Asceho výběr střípků životních

Osobní sdílení od členů, detailní popisy jejich životních osudů, vyprávění zajímavých příběhů, případně kazuistiky a příběhy z druhé ruky - příběhy zneužitých, životopisy slavných pedofilů ap.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 647
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2043 x
Oceněn: 1872 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 26.5.2017 22:20:00

Učiliště, V. část: Přírodovědný kroužek

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Po nástupu na učiliště jsem založil a vedl tzv. Přírodovědný kroužek. Oficiálně to byl kroužek jako každý jiný takový, tedy určený k nějakému rozumnému trávení volného času učňů. Mým nadřízeným, pravda s výjimkou toho, že by snad žáci působili nějaké hmotné škody či dělali problémy na veřejnosti, bylo lhostejné, čím se učni po škole zabývají. Naznačené nepravosti by na školu vrhaly špatné světlo - a tím ohrožovaly vedoucím jejich lukrativní pozice. Proto takové aktivity, které by učně zaměstnaly něčím, co je odvede od nekontrolovatelného chování, byly vítány. Přírodovědný kroužek však navíc poskytoval hmatatelné výstupy, které tito funkcionáři mohli prezentovat vůči školským orgánům i ředitelství firmy. Pochopitelně to podávali tak, aby to vypadalo, že jsou to právě oni, kteří v potu tváře vytváří nejen podmínky, ale dokonce sami osobně neváhají věnovat velké úsilí k všestrannému harmonickému rozvoji osobnosti příslušníků dělnické mládeže. Z pohledu těchto činitelů by se asi dalo říci: konečně. Jak jsem zjistil, tak vždy na počátku školního roku vznikaly i jiné kroužky – aby nejpozději do měsíce zase zanikly. Obvykle šlo o šití či vyšívání a podobné neakční, tedy mezi dorostenci ne zcela atraktivní, činnosti. Tyto pokusy o kroužky vedly vždy nějaké vychovatelky, více méně z donucení, přesněji řečeno dostaly to jako stranický úkol. Nebyli zájemci z řad učňů, ale ani vedoucích. Jepičí život těchto útvarů tak byl zcela logický.

Pro mne byl Přírodovědný kroužek zdrojem duševního uspokojení – skutečně mne nesmírně baví předávat své znalosti i zkušenosti, organizovat a řídit mladé lidi. K tomu přidejme již jaksi méně chvályhodné motivace, jako bylo to, že konečně jsem měl možnost vlastně si vytvořit velkou „partu“ podle svých představ a ještě si v ní vychovávat své obdivovatele. Bylo mi jasné, že Přírodovědný kroužek byl pro mé nadřízené doslova spásou, protože v oblasti volnočasových aktivit učňů dosud schytávali jednu kritiku za druhou, a to je doslova psychicky týralo. Co myslíte: Kdybych náhodou měl kázeňský problém, řekněme se vztahem k nějaké žačce, ihned by mne vyhodili, nebo by se to snažili ututlat, aby mohla být zachována moje profesionální práce? Pravděpodobnost, že na tuto otázku bude odpověď pro mne příznivá, jsem považoval za velmi vysokou. Realita ovšem nakonec ukázala, že byť tento můj předpoklad byl rozhodně většinově správný, přesto se objevila u jedné vedoucí osoby taková opačně orientovaná motivace, že ani „pud pracovní sebezáchovy“ ji nedokázal přebít – zde se bavíme o ženské pomstychtivosti.

Název Přírodovědný kroužek byl zastřešujícím pro několik dílčích útvarů – ty jsem označoval jako sekce. Šlo o přísně hierarchicky uspořádanou strukturu. V následující stati popíšu, jak vše fungovalo od mého druhého roku působení na učilišti, kdy jsem již zvládl všechny mé nápady dotvořit k obrazu svému.

Přírodovědný kroužek se dělil se na tři oficiálně deklarované sekce – fotografickou, elektrotechnickou, přírodovědnou a dvě „tajné“ sekce – Rychlé spojky a Bratrstvo zlatého psa. Každá sekce měla svého velitele. Platilo pravidlo, že jednotlivý učeň mohl být nejvýše v jedné oficiální sekci, zatímco členové tajných sekcí mohli přijít na kteroukoliv akci kterékoliv sekce. Oficiální sekce měly stanovený, obvykle ale nedosažený, maximální počet 15 členů, tajné sekce měly vždy přesně po třech členech. Tajné sekce byly prezentovány tak, že jde o mé pomocníky, kteří mi pomáhají s organizací a přípravou schůzek, akcí, přenáší potřebné informace (tehdy nebyly žádné mobily) a podobně. Někdy bylo potřeba, aby běžní členové byli programem schůzky překvapeni, proto bylo nezbytné příslušné informace podržet v tajnosti – proto onen termín „tajné sekce“. No, ve skutečnosti to bylo malinko jinak – šlo o pečlivě vybrané učně (hochy v případě Bratrstva zlatého psa, resp. dívky v případě Rychlých spojek), kteří mi byli zcela oddáni a věděli o mně věci, které opravdu nebylo možno nikde sdělovat. Těchto šest mladých lidí (v nepřítomnosti běžných žáků) vůči mně bylo v prakticky shodném vztahu, jako kdysi členové mé party – tedy mi pochopitelně i tykali…

Jednou za měsíc se konala zvláštní porada s veliteli všech sekcí. Zde jsme hodnotili, plánovali, probírali členskou základnu či diskutovali závěrečné úpravy našeho časopisu.

Jednou za pololetí se v tělocvičně konala valná hromada Přírodovědného kroužku. Ta měla tři body. Nejprve náš interní program – to byla diskuze analogická tomu, jakou představovaly měsíční schůzky s veliteli sekcí. Rozdíl byl zejména v tom, že zde byli přítomni všichni členové kroužku, tedy okolo čtyřiceti osob. Druhým bodem byla výstavka našich prací ke zhlédnutí ostatním žákům a pedagogům našeho učiliště, ale i těm z jiných škol, jež pozval náš soudruh ředitel. Ten nikdy neopomněl pozvat i různé manažery naší mateřské firmy či pracovníky školského úřadu. Třetím – a žáky nejočekávanějším bodem, byla diskotéka.

Poznámky:

  • Náš časopis jsme „vydávali“ jako měsíčník a dlužno dodat, že to byla příšerná práce. Bez holek z Rychlých spojek bych to asi nebyl schopen zvládnout. Vše se ťukalo ručně na psacím stroji, maximálně přes dva kopírovací papíry. Stejný text se musel napsat vlastně čtyřikrát – aby bylo celkem 12 výtisků. Jakýkoliv překlep znamenal znehodnocení celého archu a psalo se pěkně znova. Obrázky jsme zhotovovali ve fotografické sekci na zvláštní typ fotopapíru - měl podobnou gramáž a další vlastnosti jako standardní psací – dal se tedy vložit do časopisu jako běžný list.

    V časopisu jsme uváděli organizační záležitosti, popisovali zážitky ze schůzek a vycházek jednotlivých sekcí kroužku, ale také se zde prezentovala různá dílka členů: básničky, krátké povídky, obrázky, fotografie. Nutno dodat, že texty jsem musel značně upravovat, někdy zcela přepracovávat…

  • Na výstavce elektrotechnické sekce byly mimo jiné také ukázky desek plošných spojů, které si členové pod mým vedením zhotovovali. No, pravda byla malinko jiná – všechny vystavené desky, jakož i již hotové přístroje, byly mými díly. Ty žákovské by se moc prezentovat nedaly, byť byly pochopitelně plně funkční. Také jsme vystavovali roztok modré skalice coby dále zužitkovatelný odpadní produkt z leptání cuprextitu (pro znalce: nepoužívali jsme obvykle chlorid železitý, ale Asceho směs akumulátorové kyseliny sírové a peroxidu vodíku). Zpracování vedlejších produktů v té době v usneseních strany velmi „frčelo“, a tak jsme u funkcionářů bodovali i v této oblasti.

  • Na diskotéce jsme měli velkou barevnou hudbu (80 žárovek ve čtyřech barvách, tedy čtyřech kmitočtových pásmech), opět coby výrobek elektrotechnické sekce kroužku. První stupně ozvučovací aparatury byly moje vlastní, až výkonový zesilovač a velké reprobedny patřily učilišti. Magnetofonové pásky a gramodesky s hudbou, která odpovídala požadovanému teenagerskému vkusu, byly také zapůjčeny ode mne…

  • Aby členové kroužku neměli ode mne jen různé výhody, museli také leccos strpět – například jsem nesnášel kouření, a tak jsem do každého člena, který tomuto zlozvyku propadl, hučel tak dlouho, dokud toho nenechal. Pravda, nepodařilo se mi to úplně u všech, ale u mnohých ano. Často jsme si povídali i mimo oficiální čas schůzek. Děcka za mnou ráda chodila večer, byl-li jsem ještě ve škole, tj. pokud jsem dělal v kabinetu nebo ve sborovně přípravy na výuku. Musím říci, že někteří z těch, kteří mi svěřovali své dušičky, opravdu neměli lehký život. Byli jsme si velmi blízcí…

    Na tyto odpolední či večerní „seance“ nechodili jen členové kroužku, i když ti nejčastěji, protože mne znali i mimo výuku a věděli, že pokud to půjde, vyslechnu je, poradím jim a vůbec mohou se na mne s čímkoliv obrátit. Občas přišla jedna nebo dvě dívky s rozbitým fénem či kulmou – doma dostaly na internát jen to nejobyčejnější, v podstatě „krámy“. A zatímco jsem opravoval, byla příležitost na popovídání, ale i na lechtivější zábavu – i když s rozdivočelou či naopak rozněžnělou puboškou na klíně se ne zcela ideálně utahují šroubky, vyjma těch do hlavy…

  • Členem Přírodovědného kroužku nemohl být kdokoliv. Pečlivě jsem si vybíral. Vedení učiliště toto sice poněkud těžce neslo, ale dal jsem jim jasně na srozuměnou: „Pokud po mně chcete výstupy, které půjdou prezentovat, nechte mi volné ruce. Dělám pro vás mnohem víc, než ostatní mí kolegové, takže žádám hezky umetenou cestičku. A potřebné zdroje.“ Musím říci, že na takto položený argument slyšeli. No, soudružka hlavní vychovatelka sice i tak měla výhrady, ale ostatní ji umlčeli.

    Členskou základnu jsem sestavoval tak, aby poměr mezi chlapci a dívkami byl asi 1:2. Mám ověřeno, že takováto parta je nejpracovitější, nejstabilnější, nejpohodovější a nejlépe řiditelná. Současně šlo o mladé lidi, u kterých bylo možno předpokládat, ať již na základě mého vlastního odhadu či doporučení od mně spřízněných duší, že mi budou oddáni. Přeci jen s partou učňů mimo areál školy bylo možné předpokládat, že se tu a tam ustoupí od vzoru školského chování – například že páry se povedou za ruce, přičemž i já si třeba stejným způsobem budu vykračovat po boku s některou žačkou. A rozhodně bych nepotřeboval, aby tuto, na jednu stranu nevinnou, avšak přesto nevhodnou záležitost, kdokoliv hlásil na jistá místa.

  • Přiznám se, že skutečné pořadí schůzek jednotlivých sekcí Přírodovědného kroužku si již nepamatuji, ale myslím, že to není ani podstatné. Bylo to vždy odpoledne, dvě hodiny týdně pro každou sekci. Tedy dejme tomu, že v pondělí pro přírodovědnou sekci, v úterý pro fotografickou a ve čtvrtek pro elektrotechnickou. Zhruba každou čtvrtou schůzku jsme měli program ve městě, což bylo členy vítáno, protože to byla příležitost, jak se dostat z areálu učiliště i mimo oficiální vycházky. Přitom kroužek měl přednost i před případným kázeňským postihem na internátu, kterým býval právě zákaz vycházek. V pondělí se starším členům křížily schůzky kroužku s internátními vycházkami, v takovém případě jsem netrval na účasti. Takže dotyční někdy přišli a někdy ne. Zkrátka vždycky jsme se nějak domluvili. S přihlédnutím k nemocnosti se nás tedy na jednotlivých „session“ scházívalo okolo deseti. Místo stanovených dvou hodin jsme nezřídka spolu trávili mnohem delší čas, ale to už záleželo nejen na tom, jak jsme stihli to, co bylo naplánováno, ale i na tom, jak si kdo chtěl se mnou poklábosit, či prostě jen pobýt, a pochopitelně také na tom, kolik jsem měl času.

Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

V příštím Střípku poodhalíme to, jaképak je skutečně ono tajemství tajných sekcí Přírodovědného kroužku.

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 647
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2043 x
Oceněn: 1872 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 2.6.2017 21:59:34

Učiliště, V. část: Přírodovědný kroužek

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


…Pokračování z minulého Střípku…


Tajné sekce Přírodovědného kroužku

Bylo zajímavé, kolik věcí se pro mne změnilo s příchodem nových žáků v mém druhém roce působení na učilišti. Najednou přišli přesně ti, na které jako kdybych snad čekal…

Bratrstvo zlatého psa

Vzhledem k našemu vzájemnému chování bych tyto tři kluky klidně mohl vydávat za své mladší bratry. Scházeli jsme se i mimo učiliště. Chodili jsme do jedné kavárny hrát šachy, kluci se mnou jezdívali i na dovolenou nebo do mého trvalého bydliště, kam jsem stále jednou za měsíc dojížděl. Obávám se, že nezasvěcený pozorovatel by mimo areál školy stěží odhadoval, kdo z nás se chová více jako puberťák. Byli jsme zkrátka bezvadná parta. Připadal jsem si s nimi tak, jako by se čas vrátil do doby mých bunkrů Taem Ykeny. Scházeli jsme se ještě několik let po mém odchodu z učiliště.

Formálním velitelem této sekce Přírodovědného kroužku byl Míša. To, jakým způsobem jsem jej vytipoval a angažoval, je značně choulostivé povídání. Jde o jednu z nejkritičtějších pasáží mého života a bude zde uvedena až na ni přijde řada v časové posloupnosti – příslušný Střípek bude uvozen ikonou se zkříženými meči…

Poznámka:
Název sekce vznikl, když jsem jako dárek od učňů obdržel plyšového pejska zlatavé barvy (mám jej dodnes). Uvědomil jsem si, že oni tři kluci jsou jako mí bratři a já současně (to ovšem na všechny) stejně hodný (zlatý) jako přísný (pes). Při čtení dejte prosím pozor na záměnu jmen Míša (chlapec, člen Bratrstva zlatého psa) a Máša (velmi hezká dívka, o kterou jsem stál coby o svoji životní partnerku).

Rychlé spojky

Šlo o tři děvčata, která musela splňovat následující vlastnosti. Především absolutní oddanost mojí osobě. Když říkám absolutní, tak myslím opravdu absolutní. V podstatě jsem si s nimi mohl dělat, co jsem chtěl. Další povahový rys byla „okleplost“, umění všude se vetřít, všechno zdůvodnit, vymluvit se… Laskavý čtenář nechť si uvědomí, že tehdy neexistovaly mobily, neexistoval internet… Tyto dívky jsem posílal kdykoliv a kamkoliv, kde jsem potřeboval něco vyřídit či zařídit. Lhostejno, zda mé soukromé záležitosti, věci okolo kroužku nebo školy, mimo výuku i během ní, a to i když zrovna nebyly na mé hodině, ale u některého jiného učitele. Běhat musely v rámci učiliště i města… Muselo na ně být naprosté spolehnutí. Musely mít také jistou úroveň inteligence, a to přinejmenším proto, že „v cílovém místě“ si při jakékoliv předem neočekávané změně situace nemohly vyžádat žádnou konzultaci, ale musely rozhodnout samy a správně. Hodně mi pomáhaly s přípravou laboratorních pomůcek na výuku i s chodem Přírodovědného kroužku – například to ony opisovaly na psacím stroji texty do našeho časopisu.

Za velitelku jsem ustanovil Renku, protože měla mezi spolužáky přirozenou autoritu. Nicméně na porady velitelů sekcí Přírodovědného kroužku chodila Ivetka (Passiflora), protože ta jediná z této trojice bydlela na internátu.

Dívky z Rychlých spojek

Renka

Renka bydlela ve městě školy a bylo to takové typické dítě ulice. Špičková kamarádka. Obvykle velmi veselá a nezkazila žádnou legraci – pokud ovšem její mysl nedlela zrovna v depresivní rovině, což se tu a tam stávalo. Doma o ni nestáli, na základní škole měla plno problémů, v podstatě se dá říci, že ji kvůli jejímu chování nikdo neměl rád. Nějakou shodou okolností se stalo, že jsem si s ní začal povídat – a nakonec to vyústilo v to, že se ke mně přimkla. Nenazval bych to láskou, to opravdu ne, spíš šlo o nějakou kombinaci „mít rád“ plus vděčnosti.

Když jsem tuto dívku poznal, tedy při jejím nástupu na učiliště, bylo jí 14 let. Nebyla již několik týdnů pannou – kombinace prázdnin trávených na ulici, jak jinak než ve společnosti alkoholu a starších chlapců, udělala své. Brali si ji ti nejokleplejší z party, a ti již podle Renky byli dospělí. No, vzhledem k věkové kombinaci (dívce méně než 15, jim naopak více než 18) a četnosti erotických hrátek, by se dalo říci, že chlapci zřejmě milovali adrenalinový sport. Asce by ještě měl dodat: Hoši, vítejte v klubu…

Občas jsem s Renkou také měl sex. Když jsem měl volnou hodinu, ale potkala mne špatná nálada či soudružka hlavní vychovatelka (což značilo, že pokud jsem tu špatnou náladu neměl dosud, právě se stalo), tak jsem si k rozptýlení chmur, čili k sexu, klidně vytáhl Renku z hodiny. Třeba takhle – zaklepal jsem na dveře třídy, kde právě učila kolegyně:
„Soudružko inženýrko, potřeboval bych, jestli byste na chvíli mohla postrádat Renku.“
„Jistě! Renko, tak si látku pak dopíšeš, ano?“
„Jasně, soužko, žádný strachy!“
Když jsme pak byli už sami na chodbě, ptá se mně Renka: „Chceš moje nohy, takže někam doběhnu, nebo píču mezi nima, takže jdeme do kabinetu?“
„Ale no tak, Renko, jak to mluvíš…?!“
„Jé, promiň, kápo, já zapomněla, že je ještě vyučování, takže musím mluvit spisovně. Tak soráč, jo? Dám to ještě jednou. Chceš mě někam poslat, nebo mě ojedeš?“
No jo no – chcete-li za přítelkyni holku z ulice, musíte tu a tam něco překousnout…

Popis osoby:
Asi 165 cm vysoká, typ postavy někde mezi štíhlá a plnoštíhlá. Krátké tmavší lehce kudrnaté vlasy, které jí neslušely. Pěkně tvarovaná prsa č. 2. Celkově průměrně hezká, čili úplně obyčejná dívka, přičemž bych ale výrazně vyzdvihl její krásné nohy a zadeček… Na její přirození bylo také radost pohledět, takže jsem si jej rád užíval…

Osobnostní profil:
Vulgární, drzá, kouřila, dost holdovala alkoholu, měla ráda sex a byla promiskuitní. Přesto měla citlivou duši, což v kombinaci s jejím životním stylem svádělo její psychiku na scestí sebevražedných myšlenek. Podařilo se mi rozmluvit jí experimentování s fetováním, aspoň trochu snížit denní dávku cigaret a rozptylovat její deprese.

Protože Renka byla „pro každou špatnost“, rád jsem s ní prováděl různé erotické experimenty. Například jsme vymýšleli, jaká poloha při masturbaci by byla nejvhodnější, aby v případě potřeby šlo co nejrychleji předstírat, že nejde o žádný nevhodný kontakt se žákyní, ale současně aby partnerka mohla být co nejkvalitněji uspokojena. Osvědčila se nám poloha, kdy Renka stála zády ke stolku, opírala se o něj oběma rukama, nohy ale měla poměrně daleko od tohoto stolku a roztažené. Byla jen málo prohnutá do oblouku, spíše stála našikmo, ale nikoliv čelem, nýbrž zády ke stolku. V popsané poloze jsem měl jednoduchý přístup jak k ústům, tak rukou k prsům a přirození. Renka se zase mohla snadno napnout a zapřít, což usnadňovalo dosažení orgasmu při masturbaci. Této poloze jsme spolu, ale i někteří zasvěcení, začali říkat „Na Renku“. Používali jsme toto sousloví třeba ve větách typu: „Dáme Renku?“ nebo ještě kratčeji: „Co takhle na erko?“

Renáta

Popis osoby:
Asi 165 cm vysoká, plnoštíhlá, středně dlouhé blond vlasy, prsa č. 3. Průměrně hezká dívka.

Renáta také bydlela ve městě školy. Její rodina, potažmo i domácí zázemí, bylo ale na rozdíl od obou zbylých členek Rychlých spojek poměrně solidní. Byla vcelku dobře vychovaná, z oné trojice bezkonkurenčně nejlépe – žádné neslušné výrazy, nekouřila, nepila alkohol. Myslím, že mě dost milovala. Bylo „samozřejmé“, že po jejím vyučení, až už nebude mojí žákyní, si ji vezmu za manželku…

Stejně jako Rence, i Renátě bylo při nástupu na učiliště 14 let. Ovšem na rozdíl od ní byla pannou, což jí vydrželo až do šestnácti, kdy ji o poctivost připravil při nějaké náhodné příležitosti stejně starý spolužák. No, když se Asce k ničemu neměl, že…

O prvních Vánocích v době jejího pobytu na učilišti úplně zbláznila rodiče, když jim líčila, jak žiji sám a že z tohoto titulu rozhodně celé vánoční prázdniny musím trávit u nich. Měl jsem bydlet s ní v dětském pokoji, z kterého na tu příslušnou dobu vystrnadila mladšího bratra. Zařídila pro mě dárky…

Pravda, zvala mě na ty Vánoce k nim domů opravdu vážně, a když jsem přesto projevil nějaké pochybnosti, přinesla mi i dopis od své matky, kde bylo pozvání jednoznačně vysloveno. Ale bral jsem to na lehkou váhu. Ostatně moje tradice byla slavit Vánoce v mém rodišti, jak jsem popsal již dříve. Ovšem po Vánocích jsem si to pěkně slízl. Totiž do školy za mnou přišla Renátina matka a vyprávěla mi, jak její dcera celé Vánoce probrečela, protože jsem nepřišel. Přinesla mi nějaké cukroví a ty dárky… Přiznám se, že mi to, že jsem pozvání neakceptoval, nakonec bylo i poněkud líto. Na druhou stranu dalším důvodem toho, proč jsem netrávil Vánoce s Renátou, bylo i to, že jsem měl obavu, aby Renáta vše nevzala tak, že od nynějška spolu budeme chodit. Kromě toho, když vše kupodivu pohodově vzala matka, měl jsem starost, jak by mě bral otec. Kdybych totiž přišel, a tak, jak si prosadila Renáta, i s ní sdílel pokoj, muselo by být jejím rodičům jasné, že si ona ve svých čtrnácti letech přivedla o třináct let staršího muže, svého učitele, asi ne proto, abychom si večer vyprávěli pohádky, ale že zcela nepochybně dojde na sex. A tudíž, že by z toho mohl být slušný průšvih, ke kterému by vlastně oni jaksi vytvořili všestranné předpoklady…

Po zmíněné matčině návštěvě učiliště mi alespoň docvaklo, proč se mne pár prvních dní nového roku Renáta stranila, a když jsem jí něco říkal, tak se červenala. Asi se styděla za sebe i za to, že za mnou byla její matka. Ale po krátkém čase vše odeznělo a opět byla mojí kamarádkou a skvělou členkou Rychlých spojek.

To jsem ale nejprve nevěděl, že Renka, která byla sice ve své rodině poněkud matce na obtíž, si tentokrát doma pořádně dupla. Prý jsem měl být u Renáty na Vánoce, ale jen proto, že mi něco naléhavého v mém trvalém bydlišti do toho vlezlo, tak jsem nebyl. A je prý ostuda, že její rodina mi nic takového nenabídla. Řádila prý tak, že nakonec se její matka sešla s matkou Renáty, aby vyzvěděla, co a jak vlastně bylo. I když ty dvě ženy byly každá ze zcela jiného sociálního prostředí, nějak si padly do oka a začaly se tu a tam scházet na kávu. A tak jak u té kávy tlachaly, vymyslely plán, „jak rozparcelovat soudruha učitele“. Mělo to být tak, že proto, abych nebyl tak osamělý, vždy týden jsem měl bydlet v jedné rodině a poté zase u druhé rodiny. Renčina matka jen měla obavu, že u nich přeci jen nebudu mít takové pohodlí, protože má čtyři děti (ale žádného manžela). Ještě že zůstalo jen v úrovni úvah, protože já měl skvělý podnájem a nikam se nechtěl stěhovat. Navíc Renka i Renáta byly sice úžasné kamarádky či přítelkyně, ale rozhodně jsem se k nim nechtěl nijak poutat. Na druhou stranu i já měl po seznámení se s plánem dospělaček v hlavě problém, nebo spíš zmatek, a sice ohledně Renčiny rodiny. Považte: samotná žena středního věku, kterou by moc těšilo, že navenek, tj. pro její známé, by měla tak nóbl druha, totiž pana učitele. Přitom by mi pochopitelně tolerovala Renku. Zvažoval jsem: Třeba by tolerovala i víc? Ze tří manželství, která byla za ní, měla celkem čtyři děti: Renku (14 let), syna (13 let), dceru (11 let) a ještě jednu dceru (8 let). Samozřejmě mi myšlenky sklouzávaly k těm dvěma Renčiným nevlastním sestřičkám. Ta děcka by potřebovala doučovat, celkově vést… Měl bych k nim snadný přístup. A Renčinu součinnost při čemkoliv, co bych si jen řekl. A matku, která by jistě podle potřeby trpěla přinejmenším selektivní slepotou… Tohle bylo hodně lákavé…

Upozornění pro čtenáře

Příští Střípek bude celý vyhrazen třetí člence Rychlých spojek, dívce, jejíž význam jsem tehdy pro sebe nedoceňoval, ačkoliv reálně byl zcela výjimečný. Tou dívkou je Ivetka, alias Passiflora. Aj aj aj… Střípek bude uvozen ikonou se zkříženými meči…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 647
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2043 x
Oceněn: 1872 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 9.6.2017 22:06:49

Učiliště, V. část: Přírodovědný kroužek

(Střípek s choulostivým obsahem, který nemusí být po chuti každému čtenáři)


…Pokračování z minulého Střípku…


Passiflora

Ivetka, alias Passiflora, byla asi 170 cm vysoká štíhlá dívka s kratšími světle hnědými vlasy v nehezkém účesu, zelenkavýma očima a skoro bez prsou. Měla pěknou pružnou postavu. Obzvláště bych vyzvedl krásné dlouhé nohy, mezi kterými bylo luxusní přirození. Celkový dojem však výrazně kazil obličej. Snad se ani nedá říci, že byl nehezký, i když asi ano, ale podstatnější bylo to, že jako kdyby vyzařoval zlobu, či co já vím… Pokud by filmové studio potřebovalo obsadit roli mladé gestapačky mučící nevinné oběti, jistě by Ivetka podle obličeje byla nepřekonatelnou kandidátkou. Navenek se tak trochu v souladu se svým výrazem i chovala. Nejspíš proto neměla ani žádné přátele. Ovšem již brzy jsem poznal, že toto je jen taková její obranná póza. Její duše totiž tomuto vzezření a chování vůbec neodpovídala. Naopak byla citlivá a ještě více zmítaná pochybami, komplexy a depresemi než Renka. Ivetka měla hezké plné rty, které jako by byly přímo předurčeny k líbání – to, že zbytek obličeje byl spíše odpudivý, mne nijak neodrazovalo, zatímco to, že potenciální uchazeče o ni však bezpochyby ano, mi naopak vyhovovalo.

Ivetka byla mezi spolužáky velmi dynamická, ráda a úspěšně se prosazovala. Ale pokud jsme byli sami, pak tato ochranná maska z ní úplně spadla a spíše poslouchala, co povídám, a neskákala mi do řeči. Byla vděčná za každé milé slovo. Prahla po vlídnosti asi jako poutník ztracený v dunách Sahary po vodě.

Byla jedním z mnoha dětí na učilišti, které překáželo v nové rodině své matky, tedy bydlela na internátu a domů jezdila jednou za měsíc na víkend. To mělo tu výhodu, že za mnou mohla zaběhnout i večer, když jsem si v kabinetu dělal přípravy na výuku. Často jsme si spolu povídali, dali jsme si přitom třeba kávu a bylo nám hezky. Bylo vidět, že něco takového jí schází. Vlastně všichni ostatní dospělí na ni celý život jen řvali a odháněli ji. Její duševní potřebu sounáležitosti nebrali vážně, zkrátka si na ni nebyli ochotni udělat čas. Možná, že v tom hrálo roli i to, že ona nebyla tou manekýnkou či princezničkou, kterou si za dceru přeje nejeden nesoudný rodič, potažmo prarodič, aby se mohl pochlubit. Myslím, že díky mému vlídnému postoji, díky tomu, že jsem jí dokázal naslouchat, se ke mně nesmírně přimkla. Až tak, že byla vlastně jako pejsek, který vás radostně vítá, i když naposledy dostal nařezáno.

Můj vztah k této dívce byl hodně zvláštní. Nejspíš neopakovatelný – nikdy předtím, ba ani později, jsem k žádné jiné dívce či ženě podobný neměl. Velmi jsem ji miloval. Ovšem ne jako partnerku, ale nějakým úchylným druhem citu - vlastně to ani neumím pořádně vyjádřit. Velice mi na ní záleželo, nesmírně mnoho času i úsilí mě stálo hojit její bolavou dušičku, přesto jsem jí současně s požitkem, a to jak fyzicky, tak i psychicky, ubližoval. Ovšem běda tomu, kdo by jí chtěl zkřivit vlas na hlavě či ji počastovat byť jen ošklivým slovem. Vím, že bych na ni žárlil, kdyby se jí nějaký kluk věnoval, ale žádná taková situace nenastala. Toto byl výrazný rozdíl oproti Rence, u které mi nevadilo, že měla jiné kluky – hlavně, že se na lusknutí prstu dostalo na mne.

S Ivetkou jsem provozoval tak perverzní sex, že to vše snad ani nemohu popsat. Přesto jsem ji odpanil až o necelé tři roky později, než jsem ji poznal. To, že byla stále pannou, byla součást toho, jak jsem ji mučil. K tomu je třeba ještě dodat, že bývala svědkem toho, jak jsem odpaňoval její krásné spolužačky, které mi na základě mého přání ještě navíc sama přiváděla. Vzhledem k tomu, co jsme spolu provozovali, či u mne v kabinetu viděla, mohla by dávat něco jako večerní kurzy milování, ač sama slast soulože nezažila.

Jak už jsem naznačil, Ivetka byla špičková dohazovačka. Skoro pokaždé, když jsem řekl, že se mi nějaká dívka na internátu líbí, byla schopna mi ji večer přivést do kabinetu. Připomenu, že učiliště mělo internát ve dvou svých budovách, mezi nimiž se ubytovaní mohli libovolně pohybovat – pochopitelně jen do večerky. V přízemí té budovy, ve které ve druhém a třetím patře byla současně i část školy, která se zabývala teoretickou přípravou, byla jedna část internátu. Nebyl problém, aby žáci za mnou večer, pokud jsem samozřejmě byl na pracovišti, přišli na návštěvu. Toho jsme s Ivetkou využívali. Rozkošné bylo, když mi někdy přivedla spolužačku rovnou ze sprchy…

Mimochodem, když už jsem zmínil sprchu - velmi mne vzrušovalo, když mi některé dívky (jak jsem později vyrozuměl, tak s iniciativní Ivetčinou „nápovědou“) navrhovaly, abych při jejich sprchování byl ve sprchách s nimi. Šlo by to. Jenže jiné holky při vyslovení takového nápadu ječely, protože by se styděly. Také jsem si uvědomoval, že zejména u starších dívek, které byly na učilišti déle než já, jsem nebyl tak oblíbený či mne dokonce nesnášely. To proto, že byť jsem zavedl sice na jedné straně vstřícnější přístup, tak na straně druhé jsem trval na kázni i na přípravě na výuku. Noví žáci do tohoto systému již nastoupili, takže jim přišel normální, zatímco ti starší se museli přizpůsobovat, a to tak, že škola je najednou stála větší úsilí. Starší dívky navíc podvědomě vycítily, to ony opravdu umí, že mne z hlediska ženství moc nezajímají, a ještě ke všemu se neustále okolo mne motal houf těch mladších. A tak jsem ono společné sprchování, kdy bych ale viděl naráz mnoho mladých dívek, nikdy nerisknul. Pravda, hodně jsem váhal, protože bylo jasné, že bych si mohl obejít libovolně sprchových kójí, kde byla jedna, většinou však dvě, ale někdy i tři nahé dívky, a že by nezůstalo jen u koukání… Nu což, spokojil jsem se tedy s tím, když za mnou do kabinetu přišla jedna či dvě víly s rozpuštěnými a ještě mokrými vlásky, jen v župánku, pod kterým již byla pouze průsvitná noční košilka… Pro upřesnění je asi vhodné dodat, že sprchy byly společné a byly umístěny v suterénu budovy. Představte si je asi tak, jak bývají sprchy u veřejných bazénů. Pouze bylo stanoveno, kdy se hromadně sprchují kluci a kdy dívky. Nebyl tak žádný problém, aby některá dívka místo zpět na pokoj zamířila za mnou.

S Ivetkou jsem měl sex poměrně často. Ale jen párkrát jsem s ní souložil – a to ještě výlučně do zadečku, neboť jsem ji chtěl mít stále jako pannu. Zatímco s jinými dívkami, ale vlastně to tak u mne funguje v celém mém životě, jsem vždy myslel hlavně na jejich uspokojení a sebe jsem značně zanedbával, s Ivetkou jsem si užíval jinak. Byl jsem na ni něžný, laskal jsem ji, hodně ji masturboval, ale současně jsem si od ní nechával dělat totéž. Tudíž je logické, že jsme spolu hojně praktikovali orální sex, ale samozřejmě i mnoho jiných příjemných věcí.

Ovšem, ovšem, ovšem… Nedá se nic dělat, nelze to již dále odsouvat, protože není kam – musím férově dodat i tu druhou část pravdy. Ivetce jsem sice dělával věci, které jí byly velmi příjemné, hodně jsem jí psychicky pomáhal a vůbec choval ji jak v bavlnce. Jenže toto vše jsem prokládal praktikami, které byly pro ni velmi ponižující, bolestivé a někdy až kruté. Prováděl jsem s ní ty nejhorší psychické manipulace, jejichž cílem bylo to, aby nejen ode mne snášela, ale sama a dobrovolně si působila velmi silnou bolest.

Poprvé jsem si ji vysvlékl v kabinetu jednoho zářijového večera, tedy nepříliš dlouho poté, kdy na učiliště nastoupila. Bylo jí 14 let. Víceméně byla zrovna po ruce a já měl splín z toho, že jsem po prázdninách definitivně prozřel, že Máša, dívka, se kterou jsem měl velké plány, nakonec ze slibně se rozvíjejícího vztahu vycouvala. S Ivetkou to započalo tak, že mi pomáhala jako třídní služba s pomůckami, slovo dalo slovo a ona mne poté navštívila v kabinetu i po škole. Popíjeli jsme kávu, zakusovali nějaké sušenky a povídali si. Na druhé takové schůzce jsem ji při odchodu políbil a přitom současně pohladil po zadečku. Napotřetí již byla nahá a díky mým šikovným rukám se procházela rájem…

Z jejího vzezření bylo jasné, že bude mít malá prsa, a tedy že se za ně bude nejspíš stydět. Ostatně toto jsem ve Střípcích popisoval u různých dívek hned několikrát. Skutečně tomu bylo tak i u Ivetky. I u ní jsem nejprve dostal povolení prozkoumat si její přirození a až na naléhání se mi podařilo svléknout ji úplně, tedy i „tam nahoře“. Musím rovnou vysmeknout poklonu tomu, čím Ivetku obdařila příroda mezi nohama. Bylo to jedno z nejkrásnějších přirození, jaké jsem měl možnost kdy podrobně zkoumat - ba v tomto případě se mi chce skoro říci vlastnit. Když jsem to děvče přivedl k orgasmu, suše jsem sdělil, že by bylo neuvěřitelně neférové, kdybych za svou snahu, za to, jak jsem se jí právě věnoval, neobdržel alespoň malou odměnu v tom, že ji uvidím nahou zcela. Pravda, ona sice ještě zkoušela chabě vzdorovat, ale já byl neoblomný. Když jsem pak ta její prsíčka, která jsem od té chvíle nazýval "špuntíky", uviděl, měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchem, avšak současně mne neskutečně vzrušovala. A bohužel, ještě navíc ve mně zcela odbrzdila moje sadistické choutky…

Ivetčiny prsy byly veliké asi jako polovina ping-pongového míčku. Abychom si je přiblížili, použijme jako východisko pomůcku v podobě asi tak třináctileté dívky s většími ňadry. Taková budou nejspíš vypadat tak, že budou sestávat ze tří zřetelně oddělených částí – největší bude základna (tělo prsu), na něm bude sedět taková bambulovitá část jakoby samostatného útvaru prsního dvorce a na něm v klidovém stavu sotva znatelná bradavka. Tak a nyní onen bambulovitý útvar odejměme a posaďme Ivetce na hruď. Poté významně zvětšeme a zejména prodlužme bradavku a celé to natlačme horní částí směrem dolů, jako by to chtělo z těla odpadnout. Bradavky tak Ivetce téměř visely dolů. Ta prsíčka byla velmi pevná, ale tak legrační, až to bylo rajcovní. Nebylo divu, že se Ivetka za svá prsa styděla. Chudinka měla problém i ve společných sprchách, aby se jí holky nesmály a neutahovaly si z ní nemilosrdně pichlavými žertíky.

V této době jsem pochopitelně dávno věděl, jak citlivým tématem jsou pro každou ženu její vlastní prsa. Pokud nejsou hezká, mnoho žen z toho prožívá opravdová traumata, dělá jim to problém při seznamování se s potenciálním partnerem, nezřídka i při sexu s již „zavedeným“ druhem a vůbec je taková věc celkově trýzní. Ach, jak snadným terčem tedy pro mne bylo u Ivetky učinit právě ta její šprýmovná prsíčka středobodem jejího psychického i fyzického trýznění.

Nyní zhruba, podle toho, co mi zbylo v paměti, popíši ono první mučení. Těch hrátek s Ivetkou bylo tolik, že si přesně vybavit, co bylo poprvé, co podruhé a co po x-té, není tak úplně jednoduché… Leželi jsme spolu, já Ivetku dráždil, hladil, něžně pusinkoval, líbali jsme se, chválil jsem, jak má hezké pružné tělo, hebounký zadeček – abych se pak v kontrastu k tomu vysmíval jejím prsíčkům. Laskavým tónem jsem pronášel věty o tom, jak jsou ošklivá, k ničemu, leda tak pro smích… Ty kozičky si nezaslouží nic jiného, než aby byly týrány, protože ji, Ivetku, poškozují, má kvůli nim jenom psychické potíže… Vysvětloval jsem jí, že ona by byla hezká holka, ale to, jak jí ničí duši ta ošklivá prsa, se odráží ve výrazu obličeje i v jejím chování, a to ji pak sráží celkově. Vemlouval jsem jí, že veškerou svoji vnitřní zlobu musí přesměrovat na ty svoje špuntíky. Vstal jsem, abych si ze stolu vzal velkou těžkou železnou lžíci. Když jsem si lehl zpět k Ivetce, chviličku jsem ji znovu dráždil na jejím překrásném přirození, aby byla ještě méně mimo běžnou realitu. Nadirigoval jsem si ji tak, aby ležela na zádech, s rukama pod hlavou. A pak už jsem jí tou lžící začal do těch nešťastných prsíček bít. Upřímně řečeno, samotného mne překvapilo, jak až moc Ivetka hned na první pokus podlehla mé argumentaci. A tak jsem ji řezal hlava nehlava. Ivetka sice zakrátko začala naříkat, ale stále držela. Bil jsem ji až do krvavých šrámů… Druhý den jí ty špuntíky hrály všemi barvami a byly velice citlivé. Nebil jsem jí do nich znovu lžící, ale jen jí je různě promačkával a kochal se tím, jak ji to bolí, přičemž vůbec není psychicky schopna mi ucuknout…

V mučení prsíček jsme zavedli pravidelný režim, kdy podstatná část „práce“ spočívala na samotné Ivetce. Tajně v noci či na záchodě se sama do špuntíků bila, zapichovala do nich špendlíky, pálila je cigaretou. Půjčil jsem jí úzkočelisťové kleštičky a těmi si drtila, vytahovala a kroutila bradavky nebo se štípala do těla prsů. Každý den se našla alespoň malá chvilička, aby mi své „dílo“ mohla předvést. Nikdy jsem ji neopomněl pochválit, hladil jsem ji po vlasech, po tváři, něžně ji pusinkoval – a samozřejmě její rozbolavělé prsy bolestivě rukou potýral. Pokud bylo času více, tak jsme se spolu mazlili, přičemž jsem se snažil co nejlépe ji rukou uspokojit a opět ji chválil, chválil a chválil.

Samozřejmě, že naše schůzky nebyly ani zdaleka jen o mučení. Podstatnou část tvořilo láskyplné mazlení, ale také povídání o běžném životě, o škole, o společných známých. No, bohužel také o tom, jak se musela Ivetka ve sprše maskovat, aby si nikdo nevšiml toho, jaké šrámy má na prsou. Někdy se jí to nepovedlo, a tak musela vynalézat různé výmluvy. Nakonec jsme to vymysleli tak, že se svěřila Marcelce, což byla její spolubydlící na pokoji. Ta jí pak dělala ve sprše cosi jako „roští“. Mimochodem Marcelce jsme se za tuto službu společně dost ošklivě „odvděčili“ (bude to popsáno ve Střípku uvozeném ikonou se zkříženými meči).

Schůzky s Ivetkou v kabinetu, to byla vždy milá setkání (pravda, u Ivetky někdy milá a někdy jaksi bolestivě-milá). Postupně se zde perfektně zorientovala, takže věděla, kde je káva, sušenky či jiné dobroty a získala plno jiných návyků užitečných k tomu, aby nám bylo spolu dobře. Také mi zalévala podle stanoveného plánu rostliny, kterých jsem zde měl několik desítek. Velice se jí líbily zvláštní květy byliny, která se česky jmenuje Mučenka, ale zahradníci, posedlí latinou, ji jmenují Passiflora. Napadlo mne, že toto je vlastně velmi příhodné – a tak jsem Ivetku alternativně začal Passiflorou nazývat. Ovšem české jméno oné rostliny jsem jí neprozradil…

Párkrát se nám spolu povedlo vyčíhat náhodu, kdy já budu na víkend ve městě školy, Ivetka bude na pobytovce, nebude zrovna trpět pod krutovládou menses a navíc noční službu na internátu bude mít vychovatel jménem Benda. To byl starší pán, několik roků před důchodem, a současně notorický alkoholik. Často se jednoduše v kanceláři zamkl, aby mohl nerušeně popíjet. Při večerce pak prováděl kontrolu ledabyle. Riskli jsme to a Ivetka pak přespávala se mnou u mne v kabinetu. Ostatně, i kdyby Benda nakrásně zjistil, že Ivetka chybí, její spolubydlící Marcelka by mu vysvětlila, že ta se mnou připravuje časopis, já bych seběhl dolů a pohovořil s ním. Při jeho „másle na hlavě“ jsem měl jen malou obavu, že bychom se nedomluvili. Velmi podobným způsobem jsme také s Ivetkou trávili několik víkendů, kdy předstírala, že má odjet domů, ale místo k rodině, kde by tak jako tak nebyla vítána, pobývala se mnou – buď na podnájmu, nebo opět v kabinetu.

Musím říci, že nocování s Ivetkou se mi opravdu líbilo. Cítil jsem, jak mne ta dívka po mém boku miluje, jak by si snad nechala líbit úplně všechno, jenom aby se mi zavděčila a tím si vysloužila, abych na ni byl pak něžný. A já na ni v těchto okamžicích opravdu něžný byl. Dokonce jsem nezřídka zvažoval, zda bych se neměl vykašlat alespoň na nejriskantnější avantýry s jinými dívkami, a Ivetku pojmout jako skutečnou partnerku, čili si ji i vzít později za ženu. Prostě tyto chvíle byly tak plné citu... To jak se ke mně Ivetka láskyplně tiskla, to bylo tak psychicky silné, že to „mávalo“ i s Ascem. Leč po nocích přichází rána, a já, pravděpodobně ke své škodě, jsem z těchto pocitů pokaždé zase „vystřízlivěl“. Ano, „Dědeček Hříbeček“ coby alias pro mé současné přemýšlení nad mým tehdejším chováním, mi říká, že jsem byl opravdu hloupý. Měl jsem Ivetku moc rád, velice mi vyhovovalo to, co s ní můžu dělat a uspokojovalo mne to, moje výstřelky v podobě odpaňování jejích opravdu krásných spolužaček mi nejen tolerovala, ale dokonce mi k nim aktivně napomáhala…

Ivetka bez jakéhokoliv odmlouvání plnila má nejrůznější perverzní přání, ať již erotického rázu, tak pro zlepšení mé nálady, čili pro pobavení. Pokud jsem se chtěl některý večer obzvlášť vyblbnout, zamkl jsem celé křídlo horního patra budovy školy – tu část, ve které byl mimo jiné i můj kabinet. Ivetka pak třeba běhala po chodbě nahá po čtyřech, aportovala a štěkala jako pejsek. Nezřídka jsem jí při tom do zadečku zavedl horní část rukojeti smetáku, který pak za sebou tahala coby ocas. Bylo legrační sledovat, jak se snaží svírat konečník, protože pokud by jí „ocas“ vyklouzl, věděla, že bude potrestána. Dával jsem jí injekční stříkačkou klystýr a na chlapeckém záchodě pak musela ze sebe vystřikovat onen nevábný proud proti stěně na fixou namalovaný terč (chlapecké záchody byly dobře vykachlíkované a vše se dalo snadno sestříkat hadicí)… Když se mi chtělo čůrat, používal jsem Ivetčina ústa coby živý pisoár, přičemž toto jsem tu a tam risknul i během běžného dne, tedy o přestávce vyučování. Čůral jsem jí i do rozevřené pochvy, skrz panenskou blánu. Pokud jsem měl ztopořený penis a chuť, čůral jsem Ivetce také do zadečku. Ona mi se svojí močí zase předváděla různé kreace typu gejzír v různých variantách poloh na podlaze chlapeckých záchodků… Svou špatnou náladu jsem nezřídka řešil tak, že jsem se pohodlně usadil v křesílku a nechal si od Ivetky olizovat boty či nohy. Také mi v takových chvílích dělávala fackovacího panáka. Toto jsem však nepřeháněl. Myslím, že více než tři facky najednou jsem jí nikdy nedal, protože již vědomí toho, jak drží, mne dokázalo dostatečně vytáhnout z jakéhokoliv splínu… Bylo toho spousta a vše zde rozhodně nehodlám ventilovat. Předpokládám, že tato ukázka bude postačovat.

Zkrátka ta dívka mne doslova zbožňovala… Ach Asce, co sis mohl přát víc…

Upozornění pro čtenáře

S Passiflorou se v některých příbězích ještě setkáme. Bude to v chronologické části kapitoly Učiliště, a to zejména tehdy, pokud se budeme pohybovat na území mého kabinetu – již bylo naznačeno, že Ivetka mi do něj vodila své „vhodně instruované“ spolužačky. Nicméně o necelé tři roky později se s ní potkáme i u soudního přelíčení se mnou, neboť zde byla důležitou svědkyní obžaloby…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 647
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2043 x
Oceněn: 1872 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 16.6.2017 22:46:11

Učiliště, VI. část: Asceho kabinet

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


Jak jsem psal již dříve, prakticky hned od svého nástupu na učiliště jsem začal organizovat Přírodovědný kroužek. Pod jeho hlavičkou jsem prosadil nákup mnoha pomůcek, ale také zřízení kabinetu, který by mu tvořil zázemí. Vracíme se tedy v čase zpět na samý počátek mého působení na učilišti.

Byla mi přidělena místnost, která byla v horním patře budovy školy, dokonce ve stejném křídle jako sborovna. Myslím, že nejpřiléhavější název pro její dosavadní využití by zněl kramárna. Bylo zde plno rozličných vyhospodařených učebních pomůcek, rozbitých židlí a dalšího harampádí. Pochopitelně, že z mých kolegů zde nikdo nesedával. Místnost jsem tak získal sám pro sebe. Ve sborovně jsem si ale ponechal svůj stůl i některé další zázemí nutné pro práci třídního učitele, tedy veškerou agendu poněkud oficiálnějšího rázu. Měl jsem tak jako jediný učitel dvě sídla. Mí ostatní kolegové buď měli svůj kabinet, avšak pak již ne svůj stůl ve sborovně, nebo naopak. Měl jsem tím pádem výhodu, že jsem vždy podle potřeby měl svoje zázemí, svůj přívětivý koutek. Při nekonečných poradách úseku teoretické výchovy, či při práci s agendou týkající se žáků, ale třeba i při souběhu volné hodiny mé starší kamarádky a milé kolegyně, učitelky Jany, jsem pobýval ve sborovně, naopak věci týkající se příprav na pokusy do hodin, agendu Přírodovědného kroužku a pochopitelně i neoficiální setkávání se žáky probíhalo v přírodovědném kabinetu.

Učil jsem ze všech kolegů nejvíce hodin, měl jsem tři kroužky (sekce Přírodovědného kroužku), „vydával“ časopis a měl dvoje třídnictví. Samozřejmě, že z hlediska vedení školy bylo nejpodstatnější to, čím se budou moci pochlubit navenek – a jelikož již záhy bylo čím, tak jsem si tu a tam mohl trochu „povyskočit“. Místnost kabinetu jsem nechal vymalovat, částečně obložit dřevem, harampádí jsme se žáky vynosili na půdu či rozebrali a vyhodili. Ve školních dílnách mi v rámci výuky vyrobili podle mých nákresů různé poličky na květiny, vylepil jsem pár krásných plakátů, přinesl knihy a časopisy… Nechal jsem zakoupit rozličné chemické nádobíčko včetně topných hnízd – takže kdykoliv jsem měl předehřátou vodu o teplotě 80°C, abych mohl bleskově udělat kávu sobě i případné návštěvě.

Jak již také bylo zmíněno, fabrika, ke které učiliště patřilo, měla i svoje zahradnictví a květinářství. Několikrát jsem tam vyslal své žáky, aby udělali prosebné oči. Ne, že by se zahradníci zrovna ochotou přetrhli, nicméně přesto jsem několik desítek rostlin získal. Miluji totiž květiny. Součástí „dodávek“ byly i květináče, odpovídající zemina, ba žáci mi tlumočili i to, jak se s tou kterou rostlinkou má zacházet. No, nebyly to obvykle žádné vzácnosti, ale mne to i tak velice těšilo. Koneckonců, můžete moji „sbírku“ posoudit se mnou. Šlo o různé kultivary zelence, scindapsus (neboli potos či šplhavnice), malolistá monstera, rhoicissus, tlustici, vánoční kaktus, africkou fialku v mnoha kultivarech, již dříve citovanou mučenku alias passifloru, a mnoho dalších. Ovšem za tři roky se ukáže pro mne jako zcela zásadní rostlina, jedna tehdy přeci jen ze vzácnějších, druhového jména syngonium…

Poznámka:
Možná si někdo pomyslí, že za zmíněné cca tři roky jsem byl ohledně syngonia jaksi na vlně pověrčivosti a choval se iracionálně. Předpokládám, že pokud posoudíte náhody, které se okolo této rostliny udály, jistě pak porozumíte tomu, proč jsem se díky ní rozešel se sympatickou mladou paní, jejíž dcerky ve věku čtyři a šest let mne doslova zbožňovaly…

Můj kabinet po dohotovení připomínal útulný obývák, ve kterém ovšem byly na vyhrazených stolcích také různé jednoduché, složitější až z hlediska neznalého návštěvníka prapodivné chemické i fyzikální aparatury či přístroje. Na některých platech byly aktuální pomůcky do výuky i kroužku, jinde zase jejich trvalejší sestavy – to tehdy, pokud byly využitelné do více vyučovacích hodin a více tříd. A právě zde, mezi různými kádinkami, vialkami a prachovnicemi s chemikáliemi, bylo, každému přímo na očích v chemických reagenčních lahvích či baňkách, víno, ale i tvrdší alkohol. Přesto, že vše bylo přímo vystaveno, nikdo nepovolaný nic nepoznal. Nutno ovšem dodat, že toto je přímo ukázkový případ hazardérství. Sice jsem přísně zakázal jakékoliv nalévání z těchto nádob, a to i dívkám, které zde jinak např. běžně vařily kávu, servírovaly sušenky a jiné mlsky z těch „pravých“ zásuvek stolu, ale víno či alkohol jsem raději naléval sám. Navíc to nebývalo často.

Poznámka:
Alkohol jsem občas naléval Rence, protože jsem to považoval za menší zlo. Dostala ode mne třeba „panáka“ vodky, ale přísně jsem dbal na to, že pak nebude zkoušet drogy. Nějaké víno jsem tu a tam nalil starším dívkám. Ty, jak již rovněž bylo naznačeno, obvykle se mnou necítily sounáležitost, nicméně příležitostně také za mnou přicházely – třeba abych jim opravil fén. Tak trochu jsem si tím vínem „kupoval“ jejich loajalitu.

Jakmile jsem vstoupil do půdních prostor školy, abychom sem se žáky nanosili předměty, které jsem v budoucím kabinetu nechtěl mít, zjistil jsem, že je zde plno věcí, které byly sice vyřazeny, přesto v dobrém, či alespoň uspokojivém, stavu. Usoudil jsem, že to je z doby, kdy se učiliště přebudovávalo na univerzálnější typ vzdělávací instituce, přičemž šéfstvo této záležitosti využilo, aby své kanceláře vybavilo novým nábytkem a dalším zařízením. Ostatně kolegové z pedagogického sboru mi v této souvislosti sdělili jednu docela zajímavou perličku. Předělávaly se prý i veškeré podlahy z PVC, protože v každé místnosti, kde by mohlo dojít ke styku učně a pedagoga, byl nedaleko dveří v podlahové krytině zhotoven kruh o průměru půl metru z kontrastní barvy lina ke zbytku podlahy. Pokud chtěl učeň dospělému něco sdělit, bylo tak možno pouze z tohoto místa, jinak se vycházelo z předpokladu, že nic neřekl. Byla to prý doba, kdy zde fyzické napadání pedagogů nebylo mimořádnou událostí a policie snad již měla zvažovat zřízení sice malé, leč stálé služebny, aby nemusela tak často do učiliště zajíždět. Toto vše ovšem již při mém nástupu bylo dobou minulou a dokonce ani nejstarší učni ji nepamatovali osobně. Způsob, jakým se změnila náplň výuky, mělo za následek to, že nastupovaly zcela jiné typy dětí – psychicky, ale i fyzicky. Současně díky tomu výrazně stoupl podíl dívek, což opět mělo na celkové chování žactva pozitivní dopad.

Ale vraťme se zpět na půdu. Výsledkem mého zjištění bylo, že jedny věci putovaly nahoru, jiné, o kterých jsem usoudil, že by se mi mohly hodit, zase směrem dolů. Dlužno ovšem dodat, že schody do půdních prostor vymýšlel někdo, kdo vůbec nepředpokládal, že by se tento prostor měl nějak využívat. Byly mimořádně točité, strmé, úzké a s vysokými stupni. Větší předměty bylo nutno složitě natáčet, naklápět a vůbec provádět s nimi roztodivné akrobatické cviky. Musím říci, že si všichni zúčastnění žáci pěkně mákli…

Bylo mi jasné, že zažádat si do kabinetu o postel by mi ani přes mé postavení u vedení učiliště neprošlo. Ale přinesl jsem si dva vlastní spací pytle, které se v případě potřeby daly na zemi oba použít k účelu, pro který nesly své jméno, či jako kombinace „matrace“ a přikrývky. Nicméně na půdě jsem objevil docela ucházející rozkládací gauč. Dostat ho po zmíněných schodech dolů, to tedy byla dřina hodná spíše kamenolomu. Ale podařilo se – a vyplatilo. To by se asi nejeden čtenář podivil, kdyby tak gauče uměly psát Střípky…

Mamka Rozalia

Hned na úvod tohoto mini příběhu ze schodů na půdu musím dodat, že ono starobylé jméno Rozalia měla jeho nositelka pouze v oficiálních dokumentech, ale jinak jsme ji všichni – spolužáci i pedagogové, zvali Rozárkou. V době příběhu byla jednou z nejmladších žákyň, neboť jí bylo teprve třináct let. Měla světle hnědé vlasy na ramena, rozkošný a oproti spolužačkám naprosto dokonale hlaďounký obličejík, měřila jen asi 160 cm a byla plnoštíhlá. Měla velká prsa, mnohem větší než podstatná většina jejích, byť starších, spolužaček či dospělých pracovnic učiliště. Dalo se odhadnout, že tvarem a konzistencí bude asi ono poprsí patřit ke špičce…

Dále bych měl upřesnit to, že ony, již vícekrát vzpomínané, schody měly mimořádnou točivost a navíc díky materiálu, jímž byl hladký beton, takovou zvukovou odrazivost, že dokonale mátly lidské smysly. Zkrátka jste slyšeli někoho, jak přímo vedle vás něco říká – a on nikde. Byl za zátočinou schodů, doslova jen o něco málo více než pár decimetrů od vás, přesto již nebyl vidět. Slyšet však skvěle - úzké a hladké schodiště zvuk zeslabovalo jen málo…

Vraťme se ke stěhování z a do přírodovědného kabinetu. Byl jsem zrovna na patře učeben, když slyším, že na půdě se dějí nějaké nepravosti. Holky výskaly, současně dupot, jako kdyby se nějakým zaklínadlem větší část žáků proměnila ve slony… To nevěštilo nic dobrého, protože když necháte rozdovádět velkou partu puberťáků, obvykle to neskončí bez nepříjemných následků. Rozběhl jsem se po schodech nahoru, následován několika zvědavými učenkami, které zrovna byly vedle mne. A než jsem stačil jakkoliv zareagovat, držel jsem v náruči dolů pádící Rozárku. Ani ona nestačila zareagovat na moji přítomnost – když jsme se srazili, měla dokonce ještě hlavu pootočenou do protisměru svého pohybu - zřejmě jak sledovala, jestli má dostatečný náskok před svými pronásledovateli „slony“. Na těch schodech jsme měli co dělat, abychom tu srážku ustáli a nenamlátili si pádem dolů. Tak nějak samovolně se přihodilo… No, vlastně po docela dlouhém okamžiku jsem si uvědomil, že držím Rozárku jednou rukou okolo pasu a druhou mám na jejím prsu. Hlavami jsme byli blízko u sebe…

Napřed mi to přišlo jako z dálky, pak zase doslova jako rovnou do ucha: „Soudruhu, to je krásné, vy se s Rozárkou držíte jako taťka a mamka…“ No jo, v podstatě to byla pravda. A také bylo pravdou to, že když jsem nezaznamenal žádnou negativní reakci na to, kde mám ruku – a teď nemyslím tu, kterou jsem držel Rozárku v pase, tak se mi ji rozhodně nechtělo dávat pryč. To, co svírala, byla opravdová kvalitka… To už jsme byli zespodu i zeshora uvězněni doslova davem učňů. Holky přitom stále dokola opakovaly, že soudruh a Rozárka jsou taťka a mamka a podobné hlouposti. A pak je napadlo to ještě vyšperkovat, když začaly skandovat: „Pu-su, pu-su, pu-su…“ No, udělali jsme jim s Rozárkou radost a dlouhý hezký polibek jsme si na přání „davu“ opravdu dali. Bylo to zvláštní. Rozárka se červenala a já si uvědomoval, že právě páchám svůj první učitelský hřích… A ještě něco jsem si uvědomoval – že to je tak krásné, že pod bílým laboratorním pláštěm, v mém rozkroku, došlo k jistým změnám… Naštěstí právě díky onomu plášti to nemohlo být poznat…

Poznámky

  • Oslovování „mamko“ a „taťko“ mezi mnou a Rozárkou se stalo příležitostným zpestřením života třídy. Třeba takto: „Mamko, nekrafej s paní sousedkou a věnuj pozornost tomu, co tu vykládá tvůj muž o uhlovodících!“
    „Dobře, taťko, už mlčím…“
  • Rozárka si na všech sešitech na mé předměty doplnila své jméno o pomlčku a dodatek „mamka“. Stejným způsobem parafovala i archy papíru, na které se psaly písemky.
  • Jako každý jiný „lid studentský“, i moji žáci byli pěkně vychytralí. Občas vyslali Rozárku – když je ta mamka – aby mne přemluvila, a nepsala se písemka. Pokud mělo jít o nějakou málo významnou záležitost, třeba pětiminutovku, a nebylo to příliš často, klidně jsem vyhověl.
  • Párkrát se nějak sešla nálada s příležitostí, zkrátka naskytla se situace, a my si tak říkajíc s Rozárkou „zopákli ty schody“. Tedy pochopitelně o samotě a v kabinetu. Líbali jsme se a já ji osahával na prsou. Dokonce jsem si ji i od pasu nahoru vysvlékl. Skutečně úchvatné poprsí. Krásně bohem vymodelované, pevné… Nic víc, než to, co jsem právě zmínil, ale mezi námi nikdy nebylo.
  • Ona hra na taťku a mamku nám vydržela po celou dobu, co se Rozárka učila. Tedy i v jejím třetím ročníku. To je ovšem ten samý rok, kdy na učiliště nastoupila moje pozdější veliká láska Regina. A musím říci, že tu to oslovení vysloveně štvalo. Jak si to nějaká učenka může dovolit? A já to ještě ke všemu trpím! Přeci ona, Regina, je moje vyvolená… No jo no, ty ženské…
Upozornění pro čtenáře

Nyní bude následovat v chronologickém pořadí pár vybraných příběhů na téma pan učitel a jeho žákyně. Zdaleka nebudu psát o všech mých úletech, protože některé příběhy si byly velmi podobné, jen s jinou dívkou tak říkajíc v hlavní roli. Jistý Jeník sice tvrdil něco o tom, že opakování je matka moudrosti, ale přesto si myslím, že v daném případě je onou moudrostí alespoň o něčem pomlčet…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 647
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2043 x
Oceněn: 1872 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 23.6.2017 23:37:33

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Jako zcela zásadní je, myslím, třeba znovu připomenout, že v této době měla základní škola jen osm tříd. Prvačky byly věkově vlastně dnešní deváťačky, tedy starší pubošky. Při nástupu na učiliště byla většina dětí čtrnáctiletých (řekněme 80%), pár patnáctiletých (cca 10%) a zhruba tolik, tedy také nějakých 10%, jen třináctiletých.

To, že asi budu mít problém, jsem pochopil ještě před samotným zahájením prvního školního roku. Jakožto budoucí třídní učitel, a to hned „dvojitý“, jsem s předstihem dostal k prostudování podrobné osobní spisy – včetně fotografií budoucích prváků, mých svěřenců. Při pohledu na některé fotografie dívek mne napadaly všelijaké myšlenky… Když jsem ovšem fotografie zkombinoval s osobnostními charakteristikami, ukázalo se, že mne nejvíce „oslovuje“ dívka jménem Máša. Řekl jsem si, že se budu držet zkrátka, nicméně půjde-li to, pak se právě tuto dívku budu snažit získat za partnerku. Ostatní dívky nechám na pokoji, nenápadně se budu věnovat této jediné – a snad to dobře dopadne…

Hm, možná v mé situaci solidní předsevzetí – jenže s mými preferencemi a neukázněností dost obtížně realizovatelné… Jedna věc je to, co si člověk jako já stanoví v mysli, a dost jiná věc je reálný život. To si třeba takhle v klidu sedíte za učitelským stolkem, řešíte nějaké papírování, a to proto, že třída píše písemku, takže žáci ani nedutají a pilně pracují. Zvednete hlavu, abyste aspoň pohledem zkontrolovali, zda někdo neopisuje. Ovšem vaše oči skončí pod úrovní desky lavic, protože tam jsou jako magnetem přitahovány kalhotkami mezi doširoka rozevřenými stehny nedbale zakrytými – nezakrytými sukýnkou jisté Romanky. Takže pak zbytek hodiny bojujete sami se sebou, protože přeci jen jste schopni zaregistrovat i to, že ta dívka má před sebou tahák, dokonce na zlomek sekundy zachytíte její pohled – takže oba víte…

Pravda, první rok jsem zas tolik „neujížděl“ - měl jsem totiž plné ruce práce s vytvářením příprav na výuku a se založením a rozvojem Přírodovědného kroužku. Také jsem chodil na kolej pomáhat se školou Denise. Jistou úlohu hrálo bezesporu i to, že jsem chtěl plnit ono předsevzetí, že nebudu se žačkami nijak flirtovat, maximálně že si najdu jednu, kterou bych mohl pojmout coby vážnou známost. Ne, že by plnění zmíněného předsevzetí bylo zrovna vzorné, leč aspoň drobnou brzdou asi bylo.

Teprve ve druhém roce svého působení na učilišti jsem měl poněkud více času – příprav už jsem musel vytvářet výrazně méně, přičemž ty do prvního ročníku jsem měl v podstatě hotové. Navíc se mi podařilo najít takové členy tajných sekcí, se kterými jsem byl spokojen. A hlavně, v onom druhém roce přišla na učiliště Passiflora. Jestliže jsem sám, díky svojí osobě, měl dveře k puboškám pootevřené, pomocí dohazovačských schopností Passiflory pak nejen, že byly dokořán, ale snad by se dalo říci, že i úplně vysazené…

Poznámka:
Efekt „Passiflora“ je obecný a funguje na obě polarity vztahů. Tedy pokud si například chcete užívat přízně kamarádek své sestry, musíte si získat na svou stranu nejprve tuto svou sestru. Musíte si to zařídit tak, aby vás coby sourozence uznávala, respektovala, měla ráda. Pak vás u svých kamarádek bude líčit tak, že je prakticky již budete mít „předsbalené“. Pokud naopak mezi vámi bude ona poměrně typická sourozenecká řevnivost, pak se spolehněte, že si naopak u nich ani neškrtnete.

Ve třetím roce nastoupila na učiliště Regina. A to pro mne znamenalo zásadní zvrat v mém chování. Výrazně jsem se díky této dívce zklidnil. Téměř by se dalo říci, že žákyně se pro mne staly opravdu žákyněmi. Pravda, byly drobné výjimky, například Passiflora, která na mne byla natolik vázaná, že by pro ni bylo kruté, kdybych ji opustil. Ne, že bych byl úplně vzorný. V jistém smyslu právě naopak. V tomto roce se odehrával takový hardcore, že si to možná nepředstaví ani ten čtenář, který mne již dobře poznal. Ale vše již bylo alespoň naprosto diskrétní…

Romanka (první rok učiliště)

Popis osoby:
Asi 160 cm vysoká, plnoštíhlá, středně dlouhé špinavě blond vlasy, občas s jinak uměle vybarveným či lehoulince kulmou zvlněným pramínkem, prsa č. 4, velmi sympatický obličej. Pro připomenutí ještě dodám, že to o této dívce jsem si od její třídní učitelky ze základní školy přečetl: „Opakovaně byla přistižena s chlapci v situacích porušujících školní řád.“
Asceho typologie: Xand.

V době, kdy příběh začíná, bylo Romance 14 let.

Byl běžný podzimní pracovní den mého prvního roku působení na učilišti. Jedna z učenek, Romanka, která zrovna měla službu, mi odnášela pomůcky do kabinetu. Některé věci bylo potřeba uložit do spodní skříňky, proto se ohnula, aby otevřela dvířka. Jelikož před tím jsme nějak žertovali, zkusil jsem ji plácnout přes zadeček, neboť „Kde je vystrčeno, tam je dovoleno!“ Měl bych vlastně připomenout, že děj se nyní odehrává jen asi hodinu poté, co Romanka při písemce seděla způsobem, který mi dával možnost důkladně si prohlédnout její kalhotky a dispozice klínu, což jsem popsal výše. Nyní byla ohnutá tak, že cíp její sukně končil těsně pod oněmi kalhotkami, ale již byl odhalen téměř konec stehen, tedy i taková ta jejich rajcovní část, kdy již přechází do hýždí. Ačkoliv jsem o Romance dosud nijak, například ani ve snech, neuvažoval, toto se mnou přeci jen lehce zacvičilo. Kupodivu její reakce na mou nenechavou ruku nebyla nijak negativní, vlastně nebyla žádná. Zkusil jsem jí tedy zadeček pohladit a ruku na něm nechat. Jelikož ani nyní jsem se nesetkal s ničím, co by mělo naznačovat, že moje počínání je Romance nepříjemné, opětovně jsem po jejím zadečku přejel, ale s tím, že pohyb jsem nyní zakončil nikoliv na sukni, ale pod ní. Přesněji řečeno, přímo mezi nohama, které neměla sice nijak výrazně od sebe, leč přesto se tam skoro celá moje dlaň vešla. Od jejího přirození mé prsty dělila jen tenká látka kalhotek, a proto mě překvapilo, že mne nijak v mém počínání neomezovala. Spokojila se jen s významně položenou otázkou: „Soudruhu, to se dělá?!“ S předstíraným smíchem, jakoby zlehčujícím situaci, jsem odpověděl, že rozhodně ano, a jak vstávala od skříňky, přitáhl jsem si ji za pas. Podíval jsem se jí do očí a pak jsme se začali líbat. Přitom jsem ji začal hladit po jejích velkých prsech. Pokud jsem ji osahával přes látku, nijak mi nebránila. Zajel jsem jí pod oblečení na holé břicho a jal se rukama stoupat směrem vzhůru. Slovní protest jsem nezaznamenal, vlastně ani nemohl zaznamenat, protože jsme se stále líbali. Ovšem prsa byla bráněna Romaninýma rukama. Po nevelké chvilce snažení jsem však dosáhl svého a prsy naholo jsem si dokonale prozkoumal. Bohužel právě zazvonilo a museli jsme každý běžet – sice do stejné třídy, ale každý jiným tempem. Následující vyučovací hodinu jsem jako obě předchozí učil ve své třídě, do které Romanka patřila. Než z kabinetu odběhla, ještě jsem ji požádal, jestli by o další přestávce zase za mnou zaběhla…

Mimochodem, je to velice zvláštní pocit učit ve třídě, kde máte svoji tajnou sexuální společnici…

…Ještě týž den jsem Romance vyhrnul oblečení tak, abych si její prsa mohl prohlédnout i očima a ne jen rukama. Měla velké těžké prsy, které byly vcelku povislé. Z mého pohledu takové moc ženské, nikoliv dívčí, na druhou stranu jejich bradavky byly jak dudlíky, se kterými bylo opravdu zábavné si důkladně pohrát a mučit je…

…Na internátu byl tento týden veden jako pobytovka. To znamenalo, že kdo chtěl, mohl odjet za rodiči, kdo ne, mohl zůstat na internátu. Romanka nahlásila odjezd domů, ale vezl jsem si ji k sobě do místa svého trvalého bydliště. Bohužel vlakem, protože v této době jsem ještě neměl řidičský průkaz, ba dokonce jsem setrvával v přesvědčení, že jej ani nepotřebuji. Dnes by mi bylo líto času ztraceného pomalým cestováním. Na druhou stranu jsme si s Romankou aspoň mohli pořádně popovídat. Zjistil jsem její rodinné poměry. Byla z vícedětné rodiny – bohužel si již nepamatuji, jestli měla pět sourozenců anebo jich pět dětí bylo celkem. Udělal jsem si úsudek, že její rodina je sice chudá, avšak panují v ní vcelku uspokojivé poměry - rozhodně lepší, než v rodině, kde jsem s Nevlastní matkou trávil dorostenecká léta já. Romanka musela doma pomáhat s běžnými pracemi, ale nijak přemrštěně. A když doma nebyla, její práci si rozdělila ostatní děcka mezi sebe. Podařilo se mi z ní vydolovat, že si v mladším věku v různých sourozeneckých „konfiguracích“ hrávali dětské erotické hry – na maminku a tatínka i na doktora, kde byla prakticky vždy pacientem. Tyto hrátky se jí velmi líbily, ale tak, jak stárli, pomalu odeznívaly. Pochopil jsem to tak, že když ti z jejích sourozenců, kteří byli iniciátory a těmi aktivnějšími, dosáhli věku dejme tomu deset let, již je to přestalo s malou sestřičkou bavit a ona sama nic zorganizovat vůči mladším nebyla schopna. Bohužel, přesné věkové poměry si dávno nepamatuji, takže to, co popisuji, je jen mlhavý dojem, který mi v paměti zbyl. Romanka se také přiznala, že často masturbuje, avšak jen málokdy k tomu má dostatek času, klidu a samotu, takže musí sama sebe krotit, aby se náhodou nestala předmětem nechtěného něčího zájmu.

Zajímalo mne, co to vlastně s kluky prováděla, že to její třídní pobouřilo natolik, že jí dala onu poněkud nelichotivou poznámku do hodnocení. Prý kouřili cigarety, popíjeli alkohol a občas bylo nějaké to klučičí sáhnutí přes látku na její prsa, neboť z nich kluci byli docela dost „odvaření“. Tu a tam padla poněkud odvážnější pusa, ale to když už byli více rozjetí. Dělali to na záchodcích či za budovou školy a občas je zkrátka nějaký učitel vychytal… Nicméně kuřačkou se Romanka naštěstí nestala a já na ni dále působil, aby to raději ani nepokoušela. Také po alkoholu nijak neprahla, zato byla ráda, když jsem ji pozval na kávu a zákusky do cukrárny.

Neméně zvědavý jsem byl na její vysvětlení toho, jak mi při písemce doslova ukazovala svůj klín, byť, z hlediska mé tepové frekvence v tu chvíli, zaplať bůh, měla pod krátkou sukní na sobě alespoň kalhotky. Ne, že by mne odpověď zrovna nadchla. Prý jsem strašlivě průhledný. Uvědomila si, že se na ni, ale i na jiné holky, občas podívám tak, jak by čekala spíše od oněch kluků, co s nimi blbla na základce, než od soudruha učitele. Takže to na mne zkusila. A vyšlo to – nechal jsem ji opisovat, abych se mohl dívat. Neměla co ztratit, nebyla naučená a bez taháku by dostala pětku. Pak už jen zbývalo, aby si vyměnila třídní službu a mohla mi při nejbližší příležitosti odnést pomůcky do kabinetu. Čekala, jestli „po ní vyjedu“ – a stalo se. Ještě jsem se zeptal, co kdybych na ni v tom kabinetu nijak nereagoval, jestli měla nějaký aktivní plán. Měla, potvora. Pod záminkou, že potřebuje něco vysvětlit, by se na mne namáčkla svými velkými ňadry… Ach jo, já si dosud myslel, jak jsem nenápadný… Tak jsem jí aspoň vynadal, že než to, aby se předváděla soudruhu učiteli, aby tak měla možnost získat lepší známku, by bylo vhodnější se učební látku naučit. Ale pak jsem smířlivě (či smířeně?) dodal: „No, ale když už, tak příště bez těch kalhotek…“ Také jsem si uvědomil to, že mne Romanka tím „posezením s bonusem“ vykolejila natolik, že jsem úplně vypadl z role třídního učitele – ano, ona vůbec neměla službu, přesto mi coby služba nesla pomůcky do kabinetu. Kdybych si býval místo chtíče dal dohromady tyto dvě věci, muselo by mi být jasné, že mě loví a ještě ke všemu že se chovám jako lovná zvěř, která se vlastně ulovila sama…

Ovšem ještě předtím, než nastal den odjezdu, tedy pátek, tak jsme si s Romankou skvěle užívali každý večer u mne v kabinetu. Zjistil jsem, že je panna, protože jsem si rukama i ústy hrál s jejím přirozením. Tedy zatím došlo jen na líbání a rejdění jazykem na nejrůznějších místech jejího dívčího těla, osahávání a pochopitelně na nádherné polibky. Bylo to tak, že já si užíval jejích krás, měl ji zcela nahou, ale sám jsem byl oblečený. Veškerá aktivita byla na mně. Nicméně toto je pro mne přirozený model chování, takže jsem nejen nestrádal, ale byl spokojený. Pravda, v tomto případě spokojený není totéž co uspokojený - to zkrátka zase čekalo na mou vlastní práci… Co si člověk neudělá sám…

Romanku jsem odpanil u mne doma, jen pár hodin poté, co jsem si ji na víkend přivezl. Ale než se tak stalo, ještě jsem se s její panenskou blánou trochu vyblbnul – zkoušel jsem, jak je pružná… Vlastní odpanění bylo bez problémů a krve bylo tak málo, že si ani zpětně nevybavuji, že by nějaká byla na prostěradle – měl jsem jen krvavé šmouhy na penisu a Romanka okolo poševního vchodu.

Vlastnímu aktu předcházel lehký trapas. Romanka se do lože odebrala převlečená do teplé a dlouhé noční košile – instruoval jsem ji totiž, že u mne bude první večer, než se pokoj důkladně vyhřeje, asi trochu zima. Chtěl jsem začít obličejem mezi jejíma nohama - mám moc rád onu dívčí vůni. A tak jsem si hlavou vlezl do spodní části zmíněné noční košile, samozřejmě s tím, že budu postupovat vzhůru. Činil jsem tak, ale nikde žádné dívčí přirození. Také ona noční košile se mi najednou zdála příliš rozlehlá. No, bodejť by ne, já totiž omylem vlezl do povlaku peřiny…

Po návratu z erotického výletu jsme se příležitostně mazlili v mém kabinetu, někdy i u mne na podnájmu. Většinou jsem si s ní jen hrál, tedy dokonce jsem ani u toho nebýval svlečený. Zkrátka užíval jsem si Romančino natěšené přirození jazykem, ba celými ústy, rukou, ale i pomocí různých předmětů. Také jsem v ní odbrzdil zábrany ohledně její vlastní masturbace, protože jsem jí umožnil procítit, že se mnou je v bezpečí – a pak jsem se kochal tím, jak se ona sama skutečně nádherně uspokojuje. Mohla se zcela uvolnit, nemusela řešit ani to, že přitom z ní něco vystříkne a co s tím pak, zkrátka mohla si plně užít schopností svého těla. Skvělá podívaná. Jako poděkování za to, že jsem jí dělal dobře, či jí umožnil, aby se dokonale sexuálně uvolnila sama, popřípadě za obojí naráz, jsem si vymiňoval, že pak budu moci potrápit ty její veliké těžké prsy. Nejčastěji jsem k tomu používal fotokolíčky. Samozřejmě jsme spolu i souložili, ale to bylo méně časté, než právě zmíněné hrátky.

Poznámka:
Fotokolíček, v našem případě pomůcka z fotografické sekce Přírodovědného kroužku, je závažíčkem, které se používá při sušení vyvolaných filmů, aby se nekroutily. Má mnohem širší čelisti než běžný kolík na prádlo, ale současně je výrazně kratší. Je kovový. Pod čelistmi, u některých typů i jinde, má přídavné olověné zátěže. Tlak jeho čelistí je silný, ale rozložený na větší plochu.

Tento jakýsi „polovztah“ jsem s Romankou udržoval až někdy do pozdního jara (snad až května?), kdy ji sbalil učeň z vyššího ročníku. Asi je vám to stejně jasné, takže dodatek jen pro úplnost: Ten Romanky přítel se s ní miloval tak, že si sáhl na její intimní místa, pak do ní rychle vnikl a během chviličky bylo po všem. A tak se i potom stávalo, třebaže již jen ojediněle, že stejně za mnou Romanka přiběhla, abych se s ní důkladně pomazlil. Ono tři minuty soulože, byť od krásného mladého „kolíka“ s atletickou postavou a tři hodiny Asceho něžných hrátek hned s několika orgasmy, to je přeci jen rozdíl. No jo, život není dokonalý – nikdy nenabídne pohromadě vše, co by jeden chtěl…

Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

Pominu-li „nějaké ty drobnosti“ neboli hrátky s nádherným poprsím Rozárky alias Mamky, pak opravdu prvním velkým hříchem mého působení na učilišti byla právě Romanka. Proto ji ještě ve Střípcích neopustíme, ba ještě si trochu přisadíme…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Zpět na “ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti