Maatin koutek

[Maataa]

RŮZNÉ ÚVAHY Z POHLEDU JEDNÉ DOSPĚLÉ


odkaz a zdroj: www.old.viareality.cz

[Maataa]

Dospělé ženy

Přečetla jsem tu řadu názorů na dospělé ženy. A jaké vztahy k nim GL mají. Každého formoval život jinak, proto je to spektrum názorů a vztahů dost široké, od averze po přátelství a vděčnost za to, že rodí holčičky a porodily i nás. Tady vám nabízím ještě jeden pohled...

Všechny dospělé ženy jsou bývalé holčičky. A za to, že zestárly a dospěly, nemohou. (Samozřejmě nepočítám transsexuály.)

To, jaké jsou, jak běžný život ovlivnil jejich vrozené povahy, je věc další. Vlivů je mnoho, rodina, muži, společnost...

Podle mne ale v každé ženě zůstává ta holčička, která chce být pro někoho princeznou. Stejně jako v mužích zůstává chlapec. Ze zkušenosti vím, že většina si i v dospělosti dobře pamatuje, čím chtěla být a o čem snila jako malá.

Jen to už u dospělaček málokdy někoho zajímá, a tak je to skryté většinou i nejbližším.

Jestlipak víte, čím chtěly být vaše kamarádky, partnerky, maminky, babičky?

[Snilko]

Všechny dospělé ženy jsou bývalé holčičky.

Áno Maataa, my to vieme. Ale keď tie malé dievčatká sú také zlatučké . Úplne na spapanie . Vozím ich denne v autobuse a vždy mi urobia krásny deň a vylepšia náladu. To taká babička v dôchodku nedokáže.

Možno, keby omladla aspoň o 60 rokov... To by z nej bola krásna princeznička v ružových šatôčkách.

A pochvala za úvodný obrázok

[Plyšáček]

Milý kamaráde Snilko.
Myslím, že svou odpovědí mohu ťuknout do čela i mnohým jiným. Svou reakcí vlastně jen potvrzuješ Maatino tvrzení, ale zároveň i to, jak ti uniká jeho pravý smysl.

Tak jak to chápu já, moudrá Maataa nám chce naznačit, že i v každé dospělé ženě je ukryta malá holčička, ta "z minulosti", a to, že má dospělé tělo, v nás nemusí samo o sobě nutně vyvolávat zautomatizované reakce "odporu".

Zkrátka - pokud si ve svém srdci poneseme vstřebané poznání, že každá dospělá byla kdysi malou "zlatučkou" holčičkou, které tolik milujeme, bude i náš vztah k nim jiný. Netvrdí nic o tom, že by nás měly začít přitahovat.


odkaz a zdroj: wheretoget.it

[Maataa]

Kvantifikace lásky

V mnoha článcích se objevuje hodnocení, jak silně se kdo dokáže zamilovat a milovat. Takové hodnocení mě zaráží. Jak se dá kvantifikovat emoce nebo v případě lásky soubor emocí?

Síla lásky
Lidé mají snahu cizí city a pocity zlehčovat a své nadsazovat. Ale jak to posoudit? Podle mne to nelze už jen proto, že každý si jako projev lásky představuje něco jiného. Toto se různí i podle věku, povahy a duševní zralosti daného člověka. Níže jsou tři příklady.

Příklad 1.
Šestiletý Jirka miluje Elišku a je šťastný, když si ve školce hraje nejvíce s ním a chodí s ním ve dvojici na vycházku. A žárlí, když si hraje s někým jiným, stýská se mu, když je nemocná a nechodí do školky. Pro radost jí kreslí obrázky.

Příklad 2.
Na střední škole Adam sbalí Terezu. Miluje ji, protože se s ním líbá a někdy dovolí i víc. Žárlí, když se baví s někým jiným. Potom se na něho začne tisknout Veronika. Pomalu zapomíná na Terezu a miluje Veroniku...

Příklad 3.
Danovi je kolem třicítky. Kamarádi už mají vážné vztahy, tak začne chodit s Anetou. Zve ji na večeře, podnikají společné výlety, spí spolu, sestěhují se, je jim spolu dobře. Po nějaké době se vezmou a mají rodinu. Dan říká, jak svou ženu miluje.

Kdybyste se zeptali Jirky, co si myslí o lásce Adama a Dana, nejspíš to nebude vůbec považovat za lásku.

Kdybyste se zeptali Adama, bude považovat lásku Jirky za dětské kamarádství a Danovu za nudu.

Kdybyste se zeptali Dana, nepovažuje dětský ani nestálý pubertální vztah za opravdovou lásku.

Přesto každý z nich považuje tu svoji za nejdůležitější a správnou. Proto posuzovat sílu a kvalitu lásky z pohledu pozorovatele nemá cenu, protože je stejně nejdůležitější, jak to cítí daný člověk a jeho partner a co jim v danou chvíli vyhovuje. Navíc láska a její prožívání se v čase mění, roste, stagnuje, zaniká.

Můj závěr je ten, že měřit sílu lásky nelze a ani není vhodné, škatulkování ji jen degraduje na nějaký obyčejný jednoduchý proces.

[Snilko]

Přesto každý z nich považuje tu svoji za nejdůležitější a správnou. Proto posuzovat sílu a kvalitu lásky z pohledu pozorovatele nemá cenu, protože je stejně nejdůležitější, jak to cítí daný člověk a jeho partner a co jim v danou chvíli vyhovuje. Navíc láska a její prožívání se v čase mění, roste, stagnuje, zaniká.

Ďakujem ti Maataa za tento príspevok. Je to veľmi netradičný a zaujímavý pohľad. To, že si sa rozhodla zaregistrovať v kráľovstve, bola výborná voľba. Si náš protipól a tým si obohatila kráľovstvo

Teším sa, a určite nie len ja, na tvoje ďalšie príspevky.

[Maataa]

Kvalifikace k lásce

Kdo je vlastně způsobilý milovat? Mám na mysli lásku duševní, ne tu fyzickou, to je na jinou úvahu, do které se nechci pouštět. Pro tuto úvahu budu brát lásku jako přijetí druhé osoby na vysoké úrovni.

Je mnoho druhů lásky - k rodičům, příbuzným, dětem (rodičovská láska), přátelům a partnerům nebo možným partnerům.

První láskou malých dětí bývají rodiče nebo lidé, kteří o ně pečují. Tato láska je téměř bezvýhradná. Neřeší, zda jsou rodiče krásní, štíhlí, vysocí nebo malí, tlustí, nepohlední. Až s uvědomováním si sebe sama a zkušenostmi začínají děti hodnotit rodiče. Na rodičích se také učí prvním ženským a mužským projevům, holčičky se kroutí a "hází očkem", chlapci provádí silácké kousky.

Lásky k přátelům jsou lidé schopni přibližně od doby, kdy jako děti začnou jevit zájem o interakci s ostatními při hraní. Tuto lásku považuji do života za jednu z nejdůležitějších. Na přátelích se děti učí přijímat někoho mimo okruh nejbližší rodiny, řešit spory, spolupracovat.

Přibližně v době, kdy jsou děti schopny lásky k přátelům, pomalu začínají být schopny i lásky k partnerovi, když najdou někoho, kdo je pro ně více než jen kamarád a na podvědomé úrovni cítí přitažlivost. I když to společnost zlehčuje a zaměňuje za dětské kamarádství. Přitom předškolní děti jsou schopny stále velmi vysokého stupně přijetí. Nevím, zda je to životními zkušenostmi, ale podle mne s rostoucím věkem se schopnost bezvýhradně někoho přijmout výrazně snižuje. Je to hodně individuální, ale někdo tohoto v dospělosti v podstatě není už schopen. Je zajímavé, že společnost bere vážně až lásky od doby, kdy se objevují sekundární pohlavní znaky. Přitom jsou obvyklé první lásky z mladšího školního věku a také, i když asi nejsou tak časté, předškolního věku. I tyto lásky na především platonické úrovni jsou podle mne velmi důležité, protože když se spustí hormonální bouře v pubertě, tak snadno mladí zapomínají (i pod vlivem snadno dostupných filmů s pornem), že by vztah měl mít také hlubší duševní stránku.

Specifická je také láska rodičovská. U té se předpokládá, že jsou jí schopni rodiče a blízcí prarodiče. Je ale zajímavé, že řada dětí již od útlého věku má "mateřské pečovatelské" a nebo "otcovské pečovatelsko-ochranitelské" projevy vůči kamarádům nebo i cizím dětem (třeba na hřišti). A to i v případě, že nemají sourozence, o které by doma pečovali, nebo nemají příliš pečující rodiče. Podvědomě se ztotožňují s rolí maminky nebo tatínka.

Poslední láska, nad kterou jsem dumala, je láska k potenciálnímu partnerovi. Ta je podobná jako k partnerovi, ale velmi záleží na tom, zda je opětována. Když není, tak zraňuje. A to jak malé, tak velké. I tato láska je důležitá z důvodu poučení, že ne vždy je partner naladěn na "stejnou vlnu". Někdy to může být poučení, které, pokud přijde v nižším věku a bez pochopení této zkušenosti, ovlivní člověka na celý život, zvlášť pokud je odmítnutí necitlivé. Pokud je to lekce v nižším věku od vrstevníka, nemusí si být vědom toho, jak ubližuje. Dospívající i dospělí by si měli už být vědomi toho, co dělají a říkají...
A že musí být velmi opatrní a citliví zvláště při odmítnutí dítěte (ať jsou nebo nejsou pedofilové). Holčička, která je necitlivě odmítnuta, protože není dost krásná, a vedoucí si vybral krásnější, si může nést komplex celý další život.

Kvalifikaci k nějakému druhu lásky mají lidé od narození a záleží na životních zkušenostech a povaze, zda jsou jí schopni po celý život.

[Asce]

Hezká úvaha. Děkuji.

Měl bych jen jednu drobnou poznámku na základě vlastního pozorování.

První láskou malých dětí bývají rodiče nebo lidé, kteří o ně pečují. Tato láska je téměř bezvýhradná. Neřeší, zda jsou rodiče krásní, štíhlí, vysocí nebo malí, tlustí, nepohlední. Až s uvědomováním si sebe sama a zkušenostmi začínají děti hodnotit rodiče.

Malé děti, dle mne, velmi řeší, zda jsou jejich rodiče krásní (maminka) nebo pořádní chlapáci (pochopitelně tatínkové). Ovšem to řešení malého předškoláčka je bráno právě filtrem oné jejich téměř bezvýhradné lásky. Takže i o tlusté a nepohledné ženě se dozvíme, že je to ta nejkrásnější maminka ze všech maminek a analogicky, malý neduživý muž je lamželezo a velký jako celá zeměkoule (co na tom, že takto velký tatínek by byl krajně nepraktický).

S postupujícím vyspíváním dítě zjišťuje, že maminka i tatínek jsou jen obyčejní lidé, značně fyzicky odlišní od nějakého ideálu. Pokud rodiče s dítětem dostatečně komunikují i v jiných rovinách, než je fyzičnost lidských těl, dítě to postupně vstřebá jako holý fakt, věc, která tak prostě je a nijak se tím netrápí. Zkrátka tyto úvahy jsou pro něj pak na vedlejší koleji. Pokud ovšem rodiče pojmou výchovu jen jako materiální zajištění dítěte, neprožívají život společně, ale jen jaksi vedle sebe, pak se rozpor mezi tím, jak dítě rodiče vnímalo jako předškoláček, a tím, co již nefiltrovaně třeba pubertálníma očima vidí, může projevovat až nepříjemně. Podle mne je pak tato věc součástí zkratkovitého jednání během jakési pubertální "vzpoury" proti rodičům: rodiče jsou oškliví, nic neumí (ani nastavit si počítač či telefon), chudí oproti sousedům (ti jezdí každou chvíli k moři) a nerozumí mi...

Ilustroval bych to na jedné velmi trapné příhodě, které jsem nechtíc byl svědkem:
Třináctiletá neteř hádku s matkou (mojí švagrovou) o tom, kdy má přijít večer domů, zakončila výkřikem: "Uvědom si, že ty nemůžeš chápat, co potřebuju! Však se na sebe podívej! Takhle vůbec nevypadá žena!" A práskla dveřmi (aby pak bez jakéhokoliv trestu přišla hluboko po půlnoci).
Poznámka: Švagrová chtěla, aby dcera přišla večer do setmění, a to právě proto, že až moc dobře chápala "potřeby" své pubertální dcery. Nicméně neuměla ji zkrotit a byla naprosto nedůsledná...

[Maataa]

Asce, s předškoláčky máš pravdu, ale v tomto případě jsem malými dětmi myslela kojence a batolata a děti ještě předškolkového věku.

[Plyšáček]

Milá Maato.
Jsem potěšen tvými texty, které nacházím v tomto provoněném koutku. Místy se z nich vynořují intuitivní vhledy, přitom vše je jasně a srozumitelně podáno.

K tvé Kvantifikaci lásky mám několik poznámek.

Jak se dá kvantifikovat emoce nebo v případě lásky soubor emocí?

Podle mne Láska není jen emocí nebo souborem emocí. Lásku vnímám jako STAV DUŠE, přirozený harmonický stav prožívání, kdy druhého (nebo obecně cokoliv milujeme) vnímáme "s láskou". Co to ovšem znamená... Prožíváme k němu blízkost, náklonnost, sounáležitost, sympatie, v nejvyšším stupni zamilovanosti pak spojení a jednotu s ním. Duše milujících se lidí jsou prostoupeny a neoddělitelně propojeny.

Tento duši přirozený stav je mnohdy narušován duševními poruchami, rozumovými konstrukty a vlivem kritické společnosti. Pak se již nejedná o skutečnou lásku, ale pouhé parodie na tento BOŽSKÝ STAV VĚDOMÍ. Viz mnohé romantické telenovely a americké komedie.

Díky tomuto stavu duše teprve zažíváme nejrůznější specifické emoce, mnohdy velké intenzity. Láska je zároveň i ŽIVOTNÍ TVŮRČÍ SILOU, která nás doslova přitahuje k tomu, co milujeme, a to oživuje v našem prožívání. Tato tvůrčí síla se projevuje v konkrétních situacích a zkušenostech jako soubor emocí (kladných i negativních). A hlavně - díky lásce se rodíme.

Souhlasím s tebou, že nelze poměřovat velikost lásky té či oné. Děti mnohdy milují intenzivněji a vyzráleji než dospělí. A dokonce jsou schopny i hluboké romantické zamilovanosti. Ta v jejich případě není pošpiněna chtíčem a pudovou závislostí a je v tomto smyslu dokonce čistější a intenzivnější.

Dětem je dobré ukazovat vlastním příkladem krásu a sílu Lásky a zodpovědnost ve vztazích. A učit je milovat čistě a nezištně a vysvětlovat jim, že jsou různé druhy lásky a že u Lásky nemá smysl poměřovat její intenzitu a hloubku. Láska buďto je a nebo není a kdo miluje, ten ví, že slovy svůj STAV DUŠE nevyjádří. Básníci to nevědí, a tak tvoří...


odkaz a zdroj: www.davidwolfe.com

A teď k tvé Kvalifikaci k lásce. Docela by mě zajímalo, kam chodíš pro tyto nadpisy.

Kdo je vlastně způsobilý milovat?

Mohl bych to odbýt jednoduchým konstatováním, že nikdo! Jsme hloupé lidské plémě a milovat zkrátka neumíme. Způsobujeme sobě i druhým tolik bolesti a zklamání! Mnohdy živočišný chtíč a nenasytnost těla jen schováváme za pozlátko, kterému říkáme láska.

Lidé na planetě Zemi se učí milovat. A milování. Kvalifikován k lásce je podle mne každý, ale má-li to být opravdu Láska a milování druhého, musí člověk zájmy a skutečný prospěch druhého klást na první místo a své potřeby považovat za nepodstatné. Pokud miluji, pak RESPEKTUJI, UCTÍVÁM A OCHRAŇUJI. Láska dává to, co DRUHÉMU SKUTEČNĚ PROSPÍVÁ. Není zde prostor pro sobectví, nátlak a násilí. Sexualita zbavená Lásky není "božská" ani lidská, ale "satanská". Na dané téma ve mne uzrává náročné pojednání.

Maato, děkuji ti ze za to, jak nádherně obohacuješ a povznášíš naši komunitu.


odkaz a zdroj: warm1069.com

[Medvídek]

Je ale zajímavé, že řada dětí již od útlého věku má "mateřské pečovatelské" a nebo "otcovské pečovatelsko-ochranitelské" projevy vůči kamarádům nebo i cizím dětem (třeba na hřišti). A to i v případě, že nemají sourozence, o které by doma pečovali, nebo nemají příliš pečující rodiče. Podvědomě se ztotožňují s rolí maminky nebo tatínka.

Děti opakují po rodičích všechno, co vidí, že oni dělají. Proč za sebou tahají plastovou hračku a předstírají, že vysávají? No proto, že se snaží napodobit rodiče. Děti "kopírují" od rodičů všechno, jak věci dobré (slušnost), tak případně i ty špatné (sprostá mluva). Pokud o ně tedy rodiče hezky pečují, mají i oni potřebu se o někoho starat. Navíc každý má v sobě lásku, kterou potřebuje někomu dát.

[Snilko]

Děti opakují po rodičích všechno, co vidí, že oni dělají. Proč za sebou tahají plastovou hračku a předstírají, že vysávají? No proto, že se snaží napodobit rodiče. Děti "kopírují" od rodičů všechno, jak věci dobré (slušnost), tak případně i ty špatné (sprostá mluva). Pokud o ně tedy rodiče hezky pečují, mají i oni potřebu se o někoho starat. Navíc každý má v sobě lásku, kterou potřebuje někomu dát.

Ja si myslím, že niektoré vlohy sú vrodené. Samozrejme všetko sa najviac ovplyvní výchovou a rodičovskými vzormi správania, či už v komunikácii, partnerských vzťahoch, prejavovaní si lásky...

Keď rodičia budú mať prehnané očakávania od svojho dieťaťa a budú nespokojní, budú mu stále vtĺkať do hlavy, aké je neschopné, podpriemerné, hlúpe, slabé (v učení) a ak ho ešte budú porovnávať s lepšími žiakmi ("Pozri sa na Janku, tá má dobré známy, nie ako ty."), ak ho budú zosmiešňovať, vysmievať sa mu, vychovajú nesebavedomého človeka, ktorý si nenájde svoje miesto v živote a bude sa celý život trápiť a porovnávať sa s tými lepšími.

Ale ak mu povedia "no vidíš, v matematike si lepší ako Jožo, len sa ďalej snaž a pracuj na sebe", tak takýmto prístupom nič nepokazia a vychovajú plnohodnotnú spokojnú osobnosť.

[Medvídek]

...vychovajú nesebavedomého človeka, ktorý si nenájde svoje miesto v živote a bude sa celý život trápiť a porovnávať sa s tými lepšími.

Člověk se vždy musí porovnávat s těmi lepšími, jinak se sám nezlepší. Když se bude porovnávat s těmi horšími, nebude na sobě pracovat, protože je prostě "lepší než on".

[Snilko]

Kvalifikován k lásce je podle mne každý, ale má-li to být opravdu Láska a milování druhého, musí člověk zájmy a skutečný prospěch druhého klást na první místo a své potřeby považovat za nepodstatné. Pokud miluji, pak RESPEKTUJI, UCTÍVÁM A OCHRAŇUJI. Láska dává to, co DRUHÉMU SKUTEČNĚ PROSPÍVÁ. Není zde prostor pro sobectví, nátlak a násilí.

Plyšáček, nemôžem s tebou súhlasiť. Mne sa vôbec neosvedčilo to, že som toho druhého mal v rebríčku hodnôt na prvom mieste, potom dlho, dlho nič a až na samom konci rebríčka som bol ja. Ona si ma potom nevážila, zametala so mnou atď.

Myslím si, že ak chceš, aby si ťa vážili druhí, najprv si musíš vážiť sám seba.

Ale na druhej strane to môže byť aj tak, že som natrafil na tú krajne nesprávnu osobu.

Samozrejme, že Láska je o dávaní druhej osobe a nie sebe.

[Plyšáček]

Snilko, netvrdím to, co tam ty čteš.
Psal jsem toliko o láskyplném upřednostnění potřeb milované osoby před osobním chtíčem.
Souhlasím s tebou v tom, že abychom mohli opravdově milovat druhé, musíme nejprve milovat a přijímat sebe sama.

[Maataa]

Děkuji všem za příspěvky, konečně jsem se dostala aspoň k souhrnné odpovědi...

Lásku vnímám jako STAV DUŠE, přirozený harmonický stav prožívání, kdy druhého (nebo obecně cokoliv milujeme) vnímáme "s láskou". Co to ovšem znamená... Prožíváme k němu blízkost, náklonnost, sounáležitost, sympatie, v nejvyšším stupni zamilovanosti pak spojení a jednotu s ním. Duše milujících se lidí jsou prostoupeny a neoddělitelně propojeny.

Tento duši přirozený stav je mnohdy narušován duševními poruchami, rozumovými konstrukty a vlivem kritické společnosti. Pak se již nejedná o skutečnou lásku, ale pouhé parodie na tento BOŽSKÝ STAV VĚDOMÍ. Viz mnohé romantické telenovely a americké komedie.

Plyšáčku, tvoje označení lásky jako stav duše je opravdu přesnější než soubor emocí, kterými se v nás projevuje. To, co jsi psal, že prožíváme, je (kromě té zamilovanosti) projevem i dalších druhů lásky, nejen partnerské. Například k blízkým přátelům a nebo dětem může člověk cítit totéž.

To, že většina lidí nedokáže milovat na "božské úrovni", podle mne ale neznamená, že by to v jejich případě musela být parodie, spíš nedokonalá snaha přiblížit se dokonalému. Každý miluje, jak umí, ale to ještě automaticky neznamená, že se Lásce vysmívá.

A hlavně - díky lásce se rodíme.

Zatím to tak asi pořád ještě je. Ale jak jistě víš, k narození dítěte někdy láska není třeba a jindy ani láska nestačí.

Děti opakují po rodičích všechno, co vidí, že oni dělají. Proč za sebou tahají plastovou hračku a předstírají, že vysávají? No proto, že se snaží napodobit rodiče. Děti "kopírují" od rodičů všechno, jak věci dobré (slušnost), tak případně i ty špatné (sprostá mluva). Pokud o ně tedy rodiče hezky pečují, mají i oni potřebu se o někoho starat. Navíc každý má v sobě lásku, kterou potřebuje někomu dát.

Medvídku, ne vše je pouze okoukané od rodičů nebo okolí. Každý je jedinečný, ne jen poloviční kopie otce a poloviční matky. Základní temperament je třeba vrozený, ale řada věcí se formuje podle zkušeností z okolí, ale i ze sebereflexe. Někdo dokola staví z kostek, dokud nepostaví komín dle svých představ, jiný po prvním pokusu rozkope kostky po pokoji… Někdo má potřebu pečovat už od dětství, někdo ji nikdy nepocítí.

Keď rodičia budú mať prehnané očakávania od svojho dieťaťa a budú nespokojní, budú mu stále vtĺkať do hlavy, aké je neschopné, podpriemerné, hlúpe, slabé (v učení) a ak ho ešte budú porovnávať s lepšími žiakmi ("Pozri sa na Janku, tá má dobré známy, nie ako ty."), ak ho budú zosmiešňovať, vysmievať sa mu, vychovajú nesebavedomého človeka, ktorý si nenájde svoje miesto v živote a bude sa celý život trápiť a porovnávať sa s tými lepšími.

Člověk se vždy musí porovnávat s těmi lepšími, jinak se sám nezlepší. Když se bude porovnávat s těmi horšími, nebude na sobě pracovat, protože je prostě "lepší než on".

Snilko, souhlasím s tím, že neustálé zdůrazňování nedostatků (často plynoucích z nepřiměřených nároků) a srovnávání s někým „lepším“, dokáže hodně ovlivnit sebedůvěru a sebehodnocení dítěte. Menší děti (a nejen ony) se často vidí pohledem těch, na kterých jim záleží, a okolí jim dává najevo, co je a není úspěch. Dítě by mělo zažít ocenění za úspěch (i dílčí), i kdyby mělo jít o naprosto obvyklou věc, kterou se naučilo. Ale pokud jim blízcí budou dávat najevo, jak jsou nedostatečné, hodně dlouho (a někdy i celý život) budou věřit, že takové opravdu jsou.

Moje máma měla tento styl výchovy jako „motivační program“. V čemkoliv, co jsem kdy dělala, vždy našla někoho lepšího (pro různé oblasti různé lidi). Jakýkoliv i dílčí úspěch byl samozřejmost (a potvrzení její „úžasné“ výchovné metody), výjimečně přišla pochvala. Dosáhla tím jen toho, že jsem se časem přestala více snažit, protože jsem stejně nikdy v ničem nebyla v jejích očích dost dobrá. A „jela“ jsem si tempem, které mi vyhovovalo. Některé oblasti jsem z vlastní vůle posilovala, jiné pro mne důležité nebyly.

Medvídku, ano, je dobré se porovnávat i s lepšími, ale současně je důležité umět ocenit své vlastní úspěchy na cestě vzhůru, ne si jen říkat "pořád je někdo lepší a já jsem nula k ničemu". To je pak totiž dost těžké udržet si motivaci v cestě pokračovat.

Kvalifikován k lásce je podle mne každý, ale má-li to být opravdu Láska a milování druhého, musí člověk zájmy a skutečný prospěch druhého klást na první místo a své potřeby považovat za nepodstatné.

Plyšáček, nemôžem s tebou súhlasiť. Mne sa vôbec neosvedčilo to, že som toho druhého mal v rebríčku hodnôt na prvom mieste, potom dlho, dlho nič a až na samom konci rebríčka som bol ja. Ona si ma potom nevážila, zametala so mnou atď.

Snilko, netvrdím to, co tam ty čteš.
Psal jsem toliko o láskyplném upřednostnění potřeb milované osoby před osobním chtíčem.
Souhlasím s tebou v tom, že abychom mohli opravdově milovat druhé, musíme nejprve milovat a přijímat sebe sama.

Pokud je to opravdová oboustranná láska, tak i když dáváš, tak netratíš, protože současně dostáváš od svého protějšku…
Láskyplné upřednostnění potřeb milované osoby je často naplňující, ale člověk by při tom neměl ztratit sám sebe, svou jedinečnost. Protože by tím mohl ztratit i tu část sebe, která jeho protějšek k němu přivábila, byl by někým jiným.

Láska by neměla chtít lidi zotročit, změnit, zmanipulovat. A neměli by si to dělat ani zamilovaní sami sobě dobrovolně.

[Maataa]

Retrospektiva I. - Malá Maataa

Jedné neděle na konci sedmdesátých let se na světě objevil dáreček - Maataa. Dárek to byl v mnohém nečekaný. Nejen že se objevil o více než dva měsíce dříve, ale především byl rodinou očekáván ten Maataa, nikoliv ta Maataa...
Svou životní pouť jsem tedy započala na nedonošeneckém oddělení, bez přítomnosti matky, jak bylo v té době normální. K rodičům jsem se dostala jako tříměsíční. Z doby před příchodem domů existuje jediná fotka a to ze dvou měsíců. Byla jsem velmi čilé dítě, chodit jsem prý začala bez opory v osmi měsících (nekorigovaně) a byla jsem živel k nezastavení. To mi vydrželo dlouho. Dnes bych měla nálepku "hyperaktivní". Tenkrát se tomu říkalo mnohem hůř a zmíním se o tom později. Až na tuto aktivitu jsem byla poměrně bystrá a šikovná holčička.

Rodiče
Máma byla hlavou rodiny, takový generál. Vzhledem k upozornění lékařů, že bych mohla být opožděná a bude potřeba se mnou intenzivněji pracovat, věnovala mi máma hodně péče, především v oblasti vývoje dovedností a znalostí. Někdy to až přeháněla. Například když jí řekli, že jsem moc drobná, vykrmila mě jak prasátko. V roce a půl jsem (dle lékařských záznamů) nevykazovala odchylky od svých vrstevníků. Dokud jsem byla malá, také se se mnou docela mazlila.

Táta se mnou, díky práci na směny a brzkému návratu mámy na částečný úvazek do práce, trávil také poměrně dost času. Ten mě spíš hlídal a nechával mi volný prostor, hlavně když měl klid. Měl specifický smysl pro humor a neměl rád, když jsem se věnovala holčičím hrám. S oblibou mi házel panenku na zem po hlavě s tím, že je teď z ní blbeček, dával panence na holou apod. Podporoval klučičí aktivity - znát značky aut, stavět ze stavebnic (to jsem měla ráda), kopat do míče... Občas mě bral do dílny - to se mi líbilo ho sledovat, co dělá. Mazlil se se mnou převážně, když jsem nechtěla, to si mě odchytil, různě tiskl a třel se tváří o tvář. Když jsem nechtěla, tak dělal, že neslyší. Když jsem chtěla nebo potřebovala pomazlit, tak dělal, že mě nevidí a neslyší.

Ani dost holka ani dost kluk
Rodina si při mém narození přála chlapce. To, že jsem měla být kluk, jsem v dětství slyšela mnohokrát. Nejdříve jako příběh, později jako konstatování kvůli mému temperamentu, jindy jako výchovné "kdybys byla kluk, tak ..." Nevím, zda to bylo jen kvůli tátovi a nebo i mámě, ale myslela jsem si, že když budu více jako kluk, bude mě více chtít, více mít rád. Jako většina dětí jsem se snažila rodičům vyhovět. Mámě v jejím "rozvojovém programu", tátovi v tom být kluk, což vlastně i podporovala máma tím, že když jsem šla do školky, tak mě stříhala na krátko a (kromě zvláštních příležitostí) oblékala jako chlapce.

Školka
Školka pro mě byla relativně šťastné místo, protože jsem byla ráda v kolektivu. Téměř okamžitě jsem se spřátelila s chlapci. Učitelka mě nesnášela, nebyla jsem typické hodné dítě, které kam posadí, tam ho najdou. Neustále si stěžovala, dokonce doporučila rodičům podávání sedativ, než půjdu do školky. A každou chvíli návštěvu pedagogicko-psychologické poradny. Když si stěžovala moc, máma pak doma brečela, co to má za dítě. Když jsem nesplnila ve školce úkol dobře, doma jsem pak daný úkol musela dělat pořád dokola, aby se máma ujistila, že nejsem retardovaná.
Hlavní radostí byli moji kamarádi. Ti hlavní byli tři, chodili i k nám domů. Jeden měl postýlku vedle mě a často jsme spolu řádili a nebo si hráli pod dekou. Jmenoval se Pavel a jeho pindíka jsem, kromě tátova penisu, viděla jako první (a zkoumala) a on zkoumal moji pipinku. Dokonce jsem mu ukázala masturbaci, ale nepamatuji se, co na to říkal a jestli chápal, co dělám. Tak šly roky ve školce, pořád jsem se snažila být pro tátu kluk a jinak holčička. Asi mi to moc nešlo, protože mě i lidé venku považovali za chlapce a asi ve 4 letech mi to začalo vadit.
Poslední rok ve školce byl pro mě jiný. V rodině se narodila neteř a hodně lásky se přesunulo k té, v té době roční, krásné a hodné holčičce. Také "můj" Pavel odešel do školy a zbylí dva kamarádi se odstěhovali. Doma mě strašili školou a cítila jsem se sama a nemilovaná. V té době byl mou největší oporou dědeček, který (na rozdíl od babičky) neomezil svou lásku kvůli neteři a nepředhazoval mi ji. Doma mi v té době už často předhazovali sestřenici jako vzor holčičky.

Nejsem kluk, ale ošklivá holka
V onom předškolním roce přijeli na návštěvu bratranci. Táta měl několik modelů letadel, které jsem velmi obdivovala, ale nesměla na ně sahat. Výjimečně jsem je směla opatrně podržet při utírání prachu. A bratrancům (jeden stejně starý, druhý trochu starší) je daroval s tím, že to není nic pro holku a on kluka nemá. Bylo mi to líto a přestala se snažit být pro tátu synem. O pár měsíců později u nás byla ta perfektní sestřenice a měly jsme jít na karneval. Máma mi dříve ušila na hraní šaty pro princeznu a vyrobila korunku. A protože sestřenice neměla kostým, tak ona dostala moje šaty s tím, že je to hezká holčička a já nejsem žádná princezna, když nejsem hezká a mám krátké vlasy. Oblékli mě do košile a kalhot, musela jsem jí dělat panoše. Do té doby jsem si asi ani neuvědomovala, jaká jsem nehezká. Moc mě to ranilo takto to slyšet od nejbližších a ovlivnilo to moje sebehodnocení a sebevědomí.
I když objektivně vzato jsem opravdu nikdy nebyla kráska, ani jako malá...

Tímto končí první část, další bude pokračovat školou.

[Snilko]

O pár měsíců později u nás byla ta perfektní sestřenice a měly jsme jít na karneval. Máma mi dříve ušila na hraní šaty pro princeznu a vyrobila korunku. A protože sestřenice neměla kostým, tak ona dostala moje šaty s tím, že je to hezká holčička a já nejsem žádná princezna, když nejsem hezká a mám krátké vlasy. Oblékli mě do košile a kalhot, musela jsem jí dělat panoše.

Tak toto bolo od tvojich rodičov úplne necitlivé. Muselo to tvoju krehkú detskú dušu dosť zraniť. Asi všetci rodičia sú presvedčení, že svoje dieťa vychovávajú najlepšie, ako môžu, a že mu dávajú maximum. Ale bohužiaľ, nie vždy je tomu skutočne tak.

Moja matka si tiež myslela, že ma vychováva najlepšie, a pritom ani nevedela, že mi dosť ublížila. Ja som jej odpustil, ale náš vzťah je taký, že je medzi nami nejaká hranica alebo plot. A celkovo ma mama nevie pochopiť.

Maataa, myslím si, že pre svojho manžela si stále tá najkrajšia princezná - inak by sa s tebou predsa neoženil

[Maataa]

Retrospektiva II. - Maataa školačka

Druhá část zahrnuje dobu od nástupu do školy po přibližně šestou třídu. Je to docela dlouhý časový úsek, na který mám ale relativně málo vzpomínek.

Rodina
V tomto období se táta v podstatě stáhl z mojí výchovy, pouze neměl rád moje dětské návštěvy a moje kamarádky se ho bály. Už se se mnou nemazlil vůbec. Máma mě stále vedla systémem předhazování "lepších" lidí a jakýkoliv úspěch ji v tom utvrzoval. Chvály bylo pomálu, vždy když byla, tak s dodatkem "co je to platné, když...". Neměla to ale se mnou jednoduché. Poměrně často v té době nade mnou plakala, zmíním to v souvislosti se školou. Také výrazně ubylo mazlení až k téměř bezkontaktnosti.

Škola
Jak byla školka relativně šťastné místo, tak škola rozhodně byla jiná. V kolektivu jsem moc nemohla najít své místo. Díky hyperaktivitě jsem nezvládala být celou hodinu v klidu, natož s rukama za zády. Učení jsem zvládala hladce (kromě psaní, nikdy jsem nepsala krásně), ale brzy jsem získala nálepku "nevychovaný spratek, který se nedokáže zklidnit" a z toho plynoucí "mentálně opožděná". Pro děti kolem "ta divná". Ač jsem měla převážně jedničky, učitelka dospěla k názoru, že patřím do zvláštní školy. A naštvalo ji, že mě z pedagogicko-psychologické poradny poslali zpět, že pro ZvŠ není důvod (to se pár let opakovalo). Do toho začal pokus spolužáků o šikanu. Řada se pokusila mě zbít, ale špatně dopadli. Přibyla mi tedy ještě nálepka "rváč". Poznámky byly na denním pořádku. Jako způsob pro soustředění a zklidnění jsem používala kreslení, ale za to jsem měla často poznámky, mámu to užíralo a nepomohlo ani to, že jsem měla pěkné známky. Od druhé třídy do čtvrté se nám vystřídalo mnoho třídních učitelek. Za zmínku stojí jedna z konce třetí. Ta jako první na mě, místo poznámek, použila pozitivní motivaci a pochopila, proč si kreslím. A podařilo se jí mě zklidnit. Do čtvrté jsem k další učitelce díky ní šla už bez nálepky. Od páté třídy jsem šla na jinou školu a tam jsem byla opravdu šťastná. Od šesté jsem, bohužel, šla na střední, kde to zas až tak dobré nebylo. Ale nebylo to jako na prvním stupni.

Kamarádství
V první třídě jsem nikoho bližšího neměla. Ve druhé mě uměle, díky jakémusi projektu, dali dohromady s jednou spolužačkou a kamarádství nám vydrželo až do mého přestupu na jinou školu. Také mi máma našla ve druhé o rok starší holčinu na vodění do školy a s tou jsem se dostala k partě z vedlejší ulice. O většině našich aktivit naštěstí rodiče nevěděli. Pořád jsme někde lítali, nejčastěji v lomech za městem. Kamarády kluky jsem moc neměla, jen dva o rok mladší v družině, ale neexperimentovali jsme. Zato se spolužačkou někdy ano, zvlášť s oblibou jsme napodobovaly naše vedoucí z kroužku. V páté jsem měla řadu kamarádek i kamarádů a prvního ctitele, který chtěl na diskotéce na škole v přírodě tančit jen se mnou a pomáhal mi někdy s taškou domů.

První lásky
Na táboře po čtvrté třídě jsem poznala a spřátelila se s jedním Petrem. Moc se mi líbil. Asi v půlce pobytu jsem mu dala pusu na tvář. A schytala za to facku. Do konce tábora se se mnou nebavil. Další byl onen spolužák v páté. Když nepočítám pusinky od Pavla ve školce, tak od něho jsem dostala první pusinky. Vše skončilo mým přestupem na další školu.

Potíže s muži
Ve čtvrté jsem se stala opakovaně terčem zneužívače, naštěstí nic nestihl, jen sáhnout. Měla jsem strach a nebyla jsem schopna nic udělat. Máma moje vyprávění brala jako projev bujné fantazie. Pomohl mi otec spolužačky.
Také jsem se ve čtvrté "setkala" s exhibicionistou.
V šesté jsme měli tělocvikáře, který si rád sáhnul přes oděv (v té době ještě ony slušivé modré kalhotky a bílé triko). Poté, co se vyspal na školním výletě s patnáctkou, byl nucen opustit školu.

Poslední část už bude z období dospívání.

[Maataa]

Retrospektiva III. - Maatino dospívání

Toto období zahrnuje přibližně dobu do 21 let věku. Svým způsobem to bylo nejnáročnější, ale i jedno z nejlepších období mého života.

Rodina v pubertě
Ani v období puberty se mámin přístup k mé výchově zásadně nezměnil. Stále mi někoho předhazovala a v ničem jsem nebyla dost dobrá. Ale změna nastala u mne - naučila jsem se to téměř absolutně pouštět "druhým uchem ven". Vzhledem k tomu, že jsem byla od dětství hodně venku s partou a kamarádkou, byli rodiče zvyklí, že moc nejsem doma. A začalo mi období relativně velké svobody.
Do výchovy se ale vrátil táta. Bohužel převážně ve snahách omezovat moje aktivity a také v zásazích do soukromí, jako bylo procházení mých šuplíků s věcmi nebo otevíráním došlé pošty. S oblibou zesměšňoval moje kamarády a ještě více chlapce, kteří mi psali. Asi se tím snažil zachovat mi "nevinnost" co nejdéle, ale mě tím štval. Během školních let jsem totiž odvykla tomu, že by do něčeho mluvil.

Škola
Většinu dospívání jsem strávila na víceletém gymnáziu. Na škole se mi moc nelíbilo, ale dalo se to snést. Měla jsem pár kamarádek a kamarádů, ale hlavní zážitky jsem měla z prostředí mimo školu. Škola byla především povinnost. Lepší bylo až následné vzdělávání, které jsem si vybrala. Hlavně opuštění domácího hnízda a život na kolejích bez dozoru a od druháku i z větší části na vlastní náklady.

Život mimo školu
Počátkem devadesátých let mi do života vstoupila nová aktivita, která ovlivnila mnohé i do budoucna. Začala jsem chodit do skauta. A přes skauta jsem se časem dostala k partě trempů. To bylo to, co jsem si opravdu užívala. Výpravy do přírody s lidmi, kteří mě brali takovou, jaká jsem byla. Přes ně jsem se v patnácti dostala i do jiné party na dětské tábory, kam jsem potom jezdila dalších téměř 20 let.

Chlapci a chlapi
Období dospívání bylo i bohaté na objevování kouzla chlapců a později chlapů v jiné rovině než kamarádství...
Ve dvanácti letech jsem se ve skautu po letech potkala s "mým" kamarádem ze školky, Pavlem. Prý mě miloval už ve školce a začali jsme spolu chodit. Bylo to takové krásné a nevinné chození, později s opatrnými pokusy o fyzické sbližování. Rozešli jsme se v patnácti, když odešel do jiného města do učení. Další rok uběhl v dalším nevinném chození s drobnými experimenty. Tyto první lásky byly krásné, plné líbání a doteků. O prázdninách jsem se hluboce zamilovala do jiného vedoucího na táboře. I když jsem byla z hlediska této říše za zenitem, on mě považoval za moc mladou. Z této zamilovanosti jsem se vzpamatovávala řadu měsíců. V necelých 17 jsem dosti hrubým způsobem přišla o panenství. S tímto o pár let starším mužem byly i následující styky podobné, vždy to přičítal mojí nezkušenosti. Po rozchodu jsem rok neměla chuť a odvahu se sblížit s jakýmkoliv mužem. Potom zvítězily hormony mládí a přece jenom jsem nezůstala sama. Proběhlo pár vztahů a do života se mi vrátil vedoucí z tábora. Po opětovném setkání po pěti letech jsem se od něho držela dál a nepřipouštěla jakékoliv sblížení. A přece k němu došlo a byla to asi největší láska mého života, která ale neskončila happy endem. Když budu parafrázovat hit mého dětství "i když poznala jsem spoustu dalších mužů a jmen...", tak o nich se zmiňovat není třeba. Každý byl jiný a v něčem si byli podobní. Možná to někdy zmíním v jiné úvaze.

Tak bylo dokonáno dílo a z ošklivé holčičky Maaty se stala obyčejná dospělačka. Ale i ty obyčejné dostávají šanci. Takže o mnoho let později se z Maaty stala i matka. A děti mi přinesly do života novou radost a energii. Ale i obavy, jak už to tak bývá.