minulosti společnost na tento druh erotické zábavy. Obzvlášť nebezpečnou a pro zdraví škodlivou se pak kdysi jevila onanie žen.

N. Batista ve své knize „Samohana a její následky“, která vyšla na počátku minulého století, popisuje tragický dopad masturbace žen. „Onanistka se stává bledou a bledé jsou rovněž její rty. Oči jí hluboko zapadají a hyzdí je temné kruhy. Nohy a ruce jí hubnou, prsy má zvadlé, její zrak stejně jako sluch pozbývají bystrosti a v rodidlech pociťuje horkost i dráždivost. Vlas někdy pozbývá své síly a předčasně vypadává. Onanistky trpí také na duchu. Ztrácí veselost, čilost i paměť.“

Jiní autoři zase uváděli, že masturbace způsobuje vysychání míchy, mozku a řadu dalších problémů. Pár let na to přichází slavný psycholog a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud se svým známým výrokem: „Každý z nás v životě alespoň jednou onanoval. Kdo tvrdí, že ne, onanuje dosud.“

Odborná a nábožensky zaměřená veřejnost tehdy nepovažovala onanii za prospěšnou pro duševní a fyzické zdraví. Naopak, byla přesvědčená, že je potřeba ji léčit. V dobových lékařských knihách nacházíme mnoho návodů.

Americký lékař a propagátor vegetariánství John Harvey Kellog dokonce věřil, že jeho vynález corn flakes pomůže snížit u konzumentů sexuální pud a omezí samohanu na minimum. Lupínky se prodávaly skvěle, ale lidé masturbovali vesele dál. Zklamaný a pobouřený Kellog přišel proto s nápadem potírat ženám klitoris silnou dezinfekcí: fenolem. To se však naštěstí neujalo. Ženy totiž nejevily přílišný zájem nechat si dobrovolně poleptat své intimní partie.

První záblesky světla vstoupily do myslí lidí až v roce 1948. Svět se díky studii amerického sexuologa a psychologa Alfreda Kinseye dozvěděl na tehdejší dobu šokující zjištění: šedesát procent Američanek, které ve svém výzkumu sledoval, mělo zkušenosti s masturbací. Uvedené výsledky umožnily, aby společnost konečně začala toto téma probírat s větší otevřeností a hlavně veřejně. Byly to často bouřlivé diskuse, protože narušily dosavadní konvenční představy a zabývaly se dosud tabuizovaným jevem, ale i dalšími zapovězenými tématy.

V období hippies a volné lásky se gynekolog William Masters a psycholožka Virginia Johnsová věnovali intenzivnímu výzkumu lidské sexuality, včetně masturbace. Jedním z objektů jejich bádání byl i klitoris a jeho funkce při orgasmu ženy. Od dob Freuda se klitoridální orgasmus považoval za druhořadý, až méněcenný. Výzkumy Masterse a Johnsonové ho postavily naroveň orgasmu vaginálnímu.

V České republice přiznává masturbační aktivity zhruba polovina žen. Alespoň v anonymních průzkumech sexuálního chování. Většina z nich preferuje právě dráždění klitorisu nebo kombinaci dráždění klitorisu a pochvy. Jenom pět procent českých žen se při masturbaci dráždí pouze v pochvě.

Ovšem i naši muži čile masturbují, a dokonce daleko častěji než ženy. Průzkumy uvádějí, že více než osmdesát procent českých mužů se věnuje s jistou pravidelností tomuto potěšení. Tak opravdu nevím, k jakému závěru by dnes došel zmíněný pan Batista. Na počátku dvacátého století totiž tvrdil: „Nebyl-li onanista příliš bystrého rozumu už od narození, stává se díky samohaně blbcem“.


Asceho drobné poznámky

Jsem zvědavý, zda nějaká podobná diskuze začne někdy probíhat ohledně pedofilie. Jinými slovy – kdy se asi tak opět objeví nějaký osvícený sexuolog?

Dříve jsem se hodně věnoval pěstování a zpracování léčivých rostlin. A tak mě kdosi obdaroval historickou knihou na toto téma. Jmenovalo se to tuším Rady bylináře Karla. Bohužel jistý si tím názvem moc nejsem, protože záhy, co jsem se do té útlé knížečky začetl, jsem ji vzteky rozdupal. A to mám prosím ke knihám mimořádnou úctu - např. mé knihy jsou vždy jako nové, bez ohledu na dobu, po kterou je vlastním. Nu, pointu jistě tušíte - ano, v knize byly popisovány jednoznačně negativní případy životních ztroskotanců, kteří se věnovali onanii. A já, pravidelně onanující...

Hodně mě mrzí, že se nejspíš nikdy nedozvím, jak často onanoval pan Batista. Na druhou stranu, vzhledem k jeho výrokům, si to možná i umím představit...
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho ohlédnutí do historie

Příspěvekod Asce » 26.8.2016 0:35:00

Dvě bitvy

Vážení čtenáři, dovolte mi dnes poněkud odbočit a u příležitosti výročí smrti našeho významného krále Jana Lucemburského, které připadá na dnešní den vyslovit krátkou úvahu určenou k tichému zamyšlení.

Bitva u Kresčaku

Bitva u Kresčaku se odehrála v sobotu 26. srpna 1346 nedaleko města Crécy-en–Ponthieu v severní Francii. Anglická armáda v čele s králem Eduardem III. zde drtivě porazila početně silnější vojsko francouzského krále Filipa VI. a jeho spojenců. Výrazný podíl na vítězství Angličanů si připsala pěchota, zejména pak lučištníci, kteří opakovaně odolali marným útokům neukázněné těžké francouzské jízdy, jejíž příslušníci svého protivníka fatálně podcenili. Na francouzské straně padlo zřejmě okolo 1 200 rytířů a 15 000 až 30 000 dalších ozbrojenců. Anglické ztráty byly mnohonásobně menší, zřejmě jen několik desítek padlých.

V průběhu střetnutí byl mezi stovkami dalších šlechticů na francouzské straně zabit i slepý český král Jan Lucemburský, kterého při tažení doprovázel jeho syn, římskoněmecký král Karel (Karel IV.). Údajná poslední slova Jana Lucemburského byla: „Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“. Zemřel ve stejný den jako roku 1278, tedy o 68 let dříve, jiný velký český král Přemysl Otakar II. (bitva na Moravském poli). Janovi se podařilo rozšířit území království, dát zvučné jméno titulu českého krále a připravit svého syna na následnictví.

Obrázek

Desátý český král Jan Lucemburský
Zdroj: Muzeum u Karlova mostu


Bitva na Pelennorských polích

Král Théoden byl na trůně téměř 30 let a znaky stáří už byly docela výrazné. Přesto pozvedl svůj meč a jako charismatický vůdce se vydal do bitvy o Helmův žleb a poté vedl své vojsko na pomoc Gondoru při bitvě na Pelennorských polích. Tam se postavil zejména vojskům Haradu, zabil jejich vůdce i vlajkonoše. Poté se postavil mnohem silnějšímu protivníku, králi Angmaru. Ten Théodena srazil z jeho koně, který pak na krále upadl a způsobil mu tak smrtelná zranění. Théoden byl ale vzápětí pomstěn svojí neteří, za rytíře převlečenou mladinkou překrásnou Éowyn, která se přes zákaz tajně vydala do války po boku krále, svého vroucně milovaného strýce. V posledních okamžicích života jí Théoden ještě stačil poděkovat v dojemně procítěném rozhovoru:

Théoden: „Znám tvoji tvář… Éowyn… Mé oči se zatmívají…“
Éowyn: „Ne, zachráním tě…“
Théoden: „To už jsi udělala, Éowyn. Mé tělo je zpřelámáno. Musíš mě nechat odejít. Jdu ke svým otcům, v jejichž společnosti se nyní nebudu stydět. Éowyn…“

Obrázek

Sedmnáctý rohanský král Théoden ve filmovém ztvárnění
Zdroj: Asceho archiv


Asceho komentář

Obě bitvy mají odlišnost v souvztažnosti předpoklad – výsledek. V bitvě u Kresčaku měla vyhrát armáda, v níž byl přítomen český král Jan Lucemburský. Ale byla drtivě poražena. V bitvě na Pelennorských polích, které se účastnil rohanský král Théoden, neměla armáda, jíž byl součástí, sebemenší naději na úspěch. Přesto drtivě zvítězila.

Dnes bych se chtěl zaměřit na oba jmenované krále, kteří v oněch bitvách padli. Oba byli již starými osobami. Mohli klidně říci: „Ne, mě už vynechte, já si v klidu dožiji. Důsledky toho, co se nyní započíná, se mě již beztak týkat nebudou.“ Ale oni to neřekli. Oni vzali meč, tak jak jim rytířská čest velela, a obětovali se pro svůj národ a pro své spojence. Takové jednání považuji za hrdinské. Svým způsobem oběma králům závidím. Zemřeli čestně, s mečem v ruce, obdivováni blízkými. Nejlepší, co si muž může přát…

Také dnes se svět mění. Jen si nejsem jistý, zda máme naději, že nějaký charismatický vůdce pozvedne meč a zavelí k tomu, abychom jej následovali…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 13.9.2016 21:43:32

Padla legendární polní velitelka

Přátelé, dovolte mi, abych i na tomto místě vzdal hlubokou úctu mladé ženě jménem Asja Ramazan Antar, přezdívané západním světem Kurdská Angelina Jolie. Ovšem na rozdíl od známé herečky, Asja je hrdinkou, která položila život za svobodu. Myslím, že bychom se mohli zamyslet nad tím, zda náhodou ne i za tu naši…

Obrázek
Zdroj magazinedelledonne.it

Filozofií YPJ, v jejichž řadách dívka bojovala, je prostota a skromnost. Nikdo není posuzován na základě svého vzhledu, postavy ani krásy. Podle ideologie kurdských milicí se jednotlivci obětují za společnou věc.

Asja dala přednost smrti před životem pod vládou Islámského státu, tak zaměřeného proti ženám. Ke kurdským milicím se přidala loni. Prodělala výcvik a zapojila se do bojů s IS. Byla velitelkou družstva a obsluhovala kulomet.

Než 30. srpna padla u Manbidže, zúčastnila se pěti bitev. V minulých dvou letech v boji padlo šest jejích bratranců a strýců, a tak jako oni také další stovky kurdských bojovníků. Většina z nich byli mladí lidé ve věku kolem 20 let.

Obrázek
Zdroj www.taringa.net

Filozofie syrské kurdské demokratické unie (PYD), jejímž vojenským křídlem jsou milice YPG, odmítá tradiční pojetí státu. Zastává nestátní politické uspořádání postavené na konsenzu, chce demokracii bez státu. Odmítá monopoly, prosazuje socialistickou ekonomiku a rovnost žen. Ženským oddílům YPJ se loni na území obývaném Kurdy podařilo přes odpor konzervativních náboženských skupin prosadit zákon, který označuje násilí spáchané na ženách stejně jako vynucené manželství a polygamii za nelegální. K dohledu nad dodržováním tohoto zákona byla ustavena ženská policejní jednotka.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 10.3.2017 15:42:37

Psychologie PSYX - Dětský speciál

PhDr. Michaela Peterková, jatodam@psyx.cz

1. díl: Jak chválit děti?

Že se děti nemají jen kritizovat, ale i chválit, to je dnes běžný přístup. Přiměřenost platí samozřejmě i v této oblasti. Pochval nemá být příliš málo, ale ani příliš hodně, protože pak ztrácejí na hodnotě. Co je ale podstatně zajímavější otázka: Máme chválit výsledek nebo už samotnou snahu o něj?

Většina lidí dítě chválí, když dosáhne výsledku - postaví z kostek věž, přinese ze školy jedničku nebo si zaváže tkaničky u bot. Pochvala je to zasloužená.

Představme si teď jiné situace: Dítě trpělivě staví věž, ale sourozenec mu ji shazuje. Poctivě se učí do školy, ale když píše písemku, ruší ho soused nebo myslí na přejetou veverku, kterou vidělo cestou do školy, udělá tři chyby a jednička z toho není. Snaží se zavázat tkaničku, ale zatím to neumí. Zaslouží si dítě v těchto případech pochvalu za snahu?

Pokud odpovídáte "ano", shodujete se názorem odborníků. Je totiž jasné, že výsledek činnosti nemá člověk (malý ani velký) úplně ve svých rukou. Mohou nastat všelijaké okolnosti, které jeho snahu zhatí, což známe z vlastního života všichni.

Proto si poctivá snaha ocenění vždycky zaslouží.

A je tu ještě jedna věc: Důsledné chválení výsledku a přehlížení snahy vede k tomu, že dítě ztrácí trpělivost a sebedůvěru, když se mu něco nedaří hned. Dojde totiž k závěru, že když jde jen o dobrý výsledek, tak dlouhé snažení je vlastně selhání. "Pokud mi něco nejde, jsem k ničemu." Naopak ocenění snahy vypěstuje postoj "Když mi něco nejde, můžu se to naučit."

Jestli myslíte, že na tom něco je, zhodnoťte si pro sebe, jak často u svých blízkých chválíte výsledek a jak často snahu.

2. díl: Kritika

Většina dnešních dospělých byla vychovávána hlavně pomocí kritiky a trestů; dobře odvedená práce se považovala za normu, která si nezasloužila žádné zvláštní ocenění. V poslední době se situace obrací a mnozí rodiče dnes chválí a chválí, ale kritického slova se bojí.

Ve výchově má místo obojí. Kritika je velmi účinná, a když se na ni jde dobře, nemůže dítěti ani jeho sebedůvěře ublížit.

Podívejme se na rozdíl mezi těmito dvěma větami, které svému dítěti můžeme říct v reakci na to, že úmyslně hrubě strčilo do svého sourozence:

1. "Ty jsi ale hnusnej a zlej."
2. "Teď jsi udělal hnusnou věc."

V prvním případě kritizujeme osobu dítěte, jeho jako celek. V druhém případě se zaměřujeme na chování. Druhý přístup je jediný správný. Rozdíl v dopadech na dítě je obrovský. Pokud kritizujeme jeho osobu, cítí se odmítnuté, "hnusné", "zlé". A co hůř, když to slyší opakovaně, sžije se s tím, že je hnusné a zlé. Necítí se dobře, nepřijímá se a chová se podle toho.

Naproti tomu kritika chování umožní dítěti zachovat si sebeúctu a současně dává dítěti informaci, že jeho chování nebylo v pořádku. A chování může dítě napříště snadno změnit (zato sebe, svoji osobu ne).

Kritika tedy do výchovy a komunikace beze sporu patří. Má se zaměřovat výhradně na chování a pak plní svou výchovnou roli velmi dobře.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 14.3.2017 11:16:41

Psychologie PSYX - Dětský speciál

PhDr. Michaela Peterková, jatodam@psyx.cz

3. díl: Výkonné dítě

Výkonné dítě - toto spojení vypadá až strašidelně. Slovo "výkon" dáváme spíš do souvislosti s dospělostí; přesto se však týká i našich malých a nejmenších. Nejde totiž jen o práci či ekonomickou sféru; "výkon" souvisí se slovem "vykonat", a tak je beze sporu výkonem také věž z kostek, pozvání slečny na rande nebo zdobení vánočního stromku. A protože je asi lepší být výkonný než nevýkonný, stojí za to věnovat této oblasti pár myšlenek.

Nejdříve tedy, čím můžeme v dětech dusit rozvoj budoucí výkonnosti či úspěšnosti:

Je to především stavění dítěte před příliš náročné nebo naopak směšně lehké úlohy a dále zbytečná či chybějící podpora.

Z toho odvodíme, co naopak výkonnosti či úspěšnosti prospívá:

Dítě své schopnosti nejlépe rozvíjí při úlohách, které jsou mírně náročnější, než na co v danou chvíli má. Pokud například postaví věž z maximálně tří kostek, jsou pro něj výzvou čtyři kostky. Jestliže se nějaký stydlivý člověk (malý či velký) osmělil natolik, že už ze sebe v obchodě vymáčkne pozdrav, je pro něho výzvou naučit se neklopit přitom oči.

Znamená to tedy, že se dítě nemá zabývat věcmi, které už ovládá? Ale vůbec ne - tyto činnosti budou pravděpodobně převažovat, jinak by bylo přetížené. Jen je fakt, že úkoly náročnější, než zvládá, jej posouvají dál. Děti si umějí určit samy, kdy potřebují stabilitu a kdy je čas na pokrok.

Druhou věcí je podpora - kdy dítěti pomoct, když mu něco nejde? Určitě ne moc brzy. Je velmi moudré nechat děti dělat jejich vlastní chyby; hodně se z nich naučí. Aktivní podporu a pomoc byste měli poskytnout až těsně před tím, než by se dítě chtělo své snahy vzdát.

Co dítě nasaje v prvních letech života, podle toho bude později přistupovat ke snaze o úspěšné výkony (ve studiu, práci, navazování a udržování vztahů či zdobení vánočního stromku). Jsou v zásadě dva typy lidí - lidé motivovaní úspěchem, kteří se snaží proto, aby uspěli. A lidé motivovaní strachem ze selhání, kteří se snaží proto, aby se vyhnuli neúspěchu. Tyto dvě skupiny lidí se výrazně liší svou úzkostností, sebedůvěrou a spokojeností.

Čili ať už vaše dítě jednou skončí jako špičkový automechanik, průměrný právník, humanitární pracovník, notorický kasař nebo chudý nezávislý filozof, tak všechno, včetně věcí "běžného života", se mu bude dělat líp, když bude připravené samostatnou snahou na přiměřeně náročných úkolech.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 15.3.2017 9:47:21

Psychologie PSYX - Dětský speciál

PhDr. Michaela Peterková, jatodam@psyx.cz

3. díl: Vymezení hranic

Každý stát a každé město mají své hranice. Pečlivě zaznamenané jsou také hranice pozemků, na kterých stojí domy a byty. Zvířata mají svá teritoria, která si různě označují. I lidé vnímají určitý prostor kolem sebe jako svůj - vezměme si, jak je nepříjemné, když se v prázdné místnosti někdo cizí postaví hodně blízko k nám. Je evidentní, že hranice mají v našich životech důležitou úlohu.

Hranice určují, co si můžeme dovolit a co už ne; jak vnímáme svůj vliv na druhé, jak jsme ohleduplní, co považujeme za své, do jaké míry si věříme a jak využíváme své možnosti.

Dítě se učí vnímat hranice během prvních let svého života. Leze a narazí na nohu od stolu. Po pár pokusech zvítězit nad stolem pochopí, že s ním nehne. Když ale narazí na psa, který se před malým ničitelem radši uklidí jinam, je to jiná zkušenost. Dítě si zapamatuje, že stůl je tedy pevný, ale se psem jde diskutovat.

A teď jedna klasická situace: Dvouleté dítě odmítá vyjít z domu, přičemž rodina je nastoupena k nedělnímu výletu za babičkou a autobus jede za pár minut. Rodiče trvají na tom, aby dítě šlo. Dítě tuhle hranici zkouší - brečí, vzteká se nebo se i válí po zemi. A co teď?

Na návštěvě netrvat a radši zůstat doma? Nebo dítě přinutit jít proti jeho momentální vůli?

Tohle je skutečný boj o mentální území. Dítě ve věku kolem jednoho a půl až dvou let začne zjišťovat, že je samostatnou osobností, a chce si pro tuto osobnost "urvat" co nejvíc z toho, co se nabízí. Snaží se proto prosazovat svou vůli a zásadně se vymezuje proti všemu, co po něm chce někdo jiný. Tento dětský negativismus je běžnou součástí zdravého vývoje.

Úkolem rodičů je vymezit dítěti přiměřené hranice a bránit zuby nehty jejich dodržování. Vraťme se k příkladu s návštěvou: Pokud by rodiče povolili a na návštěvu by nejeli, co si z toho dítě vezme? Že rodiče sice chvíli něco chtějí, ale když ono pěkně zabrečí, změní názor. Naopak, když rodiče po chvíli domlouvání vyrazí i s plačícím potomkem, ten po dvou minutách přestane brečet, zapomene, co vlastně chtěl nebo nechtěl, a těší se na babičku.

Velký problém dětí, jejichž rodiče často povolují, je v tom, že hledají ty hranice stále dál. Každý člověk totiž potřebuje určitý přehled o tom, co může a co ne - dodává mu to pocit bezpečí a předvídatelnosti světa.

Rodiče mají těžký úkol - nastavit hranice natolik rozumně, aby dítěti umožňovaly rozvíjet jeho osobnost a současně mu daly pocit bezpečí. A tyto hranice pak laskavě, leč důsledně bránit. Je to náročné, ale vrátí se to v budoucnu mnohokrát. Děti s rozumnými a důslednými rodiči jsou méně úzkostné, úspěšnější, spokojenější a zdravě sebejisté.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 651
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2049 x
Oceněn: 1883 x

Asceho výpisky z časopisů a jiné literatury

Příspěvekod Asce » 24.3.2017 15:19:20

Psychologie PSYX - Dětský speciál

PhDr. Michaela Peterková, jatodam@psyx.cz

4. díl: Pár slov o výchově

Podle množství knih o výchově, které si můžeme koupit, by se dalo soudit, že výchova je obzvlášť těžká disciplína, kterou bez předchozí důkladné přípravy nezvládneme. U těchto knížek je problémem hlavně to, že si je kupují lidé, kteří je vlastně nepotřebují - už tím, že o ně projeví zájem, signalizují, že o výchově svých dětí přemýšlejí a chápou svou zodpovědnost. To samo o sobě může k dobré výchově úplně stačit.

Co je cílem výchovného působení rodičů a dalších lidí kolem dítěte?

Člověk se rodí jako instinkty (a obrovskými možnostmi) vybavený příslušník druhu Homo sapiens sapiens a je zcela závislý na svém okolí. Během svého vývoje vrůstá do společnosti a osamostatňuje se. A hlavním cílem výchovy by mělo být právě naučit malého člověka, jak vycházet s druhými lidmi a jak převzít zodpovědnost za vlastní život.

Samozřejmě neexistuje jediná šablona, jak toho úspěšně dosáhnout. Každý člověk je jiný a tak také přístup každého k dětem je jiný. Někdo vede dítě drsnějším způsobem, někdo je mírný až éterický, jiný klade důraz na vkus, druhý na ekonomický úspěch a další na cit pro spravedlnost. Všechno je správně, a to za splnění jedné podmínky.

Naprosto klíčovou věcí, bez které se dobrá výchova v žádném případě neobejde, je láska k dítěti (ovšem nezaměňovat lásku za vlastnické nároky). Pokud má člověk své dítě upřímně a bez podmínek rád, je ze tří čtvrtin vyhráno.

Láska bez podmínek znamená, že máme své dítě rádi, ať je jaké chce. To samozřejmě neznamená, že schvalujeme všechno, co dělá; kritika a tlak na určité chování jsou zcela v pořádku. Bylo by ale chybou čímkoli podmiňovat svůj dobrý vztah k dítěti; věty typu "když nebudeš hodný, maminka tě nebude mít ráda" by měly být na černé listině. Jedině z nepodmíněné lásky v dítěti vyroste sebeúcta a schopnost mít rád druhé lidi.

Zpět na “JINÁ TÉMATA A VOLNÁ DISKUSE”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host