Tělesný kontakt pedagogů se žactvem

Ostatní témata odborného charakteru, která se nehodí do jiného subfóra - pediatrie, gynekologie, sexuologie, psychiatrie, právní otázky, problematika kolem dětské pornografie,...
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2640
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1581 x
Oceněn: 5010 x

Tělesný kontakt pedagogů se žactvem

Příspěvekod Plyšáček » 20.4.2017 7:04:27

Tělesný kontakt pedagogů se žactvem



DISKUSNÍ TÉMATICKÉ VLÁKNO PROBÍRAJÍCÍ PROBLEMATIKU TĚLESNÝCH KONTAKTŮ MEZI UČITELI A ŽÁKY, MAPUJÍCÍ RŮZNÉ PŘÍSTUPY, DOPORUČENÍ, SMĚRNICE A BĚŽNÉ ZVYKLOSTI

Obrázek
odkaz a zdroj: clipartfest.com
Uživatelský avatar
Plyšáček
Administrátor
Příspěvky: 2640
Registrován: 16.12.2015 20:40:20
Pohlaví: muž
Povolání: pedagog
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 1
... až do věku: 10
Děkoval: 1581 x
Oceněn: 5010 x

Tělesný kontakt pedagogů se žactvem

Příspěvekod Plyšáček » 20.4.2017 7:05:27

Kdo smí sahat na naše děti (Respekt.cz)



V českém prostředí kontakt pedagogů s dětmi v tomhle smyslu nic neupravuje. Ministerstvo školství nemá žádný podobný předpis, ani jej nechystá a neví, zda téma nějak řeší školní řády jednotlivých škol. Nezdá se to ale pravděpodobné...

Trochu aktivnější je například největší tuzemská volnočasová organizace Junák, která před časem zřídila pracovní skupinu pro bezpečí dětí. „Bavíme se o tématech, jako jsou noční bojovky, vhodnost rituálů, ale také o fyzickém kontaktu s dětmi,“ říká její členka, skautská vedoucí z Nového Města na Moravě a profesí lékařka Kristýna Koutenská. „Měl by z toho vzniknout kodex pro skautské vedoucí.“

Česká ležérnost v tématu přiměřenosti dotyků a intimity je ve srovnání se západním přístupem docela výrazná. Zejména v anglosaských zemích se téma intenzivně probírá, vznikají školní kodexy, profesní i vládní doporučení. Hlavní dilema přitom zní nejen, jak děti nejlépe chránit, ale také zda se to s ochranou trochu nepřehnalo.

Tak jako nespokojení studenti na severoamerických univerzitách pořádali v šedesátých letech tzv. sits-in, tedy jakési okupace vsedě, rozhodli se Diana, Lilly, Hana a Janna uspořádat před necelými pěti lety „hug-in“, což můžeme volně přeložit jako objímací stávku. Šlo o jediný den, kdy se studenti v poledne ve dvoraně školy věnovali vzájemnému objímání, a nebýt kanadských lokálních novin, asi by si události nikdo nevšiml. Přesto tenhle protest na střední škole ve městě Brampton vypovídá o něčem obecnějším.

Škola v provincii Ontario je jednou z několika, které zavedly zákazy dotýkání, tedy objímání, hlazení, plácání po zádech, ale i obyčejného plácnutí rukou („high five“), kterým se teenageři dnes tak rádi zdraví. Prohibice tělesných kontaktů mezi studenty je zatím na západních školách vzácná, ale jde o nový výhonek politiky, která zejména v anglosaských zemích už zapustila pevné kořeny. Takzvaná no touch policy, která zapovídá fyzické dotýkání mezi učiteli a studenty, už není bizarní výjimka, ale v Británii, USA, Kanadě nebo Austrálii docela silný trend. Ve Spojeném království například tenhle přístup doporučuje školám vláda a opatrně i někteří funkcionáři učitelských profesních organizací.

Bezdotyková pedagogika se začala prosazovat od devadesátých let jednak jako prevence sexuálního zneužívání dětí, ale také coby pojistka proti případům, s nimiž se v Česku zatím moc nesetkáváme – totiž křivým obviněním učitelů. V Británii se nařčení ze zneužívání (nebo také fyzických trestů) stalo častým nástrojem pomsty nespokojených studentů. Podobných kauz se objevují stovky ročně. Podle statistik končí dvě třetiny z nich osvobozením označeného pachatele, ale pachuť obvinění ze sexuální agrese a stres z vyšetřování může pedagogy psychicky doslova zničit. Školy proto zachvátila lehká panika a zavádějí úplné zákazy dotýkání jako prevenci, jak se nařčení, které může učiteli zničit kariéru, vyhnout. Je to jednoduché: pokud se pedagog dětí vůbec nedotýká, nehrozí, že bude kontakt interpretován jako osahávání.

Výsledek se ovšem dá těžko považovat za ideální. Trojice akademiků z Manchester Metropolitan University v polovině nultých let začala fenomén zkoumat a při rozhovorech s učiteli sesbírala docela znepokojivé případy. Počurané dítě, kterému si nikdo z učitelů netroufl vyměnit kalhoty, a škola raději zavolala rodiče. Děti s rozbitým kolenem, kterým pedagog dával zpovzdálí instrukce, místo aby jim ránu očistil a obvázal sám. Nebo sedmiletého chlapce, který uvízl hlavou v zábradlí a nikdo si netroufl ho obejmout, aby mu ulehčil stres z čekání na osvobození. „Děti jsou zvyklé na to, že se o ně dospělí starají, a přijít na místo, kde se jich najednou nikdo nedotýká, musí být docela děsivé,“ shrnula výsledky výzkumu jeho spoluautorka Heather Piper.

Není sama, kdo si to myslí. Letos v únoru nedotýkání na školách kritizovala na příslušné konferenci řada členů Britské psychologické společnosti. Padala silná slova jako „nehumánní“, „týrání“ nebo příklad, že praxe je, „jako by se dětem upíral kyslík“. Fyzický dotyk představuje zejména pro menší děti základní způsob komunikace. Když se jim rozvádějí rodiče nebo umře pes, objetí funguje coby jedinečný způsob útěchy. Lehký dotyk na ruce vrací soustředění žákům bloumajícím v myšlenkách, pohlazení po hlavě nebo poplácání po rameni v nich vyvolávají pocit ocenění, které stimuluje chuť se učit. Dotykem homo sapiens naznačuje druhému, že je jeho spojenec a ne nepřítel.

Ozývají se samozřejmě i argumenty, které bezdotykovou politiku hájí. Může představovat ochranu pro děti, které zažily sexuální zneužívání a jimž i dobře míněné dotyky pedagogů mohou trauma oživovat. „Lidé mají různou úroveň toho, jaké dotyky jsou jim příjemné,“ myslí si například krizová sociální pracovnice Meredith Bland, „a měli by mít možnost si sami určit, kdy, jak a s kým chtějí takovou míru intimity sdílet.“ Ale v nejednoznačném tématu fyzického kontaktu na školách má i tenhle názor svou protiváhu.

Známá autorka románů pro dospívají čtenáře Cheryl Rainfield, která v dětství sama zažila zneužívání, napsala, že to byly právě jemné a citlivé dotyky učitelů ve škole, co jí pomáhalo znovu získat důvěru v lidi a hojit staré rány. „Zoufale jsem toužila po bezpečném dotyku. Jediné, které jsem znala, byly ty spojené se zneužíváním, znásilňováním a mučením. A zažívat jemné a bezpečné dotyky mých soucitných učitelů naplňovalo moji hlubokou potřebu, aby se mnou někdo zacházel s jemností, vřelostí a láskou. Byla to jedna z věcí, které mě ochránily před tím, abych se zabila.“

Odborníci nejen za kanálem La Manche si proto většinou myslí, že fyzický kontakt je klíčovým prvkem budování atmosféry důvěry na školách. Mnohem lepší cesta než zákazy je pěstovat v učitelích dobrý odhad situace a respekt k individuálním potřebám, protože každé dítě dotyky snáší jinak. Případně je možné situace dopředu probrat s rodiči.

... „Ze svých zkušeností mám dojem, že české učitelky na prvním stupni jsou v tomhle směru docela šikovné,“ myslí si dětský psycholog Martin Hofman. Rodiče prý na ně nemívají ve vztahu k dotykům vůči dětem žádné zvláštní požadavky. „Učitelky, které znám, mívají přirozený cit, kdy dítě obejmout a povzbudit, dokážou odhadnout, co potřebuje,“ dodává Hofman.

...české školství zatím v tomto směru funguje v přirozené rovnováze. A to je cenná kvalita, kterou je dobré si chránit. Britská či americká zkušenost ukazují, že jakmile se ze škol ve fyzickém kontaktu ztratí důvěra a nastoupí kodexy, nikomu to moc neprospívá.

Zdroj: Kdo smí sahat na naše děti (Respekt.cz)

Obrázek
odkaz a zdroj: aspiregym.co.uk

Zpět na “OSTATNÍ”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů